Historie

2011

Diskopříběh

První akcí v roce 2011 bylo naše vystoupení na maturitním plese Střední školy spojů a informatiky v táborském Miléniu, k čemuž Eva vtipně už v autě po cestě tam poznamenala, abychom se tedy pokud možno s někým nespojili a někdo jiný o tom neinformoval. Maturitní plesy mají v Táboře poslední roky stále stejné programové schéma a nic nás už nepřekvapí. Třída, která by nenatočila videoklip, třída, která by se při nástupu všemožně neprolínala, netočila a neplácala, jako by ani neexistovala. Moderátoři byli tentokrát velmi vtipní, snad proto, že moderovali ve dvojici a byli neokoukaní. Taneční klub Atak tančil skvěle jako na soutěži a také světelná show Totálně roztočených příjemně zpestřila půlnoční programovou část. Po půlnoci čekala maturanty a všechny hosty tradiční diskotéka, ale to už jsme balili aparaturu a připravovali se k odjezdu. Sálem zněly diskohity Michala Davida, asi proto, že je studující mládež, na rozdíl od nás a k mému věčnému údivu, zřejmě stále miluje.

Mademoiselle Paris

V pátek 14.1.2011 jsme hráli v sále táborského hotelu Palcát na maturitním plese francouzské sekce místního Gymnázia. Na programu nalepeném na dveřích šatny v zákulisí, které jsme společně s maturanty sdíleli, měli k mé radosti uvedeno nejen naše logo, ale i třídu 6. A, a tak jsme se divili, že se maturuje v tak raném věku. My jsme v šestce měli maximálně mikulášskou besídku. To je řečeno samozřejmě s nadsázkou, protože dobře víme, jak dlouho se na francouzském gymplu studuje, kdy se začíná a kdy končí. Musím za sebe říct, že gymnaziální plesy mám ze všech žákovských plesů nejraději, jsou slušné, plné nápadů a hlavně publikum je na nich vždy velmi příjemné. Ve třídě byla tentokrát převážně děvčata, která svůj ples vždy více prožívají než chlapci a také v celé atmosféře večera byl takový vliv zcela patrný. Ples moderoval od začátku do konce pohádkový herec Miroslav Šimůnek a směšné mi připadalo snad jen vystoupení zástupkyně školy paní Horažďovské, která neunesla záměnu svého jména, když ji pan Šimůnek představil jako Marii namísto Marcely a ona ho pak za tento neodpustitelný přestupek veřejně pérovala a všem sdělovala, že Marie byla její prababička. Byla to v tu chvíli určitě nejpodstatnější informace, kterou chtělo a potřebovalo publikum slyšet. No a pak že jsou ješitní jenom muži. Možná mi chyběla na plese z úst žáků či učitelů francouzština, možná mi chyběla nějaká významná osobnost z Francie, a proto jsme do repertoáru zařadili alespoň olympické Bonsoir mademoiselle Paris a čekali, že nám maturantky vytvoří na schodech pod pódiem spontánně sbor Bambini di Paris a doprovodí skladbu líbezným vícehlasem. Nestalo se tak, protože písničku, kterou legendární Olympic v čele s Petrem Jandou složil na počátku sedmdesátých let minulého století, nikdo z žákyň a žáků zřejmě neznal, nebo jim nikdo z nás nepřipomínal oblíbeného sbormistra Kulínského. Pracně se nám po konci vystoupení podařilo zajistit klíč od zadního východu z hotelu, aby stěhování aparatury mohlo být jednodušší, než se prodírat početným davem přes celý kongresový sál. Když jsme však vše sbalili a vystěhovali ven, zjistili jsme, že je uzamčena brána ze dvora na parkoviště a klíč od ní je bůhvíkde. Nezbývalo nic jiného, než každou součást, kufry, bedny a nástroje hezky vyzdvihnout nad hlavu a přesunout přes konstrukci na druhou stranu do přistaveného vozu. Na závěr jsme ještě museli překonat tutéž bariéru po vojensky i osobně. Chyběla nám snad už jen asistence Policie, kontrola občanských průkazů či případná pokuta za nestandardní překonání překážky. Jestli hotel Palcát v centru Tábora bude někdy fungovat opravdu jak má, pak sním svůj klobouk a myslím, že tímto výrokem vůbec nic neriskuji.

Ani polku, ani valčík

Plesová sezóna nyní vypukla naplno a podle toho se také zahustil náš ferman ve všech dostupných termínech. Máme obsazeny všechny víkendy až do konce března a je tudíž nutné vydržet v dobré kondici a přestát ve zdraví i strašáka chřipkové epidemie, kterou nám veřejná média permanentně předkládají ve svých denních zpravodajstvích. Tentokrát, tedy v sobotu 22.1.2011, jsme hráli opět po roce na Reprezentačním plese města Sezimova Ústí. Ples se konal v tradičním prostoru sálu Hotelu Mas, který důvěrně známe ze svých vystoupení v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, když jsme s bývalou hudební formací Orion měli právě tady svoji domácí scénu i zkušebnu. Necítíme se stále ideálním souborem pro klasickou celovečerní plesovou produkci, jelikož repertoár netvoříme za tímto účelem, ale sestavujeme jej především z písniček, které máme rádi a které nás baví hrát. Přesto nás pořadatelé na plesy objednávají a my v takovém případě rádi výzvy přijímáme a pozvání si vážíme. Je fakt, že nejlépe se nám hraje na akcích, kdy publikum přichází právě jen na nás a nikoli na akci jako takovou. Dožaduje-li se pak někdo z publika neznalý našeho repertoáru a stylu, abychom mu zahráli třeba lidovky v rytmu polky či valčíku, nedokážeme a ani nechceme těmto přáním vyhovět, jelikož se orientujeme zejména na bigbeatové období zlaté éry šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je především na dramaturgovi akce, jak sestaví programovou nabídku a jaké interprety k jejímu naplnění pozve. Univerzálních tanečních orchestrů již není v republice mnoho a cesta k pestřejší dramaturgii musí vycházet z účinkování alespoň dvou specializovaných skupin. V Sezimově Ústí zvou na ples vždy tradiční cimbálovku, která však vystupuje v salonku bez aparatury a na sále účinkuje jen jedna celovečerní skupina. Nám se na Hotelu líbí čím dál tím více, protože je to široko daleko nejpříjemnější sál, ve kterém se dá hrát, ve kterém je slušný zvuk i personál, ve kterém je čisto a také vše funguje jak má. Na stěhování aparatury do patra si pomalu zvykáme, protože nám vždy na místě půjčují vozík a také výtah tu máme k dispozici. Tábor takový sál postrádá, jelikož Střelnice je zatím mrtvá, Milénium se specializuje na maturitní plesy, Kotnov na nablýskané diskotéky a Palcát je po léta kapitolou, kterou ani nechci komentovat. Pokud se i z kina Svět stane po plánované rekonstrukci vykachlíčkovaná a zasklená škatule, vyhasne poslední naděje na slušný, středně kapacitní sál v centru města a nic nového se zřejmě už nikdy nepostaví. Uvidíme. Publikum bylo v Sezimáku jako obvykle senzační, možná trochu více svázané pocitem oficiálnosti akce, ale postupujícím časem se vše proměnilo do krásy, taneční figury byly více a více odvázané a bigbeatové hity slavily úspěch. Děkujeme za pozvání, za přijetí a za pohodový večer.

Je to ve hvězdách

V pátek 28.1.2011 jsme hráli v táborském Miléniu z našeho sezonního pohledu na posledním maturitním plese, tentokrát pro třídu ET4 COP ze Sezimova Ústí. Vystoupení patřilo k standardním akcím a nikterak z našeho pohledu nevybočovalo ze zaběhnutého stereotypu maturáků. Možná se lišilo jen tím, že třída byla ryze chlapecká a pod vedením třídního učitele pana inženýra Miloně Jedličky dokázala navodit báječně atmosféru na americko-mexické hranici před mnoha a mnoha lety. Nejsme na takové akce specializováni a specializovat se ani nebudeme. Vždy jen předpokládáme, že pořadatelé, kteří si nás objednávají, znají své publikum a také alespoň z webu náš repertoár. Překvapuje nás pak, když se někdo dožaduje třeba písně o vláčku, což je jeden z nejprofláknutějších (s)hitů s názvem Jede, jede mašinka. To mám vždy velkou chuť třísknout kytarou a zabalit to. Je jasné, že potřebujeme na vystoupení lidi, kteří mají podobné cítění jako my a kterým se tudíž líbí stejné písničky jako nám. Pokud je sál naplněn takto spřízněným publikem, pak se hraje náramně a podle Einsteinovy teorie relativity se celý večer odehrává v jiném časoprostoru, než který obvykle obýváme. Každý zná situaci, kdy mu čas ubíhá rychleji než by chtěl, a kdy se naopak líně vleče. Tak to je přesně ono, co prožíváme během každé produkce. Nedá se to však přesně naplánovat, je to jen v lidech a ve hvězdách.

Perla mrazilka

Naše druhé víkendové vystoupení se uskutečnilo v sále kulturního domu v Chýnově v sobotu 29.1.2011. Pozval nás opět po roce Klub přátel chýnovské základní školy na svůj ples. V sále bylo zpočátku velmi chladno, ale velmi příjemné publikum. Pořádá-li v obci ples škola, pak se rodičům žáků obvykle moc nechce jít, jelikož by se mohlo říkat, po kom že ten kluk či holka vlastně je, a že se není ani čemu divit. Učitelům se také moc nechce, protože by se mohlo říkat, že jestli tento či tato učí naše děti, pak se také nelze divit, že to ve škole vypadá tak, jak to vypadá. A tak se vlastně chce jen ředitelům a ředitelkám, starostům a starostkám, protože z titulu své funkce musejí. V Chýnově se chce naštěstí i někomu jinému, než těm co musejí a tak se to vždy tak nějak sejde a sál je zaplněný. Zdali tomu bude tak i příští rok se dá stěží odhadnout, protože letos provozovatel sálu vytopil klima sotva na 15 °C a to si zajisté budou dámy v lehké večerní róbě pamatovat. Budu si to pamatovat i já, když jsem zřejmě nechtíc zavadil o perlu mrazilku a hned v pondělí pak zápasil s horečkou a chřipkou. Musel jsem se doslova rozdvojit, dopoledne a ještě po obědě pracovat pod prášky, o zázvorovém čaji s mnoha vitamíny a pozdní odpoledne a v noci pak ležet v posteli pod dvěma peřinami a snažit se vše vypotit a vyléčit. Máme vystoupení každý víkend dvakrát a nemůžeme si dovolit nějaké vynechat. Do Chýnova tak posílám důrazné pokárání za nepřipravenost sálu a sdělení, že pokud by se měla situace opakovat i za rok, pak hrát nebudeme. Jinak byl ples hezký a nebýt zimy zimoucí, líbilo by se nám vše bez výhrad.

Rolničky

Je skvělé, když se dnes dokáží lidé sejít ve velkém počtu na kulturní akci, protože atmosféru večera tvoří vždy publikum a jeho energie je přímo úměrná právě jeho počtu. V pátek 4.2.2011 jsme hráli na tradičních táborských Slavnostech piva a minerálních vod v Palcátu a lidí bylo dohromady více než tisíc. Termín hotel se mi už nechce u Palcátu používat, protože stav jeho zázemí se tak prudce vzdaluje od standardu kulturního zařízení, že se dá jen stěží uvěřit, že se papírový majitel objektu vůbec nestydí propůjčit prostor pro akci, na kterou do Tábora dorazí majitelé významných domácích pivovarů i pivovarů ze zahraničí, na akci, kde předávají ocenění vítězům představitelé města, na akci, kde zázemí slouží pro všechny účinkující skupiny, zpěváky a orchestry. Myslím, že na soupisce zaměstnanců Palcátu, soudě podle spatřeného žalostného stavu, už nějakou dobu chybějí uklízečky a jakýkoli údržbář. V šatně se v únoru vůbec netopí a WC by mělo vyšší úroveň, pokud by postavili libovolnou budku na dvůr. Každý Táborák asi dokonale stav objektu zná a je zbytečné uvádět cokoli dalšího. Podstatné je, že zatím není kde pořádný Bierfest uspořádat. Stylový prostor pro takový účel Táboru chybí a v kotnovské diskotéce se prozatím pijí jiné nápoje, Střelnice se brzy prodá a dočkáme se zde zřejmě všemožných výprodejů textilu nebo dokonce vietnamské tržnice. Samotné vystoupení na Slavnostech se nám líbilo, protože nám mistr Luboš Kocourek nastavil z balkonu hutný a příjemně vyvážený zvuk a zcela zaplněný sál nás motivoval k dobrému výkonu. Pořadatelé připravili celotýdenní pestrý program, který se lidem určitě líbil. My jsme si tradičně i na pivní slavnosti přinesli svoje pivo, tedy lahvový Prazdroj, jelikož tato excelentní značka není na akci nikdy zastoupena a experimentovat s něčím jiným se nám při vystoupení nechce. V tašce nám to vždy vesele cinká a říkáme, že si vezeme rolničky pro dobrou náladu, pohodu i pro zdraví.

