Historie 2012

Šly panenky silnicí

V sobotu 7. 1. 2012 jsme se vrátili po dvou týdnech do sálu ústrašického kulturního domu, tentokrát na privátní akci. Hráli jsme panu inženýru Zdeňkovi Blažkovi k jeho padesátinám, jelikož nás pozval a my rádi svoji účast slíbili. Přišlo mu gratulovat více jak sedmdesát přátel a atmosféra narozeninové oslavy byla krásná a neopakovatelná. Přemýšleli jsme společně a dopředu, zda budeme vystupovat na pódiu nebo pod ním. Před deseti roky jsme začínali hrát v sálech přímo na parketu, abychom měli k publiku blíž a usoudili jsme, že právě to bude správná volba i nyní. Zatáhli jsme tmavě zelenou sametovou oponu na jevišti a postavili aparaturu do rohu sálu. Jelikož je Zdeněk členem mysliveckého sdružení, odpovídala i výzdoba této skutečnosti. Na stěně u vstupu, která bývá prázdná, byly nyní zavěšeny dva velké, staré, originální a vzácné obrazy s mysliveckým motivem zapůjčené pro tuto příležitost ze sousedící obce Želeč. Vzniknul krásný a útulný prostor, který pak umocňoval narozeninový prožitek nejen oslavenci, ale všem co se večírku účastnili. Servis poskytovaný rodinou Blažkových a jejich kamarádů byl bezkonkurenční. Na rautových stolech v přísálí bylo vše, co si jen lze představit. Střídavě jsme hráli a o přestávkách mezi sériemi písní a tanců pak zobali dobroty, popíjeli Plzničku, kávičku, panáčky i minerální vodu. O půlnoci jsme zařadili neobvyklé improvizační číslo. Rozhodli jsme se Zdeňkovi předat malý stylový dárek, a protože je myslivec, dostal od nás láhev Myslivce s dvěma značkovými pohárky a také píseň Šly panenky silnicí, potkali je myslivci, kterou jsme zapěli v mysliveckých kloboucích. Setkání všech Zdeňkových přátel bylo velmi milé a bylo patrné, že se u svého kamaráda a hostitele cítili opravdu skvěle. Tančili úplně všichni a neopakovatelné kreace byly zaznamenány i u osob, u kterých by se to na první pohled nepředpokládalo. To je vždy znamení, že se vlády nad člověkem chopily pozitivní emoce a v takovém prostředí a atmosféře je radost hrát. Oslava se vydařila na sto procent. Hostitelé připravili a nachystali vše do posledního puntíku perfektně a byli odměněni zcela jistě krásným pocitem, jelikož se velkolepý narozeninový večírek musel líbit úplně všem. Hráli jsme bez deseti minut do tří hodin a pak nám už docházely síly. V nejlepším je třeba skončit a tak se také stalo. Dostali jsme od Slávky ještě výslužku, fantastické vanilkové věnečky, které se staly sladkou tečkou za celým krásným večerem. Děkujeme za pozvání a péči, kterou nám hostitelé věnovali, děkujeme za krásný zážitek Zdeňkovi, Slávce a všem ostatním, kteří jakkoli s čímkoli pomáhali a také všem, kteří jen přišli a veselili se s námi. Až bude někdo někdy a někde pořádat oslavu, napište si Blažkovým o návod, umějí to bezchybně. Po cestě domů jsme málem nabourali, protože se Eva v roli řidičky Papamobilu téměř nekontrolovaně začala smát vtipu, kterým jsem k ránu přispěl do bouřlivé debaty, jenž se tradičně při všech návratech v autě vede. Baví se dva šneci: „Jak se máš?“ „Ale, … nestojí to za nic.“ „Copak?“ „Před rokem se ode mě odstěhovala manželka i s dítětem a ještě je támhle vidím.“ Silnice byla naštěstí ráno kolem čtvrté hodiny prázdná, sníh již roztál a vše dopadlo dobře.
Děkujeme, neodcházíme

V pátek 13.1.2012 jsme odjeli hrát na předměstí Tábora do Sezimova Ústí II. Táborská lékařská komora pořádala v sále Hotelu MAS ples zdravotníků. Čekal jsem obrovskou účast, neboť lékařů, nemocničních i záchranářských sester či asistentek je v Táboře mnoho, a pokud by přišli všichni i se svými partnery, do sálu by se určitě nevešli. Jak se ukázalo, nejsou již zdravotníci kompaktní komunitou, která by pokládala svoji účast na profesní akci za samozřejmost, a tak se v sále sešlo jen asi stopadesátičlenné publikum. Akci jsem tedy vnímal z tohoto pohledu víc jako večírek než ples, ale o to více se mi líbila. Doktorské publikum bylo skvělé. Proti jiným zábavným večerům bylo možné zaznamenat zajímavější, téměř až profesionální taneční kreace, a to i na skladby, kde se takto předváděné kroky neočekávají. Na Hotelu, jak se kulturnímu domu v Sezimově Ústí říká, hrajeme rádi. Je zde jeden z mála sálů, o které se provozovatel pečlivě stará. Vždy je všude čisto, nic není poničeno, funguje bar i kuchyně, ceny jsou přiměřené a personál vlídný. Proto zde také během roku vystupujeme na různých akcích nejčastěji. Zde také začínala před desítkami let bigbítová kariéra Richarda, Pepína i moje a vážou nás k tomuto místu nostalgické vzpomínky, které by vydaly na celou tlustou knížku, byly-li by někým sepsány. Zůstávají a zůstanou v naší paměti napořád, hřejí a jsou příjemné. Občerstvovali jsme se během přestávek na rautu, který překypoval lahůdkami všeho druhu, a proto jsme se cítili velmi spokojeně podporováni jistotou, že pokrmy jsou tentokrát racionálně výživné. Nechybělo hroznové ani lahvové víno, mandarinky bez pecek, ananas, kiwi, řízečky, rolády masové i sladké, kremrolky, ryby, saláty, atd., atd. Odjížděli jsme v půl čtvrté ráno dvěma auty, neboť Radek cestoval v pátek odpoledne z Prahy déle, než předpokládal a musel jet přímo až k Hotelu. Já toho využil na zpáteční cestě, když jsem mohl vystoupit před domem osvobozen poprvé od vykládání aparatury. Musel jsem tentokrát brzy ráno vstávat a alespoň čtyřhodinový spánek jsem potřeboval jako sůl. Páteční akce jsou pro nás vesměs náročnější než sobotní, jelikož má většina z nás denní závazek v zaměstnání a večerní vystoupení končící až k ránu je vyčerpávající. Děkujeme tímto za pozvání a lékařskou péči i přízeň, neodcházíme.
