Historie

2010

Feng Shui

Sníh, který zasypal v sobotu 9.1.2010 celou republiku od Šumavy po Beskydy, byl pro vstup do nové sezóny přímo symbolický. Jako když s novým rokem učiníte nová předsevzetí, jako když začnete psát na nový list, jako když něco zažíváte vůbec poprvé. Je to vždy čisté, bílé a krásné. Začala se psát nová historie souboru, začali jsme psát a prožívat příběh devátého roku společného hraní v jedné sestavě, které nám přináší stále radost, energii a sílu. Sobotní vystoupení v kulturním domě v Radimovicích u Želče, kde se sešly více jak tři stovky krásných lidí, mě opět přesvědčilo, že nejdůležitější na všem jsou emoce. Cokoli člověk činí, ať činí srdcem. Pokud nic nejiskří a jen plyne, člověka to nebolí, ale pocit napětí, následné harmonie, vydání se a zpětného přijímání, co jen stěží dokážu popsat, to je teprve pravý prožitek, pro který to člověk podstupuje a co opravdu stojí za veškeré vynaložené úsilí. Z většiny vystoupení s kapelou máme radost, z toho radimovickoželečského však za poslední dobu asi největší. Líbily se mi kulaté stoly na sále, u kterých se sedí dokola a všichni na sebe vidí, všichni mohou komunikovat se všemi a energie pak zvolna obtéká a proudí prostorem podle principů Feng-Shui. Miluju zaoblené rohy a hrany, kulaté tvary věcí, členitost, nápaditost a soulad všeho se vším. Takové obrazy si nese člověk v sobě a pečlivě si je hájí. Pokud se pak nacházíte v harmonickém prostředí, které může být tvořeno nejen materiální podobou věcí, ale i duchovními hodnotami, barvami, zvuky, atmosférou, osvětlením, lidmi, tvářemi, pohyby, myšlenkami a slovy, nastává rezonance, vše se chvěje na společné frekvenci a souznění je dokonalé. Krásný začátek, děkujeme.

Motomazec

Přesto, že bylo v loňském roce na 1. ročníku akce Motomazec na Hotelu v Sezimově Ústí vyprodáno, připadalo nám tehdy motorkářské publikum, s ohledem na jeho předcházející pověst, příliš vlažné. Říkali jsme si, že se náš repertoár zřejmě netrefil do vkusu těchto drsných chlapíků a kurážných žen a že naše účinkování bylo tímto poslední. K našemu překvapení nás motorkáři pozvali podruhé a objednali navíc ještě větší sál. 2. Motomazec se v roce 2010 přestěhoval do táborského Palcátu a tak jsme hráli doma. V Palcátu je mnohem snadnější stěhování aparatury, které nás stojí jinak mnoho sil. Motorkáři vědí, že jejich stroje jsou rychlé a spoléhají, že dokážou jejich prostřednictvím dohnat případné zpoždění. Snad proto se scházeli či sjížděli do Palcátu téměř hodinu po avizovaném začátku a my jsme na pokyn pořadatelů trpělivě čekali. Kongresový sál i předsálí hotelu se zcela zaplnily před devátou hodinou a decentní nasvícení prostoru spoluvytvářelo hezkou atmosféru. Publikum postupně roztávalo a neopustilo pak parket do poslední série. Richard nemusel ani vyprávět příběh Karla Kahovce o létajících podprsenkách z publika při interpretaci písně Paní v černém v druhé polovině šedesátých let a v Palcátu mi již podruhé přistály na mikrofonním stojanu také. Všiml jsem si u dvou dívek pod pódiem, že už v první sloce byla jejich ramínka podezřele sjetá nebo sesmeknutá, ale přisuzoval jsem to spíš nějaké módní vlně či příslušnosti děvčat k facebookové skupině s názvem „Nesnáším, když mi padají ramínka podprsenky“. Až se tohle stane někde mimo dosah Tábora, nevím, jak s tím naložím, ale zkušenější kolegové mi zcela jistě podají pomocnou ruku. Domnívali jsme se, že budeme hrát do dvou hodin jako obvykle, ale když to v sále žilo, zařadili jsme ještě další sérii skladeb. Několikrát vytleskáni a pokřikem vybízeni k přídavku jsme se chopili nástrojů a zahráli Réhradice, pak ještě kousek od U2 a úplně nakonec Bejval jsem dobrej od Vladimíra Mišíka a ETC. Poslední nota zazněla ve tři hodiny a byla tečkou za úspěšnou akcí. Nám se hraní moc líbilo, a proto děkujeme především pořadatelům za pozvání i za to, že připravili a zorganizovali hezkou akci, jejíž výtěžek putuje na konto Klíčku. Eva nám tradičně zajistila svačinku, neboť trávíme na akci vždy nejméně dvanáct hodin a nedokážeme přežít jen o pivu, vodě či Becherovce. Hotel Palcát žádné občerstvení při akcích nenabízí, jelikož jsou prostory pronajaté různým firmám a každý si hrabe na svém písečku. O přeschlé předražené chlebíčky, pokud vůbec byly, bychom asi zájem neprojevili. Tržní mechanismus v Česku je zcela specifický a mnou příliš nepochopený. V hierarchii majitelů jednoho a téhož objektu figuruje na prvním místě vždy banka poskytující úvěr, pak papírový vlastník, který to za něj koupil a okamžitě pronajal, pak provozovatel, který si najde pro činnost svého zástupce, aby se mohl věnovat lépe svým zálibám, a na konci se vyskytuje anonymní najatá hrstka sezónních zaměstnanců a brigádníků bez vztahu k čemukoli, která se stará především o to, aby bez dozoru zabezpečila svůj vysněný malinkatý blahobyt na úkor poslušného zákazníka, který v Česku snese téměř cokoliv. Benzín je u nás nyní dražší než v Rakousku, obyčejné pivo v rádoby značkovém hotelu bez obsluhy, po vystáté frontě jak u stánku na plovárně, je rovněž nepřiměřeně předražené a další a další postřehy z tohoto léty profláknutého místa už ani nechci komentovat. Rozhodující je, že se daří a že naše druhá akce v tomto roce dopadla opět na jedničku.

Dokonalý sál

Je nádherné vyjet jen s malou aparaturou, protože sál kulturního domu v Soběslavi, kam jsme odjeli v pátek 22.1.2010 hrát, byl ozvučen dokonalým KV audio systémem Luboše Kocourka a jeho týmu Kocis. Nakládali jsme jen ve třech a po cestě nabrali na Sojčáku Pepína a v Sezimáku Evu. Cesta byla k podivu volná a po chvíli jsme už parkovali před nově rekonstruovaným kulturním domem. Přivítal nás u dveří ředitel KD se svým asistentem a bylo snadné přenést nástroje a komba pár metrů do výtahu. Ten posléze vyjel přímo k zadní části pódia a bylo nastěhováno. To se jen tak nevidí. Vše promyšlené a příjemné, jen to obkreslit a naklonovat. Mám radost, když jakékoli místo či pozici zastávají lidé, kteří pracují rádi, kteří vymýšlejí, zařizují, organizují a zabezpečují vše, co je třeba. V Soběslavi jsme to vnímali na každém kroku. I maturanti měli ples dobře připravený a po všech stránkách promyšlený. Žádná hluchá místa, pestrý program, dokonalá zvuková, osvětlovací a projekční technika, výborná dramaturgie. Sem se budeme určitě rádi vracet. V Soběslavi jsme hráli teprve podruhé, ač je to pouhých patnáct kilometrů od Tábora. Je dobré, že leží jižním směrem a tím jezdíme na akce nejraději.

A šmytec

Máme za sebou právě první letošní dvojáček, tedy dvě vystoupení následující těsně po sobě, což je vždy velmi fyzicky vysilující záležitost. Krátký spánek i nedostatečnou dobu k regeneraci všeho musíme překonávat především humorem a také pocitem euforie nabytým z předešlých vystoupení. Laťka je nasazena letos hodně vysoko, protože zatím všechny čtyři lednové akce byly vynikající a poneseme tím hůře, až nějaká další nesplní naše očekávání. Pořadatelský tým musí být pracovitý, chytrý, kreativní, předvídavý, operativní a nikoliv, a už vůbec ne líný, hloupý, nenápaditý, nepředvídavý a myšlenkově zkostnatělý. Týmy s výčtem vlastností či charakteristikou uvedenou v první části nás mohou zvát téměř kamkoliv i kdykoliv a ty druhé raději vůbec nikam a nikdy. Proto jedeme rádi i přes půl republiky do Bystřice pod Hostýnem, protože Tomášův tým Květinovým plesem žije téměř celý rok a akce má již tradici a pečeť nejvyšší kvality. Včerejší ples Pánů z Růže aneb III. Reprezentační ples města Sezimovo Ústí, na kterém jsme hráli v sobotu 23.1.2010, byl kouzelný především kvůli publiku, které vyprodalo sál do posledního místa. Podle slov pana starosty museli pořadatelé mnoho zájemců o účast odmítnout a tak se potvrzují slova jednoho motorkáře, který nám minulý týden v Palcátu skládal poklonu, když říkal, že na nás prý nejdou sehnat lístky. Občas je to pravda, z čehož máme nesmírnou radost, samozřejmě kvůli té poptávce. Když si představíme počátky zrodu kapely, která vznikala bez jakýchkoli komerčních kalkulací a vizí a srovnáme to se současnou situací, kdy hrajeme například na velkém pódiu plzeňského náměstí pro několik tisícovek lidí, je to nádherné. Stále máme chuť hrát a jezdíme všude v pohodě. Hrajeme si písničky, které nás baví, a ubránili jsme se raráškovskému našeptávání stínového repertoáru, který si tzv. většinové publikum přeje. Ryze nesnáším skandovaný zpěv davů vyvolávající spíše asociaci tribun fotbalových či hokejových stadionů. Nestojíme o publikum, které se přijde na vystoupení vyřvat. V prostoru pak koluje příliš negativní energie, z které nechceme čerpat a která nepřináší lidem okolo nic hezkého. O krásný prožitek se jedná především, protože takový člověka kultivuje, dodává mu elán a probouzí jistou dávku ušlechtilosti, která snad tkví v každém z nás. Na plese Pánů z Růže mě příjemně překvapila účast starostů sousedících měst, Ing. Jiřího Šimánka z Plané nad Lužnicí a Ing. Jindřicha Bláhy ze Soběslavi. Tábor zastoupen tentokrát nebyl, snad jen panem starostou z let devadesátých, RNDr. Jiřím Vaníčkem, CSc. Pokud jsou představitelé měst schopni a ochotni spolu komunikovat i mimo radnici, je to určitě dobré znamení pro nás všechny. V zákulisí jsme si užívali legrace, protože ples uváděl televizní a rozhlasový moderátor Daniel Kopál a tak jsme spolu řešili originální recepty české, slovenské, maďarské i vzdálené exotické kuchyně. Nabyl jsem pocitu, že bych se bez obav mohl pustit na stará kolena do vaření. Náš manažer Ing. Zdeněk Bureš nám v závěru přispěchal pomoci se stěhováním aparatury, a protože měl ještě před půlnocí svátek, donesl nám vlastnoručně vyrobené skvělé palačinkovaté palačinky s diamarmeládou. Jen v legraci jsem Zdeňkovi říkal, že takovouto cmundu jsem ještě nejedl, ale nemyslel jsem to vůbec vážně. Vysladili jsme se dokonale, protože vyslanění báječnými pochoutkami z rautu bylo nutné neutralizovat. Navrch dvě Plzničky a šmytec. Krásná akce, krásný začátek a krásný konec. Děkujeme za pozvání panu starostovi Ing. Bedřichu Benešovi, za bezchybnou organizaci plesu týmu sezimoústeckého Měxusu, za milé přijetí publiku, které nám svým vtančením na parket a jeho stoprocentním zaplněním již v první písni dodalo tak silný impuls, že jsme hráli i podle slov Dana Kopála ve své téměř životní formě.

Adélka

V pátek 29.1.2010 byly sice pololetní prázdniny, ale ty se na maturitní ples nevztahují. Hráli jsme v táborském Miléniu pro čtvrťáky z Centra odborné přípravy v Sezimově Ústí. Ve třídě maturantů se nevyskytovala ani jedna slečna, a tak naše obavy o průběh plesu postupně narůstaly. Děvčatům z nějakého důvodu vždy na plese záleží trochu víc než chlapcům. Nakonec to však dopadlo výborně, akce měla spád, dobrou dramaturgii, výborný zvuk a skvělý ohlas publika. Hostem večera byl Jakub Smolík, který zazpíval své největší hity a odspěchal vypotit chřipku a horečku. Stejně na tom byl i Pepíno, ale hrát jsme museli, jelikož zrušit slíbené vystoupení jsme nechtěli. Vždy to přináší komplikace pro organizátory akce a v plesové sezóně se nedá jen tak lehce na poslední chvíli najít za účinkujícího adekvátní náhrada. Hráli jsme do půlnoci a přidávali po bouřlivém potlesku ještě jednu píseň. Richard popřál klukům dobré známky u maturity a společně jsme pak pečetili svoje vystoupení Známkou punku. Milénium je tak nějak útulnější než hotel Palcát ve stejném městě a je cítit, že na rozdíl od něj má jednoho konkrétního majitele. Na začátku jsme byli trochu vyvedeni z míry, když už při zvukové zkoušce na nás upírala svůj zrak krásná blondýnka stojící vzadu na sále za barem a nevěděli jsme, jak si takovou pozornost vysvětlit. Po první sérii skladeb nám došlo, že slečna je fotografie a rázem bylo po trémě :). Příště už ji budeme znát, jmenuje se Adélka a určitě si naše příští vystoupení nenechá ujít.

