Historie

2012

Šly panenky silnicí

V sobotu 7. 1. 2012 jsme se vrátili po dvou týdnech do sálu ústrašického kulturního domu, tentokrát na privátní akci. Hráli jsme panu inženýru Zdeňkovi Blažkovi k jeho padesátinám, jelikož nás pozval a my rádi svoji účast slíbili. Přišlo mu gratulovat více jak sedmdesát přátel a atmosféra narozeninové oslavy byla krásná a neopakovatelná. Přemýšleli jsme společně a dopředu, zda budeme vystupovat na pódiu nebo pod ním. Před deseti roky jsme začínali hrát v sálech přímo na parketu, abychom měli k publiku blíž a usoudili jsme, že právě to bude správná volba i nyní. Zatáhli jsme tmavě zelenou sametovou oponu na jevišti a postavili aparaturu do rohu sálu. Jelikož je Zdeněk členem mysliveckého sdružení, odpovídala i výzdoba této skutečnosti. Na stěně u vstupu, která bývá prázdná, byly nyní zavěšeny dva velké, staré, originální a vzácné obrazy s mysliveckým motivem zapůjčené pro tuto příležitost ze sousedící obce Želeč. Vzniknul krásný a útulný prostor, který pak umocňoval narozeninový prožitek nejen oslavenci, ale všem co se večírku účastnili. Servis poskytovaný rodinou Blažkových a jejich kamarádů byl bezkonkurenční. Na rautových stolech v přísálí bylo vše, co si jen lze představit. Střídavě jsme hráli a o přestávkách mezi sériemi písní a tanců pak zobali dobroty, popíjeli Plzničku, kávičku, panáčky i minerální vodu. O půlnoci jsme zařadili neobvyklé improvizační číslo. Rozhodli jsme se Zdeňkovi předat malý stylový dárek, a protože je myslivec, dostal od nás láhev Myslivce s dvěma značkovými pohárky a také píseň Šly panenky silnicí, potkali je myslivci, kterou jsme zapěli v mysliveckých kloboucích. Setkání všech Zdeňkových přátel bylo velmi milé a bylo patrné, že se u svého kamaráda a hostitele cítili opravdu skvěle. Tančili úplně všichni a neopakovatelné kreace byly zaznamenány i u osob, u kterých by se to na první pohled nepředpokládalo. To je vždy znamení, že se vlády nad člověkem chopily pozitivní emoce a v takovém prostředí a atmosféře je radost hrát. Oslava se vydařila na sto procent. Hostitelé připravili a nachystali vše do posledního puntíku perfektně a byli odměněni zcela jistě krásným pocitem, jelikož se velkolepý narozeninový večírek musel líbit úplně všem. Hráli jsme bez deseti minut do tří hodin a pak nám už docházely síly. V nejlepším je třeba skončit a tak se také stalo. Dostali jsme od Slávky ještě výslužku, fantastické vanilkové věnečky, které se staly sladkou tečkou za celým krásným večerem. Děkujeme za pozvání a péči, kterou nám hostitelé věnovali, děkujeme za krásný zážitek Zdeňkovi, Slávce a všem ostatním, kteří jakkoli s čímkoli pomáhali a také všem, kteří jen přišli a veselili se s námi. Až bude někdo někdy a někde pořádat oslavu, napište si Blažkovým o návod, umějí to bezchybně. Po cestě domů jsme málem nabourali, protože se Eva v roli řidičky Papamobilu téměř nekontrolovaně začala smát vtipu, kterým jsem k ránu přispěl do bouřlivé debaty, jenž se tradičně při všech návratech v autě vede. Baví se dva šneci: „Jak se máš?“ „Ale, … nestojí to za nic.“ „Copak?“ „Před rokem se ode mě odstěhovala manželka i s dítětem a ještě je támhle vidím.“ Silnice byla naštěstí ráno kolem čtvrté hodiny prázdná, sníh již roztál a vše dopadlo dobře.

Děkujeme, neodcházíme

V pátek 13.1.2012 jsme odjeli hrát na předměstí Tábora do Sezimova Ústí II. Táborská lékařská komora pořádala v sále Hotelu MAS ples zdravotníků. Čekal jsem obrovskou účast, neboť lékařů, nemocničních i záchranářských sester či asistentek je v Táboře mnoho, a pokud by přišli všichni i se svými partnery, do sálu by se určitě nevešli. Jak se ukázalo, nejsou již zdravotníci kompaktní komunitou, která by pokládala svoji účast na profesní akci za samozřejmost, a tak se v sále sešlo jen asi stopadesátičlenné publikum. Akci jsem tedy vnímal z tohoto pohledu víc jako večírek než ples, ale o to více se mi líbila. Doktorské publikum bylo skvělé. Proti jiným zábavným večerům bylo možné zaznamenat zajímavější, téměř až profesionální taneční kreace, a to i na skladby, kde se takto předváděné kroky neočekávají. Na Hotelu, jak se kulturnímu domu v Sezimově Ústí říká, hrajeme rádi. Je zde jeden z mála sálů, o které se provozovatel pečlivě stará. Vždy je všude čisto, nic není poničeno, funguje bar i kuchyně, ceny jsou přiměřené a personál vlídný. Proto zde také během roku vystupujeme na různých akcích nejčastěji. Zde také začínala před desítkami let bigbítová kariéra Richarda, Pepína i moje a vážou nás k tomuto místu nostalgické vzpomínky, které by vydaly na celou tlustou knížku, byly-li by někým sepsány. Zůstávají a zůstanou v naší paměti napořád, hřejí a jsou příjemné. Občerstvovali jsme se během přestávek na rautu, který překypoval lahůdkami všeho druhu, a proto jsme se cítili velmi spokojeně podporováni jistotou, že pokrmy jsou tentokrát racionálně výživné. Nechybělo hroznové ani lahvové víno, mandarinky bez pecek, ananas, kiwi, řízečky, rolády masové i sladké, kremrolky, ryby, saláty, atd., atd. Odjížděli jsme v půl čtvrté ráno dvěma auty, neboť Radek cestoval v pátek odpoledne z Prahy déle, než předpokládal a musel jet přímo až k Hotelu. Já toho využil na zpáteční cestě, když jsem mohl vystoupit před domem osvobozen poprvé od vykládání aparatury. Musel jsem tentokrát brzy ráno vstávat a alespoň čtyřhodinový spánek jsem potřeboval jako sůl. Páteční akce jsou pro nás vesměs náročnější než sobotní, jelikož má většina z nás denní závazek v zaměstnání a večerní vystoupení končící až k ránu je vyčerpávající. Děkujeme tímto za pozvání a lékařskou péči i přízeň, neodcházíme.

Kopačky

Hrát ples pro základní školu a její přátele odjíždíme vždy s mírnými obavami, neboť školské poměry dokonale znám a zasvěceně informuji kolegy v kapele o tom, jak to chodí. V dávných dobách pořádalo takové plesy SRPŠ, neboli Sdružení rodičů a přátel školy, dnes se podobné sdružení nazývá Klub přátel školy, neboli KPŠ. V pátek 20. 1. 2012 jsme mířili po státovce směrem k Pelhřimovu do nejbližšího města na trase, do několika kilometrů vzdáleného Chýnova. V současné době se příliš akcí v kulturních domech nepořádá, neboť náklady jsou vysoké a ochota lidí přijít a něco utratit je pramalá. Vytopit sál teplem, aby se nekouřilo od úst, je náročné, a proto jsme ani nebyli moc překvapeni, když se to zpočátku nepodařilo. V loňském roce to bylo daleko horší, a tak jsme dopředu avizovali, že v 15 °C nehodláme hrát. Nakonec s pomocí lidské energie vyšplhala teplota na dvacítku a mohl jsem pět a brnkat od druhé série skladeb i bez šály a svetru. Pepa si nasměroval jeden pódiový reflektor na záda a takto osvícen postupně tál a zářil. Přestal také fungovat Radkův značkový basový zesilovač, u kterého z nějakého důvodu chýnovský elektrický proud poškodil důležitou součástku. Basa proto musela být připojena přímo do mixážního pultu a nepozorovaně vysílat tóny z jiného zdroje směrem do publika. Zabarvení zvuku bylo jiné, leč zajímavé, zřetelné a čisté. Nikdo nic nepoznal, jen Radek celý honorář vymění za sotva půlcentimetrový kondenzátor potřebný k obnovení funkčnosti aparátu. A pak že na velikosti nezáleží. Pořadatelům se nepodařilo vyprodat celou kapacitu kulturního domu, což zapadalo do mé teorie o poměrech ve školství a o vztahu učitelů a rodičů ke školnímu plesu. Rodiče raději zaplatí vstupenku a nepřijdou z obavy, aby třeba příliš nejásali a učitelé by pak poznali, po kom to dítě je. Učitelé zase nepřijdou proto, že od pátku odpoledne nechtějí slovo škola vůbec slyšet a také mají obavy, že kdyby třeba příliš jásali, rodiče by to pak doma vyprávěli svým dětem. Tak z obav obou táborů nakonec nedorazí téměř nikdo a na plese jásají jen skuteční a nefalšovaní přátelé školy. Chýnovský sál má kromě přízemí i balkon, který však zel z výše popsaných důvodů prázdnotou. Všechna místa u stolů kolem parketu byla k naší radosti obsazena a o co méně lidí přišlo, o to bylo publikum dokonalejší. Ze zkušenosti můžeme říci, že raději hrajeme pro méně lidí, kteří mají písničky z našeho repertoáru rádi, než pro davy povrchně vnímající hudbu jako kulisu ke konzumaci čehokoliv. Nastavit zvuk v chýnovském sále je vždy tvrdý oříšek, neboť projektant akustiku sálu vůbec neřešil. Eva je již za léta cviku specialistkou a dokáže poradit, které frekvence posílit a které naopak potlačit. Pořadatelé nám věnovali několik lístků do bohaté tomboly a každý z nás dokonce něco vyhrál. Já například fotbalové kopačky s gumovými špunty o číslo větší, než jsem kdysi ve své sportovní kariéře potřeboval. Věnoval jsem je po Evě Zdeňkovi, že nám, často pomáhá s aparaturou a v pondělí 23. 1. má svátek. Provozovatel restaurace nám napekl na půlnoc hromadu kuřecích a vepřových řízků, po kterých se jen zaprášilo. Vyrážíme totiž na vystoupení obvykle již v podvečer a po několika hodinách potřebuje člověk doplnit alespoň trochu energii. Parket byl zaplněn tanečníky během celého večera a museli jsme pro výtečné publikum ještě pár písniček přidávat. Odjížděli jsme proto po počátečních obavách z plesu velmi spokojeni. Aparatura zůstala v Papamobilu naložena a připravena na dlouhou sobotní cestu k dalšímu vystoupení na Moravě. Děkujeme pořadatelům a zejména publiku za hezký večer.

Zamotanej život

Podhostýnští zahradníci nás pozvali na sobotu 21. 1. 2012 k vystoupení na svůj jubilejní, desátý Květinový ples do sálu Společenského domu Sušil v Bystřici pod Hostýnem. Ačkoli nám Tomáš Horák jako hlavní pořadatel kdysi tvrdil, že každá kapela může na tomto plese hrát pouze jednou, u nás učinil výjimku a my jsme přijeli již potřetí. Že bychom však byli v této části Moravy nějak nadměrně oblíbení si nyní nemyslíme, jelikož nám bylo zpočátku sděleno, že je na plese méně lidí než v minulém roce. Zda to bylo současnou druhou vlnou krize či něčím jiným, nemůžeme z neznalosti místních poměrů přesně odhadnout. Publikum, které na Květinový ples dorazilo, bylo výtečné. Možná už všichni věděli, co a jak budeme hrát, a přišli jen ti, co je písničky našeho repertoáru oslovují a líbí se jim. Za celý večer se neozval nikdo, že bychom měli zahrát cokoli jiného a také potlesk jsme sklízeli po každé skladbě až do samotného konce. Program na sále byl pestrý stejně, jako nádherná originální květinová výzdoba a každý si určitě přišel na své. Nechyběly tance ani tanečky a na pódiu kromě nás vystupovala i Cimbálová muzika ze Vsetína, jak si tato vynikající pětičlenná skupina valašských muzikantů říká. Dvoje housle, klarinet, kontrabas a cimbál dokázaly vytvořit krásnou atmosféru, ve které se pak hrálo výtečně i nám. Střídali jsme se s cimbálovkou pravidelně v půlhodinových sériích a parket se vždy zaplnil do posledního místa. Hrát pro tak příjemné publikum je radost. V Bystřici jsme přespávali, neboť absolvovat za volantem v noci po vystoupení 250 km by bylo téměř sebevražedné. Místnost pro nocleh byla naštěstí pár metrů od pódia a nemuseli jsme se proto trmácet v noci nikam daleko. Dvě válendy a jedna palanda stačily pro čtyři osoby. Jedna matrace nám pak byla ještě přidána pro přespání na zemi. Určitě bychom si dokázali představit pro ubytování komfortnější podmínky, když už se vydáme na cestu trvající čtyřiadvacet hodin, ale prioritou bylo spaní v místě akce. Jsme zkrátka rádi, když je servis poskytovaný kapele dokonalý. Museli jsme si vzít tentokrát i vlastní spacáky a smířit se s nepovlečenými postelemi. O pitný režim jsme se postarali také sami a dovezli si Plzničku až z Tábora. Ostatní nápoje včetně kávy jsme si naštěstí mohli koupit na baru. Vstávali jsme brzy. Před devátou hodinou Eva pracně vyhledala správce objektu, aby odemknul sál. Pak jsme společně hledali dopravní vozíky, abychom odvezli kompletní zvukovou a světelnou aparaturu z patra do přízemí a dlouhou chodbou ven k autu. V deset hodin jsme odjížděli a těšili se do Velké Bíteše. V restauraci na náměstí U Raušů se pravidelně zastavujeme při návratech z moravského hraní k občerstvení. Je to hospoda, kde se skvěle vaří, kde i v neděli mají čerstvé rohlíky, výtečnou Plzeň a různé další pochoutky. Dorazili jsme chvíli před polednem poměrně hladoví, jelikož jediné jídlo od sobotního popoledního odjezdu z domova jsme měli až o půlnoci na plese. U Raušů jsme se potkali s moderátorem Českého rozhlasu a známým DJ Martinem Hrdinkou a s neméně známou legendou popmusic osmdesátých let Víťou Vávrou. Obsadili jsme společný stůl u výčepu a sdělovali si vzájemně zážitky a pocity z akcí. Vtípky, srandičky, špičkování, vzpomínání i plány do budoucna doplňovaly příjemně naše polední rozjímání a konzumaci dobrot z dílny šéfkuchaře vyhlášeného podniku, ve kterém nechyběl za dobu jeho existence snad nikdo z herecké, muzikantské či sportovní branže. Víťovi Vávrovi zrovna telefonovala manželka a honila ho domů, což mě u zpěváka jeho proslulosti velmi pobavilo. Jak říkal, je to již v pořadí třetí partnerka, a protože nepochází z Čech, nepamatuje zřejmě dobu televizní slávy Holky s citronovou šálou. Napomínala manžela stejně, jako kdyby zašel po cestě z Kolbenky na pivo s parťákama od ponku. To se v branži muzikantů nenosí. Po vystoupení se musí člověk uvolnit a nechat pocit radosti proudit celým tělem, jinak múza postupně usíná, umírá a není pak z čeho čerpat energii a motivaci. Nátlaku nakonec Víťa neodolal a počal se chystat k odjezdu. Stačili jsme s ním ještě vypít dva panáčky domácí slivovice, kterou na stůl přinesl sám majitel restaurace Jirka Rauš. Víťovi se polední siesta evidentně líbila a odjet se mu v takové chvíli rozkoše příliš nechtělo. Pak se přece jenom zvednul, dlouze zamyslel a konstatoval, že ho manželka už … Ještě nám sdělil, že je život zamotanej a s akcentem na druhou slabiku zvolal napůl pro sebe a napůl pro nás kur-vááá. Pak už jsme frčeli směrem na Tábor i my, protože je život opravdu zamotanej.

