Historie

2013

Hlavně že je mír

V pátek 11. 1. 2013 jsme odjížděli k prvnímu vystoupení v novém roce 2013 jen několik stovek metrů do hotelu Palcát. Hráli jsme na maturitním plese francouzské sekce táborského Gymnázia. Těšili jsme se, že už snad bude zázemí kongresového sálu po čtyřiceti letech konečně adaptováno a nebudeme v šatně mrznout. Hotel zřejmě upravuje postupně jen prostory, které vidí návštěvníci, co je za nimi už nikoho nezajímá. Nabádal jsem kapelu, aby přiložila dlaň na radiátor s poznámkou, že ji na něm určitě neudrží. Taková slova obvykle evokují myšlenku rozžhaveného tělesa. V Palcátu to však funguje obráceně, ruku na radiátoru skutečně neudržíte, protože by vám k němu po chvíli téměř přimrzla. Možná by mohl zasáhnout hygienik a donutit majitele k nápravě právní cestou nebo by mohli novináři zázemí nafotit a něco o tom napsat. Ples jsme odehráli ve třech dlouhých blocích a s půlnocí produkci ukončili, neboť pak se maturitní ples zvrhává v nespoutané veselí všech účastníků a pódium se mění v taneční parket. Proto je třeba sbalit nástroje a aparaturu velmi rychle a zachránit vše před poškozením či zničením. Ztratil se mi naštěstí jen jeden propojovací kabel a vzniklá škoda nebyla příliš vysoká. Jinak se nám na plese líbilo a vše špatné jsme již zapomněli.

Tentokrát se válčilo

V pátek 18. 1. 2013 se konala 9. Sportovní zábava SK Větrovy v kulturním domě v Radimovicích u Želče za naší účasti. Kapacita sálu tentokrát nebyla zcela vyčerpána, jak jsme zvyklí, ale publikum v počtu blížícím se dvěma stům se bavilo i s námi výborně. Na to, že pořadatelé zahájili předprodej vstupenek necelý týden před akcí a nezveřejnili jediný plakát, lze považovat takovou účast za úspěch. Dnes se propagují akce zdarma především na facebooku a webu, ale s věkem postupně účastníků sociálních elektronických sítí ubývá a oslovit čtyřicátníky a padesátníky touto formou je proto těžší. Paradoxně k uvedené skutečnosti jsme si hraní velmi užívali a atmosféra v sále byla krásná. Jak jsme vyslechli, rozpoutala se z nějakého důvodu válka mezi výčepem a pořadateli, a proto je budoucnost sportovní zábavy zřejmě ohrožena. Mnoho sálů na výběr u Tábora není a pod širým nebem se v zimě hrát nedá. Zima byla i v sále, ale byli jsme na to připraveni, neboť energie je drahá a fotbalisté vydělávají akcí na svoji činnost. Možná by mohli sportovci pro příště plánovat akci déle dopředu, aby se vybral vhodnější termín, nejlépe pokaždé stejný z tradice, a také propagaci věnovat náležitou péči, která by se zajisté vyplatila všem. Děkujeme panu Klejnovi za dobroty od Kosíka, které nám dodávaly energii mezi sériemi písniček a věrnému publiku za přízeň a hezkou atmosféru.

Proč se ti hájové zelenají

V sobotu 19. 1. 2013 jsme spali jen krátce po sportovní zábavě v Radimovicích a odpoledne vyrazili k vystoupení na Myslivecký ples do kulturního domu v Malšicích. Jeli jsme s mírnými obavami, jelikož naše bigbítová produkce na mysliveckém bále se nám jevila mírně řečeno jako riskantní. Radek v autě po cestě do Malšic suše konstatoval: „Tolik jsme se toho báli a tak špatně to dopadlo.“ Na místě jsme byli mile překvapeni vším. Chodník před kulturním domem byl zameten od sněhu, v sále se topilo, šatna pro účinkující byla uklizená a vyhřátá, na parapetu u okna vykukovaly z alobalu řízky, v míse voněl bramborový salát, ve výčepu se těšila na konzumenty čerstvě naražená a vychlazená Plzeň a byl vyprodaný sál, do kterého dorazily více než čtyři stovky diváků, posluchačů a tanečníků. Co více si přát. Jeden z uniformovaných myslivců před začátkem obešel celý parket s kyblíkem a lopatkou a posypal jej nastrouhaným mýdlem, aby neklouzal. Po osmé pak vypukla zábava. Čekali jsme na reakci publika, a když se po prvních několika taktech parket začal plnit tancujícími páry, obavy byly definitivně rozptýleny. Publikum s námi dokonale komunikovalo až do závěru celé akce, tleskalo se po každé písničce a přidávali jsme na konci ještě pět skladeb. V tombole jsme vyhráli dort a polovinu zkonzumovali hned na místě. Radek si odvezl koroptev i s peřím, protože ví jak na ní a co s ní. Půlnoční chorál kompletního mysliveckého sboru nejprve kladl otázku publiku „Proč se ti hájové zelenají“ a všech panenek se posléze tázal „Kam panenky kam jdete“, ale zároveň tak mohutným hlasem korunoval úspěch celého plesu, když se k tomu ještě celé pódium uniformně zelenalo, peřilo a blýskalo nasidolovanými knoflíky.

Dobrá hospodyně i pro Plzničku skočí

V sobotu 26. 1. 2013 jsme dorazili podvečer před půl šestou již poněkolikáté k vystoupení na plese chýnovské Základní školy do místního kulturního domu. Obávali jsme se, že nebude sál dostatečně vytopen, protože v loňském roce jsme poněkud trpěli zimou. Pro jistotu jsme se vybavili tentokrát několika vrstvami plesového úboru. Naštěstí se obavy nenaplnily a atmosféra i klima v sále byly velmi příjemné. Servis provozovatele kulturního domu byl více než dokonalý a hraní jsme si tedy náramně užívali. I pro Plzničku nám od výčepu skočili do konzumu, když ji sami neměli. Na tomto plese se schází pravidelně každý rok skvělé publikum, a proto sem rádi jezdíme, i když ples je s ohledem na složení publika spíš učitelský, úřednický a podnikatelský. Rodiče žáků se mu až na světlé výjimky poněkud vyhýbají, jelikož se domnívají, že případná rozjařenost či rozevlátost by mohla ohrozit prospěch potomka. Je to zkrátka na každém místě jiné. Deset kilometrů od Tábora na různé světové strany narazíte na zcela jinou mentalitu publika a v tom je to nakonec krásné. Nikdy se předem neví, jak to dopadne. Tak uvidíme, zda nás pozvou ještě za rok.