Kopačky

Hrát ples pro základní školu a její přátele odjíždíme vždy s mírnými obavami, neboť školské poměry dokonale znám a zasvěceně informuji kolegy v kapele o tom, jak to chodí. V dávných dobách pořádalo takové plesy SRPŠ, neboli Sdružení rodičů a přátel školy, dnes se podobné sdružení nazývá Klub přátel školy, neboli KPŠ. V pátek 20. 1. 2012 jsme mířili po státovce směrem k Pelhřimovu do nejbližšího města na trase, do několika kilometrů vzdáleného Chýnova. V současné době se příliš akcí v kulturních domech nepořádá, neboť náklady jsou vysoké a ochota lidí přijít a něco utratit je pramalá. Vytopit sál teplem, aby se nekouřilo od úst, je náročné, a proto jsme ani nebyli moc překvapeni, když se to zpočátku nepodařilo. V loňském roce to bylo daleko horší, a tak jsme dopředu avizovali, že v 15 °C nehodláme hrát. Nakonec s pomocí lidské energie vyšplhala teplota na dvacítku a mohl jsem pět a brnkat od druhé série skladeb i bez šály a svetru. Pepa si nasměroval jeden pódiový reflektor na záda a takto osvícen postupně tál a zářil. Přestal také fungovat Radkův značkový basový zesilovač, u kterého z nějakého důvodu chýnovský elektrický proud poškodil důležitou součástku. Basa proto musela být připojena přímo do mixážního pultu a nepozorovaně vysílat tóny z jiného zdroje směrem do publika. Zabarvení zvuku bylo jiné, leč zajímavé, zřetelné a čisté. Nikdo nic nepoznal, jen Radek celý honorář vymění za sotva půlcentimetrový kondenzátor potřebný k obnovení funkčnosti aparátu. A pak že na velikosti nezáleží. Pořadatelům se nepodařilo vyprodat celou kapacitu kulturního domu, což zapadalo do mé teorie o poměrech ve školství a o vztahu učitelů a rodičů ke školnímu plesu. Rodiče raději zaplatí vstupenku a nepřijdou z obavy, aby třeba příliš nejásali a učitelé by pak poznali, po kom to dítě je. Učitelé zase nepřijdou proto, že od pátku odpoledne nechtějí slovo škola vůbec slyšet a také mají obavy, že kdyby třeba příliš jásali, rodiče by to pak doma vyprávěli svým dětem. Tak z obav obou táborů nakonec nedorazí téměř nikdo a na plese jásají jen skuteční a nefalšovaní přátelé školy. Chýnovský sál má kromě přízemí i balkon, který však zel z výše popsaných důvodů prázdnotou. Všechna místa u stolů kolem parketu byla k naší radosti obsazena a o co méně lidí přišlo, o to bylo publikum dokonalejší. Ze zkušenosti můžeme říci, že raději hrajeme pro méně lidí, kteří mají písničky z našeho repertoáru rádi, než pro davy povrchně vnímající hudbu jako kulisu ke konzumaci čehokoliv. Nastavit zvuk v chýnovském sále je vždy tvrdý oříšek, neboť projektant akustiku sálu vůbec neřešil. Eva je již za léta cviku specialistkou a dokáže poradit, které frekvence posílit a které naopak potlačit. Pořadatelé nám věnovali několik lístků do bohaté tomboly a každý z nás dokonce něco vyhrál. Já například fotbalové kopačky s gumovými špunty o číslo větší, než jsem kdysi ve své sportovní kariéře potřeboval. Věnoval jsem je po Evě Zdeňkovi, že nám, často pomáhá s aparaturou a v pondělí 23. 1. má svátek. Provozovatel restaurace nám napekl na půlnoc hromadu kuřecích a vepřových řízků, po kterých se jen zaprášilo. Vyrážíme totiž na vystoupení obvykle již v podvečer a po několika hodinách potřebuje člověk doplnit alespoň trochu energii. Parket byl zaplněn tanečníky během celého večera a museli jsme pro výtečné publikum ještě pár písniček přidávat. Odjížděli jsme proto po počátečních obavách z plesu velmi spokojeni. Aparatura zůstala v Papamobilu naložena a připravena na dlouhou sobotní cestu k dalšímu vystoupení na Moravě. Děkujeme pořadatelům a zejména publiku za hezký večer.