Zlatohlávek obecný

V sobotu 5.2.2011, značně vysíleni po páteční akci na Slavnostech piva a minerálních vod v táborském Palcátu, jsme hráli na plese TJ Spartak MAS v Sezimově Ústí na Hotelu. V poslední době tu hráváme častěji a cítíme se velmi dobře. V Sezimově Ústí nám zatím dozrálo výborné publikum i starostlivý personál, který se stará o vše potřebné a tak je všude čisto, útulno a hraje se velmi příjemně. Parket se naplnil od první série, což je vždy na začátku akce signál, že se večer vydaří. Sportovní klub zařadil do programu dva vstupy gymnastické sekce a zbytek už zůstal na nás. Museli jsme vynechat na moji žádost v repertoáru několik písniček, jelikož jsem ještě zápasil s doznívající chřipkou, kterou jsem celý předcházející týden léčil jako schizofrenik pouze v pozdně odpoledním, večerním a nočním postelovém režimu. Smlouvy na vystoupení jsou často podepsány na rok dopředu a je velmi problematické je rušit. Kdyby se všude na sálech topilo jak má, kdyby bylo vyvětráno a čisto, pak by riziko onemocnění bylo velmi malé. Škoda, že se koná většina akcí právě v lednu a únoru, kdy poptávka po naší skupině převyšuje nabídku a v hezkých, zdravotně méně rizikových měsících, tedy v dubnu, květnu a červnu už pořadatelé téměř nic nepořádají. Alespoň bude více času pro zkoušení a také si trochu odpočineme, jelikož zápřah dvou vystoupení za víkend každý týden je značně vyčerpávající. Také už začali na Hotelu točit při plesech Plzeň, a protože jsme to nevěděli, čerpali jsme zlatohlávky, jak se láhvi Prazdroje říká,ještě z vlastních zásob. Za týden se hraje na Hotelu opět, tak už se nespleteme.

Brkal

Ani nevím pokolikáté za sebou jsme byli Vítkem Slukou pozváni na sportovní zábavu SK Větrovy do Radimovic u Želče. Jisté je, že jsme zde hráli opět po roce v pátek 11.2.2011 od dvaceti hodin do dvou po půlnoci. Vítek je velmi skromný, moc neklábosí a hodně dělá. Výsledky jsou patrné a hmatatelné. Určitě se věnuje poctivě mládežnickému fotbalu a také dokáže připravit každoročně perfektní zábavu se vším všudy a vždy je zaplněn sál do posledního místa. Klobouk dolů takovému počinu v době krize. Po druhé sérii zůstalo početné publikum na parketě a sportovci rozhodili po sále fotbalové míče. Byly očíslované a tak každý, kdo jeden uchopil a zvedl nad hlavu, byl zachycen na fotografii, která doloží rekord v počtu lidí, kteří drží na jednom místě míč. Pak se losovalo a podle vytažených pěti čísel byli jejich držitelé oceněni hodnotným dárkem. Fotku snad najdeme brzy na webu SK Větrovy či na jejich facebooku. Tombola byla taktéž hodnotná, protože vyhrál každý a dokonce i kapela shromáždila věcné výhry na stole v zákulisí. Radek si hned namazal dva krajíce chleba indulonou, kterou vyhrál a zapil je Okenou od Evy. Nabízela mu sice Brkala, ale prý si počká až za týden, to bude teprve ten pořádnej. Vtípek o Brkalovi patří do klenotnice kapelních anekdot, ale necháme si ho raději pro sebe, je to příliš silná káva pro sdělení veřejnosti. V závěru jsme přidávali na přání prezidenta klubu Vítka Sluky ještě českou verzi písně od legendární maďarské Omegy s názvem Dívka s perlami ve vlasech a Vítek si to evidentně se svoji láskou velmi užíval. Zazněly i námi upravené Réhradice, které jsme si rádi připomněli, jelikož jedeme už za týden na milovanou Pálavu, kam se moc a moc těšíme. Pak už do balení aparatury pustil Richard několik songů mp3, aby se publikum naladilo k odchodu a krásný večer skončil v nejlepším. Ještě nám paní hospodská naservírovala výtečný gulášek, o kterém jsem prohlásil, že kdyby to dělala v Táboře na náměstí, tak vydělá majland. Věřím, že vydělala dost i v Radimovicích, protože se tvářila spokojeně a před dveřmi hospody stál zbrusu nový Mercedes. Tak takhle by se mělo podnikat. Paní hospodská začala točit i Plzeň a já jsem velmi rád, že se světlo vrací zpět do české kotliny. Lidé to časem pochopí, co už jim po léta troubím a první odezvy už jsou tady. Jen tak dál a bude zase dobře. Děkujeme publiku, že přišlo v hojném počtu a zcela zaplnilo radimovický sál, děkujeme Vítkovi Slukovi za správný výběr kapely, děkujeme personálu hospody za vzorný servis a závěrečný pětihvězdičkový guláš a také panu Klejnovi za pomoc při stěhování aparatury. Vítek sice říkal, že nás už za rok nepozve, ale já mu to moc nevěřím.

Sportu zdar

Sezimovoústeckým fotbalistům jsme hráli v sobotu 12.2.2011 poprvé. Volali nám sice už v předcházejících letech, ale večírek měli vždy v jednom nejmenovaném RELAXačním táborském hotelu, kde je nejpříšernější akustika a k tomu ještě mnoho arogantně sdělovaných výhrad majitele, že tam nechceme hrát a bojkotujeme všechny akce na tomto místě. Vyšlo to až letos, když fotbalisté k naší radosti přestěhovali svoji akci do Hotelu MAS v Sezimově Ústí. Povýšili ji na ples a to už jsme si našli čas pro svoji účast. V sezimovoústeckém Hotelu hrajeme v poslední době často a dobu přípravy jsme díky tréninku zkrátili na minimum. Celý ples moderoval Tomáš Matonoha, který si od Richarda půjčil kytaru, a s Pepínem při vyhlašování nejlepšího klubového fotbalisty roku hráli společně fanfáry. Při zvukové zkoušce jsme si s hercem dali společně Dylanovo Klepání na nebeskou bránu, ale v živé verzi, na kterou přišla řada až ke konci večera, už pan Matonoha nevystoupil, jelikož odjel domů. Málokdo vydrží na akci tak dlouho jako my. Pro nás jsou to většinou dvanáctky, a pokud jsou ještě dvě bezprostředně za sebou, vzpamatováváme se z toho pak celý týden. Radek doplňoval energii Plzní v kombinaci s Red Bullem a pak si stěžoval při produkci na halucinace a výpadky paměti. Tudy cesta nevede, přiznal posléze, a zmíněný energy drink bude mít od příště určitě nižší odbyt. Je příjemný zájem pořadatelů o naše vystoupení, na druhou stranu se ale těšíme, až dlouhá šňůra dvou víkendových vystoupení na konci února skončí a trochu vydechneme. Čekali jsme, že bude Hotel praskat ve švech jako obvykle při našich vystoupeních, ale fotbalisté to mají s účastí na zábavách v sezóně složité. Stálé tréninky a utkání jim nedovolují ponocovat a jejich partnerky samy vyrazit nemohou. Tak se večírek točil jen kolem managementu, trenérů a sponzorů a širší veřejnost nenašla na Hotel cestu. Od půlnoci pouštěl písně z placek až do konce plesu Kosťa, protože bychom to zřejmě po ranním příjezdu z Radimovic neustáli. Zaplaťpánbůh se už na Hotelu točí skvělá Plzeň, která nám dodala mnoho chybějících sil a potřebných minerálů a vše se zvládlo ke spokojenosti publika. Podle mého soudu by měli fotbalisti pořádat večírek v jiném termínu, až se budou moci zúčastnit všichni. To je však jen a jen na jejich rozhodnutí. Sportu zdar a fotbalu zvlášť.

Klíček odemknul srdce

V pátek 18.2.2011 jsme hráli na charitativní akci na domácí půdě v táborském Miléniu pro denní a týdenní stacionář Klíček. Naše vystoupení na plese Klíčku bylo v pořadí již druhé, protože již před rokem jsme vystupovali na stejném místě a na stejném plese. Atmosféra je tady vždy báječná. Řekl bych dokonce, že mnohem lepší, než na mnoha jiných společensky sešněrovaných akcích. Vládne tu stoprocentní přirozenost, nikdo nic nepředstírá a bariéry počátečních rozpaků provázejících mnoho hudebních a zejména tanečních večerů jsou rozbourány téměř okamžitě. Také program sestavili pořadatelé v čele s ředitelem stacionáře Mgr. Petrem Brázdou pečlivě a dramaturgie byla velmi pestrá. Kromě nás vystupovaly i taneční skupiny Sarah s choreografkou Járou Vomáčkovou, táborské roztleskávačky Zuzky Richterové a také studio orientálních a břišních tanců Aisha vedené skvělou Álou Motalíkovou. Bylo se stále na co koukat a samozřejmě jsme měli i my dostatečný prostor pro mnoho písniček, při kterých byl stále zaplněný parket. Hráli jsme do půlnoci či lehce přes půlnoc a po nás pokračoval vynikající DJ, jehož jméno jsem nezachytil, leč mě zaujal tím, že pouštěl pravé vinylové desky z šedesátých let. Skvostné hity zlaté éry rock´n´rollu a dalších proudů té doby zněly výtečně a ani se nám nechtělo opouštět sál. Museli jsme však rychle vše složit, jelikož nás čeká sobotní vystoupení na Pálavě, kde musíme být v plné kondici. Já osobně jsem ulehnul k spánku o půl druhé po půlnoci a ani neštrachal a nehledal nic v lednici, protože Eva opět připravila a dodala přepečlivě zabalené a roztříděné vynikající pochoutky, které nám může závidět každá kapela. Šálky opatřuje Eva vždy našimi jmény, abychom si je nepletli, a následně do nich vlévá z termosky bylinný čaj pro posílení úplně všeho. Silnice byla při návratu v noci ještě úplně suchá a čistá. Když jsem však ráno procitnul, nevěřil jsem svým očím. Venku bylo bílo a stále i nyní se ještě sníh sype z nebe. Je to jako naschvál. Hráli jsme celý leden a únor v Táboře či jeho okolí a nikde nebyl žádný sníh komplikující dopravu. Sotva máme dnes vyrazit po D1 přes Vysočinu do Brna a dále do Pavlova na Pálavu, je sněhu všude plno. Hledím nyní na internetovou předpověď počasí v jižních Čechách i na Moravě a sleduji jen symbol sluníčka lehce přikrytého mrakem. Teplota dosahuje podle uvedených údajů dvou až tří stupňů Celsia nad nulou, o sněhové nadílce není nikde ani zmínka. Vyrážíme až odpoledne a doufám, že v tu dobu budou již silnice sjízdné, dokonale prohrnuté či neekologicky prosolené. Bude to výlet trvající až do neděle, jelikož na Pálavě vždy spíme, nebo lépe řečeno máme možnost spát. Už se stalo, že jsme také večer protáhli až do oběda a ani nerozestlali. To bylo však léto a příjemně teplo. V takovém čase na Pálavě každá noc vždy splyne se dnem. Popřeji nám dobrou cestu, šťastný dojezd i návrat a pálavské obrázky zachytím později, až zanechají nesmazatelnou stopu v našich myslích i na duši, až se opět vrátíme ve zdraví domů