Rohde & Schwarz

Leden se překlopil do února a my na samém počátku nového měsíce, tedy v pátek 1. 2. 2013, startovali v půl čtvrté odpoledne k vystoupení ve stokilometrově vzdáleném Vimperku. Německá firma Rohde & Schwarz zde má svoji českou pobočku, a protože patří k nejvýznamnějším zaměstnavatelům na jihu Čech, rozhodla se pořádat ples pro své zaměstnance a jejich partnery. Akce však byla otevřena i veřejnosti a vstupenku si mohl koupit i kdokoli cizí. V kulturním domě Cihelna, kde se ples konal, se sešlo báječné publikum, které zaplnilo veškerou kapacitu sálu, restaurace a baru. Sál jsme si prohlíželi pouze na fotografiích z webu a z nich se nedaly dopředu odhadnout akustické podmínky, ani zkoumat zázemí a útulnost sálu. Spíš se vše jevilo méně příznivě, a odjížděli jsme proto do Vimperku s mírnými obavami. Na místě, kam jsme dorazili kolem páté hodiny, jsme však byli mile překvapeni. Čekal nás krásný, akusticky dokonalý sál, s vynikajícím zázemím, prostorné pódium se sametovým pozadím, perfektní světelná a zvuková aparatura Luboše Kocourka, vzorný servis Veroniky a Kristýny, Plznička se šlehačkovou pěnou a donáškou až na pódium, tác čerstvých řízků a plný parket až do konce. Ohlas na naše vystoupení byl ohromný a museli jsme přidávat třikrát, dokonce jsme se vraceli po bouřlivých ovacích zpátky na pódium z šatny pro účinkující. Sledujeme či vnímáme při každém vystoupení mnoho faktorů, které výsledný celkový dojem utváří a přidělujeme si pro sebe pomyslné hvězdičky za jejich naplnění. Vimperk zcela jednoznačně nasadil vysokou laťku všem dalším vystoupením, neboť jsme neshledali jedinou chybu na čemkoli. Z pěti hvězdiček přidělujeme vimperskému plesu Rohde & Schwarz šest. Po cestě domů poprchávalo, ale teplota naštěstí vydržela mírně nad nulou. Projeli jsme bezpečně přes Strakonice i Písek a krátce po třetí hodině ranní dorazili do Tábora. Děkujeme všem, kteří se jakkoli na organizaci plesu podíleli, bylo to báječné 333. vystoupení v naší historii.

Lysaňa bežala

V sobotu 2. 2. 2013 jsme hráli opět po roce a celkově již posedmé na plese TJ Spartak MAS v Sezimově Ústí. Ples bývá tradičně vyprodán a před plným sálem se nám hraje vždy výtečně. Když přijedeme na Hotel do Sezimova Ústí, máme dobrý pocit ze sálu, ve kterém jsme zažívali v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století krásné okamžiky počátků naší hudební kariéry. Je dobře, že je o sál postaráno, dokonce o mnoho lépe než kdysi, čímž se každé kulturní zařízení v republice bohužel chlubit nemůže. Sportovci připravili hezký program do přestávek mezi sériemi písniček, kdy jsme u tradičního stolu po straně pódia nabírali sílu a energii k vystoupení. Po ranním návratu z Vimperku, z velkého plesu firmy Rohde & Schwarz, byla rychlá regenerace těla a hlasivek nutná. Na Hotelu mají skvělé Plzeňské, které nás uvede po třech kouscích do funkčního stavu. To pak Radek, držitel prestižní ceny v oboru loutkoherectví, věrně napodobuje vtipné pasáže hereckých hlášek ze známých českých filmů. Tentokrát běžela v zákulisí epizoda z filmu Práče, kdy Marienka sdělovala Františkovi, že kráva Lysaňa bežala cez frontu, což jsme zakončili popěvkem Ájá hujajá, růža z Dunajá… a šlo se na další sérii. O další přestávce pak imitoval Radek herce staré gardy třicátých let Václava Trégla v roli zmateného pacienta Klůcka ve filmu U pokladny stál. Když zaznělo zvolání „já jsem snad červivéj,“ mohli jsme se potrhat smíchy a to je pak příjemné vracet se na pódium v tak výtečném rozpoložení. Hlášky nasbírané za léta hraní a cestování nám slouží jako spouštěče dobré nálady, která je k vystoupení nezbytná. Nepřejte si však slyšet, co řekne Eva na spouštěč „Evo, dnes jsi hrála krásně na flétnu.“ V podstatě lze konstatovat, že dialog v kapele je postaven dnes jen na spouštěčích, tedy přesně určených hláškách, které někdo v pravý čas nahodí a dočká se zcela jasné odpovědi, kterou všichni znají, ale přece ji milují. Vše už bylo zřejmě řečeno.

Pařba na ostrově

V pátek 8. 2. 2013 jsme hráli v Taverně na ostrově v Sázavě. Petr Hozman nás zve jednou za rok do krásného prostředí dřevěné restaurace u řeky, a protože má skvělý personál, výbornou akustiku prostoru, Plzničku jak z katalogu a bezchybný servis, rádi pozvání přijímáme. Chodí sem příjemné publikum, a tak nám hraní s pohledem na tanečníky i tanečnice a praskající oheň přináší radost. Tak třeba zase za rok, bylo to příjemné, i když sázavští nedorazili na ostrov tentokrát v takovém počtu, jak bychom si přáli. Místní poměry neznáme, ale zřejmě na zabijačkovou hostinu by se od televize zvedlo více lidí, kdo ví? Důležité je, že nás pozval na podzim ředitel místních skláren na motorkářskou párty do Sázavy a bude se hrát tentokrát na plný plyn.