Zamotanej život

Podhostýnští zahradníci nás pozvali na sobotu 21. 1. 2012 k vystoupení na svůj jubilejní, desátý Květinový ples do sálu Společenského domu Sušil v Bystřici pod Hostýnem. Ačkoli nám Tomáš Horák jako hlavní pořadatel kdysi tvrdil, že každá kapela může na tomto plese hrát pouze jednou, u nás učinil výjimku a my jsme přijeli již potřetí. Že bychom však byli v této části Moravy nějak nadměrně oblíbení si nyní nemyslíme, jelikož nám bylo zpočátku sděleno, že je na plese méně lidí než v minulém roce. Zda to bylo současnou druhou vlnou krize či něčím jiným, nemůžeme z neznalosti místních poměrů přesně odhadnout. Publikum, které na Květinový ples dorazilo, bylo výtečné. Možná už všichni věděli, co a jak budeme hrát, a přišli jen ti, co je písničky našeho repertoáru oslovují a líbí se jim. Za celý večer se neozval nikdo, že bychom měli zahrát cokoli jiného a také potlesk jsme sklízeli po každé skladbě až do samotného konce. Program na sále byl pestrý stejně, jako nádherná originální květinová výzdoba a každý si určitě přišel na své. Nechyběly tance ani tanečky a na pódiu kromě nás vystupovala i Cimbálová muzika ze Vsetína, jak si tato vynikající pětičlenná skupina valašských muzikantů říká. Dvoje housle, klarinet, kontrabas a cimbál dokázaly vytvořit krásnou atmosféru, ve které se pak hrálo výtečně i nám. Střídali jsme se s cimbálovkou pravidelně v půlhodinových sériích a parket se vždy zaplnil do posledního místa. Hrát pro tak příjemné publikum je radost. V Bystřici jsme přespávali, neboť absolvovat za volantem v noci po vystoupení 250 km by bylo téměř sebevražedné. Místnost pro nocleh byla naštěstí pár metrů od pódia a nemuseli jsme se proto trmácet v noci nikam daleko. Dvě válendy a jedna palanda stačily pro čtyři osoby. Jedna matrace nám pak byla ještě přidána pro přespání na zemi. Určitě bychom si dokázali představit pro ubytování komfortnější podmínky, když už se vydáme na cestu trvající čtyřiadvacet hodin, ale prioritou bylo spaní v místě akce. Jsme zkrátka rádi, když je servis poskytovaný kapele dokonalý. Museli jsme si vzít tentokrát i vlastní spacáky a smířit se s nepovlečenými postelemi. O pitný režim jsme se postarali také sami a dovezli si Plzničku až z Tábora. Ostatní nápoje včetně kávy jsme si naštěstí mohli koupit na baru. Vstávali jsme brzy. Před devátou hodinou Eva pracně vyhledala správce objektu, aby odemknul sál. Pak jsme společně hledali dopravní vozíky, abychom odvezli kompletní zvukovou a světelnou aparaturu z patra do přízemí a dlouhou chodbou ven k autu. V deset hodin jsme odjížděli a těšili se do Velké Bíteše. V restauraci na náměstí U Raušů se pravidelně zastavujeme při návratech z moravského hraní k občerstvení. Je to hospoda, kde se skvěle vaří, kde i v neděli mají čerstvé rohlíky, výtečnou Plzeň a různé další pochoutky. Dorazili jsme chvíli před polednem poměrně hladoví, jelikož jediné jídlo od sobotního popoledního odjezdu z domova jsme měli až o půlnoci na plese. U Raušů jsme se potkali s moderátorem Českého rozhlasu a známým DJ Martinem Hrdinkou a s neméně známou legendou popmusic osmdesátých let Víťou Vávrou. Obsadili jsme společný stůl u výčepu a sdělovali si vzájemně zážitky a pocity z akcí. Vtípky, srandičky, špičkování, vzpomínání i plány do budoucna doplňovaly příjemně naše polední rozjímání a konzumaci dobrot z dílny šéfkuchaře vyhlášeného podniku, ve kterém nechyběl za dobu jeho existence snad nikdo z herecké, muzikantské či sportovní branže. Víťovi Vávrovi zrovna telefonovala manželka a honila ho domů, což mě u zpěváka jeho proslulosti velmi pobavilo. Jak říkal, je to již v pořadí třetí partnerka, a protože nepochází z Čech, nepamatuje zřejmě dobu televizní slávy Holky s citronovou šálou. Napomínala manžela stejně, jako kdyby zašel po cestě z Kolbenky na pivo s parťákama od ponku. To se v branži muzikantů nenosí. Po vystoupení se musí člověk uvolnit a nechat pocit radosti proudit celým tělem, jinak múza postupně usíná, umírá a není pak z čeho čerpat energii a motivaci. Nátlaku nakonec Víťa neodolal a počal se chystat k odjezdu. Stačili jsme s ním ještě vypít dva panáčky domácí slivovice, kterou na stůl přinesl sám majitel restaurace Jirka Rauš. Víťovi se polední siesta evidentně líbila a odjet se mu v takové chvíli rozkoše příliš nechtělo. Pak se přece jenom zvednul, dlouze zamyslel a konstatoval, že ho manželka už … Ještě nám sdělil, že je život zamotanej a s akcentem na druhou slabiku zvolal napůl pro sebe a napůl pro nás kur-vááá. Pak už jsme frčeli směrem na Tábor i my, protože je život opravdu zamotanej.