Bob

Vystoupením v hotelu Pavlov ve stejnojmenné pálavské obci proslulé pěstováním, prodejem i konzumací vína ve sklípcích jsme zakončili ze soboty 19.2.2011 na neděli 20.2.2011 dlouhou šňůru nepřetržitých víkendových akcí, kdy jsme hráli vždy v pátek i v sobotu po sobě. Zakončení bylo velkolepé, jelikož se jednalo o oslavu padesátých narozenin majitele hotelu Zdeňka Janečka, kterému všichni přátelé z nějakého důvodu říkají Bob. Protože se Zdeněk narodil v roce 1961, byla oslava pořádána v duchu hippies, jejichž hnutí ovládlo právě šedesátá léta. V dokonalém převleku i s parukou do půl zad se objevil na scéně i náš sedmašedesátiletý kamarád, básník, spisovatel, vinař, herec a strýček Zdeňka Sváťa Řičánek, kterého lze právě nyní sledovat v úspěšném seriálu České televize Četnické humoresky, kde hraje vyšetřujícího soudce. Jak říká Sváťa: „Jak je tam mord, tak jsem u toho.“ Sváťa se umí radovat ze života a lze tak věřit jeho proklamaci „Buďme rádi na světě,“ s kterou na rtech vcházel do místnosti. Když Bobovi blahopřál k životnímu jubileu, zmínil příhodu z dětství, kdy malý dvouletý Bob dostal k Vánocům pod stromeček parní válec, který jezdil dopředu, dozadu a zatáčel i do stran. Pak malému Bobešovi vypadlo něco z kalhot a válec se na překážce najednou zastavil. Nejel ani dopředu, ani dozadu, nejel nikam. Sváťa popřál Zdeňkovi, aby měl v druhé polovině života takovou páru, že už všechny překážky zdolá. Pára je pro život hodně důležitá již od devatenáctého století, století páry. Řádně topit pod kotlem, abychom měli dostatek páry, jsme museli i my, jelikož na Pavlově se chodí spát až k ránu. Richard nastavoval naše vystoupení ve dvě v noci diskotékou z šedesátých let, kdy ukazoval všem přítomným cestu rá-á-á-jem a také, že se mu líbí Bob atd. V půl čtvrté ráno se zvuk diskotéky najednou zesílil natolik, že DJ nebyl k přesvědčení o jeho ztlumení a když zazněla jako největší hit česká státní hymna, byl to pro mě povel k odchodu do hajan. Spali jsme v apartmánu Janův hrad a cítili jsme se královsky. Na Pálavě nebyl na rozdíl od Tábora vůbec sníh, snad jen na kopci u Dívčího hradu byly vidět bílé ostrůvky. Vstávali jsme postupně kolem deváté, první já, pak Pepíno, pak Radek, pak Eva a nakonec tradičně i Richard. Aparaturu jsme mohli balit naštěstí až ráno, nejdříve všechno zapouzdřit, pak na snídani a konečně to nacpat na milimetr přesně do auta. Měli jsme ještě zajet ke Svaťovi do sklípku, ale nezbyly nám síly. Tak snad až někdy v letním období to napravíme. Bylo to moc fajn a doufáme, že stejně jako my se cítili i všichni ostatní. Děkujeme

Řeka čaruje

U řeky se hraje vždycky dobře, protože plyne, protože je dynamická, protože nikdy nevstoupíš do té samé vody. Je překvapující i překvapivá, mnohdy se víří, vlní a čeří, je čistá i tajemně kalná, rovná i zakroucená, úzká i nedohledná, hluboká i mělká, pramenící i věčná, ale vždy osvěžující a energická, vždy směřující odněkud někam. Když točil Václav Krška v roce 1945 na Sázavě film Řeka čaruje v hlavní roli s Františkem Hanusem, určitě přemýšlel nad námětem, s kterým se posléze ztotožnil stejně jako my. Hráli jsme v pátek 25.2.2011 v Sázavě u Sázavy, přesněji řečeno na městském ostrově, tedy uprostřed řeky. Jak to tam vypadá ještě přesně nevíme, poněvadž jsme tady hráli podruhé a vždycky, když dorazíme na místo, je už tma a trefíme akorát ke dveřím Taverny, kde se akce koná. Jisté je, že Sázava opět čarovala, protože jsme se cítili i přes poněkud menší návštěvnost velmi dobře. Prostředí Taverny je nádherné, útulné a hraní je příjemné. Zvuk se šíří tak jak má a oheň v centrálním krbu jej přihřívá a konejší. O každé pauze jsme pozřeli skvělou Plzeň, neboť trubky byly dle sdělení Petra Hozmana, správce Taverny, čerstvě vyčištěné. Tentokrát parketu vévodila skupina soustředěná kolem zpěváka a hudebníka Jakuba Smolíka a to se hned hraje lépe, když jsou v sále muzikantské duše. Takové publikum je vnímavější a to máme rádi. Richardovi se podle jeho slov povedl neregistrovaný rekord v konzumaci Becherovky a domluvil pak na místě spoustu dalších vystoupení. Cesta zpět do Tábora byla mrazivá, protože zima se ne a ne pustit své vlády. Stále drží v noci teplota kolem patnácti stupňů pod nulou, ale dlouhý čas jí už nedávám, rok, maximálně dva. Jaro brzy zaklepe na vrátka i na okna a sluníčko prosvítí a zahřeje krajinu k rozpuku všeho. Domů řídila tradičně vzorně Eva, která přežívá celý večer vždy jen na vodě a kávě. Aby neusnula za volantem, opakovala si stále nekonečnou říkanku, která mi v polospánku utkvěla v paměti: „Špím, něčo šuští. Vštanu že špačáku, šundám nohy ž poštele a navléknu papuše. Šoulám se ke dvežím. Kdo je tam? Stlašidlo! Čo chčeš stlašidlo? Niš. Šoulám še k pošteli, šundám papuše a žaležu do špačáku. Špím, něčo šuští. Vštanu že špačáku, šundám nohy ž poštele a navléknu papuše. Šoulám se ke dvežím. Kdo je tam? Stlašidlo! Čo chčeš stlašidlo? Niš. Šoulám še k pošteli, šundám papuše a žaležu do špačáku. Špím, něčo šuští… A najednou jsme stáli před garáží v Táboře. Něčo šuští, vyležu ž auta, ale to už je vlastně jiný příběh. Líbilo se nám na Ostrově pokladů. Jen nevíme, proč do Taverny dorazilo tentokrát tak málo Sázavanů. Je to tam přece tak skvělé. Je fakt, že je ostrov trochu z ruky, dál z centra, něco jako u nás v Táboře Harrachovka, ale atmosféra a prostředí tu dálku zcela vynahradí. Za tak dobrou Plzní šel bych světa kraj. Vždyť i pan Franta Koubek přijel za námi a za partou až z Loun. Děkujeme za vše.

Masopust na Davídkově

Masopustní tradice nijak zvlášť nectíme, na druhou stranu se své účasti na akci s masopustní tematikou nebráníme. Přijali jsme takto nabídku a v sobotu 5.3.2011 vystupovali na masopustní merendě na Davídkově, jak se říká stejnojmennému hryzelskému mlýnu, kam jezdíme hrát s malou přestávkou po jeho prodeji už od léta 2003. Tentokrát jsme hráli stejně jako kdysi v prostoru restaurace a dokonce i na stejném kamenném pódiu pod dřevěnými schody. Situace byla však komplikovanější, jelikož nám aparatura od časů minulých zmohutněla a na pódiu nyní přibylo staré pianino, které jsme nechtěli z důvodu možného rozladění nikam stěhovat. Místa tak bylo daleko méně, ale nakonec jsme se úspěšně nasoukali mezi trámovou konstrukci a mohli hrát. Publikum se od rána vyměnilo, protože akce na mlýně začala již v deset hodin, kdy obcí procházel maškarní průvod, a ve dvoře pak probíhaly zabijačkové hody. Bylo narváno k prasknutí a prodalo se prý úplně všechno. Kulturní večer pak byl už mnohem klidnější, ale k naší spokojenosti dorazilo skvělé publikum, kterému byla radost hrát. Když nám pan mlynář Pavel dodával po celý večer výtečnou křenovou Plzeň, byli jsme nadmíru spokojeni a hrálo to samo. Na dobré palivo se holt dobře jede. Snad se klasické písně v našem podání líbily i kapelníkovi pražské skupiny Tučňáci, Jiřímu Zimovi, který dorazil i s rodinou a vydržel až do samotného konce. V závěru jsme konzumovali výtečné mlýnské řízečky s chlebem a okurkou a odjížděli nocí k jihu dobře naladěni. Já jsem zjistil, že se dá hrát i se šesti kousky a dvěma panáky, jen nevím, zda jsou o tom přesvědčeni i ostatní spoluhráči. Vzhledem k tomu, že jsme byli na konci vytleskáni ke třem přídavkům, tak to vidím docela optimisticky. Eva dokonce spatřila po cestě na střeše jednoho domu orla. Radek ji však upozornil, že dům je stará sokolovna a tak nejspíš kamenný pták na štítu bude sokol. Mně se to také hned nezdálo, musel bych totiž přehodnotit svoje dětství, kdy jsem chodil skákat přes švédskou bednu, hrát míčové hry s medicimbalem a houpat se na kruzích právě do Sokolovny a Orlovna se mi nijak v paměti nevybavovala. V Praze na Maninách jsem se sice prvního sokolského sletu z nějakých důvodů neúčastnil, ale četl jsem si o něm a mnohé zachytil z vyprávění pamětníků. Příště prý už podle slov majitele objektu Pavla budeme na mlýně spát, je to přece jen do Tábora více než osmdesát kilometrů a v noci či nad ránem je návrat nebezpečný. Jsme sice v tu dobu na silnici úplně sami, ale je nějak užší a klikatější než za dne. Ne, že by řidič cokoli omamného požil, řídí vždy Eva, která k smrti miluje pramenitou vodu a té je na mlýně zatím dost a dost. To bychom pak zase obnovili nekonečné pařby trvající až do kuropění jako za starých zlatých časů, kdy byl mlýn zaplněn do posledního místa dole i nahoře. Uvidíme. Děkujeme všem co dorazili a bavili se s námi, děkujeme Pavlovi a celému mlýnskému týmu za vzornou péči o nás, za bezvadný servis a krásnou atmosféru, kterou připravili a o níž se nemalou měrou přičinili

Já ti to uznám

V sobotu 12.3.2011 jsme vystupovali již počtvrté na 4. šermířském plese Táborských kupců, který se konal na tradičním místě v kulturním domě v Dražicích. Sál je nyní částečně zrekonstruovaný a hodně se vylepšila i jeho akustika. Program plesu připravila skupina šermířského spolku pod vedením Standy Kavky pečlivě a publikum mělo stále co sledovat. Střídaly se scény s vlajícími a létajícími prapory se světelnou hrou motýlích křídel v ladném dívčím pojetí, vystupovaly taneční skupiny a skupinky, odehrávaly se nelítostné souboje ve zbroji a na jevišti hráli styloví historičtí Dei Gratia a nový věk jsme zastupovali my. Šermujeme spíše jen kytarami, ale pořadatelé si nás oblíbili a zařazují nás do dramaturgie plesu pravidelně každým rokem. Na jaře 2012 plánují Táborští kupci již 5. jubilejní ples a chystají se jej přesunout blíže početnějšímu publiku do Tábora. Je fakt, že většinu sálu zaplňují zatím přespolní a samotných Dražičáků mnoho nechodí. Je pak logické, že setrvávat s akcí v místě, kam se musí složitě přejíždět, je vlastně zbytečné. Co v tu chvíli dělají občané Dražic, lze se jen stěží domýšlet. Tipoval bych to na nějakou významnou podívanou zprostředkovanou televizní obrazovkou a lahvový mejdan v obývacím pokoji. Mám vypozorováno za léta hraní, že pokud na vsi pořádá akci někdo z města, místní se většinou, až na světlé výjimky, takové show nezúčastňují. Plzeň v Dražicích nečepovali, což jsme kromě Pepína věděli, a tak jsme si dovezli dostatečné vlastní zásoby. Radek nám vyprávěl o přestávce vtipné zážitky z Mladé Vožice a bylo to k popukání. Eva servírovala vlastnoručně připravené řízečky s okurkou, čímž nám dodávala energii, kterou transformovanou do harmonických vln jsme pak vyzařovali do publika. Výsledkem bylo mnoho přídavků, protože deset minut před koncem slíbil Richard nemaje ve svém věku hodinky ještě přestávku a pak že se znovu sejdeme. Tak to bývá obvyklé, že na konci by se mohlo hrát snad donekonečna. Když z domova vyrážíme kolem čtvrté, pak ve dvě v noci máme za sebou deset akčních hodin a ještě nás čekají dvě další na sklízení aparatury a dojezd domů. Není divu, že po dvanácti hodinách se po návratu necítíme úplně v kondici. Nicméně krásný pocit z atmosféry večera to všechno dokonale vyvažuje. Publikum bylo opět skvělé a také hezké a hrálo se nám v dražickém sále dobře. Mně jen občas vyrušila od akordů a tónů korpulentní dáma pod pódiem, když asi desetkrát během jedné série doslova žuchla na parket, aniž to bylo ve scénáři plesu. Byla však tak nějak vláčná a vždy se opět s pomocí partnera vzchopila a ztopořila k dalším neopakovatelným kreacím. Myslím, že neděle po zdařilém večírku jí dokonale napoví, co se v předcházející noci odehrávalo, ale to už je zcela jiný příběh. Děkujeme Táborským kupcům za čtvrté pozvání na čtvrtý šermířský ples a přejeme jim, aby se záměr přesunu jubilejního plesu do Tábora v příštím roce setkal s pozitivním ohlasem. Na konec ještě jeden Radkův vtípek: „Jedna hrozně hnusná nahrbená čarodějnice s bradavicí na nose a uhrovatým vrásčitým obličejem s jedním skleněným okem a černou kočkou na rameni osloví na ulici muže. Panáčku, můžeš se se mnou pomilovat, když poznáš to zvíře na mém rameni. Muž se ostýchá a po chvíli zdráhavě odpoví, že je to krokodýl. No panáčku, není to úplně správně, ale já ti to uznám.“ :). Dobjou noc a dobjej den.