Slavnosti piva

V sobotu 9. 2. 2013 jsme měli sraz již odpoledne před třetí hodinou, neboť Slavnosti piva a minerálních vod v táborském hotelu Palcát, kde jsme večer téhož dne vystupovali, otvírají sál pro návštěvníky ve čtyři a musí být vše připraveno, nastěhováno, zapojeno a ozvučeno. Nesl jsem si tentokrát dvě tašky, v jedné převleky k hraní, protože člověk dopředu neví, zda bude v sále Palcátu zima či horko, a v druhé náhradní struny, baterii do kytarového zesilovače, křížový šroubovák pro utahování čehokoli na aparatuře a nástrojích a také několik láhví Plzeňského, neboť je to snad jediná značka piva, která se soutěže neúčastní. Vypadalo to sice jako nošení dříví do lesa, ale riziko experimentování s požitím jiného piva bylo příliš velké. Hráli jsme ve dvou dlouhých blocích, nejprve od osmi do půl desáté a poté ještě od jedenácti do půlnoci. Střídal se s námi Melody band zaměřený převážně na lidové písně doplněné pak ještě mnoha popovými hity druhé poloviny minulého století. Zazněl mimo jiné Dům vycházejícího slunce v orchestrální úpravě pro saxofon a také Loudá se půlměsíc z repertoáru Marty Kubišové se skvělým partem Richarda Kubernáta na trubku. Holt šedesátá léta dlouho nic nepřekoná. Sál praskal ve švech a taneční parket rovněž. Zakončili jsme vystoupení o půlnoci Známkou punku a pak přidávali ještě Traktor, neboť publikum dovádělo více než jindy. Protože jsme měli před hraním i mezi bloky spoustu času, bylo možné prohlédnout si celou expozici. Z nabídky nás nejvíce oslovily domácí klobásy s chlebem a hořčicí na papírovém tácku za 50 Kč. Kdybych byl neklábosil se svými kamarády, mohl jsem být u historické super tajné informace, kterou sdělila Eva Radkovi a Pepovi. Vím jen, že ji před námi tajila celých jedenáct let a já věřil, že se jednou neudrží. Teď už zbývá jen jediné, jak to vypáčit z kluků. To by mělo být o poznání snadnější. Tak zase za rok na shledanou.

Hasta la vista

V sobotu 16. 2. 2013 jsme opět po roce odjížděli do Strunkovic nad Blanicí k vystoupení na 7. Plese městyse. Aparaturu jsme nakládali ve čtyři hodiny odpoledne a krátce po půl šesté jsme byli na místě. Zaparkovali jsme u zadního vchodu kulturního domu a po zaklepání na dveře nám po chvíli odemknul místostarosta Ruda Toušek. Na první pohled bylo vidět, že do sálu strunkovičtí investovali, neboť pódium mělo zbrusu novou podlahu, oponu a topný systém, rovněž parket svítil novotou, bylo vymalováno, teplo a útulno. Po chvíli přišel i starosta Karel Matějka a hned hlásil, že bude plno. Ples byl mexický, neboť Strunkovicím nad Blanicí se na Prachaticku říká Mexiko. Všechno bylo tento večer tudíž mexické, v sále kaktusy, na baru tekila, na hlavách klobouky, na těle ponča, ve vlasech růže, na nohou koně, v duši žhavá touha a bezmezná vášeň, na rtech pak píseň. Po vtipném tanečním extempore na koních v podání místního ochotnického spolku, kterému následně aplaudoval celý sál, jsme zařadili i narychlo nacvičený stylový kousek Všichni jsou už v Mexiku a publikum se přidalo zpěvem k nám. Pak už se jen tančilo, pilo a hodovalo, losovala se tombola a zábava nabírala do obrátek. V sotva půlhodinové půlnoční přestávce jsme večeřeli mexický guláš s cibulí a chlebem. Jelikož nám Eva připravila na cestu mezi dva krajíce krůtí plátky se špekem, nemohli jsme se při balení aparatury po konci vystoupení ani předklonit. Zvážil jsem se ráno v půl šesté po příjezdu z akce a vyhodnotil týdenní hmotnostní přírůstek téměř na dva kilogramy. Tak s tím se bude muset něco dělat. Cesta zpět byla velmi náročná, neboť se mlha rozprostřela nad silnicí téměř až do Tábora. Rozestoupila se až na horizontu za Malšicemi. To už byl vidět Tábor a bylo jasné, že dojedeme s Richardem za volantem živi a zdrávi. Hasta la vista Strunkovičtí, děkujeme za vše a mějte se fajn v tom vašem Mexiku.

Střevíčky pro Popelku

V pátek 22. 2. 2013 jsme hráli v hotelu Palcát v Táboře na plese akciové společnosti Kovosvit MAS. Ples byl pořádán pro širokou veřejnost a nikoli jen pro zaměstnance a partnery firmy. Kovosvit pojal celou akci velkoryse, vstupné nastavil na symbolickou úroveň 80 Kč za místenku ke stolu a za 40 Kč k stání. Na pódiu jsme se střídali s moravským triem vystupujícím pod značkou Medicimbal, který v netradičním nástrojovém obsazení s bicími, baskytarou a cimbálem hrál nejen moravské lidové, ale i hity U2 a Queen. V závěru našeho druhého bloku se k nám připojil v písni Wish you were here i cimbál a vznklo velmi zajímavé aranžmá tohoto světového hitu Pink Floyd. Před půlnocí zpestřil ještě program téměř hodinovým blokem písniček Janek Ledecký se svojí skupinou. V P klubu Palcátu pak zněly diskotékové kousky z CD kufříku Vládi Kostínka, a publikum tak mělo jedinečnou příležitost protancovat nejméně dvoje boty. To se zřejmě podařilo i neznámé krásce, jejíž pár střevíčků jsme sledovali při poslední sérii odložený na kraji pódia. Bylo plno a tanečníci vydrželi na parketu až nezvykle dlouho. Tento ples trval až do tří hodin a nám připadla čest hrát závěrečný blok. Mírně jsme přetáhli čas konce jedním přídavkem a pak už balili pódiovou aparaturu, abychom si stihli odpočinout před druhým víkendovým vystoupením, které nás čekalo tentýž den na Hotelu v Sezimově Ústí. Kovosvit věnoval všem účastníkům i malé občerstvení, kdy na každém stole byly zdarma oblíbené slapské chlebíčky s vlaškým salátem, vajíčkem a šunkou. Dostali bychom i pivo, ale Plzeň v Palcátu nemají. Čerpali jsme tudíž energii z vlastních zdrojů. Každý motor potřebuje holt své palivo.