Rafťáci, snowboarďáci a bombarďáci

V pátek 27. 1. 2012 jsme si po šichtě dali sraz v pět odpoledne a po naložení všeho potřebného odjeli na Hotel MAS do Sezimova Ústí. Fotbalisti místního klubu, který hraje nyní druhou nejvyšší soutěž v republice, zde pořádali již podruhé svůj ples. Na prvním jsme před rokem hráli také a dramaturgie večera byla letos obdobná, ba pestřejší. Ples skvěle moderoval sympatický Jihočech Jirka Mádl, tentokrát bez snowboardu a bez raftu nepřemlouval k ničemu ani bábu, ani dědka. V zákulisí jsme se nechali vyfotit na společný snímek, a pokud nám jej fotograf zašle ještě letos, zveřejníme jej v galerii a na kapelním facebooku. Pepa měl radost, že jsou oba stejně vysocí. Chtěl jsem je původně přeměřit přesně, tak jak se to dělává v rodinách mezi sourozenci. Záda k sobě, hlavy a paty přitisknout, pak přiložit shora něco rovného, co je právě po ruce a vyřknout ortel. Nebylo to nutné, Jirka i Pepa jsou naprosto, ale NAPROSTO, stejně velcí. Proto snad také Jirka Mádl při vzájemném představování Pepovi sdělil: „Tebe odněkud znám,“ a my ostatní mu jen tiše záviděli. Možná to bylo i tím, že společnost se dělí v zásadě na dvě skupiny, na bubeníky a na ty, kteří by bubeníky rádi byli. Já mám s touto dělbou osobní zkušenost. Povídá mi jeden: „Včera jsem tě viděl v Praze.“ Odvětím suše: „Já tam ale nebyl.“ „To není možné,“ pokračuje on. Sděluji pak jen holou skutečnost: „Lidé se holt dělí na dvě skupiny. Na ty, co vypadají jako já a na ty druhé, co chtějí vypadat jako já.“ Na začátku plesu vběhly na parket malé gymnastky a předváděly velmi ohebné a půvabné kreace. Zkusit si jedinou takovou figuru, byla by zřejmě poslední v mém životě. Gymnastky Bůh stvořil určitě z jiného těsta než nás obyčejné smrtelníky. Následovalo vyhlašování nejlepších fotbalistů v různých věkových kategoriích a předávání cen. Vystupovaly pak i další taneční skupiny, které jsme však ze zákulisí nemohli sledovat. Nástroje se nám s přibývající teplotou na sále mírně rozlaďovaly a bylo nutné je doladit. Zrovna, když jsme na pódiu točili kolíčky u kytar, na parketu náhodou probíhala módní přehlídka dámského spodního prádla. Prý byly modelky půvabné, ale to jsme zabráni do ladění strun neviděli. Ta poslední vyšla proto po schodech až na pódium, mrknula na nás a otočila se zády. Zatleskali jsme jí po rozkošné otočce všichni a Jirka Mádl nás za to odměnil šibalským úsměvem. Pak už jsme hráli s krátkými přestávkami až do půlnoci. Taneční parket se zaplnil při každé sérii písniček a scházel nám jen bližší kontakt s publikem. Vzhledem k vystoupení, které proběhne na stejném pódiu o den později, jsme stavěli aparaturu úplně dozadu. Na plese Plané nad Lužnicí se budeme střídat s dechovkou Lužničankou, jejíž hudebníci obsadí prostor před námi. Aby nám nešlapali po kabelech, nepadali do nástrojů a nekáceli mikrofonní stojany, vytvořili jsme jim plácek už předem. Hýbat s instalovanou aparaturou je často složitější, než ji znovu stavět. Pokud před nás postaví nějakou mohutnější klávesovou soupravu, nebudeme na úzkém pódiu vůbec vidět, což možná již v našem pokročilém věku nebude pro publikum výrazná újma. Po půlnoci dohrával až do konce ples CD hity legendární a neúnavný jihočeský DJ Kosťa. Žije nadoraz a stále účinkuje jako moderátor a DJ v rádiu i na mnoha kulturních akcích. Nedávno ho postihnul, jak sděloval, již čtvrtý infarkt, ale znát na něm nebylo nic. Člověk prostě neví dne ani hodiny, snad jen to, že to jednou přijít musí. Já si to uvědomil také, když mě v týdnu brzy ráno prudce probudil budík, že jsem chvíli nevěděl, co se děje a kde jsem. Možná jsem si trochu divně pohnul krční páteří, ale během dne jsem zaznamenával sporadicky poruchu rovnováhy. To vás přepadnou obavy a najednou si uvědomíte, jak je tenké rozhraní mezi životem a neživotem. Pro sebe jsem si nazval tento kolaps mozkovou mrtvicí, kterou jsem další dny nějak rozchodil. Jít k lékaři, když každý víkend hrajeme, nejde. To by mě hned vzali na cétéčko a na pozorování a mně pozorování nedělá dobře. Vycházím z víry, že člověk je zdravý potud, pokud neví, že mu něco je. Ples pro nás skončil odjezdem do Tábora bez balení a stěhování aparatury, neboť vše je již připraveno na stejném místě pro následující akci. Zelená je tráva, fotbal to je hra, až se ucho utrhne, nebo jak se to říká. Děkujeme za pozvání a přízeň a přejeme klubu vyšší místo v ligové tabulce. Nebo jste první?
Táborská dvanáctka

V sobotu 28. 1. 2012 jsme zakončili lednovou šňůru vystoupení na plese Plané nad Lužnicí, který se konal v sále hotelu MAS v Sezimově Ústí. V Plané zatím nemají kulturní dům, ale pan starosta plánuje vybudovat důstojný kulturní stánek ze staré Sokolovny již v příštím roce. V Plané se kdysi taneční zábavy konaly pravidelně, nakonec jsme tam v osmdesátých letech s Richardem a Pepou také hráli. Jelikož jsme obě víkendová vystoupení měli ve stejném sezimovoústeckém sále, nebylo třeba aparaturu k naší převeliké radosti v pátek stěhovat. To nám ušetřilo mnoho sil i času a dostavili jsme se v sobotu na místo až krátce po osmnácté hodině. Příprava byla tentokrát krátká, jen se cvaklo spínači na všech reproduktorových soustavách a kombech, posunuly se šavle na mixážním pultu na přijatelnou hladinu hlasitosti a bylo hotovo. Režisér plesu nám otevřel účet na baru v rámci dokonalého servisu, který nám pořadatelé během celého večera poskytovali. Pan starosta, Ing. Jiří Šimánek, předával u vstupu do sálu každé dámě květinu a bylo patrné, že ples bude mít vysokou úroveň. Program byl pestrý a na pódiu jsme se dokonce střídali s Lužničankou, půl hodiny my a půl hodiny oni. Jak se ukázalo během večera, fungovalo to báječně. Kdo měl sílu, mohl zůstat na parketu trvale. Sílu měla zřejmě značná část publika ve zcela vyprodaném sále, protože parket byl stále plný. V zákulisí jsme se přepočítali a zjistili, že nás je pět a Lužničanky sedm. Prostým součtem jsme vytvořili nový soubor s názvem Táborská dvanáctka. Kdybychom všichni pocházeli z Plzně, byl by název seskupení stylový, ale i tak se nám táborská verze okamžitě zalíbila. Takovýto cirkus by mohl jezdit po republice a měl by zaručeně všude úspěch. Plánským pořadatelům se opravdu dramaturgie povedla. Každou hodinu zařadili do programu nějaký zajímavý taneční vstup a o půlnoci losovali ještě tombolu. Do konce plesu pak už zněla jenom muzika. Poslední série vyšla na nás a užívali jsme si proto velmi závěrečné ovace publika, které vydrželo tančit až do tří hodin. Přidávali jsme ještě Známku punku na znamení, že je konec pololetí a čas předat vysvědčení. Plánští obdrželi samé jedničky. Byl to jeden z nejlepších plesů, co jsme hráli. Děkujeme, z našeho pohledu to nemělo jedinou chybu.