Bílý dům

Tak jsme zase po čase vyjeli do oblasti, které říkáme za kružítkem. Její hranici tvoří kružnice se středem v táborské kašně na Žižkově náměstí o poloměru sahajícím k počátku obce Unhošť. Ve směru na Brno odhaduji průsečík zmíněné kružnice s dálnicí D1 někde mezi Velkým Meziříčím a Velkou Bíteší. Přesné místo zatím neumím určit, protože marně hledám kružítko, jelikož kreslím, potřebuji-li, všechny kružnice prostřednictvím počítače nebo od ruky. Jakmile tu čáru dohledu protneme, vtipy v autě jsou peprnější, smích hlasitější a myšlenky nebezpečnější. Pak už se přiblíží Brno a čerpací stanice, u které pravidelně při moravské misi zastavujeme k občerstvení. V zimě, když jedeme do Bystřice pod Hostýnem a v létě, když jedeme na Pálavu. V sobotu 30.1.2010 jsme jeli hrát již podruhé právě do Bystřice pod Hostýnem, tentokrát již na 8. květinový ples pořádaný sdružením předních podhostýnských zahradnických firem. Když jsme v loňském roce hráli na stejném místě, tedy ve společenském domě Sušil, poprvé, popletl Richard ve své vstřícnosti k publiku obě známé Bystřice a umístil děj omylem nad Pernštejn, čímž bystřickopodhostýnské právem pobouřil. Oni mu to však odpustili velmi brzy, když s nimi následně koštoval vynikající domácí slivovici. Letos byl již poučen a znal veškeré reálie, takže v zeměpisné oblasti jej nemohlo nic zaskočit. Znali jsme přesně nadmořskou výšku a věděli, že z Tábora sjíždíme do Bystřice o 142 metrů níže a nepotřebujeme tedy žádné pohonné hmoty, stačí to jen v Táboře u měšické hasičárny odbrzdit. Něco se však muselo přece jen přihodit. Richard zhruba v polovině vystoupení, kdy už bylo publikum na parketu hodně rozjeté, zakomponoval do jedné z písní improvizovaný veršík o zahrádkářích z Bystřice pod Hostýnem. To už k nám letěl po sérii jeden z organizátorů a nejdříve se ptal mě, zdali vím, jaký je rozdíl mezi zahradníkem a zahrádkářem? Myslel jsem si zpočátku, že mi bude vyprávět nějaký vtip, tak že mám říct, že nevím a pak bude vyslovena pointa. Nic takového se nestalo, žádný vtip to nebyl. Dostalo se mi jen vysvětlení, ač jsem to já neřekl, kdo jsou zahradníci a kdo zahrádkáři. Pak jsem to Richardovi následně tlumočil, ale on z problému obratně vybruslil a sdělil, že to zpíval zahrádkářům, kteří sice ples nepořádají, ale v Bystřici určitě také existují. Musel to však zase kompenzovat v zákulisí koštováním vynikající domácí slivovice. To už jsem tušil, že zbytek noci na pokoji, který jsme tentokrát obývali společně, nebude procházkou růžovým sadem, jak říká nevím který klasik. Měl jsem jen jednu myšlenku, usnout rychle a první. Nepovedlo se. Bleskurychlý nástup Richarda jsem bohužel nezachytil a trápil jsem se po celý zbytek doznívající noci. Dobře mi tak, když jsem vynikající domácí slivovici neochutnával s ním. Naštěstí trvala noc už jen čtyři hodiny a to se dá vydržet i s bodákem v …, jak říkal nevím který klasik na vojně. Spali jsme v Bílém domě, tak se Domovu mládeže Střední nábytkářské školy v Bystřici říká a nebýt vynikající domácí slivovice, spalo by se nádherně. Povlékli jsme si jako za starých socialistických časů sami, jen druhý den jsme zapomněli povlečení stáhnout a urovnat do komínků. Aparatura zůstala na sále, protože najít po tak náročném večeru ještě síly k jejímu přenesení z patra do přízemí bylo nemožné. V neděli se v Bystřici nenasnídáte a to byl motiv k rychlému sbalení a odjezdu. Věděli jsme jasně, kam jedeme. Do Velké Bíteše na náměstí k Raušům. Je to vyhlášený podnik k doplnění energie. Čerstvé pečivo na stole i v neděli se jen tak nevidí. Zahájili jsme domácí gulášovou polévkou hašenou několika Plzněmi a pak jsme vybírali z pestré jídelní nabídky hotových jídel. Dálnice byla čistá jako modré nebe nad námi a zasněžené louky kolem dokreslovaly krásný obraz, který jsme si z Moravy odváželi. Fyzicky to byl velmi náročný víkend, protože jsme odehráli dvě vystoupení po sobě na místech vzdálených vzájemně téměř tři sta kilometrů během třiceti hodin s krátkým spánkem. Máme však z obou vystoupení krásný pocit a to je podstatným vkladem do dalších akcí, které nás čekají. Děkujeme závěrem bystřickopodhostýnskému týmu v čele s Tomášem Horákem za pozvání, za starost o nás, za ubytování, za servis, za vzornou přípravu celé akce a vysoce nadstandardní květinovou dekoraci celého prostoru. Vše bylo stoprocentně živé, i ten palouček se žlutými květy pod pódiem, stejně jako naše písničky z květinových let.

Čtvrtek lepší pátku

Hraní ve všední pracovní den je vždy trochu náročnější, než tomu bývá o víkendu. Musíme přizpůsobit svoje pracovní závazky vystoupení a také se počítá s tím, že druhý den musíme opět fungovat na sto procent od časných ranních hodin. Tomu všemu už se umíme podřídit, a tak občas můžeme přijmout i nabídku k hraní uprostřed týdne. Tentokrát jsme hráli ve čtvrtek 4. 2. 2010 na dvacátých Slavnostech piva a minerálních vod v táborském hotelu Palcát. Možná oslava probíhala ještě na jiném ukrytém sále, protože tam, kde jsme hráli my, nikdo minerální vodu nepil. Paní inženýrka Horejsková z odboru kultury a cestovního ruchu Městského úřadu v Táboře z pozice spolupořadatele akce nám vybrala pro vystoupení právě čtvrtek, i když my bychom raději účinkovali v pátek. V pátek se však předává mnoho cen, jelikož slavnosti jsou také soutěžní, a tak bychom si prý málo zahráli. Všechno zlé je k něčemu dobré, protože se končilo o desáté hodině večerní a tak i se sbalením aparatury jsme mohli být už o půlnoci v posteli. Bylo nakonec vyprodáno i ve čtvrtek a publikum jsme dostali v poslední čtyřicetiminutové sérii do varu. Přidávali jsme jeden kousek a po nás ještě dohrával tradiční orchestr Melody Band, který účinkuje na slavnostech od jejich prvního ročníku. I když se malé české pivovary snaží, plzeňské pivo je stále plzeňské, a protože to světově proslulí plzeňští manažeři se sídlem v Jihoafrické republice vědí, táborské soutěžní prezentace se již tradičně neúčastní. Přinesli jsme si tedy vlastní lahvový Pilsner Urquell (z výrobní linky Lb a Lc) a spoléhali se, že si dáme jedno točené v restauraci, kde se léta podávalo. Této tradici v Palcátu již také odzvonilo a nabízeli nám zde jakýsi zvíkovský produkt. To jsem si netroufnul vyzkoušet a podle reakcí Pepína jsem dobře učinil. Náhradní značkou je pro mě krušovické pivo, jehož kvalita je potvrzená staletími. Již od roku 1581 se vaří pouze z nejlepšího žateckého chmele, pramenité křivoklátské vody a výběrového ječmene. Tak to alespoň tvrdí jeho výrobce na webu Královského pivovaru. Zcela absurdně jsme na něj zašli do čínské restaurace v prvním patře hotelu. Cesta k úspěchu v čemkoli musí být dlouhá a pak je zákonitě jeho hodnota trvalejší. Vybíráme si tak i písničky, které prověřil čas.

La, Lb, Lc a Ld

Máme radost, že od začátku roku hrajeme vesměs ve vyprodaných sálech. Je-li to znamením, že skončila krize a nastává doba Národního obrození, pak je naše radost dvojnásobná. V sobotu 6. 2. 2010 jsme hráli letos již podruhé na Hotelu v Sezimově Ústí, tentokrát pro sportovce a příznivce místního oddílu Spartaku MAS na jejich výročním plese. Sál už máme mnohokrát vyzkoušený a zažitý a umíme v něm poměrně optimálně nastavit zvuk. Hraje se nám pak hezky a cítíme se příjemně. K Hotelu nás vážou vzpomínky na naše první bigbítové produkce, na partu kamarádů kolem, protože právě tady jsme měli zkušebnu a v sále jsme vystupovali často a pravidelně. Spojuje nás stále i dnes kamarádství, spojují nás stejně jako dřív zážitky z cestování a koncertování, z neopakovatelné atmosféry provázející každé vystoupení a pocit, že nám to i přes značné fyzické vyčerpání prospívá. Ne vždy se nám podaří vyhnout různým společenským akcím předcházejícím naše vlastní vystoupení a to je pak pro kohokoli z nás velmi náročné zvládnout dvanáctihodinový proces končící až uložením poslední části objemné a těžké aparatury někdy nad ránem. Z plesu sezimovoústeckých sportovců jsme byli nadšeni, protože byl sál plný do posledního místečka, publikum bylo skvělé, když vtančilo na parket od první písničky a tak to vydrželo až do konce, který nastal krátce po druhé popůlnoční hodině. Nic neobvyklého se nepřihodilo, anebo jsme už viděli všechno a nic nás nepřekvapuje. V této souvislosti si vzpomínám na vojnu a pravidelná velitelská hlášení o tom, že se během mé služby nic zvláštního nestalo, ačkoli to většinou nebyla pravda a vždy se něco stalo, ale snahou bylo nic neprozradit, všechno pokud možno ututlat a zamést pod koberec, protože to podle tehdejších předpisů z padesáti procent vždy hraničilo s možností vězeňského pobytu, v lepším případě pouze ve vězení kasárenském. S tímto dobrodružstvím pak bylo spojeno prodloužení služby o tolik dní, kolik trval pobyt v cele. Za to jsou dva roky Sabinova (obávaná vojenská věznice na východním Slovensku) nám znělo v uších ještě dlouho po odchodu do civilu. Na hotelu jsme opravdu nic tutlat nemuseli, když jsme hráli pod dozorem v téměř domácím prostředí. Eva se Zdeňkem připravili pro doplnění sil a energie karbanátky, papričky a čerstvé pečivo, stůl jsme vyzdobili několika láhvemi chlazeného plzeňského moku z linky La a Lb, které jsme postupně vyprazdňovali. Kosťa vypátral, že série La je prý z polské linky a kvalita piva je proti linkám plzeňským nevalná. Já měl právě pár kousků La a tímto Kosťovu teorii definitivně popírám, neboť pivo bylo vynikající, snad ještě lepší než Lb, Lc a Ld. Za šířící se fámou bude stát zřejmě konkurenční producent či distributor. Na láhvi Pilsner Urquell jsem objevil e-mailovou adresu, na kterou dotaz ohledně sériového označení zašlu. Chceme v tom mít zkrátka jasno a pak bude muset Kosťa svoji teorii veřejně odvolat. Řekl bych prostě, že to byl velmi povedenej mejdan. Paní pořadatelka Kašíková nám poděkovala a objednala si nás okamžitě na stejnou akci v příštím roce. Znamená to, že se v sobotu 5. 2. 2011 zase sejdeme na stejném místě. Děkujeme.

Tanec v příboji

Na konci listopadu jsme se dohodnuli s ředitelem denního a týdenního stacionáře Klíček, panem Mgr. Petrem Brázdou, o naší účasti na charitativním plese, jehož výtěžek bude určen na podporu péče a sociálních služeb uživatelům s mentálním a kombinovaným postižením. V pátek 12.2.2010 jsme pak účinkovali v pestrém plesovém programu v KD Milénium v Táboře. Na plese nechyběly ani paní starostka Tábora, Ing. Hana Randová a první místostarostka, paní Mgr. Zuzana Pečmanová, které svojí přítomností podpořily význam celé akce. Po krátkých úvodních projevech představitelek města, vedoucího sociálního odboru Jihočeského krajského úřadu v Českých Budějovicích a ředitele Klíčku se pak rozjel plánovaný program naplno. Vystupovaly zde různé taneční skupiny, ohněm loučí ozářená družina krále Miroslava a také kouzelník, který dokázal vyčarovat tisícikorunu i z pivního tácku. Tento trik nám předváděl pouze v zákulisí, kdy si každý z nás mohl vybrat libovolný pivní tácek a jeden zbyl na samotného mága. Pak jsme tácek přeložili na polovinu a ještě jednou na polovinu a uprostřed zkřížení přeložených hran jsme vyškrabávali dírku skrz na skrz. Nikomu z dírky nic nevylezlo ani nevykouklo, jen kouzelník z ní při stejném postupu vytáhnul tisícikorunu. Možná pivovary do některých tácků tisícikorunu vložily a tak se nelze divit, že budeme nyní, kdykoli na nějaký tácek narazíme, stále lámat hrany křížem a dolovat a dolovat, šťourat a šťourat. Moc se nám na plese líbilo, protože byl perfektně zorganizovaný a opět jsme se cítili v útulném sále Milénia nádherně. Sál byl plný příjemných lidí, což takovéto sociálně prospěšné akci velmi pomáhá, a proto se zčistajasna vynořil z hlubin vesmíru i legendární táborský básník Lumír Slabý. Navštívil nás před vystoupením na pódiu a každému osobně věnoval právě vydanou sbírku svých básní Tanec v příboji, kterou nádherně ilustroval Teodor Buzu. Poděkování od nás má Lumír na Facebooku skupiny. Jak jinak tedy zakončit tento příběh, než Lumírovými verši v básni Flyin: Něco se stalo/ něco v ovzduší / grémia molekul třaskavého typu / rodí se k zániku / a v našich hlavách / tisíc budíků / varuje před vyznáním / stalo se něco / někde ve vteřinách / uvízla paměť / tak se k tobě skláním / a ty to netušíš / a už si nevzpomínáš.

Pevnostní zkouška

Páteční vystoupení 19. 2. 2010 jsme včlenili do dlouhodobě plánovaného programu neplánovaně, protože nám byla nabídka oznámena teprve před necelými dvěma týdny, a v tak krátkém předstihu jsme pak byli nuceni upravovat narychlo i osobní program. Účast na akci vždy pečlivě zvažujeme, záleží nám na místě účinkování, publiku a také na pořadateli. Z objektu bývalé táborské tabákové továrny využívané později k vojenskému účelu byl nyní vytvořen investicí soukromé osoby multifunkční dům. U příležitosti dokončení rekonstrukce Tabačky, pojmenované pro mě nelogicky Slunce, na které se podílelo mnoho firem, jejichž zaměstnanci a management pak tvořili publikum, nás pozval k vystoupení sám investor a majitel. Byli jsme zvědaví, jak se rekonstrukce podařila a jaké možnosti pro případné akce bychom zde měli my. V přízemí je plánována obchodní zóna, v zadní části už nyní funguje denní restaurace a v prvním patře je rovněž v provozu velkokapacitní jídelna. Tam jsme také hráli a prostor nám velmi vyhovoval. Akustika byla výborná a péče majitele příkladná. O víkendech bude prostor k dispozici pro privátní akce, zejména svatební oslavy a podobné taškařice. Máme to tímto vyzkoušené a případné pozvání k účinkování v Tabačce tedy už bude záležet jen na organizátorovi akce. Snad bude v blízké budoucnosti v provozu i výtah, do kterého jsme se obávali vstoupit kvůli předpokládané poruše a představě uzavření v kabině až do přivolání vyprošťovacího technika. Jak se shání takový specialista v pátek večer, je asi každému jasné, a tak jsme raději kompletní aparaturu stěhovali po schodech. Publikum ožívalo postupně, a jak bývá zvykem, v závěru akce nám téměř nedovolilo skončit produkci. Přidávali jsme a přidávali, až jedna tanečnice upadla Radkovi po zádech do náručí, ve kterém však objímal svého milovaného Fendera. Mikrofonní stojan se skácel na krk nástroje a zprvu se zdálo, že jej zlomil. Naštěstí se zjistilo po hlubší analýze, že krk vydržel, protože nástroj světové značky ho má vyztužený prutem z kvalitní švédské oceli. Upadnuvší paní mírně zbledla, když zaslechla cenu nástroje, za kterou by pořídila i slušné auto. To byl také impuls k ukončení produkce a trochu jsme si vyčítali přídavky. Platí stále osvědčená pravda, že se má v nejlepším přestat. Až na závěrečný pád a pevnostní zkoušku baskytary to byl velmi příjemný večer a děkujeme tímto panu Vitáskovi za pozvání a poskytnutý servis.