Rafťáci, snowboarďáci a bombarďáci

V pátek 27. 1. 2012 jsme si po šichtě dali sraz v pět odpoledne a po naložení všeho potřebného odjeli na Hotel MAS do Sezimova Ústí. Fotbalisti místního klubu, který hraje nyní druhou nejvyšší soutěž v republice, zde pořádali již podruhé svůj ples. Na prvním jsme před rokem hráli také a dramaturgie večera byla letos obdobná, ba pestřejší. Ples skvěle moderoval sympatický Jihočech Jirka Mádl, tentokrát bez snowboardu a bez raftu nepřemlouval k ničemu ani bábu, ani dědka. V zákulisí jsme se nechali vyfotit na společný snímek, a pokud nám jej fotograf zašle ještě letos, zveřejníme jej v galerii a na kapelním facebooku. Pepa měl radost, že jsou oba stejně vysocí. Chtěl jsem je původně přeměřit přesně, tak jak se to dělává v rodinách mezi sourozenci. Záda k sobě, hlavy a paty přitisknout, pak přiložit shora něco rovného, co je právě po ruce a vyřknout ortel. Nebylo to nutné, Jirka i Pepa jsou naprosto, ale NAPROSTO, stejně velcí. Proto snad také Jirka Mádl při vzájemném představování Pepovi sdělil: „Tebe odněkud znám,“ a my ostatní mu jen tiše záviděli. Možná to bylo i tím, že společnost se dělí v zásadě na dvě skupiny, na bubeníky a na ty, kteří by bubeníky rádi byli. Já mám s touto dělbou osobní zkušenost. Povídá mi jeden: „Včera jsem tě viděl v Praze.“ Odvětím suše: „Já tam ale nebyl.“ „To není možné,“ pokračuje on. Sděluji pak jen holou skutečnost: „Lidé se holt dělí na dvě skupiny. Na ty, co vypadají jako já a na ty druhé, co chtějí vypadat jako já.“ Na začátku plesu vběhly na parket malé gymnastky a předváděly velmi ohebné a půvabné kreace. Zkusit si jedinou takovou figuru, byla by zřejmě poslední v mém životě. Gymnastky Bůh stvořil určitě z jiného těsta než nás obyčejné smrtelníky. Následovalo vyhlašování nejlepších fotbalistů v různých věkových kategoriích a předávání cen. Vystupovaly pak i další taneční skupiny, které jsme však ze zákulisí nemohli sledovat. Nástroje se nám s přibývající teplotou na sále mírně rozlaďovaly a bylo nutné je doladit. Zrovna, když jsme na pódiu točili kolíčky u kytar, na parketu náhodou probíhala módní přehlídka dámského spodního prádla. Prý byly modelky půvabné, ale to jsme zabráni do ladění strun neviděli. Ta poslední vyšla proto po schodech až na pódium, mrknula na nás a otočila se zády. Zatleskali jsme jí po rozkošné otočce všichni a Jirka Mádl nás za to odměnil šibalským úsměvem. Pak už jsme hráli s krátkými přestávkami až do půlnoci. Taneční parket se zaplnil při každé sérii písniček a scházel nám jen bližší kontakt s publikem. Vzhledem k vystoupení, které proběhne na stejném pódiu o den později, jsme stavěli aparaturu úplně dozadu. Na plese Plané nad Lužnicí se budeme střídat s dechovkou Lužničankou, jejíž hudebníci obsadí prostor před námi. Aby nám nešlapali po kabelech, nepadali do nástrojů a nekáceli mikrofonní stojany, vytvořili jsme jim plácek už předem. Hýbat s instalovanou aparaturou je často složitější, než ji znovu stavět. Pokud před nás postaví nějakou mohutnější klávesovou soupravu, nebudeme na úzkém pódiu vůbec vidět, což možná již v našem pokročilém věku nebude pro publikum výrazná újma. Po půlnoci dohrával až do konce ples CD hity legendární a neúnavný jihočeský DJ Kosťa. Žije nadoraz a stále účinkuje jako moderátor a DJ v rádiu i na mnoha kulturních akcích. Nedávno ho postihnul, jak sděloval, již čtvrtý infarkt, ale znát na něm nebylo nic. Člověk prostě neví dne ani hodiny, snad jen to, že to jednou přijít musí. Já si to uvědomil také, když mě v týdnu brzy ráno prudce probudil budík, že jsem chvíli nevěděl, co se děje a kde jsem. Možná jsem si trochu divně pohnul krční páteří, ale během dne jsem zaznamenával sporadicky poruchu rovnováhy. To vás přepadnou obavy a najednou si uvědomíte, jak je tenké rozhraní mezi životem a neživotem. Pro sebe jsem si nazval tento kolaps mozkovou mrtvicí, kterou jsem další dny nějak rozchodil. Jít k lékaři, když každý víkend hrajeme, nejde. To by mě hned vzali na cétéčko a na pozorování a mně pozorování nedělá dobře. Vycházím z víry, že člověk je zdravý potud, pokud neví, že mu něco je. Ples pro nás skončil odjezdem do Tábora bez balení a stěhování aparatury, neboť vše je již připraveno na stejném místě pro následující akci. Zelená je tráva, fotbal to je hra, až se ucho utrhne, nebo jak se to říká. Děkujeme za pozvání a přízeň a přejeme klubu vyšší místo v ligové tabulce. Nebo jste první?

Táborská dvanáctka

V sobotu 28. 1. 2012 jsme zakončili lednovou šňůru vystoupení na plese Plané nad Lužnicí, který se konal v sále hotelu MAS v Sezimově Ústí. V Plané zatím nemají kulturní dům, ale pan starosta plánuje vybudovat důstojný kulturní stánek ze staré Sokolovny již v příštím roce. V Plané se kdysi taneční zábavy konaly pravidelně, nakonec jsme tam v osmdesátých letech s Richardem a Pepou také hráli. Jelikož jsme obě víkendová vystoupení měli ve stejném sezimovoústeckém sále, nebylo třeba aparaturu k naší převeliké radosti v pátek stěhovat. To nám ušetřilo mnoho sil i času a dostavili jsme se v sobotu na místo až krátce po osmnácté hodině. Příprava byla tentokrát krátká, jen se cvaklo spínači na všech reproduktorových soustavách a kombech, posunuly se šavle na mixážním pultu na přijatelnou hladinu hlasitosti a bylo hotovo. Režisér plesu nám otevřel účet na baru v rámci dokonalého servisu, který nám pořadatelé během celého večera poskytovali. Pan starosta, Ing. Jiří Šimánek, předával u vstupu do sálu každé dámě květinu a bylo patrné, že ples bude mít vysokou úroveň. Program byl pestrý a na pódiu jsme se dokonce střídali s Lužničankou, půl hodiny my a půl hodiny oni. Jak se ukázalo během večera, fungovalo to báječně. Kdo měl sílu, mohl zůstat na parketu trvale. Sílu měla zřejmě značná část publika ve zcela vyprodaném sále, protože parket byl stále plný. V zákulisí jsme se přepočítali a zjistili, že nás je pět a Lužničanky sedm. Prostým součtem jsme vytvořili nový soubor s názvem Táborská dvanáctka. Kdybychom všichni pocházeli z Plzně, byl by název seskupení stylový, ale i tak se nám táborská verze okamžitě zalíbila. Takovýto cirkus by mohl jezdit po republice a měl by zaručeně všude úspěch. Plánským pořadatelům se opravdu dramaturgie povedla. Každou hodinu zařadili do programu nějaký zajímavý taneční vstup a o půlnoci losovali ještě tombolu. Do konce plesu pak už zněla jenom muzika. Poslední série vyšla na nás a užívali jsme si proto velmi závěrečné ovace publika, které vydrželo tančit až do tří hodin. Přidávali jsme ještě Známku punku na znamení, že je konec pololetí a čas předat vysvědčení. Plánští obdrželi samé jedničky. Byl to jeden z nejlepších plesů, co jsme hráli. Děkujeme, z našeho pohledu to nemělo jedinou chybu.

První vydání

V sobotu 4. 2. 2012 jsme hráli po týdnu opět v sále sezimovoústeckého Hotelu MAS, tentokrát sportovnímu klubu Spartak na plese sportovců. Nejtěžší části aparatury jsme nechali zamčené na sále od minulého vystoupení, čímž se nám stěhování značně zjednodušilo a příprava vystoupení zkrátila. Sportovci pořádají ples, aby získali prostředky pro svoji činnost, a proto si veškeré programové vstupy připravují sami. Vystupovali malí gymnasté i gymnastky, a také dospělí muži o půlnoci předváděli nacvičené baletní číslo, které sklidilo bouřlivé ovace publika. Svatební studio Štěstí prezentovalo módní přehlídkou svoji nabídku snoubencům, svatebčanům a všem ostatním k slavnostním příležitostem. Mohli jsme spatřit jak oblek pro ženicha, svatební šaty nevěsty a družiček, tak i plesové róby maturantek, jejich maminek a případně i mladších sourozenců a všech dalších příbuzných. Hudební část celého programu pak spočívala zcela na nás. Šestihodinové plesy, kdy se hraje od dvaceti hodin až do dvou, patří fyzicky k nejnáročnějším a zatím je dokážeme zvládnout s vypětím všech sil a možností. Skanduje-li publikum v závěru tradiční „nemůžou“, pak má dozajista pravdu. Přesto jsme po vytleskání přidávali tři písničky a hráli až do čtvrt na tři. Publikum je vždy hlavním motorem zábavy a na sportovním plese fungovalo jako dobře namazaný stroj. Bylo zcela vyprodáno a v tak báječné atmosféře se hraje opravdu skvěle. Dokážeme na únavu zapomenout a užíváme si pohodu. Bylo to podle záznamu třísté odehrané vystoupení a na toto soukromé jubileum nám, zbývajícím členům Big Papa, připravila Eva obrovské překvapení. Těsně před zahájením položila na stůl v zákulisí čtyři papírové krabice od pizzy a sdělila, že si můžeme ochutnat. To jsem zamítnul, jelikož před vystoupením je konzumace jídla přímo vražedný prostředek k útlumu všeho. Člověk jen dlouze tráví a má chuť si spíše odpočinout než hrát. Situaci zachránil Richard, který má hlad vždy a krabici hned otevřel. Pod alobalem se však žádná poživatina neskrývala. V pravé kůži s ručně vyřezávaným logem kapely a detailně zobrazeným krkem kytary Gibson byla pod víkem uložena vázaná kniha s téměř třísetstránkovým obsahem. Koukali jsme vyjeveni střídavě na Evu, na knihu, na sebe a zase na knihu a jen nevěřícně kroutili hlavami. V dalších krabicích, na které jsme se okamžitě vrhnuli, byly úplně stejné knihy pro každého z nás. Eva se rozhodnula asi před půl rokem, že k desetiletému výročí kapely nechá zhotovit veledílo v podobě knihy mapující v textech, fotografiích, obrázcích, poznámkách a nahrávkách celou uplynulou historii Big Papa. Nechala profesionálně vysázet veškeré texty z webu, to znamená všechny příběhy v historii od počátku až do konce, a potom profesionální agentura dílo vytisknula na kvalitní křídový papír včetně fotografií, plakátů a obrázků. Knihařka dílo svázala do tvrdých desek a umělecký výrobce kožených doplňků, jehož řemeslo neumím přesně pojmenovat, obalil knihu do na míru zhotoveného obalu z pravé kůže se zmíněnou řezbou. Kniha byla vydána v úzkém nákladu pěti výtisků a má 290 stran. Doplňují ji CD a DVD s nahrávkami z vystoupení. Je opravdu nádherná a nikdo z nás, kromě Evy a několika přátel ze zhotovitelského týmu, o její výrobě neměl ani tušení. Knihu můžeme jen ukazovat, půjčovat ji nelze, protože je moc a moc vzácná. Sám jsem si říkal, že až kapelu jednou rozpustíme, nechám si příběhy, jejichž jsem autorem, sám vytisknout a svázat do knihy. Že vznikne takto vzácná a krásná publikace už nyní, jsem však nepředpokládal ani ve snu. Protože kniha nemá žádný název, pojmenoval jsem ji První vydání. Je to napsané na posledním listu a plně vystihuje několik významů, které kapelu od počátku jejího zrodu charakterizují. Vydali jsme se tehdy všichni na hudební cestu poprvé bez jakéhokoli stanovení cíle, bez plánování, bez kalkulací, řízeni jen svým pocitem činit to, co nás baví, a podělit se i s ostatními blízkými o stejné zážitky. Hráli jsme bez aparatury v malých hospůdkách pro potěchu osobní, kamarádů, přátel a našich rodin. Čas a vývoj všeho kolem nám samy napovídaly směr cesty, urychlovaly nás ve snaze dokonalejšího projevu a byly také nezbytným semaforem rozsvěcujícím oranžovou či červenou, pokud jsme někdy nabyli pocit nějaké manipulace z jiné strany. První vydání vyjadřuje i stejné složení skupiny jako na jejím počátku. Síla souboru spočívá podle mého přesvědčení vždy na přátelských vztazích uvnitř i vně, na době trvání a také na jeho personální stabilitě. Značka a důvěra ve spolehlivost se budují dlouho a ztratit se dají během jediného okamžiku. Tak, jako jsme na počátku před deseti roky nevěděli, co vzniká a jak dlouhé trvání to bude mít, zrovna tak dnes neumíme předpovědět vývoj věcí příštích. Záleží na každém z nás, jak dokážeme v následujícím čase výše uvedené aspekty síly naplňovat či tříštit. Pak bude Big Papa žít nebo opět sublimuje do stavu, ze kterého se v roce 2001 zrodil, čas je soudce, sám o nás rozhodne. Děkuji Evě a klukům za krásných deset let, za neopakovatelné zážitky a prožitky, které obohatily můj život a na které nejen díky právě vydané knize nikdy nezapomenu.