Josefovská

V sobotu 19. 3. 2011, tedy zrovna na Josefa, což býval kdysi téměř státní svátek a každá Lhota pořádala zábavu, jsme hráli na Housově mlýně v Táboře privátní akcičku pro firmu Aksamite. Mlýn stojí hned pod kopcem, na kterém se rozprostírá staré táborské město, a tak nám stačilo sjet na neutrál z Tržního náměstí a ocitli jsme se rázem před vstupními dveřmi. Konečně se po letech díky evropské dotaci podařilo soukromý objekt posunout ve výbavě interiéru do snesitelného stavu. Už jsme nešlapali v sále po štěrku, zato ale stěhovali přes dvě místnosti celou aparaturu, jelikož ty nejbližší dveře byly zaslepeny. To určitě vymyslel ten, kdo žádnou aparaturu nikdy nestěhuje. Na druhou stranu lze konstatovat, že prostor získal na útulnosti a dá se tu slušně hrát i bavit. Pódium je stále ještě provizorní, ale do interiéru jaksi pasuje. Kdyby v mlýně vznikla restaurace pro běžnou veřejnost, určitě by to byl pro Tábor přínos. To však nenastane, protože mlýnští se orientují ryze na akce cestovních kanceláří a nikoli na lidi, jak jsem zaslechl z úst manažerky. Snad bude světlou výjimkou akce 30. dubna 2011, která je určena zcela pro veřejnost, tedy pro lidi, na které se orientujeme ryze zase my. Bude to zábava, kterou na Housáku budeme hrát již poněkolikáté, tedy zábava čarodějnická, kterou mlýnští v duchu Keltských tradic pojmenovávají Beltine. Vzplanou ohně, budou dunět bubny, bude snad co jíst, pít a také poslouchat. Bude se samozřejmě hrát i k tanci a my se hlavně těšíme, že po šňůře plesů a akcí v honosných sálech můžeme opět hrát domácímu publiku, po kterém se nám už stýská. Aksamiťáci se bavili skvěle, jelikož se sešli prodejci jejich produktů z celé republiky a v krásné atmosféře pak protančili všichni nejméně dvoje boty. Ti, co je neměli s sebou, tančili bosi. Jedna bosá tanečnice prohlásila, že v létě na zábavě pod širým nebem v Liderovicích, kde jsme pro stejnou firmu hráli také, tančila s takovou vervou, až boty zašlapala do změklé země. To signalizuje, že sedací soupravy Aksamite musejí být nadmíru pevné, pružné a trvanlivé, když je do nich vkládána ve výrobě tak nadměrná lidská energie.

Cosa Nostra

Před několika lety jsme hrávali na Vávrovce počátkem prosince a pak z nedostatku času byl najednou termín přesunut na duben. To se posléze ukázalo jako příznivější volba, neboť počínající jaro přináší světlo, teplo i naději. Pavel Čulík v roli organizátora, manažera, producenta, moderátora, tanečníka, proviantního náčelníka a šéfa Vávrovky dokáže vždy přilákat doprostřed hlubokého lesa mnoho lidí, kteří pak tvoří početné a skvělé publikum. Tak tomu bylo i v sobotu 9.4.2011, kdy jsme opět po roce na Vávrovce hráli. Každý takový večer je tematicky zaměřen a nedokážu si už ani vzpomenout, jaké příběhy jsme s touto povedenou partou prožili. Tentokrát se odehrávala zábava v mafiánském duchu a na plakátech vévodil nápis Cosa Nostra. Bylo vidět, že mafiánské převleky jsou lidem blízké a bylo co sledovat. Pokud nějaké hezké fotky dorazí na můj e-mail, rád je zveřejním. Vždy jsem fascinován, když restaurační služby v amatérském prostředí jsou lepší než u profesionálů. Plzeň tekla proudem, byla čepována do skla bez jakýchkoli výmluv a gulášek na porcelánu s čerstvým chlebem chutnal taktéž skvostně. Jedinou chybou, která se však nedala předpokládat, byl nedostatek elektrické energie. Pavel objednal místo dvou samostatných elektrocentrál pouze jednu s informací, že je silnější než obě původní dohromady. Ještě nám dokonce vzkazoval, že můžeme přivézt silnější světla. Instalovali jsme raději jen poloviční sestavu, ale stejně nás centrála sporadicky zrazovala. Když písnička gradovala a hrálo se forte, kytarová komba vypínala zvuk. To bylo velmi nepříjemné, jelikož potřebujeme slyšet, co hrajeme a nikoli jen pohybovat prsty po hmatníku. Naštěstí rytmická a dechová sekce fungovala bez problémů a nějak výpadky proudu překlenula. Že byla nálada na parketu výborná, je víc než jasné, protože podle sdělení mnoha tanečníků nebyly výpadky zvuku zaznamenány. To pak člověka napadne otázka, zda není zbytečné svůj part cvičit, když tam lidem nic neschází. Hráli jsme téměř do tří hodin, víc než hodinu skládali vše do úhledného formátu, který se přesně vejde do nákladního prostoru béžového Opela Vivaro. Eva nás nad ránem rozvezla domů, jen Radek pokračoval ještě omládnout do Vožice. Bylo to hezké, příjemné, přátelské, veselé a nápadité. Děkujeme.

Konečně ve skle

Vše podléhá času, vše plyne, vše se vyvíjí. I Housův mlýn, kde jsme opět po roce vystupovali na Čarodějnice v sobotu 30.4.2011, dospěl k proměně a mnohé se vylepšilo. Roky mi někdo stále vysvětloval, jak se musí točit pivo do plastových kelímků, aby…, a najednou se letos úplně bez problému čepovalo do skla. Kde zůstaly staré argumenty o tom, jak to nejde? Začínám vidět světýlko na konci tunelu. Mlýnská krčma bude otevřená a četnost akcí narůstá Prostor mlýna je v centru Tábora nyní pro klubové hraní nejvhodnější, jen programová koncepce je bohužel orientována více na zájezdy a hotové skupiny. Bojovat o jednotlivce z široké veřejnosti je samozřejmě těžší, o to více však příjemnější, když se akce vydaří. Publikum z lidí je vždy vnímavější než publikum tvořené skupinou sdruženou na základě jiného cíle. To jako kapela velmi silně vnímáme, a proto nejraději hrajeme tam, kde je akce pojmenována po nás a účastní se jí lidé, kteří vědí, na co jdou. Stále se domnívám, že Čarodějnice nazvané na plakátě pořadatelů keltským Beltine nám spíš publikum ubírají, jelikož mnoho lidí jde raději na zábavu s tancem než na soutěže, obřady a bubnování. Proto také existují na tuto akci dva druhy plakátů. Jeden pravdivý si vyrábíme sami a stejně tak distribuujeme, a ten druhý se zavádějícími údaji pochází od pořadatele. Nedokážeme to zatím sjednotit, neboť komunikace s Mlýnem je mírně komplikovaná. Bere mě akorát čert, když si na plakátu vyvěšeném až týden před akcí přečtu: „od 20:00 koncert Big Papa“. O žádný koncert nejde, je to vždy hraní k poslechu i tanci a není to hodinová záležitost, ale nejméně akce na pět hodin. Že to část potenciálního publika odradí, je víc než jasné. Proto se sejde na Housáku vždy jen okolo stovky lidí. Je fakt, že stovku lze považovat za úspěch, když běžně je možné zaznamenat při živých vystoupeních místních skupin tak dvacet až třicet lidí. Ono se ani víc nikam v centru města nevejde a tam, kam se vejde, je obvykle špatný servis a vládne neochota, nevstřícnost, nesrdečnost a často i neschopnost činit cokoli navíc pro kulturu. Večer se však vydařil nadmíru, a kdo se ho účastnil, určitě nelitoval stodvacetikorunové investice. Podle našeho názoru to mohlo být levnější, ale cenu určuje pořadatel. Na druhé straně kultura „zadarmo“ jen deformuje trh, když vytváří dojem, že je něčím k životu nepotřebným a nakonec vítězí akce ládování břicha.

Oslava v (t)Riu

V sobotu 7.5.2011 jsme se vrátili opět na Housův mlýn, abychom tu nyní hráli na privátní oslavě narozenin. Nehrajeme takto často a komukoli. Slavit s kapelou naživo je příjemné, ale jen někdo dokáže zajistit podmínky k slušnému, pohodovému a důstojnému vystoupení. Sál Housova mlýna je zcela určitě k takovému účelu prostorem vynikajícím, a pokud někdo pozve naši skupinu právě tam, jsme nadšeni. Výhodou byla tentokrát i aparatura instalovaná na stejném místě při našem vystoupení před týdnem. Nemuseli jsme tak po Čarodějnicích nic uklízet a odvážet a při následující akci zase znovu stěhovat a zapojovat. Zvuk byl nastaven a stačilo jen stisknout spínače. Oslavenci vytvořili trio, které sdružilo prostředky a síly k přípravě dokonalého mejdanu. Publikum bylo početné, dobře naladěné, milé a temperamentní a nám se hrálo výtečně. Osobně řadím tuto akcičku končící dvě hodiny po půlnoci mezi nejlepší v tomto roce. Ukázalo se, že narozeninová spojení jsou prospěšná všem. Oslava se dá uspořádat velkolepě, za každým oslavencem přijde jeho parta a dohromady vytvoří početné publikum, pro které má smysl hrát ve větším a stylovém prostoru. Děkujeme za pozvání triu oslavenců a přejeme všem mnoho štěstí, zdraví a úspěchů do dalších let.

Povýšení Milana Jírovce

Ve Slapech u Tábora jsme hráli, ač to máme blízko, poprvé až v sobotu 21.5.2011. Podle internetových zpráv měl nastat právě soudný den. Událost prorokoval na šestou večerní hodinu kalifornský pastor Harold Camping. Nakládali jsme tedy aparaturu o půl šesté s určitými obavami, které postupně sílily, když se nebe zničehonic otevřelo a začalo pršet. Sotva jsme však přejeli most přes Lužnici, jako bychom se ocitli náhle v jiném světě, obloha se vyjasnila a ve Slapech již nespadla ani jedna kapka. Místo Ježíše se z nebe snášela malá sportovní letadla na provizorní přistávací louku u hřiště, kde byl pořadatelským týmem místního hasičského spolku postaven obří stan o rozměrech třicet krát deset metrů. Instalovali do něj pódium, lavice a stoly, taneční parket i bar. Ve Slapech totiž nemají kulturní dům a ani žádný jiný vhodný zděný objekt pro pořádání akcí. Pod plachtovím se šířil zvuk příjemně a neměli jsme mnoho práce s jeho nastavením. Milan Jírovec, velitel hasičské jednotky, která se organizace akce ujala, nás přivítal ve sváteční uniformě s třemi hvězdami na ramenou a vzorně se pak o nás staral po celý večer. Parket se zaplnil od první písničky, což bývá nepsané pravidlo příznivého vývoje vystoupení a dobré zábavy. Stan se brzy zaplnil do posledního místa a mnoho lidí postávalo i venku. Čas urychlil tempo svého toku, jelikož nás hraní velmi bavilo a publikum na oplátku živě reagovalo a vracelo nám potřebnou energii. Proto jsme také vydrželi hrát více jak do půl třetí po půlnoci a ještě na konci koštovat u baru vynikající vychlazenou meruňkovici. Organizátorům akce tak lze vyslovit pochvalu, že se tentokrát řádně „poslapili“. Milan Jírovec je tímto povýšen a může si za odměnu připnout na uniformu další hvězdu nebo alespoň nechat obšít nárameníky zlatou obrubou. Během večera musel Richard stále plnit četná přání a hlásit do mikrofonu, že písničku věnuje někdo někomu a také naopak* :). *(Poznámka autora: Předcházející slovní hříčka byla použita z vtípku, který koloval v ČSSR v době budování socialismu. Jaký je rozdíl mezi kapitalismem a socialismem? V kapitalismu je vykořisťován člověk člověkem a v socialismu je tomu naopak.) Hrálo se tedy Jáje a Páje, Jirkovi do nebe, všem Monikám k svátku od Hájkových, slapským hasičům, mladým slapským hasičům, libějickým hasičům, pořadatelům, Evě Snášelové, kamarádu Petru Mukovi a samozřejmě všem přítomným, kteří dorazili v tak hojném počtu, za což jsme velmi vděčni. Nabízelo by se naložit celý cirkus na kolečka a zahájit tažení po české vlasti. Děkujeme všem, energie dobita, zásoby doplněny, sil dostatek, mysl očištěna, vítr v plachtách a chuť do hraní na maximu.