O půl šesté a v šest

Zhruba před rokem, někdy v druhé polovině března, mě oslovila jednatelka Počáteckého divadelního spolku, paní Jana Kráslová, zda bychom jim nezahráli na jejich Divadelním plese. To jsem si hned vybavil ples v Opeře a prostředí, do kterého se svým pojetím moc nehodíme. Pak jsme ale pokračovali s paní Janou v e-mailovém dohadování, které mě přesvědčilo, že do Počátek pojedeme. Museli jsme ještě míchat v harmonogramu akcí s termínem konání, ale nakonec jsme v sobotu 20. 2. 2010 v útulném sále počátecké sokolovny hráli divadelníkům na jimi pořádaném plese ke spokojenosti naší a snad i publika. Nová neprozkoumaná místa k hraní nás na jedné straně lákají, ale na straně druhé trpíme obavami, jak nás přijme nové publikum, jaké bude prostředí sálu, akustika, pódium, zázemí a jak vstřícný bude pořadatelský tým. S akustičností sálu jsme příliš spokojeni nebyli, ale snad se nám i přesto povedl zvuk nastavit do přijatelné úrovně. Pódium bylo nádherné a šatna v zázemí i s WC jakbysmet. Pořadatelky nám přidělily jednu slečnu jako spojku pro vyřizování našich požadavků, a protože jsme relativně skromní, moc jsme slečnu neunavili. Zda to bylo dobře nebo špatně, nedokážu v této chvíli objektivně posoudit. S obvyklými sériemi písniček jsme museli také míchat, protože v Počátkách se hraje stále ve stylu tři na tři. Učinili jsme tedy kompromis a hráli po čtyřech až pěti písničkách a pak posílali publikum na panáčka, aby si divadelní spolek také přivydělal na své kulturní aktivity. V nabídce měli i katův šleh, který jsme o půlnoční přestávce zhltali, abychom doplnili energii pro zbytek vystoupení, které jsme ukončili jedním přídavkem krátce po druhé popůlnoční hodině. Venku zatím klesla teplota na -8 °C, a proto jsme volili zpáteční trasu přes Jindřichův Hradec po lépe upravené silnici. Do Počátek jsme museli jet přes Chýnov, Černovice, Kamenici nad Lipou a Žirovnici, abychom míjeli chalupu mých rodičů zapadanou až po uši sněhem. Richard jel však tak rychle, že ji nestačil ani zaregistrovat. Jen si vzpomněl na chalupu svých rodičů v nedaleké Deštné a je tímto jasné, že se naše životní cesty stále nějak střetávají a protínají. Na základnu jsme dorazili kolem páté ranní, když bezpečně řídil Radek, kterému právě o půlnoci skončil jeho narozeninový den. Do postele jsme uléhali, alespoň to předpokládám, zcela symbolicky o půl šesté, jen Radek přesunující se ještě do Mladé Vožice, až zcela symbolicky v šest. V Mladé Vožici by chtěl žít proto každý. Děkujeme týmu divadelníků počáteckého spolku za krásné přijetí a péči o nás a někdy zase na shledanou, viděnou a slyšenou.

Oh, baby, baby

Poslední únorovou sobotu, tedy 27.2.2010, jsme odjeli hrát do Strunkovic nad Blanicí nedaleko Prachatic. Sál bývalé Sokolovny byl rekonstruován a dnes slouží jako centrum kulturního dění v obci. Pořádají se zde plesy, hraje tu místní ochotnický spolek a určitě je otevřen i ostatním aktivitám místních občanů. Návštěvnost kulturních akcí v době připomínané hospodářské krize prý klesá, ale nás se zatím netýká. Ve Strunkovicích byl sál plný do posledního místa, akustika prostoru nám také vyhovovala, pódium se sametovými závěsy a oponou bylo příjemné a útulné, a tak se nám hrálo skvěle. Když vyrážíme k akci do místa vzdáleného osmdesát kilometrů od Tábora, nejsme si nikdy jisti přijetím, ale spoléháme na pořadatele, že vědí, co činí, když si nás pozvali. Dorazili jsme do Strunkovic krátce před osmnáctou hodinou a brali za každou kliku u sálu. Dveře byly zamčené, ale na třetí pokus jsem uspěl, opakujíc si známé sezame, sezame. V sále mě přivítal pan místostarosta Ruda Toušek a posléze i starosta Ing. Karel Matějka. Vyprávěl jsem jim, že můj kamarád a bývalý kolega Vláďa Váňa pochází ze Strunkovic a že jsem mu včera volal, ale že nepřijede, protože má už v Praze jiný program. Pak jsme probrali fotbal a školu a připojila se i Eva, která si vzpomněla, že manžel Zdeněk pochází z Dubu u Prachatic, kde jeho rodiče učili na základní škole a Zdeněk hrál za místní fotbalový klub v sedmdesátých letech právě proti Strunkovicím. Radek lovil v paměti, koho by z místních občanů znal, a protože nechtěl zůstat pozadu, zmínil motorkářku Vlastičku z Prachatic, se kterou spolupracuje v obchodování se supraphonskými cédéčky a dévédéčky. Vlastičku znal pan místostarosta dobře a tak také Pepíno přispěchal s troškou do mlýna a připomněl tři roky starý příběh o svém tandemovém seskoku padákem právě nad Strunkovicemi. Richard se zmínil o naší společné kamarádce Jarce Vlčkové, ředitelce Kulturního a informačního střediska města Prachatice, která nás pravidelně zve k vystoupení na mikulášské zábavě v prachatickém Nároďáku a tím bylo jasné, že až tak daleko od domova nejsme. Na sále jsem napočítal nejméně dva Táboráky, Kláru a Jakuba, nikoli spolu, ale každého zvlášť, neboť Klára se do Strunkovic provdala a Jakub, můj bývalý žák, se sem podle mého mínění zřejmě brzy přižení. Strunkovické hraní se nám velmi líbilo, jelikož publikum bylo od počátku naladěno na naši notu, servis pořadatelů byl dokonalý včetně popůlnoční vánoční porce řízku se salátem. Na plakátech jsme četli: "Nečekejte dechovku, ale hudbu šedesátých a sedmdesátých let, stylové oblečení vítáno." Nejméně polovina přítomných dívek a dam byla pak vyladěna do stylu rebelek bezchybně a slušivě a také páni ve zvonových kalhotách a černých brýlích jakoby vypadli z oka českému králi rock´n´rollu, Mikimu Volkovi. V tombole byly krásné ceny a bylo patrné, že ve Strunkovicích umějí zábavu nejen zorganizovat, ale i pořádně rozjet. Hráli jsme do čtvrt na tři a kolem půl čtvrté jsme pak odjížděli směrováni majákem temelínských věží domů. Silnice byla tentokrát suchá, jen kdesi u Vodňan Radek za volantem projížděl slalomovou dráhu mezi vytrhanými patníky poházenými v délce jednoho kilometru uprostřed vozovky. Určité části lidí nadělil Bůh holt méně rozumu a dostalo se jim následně i méně rodičovské péče. Když se pak prázdná a zanedbaná makovička těchto zoufalců naplní alkoholem, pro alespoň krátký pocit duševní nasycenosti, potřebuje se krátkodobě získaný tvůrčí potenciál nějak uplatnit, vyplavat a představit se světu. Agresivita, destrukce, vandalství a hulvátství provází v opojných chvílích tyto tuláky jejich životní poutí, ke které jim přeju jen to, aby trvala co nejkratší dobu a nekřižovala naše cesty. Před pátou hodinou jsme dorazili bezpečně na základnu a rozjeli se posléze do svých domovů. Vždy, když otvírám branku k domu, pohlédnu na sto let starý reliéf na fasádě mezi mými okny, který zobrazuje dva potulné muzikanty s loutnou, kteří jsou nyní mými pomyslnými patrony poskytujícími ochranu a také inspiraci. Při pátrání po historii domu architekta Karla Rudolfa, který jej projektoval v roce 1909 pro stavitele pana Františka Kareše, jsem se posunul již do třicátých let, kdy ke konci první republiky koupil dům pan František Schneider, vedoucí Karešovy stavební firmy, který zde podnikal a pak také bydlel se svojí rodinou. Jeho syn, pan inženýr Jan Schneider, nyní žije v Třeboni a sdělil mi, že v domě žil až do roku 1953, tedy do své maturity na Státním reálném gymnasiu v Táboře. To by samo o sobě ještě nebylo nic významného, kdybych nezjistil, že je pan Jan Schneider od šedesátých let předním textařem Marty Kubišové, Hany Hegerové, Evy Pilarové, Waldemara Matušky, Václava Neckáře a také Karla Gotta. Je básníkem, prozaikem a tvůrcem mnoha divadelních her. Stál u začátků pražského divadla Rokoko, Semaforu, plzeňské Alfy, působil s Václavem Havlem v divadle Na zábradlí a po své emigraci v roce 1968 do Mnichova byl až do roku 1989 redaktorem Svobodné Evropy. Sdílel stůl společně s Karlem Krylem a byl přítomen vzniku všech jeho písní složených v exilu. Texty pana Jana Schneidera Oh, Baby, baby pro Golden Kids, Rekviem pro Evu Pilarovou či Hříbě pro Helenu Vondráčkovou a Vaška Neckáře zná asi každý. Když mi před několika dny pan Schneider popřál, ať se mi v jejich bývalém domě pěkně žije, vzpomněl jsem si, že jsem v našem bytě od první chvíle cítil příznivé klima, z kterého se velmi těším a zvlášť nyní, když vím, co vše za tím stojí. Intuice mi pomáhala v životě téměř vždy ke správným rozhodnutím a nedávná změna mé adresy to jen potvrzuje. Děkujeme Rudovi Touškovi a Karlu Matějkovi za pozvání do Strunkovic, publiku za krásné přijetí, Jarce Vlčkové za to, že vyburcovala k účasti snad polovinu Prachatic a všem dohromady za krásnou atmosféru, díky níž řadíme akci na přední pozice letošních vystoupení.

Na zdraví!

Březnová vystoupení jsem si představoval, při jejich dřívějším zapisování do kalendáře akcí, nějak více jarně. Sotva roztály metrové závěje u chodníků a silnic, začalo sněžit a mrznout znovu. Zdá se, že březnová pranostika o zalézání za kamna se beze zbytku naplní. V dubnu už bych však za kamny zůstat nechtěl. Je té zimy a černošedých odstínů příliš mnoho. Vleče se to od října a naše citlivé duše se těžko s tímto stavem vyrovnávají. V pátek 5.3.2010 jsme odjeli po páté hodině do Chýnova, kde jsme v místním kulturním domě vystupovali na 14. plese Základní školy. Když jsme na stejném místě hráli v létě na konci prázdnin, zápasili jsme v novém prostoru kulturního domu s nastavením zvuku, které se nám moc nedařilo. Ono to vlastně ani dobře nastavit nešlo, jelikož prostor postrádal jakékoli prvky podporující akustickou vyváženost, a proto jsme naléhali na Roberta, současného provozovatele sálu, aby v něm provedl potřebné úpravy. Vzal si naše slova k srdci, zvuková vylepšení realizoval, a tak jsme byli tentokrát velmi spokojeni. Ples organizoval Klub přátel chýnovské Základní školy a ze začátku se podle účasti publika jevilo, že škola moc přátel nemá. Propagaci akce bych v pozici pořadatele určitě nesvěřoval dětem a už vůbec bych se nespoléhal na účinnost takového zprostředkování informace. Každý z nás chce být osloven přímo, pozván osobně a nikoli vzkazem. Je to stejné, jako když mi po síti facebooku kdokoli doporučuje přijmout přátelství někoho jiného. Okamžitě to mažu. Publikum školního plesu tvoří v podstatě čtyři skupiny, zaměstnanci školy, rodiče současných žáků, veřejnost a čestní hosté. Je celkem pochopitelné, že se v malém městě jeví ples školy jako příliš oficiální akce a mnoho lidí je takovou představou natolik svázané či se obává její škrobenosti, že se pak raději neúčastní. Nevědí, že my neúčinkujeme v prkenných oblecích s kravatou, že atmosféra akce je naopak velmi přívětivá a příjemná. V propagaci spatřuji nezastupitelnou roli pořadatelů především. Je žádoucí, aby takové sdělení dokázali veřejnosti včas a vhodně přednést, aby dokázali do plesového příběhu vtáhnout důležité osoby. Pak bude sál ke spokojenosti všech zcela vyprodaný, jak tomu bývá na převážné většině našich vystoupení. Máme rádi, když je organizátor zapálen pro věc, když dokáže dopředu a včas vše promyslet, dokáže sestavit tým nadšenců a pomocníků, dokáže oslovit úspěšné sponzory a postará se svědomitě o vše potřebné. Sál se nakonec naplnil a obsazena byla zčásti i místa na balkoně. Myslím, že ti, kteří se plesu účastnili, byli spokojeni. Vytvořili krásnou atmosféru, ve které se nám hrálo velmi příjemně a to je dobrým příslibem do příštího roku, kdy jsme byli na poslední lednovou sobotu opět pozváni k účinkování na stejném plese. Jen mám poslední dobou pocit, jak se začíná pomalu plnit kalendář akcí v roce 2011, že čas letí o to rychleji, že každý rok je stále kratší a kratší. Tak hlavně aby nám vydrželo zdraví, a když budeme mít hodně nažito, bude tím více o čem zpívat, abychom zcela neutonuli ve víru života této mírně pomatené doby. Když se na včerejším koncertu ASPM zmínil pan Jan Spálený v komentáři mezi písničkami o podání piva ve skle a nikoli v plastovém kelímku jako o vyjádření úcty k člověku, mluvil mi z duše. Je to něco, co v české kultuře a kulturnosti nějak postrádám. Čím dál více lidí dokáže hodiny vysvětlovat, proč to tak je, a že to jinak nejde, ale já tomu vůbec nevěřím. Raději jsem si na Housáku, kde se báječný koncert konal, nedal ani jediné pivo. Nechci se zařadit do davu, který stále tupě přijímá, co mu někdo naservíruje. Stačí si jen představit, že by si to pivo v plastovém kelímku nedal vůbec nikdo a již příště by bylo vše vyřešeno, nastal by malý posun do zdravějších poměrů, možná by to pak nevědoucím nějak docvaklo. Domluvil jsem v závěru s manažerkou naše vystoupení na Housově mlýně na Čarodějnice, tedy 30.4.2010, ale pro jistotu si vezmu svůj skleněný půllitr s sebou. Na zdraví.

Pane, budeme si hrát

Našemu účinkování na maturitním plese soukromé Odborné střední školy podnikatelské v Kolíně předcházela asi desítka e-mailů, které jsme si vzájemně vyměnili s Terezou a později také s manažerkou školy, paní Daleckou. Tereza se objevila v listopadu na sezimovoústeckém retroplese, kde jsme hráli, a tam se také zrodil nápad pozvat nás na maturitní ples v Kolíně. Pak následoval její vzkaz na našem webu a to už jsem pátral po motivu pozvání. Tereza byla ve svých sděleních přesvědčivá a zřejmě stejně jako mě dokázala přesvědčit i svoje spolužáky a management školy. V pátek 12.3.2010 jsme tedy kolem půl šesté (osmnácté) dorazili před Městský společenský dům v Kolíně k domluvenému vystoupení. Ač byl sál až ve druhém patře, nebylo stěhování aparatury příliš náročné, jelikož jsme mohli zajet autem až ke vchodu v pasáži a naložit téměř vše do výtahu. Měl sice jen nosnost do 250 kg, ale čtyřmi jízdami jsme podstatnou část techniky dopravili až na místo. Sál se nám líbil svým členěním a také akustika prostoru vyhovovala našim požadavkům. Ozvučení akce bylo svěřeno pořadatelským týmem pardubickému zvukovému mistrovi Jirkovi Nazarevovi, který měl vše vzorně přichystáno již při našem příjezdu. Nastavil nám zvuk skvěle a čistotu signálu pak narušovala už jen světelná technika, kterou zajišťovala další firma. Ukazuje se, že je vždy nejlepší svěřit celé zabezpečení zvuku a světel jednomu subjektu, ale takové zkušenosti málokdy investor nezabývající se pravidelně pořádáním kulturních akcí má a ekonomický tlak v takových případech hraje rozhodující roli. Hrálo se nám výtečně a zklamali jsme snad jen příznivce dechovky a Kabátů. Z této škatulky nezaznělo nic, jelikož se takové orientaci důsledně vyhýbáme. Dramaturgie maturitních plesů v Kolíně je zcela jiná proti plesům u nás doma, kde půlnoční překvapení maturantů, nacvičená studentská scénka, je už neodmyslitelnou součástí každé akce a také účast profesionálních rádiových moderátorů je samozřejmostí. Nám se lépe hraje, pokud není náš program příliš přerušován jinými vstupy, a proto nám kolínský ples svým jednoduchým pojetím vyhovoval. Slečny byly vyladěny vkusně do krásna od hlavy až k patě, ale mladí muži si našli v mnoha případech zalíbení v módě společenského obleku doplněného sportovní obuví, často dlouhodobě používanou a nesoucí viditelnou informaci o stavu cest a aktuálního počasí. Velmi pozitivně hodnotíme manažerské zajištění celé akce paní Daleckou, protože se vše do puntíku odehrálo podle předem smluveného scénáře, všichni splnili to, k čemu se zavázali, a tak jsme odjížděli spokojeni a s pocitem úspěšně zvládnuté akce. Škoda jen, že si Richard nevzpomněl na úryvky z večerníčků o dvou medvědech „Pojďte pane, budeme si hrát.“ Umí dokonale imitovat Rudolfa Deyla, který svého času oběma medvědům propůjčil hlas, a když by zrovna připomenul: „Pane, vaše hry jsou příliš vypečené. A tradá do Kolína, za holkama, jedemé,“ sedlo by to určitě náramně. Tak třeba někdy příště. Děkujeme Tereze Březinové za pozvání, paní Dalecké za poskytnutý servis a všem Kolínským včetně maturantů za hezké přijetí a krásnou atmosféru celého večera.