První vydání

V sobotu 4. 2. 2012 jsme hráli po týdnu opět v sále sezimovoústeckého Hotelu MAS, tentokrát sportovnímu klubu Spartak na plese sportovců. Nejtěžší části aparatury jsme nechali zamčené na sále od minulého vystoupení, čímž se nám stěhování značně zjednodušilo a příprava vystoupení zkrátila. Sportovci pořádají ples, aby získali prostředky pro svoji činnost, a proto si veškeré programové vstupy připravují sami. Vystupovali malí gymnasté i gymnastky, a také dospělí muži o půlnoci předváděli nacvičené baletní číslo, které sklidilo bouřlivé ovace publika. Svatební studio Štěstí prezentovalo módní přehlídkou svoji nabídku snoubencům, svatebčanům a všem ostatním k slavnostním příležitostem. Mohli jsme spatřit jak oblek pro ženicha, svatební šaty nevěsty a družiček, tak i plesové róby maturantek, jejich maminek a případně i mladších sourozenců a všech dalších příbuzných. Hudební část celého programu pak spočívala zcela na nás. Šestihodinové plesy, kdy se hraje od dvaceti hodin až do dvou, patří fyzicky k nejnáročnějším a zatím je dokážeme zvládnout s vypětím všech sil a možností. Skanduje-li publikum v závěru tradiční „nemůžou“, pak má dozajista pravdu. Přesto jsme po vytleskání přidávali tři písničky a hráli až do čtvrt na tři. Publikum je vždy hlavním motorem zábavy a na sportovním plese fungovalo jako dobře namazaný stroj. Bylo zcela vyprodáno a v tak báječné atmosféře se hraje opravdu skvěle. Dokážeme na únavu zapomenout a užíváme si pohodu. Bylo to podle záznamu třísté odehrané vystoupení a na toto soukromé jubileum nám, zbývajícím členům Big Papa, připravila Eva obrovské překvapení. Těsně před zahájením položila na stůl v zákulisí čtyři papírové krabice od pizzy a sdělila, že si můžeme ochutnat. To jsem zamítnul, jelikož před vystoupením je konzumace jídla přímo vražedný prostředek k útlumu všeho. Člověk jen dlouze tráví a má chuť si spíše odpočinout než hrát. Situaci zachránil Richard, který má hlad vždy a krabici hned otevřel. Pod alobalem se však žádná poživatina neskrývala. V pravé kůži s ručně vyřezávaným logem kapely a detailně zobrazeným krkem kytary Gibson byla pod víkem uložena vázaná kniha s téměř třísetstránkovým obsahem. Koukali jsme vyjeveni střídavě na Evu, na knihu, na sebe a zase na knihu a jen nevěřícně kroutili hlavami. V dalších krabicích, na které jsme se okamžitě vrhnuli, byly úplně stejné knihy pro každého z nás. Eva se rozhodnula asi před půl rokem, že k desetiletému výročí kapely nechá zhotovit veledílo v podobě knihy mapující v textech, fotografiích, obrázcích, poznámkách a nahrávkách celou uplynulou historii Big Papa. Nechala profesionálně vysázet veškeré texty z webu, to znamená všechny příběhy v historii od počátku až do konce, a potom profesionální agentura dílo vytisknula na kvalitní křídový papír včetně fotografií, plakátů a obrázků. Knihařka dílo svázala do tvrdých desek a umělecký výrobce kožených doplňků, jehož řemeslo neumím přesně pojmenovat, obalil knihu do na míru zhotoveného obalu z pravé kůže se zmíněnou řezbou. Kniha byla vydána v úzkém nákladu pěti výtisků a má 290 stran. Doplňují ji CD a DVD s nahrávkami z vystoupení. Je opravdu nádherná a nikdo z nás, kromě Evy a několika přátel ze zhotovitelského týmu, o její výrobě neměl ani tušení. Knihu můžeme jen ukazovat, půjčovat ji nelze, protože je moc a moc vzácná. Sám jsem si říkal, že až kapelu jednou rozpustíme, nechám si příběhy, jejichž jsem autorem, sám vytisknout a svázat do knihy. Že vznikne takto vzácná a krásná publikace už nyní, jsem však nepředpokládal ani ve snu. Protože kniha nemá žádný název, pojmenoval jsem ji První vydání. Je to napsané na posledním listu a plně vystihuje několik významů, které kapelu od počátku jejího zrodu charakterizují. Vydali jsme se tehdy všichni na hudební cestu poprvé bez jakéhokoli stanovení cíle, bez plánování, bez kalkulací, řízeni jen svým pocitem činit to, co nás baví, a podělit se i s ostatními blízkými o stejné zážitky. Hráli jsme bez aparatury v malých hospůdkách pro potěchu osobní, kamarádů, přátel a našich rodin. Čas a vývoj všeho kolem nám samy napovídaly směr cesty, urychlovaly nás ve snaze dokonalejšího projevu a byly také nezbytným semaforem rozsvěcujícím oranžovou či červenou, pokud jsme někdy nabyli pocit nějaké manipulace z jiné strany. První vydání vyjadřuje i stejné složení skupiny jako na jejím počátku. Síla souboru spočívá podle mého přesvědčení vždy na přátelských vztazích uvnitř i vně, na době trvání a také na jeho personální stabilitě. Značka a důvěra ve spolehlivost se budují dlouho a ztratit se dají během jediného okamžiku. Tak, jako jsme na počátku před deseti roky nevěděli, co vzniká a jak dlouhé trvání to bude mít, zrovna tak dnes neumíme předpovědět vývoj věcí příštích. Záleží na každém z nás, jak dokážeme v následujícím čase výše uvedené aspekty síly naplňovat či tříštit. Pak bude Big Papa žít nebo opět sublimuje do stavu, ze kterého se v roce 2001 zrodil, čas je soudce, sám o nás rozhodne. Děkuji Evě a klukům za krásných deset let, za neopakovatelné zážitky a prožitky, které obohatily můj život a na které nejen díky právě vydané knize nikdy nezapomenu.