Sedm hvězdiček

V sobotu 23.2.2013 jsme měli aparaturu částečně naloženou po pátečním vystoupení na plese Kovosvitu a museli ji jen doplnit o PA systém pro ozvuční sálu, neboť pro vystoupení na Hotelu MAS v Sezimově nebyl objednán zvukový technik. Hráli jsme na plese Plané nad Lužnicí a zakončovali touto akcí naši plesovou sezónu trvající od počátku listopadu. Celý víkend patřil k časově a fyzicky nejnáročnějším, protože u obou akcí jsme měli sraz již odpoledne, abychom vše řádně připravili podle požadavků pořadatele. Střídali jsme se tentokrát během hraní s Lužničankou po půlhodinových sériích a tomu odpovídalo i pódiové postavení ve dvou řadách za sebou. Lužničanka hrála vpředu a my vzadu, naštěstí ne naráz. Podařil se nastavit velmi příjemný zvuk obou kapel a tomu odpovídal i plný parket od počátku plesu vyprodaného do posledního místa. Plánští hasiči ve slavnostních uniformách předali při zahájení plesu symbolicky vlajku obce do rukou starosty, který pak pronesl úvodní krátký proslov, a trubači troubili slavnostní fanfáry. Lužničanka hrála následně první sérii v lidovém tónu, a to se už točila v rytmu polky stovka párů na parketě. Ples měl několik tanečních vstupů pro zpestření programu a také bohatou tombolu. Dámy dostaly od pana starosty Jiřího Šimánka žlutou růži hned u vstupu, na každém stole byly domácí koláčky z plánské pekárny, na baru se čepovala skvělá Plznička a další lahodné nápoje tvrdšího kalibru způsobující postupné měknutí organismu. Hrálo se prakticky bez přestávek, kdy jedna kapela navazovala na druhou a pouze dva taneční vstupy a losování tomboly plynulý písničkový blok na krátko přerušily. Ples končil ve tři hodiny a na nás vyšla poslední série. To už jsme pociťovali mírnou únavu, která se násobila pouhým pomyšlením na závěrečné stěhování všeho z patra sálu až do auta. Navíc se strhla sněhová vánice a napadlo nejméně dvacet centimetrů nového sněhu. Silnice byly sjízdné jen tak tak. Z Tržního náměstí se nám nepodařilo vyjet u semaforu do mírného kopce a museli jsme celý blok znovu objet kolem Střelnice přes Parkány a Žižkovo náměstí, abychom se kolem pošty spustili úzkou uličkou dolů. Hřál nás pocit z hezké akce a také porce pečeného kuřátka, které připravila pro celou kapelu Eva. Neodmítli jsme během večera ani pozvání přátel na skleničku sedmihvězdičkové Metaxy, v několika případech i na dvě či na tři. Lépe se pak zapomene na únavu a svět je najednou mnohem krásnější. Publikum i pořadatelé se tvářili spokojeně a vypadá to, že se ve stejném složení sejdeme i na příštím plánském plese za rok. Děkujeme za pozvání.

Labutí píseň

V sobotu 27. 4. 2013 jsme hráli po dvouměsíční přestávce na svatební veselici v Pivovarském dvoře ve Zvíkovském Podhradí. Je to asi čtyřicet minut cesty autem směrem na Milevsko a dále k hradu Zvíkov poblíž soutoku Otavy s Vltavou. Pivovarský dvůr je nově postavený hotel či penzion s vlastní výrobnou piva. Když jsem si přečetl na jejich webu, že Zlatá labuť je pivo plzeňského typu, byla volba jasná. Jen Radek si vezl jeden kousek Pilsner Urqell s sebou pro jistotu. Zkonzumoval ho po cestě a na místě si rovněž jako my s Pepou připnul zlatá labutí křídla. Obavy z požití jsme samozřejmě jako členové plzeňské sekce společně sdíleli a zvažovali, zda nás čeká balet, nebo to bude naopak naše labutí píseň. Ukázalo se záhy, že mně křídla k vzletu nepomohla. Zakopnul jsem o Richardův kabel, který vtipně napnul ve výšce kolen od kytary k mikrofonnímu stojanu. Marně jsem v prostoru hledal nějakou oporu a vybral to na poslední chvíli za cenu rozbitého půllitru z Radkova značkového držáku nápojů. Střepy přinášejí štěstí a malé extempore po zvukové zkoušce bez účasti publika to jen potvrdilo. Zlatá labuť bude tedy i do budoucna přípustná značka a na Zvíkov nemusíme nikdy nic vozit. Cesta autem nám utíkala rychle, neboť Eva líčila své zážitky s nákupem francouzské podprsenky s neskutečným designem za neskutečnou cenu. Výsledkem prý bylo zjištění, že celý dospělý život nosila jinou velikost, než skutečně má, zda větší či menší, jsme se ale nedozvěděli. Museli jsme to zkontrolovat a potvrdit, že tentokrát číslo odpovídá zcela přesně realitě. Francouzi vždy byli, stále jsou i budou v módě vpředu a Paříž udává odjakživa trend. Na vystoupení se to hodilo, protože svatební oslava měla mezinárodní zastoupení, jak slovenské, tak i italské. Eva pronesla několik vět v Italštině, jelikož se jí soukromě učí, aby na svých četných dovolených v Itálii mohla komunikovat s domorodci. Mladý Ital Evě rozuměl a něco jí na oplátku sděloval. Zřejmě to bylo vtipné, neboť se Eva smála, publikum tleskalo a to prý Eva zdaleka nevytáhla všechny trumfy, které si teprve chystá na červnový výjezd na jih. Svatební oslava byla dokonalá. Na každou přestávku mezi našimi téměř hodinovými sériemi písniček měli svatebčané přichystány zábavné vstupy a scénky, a proto se ani chvilku nikdo nenudil. Poslední písničku jsme zařadili na půlnoc, ale svatebčané nás nechtěli pustit ze scény. Nakonec jsme přidávali ještě půl hodiny. Tak nějak si představujeme dobrou zábavu, skvělé publikum, skvělé prostředí, vynikající servis a pohoda od začátku až do konce. Panáčkem domácí slivovice jsem si připil s novomanželi Janem a Petrou Plívovými já a Richard tradičně Becherovkou. Pepa, Radek a Eva již nepanáčkovali, aby mohli řídit své vozy na cestě domů. Eva řídí Papamobil zpět téměř vždy, protože vidí stejně blbě ve dne i v noci a tak je to vlastně jedno. My můžeme za jízdy v klidu pospávat nebo kibicovat. Jsme jí však vděčni, protože sami bychom to nikdy již tak dlouho nezvládli. Děkujeme novomanželům za pozvání a péči o nás, bylo to úžasné.