Pampus

V sobotu 11. 6. 2011 jsme odjížděli na akci již o půl třetí odpoledne, tentokrát ze speciálních důvodů z táborského Kouřimova. Firma Pampus Automotive pořádala v Kamenici nad Lipou stmelovací den pro své zaměstnance, jejich partnery a přátele. My byli kapelou, jejímž vystoupením program plánovaně vyvrcholil. Pořadatelská firma má německé majitele, a proto byla příprava všeho značně komplikovaná, zato detailní a precizní. Technici museli přijet na místo už v pět hodin ráno, aby instalovali na přesně určené místo ve vymezeném sektoru v Pampus areálu pódium a výkonnou zvukovou i světelnou aparaturu. Naše nástroje a komba vezl na místo Richard jako předvoj dopoledne a zbytek kapely pak dopravil na místo Ondra Bureš svým zbrusu novým Volkswagenem s dvouhodinovým předstihem před začátkem vlastní produkce. Počasí se vydařilo a bylo hezky až do okamžiku, kdy jsme začali hrát. To se nebe náhle zamračilo a pak vytrvale několik hodin pršelo či alespoň mžilo. Publikum však bylo chráněné a schované pod střechou obřího stanu podobně jako my na krytém pódiu. Jen taneční parket v trávě byl odkrytý a tak jsme hleděli na vzdálené tanečníky pod stanovým přístřeškem, jako by se vlnili na druhém břehu plynoucí řeky. Píseň Za vodou od ETC, kterou máme v repertoáru, získala takto hlubší a přímo naturální význam. Když se po deváté hodině večerní definitivně setmělo, přestalo i pršet a publikum se přibližovalo zvolna k pódiu. Zábava v ten čas opravdu vrcholila, hráli jsme Deep Purple a Pink Floyd a přidávali na konci ještě čtyři písničky na přání. Dalo by se pokračovat snad do nekonečna. Kdybychom měli s sebou CDéčka, asi bychom je ten večer prodali. Na základě zaznamenaných komentářů a pochval usuzuji, že se nám vystoupení vydařilo, na čemž měli nemalou zásluhu také technici od zvuku v čele s Davidem Juráněm z týmu Luboše Kocourka. Předkapelou nám byli tentokrát kamenickonadlipští Ex 09, kteří všechny přítomné rozehřáli již odpoledne známými hity a nám tím ulehčili úlohu rozjezdu akce. Celý pořad skvěle moderoval legendární DJ Kosťa z Rock Rádia, s kterým rádi vystupujeme, jelikož pamatuje ještě lépe než my zlatá šedesátá léta, z nichž převážně čerpáme písničky. Zpátky jsme již jeli všichni v Papamobilu, tradičně řídila Eva a s Radkem jsme vystupovali opět na Kouřimově, když už jsme tudy projížděli. Bylo to hezké a děkujeme za pozvání.

Po solné Zlaté stezce

Byla první letní sobota, 25. 6. 2011, od které jsme si slibovali hezké počasí, jelikož se naše vystoupení konalo na venkovním pódiu na starobylém prachatickém náměstí. Poslední červnový víkend probíhají v Prachaticích pravidelně Slavnosti solné Zlaté stezky a my jsme byli přizváni do hlavního programu letos v pořadí již podruhé. Tentokrát předcházel našemu vystoupení koncert slavné valašskomeziříčské Mňágy v čele s Petrem Fialou a pak nádherné tance slovenských děvčat. [Z webu Prachatic: “Křišťanova ulice letos celá patřila dětem, byly zde pro ně připraveny dobové atrakce. Oživili jsme nejen historický trh s řemesly, ale také program, který v pátek večer nebyl renesanční až do půlnoci, ale zpestřila ho od 23 hodin skupina Čechomor. Sobotní dopolední průvod okrášlila současná celebrita – Helena Zeťová, která usedla s panem starostou do kočáru a pak zazpívala písně ze svého repertoáru na hlavním pódiu. Večerem nás provázela skupina Mňága a Žďorp a Big Papa na hlavním pódiu, v Parkánu pak skupina Extra Band revival.] Zahajovali jsme produkci po půl jedenácté a hráli bez přestávky až do půlnoci, kdy se nad střechami domů rozzářil slavnostní ohňostroj. Podle plánu mělo naše účinkování skončit, ale plné náměstí se dobře bavilo, a tak jsme po ohňostroji ještě pokračovali. Vzpomínali jsme, jak před dvěma roky na stejném místě hustě pršelo a lidé na náměstí stejně zůstali. Odjeli jsme tehdy z Prachatic na poslední chvíli, protože po našem průjezdu uzavřeli kvůli povodni hasiči strunkovický most a jiná cesta k Táboru nevedla. Od té doby se říká „po nás potopa.“ Tentokrát jsme projeli až do Tábora hladce, jen u Slap jsme stavěli mladíkovi, který skončil se svým autem v příkopu po nezvládnutí smyku v rychlé jízdě. Popovezli jsme ho k nejbližšímu stavení, kde se k ránu svítilo, aby si přivolal pomoc k vyproštění vozu. Naštěstí se mu nic nestalo a záchranku jsme volat nemuseli. Tak tedy skončil příběh prvního pololetí a hurá na prázdniny. Hrajeme až poslední červencový víkend, páteční veřejnou akci v Bechyni u Koníka a sobotní privátní v Liderovicích pro firmu Aksamite. Do té doby se budeme věnovat jiným aktivitám a nabírat sílu a energii pro časy příští.

Who'll Stop The Rain

Po dlouhé době pravidelných prázdninových hraní jsme si tentokrát v červenci naplánovali volno a dvě vystoupení si nechali až na poslední víkend. První se uskutečnilo v pátek 29.7.2011 v zahradní restauraci U Koníka poblíž vlakového nádraží v Bechyni a druhé v sobotu 30.7.2011 v areálu firmy Aksamite v Liderovicích u Tábora. V Táboře v pátek pršelo a tak jsem se domníval, že bude bechyňská akce zrušena. Pro jistotu jsem do poslední chvíle před odjezdem sledoval snímky radaru, které naznačovaly, že pás dešťových srážek přechází od Plzně přes Tábor a Bechyni se vyhýbá. Naložili jsme tedy aparaturu a vyrazili jihozápadním směrem přes Lužnici, Horky až k odbočce na Dudov. Stěrače vozu téměř nestíhaly odhrnovat dešťový příval a nemohli jsme věřit, že tomu bude v Bechyni jinak. Za zmíněnou odbočkou však bylo možné doslova nakreslit napříč cesty čáru a za ní již nespadla ani kapka. Silnice byla suchá a na nebi mezi bílými oblaky prosvítala modrá obloha s občas blikajícími paprsky slunce. Pódium v zahradní restauraci bylo kryté jen shora, a proto jsme raději všechny části aparatury postavili dál od kraje. Déšť je prevít a nechá se často zviklat k šikmému pádu, čímž se pak prolévá i pod střechu, kape do elektrických obvodů a vodivě spojuje proti záměru elektrokonstruktérů i místa principiálně nespojitelná. To se pak krátce zajiskří a přístroje přestanou fungovat. V takové chvíli bývá muzikant značně rozladěn a není s ním žádná řeč. Pořadatelům je to, až na čestné výjimky, obvykle šumafuk, jejich škoda to není a odpovědnost za poškození nástrojů si nepřipouštějí. V Bechyni to naštěstí dopadlo dobře, sešlo se hodně lidí, pršelo jen drobně a také jen chvílemi. Hrálo se nám pěkně a po měsíční přestávce jsme si vystoupení užívali. Majitelka a pořadatelka nás zásobovala výtečnou Plzničkou, Eva pak tradičně domácími vlastnoručně připravenými řízečky s chlebem. V závěru jsme museli ještě pozřít panáčka slivovice od kolegy muzikanta, který kdesi dohrál a přišel se podívat a poslechnout si. Sděloval nadšeně, že se mu to prý moc líbilo a hezký pocit, který z toho měl, takto přenesl i na nás. Domácí slivovička pak ztvrdila věrohodnost jeho slov a hřála nás ještě po cestě domů. Druhý den pršelo již nepřetržitě a vypadalo to, že nepřestane ani k večeru. To se také stalo. Hrálo se také venku, a pokud by vystoupení bylo veřejné, pravděpodobně bychom jej zrušili. Teploměr ukazoval jen 13 °C a déšť odváděl zbývající teplo do země, čímž se postupně vzduch ochlazoval. Akce byla však privátní a početné publikum na naše vystoupení čekalo. Nedalo se už couvnout. Postavili jsme tedy aparaturu pod přístřešek a ještě provizorně zesílili střešní podhled překližkovými deskami, kterých měla firma Aksamite naštěstí dost ve skladové hale a stejné desky jsme pak položili i na zem, abychom se nebrodili ve vodě a také chránili drahocenné nástroje. I tak nějaká kapka občas cinkla o strunu či dopadla na jinou část elektrické aparatury a to nás hned přepadaly obavy o vlastní bezpečnost. Pokud jsme o přestávce navštívili stánek s občerstvením, museli jsme šlapat v mokré trávě, kalužích a blátě. Nikdy jsem nebyl, zaplaťpánbůh, na žádné technoparty a po tomto zážitku s bahnem až za ušima také nebudu, jelikož moje představa o zmíněném druhu produkce se opírá právě o podobné prostředí. Na tomto místě hrajeme tradičně každým rokem, a proto jsme také nakonec vystoupení, i přes značně nepříznivé teplotní a srážkové poměry, uskutečnili, i když jen ve zkrácené podobě do deseti hodin. Ve zbytku času se již obětoval jen Richard a dohrával pro neúnavné publikum světové hity z CD až do půlnoci. Nebýt deště a chladu, bylo by to příjemné vystoupení, na které jsme u Aksamite zvyklí. Nyní budeme tři týdny relaxovat v různých domácích i evropských destinacích a 20.8.2011 nás čeká akce pod střechou v kulturním domě v Radimovicích u Želče, kde pořádá Petr Boháč a kol. velkolepý dvoudenní mejdan pod názvem Radimovický korblík. Bude se ochutnávat mnoho druhů piv a to k naší produkci odjakživa patřilo, patří a patřit bude. Amen.