Tetřev hlušec

V pátek 10. 2. 2012 jsme hráli na Slavnostech piva a minerálních vod v Hotelu Palcát v Táboře. Zdejší slavnosti mají již dlouholetou tradici a získaly za dobu své existence jistou nadregionální proslulost. Tradice akce hraje v tomto případě hlavní roli vysoké návštěvnosti, protože samotná programová dramaturgie se po léta jen opakuje a prostředí Palcátu je stejně otřesné jako v časech minulých. Jádro publika tvoří převážně mužské party z práce, které využijí vznosný název slavností jen k tradičnímu, snadno předvídatelnému cíli. Střídali jsme se na pódiu s Lužničankou a v jednom čtyřicetiminutovém retrobloku vystoupilo i pražské oranžovomodrozelené dívčí trio Toffees v rekordně krátkých minisukních z rekordně tenké krajky. Během přestávek jsme popíjeli Plzničku z vlastních zdrojů a byli jsme zřejmě jediní, kteří si na pivní slavnosti donesli svoje značkové pivo. Plzeňský Prazdroj se táborské akce nikdy neúčastní. Proč také, o své místo na slunci moc bojovat nemusí. Vybojoval si ho již dávno a klání v socialisticky vybydleném sále Palcátu, kde dodnes nejsou vyměněna okna v šatně pro účinkující a netopí se v zákulisí ani v třeskutých mrazech, by mu na pověsti určitě nepřidalo. Možná je to tím, že ptákem roku je letos vyhlášen tetřev hlušec, a proto naříkání, volání a výzvy k nápravě stavu nikdo z kompetentních osob neslyší. Počkáme si, až bude vyhlášen ptákem roku datel, a po jeho vzoru léčby stromů pak sbíječky definitivně zaboří své zobáky do konstrukce, která volá o pomoc již nejméně dvacet let. Možná se do objektu prokope či vyvrtá ještě několik tunelů a prohnilá suť se pak podle plánu včas odkloní na skrytou skládku některého z daňových rájů. To však my zcela určitě nevyřešíme. Končili jsme ještě před půlnocí po téměř hodinové sérii písniček a Lužničanka celý večer uzavírala na lidovou notu. Odjeli jsme domů patrně nejmrazivější nocí roku, kdy meteorologové očekávali v České republice pokoření rekordu z roku 1929. To tehdy u Českých Budějovic klesla teplota na -42,2 °C. Na Budějovické ulici v Táboře nám ukazoval pár minut po půlnoci teploměr v autě jen -15 °C a Moniččina Toyota startovala bezchybně na první pokus. Vláďu Kostínka alias Kosťu jsme ještě zavezli z Palcátu, kde komerčně veleúspěšný večer moderoval, do Recykle music baru k ranní recyklaci organismu, kterou zde pravidelně každý víkend podstupuje. Nás čeká večerní sobotní vystoupení opět na Slavnostech piva na stejném místě v Hotelu Palcát. Výhodou je, že nám již předem instalovaná aparatura ulehčí práci a ušetří čas přípravy. Také doufáme, že přijde v sobotu více žen než v pátek, jelikož jsou motorem každé dobré zábavy.

Noc upírů

V sobotu 11. 2. 2012 jsme hráli opět jako den předtím na Slavnostech piva a minerálních vod v táborském hotelu Palcát a naše přání, aby v sobotu přišlo více žen a dívek, bylo vyslyšeno. Vystoupení na stejné akci dva dny po sobě se z našeho pohledu jevilo nejprve jako nebe a poté jako dudy. Sobotní publikum bylo genderově vyváženější než to páteční a hrálo se tedy mnohem lépe. Pozorovat z pódia jen početnou pánskou sekci z profilu, jak v podélných řadách stolů klopí jeden půllitr piva za druhým, není pro muzikanta žádným povzbuzením. Pozorovat pak dámskou sekci v ladném pohybu rozmanitých tanečních kreací je naopak povzbuzením významným. Pánská sekce se pak zákonitě zvedne ze židlí, přiblíží, zaklesne a přivěsí k dámské sekci, klesne tržba u stánků, ale atmosféře v sále to přidá nebývalé kouzlo. Luboš Kocourek ozvučoval se svým týmem celé slavnosti zlatavého moku, a proto naše příprava sobotního vystoupení trvala jen krátce. Rozbalili jsme nástroje a efektové krabičky, které jsme na pódiu nechtěli bez dozoru přes noc a den nechat. Navázali jsme po úvodní sérii dechového orchestru pojmenovaného Jižani a slavnostním vyhlašování cen soutěže svojí hodinovou jízdou. To už se parket hotelu zcela zaplnil a užívali jsme si pohodu z panující příjemné nálady. Potvrdilo se, že o všem rozhoduje vždy publikum. Cítili jsme jeho odezvu daleko silněji než v pátek a tím proniklo do notové osnovy písniček více emocí. Skvělý catering nám zajistili během produkce fanoušci z Bratřic od Pacova, když poslali na pódium dva talíře porcovaného pečeného prasátka. Zapíjeli jsme plátky znamenitou Plzní, kterou si na vystoupení nosíme, jelikož je jen několik míst k hraní, kde ji čepují, a jen několik pořadatelů, kteří nám ji ochotně poskytují, a cítili jsme se jako v ráji. Eva se trefila při přípravě tradičních svačinek také do černého. Upekla dopoledne podlouhlý bochánek vepřové kýty se všemi osvědčenými ingrediencemi a z něj pak nakrájela příčně salámovou metodou úhledné centimetrové plátky. Vše nechala vychladnout a následně je vložila mezi dva krajíce čerstvého chleba. Zabalila každou porci do ubrousku a vystlala jimi speciální Big Papa box až po okraj. Pochutnávali jsme si po půlnočním úklidu aparatury s boulemi až za ušima v nejmrazivější noci roku, kdy sbíhající se sliny mrzly v koutcích úst všech kolemjdoucích pozorovatelů vytvářejíce bíle zbarvené rampouchy vyčnívající mezi rty a připomínající upíří zuby. Na Kvildě hlásili noční mráz 35,5 °C jako rekord roku, ale v Táboře bylo jen lehce přes -20 °C. Zabaleni do šál, čepic, svetrů a bund jsme se přesunuli s Radkem krátce do staroměstského baru na výtečnou Plzeň, jelikož vlastní zásoby piva byly v tu chvíli již vyčerpány. Vyhodnotili jsme pečlivě zážitky z vystoupení a zapsali definitivní tečku za uplynulým večerem. Úplná tečka to vlastně nebyla, ale nemusíme na sebe všechno prásknout. Domů jsem si vzal od Palcátu taxíka za 65 Kč, aby existovalo po letech srovnání, za kolik se v roce 2012 jezdilo. Umíte-li to někdo levněji, dejte vědět.

Tři na pět

V pátek 17. 2. 2012 jsme po dlouhé době odjížděli k vystoupení v Soběslavi. Město pořádalo svůj Společenský ples a pozvalo do hlavního programu v kulturním domě právě nás. Bylo vyprodáno a pan starosta mohl být tedy spokojen. Jaký měl ples ohlas, se zjistí až v následujícím týdnu, ale přímo na sále jsme vnímali příjemnou atmosféru. Je zčásti dána i prostředím, jelikož je kulturní dům rekonstruovaný a také pečlivě udržovaný. Na sále se nekouří a všude je čisto. Z našeho pohledu bychom vytknuli pořadatelům jen stolové uspořádání, protože v hlavním sále se jen tančilo a veškerá místa k sezení byla v předsálí, přísálí a na balkoně. Kontakt s publikem jsme na počátku série z uvedeného důvodu velmi postrádali, protože z padesáti metrů bychom rozlišovali osoby pouze dalekohledem. Také na pódiu jsme byli zapuštěni asi čtyři metry od jeho přední strany a energie směrem k nám se tudíž na dlouhé trase přenosu poněkud vytrácela. Když se parket zaplnil, bylo to už skvělé. Zázemí soběslavského kulturáku i jeho akustika jsou dokonalé. Černé a těžké sametové opony pohlcovaly nežádoucí rezonance zvuku a Luboš Kocourek, který celou akci technicky zajišťoval, měl poměrně snadné podmínky k práci. Postavil kromě zvukové aparatury i nový světelný portál s LED reflektory a roboty, které vytvářely dojem dynamičnosti vystoupení, i když jsme se tradičně moc nehýbali. Zpíváme vesměs v každé písničce dohromady a musíme být přilepeni na mikrofony, což nám jakýkoli pohyb znemožňuje. Ples začal pár minut po půl osmé a trval až do dvou hodin. To je vždy velký zápřah a jsme rádi, když je v programu alespoň několik jiných vstupů. Tentokrát přijel mistr muzikálů Marian Vojtko a zapěl úžasným tenorem největší hity z Drákuly i dalších věhlasných muzikálů. Taneční ukázky předvádělo dvakrát během večera několik párů z táborského studia Atak a publiku se kreace soudě podle potlesku velmi líbily. V závěru jsme byli vytleskáni i my a přidali jednu píseň na dobrou noc. Poslední tón zazněl definitivně ve dvě deset. Dopili jsme poslední kapky plzeňského a jali se motat kabely a ukládat nástroje k spánku vědomi si, že startujeme za necelých čtrnáct hodin k dalšímu vystoupení poblíž Prachatic. Tradiční svačinky rozdávala Eva v ubrouscích až v autě na cestě domů, protože pořadatelé se o nás v Soběslavi dobře starali. Slečny servírky nám přinesly výbornou večeři až ke stolu za pódiem, což nebývá běžné a velmi si toho vážíme. Pivo Prazdroj jsme lovili jako obvykle z vlastních transportních tašek k tomu účelu pořízených, jelikož bez něj nám to nejede, asi stejně jako autu bez paliva. Evě jsme dali tip na zdokonalení. Kromě svačinek, chce-li se ještě vůbec zlepšit v servisních službách, musí ještě nosit pivo. Kapelní plzeňská sekce (čítající tři členy z pěti) vypije za vystoupení dvanáct kousků. Prostými počty jsem našel nejmenší společný násobek s dvaceti, jelikož se do celé basy vejde právě tolik lahví a oznámil Evě, že je to šedesát. Znamená to, že tři plné basy nám budou stačit právě na pět vystoupení. Jestlipak děti na základce vůbec vědí, k čemu jim je znalost výpočtu nejmenšího společného násobku. Dojeli jsme v pořádku, jen Pepa vystoupil po cestě na Strkově a Eva v Sezimáku. Děkujeme za pozvání soběslavským, Lubošovi za ozvučení a osvětlení, publiku za hezký večer a Evě za svačinku. Á propos, co bude dnes?

Frajer s kytkou

V sobotu 18. 2. 2012 jsme nakládali aparaturu již o půl čtvrté odpoledne, neboť nás čekalo vystoupení v bráně Šumavy, ve Strunkovicích nad Blanicí, asi deset kilometrů od Prachatic. Hráli jsme tu na stejné akci před dvěma roky a těšilo nás, že si pořadatelé na Big Papa opět vzpomněli. Kulturní dům je zřejmě bývalou Sokolovnou, protože proti pódiu je na zdi umístěn basketbalový koš, ale pódium je prostorné a hraje se tu velmi dobře. Výjezd byl tentokrát komplikovaný, protože nám scházela jedna odposlechová reprobedna. Richard vzpomínal, kam se mohla podít, až si vybavil její zapůjčení jinému hudebnímu seskupení. Lehce se půjčuje, hůře se vrací. Když se v mobilu ozýval hlas hříšníka a jeho vstřícná nabídka, zda si nechceme pro bednu přijet do Chýnova, praštil Richard telefonem a přemýšleli jsme, jak situaci rychle vyřešit. Nejjednodušší bylo zajet za Lubošem Kocourkem do studia na Hilton a půjčit si náhradní odposlechovou bednu od něj. Zadem pak přes Planou nad Lužnicí a Malšice pokračovat směrem na Týn nad Vltavou a Prachatice byl v tu chvíli nejlepší způsob, jak dojet do Strunkovic včas. Sice se Richard zařekl, že bednu příště již nikomu nepůjčí, ale moc tomu nevěřím. V autě nám Eva líčila obsah svačinky, na jejíž přípravu tentokrát jen dohlížela. Díla se ujala maminka, tedy paní Dušáková. Eva dle svého sdělení dodala jen vepřový ořech a hovězí kližku a z povzdálí opatrně kontrolovala celý proces míchání a pečení domácí sekané. Lahůdka to byla vynikající a jen se po ní zaprášilo. Do Strunkovic jsme dorazili krátce po půl šesté. Na sále nás čekal sám místostarosta městyse Ruda Toušek, který nám pak pomáhal i s aparaturou. Příprava vystoupení nám tak trvala méně času, než jsme původně předpokládali. Podařilo se nastavit příjemný zvuk a po osmé hodině byla všechna místa obsazena. Je kouzelné, když vyrazíte někam sto kilometrů od domova a publikum naplní celou kapacitu sálu. Tančilo se již od první série, což je vždy znakem dobrého vývoje zábavy. Atmosféru jsme si pochvalovali stejně jako servis pořadatelského týmu v čele se starostou, panem inženýrem Karlem Matějkou. Bylo patrné, že starosta Karel i místostarosta Ruda jsou pracovití a tvořiví lidé, neboť ples ve Strunkovicích byl zorganizován bezchybně a publikum se velmi dobře bavilo. Dámský taneční spolek, jehož název jsem nezachytil, předvedl hodinu před půlnocí skvělé číslo na motivy filmu Slunce, seno, …, kolový tanec Trky, brnky. Cédéčko s hudebním podkladem se sice podařilo rozchodit až na třetí pokus, ale skvělý dojem z předvedené scénky tím nebyl nikterak ponížen. Ruda Toušek slavil zároveň 27. výročí svého sňatku s milovanou manželkou a převlečeni do dobových kostýmů šedesátých let kralovali parketu po celý večer. Vždyť na plakátech stálo: „Život je jako květina… a i náš bál s ní začíná. Proto zveme všechny milovníky květin, dobré hudby, žen a života, frajery s kytkou v knoflíkové dírce, květinové děti šedesátých let a všechny ostatní. Přijďte mezi nás.“ A tak se také stalo. Ruda nám věnoval láhev skvělého francouzského vína Bordeaux z roku 2010. Vinaři vědí, že uvedený ročník je obzvlášť dobrý a chutnal nám i po plzeňském pivu. K večeři jsme dostali domácí gulášek, který jsme pojídali o půlnoční přestávce, kdy se losovala tombola. Eva vyhrála rybářský zájezd do Itálie v hodnotě sedmi tisíc korun, a protože se učí nyní italsky, nebude ji činit problém dorozumívání s místními rybáři. Úspěch z vystoupení jsme cítili okamžitě při každé sérii a na konci plesu jsme museli přidávat ještě tři písničky. Už samo jméno Strunkovice svědčí o hudebním založení obce a jeho obyvatel a potvrdilo se známé rčení nomen omen. Přijeli i Prachatičtí, kteří nás znají z vystoupení na Slavnostech Zlaté solné stezky. Jarka Vlčková a Vlaďka Čapková z Kulturního informačního střediska v Prachaticích dorazily původně jen na skok a nakonec vydržely nejméně dvě hodiny. Pěšky se jim do Prachatic nechtělo a být celý večer o vodě je přece jenom namáhavé. I tak nám udělaly radost. Děkujeme všem, co se na průběhu krásného večera podíleli, ať už organizačně nebo jen svojí účastí. Bylo to nádherné, a přesto, že jsme dorazili domů až ráno kolem páté hodiny značně zmoženi po náročném víkendovém programu, nikterak nelitujeme. Tak vřelé přijetí nalévá člověku energii do žil a ta je k umění jakéhokoli druhu velmi potřebná. Tak třeba zase za rok.