U všech svatých

Člověku se to nechce ani věřit, u všech svatých kolenatých, že poprvé jsme hráli na Housově mlýně již před osmi roky, v dubnu roku 2005. Tehdy to bylo v místnosti naproti baru. Od roku 2009, kdy zde vystupujeme pravidelně rok co rok na Beltine, putujeme postupně do dalších sálů. Na Housáku se každý rok něco nového doplní a vybuduje, ale stále to ještě není hotovo. Snad i proto si táborská veřejnost toto místo příliš neoblíbila. Ačkoli je to z Tržního náměstí sotva pět minut chůze, najde sem cestu vždy pouze zhruba stovka lidí. Možná je to členěním prostoru, kdy jsou všichni všude a nakonec nikdo nikde. Dispozici totiž tvoří zastřešená terasa před mlýnem, první sál se stoly a lavicemi u baru, druhá místnost, která má rovněž barový pult a několik stolů. V třetím tanečním sále jsou pak jen lavice kolem dokola a pro hraní se zde postaví navíc pódium. Masivní dřevěné sloupy podpírající stropní konstrukci překážejí výhledu z pódia do publika i naopak. S tím se však nedá nic dělat. Hráli jsme tu popáté v řadě, tentokrát v úterý 30. dubna 2013. Následující májový den, i když uprostřed týdne, byl sváteční, a tudíž měli téměř všichni volno. Nic tedy nebránilo oslavám až do zemdlení, čehož se určité skupinky zhostily s vervou po generálsku. Zvykli jsme si, že nám pořadatelé z Housova mlýna neposkytují žádný servis a občerstvujeme se proto z vlastních zdrojů. Plzeňské pivo jsme si chladili ve speciálních termotaškách, které byly pro výjezdy skupiny pořízeny ve třech exemplářích i s logem Big Papa a opatřeny jmenovkou majitele, aby se to nepletlo. Prostor mlýna by si zasloužil alespoň dvě stovky lidí, aby se akce pořádně rozjela, ale to je v současné krizové době požadavek z říše snů. Akcí je mnoho, a přízeň táborského publika se proto rozptyluje mezi více skupin a míst. Přesto se nám hrálo dobře, jelikož akusticky nám prostor Housáku vyhovuje a v přítmí sálu vznikla příjemná atmosféra pro všechno možné. Akce trvala do jedné hodiny i s několika přídavky na dobrou noc. Děkujeme všem, kteří na mlýn dorazili a bavili se s námi. Bylo to hezké.

Tarzan

V sobotu 18. 5. 2013 jsme měli nejprve nakládat aparaturu již o půl čtvrté odpoledne, ale naštěstí jsme si ještě dopoledne přečetli esemesku posunující sraz kapely o tři hodiny později. Pro energii potřebnou k vystoupení je to podstatný a nezanedbatelný bonus. Hráli jsme na tradiční firemní akci pro Aksamite, tentokrát v novém hotelu Gold v Chotovinách. Mnohamilionová investice zde byla účelně i vkusně využita a hotel je zvenku i uvnitř opravdu krásný. Hráli jsme v přízemním sále s cihlovou klenbou a trochu se zpočátku obávali o akustiku prostoru. Ukázalo se, že cihlové zdivo se zapuštěným vyspárováním tvoří poměrně ideální plochu pro rozptýlení zvukových vln a díky tomu se nám hrálo velmi příjemně. Co více si přát, když navíc vedle vstupních dveří svítil nápis Pilsner Urqell. Servis ze strany pořadatele večera jsme měli tentokrát dokonalý. Ochutnávali jsme nejen skvělý Prazdroj, ale i další lahůdky z rautu v sousední místnosti restaurace. Zábava gradovala postupně, a když jsme deset minut před druhou hodinou po půlnoci nastoupili k závěrečné sérii, chtěli jsme zařadit již jen několik pomalejších písniček. Publikum si však prostřednictvím několikačlenné skupinky nejdivočejších tanečníků a tanečnic vyžádalo nejprve Traktor a následně i Známku punku. To už se skvělý bavič a rebel z Aksamite, kterému říkáme Tarzan, svlékl do půl těla a chystal se zopakovat úspěšné akrobatické číslo z poloviny večera, kdy na visuté hrazdě tvořené ocelovým profilem ukotveným napříč místnosti ke zdivu cihlové klenby osmi šrouby v hmoždinkách předvedl několik shybů a pokus o výmyk. Repríza výstupu už tak úspěšná nebyla. Ze země se mu vyskočit nepodařilo, a proto si stoupnul na židli. Mohutný odraz ho nejprve katapultoval ke stropu, aby se posléze zachytil a zhoupnul. Vtom se však všechny hmoždinky ze zdiva vytrhly a Tarzan padal i s hrazdou bezmocně k zemi. Přestali jsme okamžitě hrát z obavy o jeho život. Přátelé přispěchali okamžitě na pomoc, zvedli ho a posadili na židli. Po chvíli se zdálo, že bude vše v pořádku. Je téměř jisté, že bolest pocítí až druhý den po probuzení a možná bude muset absolvovat i rentgenové vyšetření. Doufejme, že se mu nic vážného nepřihodilo, ačkoli byl pád víc než hrůzostrašný. I tak někdy končí skvělý večer. Děkujeme Aksamite za pozvání a péči a Tarzanovi přejeme, aby případná zranění brzy doléčil. Příště na shledanou.