Plzeňská sekce

Sotva jsme se probudili z krátkého spánku po ranním návratu z Kolína, srovnali jsme si myšlenky, noty, texty, zaplašili stopy snů a protáhli veškeré údy, protřeli zrak živou vodou, vypili pohár prozření až do samotného rozbřesku, abychom vzápětí už odhodlaně kráčeli či jeli k místu startu následující akce. Rok jsme měli se spolkem Táborských kupců dohodnutý termín na sobotu 13.3.2010 pro účinkování na 3. šermířském plese v Dražicích. Když jsem na facebooku šermířů četl, že akce končí ve tři hodiny, trochu jsem znejistěl obavou, zda to fyzicky zvládneme v programově velmi náročném víkendu, ale ukázalo se nakonec, že svozový autobus byl objednán na půl druhé hodiny. Na sále pak zůstala nejvěrnější část publika, pro kterou jsme hráli ještě poslední sérii skladeb. Program plesu naplněný mnoha tanečními a bojovými vstupy byl na začátku ještě zpestřen vystoupením souboru Dei Gratia. Bavili se dobře hosté v dobových středověkých kostýmech i publikum nehistorické. My jsme se zhostili časového překlenutí akce a posunuli děj z dob rytířských turnajů a kejklířských extempore do času šedesátých let. Měli jsme možnost sledovat reakci středověkých tanečníků, kterak se vypořádají s bigbeatovým rytmem a vyšší hladinou zvukové intenzity. Mnozí rytíři si rozpustili sepnuté vlasy a tak se vlníc ve střídavém předklonu a záklonu podobali vzhledu Deep Purple daleko více než my. Založili jsme si v souboru s Radkem a Pepínem trojčlennou plzeňskou sekci, jelikož jsme nuceni vozit si na většinu akcí vlastní zásoby plzeňského piva. V restauracích začíná totiž převládat Budvar, protože firma dodává výčepní technologii zdarma, lépe řečeno za doživotní závazek čepování produktu. Lidé odjakživa inklinují k věcem zadarmo a na kvalitu příliš nehledí. Pro mě je to vždy signálem, zda se restauratér zajímá víc o spokojenost hostů nebo o spokojenost vlastní. Je jasné, že spokojenost hostů plodí následně i spokojenost provozovatele, leč posloupnost spokojenosti v českých poměrech začíná na straně opačné. Spokojenost na straně hostů je pak spíše smířením. Plzeňská sekce v souboru nevznikla nahodile. Stojí za ní dlouhodobá konzumační orientace a také těsné vazby k městu. Radek má v Plzni druhý byt a to, že jej v kapele často nazýváme Mladovožičákem z Traktorova, není úplně pravda, jelikož je to Plzeňák jako Brno. Já strávil v Plzni rok své základní vojenské služby a město mám i přes rozporuplné vzpomínky na život za kasárenskou zdí na Slovanech od té doby rád. Pepíno má v Plzni bratra a jezdí do pivovaru na pravidelné koštování. Richard je zatím osamocen v sekci karlovarské, neboť mu ani nevím kdy a proč, učaroval Becherův bylinný lektvar. Eva pijící jen pramenitou vodu pak v roli nočního řidiče je obvykle čestným hostem obou sekcí. To bylo krátké a jemné sdělení pro potenciální pořadatele, jak být s námi zadobře a kterým směrem orientovat péči o nás. Příští týden zakončujeme nepřetržitou šňůru nejen víkendových vystoupení od poloviny prosince a budeme první jarní víkend a následující velikonoční svátky odpočívat a relaxovat. Odmítli jsme nabídku k vystoupení právě na Velikonoce a pak už nás čeká série dubnových akcí na Vávrovce, ve Veselí nad Lužnicí a na Housově mlýně. Velmi nás potěšila nabídka na srpnové vystoupení s kapelou Vladimíra Mišíka v Mikulově, o kterém se nyní jedná, a doufáme, že se vše podaří uzavřít k naší spokojenosti. V Dražicích byl zvuk včera i dnes přímo skvostný a podle sdělení houslisty Dei Gratia prý jako z cédéčka. Tak jsme odjížděli domů navýsost spokojeni, nesmírně unaveni, ale šťastní. Kluci od šermířů nám natahali aparaturu až do auta, za což jsme velmi vděční, jelikož téměř veškerou energii vkládáme do písniček a na transport osob a věcí nám už téměř nic nezbývá, spíš jen jakási rezervní dávka odkudsi ze dna sil. Akci hodnotíme jako velmi povedenou a dokonce si myslím, že by měl pan starosta Dražic šermířům přispět do kasičky za to, že mu do obce přivezli kulturu, přilákali mnoho lidí a propagovali tak Dražice široko daleko.

Konec šňůry

V sobotu 20.3.2010 jsme vystoupením na maturitním plese Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni zakončili nepřetržitou zimní šňůru akcí. Od 5. prosince loňského roku jsme totiž pouze s jediným volným víkendem hráli každý týden. Ustáli jsme i zdravotní indispozice a odolali nástrahám chřipkových virů, které nás obletovaly a žadonily o návštěvu alespoň v předsíni. Příští vystoupení máme naplánované až v sobotu 10.4.2010 na Vávrovce. Do té doby se budeme věnovat pouze soukromým aktivitám. Hrát v Bechyni na plese bývalé keramické školy bych před čtyřiceti pěti roky považoval za úžasné, to bylo v čase, kdy stejnou školu absolvoval Karel Kryl a také legendární zpěvák éry rock´n´rollu Viktor Sodoma. V té a ještě pozdější době patřila škola k prestižním československým ústavům a o přijetí ke studiu usilovalo tehdy velmi mnoho talentovaných zájemců. To už dnes zcela zřejmě není pravda, protože věřte nevěřte, dekorováno bylo na maturitním plese pouze deset žáků, přesněji devět slečen a jeden mladý muž. Že by se mladí umělci někam vytratili, není příliš pravděpodobné, jen žádné teplé místečko na nikoho s takovou kvalifikací nečeká. Každý musí v umělecké profesi dnes obstát sám, vše si vybojovat svou invencí, umem, pracovitostí, spolehlivostí a schopností prosadit se. Možná jich začínalo více, ale samotný výtvarný talent k úspěšnému zvládnutí studia nestačí. Celý ples, ačkoli se sál nakonec naplnil, byl nějak poznamenán atmosférou osamocenosti žákovského torza původní třídy. V takové chvíli nejsou ani rodiče příliš pyšní a radost z úspěchu dětí se jaksi nedostavuje. Ředitel školy a třídní učitel nesdělili maturantům při dekorování vůbec nic a na oplátku nepronesli nic ani maturanti. I Bechyně mi dnes připadá jako mrtvé šedivé město. Za dvacet let po převratu politických poměrů nedokázali v Bechyni opravit ani historické náměstí a lázeňský duch městečka vyprchal jakbysmet. Odešli armádní letci, kteří tvořili určitě silný kupní potenciál města a přestalo se následně dařit i firmám. Jak by řekl klasik, chcípnul tady pes. Zánik školy při tak malém počtu žáků se dostaví určitě conevidět. Sál kulturního domu je docela příjemný, alespoň ve světlech reflektorů se mi tak jevil. Po rekonstrukci dnes volá většina objektů zabývajících se realizací kulturních programů, a také v Bechyni to bylo patrné. Podlaha na pódiu pamatuje hodně staré časy, šatna za ním o velikosti dva metry na dva je také zanedbaná a řemeslně doslova odfláknutá. Šedivé plastové trubky vodovodní přípojky vedené po zdi nad stěnovými obklady svědčí o úrovni řemesla a také požadavcích správy kulturního domu. Jinak se nám hrálo dobře, jen pověstná jiskřička nějak nepřeskočila. V jednom okamžiku k tomu bylo velmi blízko, to když najednou uprostřed písně vtančila přímo před nás na pódium dvojice a prsty rozcuchaného jinocha zabořené do zadečku slečny soukaly její minišaty stále výš a výše a my skoro zapomněli hrát, protože jsme viděli úplně všechno, ani spodní prádlo si slečna pro tento úžasný večer neoblékla. Při jejich druhém pokusu o pódiové extempore, přestože pohled na pozadí slečny se nám docela líbil, jsem drobným gestem požádal Roman Máje, který celý večer ozvučoval, moderoval a v závěru doplňoval diskotékou, aby tanečníky vrátil zpět na taneční parket. Nedávná zkušenost Radka, na kterého spadla tanečnice roztočená jako smyslů zbaveným partnerem, kdy přišel téměř o drahocenný hudební nástroj, byla ještě příliš živá a Radek se raději sunul k sousednímu mikrofonu z dosahu zmítající se dvojice. Pak už jsme dohráli poslední sérii v klidu, Richard představil za potlesku publika kapelu, zazněl poslední akord E6, vše jsme naskládali do auta a odjeli. Někdo zaklepal na dveře a pak vstoupilo toužebně očekávané jaro. Užijme si ho.

Svatební veselice

Následující příběh je svatební a odehrál se v sobotu 26.6.2010 v lesní restauraci Na Pintovce v Táboře. Veškerá komunikace o naší účasti na večerní oslavě probíhala prostřednictvím elektronické pošty mezi mnou a nevěstou několik týdnů. Nikdy jsem slečnu Alenu neviděl, ani ji neznal, ale byla ve svých sděleních a přáních hodně přesvědčivá. V takových případech přijímáme pozvání k hraní rádi. Celá svatební veselice pak odpovídala svoji atmosférou duchu našich vzájemných dohod. Hrálo se nám skvěle a prodlužovali jsme produkci více jak o hodinu. Tím jsme také zároveň zakončili všechna vystoupení první poloviny roku. Snazší bylo nabídky k hraní přijímat nežli odmítnout, protože tak činíme neradi. Novomanželé vypustili o půlnoci teplovzdušné balóny vzhůru k nebi s tajným přáním, o kterém vědí jen oni sami. My jim přejeme, ať se jim vyplní, jelikož byli sympatičtí, příjemní, pohostinní a milí. Děkujeme.

Woodstock na Vávrovce

Pavel Čulík mi zavolal někdy před Vánoci, že se rozhodnul opět po roce pořádat v dubnu tradiční tematickou akci na Vávrovce. Pojmenoval ji Woodstock a všem muselo být z názvu jasné, o co 10.4.2010 půjde. Woodstock je předchůdcem všech hudebních festivalů, vyjma festivalu v Monterey, který se konal již v roce 1967 v Kalifornii. V éře hippies byl vrcholem léta lásky. Festival tehdy navštívilo 200 000 fanoušků. Kytarový mág Jimi Hendrix na závěr svého vystoupení symbolicky zapálil svoji kytaru a tak jsem čekal, že to Richard po více jak čtyřiceti letech na Vávrovce napodobí. Monterey vyšlapal cestičku. Byl to v podstatě první z dlouhé šňůry festivalů, která vyvrcholila 15. srpna 1969 legendárním Woodstockem na farmě Maxa Yasgura ve státě New York. Nám bylo tehdy třináct let a šance letět za oceán byly srovnatelné s cestou na Měsíc nebo spíš na Mars. Asi jediným československým účastníkem festivalu byl Miloš Skalka. Na Vávrovku jsme dorazili krátce po půl šesté a po dvoutýdenní přestávce jsme se na hraní velmi těšili. Vávrovka byla stylově vyzdobena mottem hippies, „Make love, not war“ (Milujte se, neválčete!), „Flower power“ (Síla květin), „Peace please“ (Mír prosím), Don't Trust Anyone Over Thirty" (Nevěřte nikomu, komu je přes třicet), … Po přečtení posledního hesla jsme věděli, že můžeme říkat, co chceme, ale nikdo nám to stejně věřit nebude. Americká kamna tlačila vydatně spirálami teplo do útulného prostoru, takže jsme jako skláři u pecí pili Plzeň hned při instalaci aparatury. Byla to nejlevnější Plznička široko daleko, jen za 28,-Kč, i když pro nás byla zcela zdarma. Musím konstatovat, že měla lepší kvalitu než v Havaně na táborském náměstí. Kupodivu ji ani nečepovali do plastových kelímků jako na Housáku. Jak oni to jen dělají? Určitě dobře. Za akcí byla vidět spousta práce, nápadů, nasazení, nadšení a spolupráce skvělého týmu. Dostat doprostřed lesa, daleko od civilizace, zhruba sto padesát lidí, není snadný úkol. Je to spíš výzva pro schopného organizátora, který se jí chopil s vervou a stoprocentně úspěšně. Všichni účastníci Woodstocku se vyladili podle svých možností více či méně do stylu druhé poloviny šedesátých let dvacátého věku, alespoň podle svých představ, protože jen málokdo z přítomných tu dobu ve skutečnosti zažil. My jsme naštěstí ve zmíněných letech vyrůstali a troufám si soudit, že bude trvat ještě moc a moc dlouho, než podobné kulturní obrození nastane znovu. Dvě stě let po Mozartovi se objevila tehdy nová „revoluční“ hudba a kultura vůbec, která pak ovlivnila doslova celý svět. Já už se do ničeho z šedesátých let nevešel a tak jsem byl potěšen už jen tím, že jsem vylovil ze skříně pět let staré džíny značky Marlboro v přesvědčení, že jsou americké a velikost 33/32 mi padla stejně jako kdysi, ani pásek jsem nepotřeboval :). Atmosféra v sále byla přepestrá, people in motion i skvělé emoce kroužily prostorem a hladily nás po duši. Konzumace všeho plnými doušky nám prospívala a naplňovala nás zcela. Proto jsme také hráli o hodinu déle, než bylo plánováno a po výborném gulášku jsme balili aparaturu v menší depresi, než tomu bývá obvykle, možná i proto, že ukládání součástek a hejblátek probíhalo pod dozorem hippies, kteří posedávali vedle na dřevěných schůdkách, opřeni o sebe spali, a nebo jen tak snili. O šanci pomoci nám s věcmi do auta se však připravili, neboť je zmohla únava a odebrali se ještě dříve k zaslouženému spánku do pohádkové ložnice v patře budovy. Vydali během večera tolik energie, že z toho bude žít Vávrovka určitě celý rok. Pavel Čulík by měl pořídit rekuperační jednotku, která by vracela pozitivní energii zpět a vzniklo by jakési perpetuum mobile přiživované pouze sporadickou přítomností tak skvělého publika, které jsme na Vávrovce zažili tentokrát my. Bylo to vždycky senzační, ale poslední akce předčila všechny předcházející. Z pěti hvězdiček dávám této šest. Když hrajeme v jedné rovině s tanečním parketem, je to kontaktní produkce, při které cítíme energii publika. Jsme nechráněni vyvýšením pódia a trpíme obavami z pádu tanečníků na naše nástroje, či z vyražení zubů při prudkém posunutí mikrofonního stojanu, ale podstoupené riziko stojí za to. Před lety jsme tak začínali a pokaždé hráli téměř na dotek, ale dnes si to můžeme dovolit pouze na vybraných akcích. Musíme mít jistotu, že přijde naše publikum, kterého si po léta velmi vážíme, neboť vyniká inteligencí, vkusem a slušností. Moje teorie o poměru neslušnosti ku slušnosti, neinteligence ku inteligenci, nevkusu ku vkusu v číselném vyjádření 7,5 : 2,5 je v okruhu přátel známá a já se velmi těším z pocitu, že na Vávrovku dorazili(y) dvaapůlky. Všichni účastníci mi určitě dají za pravdu, že to bylo jiné než v běžném kulturáku. Nevěří tomu na této planetě už snad jen Petr Kobian, kterého jsem o tom přesvědčoval následně v nedělní sauně, ale možná jen proto, že mně už bylo třicet a k tomu ještě hodně dávno. Co dodat? Dvakrát nevstoupíš do téže řeky a tento zážitek nám prodloužil život zcela jistě o několik roků. Cítili jsme, jak se dotýkáme hvězd. Děkujeme všem, co vážili dlouhou hrbolatou cestu v relativně nepříznivém počasí do kouzelného místa bez signálu mobilů, bez internetu, bez televize, rádia a bez městské hromadné dopravy. Hrát a svítit bez pomoci Eonu, ČEZu, Temelína a bez dozoru městské policie bylo prostě kouzelné. Pavle, děkujeme a zase za rok na viděnou, shledanou a slyšenou.