Radimovický korblík

Radimovickouželečtí (nevím, zda si tak říkají, ale mně se to líbí) letos v zimě vymysleli a nakonec i v závěru letních prázdnin zrealizovali novou akci. Místo tradiční pouťové zábavy uspořádali Radimovický korblík, což je název pro dvoudenní pivní slavnosti s programem a večerním hudebním vystoupením. Nás pozvali na sobotu 20.8.2011 do svého kulturního domu a my rádi jejich nabídku přijali, jelikož dobré pivo k big beatu odjakživa patřilo, patří a patřit bude. Nápad se zrodil v hlavách vůdčího pořadatelského týmu v areálu táborské Komory někdy v lednu tohoto roku, jak jinak než po požití několika (mnoha) půllitrů skvělého moku. S jarem pak myšlenka trochu zapadnula, ale počátkem léta již začala nabírat konkrétní podobu. Vymyslel se název, zvolil termín, jednalo se o programové náplni, hledaly se kapely, sponzoři, pivovary ochotné přijet i do malé obce k velké akci. Že se musí vše nové řádně propagovat je jasné, a tak Roman Boháč vytvořil originální logo Korblíku, které zakomponoval do barevného plakátu a posléze pak zdobilo i všechna týmová trička vedoucí smečky. Reklama zněla z rádia, o akci informoval regionální tisk, byla vytvořena webová stránka a tomuto úsilí také odpovídal plný sál v pátek i v sobotu. Pořadatelé mohli být spokojeni, rovněž pak prodejci mnoha značek skvělých piv zúčastněných pivovarů, všichni účinkující a samozřejmě i publikum vytvářející krásnou a přátelskou atmosféru. Něco nového se zrodilo díky pořadatelům, kteří projevili odvahu a ochotu riskovat v době, kdy jsme denně zahlcováni informacemi médií o krizi a o tom, že vše jde neustále od deseti k pěti. My jsme se proto přizpůsobili neobvyklému času zahájení a zvukovou aparaturu připravili ke spuštění již v šestnáct hodin. Z domova jsme vyráželi krátce po obědě, i když vlastní vystoupení nás čekalo až v sedm. Říkal jsem v legraci Petrovi Boháčovi, který se stal duchovním otcem akce a který nás také do programu objednal a zařadil, že je to stejné, jako by dělníkovi v továrně řekl, že začíná ráno v šest, ale do práce ať dorazí pro jistotu již v jednu v noci. Je fakt, že únava byla výraznější, než když přijedeme dvě hodiny před začátkem, na druhé straně byla kompenzována hezkým prožitkem z atmosféry v sále. Ochutnávat všechny druhy piv jsme se neodvážili, abychom důstojně zvládli svůj pětihodinový výstup, a proto jsme vsadili na vyzkoušenou značku Prazdroje. Plzeňská dvanáctka nebyla sice na Korblíku oficiálně zastoupena, nicméně paní ve výčepu kulturního domu ji narazila a prodávala za neuvěřitelnou cenu 26,-Kč. Nám ji nalévala dokonce do značkového skla a přispěla tím k značné kapelní pohodě na pódiu i v zákulisí. Tam nás navštívili i kamarádi ze skupiny Ruleta, Fanda Kolář a Libor Oliva, kteří vystupovali na Korblíku den před námi, pak také legenda táborského big beatu Jarda Hlava, v sále se objevil i jeho bratr, bubeník The Ants, Karel Hlava doprovázen DJ Kosťou, který po oba dny akci zahajoval. Několikrát se s námi rozloučil a pak se opětovně zjevil jako Deus ex machina. Zřejmě vždy zjistil, že na Korblíku je to lepší než jinde. Raději jsem po příchodu domů všechny korblíky odnesl do sklepa a zamknul se na dva západy. Člověk nikdy neví. Kosťu mám sice rád, ale slovy klasika, jen vocamcaď pocamcaď:). Jsem přesvědčen, že pořadatelé získali elán a chuť akci zopakovat nejen příští rok, ale že tímto byla zahájena tradice i pro mnoho let příštích. Tričko s letopočtem 2011 bude každým rokem stoupat v ceně a Petr Boháč si slibuje, že mu jeho vlastnictví zabezpečí luxusní důchod. Je to možné, v rodině mají trička tři a takovou hodnotu jen stěží přebije jakýkoli penzijní fond. Budeme nyní pravidelně sledovat hezkou webovou stránku www.radimovickykorblik.cz, kde najdeme brzy určitě i fotografie a také budeme informováni, co nás čeká v roce 2012. Zda u toho budeme i my ještě nevíme, necháme se překvapit. Naše přítomnost v Radimovicích u Želče byla natolik dlouhá, že i tříčlenná pivní kapelní sekce zaznamenala v součtu konzumace Plzničky rekord. Auta členů tak zůstala zaparkována na původních stanovištích. Pepína odvezla dcerka, mě a Radka Eva. Tentokrát prodloužila trasu až do Mladé Vožice, za což jí bude udělena plaketa vzorného řidiče. Ještě je nutné zmínit, že nám radimovickouželečský tým pomáhal na konci s aparaturou do Papamobilu, čímž nám značně usnadnil situaci, ve které se tradičně po každé akci ocitáme a která nám obvykle kalí příjemný zážitek ze hry. Děkujeme touto cestou všem zúčastněným, duchovnímu otci, matce a synovi Boháčů, duchovnímu bratru Petru Blažkovi, paní starostce obce, radimovickouželečskému pořadatelskému týmu, Kosťovi, pivovarům, všem prodejcům a zejména publiku, které navštívilo akci v hojném počtu a vtisklo jí tak svojí přítomností smysl.

Vinařská stezka 2011

Když jsem si v sobotu 17. 9. 2011 dopoledne otevřel webovou stránku Vinařské stezky, což je akce každoročně pořádaná Zdeňkem Janečkem, majitelem hotelu Pavlov v Pavlově na Pálavě, a zjistil, že je beznadějně vyprodána, velmi mě to potěšilo. V době avizované krize všeho zní sdělení o vyprodání vstupenek v kulturním domě jako pohádka. Vstupenka na večerní zábavu stála 290 Kč včetně rautu a celodenní s degustací vín skvělých značek pak 590 Kč. Když pořadatel vymyslí a zorganizuje perfektní akci pro lidi, zabezpečí lákavý program a připraví zázemí v hezkém prostředí, úspěch se dostaví. Čím dál více jsem přesvědčen, že smysl má jen taková činnost, která vychází z čisté myšlenky a srdce. Krásné počasí babího léta bylo pro putování za vínem a vinutím se za poutem Pálavy jako stvořené. Vyráželi jsme po naložení aparatury ve tři odpoledne a poskakovali po roletě dálnice D1 k Brnu. Na exitu 194 jsme odbočili na Mikulov a kolem šesté jsme už parkovali před pavlovským kulturním domem. Stěhování nástrojů a reproduktorů na začátku nám jde vždy lépe než na konci, a tak bylo vše již v sedm hodin připraveno k produkci. Měli jsme ještě čas osvěžit se ve výčepu Plzní a následně během přestávek jsme ochutnávali už jen výtečná moravská vína, jejichž účinek přidával do notové osnovy písní řadu skvělých obohacujících tónů a barev. Oficiálně jsme měli končit o půlnoci, ale přidali jsme ještě hodinu navíc z pocitu pohody, která v sále vládla. Dvě písničky zazpívala skvěle za našeho doprovodu Markéta Martincová z Pavlova a my pak rádi přijali její pozvání do soukromého sklípku nad pavlovským kostelíkem. Popíjel se burčák i bílé vínko a Markéta odzpívala svůj další sólový koncert s kytarou přímo v domácí stáčírně. V Pavlově je to už klasika, dříve jak ráno se spát nejde. Tentokrát jsme uléhali o půl šesté a vstávali o půl desáté, abychom stihli ještě snídani v hotelu Pavlov. Pak jsme podle tradice zajeli ještě ke Svaťovi Řičánkovi, vyšetřujícímu soudci z Četnických humoresek, který nám recitoval svým znělým a nezaměnitelným projevem několik básní ze své sbírky poezie. Seděli jsme pod přístřeškem na zahradě a hleděli na Dívčí hrad na kopci nad Pavlovem. Dáša servírovala domácí palačinky a ty, které jsme nestačili dojíst, nám ještě zabalila s sebou. Původně jsme měli ještě v plánu zajet za Radkem Malinou do jeho penzionu, ale jelikož s námi pobýval ve sklípku až do samotného konce nad ránem, dostal prý doma od manželky Báry sodovku (tímto ji zdravíme). Pavlov je dost malý na to, abychom měli zaručeně čerstvé a důležité informace z první ruky. Raději jsme tedy dům objeli, aby část výtek čistě náhodou nepřipadla i nám. Doma nikdy z nějakého důvodu nedokážou přesně pochopit, co se nám na akcičce takovou dobu může líbit. Abychom nepokazili zábavu ostatním, nemůžeme se přece jen tak odpoutat a zmizet, to se prostě nedělá. Mně se líbilo ve sklípku u Markéty heslo připevněné na cedulce na zdi u dveří „Nad alkoholem nelze zvítězit, jen Moraváci remizovali.“ Nabyl jsem dojmu, že toho večera a rána jsme se i my k remíze hodně přiblížili. Děkujeme všem, co se o nádherný příběh pálavského zářijového víkendu v Pavlově zasloužili, co nás v jeho ději všemožně podporovali a doprovázeli, zejména pak Zdeňkovi Janečkovi v roli hlavního organizátora a zabezpečovatele všeho dobrého, Markétě Martincové za nádherný večer v jejich vinném sklípku, Svaťovi za polední poezii a Dáše za skvělé palačinky s marmeládou.

Kapitán Morgan

V sobotu 29. 10. 2011 jsme zahájili v sále Milénia plesovou sezónu vystoupením pro maturitní třídu 6. A francouzské sekce táborského Gymnázia. Francouzsky se kupodivu nemluvilo, i když by se to při zakončení studia tohoto typu hodilo a snad i očekávalo. Třída si zvolila pro téma plesu Námořnickou akademii, a tak prostoru i kostýmům vévodily pruhy, kormidla, sítě, pádla a záchranné vesty. Velel kapitán Morgan a v podpalubí se děly prapodivné věci, jak jsme mohli při stěhování aparatury spatřit. Vše bylo v neustálém pohybu a také my jsme se přizpůsobili zvolenému tempu. Měli jsme vymezen tříhodinový prostor od devíti do půlnoci a vyplnili jsme ho s jednou malou přestávkou na losování hlavních cen tomboly zcela. Hráli jsme dvě dlouhé série a stejně s námi drželo krok i početné publikum na parketu. Akci skvěle moderoval Roman Anděl z Rádia Kiss, který byl jen mírně nervózní z důvodu očekávání narození prvního potomka. Během produkce jsme však nezaznamenali z jeho strany žádný extrémní výbuch emocí, a lze se tedy domnívat, že se porod ještě mírně oddálil. Svět očekává sedmimiliardového občana Země a byl-li by to právě Anděl, co více si přát. Ples gradoval a po půlnočním výstupu maturantů ovládnul dav pódium. To už jsme naštěstí sbalili drahocenné nástroje, komba a kabely, abychom měli na co hrát i v příštích plánovaných akcích. S dvěma volnými víkendy nás totiž čeká dlouhá šňůra vystoupení po celý listopad, prosinec, leden a únor a často i dvakrát za sebou, v pátek a v sobotu. Bude to velmi náročné zejména pro udržení zdravotní a fyzické kondice. Jelikož jsme však za bezmála deset let existence nezrušili ani jediné vystoupení z důvodu jakékoliv indispozice, věříme, že se nám povede vše zvládnout i nyní.

Playboy

V pátek 11. 11. 2011 jsme dorazili o půl šesté podvečer k táborskému hotelu Palcát. Dotazem v recepci jsem se dopátral k osobě pověřené otevřením branky do dvora za hotelem, kam se dá vjet autem a stěhovat aparaturu zadní chodbou přímo na pódium. To nám značně ulehčilo práci proti dobám minulým, kdy se to z nějakých důvodů komplikovalo. Asi proto, že ruce z tíhy reprobeden, komb a nástrojů nebolely nikdy toho, kdo o věci rozhodoval. Konal se maturitní ples většinově dívčí třídy VČ4 oboru veřejnosprávní činnost táborské Střední školy obchodu, služeb a řemesel a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky. Domnívám se skoro, že málo absolventů této školy dokáže vůbec vyslovit bezchybně její úplný název. Zdálo se, že děvčata si maturitní ples připravila dokonale předem, jelikož na sále nikdo nic nenacvičoval a my měli prostor pro nastavení pódiového i sálového zvuku. Za mixážním pultem jistil celý večer zvukový mistr Luboš Kocourek. Schéma většiny plesů je stejné a také zde slavnostní dekorování maturantek a maturantů začínalo promítnutím žákovského videa, předáváním šerp, proslovy, květinami, přípitkem a sbíráním mincí. Pak moderátor dlouze vyzýval kohosi v sále, aby zametl parket před sólem pro maturanty s rodiči a posléze s učiteli. Hráli jsme plouživého Elvise a Suchého Pramínek vlasů. Pak se ples pomalu rozjížděl. Hráli jsme dvě dlouhé série do půlnoci, a protože maturantky vyskákaly před nás na pódium, oklasifikovali jsme je k radosti a křepčení celého sálu Známkou punku. Tím pro nás ples skončil. Už jsme jen v rychlosti sbalili pódiovou aparaturu chráníce ji před poničením rozvášněného davu poskakujícího všude kolem. Následovalo půlnoční překvapení maturantek v převlecích a la Playboy. To už jsme odjížděli na základnu vyložit aparaturu do tepla a ulehnout k odpočinku a regeneraci sil před další sobotní náročnou akcí.