Hasta la Vista

V sobotu 25.5.2013 jsme odjížděli krátce po obědě k vystoupení na privátní akci pro firmu Smart do Jeseníků. V Dolní Moravě, v čtyřhvězdičkovém hotelu Vista, jsme hráli již na podzim pro MM Reality, a tak nám nečinilo problém trefit trasu a dojet na místo včas. Stačilo namířit z Tábora na Pelhřimov, Humpolec, Havlíčkův Brod, Poličku, Svitavy, Lanškroun a Hlinsko a pak pokračovat směrem na Jeseníky. Čekal nás zcela vyprodaný hotel a nejméně pět set účastníků akce. Zajeli jsme do podzemních garáží a přímo z auta vykládali aparaturu do výtahu. Stačily dvě cesty vzhůru a vše bylo ve chvíli nastěhováno v prostorném sále u baru pojmenovaném Mulda. Zatáhli jsme látkové závěsy na prosklených stěnách a akustika byla v ten okamžik dokonalá. Nasvítila se rampa s reflektory a mohlo se začít. Stihli jsme se ještě ubytovat v luxusních pokojích ve čtvrtém patře, převléknout a něco málo ochutnat na rautu. Abychom se necítili přecpaní a zároveň neurazili hostitele, požili jsme jen houbovou polévku, vepřovou plec s houskovým knedlíkem a zelím, zvěřinový guláš s bramborovým knedlíkem, kuřecí řízek s bramborovým salátem, vepřovou masovou roládu, zeleninový salát, jablečný štrúdl a několik piv značky Holba. To už se setmělo a hráli jsme první sérii písniček. Jakmile se podaří vytvořit příjemnou světelnou a zvukovou atmosféru v útulném prostoru, tanečníci se nahrnou na parket hned při první skladbě. To nastalo i zde a podle toho se také zábava postupně rozvíjela. V krátkých přestávkách jsme kotvili u baru doplňujíce energii ryzím pivem z hor, jak vtipně popisuje reklamní slogan skvělou Holbu. Poslední píseň zazněla ve čtvrt na tři a potom jsme v klidu poskládali úplně všechno zpátky do auta. Našli jsme sílu svézt výtahem do podzemí kompletní aparaturu a na ráno nám nezbyla již žádná práce. Podařilo se nám ulehnout před čtvrtou hodinou, abychom pak mezi osmou a devátou posnídali v hotelové restauraci. Míchaná vajíčka, dietní párek, čerstvé pečivo, čaj a káva nám dodaly novou energii pro cestu domů. Dvě stě dvacet kilometrů jsme zvládli za tři a půl hodiny a pozdní oběd na nás čekal již v Táboře. Byla to moc hezká akce a krásný výlet do hor s perfektním servisem pořadatele. Tak nějak takto si to představujeme. Děkujeme za pozvání a péči pořadatelům, milému publiku pak za krásnou atmosféru, aplaus, pohyb ve víru, povzbuzující výkřiky a doprovodný sborový zpěv. Hasta la vista.

9:1

V sobotu 8. 6. 2013 jsme hráli na domácí půdě v Táboře pro firmu Interton v hotelu Dvořák na místě bývalého pivovaru. Taneční parket je ve sklepě v klenbovém sále, a proto je stěhování aparatury poměrně náročné, i když jsme ji sváželi o patro níže výtahem. Poučeni z minulých akcí jsme tentokrát nenajeli do nákladního výtahu autem, aby se opět nezasekl v mezipatře. Zvuk se nám podařilo nastavit poměrně rychle a pak už se sál zaplnil do posledního místa. Poměr žen a mužů byl zhruba 9 : 1, takže jsme byli z devadesáti procent spokojeni. Pod vyslovenou záminkou, že šéf firmy tajně touží tančit se všemi přítomnými dámami, vylákal Richard na parket všechny, které to zaslechly a od té doby se prostor před kapelou vyprázdnil jen na krátké přestávky mezi sériemi. Nejprve jsme pili Plzeň z vlastních vychlazených zásob, jelikož v hotelu Dvořák čepují tradičně Budvar, ale pak nám pan šéf potichu sdělil, že na jeho akci musí čepovat vždy Prazdroj. Na takovou větu čekáme obvykle hned po příjezdu na místo, jelikož atmosféra v kapele je na jejím vyřčení přímo závislá. Vládne pak spokojenost a výkon dosahuje vrcholu. To se skutečně potvrdilo a celý večer hodnotíme na jedničku po všech stránkách. Milé publikum, výborný servis, příjemná atmosféra a převládající radostné chvilky.

Narozeniny

Je krátce před osmnáctou hodinou, pátek 28. 6. 2013. Sraz na vystoupení v Bechyni máme plánovaný přesně na celou. Vytáčím mobil Radka, jelikož mě měl vyzvednout a auto před domem nestojí. Po pěti vyzváněcích tónech je konečně hovor přijat. „Čau, co je?“ „Co by bylo, já ti nevolal.“ No, já jen že máme sraz na dnešní akci a čekám na tebe.“ „Si děláš …, vždyť hrajeme až zítra.“ „Myslím, že dvacátého osmého je dnes.“ Ty voe, tak to je prů…“ Dál si to lze domyslet. Radek znaven rekonstrukcí svého domu se už chystal ze sprchy k podvečernímu spánku, ale vycvičen absolvováním základní vojenské služby pochopil moji telefonní výzvu jako rozkaz k okamžitému nástupu. Převlečení, sbalení a přesun z Mladé Vožice do Tábora mu trval pouhých dvacet pět minut. Eva, Richard a Pepa zatím naložili kompletní aparaturu sami a my jsme dorazili krátce po půl sedmé přímo k Papamobilu. Objížděk je nyní v Táboře mnoho. Nesmí se z Chýnovské ulice pod Černé mosty a je nutné jet přes Kouřimov zadem na most přes nádraží. Nesmí se ani na Parkány, a proto jsme sjeli k řece Údolní ulicí a šplhali zpět z Čelkovic vzhůru ke Kotnovu kolem hotelu Dvořák až na staré město. Naštěstí čas srazu zahrnoval i rezervu na nepředpokládané situace. Zrovna jsem Radkovi v autě připomněl, že je to právě deset let, kdy jsme v restauraci U Červeného koně v Táboře pojmenovali naše hudební uskupení na konci června 2003 Big Papa. Radek se pak všem omlouval slovy, že tento případ nastává maximálně jednou za deset let. Je fakt, že se nám to za dobu existence opravdu stalo poprvé. Vzpomněl jsem si, že horší situace nastala v osmdesátých letech při výjezdu s tehdejší formací Orion, kdy naše dva Žuky naplněné objemnou aparaturou dorazily každý na jiné místo v jižních Čechách. Společný byl snad jen název obce, ale jedna ležela na Strakonicku a druhá Jindřichohradecku. Tehdy mobily neexistovaly a zbývalo jen čekat, až osádka jedna dorazí na nesprávné místo a pochopí, že je třeba otočit. I tehdy to nakonec dopadlo dobře. Začalo se o hodinu déle a publikum bylo více nabuzené než obvykle. V bechyňském Konibaru, přesněji na jeho zahradě, jsme zahajovali vystoupení krátce po deváté. I když nepršelo a nefoukal vítr, bylo poměrně chladno, tedy kolem 18 °C. Venku nezatopíte, pokud by právě nehořela celá hospoda. Na tričko to nebylo, ale hráli jsme už za daleko těžších podmínek. Postupně přibývalo lidí a na parket vyrazili první taneční páry, jednotlivci i skupinky. Vládla spokojenost s nastavením zvuku i s dodávkou Plzeňského. Abych nezapomněl, přece jen zůstala jedna taška s připojovacími kabely na základně a muselo se to řešit až na místě. Naštěstí bechyňský Petr Lalák z Vodovodu několik potřebných kabelů obstaral a nemuseli jsme povolávat nikoho z Tábora. Kolem půlnoci jsme dostali vějíř piv a láhev sektu od Juráše. Chtěl nějakou slovenskou, ale dohodli jsme se na kompromisu a zabékali k jeho i naší spokojenosti Réhradice. Bublinky sektu nám pomáhaly plout na vlně hezké atmosféry, a jak bývá zvykem, nebylo snadné v takové chvíli ukončit vystoupení. Zvládli jsme to s jedním přídavkem před zcela naplněným parketem, zahradou a restaurací. Pak už zbyl jen tradiční zábal všeho a přesun domů. Krásný večer, hezké desáté narozeniny Big Papa. Děkujeme všem, kteří dorazili a Janě Lalákové za pozvání a výtečný plzeňský servis.