Nad Lužnicí

V pátek 16.4.2010 jsme v půl páté odpoledne odjížděli hrát do Besedy ve Veselí nad Lužnicí. Ač je to pouhých třicet kilometrů od Tábora, byla to v tomto městě naše první akce. Beseda se rekonstruuje v prvním patře a v přízemí je již všechno hotové. Hráli jsme v zadním salonku pro cca šedesát lidí a prostor byl zcela zaplněn. Obsadili jsme si kout proti baru u oken a měli přehled o všem, co se děje uvnitř i venku. Sálek měl krásnou akustiku a naše aparatura i osvětlení jeho architekturu ještě vyzdvihnuly. Začali jsme hrát hned po setmění za mezinárodní účasti Čechů, Slováků a Maďarů. Nejvíce bylo Češek a atmosféra byla místy krásná a místy napjatá. Schylovalo se v jednom okamžiku i k československému pěstnímu souboji, ale paní hostinská doutnající konflikt naštěstí diplomaticky zažehnala. My na to nejsme zvyklí, protože na našich vystoupeních se nic takového neděje, ale ve Veselí nad Lužnicí není naše publikum ještě selektované. To trvá vždy nějaký čas, než potřebná očista nastane. Musí se starat zpočátku především pořadatel, když nás zatím ve Veselí nikdo nezná, aby dokázal slušné publikum včas a dostatečně oslovit. Plakáty na akci jsme našli jen v restauraci, majitelé nebyli na akci vůbec přítomni, nikdo nás nepřivítal, ani se s námi neloučil, a podle toho byl připraven i personál. Stěhovat restaurační nábytek opravdu už příště nechci. Máme na stejném místě domluveno ještě jedno letní vystoupení, a pokud by měl být přístup pořadatelů obdobný, bude poslední. Hrálo se nám hezky pro několik desítek příjemných lidí, pozitivní ohlas jsme také intenzivně vnímali, jen pořadatelský servis, ač jsme si kupovali za 32,-Kč dobrou Plzničku, hodnotím jako nejmizernější v tomto roce. Tak jsme byli napůl smutní a napůl veselí nad Lužnicí.

Volové, zahrajte Visáče!

Jsem tak rád, že nemusím do průvodu. Nikdo mi nedělá čárku za účast, protože se průvod nekoná a doufám, že se žádné povinné shromažďovací masové akce ve svém životě už nedočkám. V předvečer prvního máje jsme se shromáždili na Housově mlýně v Táboře, nikoli povinně, ale zcela dobrovolně a publikum za to bylo ochotné dokonce zaplatit stokorunové vstupné. Kulturní lidé takových peněz nelitují, protože je osvobozují. Stačí se podívat po víkendu komukoli do očí a je jasné, jaké má zážitky. Ty televizní příběhy určitě mnoho radosti a povznášející nálady nezpůsobí. Akci pořádal tým z Housova mlýna a nazval ji Beltine, což je keltský svátek. Já jsem původně připsal na náš plakát motto „víno, ženy, zpěv“, protože jsem si myslel, že se bude pít převážně víno, že tam budou převážně ženy, a že se bude převážně zpívat, ale byl jsem poučen, že o tom to nebude. Přepsal jsem následně motto na „krok z temnoty k světlu“, protože jsem si to vymyslel, protože se mi to líbilo, protože jaro je světlejší než zima, protože se příroda probouzí ze spánku, a přestože se manažerka Housova mlýna opět čertila, nechal jsem to tak. Z temnoty k světlu vykročilo tentokrát více jak sto lidí a tak jsem docela zvědav, jaký oficiální počet návštěvníků nám nahlásí pořadatelé. Nakonec se stejně pilo i víno, většinu publika tvořily podle mého předpokladu ženy a zazníval také převážně zpěv. Někdy bych se rád podíval na naše vystoupení i z druhé strany od publika, jehož příjemný spoluzpěv jsem místy registroval. Mám rád srdcaře, tedy lidi zapálené pro věc, ať už činí cokoli, snad kromě zlodějny a kriminálních činů. Pozná se to. Na mlýně jich byla většina, protože chtít přijít je spíš rozhodnutí citu než rozumu. Nám se hraje v takové atmosféře dobře. Nespatřil jsem žádného morouse, neboli mrzutého člověka, který by vnášel do prostoru negativní energii, a koho něco trápilo, mohl to napsat na lísteček a podle keltského rituálu spálit o půlnoci v ohni. Tím bylo všechno zlé definitivně zažehnáno. Pili jsme plzeňské pivo z vlastních zdrojů, samozřejmě ve skle, protože plastové kelímky z Housova mlýna stále nezmizely a tento nedůstojný způsob konzumace ze zásady nepodporuji. Richardovi to nevadí, ale on není členem kapelní plzeňské sekce, jelikož vypil za celý život asi devět piv, z toho celých osm v jeden den a to jedno v den následující. Měl tentokrát v kelímku něco tmavého, keltského, a řídit nazpět proto musela již tradičně Eva. Opět nám připravila skvělou svačinku, na kterou zbyl čas až v autě při odjezdu. Já jsem zhltnul večeři o půlnoci, to když jsem si koupil pár průsvitných plátků masa za 60,-Kč s chlebem a hořčicí v ceně. Zda to je drahé či levné už nepoznám. Vím jen, že bych se za tu cenu naobědval v kterékoli restauraci nabízející polední menu, bylo by to zřejmě i s polévkou, na porcelánu a s nerezovým příborem a s DPH. Takto jsem to doslova dlabal rukama z papírového tácku, zato porce mi vystačila na celých pět minut, takže to vlastně vůbec nevadilo. Původně jsme měli hrát v prostřední místnosti, ale pár dnů před vystoupením jsme byli přesunuti do místnosti k baru, což se nám nakonec líbilo více. Rezonance byla dokonalá, protože prý vibrovalo i pivo. Když hudbou rozhýbeme i pivní molekuly, pak už to lepší ani nemohlo být. Vyhověli jsme i mladému Keltovi, který neúnavně asi hodinu pokřikoval: „Volové, zahrajte Visáče,“ a nám to vůbec nevadilo a od Visáčů neboli Visacího zámku pak zazněla Známka punku a Traktor. Nachýlila se druhá hodina ranní a publikum jsme zklidnili nejdříve Réhradicemi, na které básník Lumír tančil se svojí vílou valčík a pak ještě Cestou po půlnoci z Levoči domů, což Richard s Pepínem složili v patnácti letech, těsně po první světové válce a zkrátili název na Cepopuledo, protože si to nemohli zapamatovat. Jednou ve slabé chvilce Richard prozradil, že v Levoči nikdy nebyl, a já také dodnes hledám v textu zmínku o nějaké popůlnoční cestě. Možná to bylo právě tu noc, kdy Richard pozřel svoji celoživotní dávku zlatavého moku. Každej bigbíťák by měl pít pivo, kořalku a měl by kouřit. S Richardem jsme si role rozdělili, já za něj piju pivo a on za mě kouří cigára. Co je to kořalka vlastně ani netuším. Večírek byl moc povedenej (povedený) a kdo na něm chyběl, připravil se o hezkej (hezký) zážitek. Děkujeme početnému publiku a všem přátelům a kamarádům, kteří dorazili a bavili se skvěle s námi.

Mejdan jako prase

Dneska už se nemůže člověk spolehnout téměř na nic. I předpověď počasí je všeobecně platná pro celou republiku a nikdo neví, jak vlastně bude. Nakreslí se symbol slunce, mraku a deště, doplní teplotní rozmezí a to by v tom byl čert, že by to pak bylo jinak. Po čtyřměsíční šňůře vystoupení jsme v květnu a ještě počátkem června čerpali síly a inspiraci, abychom v sobotu 12. června 2010 odjeli na privátní akci pod hvězdami do Křížova pod horou Blaník. Mělo být hezky a skutečně celý den také bylo. Sotva jsme však naložili aparaturu a nasedli do vozu, začalo pršet. Na místě pak nespadla ani kapka, a tak jsme vše nainstalovali ke spokojenosti oslavence Antonína alias Pepíka. Když už to mělo vypuknout, dohnal nás déšť, kterému jsme Papamobilem ujeli. Neměl však naštěstí dlouhého trvání. K hraní v soukromí se necháme moc a moc přemlouvat a klademe vždy objednavateli tisíce překážek, abychom tím prověřili jeho opravdový zájem. Nechceme být totiž nikdy pouhou kulisou k čemukoli. Pokud všechny nástrahy námi nastavené zájemce překoná, pak jedeme hrát rádi. Tak nějak to bylo i v tomto případě. Výhodou venkovního hraní je dobrá akustika a čistý vzduch, nevýhodou pak všechno ostatní. Pokud navážeme s publikem dobrý kontakt, vznikne hezká atmosféra a hraje se nám dobře. V Křížově o nás bylo postaráno skvěle a celý večer byl příjemný. Vydrželi jsme hrát do dvou hodin, než začalo opět pršet. To už jsme měli hlasivky z proměny počasí značně ochablé a zachraňovali to konzumací domácí moravské slivovice, jejíž účinek nám uzdravoval hrdla, ale způsobil ochabnutí ostatních orgánů. Musela řídit cestou zpět Eva, protože tu nikdo k nekalostem nepřemluví. Tuším mlhavě, že jsme usínali kromě chatrného spánku v autě až v půl páté ráno za rozbřesku. Radek vystoupil v polovině trasy a odkráčel domů, neboť bydlí kromě Plzně i v Mladé Vožici. Na základnu jsme dorazili ve čtyři hodiny, ve čtyřech a nikoli po čtyřech. Po celý večer jsme byli svědky mnoha příběhů, které účastníci velkolepé oslavy prožívali, ale nelze je v úctě k soukromí sdělovat. Půlnoční tanec místního blázna s živým kvičícím prasetem byl jen malým střípkem jakoby vystřiženým z Hrabalových obrázků. Kdo koho z uvedeného páru požádal o tanec netuším, ale prasečí volenku jsme v žádném případě nevyhlašovali. Tak to jsem opravdu nikdy předtím nezažil a ještě nyní nerozdýchal. Byl to mejdan jako prase.

Černá kočka

Vrátit se po desítkách let na stejné místo je vždy nostalgickou záležitostí, ať už se to pojí s čímkoli, a snad také proto bylo hraní v Borotíně v sobotu 19.6.2010 více komplikované. K pořádání taneční zábavy se rozhodla Jana stejně, jako kdysi v polovině osmdesátých let. Tehdy byly zábavy v každé obci s kulturním domem pravidelné a konkurence tudíž značná. Dnes se na vesnicích už neděje téměř nic. Chcípnul tam pes, jak se říká. V zimě se pořádají jeden či dva plesy, obecní a hasičský, a tím veškerá kultura končí. Mladí dojíždějí do měst na diskotéky a starší pospávají u televizních obrazovek. Jana chtěla využít k pořádání taneční zábavy termín tradičního fotbalového turnaje, který po léta přitahuje pozornost místní i přespolní divácké obce. Mělo se hrát pod přístřeškem u hřiště už od sedmnácti hodin. To se nám moc nezamlouvalo a přemlouvali jsme Janu k posunutí začátku, jelikož máme četné zkušenosti, že to v létě takto brzy nefunguje. Po měsíci dohadování jsme posunuli čas zahájení alespoň na devatenáct hodin a přepsali plakáty. Když v televizi týden předem zveřejnili předpověď počasí, bylo všem jasné, že venku se hrát nebude a čeká nás vystoupení v kulturním domě, na stejném místě jako kdysi. Děsilo nás jen stěhování aparatury, protože v Borotíně vede cesta k pódiu nejprve dlouhou chodbou v přízemí a pak ještě po schodech do prvního patra a přes celý sál. U vchodu nás čekal jeden ochotný pomocník a v šesti se to pak zvládlo o něco lépe než obvykle. Předlouho jsme nastavovali zvukovou hladinu na únosnou úroveň, neboť v sále byly jen holé zdi a zvuk tlumily pouze chatrné záclony na několika oknech. Byli jsme připraveni hrát od devatenácti hodin podle plánu, ale nebylo pro koho. Potvrdila se naše zkušenost, že začínat v létě dříve než od devíti hodin je nesmyslné. Čekali jsme tedy na devátou, protože účastníci fotbalového turnaje stejně odjeli domů a předpoklad, že budou tvořit základ tanečního publika, se tak nepotvrdil. Vůbec se mi zdálo, že Borotínští již nedokážou táhnout za jeden provaz. Dříve je spojovala příslušnost k jednomu zaměstnavateli, což bylo místní JZD a všichni se měli tak nějak stejně. Dnes si hraje už téměř každý na svém písečku a hledá spíš únik. Jak jinak si vysvětlit, že nepřišli ti, na které jsme spoléhali nejvíc. Každý měl v plánu najednou něco jiného, opékání prasátka, zapíjení konce fotbalové sezóny v sousední hospodě atp. Za starých časů organizovaly kulturní večery spolky, které dnes existují spíše ojediněle. Děti už necvičí v Sokole a křiví si záda spíš u počítače. Z mně známých uměleckých seskupení přijeli snad jen Lumírovci. Ruchovci i Májovci zůstali na druhém břehu, pro spolek Mánes neměl sál důstojnou architekturu a situaci tak zachraňovalo několik členek spolku Hlahol. Hlaholu bylo všude kolem plno. Večera se účastnila i početná skupina vedená Ruslanem z Kazachstánu, který také vystoupil na pódium a pěl v rodném jazyce písně svého srdce. Stačil jsem překládat: „Dub zelený ční nad zálivem, zlatý tam řetěz zavěšen, učený kocour chodí kolem, co řetěz stačí, nocí, dnem. Jde vpravo, písničku si zpívá, jde vlevo, pohádku má zas“. Tím dostala celá akce mezinárodní charakter a byla hezká až dojemná. Vždy přemýšlím, co vede některé lidi k hereckým výkonům před akcí, když se rozplývají: „Vy hrajete v Borotíně? To tam budeme, to bude bomba, přijde celá parta“. Výsledek po akci je ten, že ze všech rozplývajících se nepřijede nikdo. Nabídku jsme přijali především kvůli nim. V devět hodin se v sále objevilo asi čtrnáct lidí a neměli jsme chuť vůbec hrát. Spousta dřiny s přípravou, odpolední odjezd na akci, zrušení všech soukromých aktivit, rozpaky. Už jsem viděl, jak všechno demontujeme, skládáme a nosíme zpět po nekonečných schodech do auta, abychom to zase pracně uložili na původní místo na základně. Jana to naštěstí posoudila správně a vzala celé riziko akce na sebe. Začali jsme hrát a parket i sál se postupně plnil až do výše své kapacity. Nakonec to byl moc příjemný večer a odjížděli jsme spokojeni. Museli jsme přidávat dvě písničky a poslední nota zazněla ve čtvrt na tři. Pomocníků k úklidu aparatury bylo víc než na začátku a ještě si k tomu zpívali. To bylo pozitivní, povzbuzující a děkujeme za to moc. Kde hledat vysvětlení pro vše, co se odehrálo? Může za to jedna černá kočka, která nám přeběhla v Borotíně přes cestu? Nejdříve jsme zabrzdili a chtěli místo objet po vedlejší silnici. Radek pověru nectil a ponoukal Richarda k jízdě vpřed. Sotva jsme začali se stěhováním aparatury, už hlásil Pepa, že si Radek přiskřípnul prst, kterým nejvíce hraje a stříká mu z něj krev. Čekali jsme, co se bude dít dál. Muselo ještě něco přijít a také přišlo. Najednou rána. Richard si popotáhnul židli, která byla zaklesnutá do kovové konstrukce opřené o zeď na pódiu, ta se převrátila a plnou vahou ho trefila do hlavy, do zubů a do zápěstí. Eva běžela do hospody pro led a obkládala bratříčkovi bolístku. Ženská přítomnost v kapele je v takovýchto případech nepostradatelná. Naštěstí se pak už nic jiného nepříjemného nepřihodilo. Přesto vzkazujeme do Borotína, pokud nás pozvou příště, ať si zavřou všechny černý kočky doma do sklepa. Eva samozřejmě tradičně také napekla řízky, připravila pečivo a okurky, abychom netrpěli hlady, když jsme na akci trávili asi čtrnáct hodin. Měla je připravené již v pátek, neboť si myslela, že hrajeme o den dříve, ale byla to moje chyba, jelikož jsem na našem webu z nějakého důvodu k 19.6.2010 přiřadil pátek. Zatracené kopírování Ctrl+C. Možná si to tak přála ta zatracená černá kočka. Radek ještě přinesl z rodinné narozeninové oslavy domácí věnečky, po kterých se jen zaprášilo. Prach jsme pak splachovali Plzničkou, kterou jsme si dovezli v dostatečném množství z domova, jelikož se nám s ní dobře hraje a málokde ji mají. Tečka na závěr, byl to kouzelný večer a děkujeme, především Janě, která na celou organizaci akce zůstala téměř sama.