Pivo na ex

V sobotu 12. 11. 2011 jsme odjížděli odpoledne již popáté v řadě na sezimovoústecký Retroples. Stáli jsme u jeho zrodu před pěti lety a je nám šitý tak nějak na míru. Byl vyprodán ve všech dostupných prostorech hotelu MAS již dlouho předem a na mnohé zájemce o vstupenku se tentokrát nedostalo. Program byl bohatý stejně jako tradiční tombola a kromě nás účinkovala i taneční formace, dívčí rocková kapela z Hradce Králové s názvem K2 a legendární DJ Kosťa. Jak se líbila publiku jednotlivá vystoupení, nedokážu posoudit, ale my jsme měli plný parket od začátku až do konce, kdy jsme před půlnocí předali pomyslnou štafetu dalším účinkujícím. Byli jsme vytleskáni a rádi přidali pár hitů. Hrajeme během roku na různých akcích s různým tematickým zaměřením a je vždy znát, na co lidé přišli. Je-li důvodem návštěvy hudebního večera něco jiného než naše produkce, pak je publikum nesourodé a každý očekává jemu blízký žánr. To nemáme rádi a takovým akcím se pokud možno vyhýbáme. Nejraději máme publikum, které chodí na nás a atmosféra v sále je pak obvykle vynikající. Proto také rádi každoročně hrajeme na tradičních ústrašických večerech o prvním vánočním svátku a na sezimovoústeckém Retroplese, kde je to ryze o naší značce. Kdysi jsme hrávali pravidelně na domácí táborské scéně U Červeného koně, kde jsme zažili kouzelné večery s nezapomenutelnou atmosférou a po nich se nám opravdu stýská. Pak se vyměnil provozovatel restaurace a vše šlo k šípku. V současné době nám podobný klubový prostor k hraní v centru či na okraji města za přijatelných podmínek nikdo nenabídnul, a to ani v rámci Táborských setkání, kdy si může jejich pořadatel dovolit téměř cokoliv. A ještě zpátky k Retroplesu, kde bylo veřejně připomenuto naše desetileté výročí. Veronika jako organizátorka a producentka akce nám nechala zhotovit speciální půllitry s vypískovaným logem kapely a jmenovkou každého člena. Na dně je nápis „10 let“, ke kterému jsme se propili při slavnostním přípitku, protože půllitr nám byl předán naplněný až po okraj výtečně ošetřenou Plzničkou. Polknul jsem první dva doušky a pak si řekl, že na takové výročí by bylo hezké pozřít celý pohár najednou. Za studií jsme to s kamarády občas dělávali a nebylo těžké si takovou zkušenost připomenout. Malé riziko, že se část nápoje vrátí zpět zde hrozilo, ale rozhodnutí v tom okamžiku bylo pevné. Podařilo se mi to a desítku na dně jsem spatřil za několik sekund jako první. Kapelu jsem před deseti roky zakládal a vypít proto Plzeň na ex pro mě bylo víc než symbolické. My do dneška nevíme, od kdy těch deset let vlastně počítat. Nápad, první zkouška a provizorní vystoupení připadá sice na prosinec 2001, ale sestava skupiny a její nástrojové obsazení se dávaly teprve dohromady. Neexistoval tehdy žádný název a hráli jsme pár měsíců bez aparatury jen na akustické nástroje. K pojmenování skupiny došlo až o rok a půl později, tedy na konci června 2003, kdy už byl repertoár orientován převážně na bigbít šedesátých let, hrálo se více elektricky a hlasitěji, a také se již stabilizovala pětičlenná sestava, ve které hrajeme i dnes. V tom nyní spatřuji největší sílu této party. Jak obstojí Big Papa v souboji s časem ukáže právě jenom ten čas. Děkujeme Nice za pozvání, za servis, za vyprodaný sál, za publikum, za dárky, za přízeň a kamarádům Zdeňkovi, Danovi a Martinovi pak za pomoc s přetěžkou aparaturou tam i zpět.

Oktáva se vybarvuje

V pátek 18. 11. 2011 jsme po týdnu opět pokračovali v sérii vystoupení na maturitním plese, tentokrát v táborském Miléniu pro Oktávu místního Gymnázia. Motto slavnostně laděného večera bylo napsáno na velkém přišpendleném transparentu za našimi hlavami na pódiu a sdělovalo všem přítomným, že se Oktáva vybarvuje. Zřejmě to studenti často slýchávali od svých učitelů, protože právě jen oni žili v gymnáziu plných osm let a přišli do školy jako téměř malé děti z páté třídy základní školy. Všichni je tak vnímali od počátku a každý jejich projev postupně více vybočující z předpokládaného chování dítěte byl následně vyhodnocen jako vybarvení. Barev v sále bylo skutečně dost a my je vyvažovali na pódiu černou, ve které hrajeme tradičně a nejčastěji. Moderátor sděloval při stužkování, jaké spodní prádlo kdo nosí, jakou životní filozofii vyznává, co mu škola dala a vzala, kam směřuje a co by chtěl dokázat. My jsme své účinkování rozdělili do čtyř vstupů a hráli s třemi krátkými přestávkami pro losování tomboly, ohnivou show a odskočení si na WC krátce přes půlnoc. Parket byl stále plný, což nás ujišťovalo, že se vystoupení líbí, leč potlesku po písničkách jsme se dočkali jen střídmě. I na konci vystoupení se nám jevilo publikum vlažné a přidávat jsme ani moc nechtěli. Moderátor pak tanečníky a posluchače k potlesku spíš vyhecoval, a tak jsme nakonec jeden kousek přidali. Každé publikum je jiné a také každé vystoupení má svoje specifika. Pokud publikum dá během večera více najevo, že se mu to líbí, kapela pak hraje o stupeň lépe. Luboš Kocourek nám připravil báječný zvuk na pódiu a věříme, že i v sále byl poslech příjemný a skvělý. Občerstvovali jsme se Plzničkou z vlastních zdrojů, kterou si nosíme s sebou, protože doby, kdy se o kapelu v zákulisí někdo z pořadatelů staral, jsou až na nejsvětlejší výjimky bohužel nenávratně pryč. Do osmdesátých let minulého století pořádali mladí téměř v každé obci pravidelné taneční zábavy a organizaci akce měli se vším všudy nacvičenou a v malíčku. Dnes je maturitní ples pro třídu organizační premiérou a zároveň i derniérou, o kterou se často stará jen několik osob. Pohodlnější je vézt se a to se pak přenáší i do života, jenž nás všechny obklopuje. Přejeme maturantům Oktávy, aby se ve svém životě jen nevezli, aby to byli naopak oni, kteří budou přikládat do pomyslného kotle lokomotivy, kteří budou určovat její tažnou sílu, směr a tempo. My pak budeme pyšní na to, že jsme na sklonku roku 2011 mohli hrát právě jim.

Život v nebi

V sobotu 19. 11. 2011 jsme to měli z počátku o něco jednodušší. Odjížděli jsme hrát na stejné místo jako předcházející den, tedy do táborského Milénia. Zvuk nám technicky zajišťoval opět Luboš Kocourek a velká aparatura zůstala tudíž na místě. I komba a bicí byly ukryty v sále a stěhovali jsme jen nástroje a jejich příslušenství. Jsou příliš cenné, křehké a váže nás k nim i mnoho osobního. Nástroj s vámi během let dozrává a je kamarád. Případná ztráta se oplakává a nejde jen o peníze. V Miléniu měly tentokrát svůj maturitní ples zdravotnice, tedy slečny z táborské Střední zdravotní školy. Na podiu zářila velká bílá andělská křídla obepínající značku 4. B. Ples byl o životě v nebi a moderátorem nemohl být nikdo jiný než Roman Anděl z Rádia Kiss Jižní Čechy. Asistovala mu kvůli mírné hlasové indispozici rádiová kolegyně Adéla, kterou pak Richard přejmenovával úmyslně na Andělu, aby nebyl narušen duch večera. Na mixážním pultu zůstal zvuk nastaven a zkouška byla tudíž jen krátká. Vše znělo krásně, a tak jsem pronesl osudovou větu, že se musí zákonitě dostavit nějaký prů…švih. Byla to pravda, jak se záhy ukázalo. Hned v první sérii, kdy jsme naplnili parket do posledního místa, praskla Richardovi nejtenčí struna na elektrické kytaře. Laik si možná myslí, že se dá hrát i na pět zbývajících strun, ale to je pouhá teorie. Kytara se okamžitě rozladí, jelikož pět strun vyvíjí menší tah než strun šest, krk se mírně pohne a ladění je v háji. O nacvičených prstokladech ani nemluvím, to jen trsátko zamíří do prázdna. Výměna struny trvá nejméně pět minut v ideálních podmínkách, ve tmě, před publikem a s trémou se třesoucími prsty se čas ještě prodlužuje. Richard léta vozil pro tento účel ještě náhradní kytaru, ale nikdy ji nepotřeboval. Struna mu praskla poprvé po třech letech a její výměna znamenala premiéru. Bylo to podobné, jako když chcete navléknout nit do ouška jehly a sleduje vás početné publikum. Aby vystoupení neztratilo tempo, vyřešili jsme to okamžitě tím, že si Richard vzal moji akustickou kytaru a vybírali jsme improvizovaně písničky, ve kterých je tato záměna alespoň trochu přípustná. Tam kde hraju já na akustickou kytaru, jsem najednou musel použít elektrickou a Richard naopak. Tak jsme se celou sérii dusili ve vlastní šťávě a snažili se tvářit, že je vše OK. Když pak došel repertoár umožňující popsanou výměnu, byli jsme nuceni učinit krátkou přestávku na výměnu struny. Svedli jsme to na nutný odpočinek publika, na potřebu konverzace a na doplnění tekutin na baru. Struna byla úspěšně instalována a mohlo se pokračovat. Když průšvih, tak pořádný. V druhé písničce praskla Richardovi druhá nejslabší struna a celá improvizace s výměnou kytar se opakovala. Nakonec se podařilo dohrát sérii až do vyhlašování tomboly a tím jsme získali dostatečný časový prostor pro finální výměnu strun. Do konce večera už nic neprasklo a závěrečnou téměř hodinovou sérii jsme hráli už v pohodě. Nakonec se kolize, snad v legraci, svedla na mě, protože přání je prý otcem myšlenky a pouhé vyslovení či projev nějaké obavy zajistí, aby se to skutečně stalo. Podle mě je to blbost, ale možná na tom přece jen něco bude, když nás o tom realita takto přesvědčila. Plesové vstupy dalších účinkujících byly hezké. Tančily se na profesionální úrovni latinskoamerické tance v podání dvou skvělých párů a zcela originální pak byla letecká akrobacie dálkově ovládaných modelů letadel, která létala, kroužila, střemhlav rotovala, padala a zastavovala se ve vzduchu přímo na sále. Parket Milénia byl obklopen diváky, kteří odměňovali aktéry s vysílačkou průběžným potleskem. Pak už nastala půlnoc a my balili nástroje. Půlnoční vystoupení maturantek bylo kouzelné a pódium se zcela naplnilo. Ples Zdravotky vrcholil. Konec dobrý, všechno dobré, říkává se. Děkujeme za pozvání.