Skřeky z řeky

V pátek 24. 2. 2012 jsme téměř na den po roce zavítali na sázavský ostrov k hraní do Taverny. Taverna je skvělá celodřevěná hospoda s ohništěm uprostřed sálu. Půdorys hlavní místnosti s barem je čtvercový s pohledem do vrcholu jehlanu, který svou trámovou konstrukcí celý útulný prostor zastřešuje. Akustika je zde vynikající stejně jako příjemný a ochotný personál. Na baru čepují Plzeň, skvěle se tu vaří i paří. V Sázavě je cesta na ostrov trochu z ruky a není snadné dostat sem publikum v dostatečném počtu. Tentokrát se to podařilo a všechna místa byla obsazena. Díky tomu atmosféra vystoupení gradovala a rádi jsme přetahovali předpokládaný konec hraní téměř o hodinu. Cítili jsme se úžasně a především proto, že publikum bylo hodně blízko. Měli jsme vymezen prostor pro kapelu uprostřed mezi dvěma dlouhými stoly pro nejméně dvanáct osob a z obou stran seděli muzikanti. Nalevo Jakub Smolík, který si s námi zazpíval Klepání na nebeskou bránu, z druhé strany pak nakukovali pod pokličku další muzikanti z jiných méně známých seskupení. Musíte si dávat velký pozor, když vám na rukou spočívají zraky odborníků z blízkosti jednoho metru. Tím více je však vracena energie směrem ke kapele a je to ohromně cítit v žilách. Vracel jsem se v pátek ze služební cesty značně zmožen a nejraději bych sebou seknul do postele. Musíte se přemluvit a přejete si jen, aby vynaložené úsilí nebylo zbytečné. Když se pak akce podaří, a v Sázavě se podařila až mimořádně hodně dobře, spadne z vás únava a omládnete o několik let. Měli jsme radost, že přijela celá sestava z Kouřimi, bývalí mlýnští Marta a Václav z Davídkova, kouřimský pan starosta s chotí, Karel s manželkou a Tomáš Waschinger s Hankou. Ve vzpomínce na Petra Muka, s kterým Tomáš hrával v kapele na bicí, jsme si zahráli společně Zrcadlo. Tomáš vystřídal v sedle za bicí soupravou Pepu a emoce na nás dolehly v tu chvíli ještě silněji. Petr Muk s námi párkrát pobyl na Mlýně Davídkov, kde vystoupení a dlouhé kouzelné večery patřily a patřit budou stále mezi nejúžasnější zážitky naší kapelní historie. Eva hrála v Sázavě na flétny a harmoniky tak přepychově, že ji oslavil bubeník z místní kapely a nabídnul pozici v základní sestavě. Eva se ptala na název skupiny, a když se dozvěděla, že Skřeky z řeky, začala o nabídce vážně uvažovat. Já jí to rozmlouval, neboť jsem se stejným muzikantem mluvil ještě před ní a on mi říkal, že účinkuje ve třech sestavách. Ptal jsem se ho, kterou z nich upřednostňuje jako nejlepší a on mi odpověděl, že Čertovu brázdu. Vysvětlil jsem tak Evě, že jí byla nabídnuta pozice v béčkové kapele namísto áčkové, a že si to musí tedy ještě všechno vážně rozmyslet. Eva si to rozmýšlela po cestě domů za volantem a zřejmě svoji rozvážnou jízdou upoutala pozornost Policie, která nás předjela s majákem a výstražným světlem Stop nás přinutila v lese na silnici ze Sázavy do Benešova zastavit. Dva policisté svítili baterkou do oken a obcházeli Papamobil ze všech stran ve snaze pomáhat nám a chránit nás. Pak kontrolovali všechny doklady od auta i osob. Občanku jsem neměl, ale stačil jakýkoli jiný průkaz totožnosti. Poskytnul jsem jim In-kartu Českých drah, kterou jsem si před časem pořídil za stokorunu na tři roky, ač vlakem nejezdím, z důvodu sedmdesátipětiprocentní slevy paušálu na mobil. No, nekupte to. Jaký mají zájem České dráhy, abych telefonoval levně, nevím, ale poprvé jsem nabyl dojmu, že jsem nad mým operátorem, sice jen dočasně, zvítězil. Kontrola dopadla dobře a zdržela nás jen deset minut. Pak jsme pokračovali na Benešov a Tábor a lehce pospávali. Eva řídila tradičně bezchybně, ale cítila se rozhozena nabídkou Skřeků z řeky značně unavena. Načasovala si tak konec cesty o sto metrů před skutečným cílem. Projeli jsme na semafor kolem táborské Střelnice na Tržní náměstí a točili o sto osmdesát stupňů doleva do mírného kopce. Otáčky motoru klesly a motor se vypnul. Ruční brzda, mnoho keců a rad okolo samozřejmě a tradičně také. To už jsem se probudil potleskem kolem i já. Eva už nebyla schopna Papamobil do kopce rozjet ani na druhý a třetí pokus, a proto zasednul za volant Radek. Zbývalo sto metrů do cíle. Své auto vyvezl následně Radek z garáže, nasedl jsem na místo spolujezdce, neboť cesta do Mladé Vožice z Tábora vede kolem nás, a již jsme vyráželi k domovu. Radek si prohrábnul zlehka své stříbrné skráně a já jen vděčně poznamenal: „Děkuji, ty můj vožickej dědečku.“ Co stihnul ještě před tím v zatáčce u Makovcových Richard, opřen o otevřené dveře zabrzděného Papamobilu, nebudu ani popisovat. Stačil jsem mu v té chvíli jen předat zasloužený honorář a scénka by se při zfilmování zcela jistě zapsala do zlatého fondu české či světové kinematografie. Uřehtaní téměř k smrti jsme se rozcházeli kolem čtvrté ranní hodiny k odpočinku před dalším večerním vystoupením. Děkujeme všem, co u toho v Sázavě byli. Večer byl prostě úžasný.

Došla Plzeň, to si snad děláš ...

V sobotu 25. 2. 2012 jsme zakončili nepřetržitou tříměsíční šňůru víkendových vystoupení v kulturním domě v Radimovicích u Želče. Pozval nás Vítek Sluka za SK Větrovy k tradiční zábavě, kterou fotbalisté každým rokem pořádají, aby vyhlásili nejlepší hráče sezóny a oslavili důstojně dosažené úspěchy. Už ani nespočítám, pokolikáté jsme u toho byli my, ale tuším, že od roku 2006 pokaždé. Sál kulturního domu se zaplnil před půl devátou a tančilo se od druhé písničky až do konce. Dlouho jsme zápasili s vyladěním zvuku do optimální polohy, a jak se to povedlo, asi posoudí jen publikum. Do půlnoci jsme měli ještě energie dostatek, ale v závěru nám přece jenom docházely síly. Po předcházejícím vystoupení v Sázavě jsme spali asi pět hodin a to člověku stačí sotva tak na regeneraci hlasivek. Šestihodinové akce jsou pro nás s přibývajícím věkem fyzicky čím dál tím více náročné, zejména následují-li ve dvou dnech po sobě. Výčepní tým tentokrát situaci podcenil, nebo jen špatně odhadnul, když objednal pouze jediný sud plzeňského piva. Došlo už v deset hodin a měnit značku v průběhu večera za nižší šarži je nepřípustné, nezdravé, zkrátka nepěkná věc. Zlobil jsem se sám na sebe, že mé vlastní zdroje byly nedostatečné, omezené v bláhové víře jistotou, že je ani nepoužiju, a tudíž byly vyčerpány předčasně. Nosit pivo do hospody z domova je zcela absurdní jev, a že bude v restauraci k dispozici pouze jeden soudek Plzně na zábavu pro tři stovky lidí, nedokážu pochopit už vůbec. Po předposlední sérii písniček tak opustila sál značná část publika a energie se najednou kamsi vytratila. Euforii provázející téměř každý konec vystoupení jsem tentokrát, snad z pocitu nedostatku tekutin a přísunu přírodních minerálů, nezažíval vůbec. Možná jen následovalo radimovické vystoupení příliš brzy po Sázavě a ve srovnání obou večerů nemělo pražádnou šanci na vítězství. Kontaktní večírky v klubovém prostředí nemohou sály kulturáků nahradit. I hlavní pořadatel Vítek se v závěru vytratil a zásada, že kapitán opouští loď vždy poslední, se nenaplnila. Kapitáni jsme byli zřejmě my, neboť výstupní kontrola na pódiu i v sále proběhla pouze za naší účasti krátce po půl čtvrté hodině ranní. Fotbalisti se mi zdáli letos proti rokům minulým nějak neviditelní, ale zřejmě jen proto, že při vyhlašování nejlepších borců jsme seděli ve výčepu a večeřeli gulášek. Obvykle během produkce nic k jídlu nechceme a občerstvujeme se až na konci, ale je nějaký český zvyk podřizovat se kuchyni, jejíž personál to chce opláchnout, utřít, vytřít a zabalit co nejdříve a mít klid. Domnívám se, že mít klid není pro oblast služeb příliš vhodná vlastnost, ale to ať soudí jiní a povolanější. Dohnání spánkového dluhu trvalo někomu do úterý, někomu do středy a mně celý týden. Šňůra vystoupení skončila. Můžeme se věnovat jiným aktivitám a také plánujeme několik akcí na příští půlrok. Pečlivě nyní vybíráme místa a pořadatele, aby nás hraní stále bavilo.

Okresní přebor

V pátek 16. 3. 2012 jsme nakládali aparaturu o páté odpoledne a odjížděli k vystoupení do Želče. V místním kulturním domě zůstalo proti časům minulým stejné jenom pódium, jinak byl sál i šatnový prostor nákladně rekonstruován. Na území obce byla totiž zřízena skládka odpadů firmy Rumpold posilující nyní obecní rozpočet, jehož navýšené prostředky mohou být následně moudře investovány pro vyšší životní standard želečských obyvatel. V osmdesátých letech jsme hráli s Richardem a Pepou v tomto sále velmi často s rockovou formací Orion a vždy bylo vyprodáno. Tehdy patřily taneční zábavy k tradiční víkendové kultuře mládeže a my měli ve fermanu během jediného roku až šedesát vystoupení. Tentokrát pořádal v Želči ples místní fotbalový klub a společně s taneční skupinou Hanky Stehlíkové jsme byli jediní účinkující. Z nepochopitelného důvodu se dnes mnoho akcí nazývá ples, ač má spíš charakter obyčejné taneční veselice. Možná chtějí pořadatelé takovým názvem povýšit status akce, ale často tomu spíš uškodí. Plesová sezóna je příliš dlouhá, jelikož ji zahajují maturanti už na konci října a několik plesů se koná ještě na konci března. V pracovním týdnu je většina lidí zaměstnána více jak osm hodin denně a představa víkendového večerního odpočinku v upjatém společenském obleku či plesové róbě není příliš lákavá. Více lidí by možná přivítalo hudební večer k tanci a poslechu s dobrým servisem gastronomických služeb jen tak v triku a džínách. Potvrzením takové úvahy je sportovní zábava v Radimovicích u Želče, na kterou dorazí každým rokem až třísetčlenné publikum. V Želči byla návštěvnost nižší, i když byl sál také naplněn. Ve dvacet hodin se nikdy nikde nezačne, ač to pořadatelé na tento čas opakovaně plánují snad ze starého zvyku, kdy o půl třetí odpoledne tzv. padla a do večera bylo daleko. Víme, že devátá hodina večerní je pro zábavu tak akorát. Lidé se cítí dobře v šerosvitu, a proto musí být sál příjemně a útulně zařízen a nasvícen. Pak se zábava rozproudí mnohem rychleji a intenzivněji, restauratéři zaznamenají větší tržbu a spokojenost vládne na všech stranách. Želečtí fotbalisté se o nás starali pěkně, Plzeň chutnala skvostně a po vystoupení v půl třetí v noci taktéž vynikající vánoční večeře, bramborový salát s řízkem. To dnes nebývá úplně obvyklé a příkladného servisu si proto velmi vážíme. Konec akce patřil Kosťovi, který ples uzavřel diskotékou s tradičními hity. Pozdravil nás v šatně i Marcel Kříž, který byl jako divadelní principál místního ochotnického spolku pořadatelem úspěšných večerů v Želči před třiceti roky. Dnes je hlavním dramaturgem táborského Divadla Oskara Nedbala a členem úspěšného tria Pouličníků. Panáka si s ním dal jenom Richard, neboť z pocitu odpovědnosti před dalším následujícím vystoupením tvrdý alkohol odmítáme. Všechno dopadlo dobře k naší spokojenosti. Přejeme fotbalistům dobré výsledky, i když ani nevím, v jaké soutěži hrají. Něco si o nich do příště přečtu a poučím se. Máme rádi všechny aktivní lidi, kteří se pouštějí na své náklady do akcí pro ostatní, protože bez nich by se tu nedělo vůbec nic. Děkujeme.