Šavle a meče

Zdarec jako sviňa, volové, pozdravila nás Eva po vystoupení z auta a vzápětí se rozřehtala. To je novej pozdrav a my jsme jen lapali po dechu z toho překvapení a také z nové fasády, kterou Richard po dvaceti letech na svém baráku nechal zhotovit. Málem jsem netrefil. Větší vedro ten den snad už v Čechách ani nemohlo být, když jsme v sobotu 10.7.2010 v pět odpoledne naložili aparaturu a mířili po rozvařené asfaltce k akci do Bratřic za Pacovem, tedy za hranice Jihočeského kraje. Pamatuji si ještě, kdy okres Pelhřimov patřil k Jihu, ale dnes spadá do správy Kraje Vysočina. Krajina všude kolem je překrásná, a tak si Radek vzpomněl, že se vlastně v Pacově narodil. Kromě básníka Antonína Sovy se narodilo v Pacově i mnoho mých kamarádů. Bylo to v době, kdy táborská porodnice byla postrachem rodiček a v Pacově to prý skvěle fungovalo. Čekali jsme, že bude už v Bratřicích napuštěný bazén, který jsme před rokem hodnotili v počátcích budování, ale peníze z EU byly již prostavěny jinde. Koupat se mohou Bratřičané zatím jen doma ve vaně či vlastním bazénu, ale věřím, že se jim dílo brzy podaří dokončit stejně dobře, jako se jim povedl postavit kulturní dům s restaurací a penzionem, ve kterém byl díky kvalitní tepelné izolaci příjemný chládek a také výborná akustika. Začínat se mělo v osm, ale tradičně v létě se scházejí lidé až později. Hráli jsme tedy od půl deváté, ještě za denního světla. Po setmění se zábava rozproudila a na parketě se vytvořil obrovský kruh, ve kterém si byli všichni bratry, či sestrami, dcerkami, synky, strýčky i tetami, dost možná i bratranci nebo sestřenicemi. Pan starosta a jeho družina se o nás pečlivě starali, měli jsme všeho dostatek, i panáčka z Varů Karlových jsme stihli pozřít po půlnoční skvělé večeři. Vydrželi jsme hrát do čtvrt na tři a sbaleno bylo už za necelou hodinu. Eva opět kázala víno a pila vodu. Proto také zasedla za volant Papamobilu a bezpečně nás dopravila na základnu. Richard umí totiž řídit jen po cestě tam a zpátky by už určitě netrefil. Připomíná mi to Angličanku, o které kdysi vysílala televize reportáž. Uměla zatáčet jen doprava a vždy si musela hledat na mapě města cestu, aby se k cíli dostala pravotočivým směrem. Pomalu svítalo, když jsme všechno uklidili na své místo za pancéřovými dveřmi pod dohledem několika bezpečnostních kamer do prostoru prošpikovaného laserovými paprsky značně znaveni úmorným vedrem, vysíleni stěhováním aparatury i šestihodinovou hudební produkcí. Konstatovali jsme, že je nás už málo, kteří hrají tak dlouho a možná budeme produkci zkracovat na pět hodin, abychom potřebnou energii příliš nerozmělňovali. Lví podíl na koloběhu energie má samozřejmě publikum, a pokud funguje vzájemná komunikace mezi pódiem a parketem, pak se mohou dít i divy. Na Táborské slavnosti nás letos nikdo nepozval, a proto budeme hrát někde jinde nebo vůbec. Zřejmě se při tak nízkém rozpočtu na celou akci nenalezly adekvátní důstojné prostředky a prostor pro účinkování domácí skupiny. Je fakt, že šavle a meče jsou stále dražší.

Tradice je tradice

Už ani nepočítám, pokolikáté jsme v Liderovicích, v zapomenuté končině za Táborem, hráli. Akce je privátní, pořádaná firmou Aksamite, pouze pro zvané z řad zaměstnanců, úspěšných prodejců produktů firmy v celé republice a jejich rodinných příslušníků. Návštěvnost se tak blíží zhruba pěti stům účastníků. Pódium je vždy na stejném místě a tak máme po léta už vše vyzkoušené. Známe trasu, víme kde parkovat, kam umístit reproduktory a ostatní aparaturu, aby hrála optimálně. V týdnu se mě kdosi ptal, kde hrajeme. Odpověděl jsem, že v Liderovicích venku. „A co když bude pršet?“, doplnil svoji otázku. „V Liderovicích nikdy neprší“, odpověděl jsem. Vůbec jsem se nemýlil. V pátek večer pršelo a bylo poměrně chladno. V sobotu se však tradičně vyčasilo a obloha se rozjasnila. Vysvitlo slunko a bylo velmi příjemně. O to příjemněji, že do Liderovic vyjíždí jako předvoj již po obědě Richard s Šárkou a stavějí celou aparaturu sami. Musí tam totiž odpoledne znít alespoň reprodukovaná hudba, jelikož akce je celodenní. Zbytek skupiny dorazil až na šestou druhým autem s Evou za volantem. Přichystali jsme si akorát nástroje, zapojili kabely a šlo se na věc. Hrálo to skvěle a lidem se všechno moc líbilo, stejně jako nám. Palo Méry opustil na den svoji táborskou restauraci Na Schůdkách a připravoval v Liderovicích báječné steaky z bezedných nádob. Kdo je v tu chvíli připravoval v jeho restauraci, nevím. Ve stánku naproti pódiu čepovali Plzničku a veškerý servis, který máme na vystoupení rádi, byl naprosto dokonalý. To člověka rozmazlí natolik, že když nás pak zve k účinkování méně zkušený či naopak mírně vykutálený pořadatel, který netuší, co se patří nebo to alespoň předstírá, aby z akce na náš úkor „vyškubl“ co nejvíc, jsme mírně rozladěni a jeho příští pozvání většinou odmítáme. Škubat musí někoho jiného. Hrajeme pro radost a nemůžeme se z akcí vracet naštvaní. Naštěstí dokážeme po léta pořadatele úspěšně filtrovat a tak nám to stále drží pohromadě. Do Liderovic jsme byli v závěru opět pozváni i v příštím roce. Poslední sobotu v červenci 2011 se těšíme zase na shledanou. Děkujeme, bylo to fajn.

Někdy příště

Kdosi na nás shora dohlížel a dopřál nám skvělý zážitek z akce, na které jsme hráli společně, v pátek 6.8.2010 v Želči, se skupinou Katapult. Tedy Katapult hrál dvouhodinový koncert a my tříhodinovou afterparty. Na pátek totiž hlásili v předpovědi počasí souvislý déšť nad celou Českou republikou, a protože se akce konala venku u fotbalového stadionu, myslel jsem, že se hrát nebude. Je však těžké dlouho dopředu smluvně uzavřenou akci zrušit a uhradit jen náklady s tím spojené. Od rána se střídalo jasno s polojasnem, pak jsme navečer v půl šesté naložili aparaturu, a během cesty do Želče nám vydatný déšť sprchoval auto. V Oboře, přes kterou jsme jeli, padaly z nebe doslova trakaře a voda se valila přes silnici a její zčeřená hladina zasahovala téměř k ose kol. To už jsem nevěřil, že se bude hrát. Oba zvukové a osvětlovací týmy už na místě dokončovaly instalaci aparatury a Katapult měl již dokonce zvukovou zkoušku. Byla postavena dvě pódia. Nás ozvučoval a osvětloval skvělý Luboš Kocourek a snad ještě Duch Svatý. V osm večer bylo vše kompletně hotové na obou pódiích a zbývala hodina do začátku koncertu. Přestalo pršet a nefoukal ani vítr. Začali přicházet lidé a před devátou hodinou se k mému překvapení prostor hodně zaplnil. Odhaduji, že se akce zúčastnily více jak tři stovky lidí, což považuji za úspěch. Při hezkém počasí by to byl spíš dvojnásobek, ale atmosféra byla kouzelná. Když po dvouhodinovém koncertu legendární Katapult s Oldou Říhou končil písničkou Někdy příště, už jsme si ladili nástroje a dohrávali písničku s nimi. Pak Pepa klepnul čtyři, a publikum se přesunulo k našemu pódiu. Zněl úvodní Claptonův Cocaine a následně Stonesovské Satisfaction. Tančící dívky prožívaly své ladné kreace nehledě na promočený trávník a mně to připadalo jak na legendárním Woodstocku, krásná atmosféra a skvělý zážitek. Podle sdělovaných ohlasů a komplimentů se to líbilo nejen nám, ale i publiku. Rozdali jsme vizitky a museli odmítnout pozvání k hraní na stejné místo ještě o prázdninách. Srpnové a zářijové karty jsou letos definitivně rozdány a žádné vystoupení se do fermanu už nevejde. Hrát budeme po dovolené na konci srpna po několika letech opět na zapomenutém a prodaném Mlýně Davídkov u Kolína, nyní již bez mlynářky Marty a mlynáře pana Václava. Tam jsme hráli v létě 2003 poprvé pod současným názvem skupiny a člověk by ani nevěřil, že je to už sedm let. Pak nás čeká vystoupení u staronového táborského Chlastánku, kam se mi nikdy moc nechtělo, spíš vůbec, protože zázemí pro hraní zde není už roky vytvořené a nikdo se o to ani nesnaží, ale nakonec jsme na nabídku přistoupili a pozvání přijali. V centru Tábora již není mnoho možností pro naše vystoupení a večery, které jsme měli tolik rádi U Červeného koně, již nejdou za současných podmínek realizovat. Oslovují nás především prostory s atmosférou a těch je v Táboře skutečně málo, a pokud existují, tak jsou příliš malé a pro produkci našeho typu nevhodné. Tím více si vážím pořadatelů ze Želče, když vím a vidím, do jak velkého rizika pořádáním akce venku s dvěma kapelami vstupují, a přesto nechají postavit dvě pódia a obětavě se o všechno starají. Večeře po vystoupení byla taktéž vynikající a nezbývá než poděkovat všem, kteří se v těžkých podmínkách na organizaci a zabezpečení akce jakkoli podíleli, děkujeme a Někdy příííštěe.

Návrat

Že se ještě někdy vrátíme hrát na Mlýn Davídkov do Hryzel u Kolína, či přesněji u Kouřimi, jsem opravdu nevěřil. Jezdili jsme tam od léta 2003 až do 3.2.2007 pravidelně a Mlýn vždy patřil a bude patřit k místům, která se nesmazatelně zapsala a zapisují do historie kapely. Když jsme se tam loučili před více jak třemi lety poslední akcí, protože Václav a Marta Davídkov prodali, neznali jsme záměr nového majitele a čekali, jak to s mlýnem dopadne. V sobotu 28.8.2010 jsme se dočkali. Byla to ohromná, až neuvěřitelná náhoda. Nepozval nás k hraní totiž majitel Mlýna, jak by se dalo předpokládat, jelikož jsme jej ani nekontaktovali, ale na doporučení DJ Kosti jedna mladá partnerská dvojice, která se rozhodla právě na Davídkově uspořádat svoji svatbu. Kosťa pro ně hrál ze své diskotéky před rokem v Olomouci, a že se rozhodnou pro svatbu za rok právě na Davídkově a vyberou si k živému vystoupení právě nás, neměl v tu dobu asi vůbec nikdo tušení. Svatba byla velkolepá, krásná, vkusná a bezvadná. Řekl bych, že patřila k nejlepším svatebním oslavám, na kterých jsme vůbec kdy hráli. Hostů bylo nejméně sto dvacet a zastoupeny byly snad všechny kraje České republiky, Slovensko a také jiné země včetně Spojených států amerických. Cesty uvnitř zahrady objektu byly lemovány papírovými sáčky s dírkami ve tvaru ornamentu, skrze které zářilo světlo svíček umístěných uvnitř. V altánku uprostřed dvora se grilovalo a každý si vybíral pochoutky podle svého gusta. Nový majitel Pavel z Velké Bíteše zachoval na Mlýně vše hezké a vylepšil nedodělané, když vystěhoval stodolu a udělal z ní perfektní sál s pódiem. Vznikl tak krásný a velký prostor s otevřeným pohledem do trámové konstrukce krovu, s vynikající akustikou a kouzelnou atmosférou. Jak se lidé pohupují už při zvukové zkoušce, je to vždy signál, že se akce vydaří. Parket se naplnil podle očekávání hned v úvodní sérii a tak to vydrželo až do půlnoci, kdy jsme štafetu předali Kosťovi, který pak dohrával diskotéku už na starém místě v hospodě u krbu, kde jsme byli zvyklí hrát před lety. Bylo přece jen chladno a uvnitř otevřené stodoly klesla teplota ke 12 °C. Tím nastala rovnováha mezi stupni teplotními a pivními, jelikož se čepovala k naší radosti dvanáctistupňová Plzeň. Z vystoupení jsme měli ohromnou radost, protože ohlas publika byl velmi vřelý a také novému panu mlynáři jsme se líbili. Rozdali jsme několik vizitek a odjížděli s pocitem, že se na Mlýn zase budeme vracet. Zdá se, že věci se dějí tak, jak se dít mají. Když jsme se na konci června 2003 pojmenovali Big Papa, odjeli jsme k první akci s novým názvem právě na Davídkov, což chápu jako osudovou záležitost a cítím dnes, že Mlýn napíše v kapelním příběhu ještě více kapitol. Pokud se rozhodneme někdy dobrovolně ukončit aktivní hudební kariéru, mělo by to být zcela určitě právě tam. Po cestě domů jsme střídavě pospávali a bdící službu držel jen Radek za volantem a Richard vedle něj. Radek si v Egyptě odpočinul od všech běžných starostí a trápil se jen velkým teplotním rozdílem, protože 45 °C ve stínu u nás doma určitě nebylo a jen tak nebude. Dorazili jsme na táborskou základnu asi o půl třetí v noci s krásným pocitem, tak jak se nám to vždy líbí, když je akce se vším všudy dokonalá. To nastalo. Děkujeme Kosťovi, že nás doporučil, děkujeme novomanželům za bezchybnou organizaci, pozvání a pohoštění, všem hostům za nádhernou atmosféru a přijetí, panu mlynáři Pavlovi za přízeň a péči a někdy zase na shledanou.