Všechno je jednou poprvé

V sobotu 26. 11. 2011 jsme letos hráli v naší sérii na předposledním maturitním plese. Konal se v hotelu Palcát a jeho organizátorem byla třída strojařů 4Sa táborské průmyslovky. Ve třídě není ani jedna slečna a tomu odpovídal i charakter nástupu. Žádné prolínání, otočky a složitá choreografie. Kluci nastupovali z pódia ve dvojici a procházeli zvolna po červeném koberci užívajíce si takto svou chvilku slávy. Zvolili nejjednodušší dramaturgii plesu, kapelu, dva taneční vstupy, losování hlavních cen tomboly, půlnoční překvapení a závěrečnou diskotéku plnou tradičních hitů. Ples zajišťoval skvěle zvukově i světelně Luboš Kocourek a moderoval Dan Čechtický. Po slavnostním dekorování maturantů nás čekal tříhodinový maraton, kdy jsme hráli s dvěma krátkými přestávkami souvisle až do půlnoci. V šatnách v zákulisí odpovídal pořádek ryze pánské sestavě a mírně řečeno tam převládal chaos. Zda kluci požívali během večera nějaké lepidlo už asi nezjistíme, ale na podrážku bot se mi po procházce úzkou chodbou na pódium lepily neustále nějaké papíry podobně, jako ve scénce s Charlie Chaplinem. Jednou botou papír přišlápnete, aby se odlepil a na druhé se přichytí. Kameraman u toho v tu chvíli nebyl a epizoda tudíž zapadne, což je škoda. Byla by to zřejmě má nejlepší filmová role. Odjížděli jsme v okamžiku, kdy ples vrcholil. Kluci křepčili na schodech k pódiu jednotně oděni do žlutého trika ozdobeného značkou své třídy a školy a užívali si to. V zákulisí atmosféra houstla a užitný prostor se zmenšoval. Bylo na čase odstěhovat drahé nástroje a vzácné kousky aparatury, abychom ji mohli použít i při dalších vystoupeních. Radek se vracel pro lampový zesilovač Ampeg ukrytý v šatně, ale přišel pozdě. Anonymní obdivovatel o něj právě pod vlivem emocí zakopnul a převrátil jej na zem s výkřikem bolesti, jak moc se uhodil. Radka poprávu zajímalo, bude-li zesilovač ještě funkční, jelikož chlapec si měl své emoce více hlídat. Když někdo zakopne o cizí věc na místě kde nemá co pohledávat, neměl by spílat majiteli věci, ale spíš se omluvit. Je to stejné, jako když by vás v domě, kam vás nikdo nepozval, kousnul pes majitele. Na základně v noci se musel zesilovač znovu zapojit a vyzkoušet, protože překvapení před vystoupením nelze připustit. Sdělil jsem Pepovi, ať rozbalí také bicí, že basa bez nich nemá šťávu, ale síla se už nenašla. Hrajeme vždy na doraz. Napříště musí být šatna jenom naše, společné soužití se studenty se totiž neosvědčilo, leč dokážeme mladé a nevybouřené hochy pochopit. Nakonec si akci lépe ukotvíme ve vzpomínkách, protože šatnu nám v dosavadní historii zatím nikdo nepozvracel. Všechno je jednou poprvé. Z maturantů to nikdo nebyl, ale měli si lépe hlídat své hosty. Přejeme jim, ať je radost neopouští a podaří se vše, co si přejí.

Zvyk je železná košile

V sobotu 10. 12. 2011 jsme hráli v hlavním sále hotelu Dvořák v Táboře na módní show s názvem Fashion ball. Do tohoto typu pořadu vstupujeme vždy s obavami, jelikož víme, že se pro takový účel zábavy příliš nehodíme. Je-li však pořadatel o naší účasti přesvědčen, pak mu jeho záměr nerozmlouváme. Krátce před dvacátou hodinou se začal sál plnit a přibližně dvousetčlenné publikum postupně obsadilo všechna místa. Měli jsme připravené pódium a zvukovou aparaturu, a proto příprava vystoupení trvala jen krátce. Hráli jsme bloky písniček mezi několika vstupy módních přehlídek až do půlnoci. Pak nás vystřídal Vladimír Hron se svojí půlhodinovou halfplaybackovou show a na něj navázal ještě DJ Kosťa s CD hity. To už jsme stěhovali nástroje do auta a odjížděli. Příliš ponocovat je v sezóně riskantní, neboť musíme vydržet zdraví nejméně do konce března, abychom dostáli všem svým dohodnutým hudebním závazkům. Já jsem ještě nyní bojoval s doznívající virózou, která mě v minulých dvou týdnech kromě průduškového zánětu nadělila i čtyřicítkovou horečku a upoutala na lůžko. Proto jsem musel odmítnout i několikeré pozvání k baru se slibem, že až někdy příště. Sál hotelu Dvořák má dobrou akustiku a hrálo by se tu dobře. Škoda jen, že se od svého otevření u Táboráků docela profláknul a běžné publikum sem nezabrousí. Mají zde marketing postaven spíše jen na firemních akcích a o přízeň lidí tolik nestojí. Myslím, že do budoucna se tato filozofie provozovateli nevyplatí, ale zvyk je zřejmě železná košile.

První a poslední

V pátek 16. 12. 2011 jsme hráli v této sezóně poslední maturitní ples. Plesala třída 4La technického lycea Střední průmyslové školy strojní a stavební v Táboře a s ní i zcela vyprodané Milénium. Poznáme okamžitě po prvních taktech, aniž bychom se museli dívat do publika, jak je sál naplněný. Dokonalou informací je pro nás hlasitost zvuku na pódiu. Při zvukové zkoušce se nastavuje aparatura v prázdném prostoru a každý člověk, který se pak na sále objeví, pohltí určitou část zvukové energie. Čím více lidí tvoří publikum, tím více energie je pohlceno a na pódiu je najednou hlasitost poloviční. V první sérii písniček to musíme ustát a pak se dohodneme se zvukovým mistrem na potřebných korekcích. Dramaturgie plesu byla méně obvyklá. Začínali jsme jednou skladbou, ačkoli v původním zadání byl vznesen požadavek na půlhodinový blok. Vzápětí se objevil pod pódiem mistr s barmanskou show, což bych očekával jako výstup před dekorováním maturantů spíš na hotelové škole, ale budiž. Určitě bylo na co koukat. Pak už zněla připravená skladba a maturanté nastupovali z pódia do sálu. Roman Anděl se svoji sestrou z Rádia Kiss Jižní Čechy skvěle moderovali ples v průběhu celého večera a přispívali velkou měrou k pohodové atmosféře akce. Ples byl koncipován letně a maturitní video končilo záběrem, kdy celá třída odlétá z Čápáku letadlem do teplých krajin. Nestihl nastoupit jen Michael Boroš, který letadlo doháněl na kole. Třída na něj nezapomněla, protože byl členem kolektivu až do třetího ročníku. Jelikož je skvělý reprezentant cyklistiky a dosahuje v ní obdivuhodných výkonů a výsledků, nestihl v loňském roce splnit všechny studijní požadavky a třetí ročník navštěvuje letos znovu. Vlastní maturitní ples ho tak čeká až v roce příštím a na videu Michael hrdě kráčí podporován novou třídní učitelkou zpět po chodbě školy do třídy 3La. Třída má vůbec více talentů v různých oborech a určitě se časem mnoho žáků proslaví. Mirek Hrubý už dnes skočí do výšky 205 cm a připravuje se v příští sezóně skočit 215 cm. Na Olympijských hrách za čtyři roky od Londýna bude už možná bojovat o zlato. Publikum bylo tento večer nejen početné, ale i skvělé. Vydrželo na parketu celou naši produkci, která trvala s dvěma krátkými přestávkami pro vynikající vystoupení milevských gymnastek v čele s maturantkou Ájou Andělovou a vyhlášení hlavních cen tomboly, až do půlnoci. Když nám publikum vrací energii, známkujeme ho vždy Známkou punku od legendárního Visacího zámku. Končili jsme Deep Purple a Pink Floyd a přenechali prostor maturantům k jejich letnímu půlnočnímu překvapení. Ples vrcholil a v závěrečných hodinách zněly hity z kufříku písní Romana Anděla. Snad to dopadlo dobře. Museli jsme sklidit a naložit pódiovou aparaturu, aby maturantům nepřekážela v rozletu, jelikož večer byl jen a jen o nich. Byl jejich první a zároveň poslední. Budou na něj určitě vzpomínat celý život a nezapomeneme na něj ani my. Děkujeme za pozvání, za vynikající obložené chlebíčky a za krásnou atmosféru, ve které je radost hrát.

Děkujeme

Předposledním vystoupením roku pro nás byla tradiční vánoční zábava v neděli 25.12.2011 v sále kulturního domu v Ústrašicích. Když jsme se před osmi lety rozhodnuli pro hraní o prvním vánočním svátku, panovaly v kapele i obavy, zda to má vůbec smysl. Ukázalo se, že má a několik let po sobě je vždy vyprodáno. Slávka jako pořadatelka mi říkala, že někdy v polovině října jí zazvoní první telefon a volající si objednává místa na sále. Počátkem prosince se pak rozhodujeme, zda vytiskneme plakáty. Slávka mi letos oznámila, že je sál už téměř celý obsazen, a proto jsem plakát vyrobil jen v elektronické verzi pro umístění na facebooku a pro zasílání pozvánek e-mailem. Konkurence je stále silnější. Když se ukázalo, že termín vánoční zábavy publikum přijalo, začalo jej kopírovat mnoho dalších pořadatelů v okolí. Hraje se bigbít ve starém Sezimově Ústí, v Želči i v Malšicích. Na Ústrašice však nedáme dopustit a také publikum je nám ve většině stále věrné. Každý rok někdo nepřijde, ale vzápětí jej někdo nový nahradí. Když jsme v páté sérii hráli Zrcadlo a Richard vyzval publikum v závěrečných taktech k tleskání a skákání, tleskal a skákal doslova celý sál. Viděli jsme les rukou od pódia až ke vstupu a člověk by si přál v takové chvíli blýsknout fotoaparátem, aby si mohl zpětně tak nádherný okamžik připomenout. Zůstane nám alespoň v paměti a je to přesně on, který nám dodává energii pokračovat i přes přibývající roky. Nic jiného nemá smysl, než hrát pro lidi, kterým se písničky líbí, kterým se líbí především atmosféra v sále umocňující přátelství, kamarádství, dobrou náladu, komunikaci, sdělování, dotýkání, objímání, toleranci a víru v lepší časy. Slávka Blažková a Šárka Kolářová nám každoročně dávají originální dárky a nezapomněly na nás ani letos. Každý z nás dostal speciální polštářek, jehož povlak byl ozdoben potiskem hudebních nástrojů, na které hrajeme. Moc děkujeme a vážíme si této přízně. Ústrašice byly letos vynikající, sešla se výtečná parta, bylo vyprodáno, ba až přeprodáno, a také proto jsme přidávali více kousků než obvykle. Končili jsme před půl třetí nad ránem. Vyměnil se restaurační tým a čepovala se konečně skvělá Plzeň, kterou nám dokonce servírka nosila až na pódium. Nechyběl v závěru ani vánoční řízek se salátem a ranní káva. Odjížděli jsme krátce před půl pátou a v pět uléhali k spánku zcela vyčerpáni, ale nesmírně šťastní z nádherného zážitku sdíleného s lidmi, které máme rádi. Děkujeme všem.

Silvestr

Silvestrovská zábava je vždy poslední v roce. Je výjimečná právě termínem končícího roku a vstupem do roku nového. Z nabídek k hraní si proto vybíráme místo, na kterém předpokládáme pohodu, příjemnou atmosféru a slušné podmínky pro vystupování. V sobotu 31. 12. 2011 jsme odjížděli krátce po obědě na Pálavu, přesněji do Hotelu Pavlov v Pavlově poblíž Mikulova. V srdci vinařské oblasti se cítíme už roky dobře, neboť jsme zde hráli mnohokrát a pozvání od majitele hotelu Zdeňka Janečka vždy rádi přijímáme. Je dokonalým vzorem organizátora a pořadatele, neboť akci nejen vymyslí, ale stará se vždy i o její naplnění, vlastní průběh a také o spokojenost všech účastníků. Odjet na Silvestra více jak dvě stovky kilometrů od Tábora právě do Pavlova pro nás bylo tedy v tomto případě odměnou. Na Táborsku se podobný typ úspěšného podnikatele zatím nevyskytuje, a tak se zde budou silvestrovské oslavy zřejmě ještě dlouho odehrávat doma u televize nebo jen v malých hospůdkách nutících k povinné, často silně předražené konzumaci bez jakéhokoli živého programu. Naděje na hraní doma je tedy pramalá, i když bychom o něj stáli. Cestovalo se nám tentokrát dobře zejména na trase do Pavlova a trochu hůře pak zpět. Počasí na Silvestra bylo totiž jen mírně chladné a občas prosvítala mezi kupovitými oblaky dokonce i modrá obloha. Na Nový rok už pršelo, bylo šedivo, sychravo a nevlídno, naštěstí však ještě nesněžilo. I na Vysočině byla dálnice D1 sjízdná, leč tradičně v pomalém pruhu hrbolatá. Naplnila se všechna naše očekávání. Sál hotelu Pavlov byl zaplněn do posledního místa, atmosféra byla krásná, gastroservis nadstandardní, ubytování čtyřhvězdičkové, víno i pivo značkové, tance kreativní, publikum blízké, daleké, české, moravské i slovenské, věkově širokospektrální, poetické díky Sváťovi Řičánkovi, hezké díky mnoha krásným dámám, zpěvné díky Markétě Martincové, která za našeho doprovodu v závěru zapěla úžasně dva songy. To už se blížila třetí hodina novoroční a hlasivky nám vypovídaly službu. Nemuseli jsme sklízet aparaturu, a proto byl i zbytek silvestrovské noci kouzelný. Děkujeme všem účastníkům zájezdu, šéfovi Zdeňkovi za pozvání a péči o vše a v létě na dračích lodích na shledanou.