U nás v Kocourkově

V sobotu 17. 3. 2012 jsme se sotva vyspali po páteční akci v Želči a odpoledne už stavěli aparaturu na pódiu hotelu Palcát v Táboře. Konal se 5. Šermířský ples spolku Táborských kupců a my byli po páté popáté u toho. Akce byla přesunuta z dražického do táborského sálu, tedy z vesnice do města, a na vše bylo více místa. Středověcí pěvci Dei Gratia vystupovali na pravé polovině a my na levé polovině pódia, takže jsme se vzájemně nepřekrývali a nepřekáželi si. Pořádat ples v polovině března, na konci sezóny, kdy už je venku na tričko, je poměrně rizikové, ale Kupci nic nepodcenili. Jejich reklamní kampaň byla mohutná, širokopásmová, dlouhodobá a určitě nákladná. Naplnit Palcát není snadné, ale naštěstí se uzavřelo neútulné přísálí a hlavní sál s předsálím byly naplněny do posledního místa. Počáteční obavy z naplnění sálu někdo rozptýlil rčením nač stahovat brod, když kalhoty jsou ještě daleko. Zvuková zkouška dopadla na výbornou a ve zbývajícím čase bylo možné skočit si ještě na svačinku. Vedle Kulíka sídlí nyní Turci a jejich kebab jsme museli ochutnat. Plzeň za 30 Kč v exkluzivním provedení neměla chybu. Člověk jen kroutí hlavou. Kamarád tam zakončuje pravidelně večírky s Kosťou při ranním návratu z Recykle baru a říkal, že se ještě nestalo, aby tam usměvavý majitel nebyl. Kdykoli ráno, o půlnoci, přes den. Zřejmě nespí. Když jsme přišli my o půl sedmé večer, byl tam také. V neděli večer po sauně chodíme tradičně na jedno, a byl tam opět. Neskutečné. Kdysi se říkalo hanlivě „turecké hospodářství“, dnes by přívlastek zněl asi jinak, obávám se, že spíš česky kocourkovsky. Program plesu byl pestrý, zřejmě nejpestřejší v celé sezóně. Všechny vstupy i výstupy byly originální a publiku se velmi líbily. Zda byl Palcát správnou volbou, posoudí nejlépe sami Kupci. Podle mého názoru se Palcát nedokáže zbavit starých bolístek, kdy nikdo neobsluhuje hosty, není nic k jídlu, v šatnách je špína a zima, WC za pódiem čeká nejméně dvacet let na rekonstrukci, aparatura se musí stěhovat přes celý sál a recepci, protože zadní dveře k pódiu není ochoten nikdo odemknout. Přinesli jsme si svoje pivo, plzeňské. Že by v centru Tábora, v hotelu, který se kdysi pyšnil známkou II. cenové kategorie, I. byla jen v Praze, Brně a Bratislavě, měli točený Prazdroj a číšníka, který by jej přinesl ke stolu, už dnes nikdo ani nepředpokládá. Trh u nás v Kocourkově zřejmě nic nevyřeší. Stačí se podívat pro ilustraci k čerpací stanici paní Wágnerové na Chýnovskou ulici a na sousedící Shellku. Litr Naturalu 95 prodává paní Wágnerová o korunu dráž. Logické by bylo, že všechna auta načerpají u Shellky. V Táboře nikoli. Proč je někdo ochoten zaplatit za nádrž benzínu o padesát korun více než by musel? Čím dál víc mi v uších zní nedávné zvolání legendárního zpívajícího bubeníka Víti Vávry, ten svět je ale zamotanej, kur-vá.

Obsluhoval jsem anglického krále

V pátek 23. 3. 2012 jsme odjížděli ve tři hodiny odpoledne do Tachova. Pozval nás Pepa Kožnar, vedoucí městského Odboru školství a kultury k vystoupení pro učitele základních a mateřských škol, k jejich svátku. Vystoupení bylo pojato jako večírek k zábavě, poslechu a tanci. Podle složení publika byl však více oslavou Dne učitelek než učitelů, jelikož poměr byl přímo vražedný, 200:10, tedy 20:1. Dorazili jsme k tachovskému kulturnímu domu s názvem Mže krátce po půl šesté a než jsme našli vchod ke stěhování aparatury, museli jsme celý dům dvakrát objet. Přístup k pódiu vedl dvoukřídlými dveřmi přes kovovou desetimetrovou mřížovanou rampu, po níž vydávala kolečka dopravního vozíku zvuk jako cirkulárka při řezání sukovaté kulatiny. V půl osmé bylo vše připraveno k produkci a zbýval čas na občerstvení. Pořadatel nám připravil dokonalý servis a uvítací drink u baru. Večírek začal v osm hodin rautem, na který jsme byli pozváni, ale než jsme se odhodlali něco ochutnat, byl pryč. Zřejmě tachovské školní jídelny poskytují učitelskému sboru stejné porce jako páťákům, nebo byly rautové pochoutky co do množství poněkud poddimenzovány. Nám nic nechybělo, neboť Eva připravila kuřecí řízečky a oznámila, že na každého z nás jich připadá pět. Tleskalo se po každé písničce a atmosféra v sále byla hezká a příjemná. Jen při pomalých skladbách byla mužská část publika na roztrhání. Musel tančit i pan starosta, který byl z převahy žen nejdříve potěšen, ale po odtančené sérii raději prchnul, neboť představa dalšího točení a nepolkových či nevalčíkových kroků a úkroků ho děsila. Postupně jsme zrychlovali a přitvrzovali, úměrně stoupající náladě v sále. O každé přestávce mezi sériemi písniček se naplnila kuřárna do posledního místa a paní učitelky vdechovaly lačně nikotin v bláhové víře alespoň na chvíli zapomenout. Člověk se pak nemůže divit, že caparti na základkách kouří, když mají živý příklad za katedrou. Zbytek kapely vybíhal na cigárko ven, zřejmě i jejich pedagogové kdysi selhali. Došel jsem je zkontrolovat a nechtěje přibouchnul dveře, které se daly otevřít jen zevnitř. Nezbývalo mi nic jiného než obejít přes parkoviště celý kulturní dům a dostat se do sálu hlavním vchodem. Eva se tím bavila nejvíc a jak už to tak bývá, další přestávku se stalo to samé jí. Navíc se špatně, jako většina žen, orientovala a cestu k hlavnímu vchodu nemohla najít. Pletlo ji označení Městský úřad a Městská policie, které ve stejném objektu sídlí. Navíc nenašla ani schody z parkoviště a šplhala se strání mezi keři. Botičky od bláta, potrhaný kostým, špinavé ruce, … člověk nemá být škodolibý. Dopadlo to dobře, šatna byla vybavena přepychově, i sprchový kout jsme měli k dispozici. Neobávali jsme se v závěru zahrát ani Visáče a oznámkovat pedagogy Známkou punku. Představím si, jak se deváťáci v pondělí paní učitelky ptají, jaký byl večírek a co se tam hrálo? Uslyší pohotovou odpověď, no přece Visáči. Odlehčili jsme v závěru repertoár a zahráli bigpapovsky originálně zaranžované Redlovy Réhradice. To už se všichni bratřili a sestřily držíce se kolem ramen a potleskem nás přesvědčovali k přídavku. Rádi jsme jim ještě zahráli, ačkoli již bylo hodně po půlnoci a čekalo nás skládání aparatury a dlouhá noční cesta do Tábora. Řídila zřejmě Eva a pak Radek. Já raději v autě spím nebo spánek předstírám a ukládám si zážitky do paměti. Eva vyprávěla choulostivé příběhy z období svého dospívání a stále se jistila, zda opravdu spím, abych její slova právě tady následně nezveřejnil. Všechno jsem samozřejmě slyšel, ale raději po vzoru pikolíka z Hrabalova „Obsluhoval jsem anglického krále“ okamžitě zapomněl.

Ode zdi ke zdi

V sobotu 28. 4. 2012 jsme opět po roce hráli na Housově mlýně v Táboře. Od října 2004, kdy jsme tu vystupovali poprvé, se změnilo mnohé a mnohé také zůstalo při starém. Naše vystoupení by mohla být výstižně charakterizována za uplynulých osm let termínem ode zdi ke zdi, protože na první akci jsme hráli u stěny hned za vstupními dveřmi vpravo. Následující roky jsme byli přesunuti do druhé místnosti ke zdi proti dveřím. Pak následovalo vystoupení na pódiu třetího, největšího sálu a letos, když bylo pódium zbouráno, jsme hráli opět ve stejné místnosti, ale na opačném konci u zdi bez pódia. Říkal jsem si, že už není kam se posunout, a proto jsme tady hráli možná naposledy. Pořadatelé sice nenarazili sudovou Plzeň, jak by se při keltské oslavě Beltine slušelo, zato nám však nabídli její lahvovou verzi. Bylo to lepší, než popíjet cokoli jiného z tradičních plastových pohárů. Tohoto zlozvyku se zatím Housovomlýnští nezbavili a zřejmě už svůj stín v tomto směru nikdy nepřekročí. Atmosféra je na Housáku tradičně výborná, prostředí se stále vylepšuje a pro hraní je to na starém městě jednoznačně nejlepší prostor. Sál byl naplněn tentokrát přiměřeně proti létům minulým, kdy bývalo zcela vyprodáno. Příčin by se našlo určitě více. Přes četné odjezdy na prodloužený víkend, tropické počasí a mnoho konkurenčních akcí, byla tou nejpodstatnější téměř nulová propagace ze strany pořadatelů a možná i na dobu krize vyšší cena vstupenky 140 Kč. Vystoupení s námi domluvila organizátorka na konci února a pak se nedělo dlouhou dobu vůbec nic, žádné plakáty, žádná informace na webu, žádná jiná zmínka. Museli jsme týden před akcí natisknout vlastní plakáty, ale možnost jejich výlepu v tak krátkém čase na exponovaných místech rušné třídy 9. května v Táboře byla nereálná. Nicméně se nám hrálo skvěle, protože publikum, které dorazilo, bylo milé a naladěné stejně či podobně jako my. Přijel i herec Jan Potměšil a podpořil svojí účastí krásnou a přátelskou atmosféru celého večera. Venku hořela vatra, grilovalo se maso a klobásky, konaly se keltské rituály, plnila se přání, tančilo se, zpívalo se, klábosilo se a naslouchalo. Majitel mlýna slavil narozeniny a o půlnoci mu jeho blízcí přátelé předávali dary a dárky. Promítali mu na dodatečně instalované plátno filmový dokument rozhovorů s ním i o něm z divadelního zákulisí a z jevištních zkoušek herců, kterých se při nácviku šermířských soubojů v roli učitele a poradce účastnil. Tento soukromý vstup do veřejné akce tak v závěru poznamenal negativně její gradaci, protože jsme poněkud vychladli, ztratili energii, a také část publika netušila, co se vůbec děje, nevydržela a odešla domů. Dohráli jsme pak už jen poslední sérii písniček a večírek ukončili. Přesto, že samotné hraní i všechno okolo se mi velmi líbilo, k dalšímu vystoupení na Housáku se nechám jen velmi těžko přemluvit. Vždy chceme, aby se pořadatel o organizaci a prezentaci akce staral, aby promýšlel její dramaturgii, aby myslel na lidi, abychom i my cítili jeho nasazení pro věc, které se ve finále vždy pozitivně projeví a publikum to také dokáže ocenit. Tento potenciál byl tentokrát, zdá se, promrhán.

Kozy ven

Na Zelenečských čárách, jak se nazývá čarodějnická slavnost v Zelenči u Prahy, jsme hráli v pondělí 30. 4. 2012. Akce má již dlouhou tradici a každoročně je program naplněn mnoha účinkujícími s výraznou a širokou žánrovou pestrostí. Začíná se odpoledne a končí po půlnoci. Každý účinkující má pro svůj výstup včetně zvukové zkoušky vyhrazenu asi jednu hodinu. My jsme hráli od půl osmé do půl deváté, hned po Heidi Janků, jejíž vystoupení sledovaly nejvíce děti, které pak následně vběhly i na pódium a skákaly v rytmu Čančání téměř až k nebi. Neměl jsem mít kytaru v tu dobu na pódiu, byť ve stojanu, protože skoky rozhoupaly scénu natolik, že kytara spadla. V té chvíli jsem konečně pochopil strýčka Jedličku, o kterém se tradovalo, že byť účinkuje ryze pro děti, nemá je vůbec rád. Na druhou stranu si z dětského početného publika vychrochtal za léta na Meďáka. Tak nějak se to tehdy v osmdesátých letech říkalo. Naštěstí kytara pád vydržela a dokonce i hrála. Nechci už vystupovat po Heidi, o které jsem ztratil veškeré iluze, měl-li jsem je někdy vůbec. Poslouchal jsem její průvodní slovo mezi písničkami a v jednu chvíli jsem nevěřil vlastním uším. To když sdělovala publiku, ve kterém převažovali maminky a taťkové s malými dětmi, že nerada jezdí účinkovat na diskotéky, protože se tam chovají lidé divně. „Já už jsem stará“, stěžovala si, "a když jsem onehdy vystupovala na diskotéce v Újezdě, křičeli tam na mě sedmnáctiletí mlaďoši „kozy ven, kozy ven“." Nevím, zda to děti plně chápaly, ale určitě to pro ně byla v tu chvíli důležitá a moudrá informace. Po nás ještě vystupoval Ivan Hlas s jedním z nejlepších kytaristů v republice Norbi Kovacsem a violoncellistou Olinem Nejezchlebou. Večer zakončovalo Turbo, ale to už jsme putovali noční Prahou směrem k Táboru. Byla krásná jarní noc s dokonalou letní atmosférou. Nebyla nám zima ani u benzinky, kde jsme cestou stavěli, aby si mohla kuřácká sekce doplnit nikotinový deficit. Na základnu jsme dorazili kolem půlnoci a k spánku uléhali již na prvního máje. Naštěstí jsme nemuseli ráno do průvodu jako kdysi. Nikdo ho neorganizoval, ani nečárkoval účast. Fakt se mi po tom ani trochu nestýská. Současná zlodějská pakáž, byť maskovaná v pestrobarevném spektru politických seskupení, nemůže v žádném případě zdiskreditovat svobodu, jíž si užíváme, na to mysleme především.