Tetřev hlušec

V pátek 10. 2. 2012 jsme hráli na Slavnostech piva a minerálních vod v Hotelu Palcát v Táboře. Zdejší slavnosti mají již dlouholetou tradici a získaly za dobu své existence jistou nadregionální proslulost. Tradice akce hraje v tomto případě hlavní roli vysoké návštěvnosti, protože samotná programová dramaturgie se po léta jen opakuje a prostředí Palcátu je stejně otřesné jako v časech minulých. Jádro publika tvoří převážně mužské party z práce, které využijí vznosný název slavností jen k tradičnímu, snadno předvídatelnému cíli. Střídali jsme se na pódiu s Lužničankou a v jednom čtyřicetiminutovém retrobloku vystoupilo i pražské oranžovomodrozelené dívčí trio Toffees v rekordně krátkých minisukních z rekordně tenké krajky. Během přestávek jsme popíjeli Plzničku z vlastních zdrojů a byli jsme zřejmě jediní, kteří si na pivní slavnosti donesli svoje značkové pivo. Plzeňský Prazdroj se táborské akce nikdy neúčastní. Proč také, o své místo na slunci moc bojovat nemusí. Vybojoval si ho již dávno a klání v socialisticky vybydleném sále Palcátu, kde dodnes nejsou vyměněna okna v šatně pro účinkující a netopí se v zákulisí ani v třeskutých mrazech, by mu na pověsti určitě nepřidalo. Možná je to tím, že ptákem roku je letos vyhlášen tetřev hlušec, a proto naříkání, volání a výzvy k nápravě stavu nikdo z kompetentních osob neslyší. Počkáme si, až bude vyhlášen ptákem roku datel, a po jeho vzoru léčby stromů pak sbíječky definitivně zaboří své zobáky do konstrukce, která volá o pomoc již nejméně dvacet let. Možná se do objektu prokope či vyvrtá ještě několik tunelů a prohnilá suť se pak podle plánu včas odkloní na skrytou skládku některého z daňových rájů. To však my zcela určitě nevyřešíme. Končili jsme ještě před půlnocí po téměř hodinové sérii písniček a Lužničanka celý večer uzavírala na lidovou notu. Odjeli jsme domů patrně nejmrazivější nocí roku, kdy meteorologové očekávali v České republice pokoření rekordu z roku 1929. To tehdy u Českých Budějovic klesla teplota na -42,2 °C. Na Budějovické ulici v Táboře nám ukazoval pár minut po půlnoci teploměr v autě jen -15 °C a Moniččina Toyota startovala bezchybně na první pokus. Vláďu Kostínka alias Kosťu jsme ještě zavezli z Palcátu, kde komerčně veleúspěšný večer moderoval, do Recykle music baru k ranní recyklaci organismu, kterou zde pravidelně každý víkend podstupuje. Nás čeká večerní sobotní vystoupení opět na Slavnostech piva na stejném místě v Hotelu Palcát. Výhodou je, že nám již předem instalovaná aparatura ulehčí práci a ušetří čas přípravy. Také doufáme, že přijde v sobotu více žen než v pátek, jelikož jsou motorem každé dobré zábavy.