Magnetické siločáry

V pálavském Pavlově hráváme pravidelně již několik let a vždy je to celovíkendová akce. Odjíždíme z Tábora v sobotu po obědě a vracíme se domů až v neděli odpoledne. Tak tomu bylo i 13. 7. 2013, kdy se na Mušovském jezeře konaly závody dračích lodí a my jsme večer účinkovali na tradiční Dragon párty. Letos se kultovního festivalu zúčastnil rekordní počet dračích osádek a tomu odpovídalo i velmi početné a natěšené publikum na našem vystoupení. Pro nás pořadatelé připravili obří stan a nízké dřevěné pódium. Nejdříve jsem si myslel, že odstraníme ocelové zábrany kolem pódia, abychom měli s publikem lepší kontakt, ale byl jsem přesvědčen ostatními členy kapely, že se budou jistě hodit. Když jsme po vyhlášení vítězů sobotního závodu a předání cen zahráli první sérii, zaplnil se stan do posledního místa a lidé postávali i posedávali všude kolem. Dobrým signálem je vždy tanec párů při zvukové zkoušce a i tentokrát se pravidlo potvrdilo. Stánky v areálu Yacht Clubu Dyje nabízely pivo, víno, slivovici a meruňkovici a nám se hrálo čím dál tím lépe. Zažívali jsme díky skvělému publiku krásnou atmosféru až do konce, který nastal po nekonečných přídavcích tentokrát až v půl čtvrté ráno. Hráli jsme v závěru i nenazkoušené písničky, které takto v určitých okamžicích doznávaly překvapujícího aranžmá. Fungovalo to však dokonale a zábava gradovala. Ještě že jsme nenechali ocelové zábrany kolem pódia odstranit, tlak publika se během večera totiž postupně navyšoval a naše pozice v té chvíli připomínala spíše průjezd závodníků v úzkých silnicích horských etap slavné Tour de France. Vzhledem k objemné aparatuře, kterou jsme museli na akci tentokrát dopravit, byl nákladní prostor Papamobilu naplněn do posledního kubického centimetru a naše chladící přepravní tašky na šest kousků Pilsner Urqell se bohužel již nevešly nikam. Jednu propašoval tajně pod sedačku jen Radek, a jak se později ukázalo, tak i Eva, která v ní vozí svačinky pro celou kapelu. Poprvé do ní vložila i jedno Plzeňské, které nedočkavě už někde za Obrataní načala, aby ještě před vjezdem na D1 u Humpolce dopila poslední lok. Chechtala se pak zcela upřímně našim stokrát omletým vtípkům a těsně před exitem 194A z D1 usnula. Jak je to jednoduché a levné, zavzpomínali jsme v plzeňské sekci kapely na studentské časy. Vypadalo to zpočátku, že chce Eva proniknout do naší kultovní sekce, a tak jsme jí raději líčili podrobně několik bodů z přijímacího procesu, který by musela podstoupit a absolvovat až do konce. Po prvních dvou sdělených bodech protokolu si své členství rychle rozmyslela a my s úlevou konstatovali, že jsme neztratili skvělou řidičku na cesty zpět. Radkovi jsme s Pepou pomohli mírně s konzumací pivka v autě, neboť cesta do Pavlova nám trvá vždy více jak tři hodiny a hlasivky musíme udržovat náležitě vlhké. Na místě jsme se pak museli spokojit s doplňováním minerálů u stánku Starobrna, či jak se to podivné pivo jmenuje, neboť tento pivovar byl sponzorem festivalu a jiná značka pěnivého moku neměla v areálu místo. Na večeři nebyl čas, a proto jsme se řídili známým pořekadlem o převlečené žízni. O co méně jsme snědli, o to více vypili. Vystoupení jsme však zvládli bezchybně, jen anglické texty zpíval Radek občas v netypickém nářečí, což u Evy vyvolalo takový nával smíchu, že ztratila dočista nátisk na flétnu. To je koření živého vystupování, které proto není nikdy stejné a činí nám stále radost. Hráli jsme v naprosté pohodě a publikum nás hnalo svojí energií až na vrchol možností. Usínali jsme po sbalení aparatury za svítání v půl šesté ráno během několika sekund v osmilůžkovém pokoji č. 4 místní ubytovny, abychom již v devět vstávali k hotelové snídani. Pepa si ještě vyzvednul u Radka Maliny v penzionu pětilitrovku domácí meruňkovice, aby bylo doma za dlouhých zimních večerů veseleji, a pak jsme už vyrazili k domovu. Eva po cestě líčila, jak se úspěšně odnaučuje kouřit, jak používá nejslabší elektronickou cigaretu a jak se jí hned lépe dýchá. Pepa kouření také omezuje a vypadá to, že nekuřácká sekce v kapele, kterou zastupuji více jak deset let jen já sám, dozná brzy početní změny. Eva nám následně podrobně vysvětlovala, jak se pokoušela o přestávce našeho vystoupení sdělit geniálnímu potápěči Vaškovi Musilovi, jenž za námi dorazil s přítelkyní na motorce až ze Slaného, jak těžké je zbavit se kuřácké závislosti a jak jí také již značně znaven na každou větu odpovídal stále dokola, že tomu nerozumí, protože on nikdy nekouřil. Když se to prý opakovalo popatnácté, vzdala to. Možná tomu jen sama nerozuměla, jelikož se nikdy nepotápěla. Ve zbytku cesty jsme pak probírali různá tělesná postižení, s kterými občas všichni v kapele zápasíme a více či méně úspěšně je léčíme za vydatné pomoci lékařů, šamanů, babských rad, anebo jen tak sami. Z okna jsme zahlédli skupinu bloudících turistů kdesi v poli, jelikož Radek právě řešil svá bolavá záda speciálním kosmodiskem, jakýmsi magnetickým opaskem připnutým v oblasti bederní páteře, čímž zbláznil kromě vlastních plotýnek veškeré buzoly v okruhu několika kilometrů a mně se navíc spojily působením magnetických siločar obě ručičky hodinek na dvanáctce. Nebo se naopak rozjely na šestou? Kdo ví? Potřebujeme si zcela jistě odpočinout a budeme mít proto dlouhé volno. Čekají nás daleké letní cesty a romantická dobrodružství, někdo se stačí za tu dobu i oženit. Tak hodně štěstí.