Anděl na horách

V pondělí 7. 5. 2012 jsme mířili k vystoupení na Moravu. Tentokrát to byla naše nejdelší trasa, rovných 318 km tam a také i zpět. Hráli jsme v hotelu Dlouhé Stráně v Koutech nad Desnou v Jeseníkách, v nadmořské výšce 1 100 m. Pozvala nás obchodní společnost z Olomouce k účinkování na večírku pořádaném pro vlastní klienty. Odpolední program vyplňovala country skupina Holátka z Šumperka, která hrála před hotelem na obřím kamionu. Naše místo bylo na trojúhelníkovém pódiu v sále pro stočlenné publikum a tam jsme si také po komplikovaném stěhování po venkovních betonových schodech vedoucích z parkoviště připravili aparaturu. Ubytovali jsme se ve třech pokojích v pátém patře a pak dorazili do restaurace na večeři. Jsou tu Vánoce, slušelo by se říci, jelikož nám servírka podala skvěle připravený bramborový salát s obřím řízkem. Zajímali jsme se dále, jaké pivo můžeme během večera pít. Nabídli nám ryzí pivo z hor značky Holba. Počáteční obavy byly rychle rozptýleny a Holba byla dobrá volba. Poslední kousek jsme dopíjeli ve tři ráno s pocitem navýšení avizované nadmořské výšky. Sál byl naplněn do posledního místa a publikum s napětím očekávalo naše první tóny a harmonické souzvuky. Intenzita byla nastavena na mírný stupeň a zdálo se nám, že přenos bude příjemný. Z potlesku po úvodní písni by se dalo soudit, že tomu tak skutečně bylo. Přesto se objevil jeden Anděl na dovolené či na horách a sdělil nám decentně, že bychom měli aparaturu ztišit, neboť si nemůže s manželkou u stolu povídat. Z reakce ostatních bylo patrné, že Anděl není v kolektivu příliš oblíben a k posunu šoupátek na mixpultu tudíž nedošlo. Publikum bylo skutečně věkově velmi rozptýlené a brzy se selektovala taneční sekce od sedící. Sedící se postupně rozdělila na diskutující a poslouchající. Určitě jsme dostali na svoji stranu převážnou většinu přítomných a někteří z parketu téměř neodcházeli. V krátkých přestávkách mezi sériemi jsme doplňovali energii Holbou a dobrůtkami z celovečerního rautu. Anděl odešel ze sálu na protest, že nebyl vyslyšen, ale určitě nikomu nechyběl. U snídaně nezdravil na rozdíl od ostatních, kteří nás i ráno mile vítali. Probudili jsme se do krásného dne s modrou oblohou, kterou prozařovaly paprsky slunce. Jeseníky v tu chvíli dávaly na odiv veškerou svoji krásu a my se kochali na terase před hotelem lapajíce do plic čerstvý a čistý horský vzduch. Ani se nám nechtělo domů. Přesun do Tábora trval asi čtyři hodiny, ale jelo se poměrně dobře. Provoz na D1 byl přiměřený a počasí nádherné. Pouštěli jsme si Cimrmany a glosovali sporadicky legendární hlášky. Také jsme komentovali vlastní výstup v poslední sérii předešlého večera, kdy už jsme hledali podle nálady publika písničky, které by do programu ještě zapadly. Řekli jsme si, že zahrajeme Hippy, hippy shake, a proto jsem mrknul na Evu, že dám vstupní zdvih na kytaru, podle kterého začne zpívat. Richard mě předstihnul a zahrál riff z Baby come back. Zvuk byl tak přesvědčivý, že jsme se chytli a jali se hrát společnou předehru. Radek jako sólový zpěvák v tomto kousku zůstal zaskočen, a přestože text neměl připravený na svém notovém pultíku, chtěl začít zpívat. Nedařilo se nám předehru dokončit a hráli ji stále dokola. Radek nevěděl kdy nastoupit se zpěvem stejně jako my ostatní s doprovodným vokálem. Pak konečně zazněla první sloka pseudoanglicky s bezchybným refrénem. Druhá sloka se Radkovi nevybavila, a tak jsem se jal mu napovědět veršem I'm asking you for the first time, ale nepomohlo to, jelikož to byl text z první sloky. Navázali jsme druhým refrénem, po kterém má následovat ještě jedna sloka a pak konečný refrén v repetici. Radek se rozhodnul pojmout jako závěrečný refrén již ten druhý vlivem touhy uniknout traumatu z neznalosti textu, čímž zase pochopitelně zaskočil nás. Nakonec jsme píseň dorazili krásným jednotným koncem a činelem. Kupodivu publikum nadšeně jásalo. To si člověk říká, proč jsme to kdysi tak zbytečně pracně nacvičovali. Možná se lidem líbila ta spontánnost projevu a ryze osobité pojetí. Nařehtali jsme se tomu v autě dost a dost, že Eva málem vyskočila za jízdy ven, ale naštěstí tentokrát neřídila. Litovali jsme jen, že neexistuje filmový záznam zmíněného extempore. Ty výrazy zděšení, údivu a hledání souzvuku a souhry musely být fantastické. Do toho ještě Pepa líčil, o kolik moc let byl kdysi věkově vzdálen své manželce Daně, když si ji na počátku osmdesátých let bral. Teď už to prý není o tolik. Něco pravdy na tom asi bude, ale proč tomu tak je, jsem vlastně doteď nepochopil. Je nutné to dobře spočítat. Jednoko, dvoko, troko, štroko, págo, rágo, ičman, čičman, ťalala, bum, viď Radku.

Věstonická Venuše

V sobotu 14. 7. 2012 nás čekalo letní vystoupení na otevřené scéně na břehu Mušovského jezera v Pavlově. Přes den zde závodily dračí lodě a jejich dvacetičlenné posádky a večer jsme stanuli na pódiu po koncertě královéhradeckých K2 my. Začínali jsme v deset hodin, kdy sice obloha zčernala tmou, zato se však proti deštivému dni vyjasnila do bezmračna. Do rána nespadla už ani kapka vody a vystoupení před početným davem velmi příjemného publika jsme si užívali. Nejprve jsme si mysleli, že budeme hrát tak dvě hodiny, pak jsme se rozhodnuli hrát do jedné, potom do půl druhé a nakonec poslední tóny zazněly až o půl třetí. Do celého vystoupení jsme vložili jen dvě kratší přestávky, v kterých do nás Radek Malina, majitel místního penzionu Dívčí hrady, naléval vzorky vynikajících vín z vinařství Rakvice. Trochu rozmrzelý se cítil snad jen tým techniků, který musel po prodlouženém vystoupení demontovat celé zastřešené pódium a zvukovou a světelnou aparaturu a okamžitě nad ránem odjet stavět scénu na táborský festival Mighty sound. Je to z Pavlova do Tábora 220 kilometrů a nám trvala cesta kolem poledního asi dvě a půl hodiny. Spali jsme necelých pět hodin a pak energii doplňovali skvělou snídaní v hotelu Pavlov patřícímu Zdeňkovi Janečkovi, hlavnímu pořadateli a organizátorovi celé úspěšné akce. Díky němu se v oblasti stále něco děje, přijíždí sem mnoho turistů a místní mají více pracovních příležitostí, které jsou zejména v době krize tolik potřebné a užitečné. Slyšeli jsme, že se v Pavlově bude stavět muzeum za sedmdesát milionů Kč, jelikož se nedaleko našla 13. července 1925 slavná, 30 000 let stará Věstonická Venuše a nové muzeum se bude orientovat svojí expozicí právě na dobu paleolitu. V Pasohlávkách, vzdálených co by kamenem dohodil, se bude brzy budovat obří Aquacentrum, které Pálavu ještě více zatraktivní. Místní se tedy mají na co těšit a možná i my sem budeme zajíždět k vystoupení častěji. Na zpáteční cestě nás Eva krmila plátky salátové okurky a Radek mnoha vtípky. Klop, klop. Kto je tam? To som já, otvor. Aký otvor? Jeli jsme po D1 bez zastávky a cesta nám utekla poměrně rychle za konstantního drncání a rozboru příhod s oblíbenými firmami Eon, Česká pošta, O2, Generali apod. Rozhodující dobrý pocit z víkendové akce nás však hřeje a děkujeme všem, co se na jejím zrodu a průběhu jakkoli podíleli.

Otékání

V pátek 27. 7. 2012 podvečer jsme odjížděli na vystoupení do Bechyně. Hráli jsme na stejném místě přesně před rokem a letos jsme pozvání Jany Lalákové do zahradní restaurace U Koníka opět rádi přijali. Počasí bylo pro akci pod širým nebem přímo ideální, bezvětří a tričková teplota až do pozdní noci. Začínali jsme v devět, kdy ještě dohořívalo denní světlo a pak za přestávkového občerstvování výtečnou Plzničkou pokračovali v produkci téměř až do půl druhé. Bylo plno, určitě přes dvě stě příjemných posluchačů, diváků a tanečníků. Radek zápasil již před začátkem vystoupení se zraněním levé ruky, které si přivodil nepřesnou trefou palice do plochého sekáče v rámci domácího kutilství. Již před lety jsem mu zakazoval před hraním cokoli obrábět, řezat, brousit, přenášet, zatloukat, ale sekání jsem bohužel opomněl. Výsledkem byl značný otok místa mezi ukazováčkem a palcem, které je při hře na basovou kytaru značně namáháno. Celý den bolístku doma ledoval, aby při nakládání aparatury do auta nešťastně uchopil těžký kufr, jenž následně sklouznul kam neměl a trefil přesně postižené místo na ruce. Výraz v Radkově tváři vypovídal jasně o jeho vnitřních pocitech. Ledovat už se nedalo, jen máčet ve studené vodě. Radil jsem mu, ať si představuje alespoň bolest zubů, že pak si na ruku ani nevzpomene. Nakonec vystoupení ustál a odehrál vše, co měl. Atmosféra na vystoupení přebila veškerou bolest. Pepa nezůstal se zraněním pozadu, když těsně před začátkem vystoupení odmávnul vosu mířící k obličeji. Ta se mu pomstila jedovatým vpichem a ruka otékala velmi rychle. Na baru mu sehnali cibuli a ocet, aby otok splasknul. Pozitivní bylo, že se Pepovi kůže na ruce dokonale vyhladila a připomínala prdelku miminka. Vosy jsou dokonalým odstraňovačem vrásek, jen se člověk cítí tak nějak nesvůj. Posprejovali jsme se repelentem a měli jsme pak klid od hmyzu i od fanynek. Nicméně lze konstatovat, že se akce velmi vydařila, že se nám v Bechyni líbilo a za rok si to pravděpodobně zopakujeme. Slibujeme, že nebudeme doma nic obrábět, svářet, řezat, porcovat, přitloukat, stěhovat a dokonce ani sekat. Také nebudeme dráždit vosy a jiný bodavý hmyz, abychom vypadali stále stejně i s vráskami, které se nám čím dál tím víc zařezávají do čela a tváří nesouce tak záznam prožitých okamžiků podobně, jako si pamatuje hudbu či slovo drážka gramofonové desky nebo četné jamky na povrchu CD.

Monolog dialogem

V sobotu 28.7.2012 jsme vystupovali již tradičně poněkolikáté v Liderovicích pro Aksamite. Firma pořádá každoročně na svém pozemku v komplexu několika budov a prostorné louky stmelovací den pro své zaměstnance a především pro prodejce sedacích souprav z celé republiky. Pódium zde máme připravené na krytém automobilovém vleku a hraní v tak stísněném prostoru je pro nás tudíž vždy velmi náročné. Zvuk z odposlechových reprobeden vyvolává rezonance, které se jen těžko snášejí a přidá-li se k tomu navíc déšť, jehož potůčky zatékají do aparatury, není k prozpěvování vůbec žádná pohoda. Nechtěli jsme však hostitele zklamat, jelikož měl s přípravou akce určitě dost práce, a proto jsme i v nepříznivých klimatických podmínkách hráli až do jedné hodiny. Pivo nám nechutnalo, protože Budvar není naše značka, a tak jsme raději jen lehce popíjeli v přestávkách mezi sériemi písniček víno z Pálavy. Kdysi zde plzeňský Prazdroj čepovali a živeni touto vzpomínkou a nadějí jsme si bohužel nedovezli vlastní zásoby. Člověk pak mírně trpí, ale celá kapelní plzeňská sekce, jak si s Radkem a Pepínem říkáme, absolvovala kdysi dlouhodobý vojenský kasárenský pobyt, který nás dostatečně zocelil pro okamžiky jakékoli nepřízně. Po dvou víkendových vystoupeních jsme se cítili značně unaveni a demontáž aparatury byla ještě těžší než obvykle. Eva nám při motání kabelů a zapouzdřování nástrojů, beden a hejblátek pro obveselení vyprávěla příběhy z života, my je rádoby vtipně glosovali a vyzvídali na ní pikantnosti, které se daly v popisovaných událostech předpokládat. Eva pak raději zakončila své vyprávění sdělením, že je toho ještě moc a moc, co nám neřekla. Napadlo mě tedy, že kapela může ukončit svoji existenci až tehdy, kdy Eva vyřkne větu „A to je chlapci vše.“ Ještě jsem se Evy ptal, co dělali s Pepínem v autě na parkovišti, když na nás s Radkem téměř půl hodiny před srazem v mohutném lijáku čekali. Eva odvětila, že si povídali a Pepíno suše poznamenal, že neřekl ani slovo. I tak nějak může vypadat dialog mezi mužem a ženou. Dorazili jsme na základnu před půl čtvrtou, kdy už nepršelo a byl-li by den, snad by vysvitlo i sluníčko. Tak ať nám svítí a vám také.