Noc upírů

V sobotu 11. 2. 2012 jsme hráli opět jako den předtím na Slavnostech piva a minerálních vod v táborském hotelu Palcát a naše přání, aby v sobotu přišlo více žen a dívek, bylo vyslyšeno. Vystoupení na stejné akci dva dny po sobě se z našeho pohledu jevilo nejprve jako nebe a poté jako dudy. Sobotní publikum bylo genderově vyváženější než to páteční a hrálo se tedy mnohem lépe. Pozorovat z pódia jen početnou pánskou sekci z profilu, jak v podélných řadách stolů klopí jeden půllitr piva za druhým, není pro muzikanta žádným povzbuzením. Pozorovat pak dámskou sekci v ladném pohybu rozmanitých tanečních kreací je naopak povzbuzením významným. Pánská sekce se pak zákonitě zvedne ze židlí, přiblíží, zaklesne a přivěsí k dámské sekci, klesne tržba u stánků, ale atmosféře v sále to přidá nebývalé kouzlo. Luboš Kocourek ozvučoval se svým týmem celé slavnosti zlatavého moku, a proto naše příprava sobotního vystoupení trvala jen krátce. Rozbalili jsme nástroje a efektové krabičky, které jsme na pódiu nechtěli bez dozoru přes noc a den nechat. Navázali jsme po úvodní sérii dechového orchestru pojmenovaného Jižani a slavnostním vyhlašování cen soutěže svojí hodinovou jízdou. To už se parket hotelu zcela zaplnil a užívali jsme si pohodu z panující příjemné nálady. Potvrdilo se, že o všem rozhoduje vždy publikum. Cítili jsme jeho odezvu daleko silněji než v pátek a tím proniklo do notové osnovy písniček více emocí. Skvělý catering nám zajistili během produkce fanoušci z Bratřic od Pacova, když poslali na pódium dva talíře porcovaného pečeného prasátka. Zapíjeli jsme plátky znamenitou Plzní, kterou si na vystoupení nosíme, jelikož je jen několik míst k hraní, kde ji čepují, a jen několik pořadatelů, kteří nám ji ochotně poskytují, a cítili jsme se jako v ráji. Eva se trefila při přípravě tradičních svačinek také do černého. Upekla dopoledne podlouhlý bochánek vepřové kýty se všemi osvědčenými ingrediencemi a z něj pak nakrájela příčně salámovou metodou úhledné centimetrové plátky. Vše nechala vychladnout a následně je vložila mezi dva krajíce čerstvého chleba. Zabalila každou porci do ubrousku a vystlala jimi speciální Big Papa box až po okraj. Pochutnávali jsme si po půlnočním úklidu aparatury s boulemi až za ušima v nejmrazivější noci roku, kdy sbíhající se sliny mrzly v koutcích úst všech kolemjdoucích pozorovatelů vytvářejíce bíle zbarvené rampouchy vyčnívající mezi rty a připomínající upíří zuby. Na Kvildě hlásili noční mráz 35,5 °C jako rekord roku, ale v Táboře bylo jen lehce přes -20 °C. Zabaleni do šál, čepic, svetrů a bund jsme se přesunuli s Radkem krátce do staroměstského baru na výtečnou Plzeň, jelikož vlastní zásoby piva byly v tu chvíli již vyčerpány. Vyhodnotili jsme pečlivě zážitky z vystoupení a zapsali definitivní tečku za uplynulým večerem. Úplná tečka to vlastně nebyla, ale nemusíme na sebe všechno prásknout. Domů jsem si vzal od Palcátu taxíka za 65 Kč, aby existovalo po letech srovnání, za kolik se v roce 2012 jezdilo. Umíte-li to někdo levněji, dejte vědět.
Tři na pět

V pátek 17. 2. 2012 jsme po dlouhé době odjížděli k vystoupení v Soběslavi. Město pořádalo svůj Společenský ples a pozvalo do hlavního programu v kulturním domě právě nás. Bylo vyprodáno a pan starosta mohl být tedy spokojen. Jaký měl ples ohlas, se zjistí až v následujícím týdnu, ale přímo na sále jsme vnímali příjemnou atmosféru. Je zčásti dána i prostředím, jelikož je kulturní dům rekonstruovaný a také pečlivě udržovaný. Na sále se nekouří a všude je čisto. Z našeho pohledu bychom vytknuli pořadatelům jen stolové uspořádání, protože v hlavním sále se jen tančilo a veškerá místa k sezení byla v předsálí, přísálí a na balkoně. Kontakt s publikem jsme na počátku série z uvedeného důvodu velmi postrádali, protože z padesáti metrů bychom rozlišovali osoby pouze dalekohledem. Také na pódiu jsme byli zapuštěni asi čtyři metry od jeho přední strany a energie směrem k nám se tudíž na dlouhé trase přenosu poněkud vytrácela. Když se parket zaplnil, bylo to už skvělé. Zázemí soběslavského kulturáku i jeho akustika jsou dokonalé. Černé a těžké sametové opony pohlcovaly nežádoucí rezonance zvuku a Luboš Kocourek, který celou akci technicky zajišťoval, měl poměrně snadné podmínky k práci. Postavil kromě zvukové aparatury i nový světelný portál s LED reflektory a roboty, které vytvářely dojem dynamičnosti vystoupení, i když jsme se tradičně moc nehýbali. Zpíváme vesměs v každé písničce dohromady a musíme být přilepeni na mikrofony, což nám jakýkoli pohyb znemožňuje. Ples začal pár minut po půl osmé a trval až do dvou hodin. To je vždy velký zápřah a jsme rádi, když je v programu alespoň několik jiných vstupů. Tentokrát přijel mistr muzikálů Marian Vojtko a zapěl úžasným tenorem největší hity z Drákuly i dalších věhlasných muzikálů. Taneční ukázky předvádělo dvakrát během večera několik párů z táborského studia Atak a publiku se kreace soudě podle potlesku velmi líbily. V závěru jsme byli vytleskáni i my a přidali jednu píseň na dobrou noc. Poslední tón zazněl definitivně ve dvě deset. Dopili jsme poslední kapky plzeňského a jali se motat kabely a ukládat nástroje k spánku vědomi si, že startujeme za necelých čtrnáct hodin k dalšímu vystoupení poblíž Prachatic. Tradiční svačinky rozdávala Eva v ubrouscích až v autě na cestě domů, protože pořadatelé se o nás v Soběslavi dobře starali. Slečny servírky nám přinesly výbornou večeři až ke stolu za pódiem, což nebývá běžné a velmi si toho vážíme. Pivo Prazdroj jsme lovili jako obvykle z vlastních transportních tašek k tomu účelu pořízených, jelikož bez něj nám to nejede, asi stejně jako autu bez paliva. Evě jsme dali tip na zdokonalení. Kromě svačinek, chce-li se ještě vůbec zlepšit v servisních službách, musí ještě nosit pivo. Kapelní plzeňská sekce (čítající tři členy z pěti) vypije za vystoupení dvanáct kousků. Prostými počty jsem našel nejmenší společný násobek s dvaceti, jelikož se do celé basy vejde právě tolik lahví a oznámil Evě, že je to šedesát. Znamená to, že tři plné basy nám budou stačit právě na pět vystoupení. Jestlipak děti na základce vůbec vědí, k čemu jim je znalost výpočtu nejmenšího společného násobku. Dojeli jsme v pořádku, jen Pepa vystoupil po cestě na Strkově a Eva v Sezimáku. Děkujeme za pozvání soběslavským, Lubošovi za ozvučení a osvětlení, publiku za hezký večer a Evě za svačinku. Á propos, co bude dnes?