Jděte s tou Plzní už do prdele

V pátek 23. 8. 2013 jsme se po dvou letech vrátili na akci obce Radimovice u Želče nazvanou trefně Radimovický korblík. Dvoudenní malé pivní slavnosti si pomalu budují tradici, když se konaly letos již potřetí. Parta nadšenců se vždy na konci srpna sejde k oslavě konce prázdnin, pozve k tomu desítku menších pivovarů, postaví se stánky na sále, vytisknou plakáty, vyrobí trička s logem korblíku, doplní údaje na webové stránce akce a rovněž se vytvoří událost na facebooku. Pak už žije informace svým vlastním životem a ve výsledku je vyprodaný sál místní sokolovny či kulturního domu a všichni se náramně baví. Zvukovou a světelnou aparaturu zajistil tentokrát na celý víkend Luboš Kocourek a s čtyřicetiminutovým recitálem plným hitů doplnil naše vystoupení Jakub Smolík. I přes širokou nabídku regionálních značek piv jsme tradičně upřednostnili skvělou Plzeň, kterou čepovala paní Jiřina v restauraci. Bylo nebezpečné nosit ji do našeho zákulisí přes sál a míjet stánek pivovaru Bernard, když se z něj neslo: „Jděte s tou Plzní už do prdele.“ Tak jsem šel a ta věta mi zní v uších ještě teď. To jsou příhody, které člověku ulpí v paměti, a pokud bylo cílem zvolání odradit mě od ochutnávky piva z Humpolce, pak se to povedlo, možná doživotně.

Big Papa na víně

V sobotu 14. 9. 2013 jsme měli aparaturu naloženou už od pátku, neboť festival Táborská setkání zablokoval staré město pro vjezd i výjezd vozidel a nebylo možné startovat od tradiční základny. Vyráželi jsme ve dvě hodiny po obědě od čerpací stanice Shell, která právě zlevnila benzín Natural 95 na 35,80 Kč a Diesel na 35,90 Kč. Počasí se celkem vydařilo, nepršelo a nebylo ani příliš chladno. Po dálnici D1 to tradičně drncalo, ale občas jsme najeli do pruhu u krajnice a občas do nejrychlejšího u středových svodidel, kde byla jízda snesitelnější. Do Pavlova ke kulturnímu domu, kde nás čekalo vystoupení na závěr Vinařské stezky, jsme dorazili krátce před pátou hodinou. Nacouvali jsme těsně ke dveřím a na sedm zátahů nanosili vše přes celý sál až k pódiu. Instalace a zvuková zkouška nám trvala více než dvě hodiny, a proto jsme popíjeli Plzeň z vlastních zásob a pojídali řízky od Evy. Nasmažila jich asi třicet, abychom neztratili energii. V Pavlově se akce vždy protáhne do ranních hodin a není snadné nalézt potřebnou sílu. Sál se naštěstí zaplnil do posledního místa a hraní bylo velmi příjemné. Před půlnocí nás na pódiu vystřídal na půl hodiny Petr Kolář se svým recitálem a my pak přidali ještě jednu delší sérii, ve které jsme nasadili pár písniček společně. Tím máme nacvičeno na listopadový Sezimovoústecký retroples, na kterém Petr Kolář rovněž vystoupí jako host večera. Aparaturu jsme po vystoupení nezvládli sbalit a podle hesla o ránu moudřejším večera jsme jen vypnuli spínače, zamkli a zhasli. Někdo nás ještě přemluvil k návštěvě Retro diskotéky v nedalekém Zaječí. Tak jsme tam taxíkem vyrazili, zaplatili vstupné 50 Kč, prohlédli si ve dvě ráno prostor, ve kterém nebylo místo k hnutí, natož pak k sezení. Po pěti minutách jsme situaci vyhodnotili jako neúnosnou a dalším taxíkem i s Petrem Kolářem vyrazili zpět. Ve výčepu restaurace kulturního domu v Pavlově jsme našli zasloužený azyl a vychutnávali jsme si euforii z vystoupení ještě další dvě hodiny požívajíce pivko, vínko a panáčky. Únava se pak dostavila záhy a donutila nás k odchodu. Spali jsme v pavlovské ubytovně na jednom pokoji všichni, podobně jako na kdysi na vojně. Eva na palandě nahoře, abychom ji nerušili. Spánek byl relativně krátký, sotva tříhodinový, ale nevzbouzeli jsme se najednou. Snídani v hotelu jsme stihli na devátou a pak už nás čekalo balení aparatury v sále kulturního domu. Za hodinu jsme měli všechno v autě. Závěrečný pokec se všemi přítomnými přáteli byl doplněn vynikající vyprošťovací česnečkou a nezbývalo než otočit klíčkem a vyrazit. Pepa ještě načerpal tři kanystry domácí moravské meruňkovice, aby zimní večery v Plané byly poněkud veselejší. Až se zima zeptá, cos dělal v létě, bude mít čisté svědomí a pevná játra.