Pohádka o Popelce

V sobotu 8. 9. 2012 jsme odjížděli na akci již před polednem. Blízko Kaplice v okrese Český Krumlov stojí uprostřed lesa malá osada, snad má jen dva domy, s názvem Daleké Popelice. Museli jsme překonat dva zákazy vjezdu, abychom dojeli až na místo. Oficiálně zde vede jen cyklostezka, ale dopravní obsluze a obyvatelům Popelic je vjezd povolen. Byl krásný letní den s modrou oblohou, jako stvořený pro svatební veselici a ta se také konala. Ženil se Ondra Gyüerke z Tábora a nevěsta pocházela právě z jednoho z domů v Popelicích. Aby se našli, museli až do Ameriky. I takové jsou cesty osudu. Postavili jsme aparaturu pod střechou velké pergoly, kam se záhy vešla asi stovka hostů. Nejdříve vystoupilo dívčí duo Denisa Gyürkeová a Klára Jakšičová, ke kterému se na výzvu publika v jedné písni připojila skvělým vokálem i nevěsta. Od osmnácti hodin až do jedné po půlnoci jsme hráli my, když nás o přestávkách střídali báječní mladí harmonikáři. V noci se jen mírně ochladilo, ale žádný mráz to nebyl. Nebe bylo plné hvězd a bylo možné pozorovat pohodlně všechna známá souhvězdí. To se v Táboře plném neonů z četných heren a intenzivnímu pouličnímu osvětlení příliš nedaří. Nevím, kdo z městských dětí kdy viděl na vlastní oči Velký vůz. David Peltán fotil vše, co se mihlo v zorném poli jeho objektivu a možná zamířil i vzhůru k obloze. Pak bychom měli památku i na tuto krásnou noc, do které novomanželé a hosté vypouštěli lampiony štěstí. Vznášely se vzhůru poměrně rychle a brzy splynuly se svítícími nebeskými objekty. Les nevyhořel, nikomu se nic zlého nepřihodilo a tak to snad i zůstane. Byl to hezký večírek, na kterém jsme kromě hraní ochutnávali i různé dobroty. Nakonec jsme se smířili i s Postřižinskou třináctkou, když oblíbenou Plzničku neměli chlapci u výčepu na skladě. Děkujeme za pozvání, líbilo se nám v Dalekých Popelicích. Skoro by se dalo říci, že popelit se není až tak špatný zážitek. Zřejmě si ženich našel nevěstu stejně jako princ v pohádce Popelku.

Draci na kanálu

V pátek 21. 9. 2012 jsme měli sraz už ve tři odpoledne, neboť jsme jeli hrát až do Štětí, či do Račic u Roudnice nad Labem, kde je postaven umělý kanál pro závody lodí. Nikdy nevím, které pojmenování místa je správné a nikdo mi to dosud nevysvětlil. Hráli jsme na Mistrovství České republiky Dračích lodí. Bylo to poslední venkovní vystoupení v tomto roce, alespoň v to doufám, protože i přes relativně příznivé počasí bylo večer chladno a hraní bylo fyzicky náročné. Přesto se nám podařilo navodit hezkou atmosféru a dostat publikum do varu. Zatím co nás hřálo několik speciálních vrstev oblečení, děvčata pod pódiem po zraky poutajících tanečních kreacích postupně vrstvy odkládala. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybychom hráli déle. Na pódiu jsme přece jen pohybově omezováni, neboť nás svazují kabely od nástrojů, mikrofonní stojany, efektové krabičky, další nástroje ve stojanech a většinou i malý prostor. Člověk se pohybuje tak nějak jen uvnitř sebe, ve své fantazii a víc se soustředí, aby mockrát nesáhnul na jiný tón či akord. Vyhlašovaly se výsledky mistrovství, předávaly se ceny a pak už se jen hrálo a hrálo. Najednou byl konec, přídavky za potlesk, balení nástrojů a noční přesun přes Prahu do Tábora. To už jsme mysleli na následující akci, ke které jsme si stanovili čas srazu na půl čtvrtou odpoledne. To by mělo na regeneraci sil a hlasivek stačit. Zdá se, že víkendové dvojáky dokážeme zvládnout, pokud to není příliš často.

Svatba Na Pastoušce

V sobotu 22. 9. 2012 jsme odjížděli k druhému víkendovému vystoupení z Tábora směrem k Bechyni. Za Malšicemi jsme odbočili do Čenkova k pezionu Na Pastoušce. Vítalo nás na zdi logo Prazdroje a uvnitř v útulném sále všichni svatební hosté. Tak nějak si to vždy představujeme, abychom se cítili dobře. Příprava nám trvala dvě hodiny i s občerstvením a krátce po osmnácté hodině jsme zahájili slavnostní večer sólem pro novomanžele Markétu a Honzu. Pak vše utíkalo neobvykle rychle, neboť symbióza se svatebním publikem byla od počátku až do konce dokonalá. Tančilo se a křepčilo od první písničky a parket nezůstal nikdy prázdný. Moravská sekce, tedy přátelé, kamarádi a příbuzní ženicha pocházejícího ze Zlína, organizovala vkusnou zábavu o přestávkách mezi sériemi, a nikdo se proto nenudil ani jeden okamžik. Bratr nevěsty vypadal jako princ Harry, a kdyby kráčel ulicemi Londýna, určitě by ho pronásledovali bulvární fotografové. Podoba je víc než dokonalá a mohl by se tím zcela určitě dobře živit. Plánovali jsme hraní do jedenácti hodin, ale v tak krásné atmosféře se nedalo skončit. Nastavili jsme program ještě o více než hodinu a užívali si krásný večer se všemi svatebčany. Déle už jsme hrát nemohli, neboť Eva ráno v šest odlétala do Itálie čerpat síly pro hraní i podnikání. Shodli jsme se, že svatba v Čenkově díky všem zúčastněným patřila mezi nejlepší svatební oslavy, které jsme kdy hráli. Pokud by všechny svatební veselice měly vypadat takto, pak bych hrál jenom je. Děkujeme Vláďovi za pozvání a za dokonalou péči o náš blahobyt, novomanželům a hostům pak za krásnou atmosféru celé oslavy a personálu penzionu za vzornou přípravu, servis a výtečný Prazdroj.

Uvezněni v kleci

V pátek 5. 10. 2012 jsme hráli na večírku v táborském hotelu Dvořák pro společnost s ručením omezeným pojmenovanou Sluchadlová akustika. Ručili za nás skutečně jen omezeně, neboť výběr písniček spočinul zcela na nás a i doktorskému publiku se produkce podle ohlasů velmi líbila. Původně bylo vystoupení plánované do prostoru restaurace v přízemí, ale na místě pořadatelé přesunuli z organizačních důvodů vše do sklepního baru s klenbou. Může se tam sjet výtahem i s autem, ale nesmí být příliš těžké. Komusi jsme hlásili, že Papamobil i s aparaturou je dost těžký, ale pan Kdosi prohlásil, že výtah prý vše unese. Docela dobře umím síly sčítat, a proto jsem raději sešel po schodech pěšky a výtahu se vyhnul. V Papamobilu zůstala Eva a za volantem Richard. Výtah se po krátkém popojetí zaseknul a zůstal viset i s nákladem v mezipatře. Pan provozní musel povolat posily, pan Kdosi se vypařil a vytáhnout výtah zpět museli technici ručním pohonem. To trvalo bezmála hodinu a tak jsme s Radkem a Pepou zatím popíjeli Plzničku z vlastních zásob. Do hotelu Dvořák si vždy nosíme svoje pivko, neboť Plzeň nemají. Proč také nabízet co zákazníci požadují, když je pohodlnější mít jen to, co vyhovuje provozovateli. Hráli jsme až do jedné hodiny po půlnoci, kdy jsme po několika přídavcích akci ukončili s myšlenkou, že zítra je také den a ráno je moudřejší večera. Vše nakonec dobře dopadlo, raut byl vynikající, publikum jakbysmet a zbývá jen poděkovat pořadateli za pozvání, vřelé přijetí a všem za hezkou atmosféru.

Únik před orkánem

V pátek 9. 11. 2012 jsme odjížděli na vystoupení v Dolní Moravě pod Králickým Sněžníkem v Jeseníkách krátce po obědě. Cesta Papamobilem nám trvala více jak čtyři hodiny a před čtyřhvězdičkovým luxusním hotelem Vista jsme se ocitli ve čtvrt na šest. Společnost MM Reality nás pozvala na svůj firemní večer, a protože na horách hrajeme rádi, nabídku jsme nadšeně přijali. Pro jistotu jsme si s Radkem vyvezli Plzeňské a z dlouhé chvíle v autě dvě načnuli a zkonzumovali. Alespoň byl důvod několikrát zastavit, což vítal i zbytek osazenstva vozu. Trochu jsme na místě bloudili, neboť tma byla černočerná a Eva hlásila sledujíc navigaci GPS, že máme jet stále po fialové. Na šedivém asfaltu jsem sice nevnímal ani jednu stopu po fialové, ale k hotelu jsme nakonec přece jenom trefili. Z recepce nás poslala slečna zpět pod hotel k tunelu do podzemního parkoviště. Zacouvali jsme k výtahu a vyjeli do prvního suterénu, kde byl i sál s barem. Asi hodinu a půl jsme připravovali scénu a nastavovali optimální zvukovou hladinu, aby bylo vše tak akorát. V restauraci jsme pak kolem osmé hodiny večeřeli. Šunková rolka s křenem byla servírována jako předkrm, americké brambory a steak z vepřové panenky s oblohou jako hlavní chod a jahody, hroznové víno a ještě cosi ovocného ponořeného do šlehačky tvořily dezert. Objednali jsme si pivo Holbu, ryzí pivo z hor, abychom se více přiblížili regionálním zvykům. Poté jsme se ubytovali na pokoji 332, tedy já, Radek a Pepa, Richard a Eva pak bydleli někde ve čtvrtém patře. Pokoj byl luxusní, ale moc jsme si ho neužili, neboť po převlečení do herních kostýmů jsme sjeli výtahem do sálu a zpět na pokoj dorazili až v šest ráno. Podle letního času, který naštěstí před dvěma týdny skončil, bychom uléhali až v sedm hodin, což by byl nový rekord, pokud nepočítáme extempore z roku 2009, kdy jsme s Radkem pro jistotu na Pálavě nešli spát vůbec. Na čtyři hodiny jsme umřeli a promeškali bohužel hotelovou snídani. Sbaleno jsme měli vše a čekalo nás jen stěhování aparatury do auta. Dvě cesty výtahem stačily na překládku kompletní aparatury a v poledne jsme startovali za mohutného větru z hor směrem na Štíty, Lanškroun, Svitavy, Havlíčkův Brod, Humpolec, Pelhřimov až do Tábora. V televizi hlásili, že v Jeseníkách foukal k večeru orkán, kterému jsme naštěstí ujeli. Hrálo se nám hezky, což přisuzujeme nádhernému prostředí hotelu, vynikajícímu publiku, krásné atmosféře místa a báječnému servisu poskytovaném naším hostitelem. Po alkoholové aféře a české prohibici jsme se odvážili přijmout pozvání na sklenku i na severu Moravy poblíž hranice s Polskem, tedy v regionu kde si metylalkohol vyžádal nejvíce lidských obětí. Vsadili jsme na sedmihvězdičkovou Metaxu v barvě tmavého jantaru, jejíž požití s vyzrálou a nasládlou chutí vanilky nás v závěru večera či počátku rána posouvalo do nebeských výšin. V autě na zpáteční cestě, ač hladoví, jsme pak vtipně glosovali jeden druhého a Eva poznamenala, že kdyby se to natáčelo a promítalo, bavilo by to publikum možná víc než naše hraní. Je to docela možné, ale zcela určitě se takovou cestou nevydáme. Každopádně jsme si vyčistili myšlenky a vytvořili prostor pro nové zážitky. Vždyť život je příliš krátký a čas se časem zrychluje.

Retro jam session

V pátek 16. 11. 2012 a v sobotu 17. 11. 2012 jsme hráli neobvyklý dvoják, šestý sezimovoústecký retroples, který se konal na hotelu MAS poprvé v pátek, jako verze jedna a podruhé v sobotu, jako verze dvě. Programově byl totožný po oba dny a pořadatelku k tomu vedl jediný důvod, kterým byla nadměrná poptávka po vstupenkách v loňském roce. Záměr se vydařil dokonale, neboť byl sál v pátek i v sobotu vyprodán do posledního místa. Zařadili jsme premiérově dva nové kousky, Náhrobní kámen od Petra Nováka a Padesát od Visacího zámku a obě písničky měly u publika úspěch. Hrálo se nám dobře, i když zvukově se mi to líbilo více v sobotu. To už tak bývá, že když může člověk něco vylepšit, obvykle to učiní. Na hotelu je sál útulný a starají se o něj pečlivě. Proto se nám hraje v Sezimově Ústí lépe než v Táboře, kde podobný prostor postrádáme. Excelentní Plzeňské nám dodávalo energii společně s publikem a myslím, že se nikdo ani chvíli nenudil. Stále bylo co pozorovat, když přestávky mezi sériemi zdobily originálními kreacemi sličné tanečnice, kouzelník Radek Bakalář čaroval, skvěle bubnoval ústy a také zpíval. O půlnoci se losovala tombola s atraktivními cenami a pak už jsme dohrávali dlouhou závěrečnou sérii písniček. Sál vřel, burácel, radoval se, tleskal, … přidávalo se a bylo to velmi příjemné. Po nás pouštěl bigbítové hity legendární Vláďa Kostínek alias Kosťa, který celý ples také skvěle a pohotově moderoval. V zákulisí se hodovalo, neboť nejprve v pátek napekla Eva asi padesát kuřecích řízků a v sobotu generální pořadatelka sezimovoústeckých Retroplesů Nika poskytla všem účinkujícím mísy s řízky vepřovými, se sýry, s šunkou a mnoha dalšími exotickými uzeninami. Svítala tak malá naděje, že přijdou i tanečnice, ale to se nakonec z nějakého důvodu neuskutečnilo. Legrace byla i s kouzelníkem. Loudil cigarety a nedokázal si je obstarat ani zvoláním abrakadabra. Zřejmě je to čarování jen mystifikace. O půl druhé se zjevili členové Toks, tedy Láďa Rauch, Jirka Řeřicha, Milan Cvígr alias Šmikis neboli Šmidla a Luboš Zita. Chyběl jen Karel Řeřicha alias Kája neboli Kajman a Jana. S klukama Řeřichů i s Milanem Cvígrem jsem hráli společně v Orionu v osmdesátých letech, s Janou v T-septetu počátkem let devadesátých, i když v různých sestavách. Kdyby přišli chlapci o něco dříve, mohlo se zrodit legendární retro jam session. Tak až někdy příště. Děkujeme všem, co vyprodali oba plesy a pořadatelce za odvahu.