Frajer s kytkou

V sobotu 18. 2. 2012 jsme nakládali aparaturu již o půl čtvrté odpoledne, neboť nás čekalo vystoupení v bráně Šumavy, ve Strunkovicích nad Blanicí, asi deset kilometrů od Prachatic. Hráli jsme tu na stejné akci před dvěma roky a těšilo nás, že si pořadatelé na Big Papa opět vzpomněli. Kulturní dům je zřejmě bývalou Sokolovnou, protože proti pódiu je na zdi umístěn basketbalový koš, ale pódium je prostorné a hraje se tu velmi dobře. Výjezd byl tentokrát komplikovaný, protože nám scházela jedna odposlechová reprobedna. Richard vzpomínal, kam se mohla podít, až si vybavil její zapůjčení jinému hudebnímu seskupení. Lehce se půjčuje, hůře se vrací. Když se v mobilu ozýval hlas hříšníka a jeho vstřícná nabídka, zda si nechceme pro bednu přijet do Chýnova, praštil Richard telefonem a přemýšleli jsme, jak situaci rychle vyřešit. Nejjednodušší bylo zajet za Lubošem Kocourkem do studia na Hilton a půjčit si náhradní odposlechovou bednu od něj. Zadem pak přes Planou nad Lužnicí a Malšice pokračovat směrem na Týn nad Vltavou a Prachatice byl v tu chvíli nejlepší způsob, jak dojet do Strunkovic včas. Sice se Richard zařekl, že bednu příště již nikomu nepůjčí, ale moc tomu nevěřím. V autě nám Eva líčila obsah svačinky, na jejíž přípravu tentokrát jen dohlížela. Díla se ujala maminka, tedy paní Dušáková. Eva dle svého sdělení dodala jen vepřový ořech a hovězí kližku a z povzdálí opatrně kontrolovala celý proces míchání a pečení domácí sekané. Lahůdka to byla vynikající a jen se po ní zaprášilo. Do Strunkovic jsme dorazili krátce po půl šesté. Na sále nás čekal sám místostarosta městyse Ruda Toušek, který nám pak pomáhal i s aparaturou. Příprava vystoupení nám tak trvala méně času, než jsme původně předpokládali. Podařilo se nastavit příjemný zvuk a po osmé hodině byla všechna místa obsazena. Je kouzelné, když vyrazíte někam sto kilometrů od domova a publikum naplní celou kapacitu sálu. Tančilo se již od první série, což je vždy znakem dobrého vývoje zábavy. Atmosféru jsme si pochvalovali stejně jako servis pořadatelského týmu v čele se starostou, panem inženýrem Karlem Matějkou. Bylo patrné, že starosta Karel i místostarosta Ruda jsou pracovití a tvořiví lidé, neboť ples ve Strunkovicích byl zorganizován bezchybně a publikum se velmi dobře bavilo. Dámský taneční spolek, jehož název jsem nezachytil, předvedl hodinu před půlnocí skvělé číslo na motivy filmu Slunce, seno, …, kolový tanec Trky, brnky. Cédéčko s hudebním podkladem se sice podařilo rozchodit až na třetí pokus, ale skvělý dojem z předvedené scénky tím nebyl nikterak ponížen. Ruda Toušek slavil zároveň 27. výročí svého sňatku s milovanou manželkou a převlečeni do dobových kostýmů šedesátých let kralovali parketu po celý večer. Vždyť na plakátech stálo: „Život je jako květina… a i náš bál s ní začíná. Proto zveme všechny milovníky květin, dobré hudby, žen a života, frajery s kytkou v knoflíkové dírce, květinové děti šedesátých let a všechny ostatní. Přijďte mezi nás.“ A tak se také stalo. Ruda nám věnoval láhev skvělého francouzského vína Bordeaux z roku 2010. Vinaři vědí, že uvedený ročník je obzvlášť dobrý a chutnal nám i po plzeňském pivu. K večeři jsme dostali domácí gulášek, který jsme pojídali o půlnoční přestávce, kdy se losovala tombola. Eva vyhrála rybářský zájezd do Itálie v hodnotě sedmi tisíc korun, a protože se učí nyní italsky, nebude ji činit problém dorozumívání s místními rybáři. Úspěch z vystoupení jsme cítili okamžitě při každé sérii a na konci plesu jsme museli přidávat ještě tři písničky. Už samo jméno Strunkovice svědčí o hudebním založení obce a jeho obyvatel a potvrdilo se známé rčení nomen omen. Přijeli i Prachatičtí, kteří nás znají z vystoupení na Slavnostech Zlaté solné stezky. Jarka Vlčková a Vlaďka Čapková z Kulturního informačního střediska v Prachaticích dorazily původně jen na skok a nakonec vydržely nejméně dvě hodiny. Pěšky se jim do Prachatic nechtělo a být celý večer o vodě je přece jenom namáhavé. I tak nám udělaly radost. Děkujeme všem, co se na průběhu krásného večera podíleli, ať už organizačně nebo jen svojí účastí. Bylo to nádherné, a přesto, že jsme dorazili domů až ráno kolem páté hodiny značně zmoženi po náročném víkendovém programu, nikterak nelitujeme. Tak vřelé přijetí nalévá člověku energii do žil a ta je k umění jakéhokoli druhu velmi potřebná. Tak třeba zase za rok.