Ende gut, alles gut

O víkendu, tedy už v pátek večer 3.9.2010 a pak v sobotu 4.9.2010 jsme odehráli dvě vystoupení. První na Žižkově náměstí v Táboře u taverny přejmenované originálně někým vtipným na Chlastánek a druhé v areálu u bazénu v Plané nad Lužnicí. Už během týdne se silně ochladilo a také pršelo. Zdálo se, že se obě akce ani neuskuteční, ale pak se počasí umoudřilo a dokonce nad Táborem vysvitlo sluníčko, stejně jako v sobotu nad Planou. Dvouhodinový koncert na náměstí se mi ani hodnotit nechce, protože mám mnoho výhrad k hraní na kostrbaté dlažbě, k hraní pro lidi, kteří si nemají kam sednout, k hraní, na kterém se vybírá vstupné dobrovolně povinně do klobouku, k hraní, na které nikdo nevylepí plakáty, k hraní, pro které si musím stavět sám pořadatelský stan, k hraní, které se musí useknout úderem desáté večerní hodiny, nerespektované na stejném místě po léta při Táborských setkáních a při pravidelném letním promítání filmů. Měl jsem pocit, že právě vybírání vstupného do klobouku v nikterak předem vymezeném prostoru psychologicky zahání lidi daleko od scény, až někam ke kašně či za ní, jako by stále byli tak nějak na odchodu či jen procházeli kolem. Koncerty v centru města jsou určitě dobrým počinem ve prospěch jeho kultury, ale pak by mělo Město Tábor, chce-li to vůbec, podpořit takovou aktivitu důstojnou částkou, aby akce nebyla závislá na příspěvku lovených přihlížejících, postávajících a kolemjdoucích. Pak by se dalo vybrat i místo taktéž v historickém centru, kde se může hrát déle a nikoho to neruší, připravit k tomu hezké jeviště i hlediště a zázemí včetně WC. Vzdálenost publika byla na náměstí taková, že jsem si řečeno s nadsázkou chvílemi připadal jako delikvent na policejní vyšetřovně pozorovaný z druhé místnosti za jednostranně světlopropustným sklem, aniž tuším a vidím kým. Na třicet metrů skutečně jen velmi těžce člověk vnímá jakékoli emoce publika. Možná to ostatní hodnotí a vidí jinak, ale popisuji zde jen svůj ryze osobní pohled na věc omezený úzkým zorným polem nitra plátěného přístřešku zpoza reprobeden, svoji nejistotu, svázanost, nervozitu či trému spojenou právě s tím vším popsaným. Rozdýchával jsem to ještě v sobotu dopoledne. Pozitivně lze tak hodnotit především motivaci pořadatele, kterou jsem vyčetl na facebooku „Koncerty u Taverny“: „My to totiž neděláme pro peníze, ale protože nám není jedno, kde a jak žijeme a máme v sobě něco, co nás žene k tomu, abychom pořád něco vymýšleli a realizovali.“ V sobotu po obědě jsme již dorazili do Plané, obloha se vymodřila, pořadatelé nám pomáhali se stěhováním aparatury, scéna byla připravena, přivítal nás pan starosta, dostali jsme občerstvovací lístek a po dvouhodinové přípravě jsme v sedmnáct hodin zahájili produkci pro velmi početné publikum. Planá nad Lužnicí pořádala setkání českých Planých, tedy té u Českých Budějovic, u Mariánských Lázní a Chodové Plané. První pod pódium dorazili typičtí Západočeši, urostlý Saša ve sportovním úboru s nápisem na zádech Czech team a sympaticky obrýlený a vykulený Gusta. Jejich taneční kreace poutaly v tu chvíli větší pozornost než naše hraní, ale oba byli velmi milí a vtipní. Pak se už postupně další tanečníci a posluchači přibližovali stále více k pódiu a atmosféra vystoupení byla nádherná. V publiku se objevil i herec Michal Dlouhý s početnou skupinou svatebčanů hledajících nevěstu. Nevěsta se našla, ale měla jiného partnera. Pochopil jsem, že herec se tento den neženil. Najednou se opět dostavila nirvána, kterou prožívá na scéně snad každý hráč, když cítí, že je to dobré a publikum to v mnohonásobně větší míře vrací zpět. Po letech nás navštívil legendární kytarista Jarda Podkul, klávesista Jirka Matoušek alias Máca a také geniální baskytarista Jirka Čermák, který s námi dokonce zapěl katapultské Blues. Všichni tři se během sedmdesátých a osmdesátých let vystřídali ve formaci Orion, ve které jsme hráli v těch časech společně s Richardem a Pepínem. Plaňáci byli tento večer zkrátka a dobře skvělí. Po skončení jsme dostali řízek s bramborovým salátem a také nám pořadatelé opět pomáhali s naložením aparatury do Papamobilu, který parkoval za branou areálu. Takový přístup hodnotíme velmi pozitivně a velmi si toho vážíme. Plánští se na nás mohou kdykoli obrátit a rádi pro ně budeme opět hrát. Děkujeme všem, co se o perfektní akci jakkoli zasloužili a na shledanou. Ende gut, alles gut.

Vinařská stezka

V sobotu 18.9.2010 jsme vyráželi k plánované akci v Praze ve Žlutých lázních už před polednem, jelikož zvuková zkouška začínala ve čtrnáct hodin. Počasí bylo ideální, ani zima, ani horko, všeho tak akorát. Míjeli jsme nejdříve plavecký areál v Podolí a pak už zatáčeli vpravo k Vltavě. Z pódia jsem viděl přes střechu tančírny Vyšehrad a bylo to kouzelné. Tak bych si to představoval v Táboře na plovárně, které by podobná dřevěná tančírna velmi slušela. Pražské služby zde pořádaly svůj sportovně kulturní den a přišlo hodně lidí. Před půl čtvrtou zahajoval akci Dalibor Gondík a pak už jsme padesát minut hráli v souvislém bloku my. Balení pódiového aparátu po koncertu proběhlo v rekordně krátkém čase, protože jsme vzápětí odjížděli směrem na Brno k další večerní akci v Pavlově na Pálavě, kde se konala již po sedmé Vinařská stezka, což je jakési putování krásnou krajinou okolo Pavlova pod Dívčím hradem spojené s ochutnávkou těch nejlepších moravských vín. Večer se všichni účastníci z okruhu přesunuli do pavlovského kulturního domu a tam jsme od půl deváté hráli my k poslechu i tanci. Vstupné ve výši 290,-Kč zahrnovalo konzumaci tří pohárů vína, porce výtečného guláše a porce krocana s mandlovou nádivkou. Po příjezdu jsme nejprve ochutnali výtečně ošetřenou Plzeň a to hned několikrát a pak jsme během produkce postupně proměňovali kupony za výše vyjmenované produkty. Ryzlink, ročník 2009, mně chutnal převelice a půlnoční porce domácího guláše jakbysmet. Kupon na krocana s mandlovou nádivkou jsem nechal bohužel propadnout, protože kapacita trávícího traktu byla tentokrát vším pozřeným přečerpána. Protáhli jsme hraní nejméně o hodinu a půl, jak bývá na Moravě zvykem, především kvůli skvělému publiku. Spali jsme v penzionu u Aloise, protože Hotel Pavlov měl obsazena všechna lůžka účastníky akce a Zdeněk Janeček v roli hlavního pořadatele hlásil, že veškerá ubytovací kapacita je v obci Pavlov naplněna. Když jsme ve tři ráno všechno nastěhovali do Papamobilu, řešili jsme tradiční otázku, co s načatým večerem? Načali jsme jej v Bowlingovém baru a líbilo se nám tam až do půl šesté. Přijde mi, že na Moravě běží čas úplně jinak než u nás, i spánek byl kratší. Vstávali jsme už v půl deváté svěží a odpočatí a chvátali na snídani do hotelu Pavlov. Po snídani jsme ještě navštívili básníka a herce Sváťu Řičánka v jeho sklípku a vyhodnotili celou akci. Všem se to velmi líbilo a je jisté, že do Pavlova opět najdeme cestu. Skvělí lidé, skvělé prostředí, skvělé služby, skvělý servis a organizace všeho. Za vším se skrývá um a elán Zdeňka Janečka, majitele hotelu Pavlov, který dokáže přilákat do Pavlova lidi i z velké dálky. Tentokrát byli dokonce na sále i Táboráci. To mě nutí přehodnotit svoji dávnou kružítkovou teorii, jejíž princip spočívá v hraní na místech uvnitř či naopak vně kružnice vymezené poloměrem vytyčeným ze středu táborské kašny k jižní hranici Unhoště. Pavlov spadal svojí pozicí už za kružítkovou hranici a mohli jsme se tak vždy kochat pocitem absolutní svobody z nedohledna. To už nyní, když jsme byli z Tábora dostiženi, přestává platit a budu muset poloměr kružnice poněkud navýšit, nebo posunout střed kružnice jinam. Rozhodnu se až nad mapou. Vyřešilo by to i posunutí Unhoště o pár desítek kilometrů na sever, ale to zřejmě nebude úplně jednoduché. Děkujeme za vše, bylo to moc hezké a příjemné.

A přece se točí

Kdysi jsme bývali také vodáky. Každý z nás sjel určitě několikrát alespoň Lužnici ze Suchdolu a Vltavu od Soumaráku, ale to už je spíš vzpomínání, které se mi vybavilo v souvislosti s akcí, na kterou jsme byli přizváni současným majitelem mlýna Davídkov Pavlem. Pod mlýnem teče Vavřinecký potok a vodáci zde tradičně rok co rok uzavírají svoji sezónu veselicí s hodováním, hudbou a tancem. Hrálo se ve stodole, z níž vzniknul velmi krásný sál s původním kamenným vyzděním. Parket je prostorný pro jakékoli taneční i netaneční kreace, vzadu u baru je každý bleskově obsloužen vlídným personálem a lidem se tu zcela jistě velmi líbí. Hráli jsme na stejném místě již dvakrát, nejprve na konci srpna na svatební oslavě, podruhé v pátek 15.10.2010 a vždy se nám podařilo roztančit publikum již od první písničky. Genius loci je zde dokonalý a nezaměnitelný, jako byste se rázem ocitli na časové ose o několik století zpátky, kdy v okolních lesích řádily tlupy středověkých lapků a vy jste našli bezpečné zázemí právě ve mlýně. Vjížděli jsme do mlýnského dvora krátce před osmnáctou hodinou a zaparkovali těsně u dřevěných pojezdových vrat stodoly. Ze srpnové akce jsme to měli už nacvičené a tak nám příprava netrvala příliš dlouho. Uvnitř objektu vyhřívalo prostor několik tepelných zdrojů, elektrických i plynových, protože venkovní teplota v polovině října klesla náhle pod neočekávanou hranici. Pamatuji se na počátek října 1961, kdy jsme se ještě koupali v řece, ale to byla zlatá šedesátá léta, která nás svoji atmosférou, ať pozitivní či negativní, stále nějak provázejí a připomínají se v různém kontextu. Kdo je nezažil, úplně je nepochopí, ale určitě patřila ve 20. století k přelomovému období především v umění a hudbě zejména. Když jsme v roce 2003 hráli na Davídkově poprvé, stály za výčepem dvě sympatické slečny studentky, Martina a Jana, které pomáhaly tehdejší paní mlynářce Martě na akcích s obsluhou hostů. Vzpomínám si, jak obě doslova létaly od výčepu a kuchyně po schodech do patra, kde sedávalo nejméně dalších padesát lidí proti zcela zaplněnému přízemí. Dnes jsou již obě dámy vdané, mají děti a na vodácké akci se objevili k naší radosti jejich otcové, které známe osobně ze svatební oslavy, jelikož jsme Martině i Janě na svatbě hráli. Tímto děvčata na dálku zdravíme a určitě se při nějaké akci ještě setkáme, až děti trochu odrostou čtyřiadvacetihodinové péči a dohledu. Na mlýně zase svítily svíčky a Pavel s Kristinou zajistili krásnou stodolní atmosféru. I když se nepodařilo vytopit sál na tropickou teplotu, přesto voda setrvala v tekutém skupenství, Plzeň byla tak akorát a ve skle krásného poháru pod šlehačkovou pěnou se zrcadlil kouzelný večer, který si všichni účastníci včetně nás velmi užívali. Vypořádali jsme se i s poklesem elektrického napětí, jehož nižší úroveň způsobená nadměrnou víkendovou zátěží místní sítě nám nedovolila rozžhavit kytarová komba. Pouštěli jsme s Richardem signál kytary rovnou do mixážního pultu a komba jsme nastartovali až v poslední sérii, kdy už místní chalupáři vypnuli přímotopy, grily, bojlery, kotle a sporáky, přestali vařit, péct, prát, žehlit a vysávat. Napětí se vrátilo na efektivní hladinu 230 voltů, dopili jsme lahodnou Plzeň, tajemný a slavný lektvar Jana Bechera, Tullamore Dew vhodnou pro každou příležitost a odjeli domů k jihu. Hřálo nás u srdce z dobrého pocitu, z laskavých lidí, z dobré party na Mlejně, z krásně prožitého večera a z jistoty téměř stoprocentní, že se na Davídkov brzy a rádi zase vrátíme. Děkujeme Pavlovi za pozvání na hezkou akcičku, za hřejivé pohoštění a Kristině a celému týmu za přípravu, organizaci a propagaci tradiční vodácké veselice. Jsme rádi, že se opět točí kolo ve mlýně. Kdo hledá a chce hledat, najde mlýn na www.mlyndavidkov.cz nebo na facebooku.

Co jsme si, to jsme si

Naše vystoupení v Jihlavě, krajském to městě Vysočiny, nebylo z naší strany plánované a k účasti jsme se rozhodnuli až na poslední chvíli, když nám pořadatel oznámil, že jsme už uvedeni na pozvánkách a počítá se s námi. Produkční agentura nám obvykle zašle pár měsíců dopředu nabídku k vystoupení a pak se dlouho neozývá, čímž s akcí přestaneme počítat a nezařadíme ji ani do fermanu. Pár dní před akcí se pak najednou ohlásí asistent produkce telefonicky, že vše je vyřízené a musíme jet. Tak se to odehrálo i v souvislosti s jihlavskou akcí pořádanou pro firmu Sapeli ve čtvrtek 21.10.2010. Produkční agentuře se zajištění všeho potřebného zřejmě komplikovalo, a tak se nám ani neodvážila sdělit dopředu, co nás přesně čeká. Informace jsme dostávali postupně po dávkách a je jasné, pokud bychom je dostali včas, že bychom účast zcela určitě odmítnuli. Hodinu před odjezdem nám sdělili, že nehrajeme uvnitř budovy, ale ve velkém stanu, který však bude vytápěn. Venkovní teplota se pohybovala odpoledne kolem pěti stupňů a museli jsme si na poslední chvíli oděv doplnit zimní výbavou. Před Pacovem nás ke všemu ještě objížďka donutila odbočit z přímé trati, protože v obci Kámen se už několik let na silnici něco buduje a stále to není hotové. Eva však rozdávala v autě ještě teplé řízky, které už tradičně připravuje a smaží před cestou, čímž nás až neskutečně rozmazluje, že pak ani nepřikusujeme chléb, ale zajídáme řízek řízkem. Každý měl nejméně čtyři a to jsme ještě netušili, co nás opravdu čeká. Pak už jsme míjeli Kojčice u Pejřimova a záhy dorazili před Humpolcem na dálnici nebo spíš roletu D1. V levém pruhu u svodidel byla jízda snesitelná a za hodinu a kousek jsme už parkovali v areálu Sapeli. K našemu zděšení jsme obdrželi závěrečnou informaci produkce, kterou nám ani nemusel nikdo sdělovat, protože jsme to přímo viděli z okna. Velký stan byl opravdu postaven, opravdu byl vytopen, ale pódium bylo postaveno venku před ním. Tak jsme asi čtvrthodinku nedokázali ani vystoupit z auta a rozjímali, zda se rovnou neotočit a odjet domů. Představa hraní v teplotě kolem nuly nás děsila a také jsme se obávali o nástroje a aparaturu, kterým tyto provozní podmínky zcela určitě škodí. Snad jen pocit kolegiality s produkčním týmem a vnímání rozsahu a významu pořádané akce nás donutil setrvat a vystoupení realizovat. Je fakt, že se pak všichni snažili připravit nám v rámci možností co nejlepší servis a nastěhovali na pódium tepelné plynové fukary a výhřevné klobouky, nosili nám svařáky, krmili nás pochoutkami z rautu a zaplatili dopředu královský honorář. Naše vystoupení uvedla moderátorka Primy Terezie Kašparovská ve třech dvacetiminutových blocích, mezi kterými jsme měli čas k dalšímu občerstvení a zahřátí. Celou akci zvučil tým Wohnoutu a chlácholil nás, že Wohnouti hráli ještě v krušnějších podmínkách v zimě ve Špindlu pod sjezdovkou při mínus patnácti stupních. Přiznám se, že bych takové vystoupení chtěl vidět, nebo možná nechtěl, protože bez dostatečné alkoholové dávky interpretů se dalo asi stěží uskutečnit. Nakonec jsme vše ustáli a odměnou nám byl potlesk tří stovek účastníků, když část publika dokonce tancovala za úplňku pod pódiem a dožadovala se na konci přídavků. Byli jsme tentokrát neoblomní, nikoli z nafoukanosti, ale spíš z ofoukanosti a promrznutí. Tak toto už nám přátelé víckrát nedělejte, ale jinak dobrý. Co jsme si, to jsme si :-o).