Jak jsme mohli hrát za padesát

V sobotu 1. 12. 2012 jsme hráli v Táboře v hotelu Palcát, kde se konal maturitní ples místního Soukromého gymnázia. Tradičně stála nekonečná fronta u šatny a harmonogram plesu se od počátku měnil. Je to stále stejné, maturanti si nenechají poradit a každý z nich chce být režisérem, i když tak činí poprvé a ve většině případů naposledy. Tomu pak odpovídá i výsledek. Skončí stužkování, sbírají se mince, pózuje se pro fotografy a pak se jen čeká, zda někdo svine koberec, zda někdo zamete parket a ono nic. Samo se nikdy nic totiž neudělá. Jako kapela čekáme na pokyn moderátora, abychom zahájili produkci sólem pro rodiče a následně i učitele. Pokyn nepřichází, neboť na parketu jsou stále ještě mince a konfety. Nějaká babička chce pomoci vnučce zbohatnout a vrhá se dosbírat mince, které slavnostně přináší ke stolu. Rodina má radost, vždyť školné je tak drahé. Nakonec se odhodlá dvojice maturantů, uchopí koště a zametají. Možná to měli ve scénáři, ale pod tíhou dojmů vypadli na čas z role. Je půl desáté a můžeme začít. Parket je zaplněn, a proto pokračujeme dlouhou sérií až do čtvrt na jedenáct. Střídá nás borec s barmanskou show, kterou už viděli návštěvníci maturitních plesů nejméně tisíckrát, ale co nového také vymýšlet, když přijmout nabídku účinkujícího stojí jen jedno slovo ano. Druhou sérii jsme hráli asi půl hodiny a pak se losovala tombola. Měl jsem jeden lístek v kapse, ale pozor jsem nedával. Možná přijdu o zájezd po Nilu nebo dovolenou v Karibiku, ale je mi to šumafuk. Občerstvení plzeňskou dvanáctkou z vlastních zdrojů je mi v té chvíli milejší. Konstatoval jsem, že vybydlená šatna v zázemí sálu Palcátu má přece jen jednu výhodu a tou je, že Plznička zde v žádném případě nezteplá. Nedoléhající a netěsnící, čtyřicet let stará, okna panelákového střihu jsou dostatečnou zárukou odvětrání a nevadí mi tudíž ani kouř kouřící sekce kapely. Po tombole hrajeme další sérii skladeb, když náhle naši produkci přerušuje moderátor s naléhavým sdělením publiku. Dementuje v něm fámu, která se prý rozšířila v sále, že hoši z ochranky odcizili studentům z šatny padesát tisíc korun, které měli připraveny pro kapelu. Cítil jsem se touto informací potěšen, neboť konečně tak odpovídá honorář mým představám o adekvátní odměně muzikantům. Jsou v ní schované roky docházení do hudební školy, roky cvičení a odříkání, kdy kamarádi hrají fotbal, hokej, sledují Belu a Sebastiana, Abonenta na lince U, Kapitána Klosse, Záhadu hlavolamu, Čtyry z tanku a psa, chodí na rande a tak podobně. K moderátorovi přistupuje ještě jeden z rodičů, aby k věci také něco důležitého podotknul. Zíráme vyjeveně co se to děje a nechápeme, koho to v sále vlastně zajímá, když se nakonec zjistilo, že peníze vyzvedla již na začátku plesu jedna maturantka a vyplatila z nich všechny účinkující. Všichni se pak omlouvají jeden druhému a skoro nikdo nerozumí proč vlastně. Mohli jsme místo toho zahrát minimálně další tři krásné písničky. V půl dvanácté nastoupili Táborští kupci k předvedení ultrafialové show s mnoha pohyby, přeměnami a optickými klamy. Na zakončení naší produkce před půlnočním překvapením nám zbyl prostor pro čtyři písničky. Zazněly Šrouby do hlavy od Lucie, Personal Jesus od DM, Známka punku od Visáčů a Wish you were here od Pink Floyd. Potlesk o přídavek přerušil moderátor nekompromisním zvoláním: „Maturanté přicházejí“, a tak jsem raději rychle balili nástroje, aby nám ještě něco zbylo pro další vystoupení. V krátkém čase se maturanti vrhli na pódium, a ochranka zůstala jen bezmocně přihlížet. To už jsme tlačili kytary, bicí, flétny, harmoniky, komba a pozlacené nástrojové kabely úzkou chodbou k zadnímu východu. Bylo to o fous, abychom vše zachránili. Dálkovým ovladačem jsem otevřel bránu ze dvora hotelu na parkoviště a už jsme mohli opustit areál, kdyby nám nebránilo ve výjezdu zaparkované BMW CBT 59-59. Ani na výzvu moderátora se nikdo k autu nedostavil. Naštěstí přeparkoval sousedící Peugeot 307 a byli jsme vysvobozeni. Složení pódiové aparatury bylo rychlé, ale zpátky se nám už do Palcátu nechtělo. Snad někdy příště. Děkujeme pořadatelům z SGT za pozvání, jinak to bylo fajn.

Legendy

V sobotu 8. 12. 2012 v poledne jsme nakládali jen poloviční aparaturu a po dálnici na Prahu a posléze na Karlovy Vary spěchali do grandhotelu Pupp, kde jsme účinkovali na hlavní scéně velkolepé show po boku českých hudebních legend, Václava Neckáře, Nadi Urbánkové, Heleny Vondráčkové, Dary Rolins a Josefa Laufera. Na vedlejší scéně pak účinkovali postupně Martin Maxa, Janek Ledecký, Lenka Filipová a Vladimír Mišík. Roman Vojtek, který celý bál moderoval, nás pozval hned v úvodu na pódium, abychom celou akci zahájili. Hráli jsme asi čtyřicetiminutovou sérii a parket se od druhé písničky zcela zaplnil. Vysloužili jsme si za to pochvalu od ředitele pořádající agentury, jelikož se prý na této tradiční a vyhlášené akci tančilo vždy až po deváté hodině. S publikem jsme si padli do oka a pravděpodobně budeme hrát v Puppu i za rok v prosinci, což nás těší, neboť prostředí grandhotelu i atmosféra bálu jsou nádherné. Spali jsme v hotelu Alice v Březové, několik kilometrů od Karlových Varů, pokud lze za spánek pokládat čtyřhodinové spočinutí na lůžku. Na víc nebyl čas, neboť spát jsme odcházeli kolem půl šesté a hotelová snídaně se podávala do deseti hodin. Martin Hrdinka vedl svoji diskotéku v podzemním baru hotelu Pupp a nemohli jsme chybět ani my, ani paní Helena či Josef Laufer. Radek ochutnával Metaxu za sto osmdesát, Richard Bechera za devadesát, Pepíno kávu za sedmdesát, Eva vodu za padesát a já dopíjel Plzeň z vlastních zásob za dvacet. Dlouho jsme pak klábosili na recepci hotelu Alice s Martinem Hrdinkou, který nám sděloval zážitky z Japonska a Korey, kde s Vašo Patejdlem z Elánu radili místním hercům s muzikálem Jack Rozparovač, jehož je Martin producent a Vašo skladatel. Korejci a Japonci koupili asi 1000 repríz, a tak československá dvojice udělala díru do světa, aniž se o tom doma mluví. Pili jsme Martinovu bulharskou Rakiji, která nám pomohla lépe usnout a o to hůře vstát. Snídani jsme stihli, byla výtečná a pestrá. Dokonce tak pestrá, že jsme Evě museli u Sepekova na zpáteční cestě zastavit. Dopadlo to dobře a kolem druhé hodiny popolední jsme dorazili šťastně k obědu. Vraceli jsme se přes Plzeň, aby karlovarská sekce kapely (Richard Becherovka a Eva Mattonka) nebyla zvýhodněná před zbytkem souboru, tedy sekcí plzeňskou konzumující výhradně pivo světové proslulosti. Z akce se narodily hned dvě další, jedna za rok na stejném místě a druhá, dříve než za rok, v Chebu. Tak zřejmě po roce zase vyrazíme dobývat Západ, dál už je jen Aš.

Jak jsme vyzvedávali formuláře U tří sedláků

Ve čtvrtek 13. 12. 2012, tedy neobvykle ve všední den, jsme hráli v sále Bazilika Iggy centra v Českých Budějovicích od šestnácti do dvaceti hodin a po nás pouštěl ještě hity z CD nosičů Vláďa Kostínek. V prosinci se konají firemní vánoční večírky, kterých se účastníme jen sporadicky, jelikož různá dvoučlenná a tříčlenná hudební tělesa dokážou účinkovat za nižší cenu, což je ve většině případů podstatný a rozhodující faktor. Stavební společnost Edikt, která nás pozvala k vystoupení, chtěla tentokrát živé muzikanty bez počítačových programů nahrazujících nástroje a hlasy. Hrajeme tak stále a jen díky tomu nás to baví. Pouštět naprogramovanou muziku a tvářit se jako brigádník před koncem směny člověka brzy omrzí a to jsme nikdy nechtěli. Večírek byl vzorně připravený a vše fungovalo bez chyby. Nám se hraje dobře, pokud cítíme bezprostředně odezvu publika, což se v převážně mužském osazenstvu realizuje velmi ztuha. Na akci bylo více jak sto lidí a žen zhruba deset. Tomu pak odpovídal i taneční ostrůvek uprostřed sálu, který se z tanečnic a jejich partnerů vytvořil. Ostatní poslouchali a popíjeli vínko, pivko, kafíčko atp. O přestávkách mezi sériemi nás sice poplácávali stavebníci po ramenou na znamení uznání, ale při samotném hraní to moc nepomáhalo. Nevíte, co si myslet, když je parket poloprázdný nebo spíše optimisticky vyjádřeno poloplný. Se stoupající hladinou alkoholu zábrany v pánské části publika mírně polevily a kreace na parketu byly zajímavější. Jedenkrát tančila i Eva, když v jedné písničce nehrála a šla si poslechnout vyváženost zvuku, byla okamžitě ulovena a s frekvencí šesti otáček za minutu proplouvala parketem v kuželech barevných světel sem a tam. Pak jsme ochutnávali skvělý raut, ale pivo pili z vlastních zásob. Předvídajíc, že v Českých Budějovicích by do nás mohli tlačit domácí značku piva, jsme se vybavili raději předem Plzničkou a vyplatilo se to. Aparaturu jsme z pódia nahrnuli na konci akce do obřího výtahu, který sjel i s námi přímo před dveře k Papamobilu. Eva využila cesty do krajského města k vyřízení podnikatelských záležitostí, a proto jsme ještě zajížděli do centra k restauraci U tří sedláků nedaleko vyhlášených budějovických Masných krámů, aby si zde vyzvedla důležitou zásilku nepostradatelných formulářů zajišťujících živobytí a rodinný blahobyt. Netrvalo to naštěstí dlouho a pak jsme už frčeli s jednou zastávkou u čerpací stanice Shell na předměstí až do Tábora. Do poslední chvilky jsme vlastně netušili, zda se naše vystoupení Ediktu líbilo, protože do tváří sedícího publika jsme neviděli, ale rozhodující slovo měl generální ředitel firmy a také obchodní ředitel, když oba shodně potvrdili, že za rok chtějí zase jenom nás. Milujeme pánské vánoční večírky :).

Podesáté

V úterý 25. 12. 2012 jsme hráli již podesáté na tradiční vánoční zábavě v kulturním domě v Ústrašicích. Bylo čtrnáct dní předem vyprodáno, a proto jsme se těšili podobně, jako když jsme tradici spolu s pořadatelkami Slávkou a Šárkou před devíti roky zakládali. Ani ve snu nás tehdy nenapadlo, že vánoční zábava bude mít takový ohlas u publika a že spolu vydržíme hrát tak dlouho. Začínali jsme dole na parketu a teprve po několika letech jsme se vyšplhali na pódium, když početné publikum obsadilo veškerá místa v sále a na parket jsme se už nevešli. Když se něco vícekrát opakuje, je příprava snadnější. Každý ví, co má dělat, kam co položit, postavit, zapojit, práce jde zkrátka od ruky. Po zkušenostech z let minulých jsme posunuli start produkce na devátou hodinu a od půl osmé se postupně plnil sál. Všichni měli čas sdělit si vánoční dojmy, poklábosit, popít a uvolnit se. Nová doba má své kouzlo, všichni všechno můžeme, ale tempo je na druhou stranu v každé oblasti přímo hektické. Pak je krásné, když se můžeme občas sejít a jen se bavit. Jako úvodní píseň jsme zahráli tentokrát Náhrobní kámen z repertoáru Petra Nováka a George & Beatovens a pak už se parket rozjasňoval tančícími páry i skupinkami. Cítili jsme krásnou atmosféru a hrálo se nám příjemně. I s dvěma přídavky jsme končili až o půl třetí. Čekalo nás sice ještě více jako hodinové skládání všeho, půlhodinová ranní večeře a kávička, půlhodinové naložení aparatury do auta, odjezd do Tábora, vyložení a uložení aparatury a cesta domů, ale dobrý pocit z večera jednoznačně převažoval nad vším. Usínali jsme zřejmě každý jinak, někdy mezi půl šestou a šestou hodinou. To chvíli ještě v hlavě doznívají souzvuky nástrojových tónů a hlasů, hřejí dojmy, vracejí se letmé vzpomínky a pak už upadnete na několik hodin do hlubokého a osvobozujícího bezvědomí. Poslední vystoupení roku 2012 máme za sebou. Víc jsme si ani nemohli přát, bylo krásné a dodalo nám sílu pro rok příští. Jak dlouho všechno potrvá, ukáže čas, zdraví, přízeň publika a především chuť být spolu. Děkujeme všem, co akci zařizovali a především početnému publiku, bez kterého by vše postrádalo smysl. Přejeme všem hezký rok 2013.