Masquerade black

V pátek 29.10.2010 jsme měli konečně jistotu, že budeme hrát v teple. Docela jsme trpěli na několika předcházejících vystoupeních zimou a obavami z nachlazení, že pouhý příslib realizace akce kdekoli uvnitř, v bezvětří a v sále s teplotou kolem dvacítky, nám působil radost. Richard se po návratu z Kréty ještě nevzpamatoval z teplotního šoku a stále se v něm tluče moribundus, kterého se ne a ne zbavit. Teď na to bude mít dva týdny, jelikož příští víkend máme volno a teprve až v sobotu 13.11.2010 vyrážíme na Hotel MAS do Sezimova Ústí, kde máme již na IV. Retroples dva týdny zcela vyprodáno. Tentokrát se v kulturním domě Milénium na Pražském sídlišti konal maturitní ples neboli maturák jedné třídy táborského Gymnázia a my jsme až do půlnoci hudebně vyplňovali prostor mezi různými vstupy od předtančení, stužkování, proslovů přes dražbu a vyhlašování hlavních tombolových cen. Prostor Milénia byl zaplněn u všech barů i na parketu a neprošla by snad ani myš. My jsme přebývali v čase jiných výstupů v úkrytu na pohovce za pódiem, které bylo ze všech stran vyzdobeno zavěšenými bannery newyorských mrakodrapů, protože takové bylo i téma celého plesu a konzumovali jsme z vlastních zdrojů českou Plzeň a výběrovou kosteleckou šunku s křupavými rohlíčky, které nám již tradičně připravuje Eva. Svítili jsme si ekologicky LED diodovým reflektorem a číhali, abychom se objevili na jevišti pokaždé právě akorát. Vystupovali jsme v tradičních úborech masquerade black s výjimkou Radka, který měl čerstvě vypráno a pojal tedy večer v duchu Jaroslava Ježka tmavomodře v blue jeans, jelikož to prý byly nejtmavší suché kalhoty, které odpoledne doma našel. V závěru našeho vystoupení nastala bouřlivá vytleskávačka, a proto jsme chtěli publiku přidat alespoň ještě jeden svižný kousek. Moderátor byl ale neoblomný, přísně střežil časový harmonogram plesu a hrát nám už nedovolil. Půlnoční překvapení musí být holt přesně o půlnoci. Tak jsme si v pološeru tiše sbalili fidlátka a jeli domů, určitě s dobrým pocitem a v přesvědčení, že i maturák může být někdy dobrá akce.

Vožický buchty a znojemský vokurky

Upozorňuji, že v textu je užito pro zachování autenticity příběhu několik vulgarismů a mládeži do jednadvaceti let se četba z takového důvodu nedoporučuje, ba je přímo zakázána. V sobotu 13.11.2010 jsme vystupovali na sezimovoústeckém Retroplese již počtvrté v řadě od roku 2007. Poptávka po vstupenkách převyšovala letos nabídku či kapacitu sálu v hotelu MAS, kde se akce konala. Podařilo se jí vyprodat do posledního místa v sále, ve všech saloncích a restauraci měsíc dopředu. To není úplně obvyklé v době, kdy kultura spíš trpí nedostatkem zájmu, v kině je na dobrém filmu jen několik lidí, na mnoho kapel se sejde sotva třicetičlenné publikum, málo se čte a zábavě vládne nekonečný televizní seriálový proud. Na hotelu v Sezimově Ústí se nám hraje vždy poměrně dobře, jen stěhování aparatury do patra je čím dál tím víc únavnější. Naštěstí nám pomáhají kamarádi a rodinný klan Burešů, Marešů a Kolářů. Zahajovali jsme první blok písničkami z šedesátých let od Petra Nováka, Neila Younga a Beatles a pokračovali s malými přestávkami pro jiné programové vstupy hluboko přes půlnoc. V poslední třetině večera už vystupoval Kosťa s největšími CD hity ze starých zlatých časů Oldies but Goldies. Chybělo mi tam jen šustění jehly na černé vinylové desce, které mám ještě v živé paměti z přehrávání své domácí bohaté diskotéky a plánuji, že si opatřím opět klasický gramofon a k deskám se v dlouhých zimních večerech vrátím. Takový skvost jako je Kuře v hodinkách mám stále schován ve sbírce, která čeká na svůj čas rozeznění Rámu příštích obrazů, Chvíle chvil, Já a dým… Když jsme uprostřed týdne navštívili s Radkem a Richardem v malém sále táborského divadla koncert Karla Kahovce s kapelou George & Beatovens, dýchla na nás z vystoupení především nostalgie, protože si písničky pamatujeme z doby jejich vzniku a při pomyšlení, že fungují dodnes, je to až k neuvěření. Celá kapela je dnes legendou opírající se však stále o poctivou muziku. Naději pro perspektivu našeho hraní nám dodává fakt, že Karel Kahovec se narodil v roce 1946 a je tedy právě o deset let starší než většina členů naší kapely. Z jeho elánu jsme ve zmíněném večeru nasávali pozitivní energii a především víru, že naše hudební počínání má stále smysl. Na hotelu jsme se snažili, aby publikum žilo a aby se stále něco dělo. Myslím, že se to podařilo dokonale, protože publikum zaplňovalo parket nepřetržitě při každém programovém vstupu. Když naše vystoupení kolem půl jedné v noci gradovalo, zaznělo upřímné hodnocení jednoho z účastníků pod pódiem, které musím citovat, i když zní vulgárně, ale jediné slovíčko nelze vynechat. Hovoří za všechny pochvaly, kterých se nám kdy dostalo, a máme z něj upřímnou radost. „Takoví starý čuráci a hrajou jako kráva.“:). Eva hrála taky skvěle, i když se na ni popis nehodí, protože ona hrála jako bejk. A to ještě publikum nevidělo, jaký koncert předvedla v zákulisí, když před nás rozbalila asi třicet vlastnoručně připravených řízků s dvěma sklenicemi znojemských okurek a krajíci čerstvého chleba. Sice manžel Evy Zdeněk prohlašoval, že teď nebudou mít doma týden co jíst, a proto jsme jim raději tři kousky chleba nechali. Radkova Monika nám navíc upekla vynikající tvarohové buchty na vyslazení po mnoha plzeňských pivech, kterými jsme během večera zajišťovali dostatečný a potřebný přísun tekutin. Bože, jak je krásné hrát na domácí půdě. Možná se časem dočkáme, že nám i někdo z publika něco dobrého upeče, přinese a pronikne tím nesmazatelně do historie popisovaných kapelních příběhů.

Jak jsme nebyli na zámku Loučeň

Do soboty 27.11.2010 jsme žili v iluzi, že večer hrajeme na zámku Loučeň, ale až v autě nám Richard oznámil, že je akce přeložena na kolonádu v Poděbradech do velkého sálu v objektu hotelu Swiss. Reklamní agentura Kompakt nás již poněkolikáté pozvala na svoji výroční oslavu a my jsme nabídku rádi přijali, neboť se o nás majitelé firmy vždy pečlivě starají a celá organizace akce klape do puntíku bez chyb. Tentokrát byla oslava spíš šéfovská než firemní, protože se slavila devadesátka jako součet věku obou společníků. Nad pódiem byl umístěn nápis Devadesát let – to není žádný věk, a tak jsme byli pyšní, že nám je v součtu daleko víc a stále žijeme. V mnoha sálech se potýkáme s nastavením zvuku, a bylo tomu tak i v Poděbradech, především proto, že jsou vesměs akusticky nevyladěné. Necitlivé stavební zásahy při rekonstrukcích sálů či jejich částečných úpravách se akustikou vůbec nezabývají a majitelé o tom nemají často vůbec potuchy. Holé zdi a dlažba jsou pro příjemné zvukové klima téměř smrtící. Nakonec jsme aparaturu nastavili na přijatelnou úroveň hlasitosti a hráli takto až do půl druhé popůlnoční hodiny. Konzumovali jsme Plzničku, dobrou první, druhou i třetí večeři a užívali si večer společně s milým publikem. Na parketu vedl prim jako obvykle moravský Arnošt Tůma, jehož taneční projev byl excelentní. Ani já bych lépe nezatančil, a to jsem patřil kdysi k mistrům s koncesí pro výuku v oboru tance a umění:). Poděbrady jsou na srdce a u srdce nám bylo opravdu dobře. Snad se jednou najde i útulnější sál, kde by zvuk měl příjemnější barvu a my zase rádi přijedeme. Po cestě domů naštěstí ještě nesněžilo a tak jsme bezpečně s Richardem za volantem dorazili po dálnici v polospánku na táborskou základnu. Eva si mohla odnést své řízky, které pro všechny případy na výjezdní akce připravuje, konečně domů, protože servis Kompaktu byl jako vždy komplexní, kontinuální a královský.

Poklad na ostrově kapitána Morgana

Roky jsme přes město Sázavu jezdili hrát na Mlýn Davídkov a vždy jsme si říkali, že by se tu někdy mohla také konat nějaká akcička. Vyšlo to až tentokrát, tedy v pátek 10.12.2010. Hráli jsme v sázavské Taverně na ostrově, jak je restaurační a ubytovací objekt krásně pojmenován. Pozval nás Petr Hozman, správce ostrova a Sázavské taverny, s kterým se známe právě z Davídkova. Taverna se nám zalíbila na první pohled. Po dlouhé době jsme si zase zahráli v krásném a útulném prostoru s dobrým zvukem, s pohodovým personálem a před milým publikem. Přijeli i bývalí davídkovští majitelé mlýna, paní Marta s panem Václavem, věhlasný bubeník a zakládající člen skupiny Lucie Tomáš Waschinger s Hankou, a další přátelé od Kolína. Užívali jsme si večer naplno, protože atmosféra byla úžasná. Zase jsme hráli přímo u publika bez pódia a tak to máme rádi úplně nejvíc. Dřevěný dům s jehlanovou střešní trámovou konstrukcí bychom si hned odvezli domů, kdyby to jen trochu šlo. Takový bych si představoval na táborské plovárně u Jordánu, kde by pro něj bylo ideální místo a také celoroční využití. Konzumovali jsme výtečný plzeňský Prazdroj s přívlastkem jako křen ozdobený šlehačkovou pěnou a cítili se jako v ráji. Nejlepší jsou stejně staré vztahy, konstatoval jsem v rozhovoru s Tomášem, když jsme vzpomínali na zážitky z davídkovského hraní, ze všech těch nekonečných večerů trvajících až do svítání. Člověku se postupně vybavují všichni, co tam kdy jezdili a účastnili se neopakovatelných ranních jam session včetně Petra Muka, kluků z Divokýho Billa, Maxim Turbulenc, Emana alias Kamila Gotta, … Karel ze Zásmuků mi říkal, že to bylo nejkrásnější období jeho života a já mu to zcela věřím. Držme se starých vztahů, starých přátelství a lásek, starých a osvědčených hodnot, starých věcí, které dokázaly přežít v souboji s časem. Je v nich síla i energie a dá se na ně spoléhat. Nikdo je nedokáže vzít, vymazat, porazit, vytěsnit a uvést v zapomnění, pokud sám člověk nechce. Tak jsme také s Tomášem a posléze s Karlem pozvedli nejednu sklenku lahodného kapitána Morgana na potvrzení starých pravd, tradic a moudrostí a povýšili jej postupně na majora, plukovníka a posléze ještě generála Morgana. Řídit domů musela samozřejmě nejzlatější Eva, která po celá léta u všeho byla, všechno s námi zažila, všechno viděla a slyšela, i když se vždy tvářila, jako by nebyla nikde, jako by nezažila nic, jako by nikdy nic neviděla a nic neslyšela. V autě po cestě zpět mě vzbudil až potlesk, který jsem sám zahájil v rámci tradice při bezpečném dojetí na základnu, ale zjistil jsem, že stojíme teprve na semaforu u Střelnice a tak se ostatní ještě nepřipojili. Pak už následoval jen krátký úsek k vodárenské věži, otočka o sto osmdesát stupňů kolem vinárny Makovcových a cíl návratu byl dosažen. Tuším, že jsme usínali všichni kolem čtvrté hodiny ranní spokojeni a plni krásných dojmů z hezky prožitého večera. Bez dvou dnů to byly naše deváté narozeniny, jejichž oslava se velmi vydařila. Děkujeme.

Je to jedno?

Letos jsme na vánoční zábavu v kulturním domě v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí dorazili v tradičním čase na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2010, již poosmé. Uvědomil jsem si, že jsme přesně o tolik let starší a stejně tak i ti, co u toho byli hned od počátku na Vánoce v roce 2003 a nakonec i ti, co u toho byli později či vůbec nikdy. Současným středoškolákům bylo tehdy devět, deset let a netušili, že si písničky z našeho původního repertoáru udrží svoje kouzlo tak dlouho a budou na ně dnes tančit a křepčit i oni, stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Je až zázračné, že se ústrašický kulturní dům zaplní o Vánocích vždy do posledního místa a je pak radost hrát v tak krásné atmosféře. Slávka Blažková a Šárka Kolářová věnovaly každému z nás vánoční dárek, sedmihvězdičkový magický likér originálně pojmenovaný jménem příjemce na zlaté vinětě. Pan hospodský poslední léta již nenaráží plzeňský Prazdroj, jelikož z něj má prý nižší zisk a nikdo by ho nepil. Tak jsme si, předvídaje to, přivezli raději svůj vlastní, z kterého nemáme vůbec žádný zisk, ale zcela jistě příjemný pocit. Hospodský na oplátku obdržel od obce ke konci roku padáka a tak se snad dočkáme v příštích letech lepších služeb, i když vsadit se na to nedá. Mohlo by být i hůře. Jednostranný diktát prodejců a poskytovatelů služeb vůči zákazníkům je v menších městech podle mého názoru a četných zkušeností docela příšerný. Raději nakupuji dražší věci v Praze či v Brně nebo prostřednictvím internetu. Zastávám názor, že šmejdovství musí být potrestáno a nikoli podporováno. Mám pocit, že se povrchnost snad ve všech oblastech pomalu vkrádá do našich životů a čím dál víc lidí se s ní smiřuje a říká si, že je to vlastně jedno. Poctivé věci a řemeslo bývají nahrazovány nekvalitou a také v umění se derou do popředí náhražky v podobě naprogramovaných songů a playbacku. No vždyť je to jedno, že?, řekne si sedm a půl lidí z deseti. Jsem rád, že máme publikum vnímavé, kterému to jedno není a které nás svoji přízní popohání k poctivému hraní. Emocemi byly Ústrašice naplněny beze zbytku, to bylo cítit a my za to všem děkujeme. Přejeme vám hezký zbytek roku 2010 i dny příští.