Historie

2009

Polka, valčík, boogie, boogie

V novém roce 2009 jsme na počátku ledna neměli naplánované žádné vystoupení. Když si nás objednali sezimoústečtí fotbalisté na svoji výroční oslavu 10.1.2009 a sdělili, že je to v Táboře U Drsů, rezolutně jsme účast zamítnuli. Přesunout akci do jiného podniku tentokrát nešlo, i když bychom tak rádi učinili po zkušenostech, které jsme tady nedávno získali. Majitel restaurace prý poskytuje fotbalistům úlevy při úhradě sauny a posilovny a tak si to musejí sportovci předplatit právě formou útraty při uvedené akci. Kdo koho vlastně sponzoruje pak zůstává otázkou. Žádná velká škoda pro nás, protože hraní nám musí přinášet radost a ta se ve zmíněném podniku z mnoha důvodů jaksi nedostavuje. Zahájili jsme sezónu daleko radostněji, když jsme v sobotu 24.1.2009 krátce před polednem odjeli hrát na Moravu, do Bystřice pod Hostýnem na 7. květinový ples. Pořadatelé si nás našli na internetu právě pro symboliku spočívající v našem zaměření na hudbu šedesátých „květinových“ let. Obě strany, tedy pořadatelé a my, jsme nakonec trpěli před akcí podobnými obavami. Oni, zda zahrajeme ke spokojenosti účastníků plesu a my, zda se repertoárem trefíme do očekávání a vkusu publika. Po jedné zastávce na občerstvení v bistru u čerpací stanice na dálnici D1 u Brna jsme dorazili přes Kroměříž a Hulín do Bystřice pod Hostýnem kolem šestnácté hodiny. Najít společenský dům Sušil, kde se akce konala, není s pomocí navigace GPS žádný problém, ale neměli jsme poznamenanou adresu a tak džípíesku nahradil dokonale místní občan X, který nám ochotně poradil, protože tam sám právě směřoval. Zaparkovali jsme těsně u hlavního vchodu a začali stěhovat aparaturu do patra na hlavní sál. S dvěma dopravními vozíky a výtahem to bylo celkem snadné. Jedna paní z organizačního týmu vyzvídala, zda hrajeme polky a valčíky a tak jsem to napoprvé přešel taktním mlčením. Vletěl jsem však vzápětí na Richarda, který akci jako manager dojednával, zda nedošlo k nějakému omylu ve výběru kapely. Uklidnil mě, že dramaturgyní večera je Maruška a s tou je vše prodiskutované, dohodnuté a schválené. Malý červíček nejistoty však přesto hlodal. Morava je přece jenom trochu jiná ve srovnání s jižními Čechami, jiný folklor, jiná mentalita, jiné zvyky. Čím jiným zahájit květinový ples než květinou či bylinou, a tak jsme jako úvodní píseň zařadili po letech opět folkově laděný Žalmanův Divoký horský tymián. Nastavili jsme nižší zvukovou hladinu, abychom publikum nevyplašili a když byl v druhé sérii zcela zaplněný parket vyprodaného kulturního domu, obavy z nás postupně opadaly. Hráli jsme již tradiční série a ohlas sálu byl vynikající. Na rock'n'rolly křepčili mladí i starší a byla patrná vrozená muzikálnost Moravanů, hlubší ve srovnání s publikem v českých krajích. Ples neměl jedinou skulinku. Po každé naší sérii byl připraven nějaký kulturní vstup, od malých dětí přes mladší a starší mažoretky, brazilská bojová umění vyjádřená tancem, židovské kreace a nakonec i losování velké tomboly s mnoha hodnotnými cenami. Konečně se někde nesmělo kouřit, vzduch byl dokonale čistý a ladil s překrásnou a dokonalou květinovou výzdobou. Tým pořadatelů ji připravoval bezmála tři dny a ještě než jsme začali hrát, si ji neustále chodil někdo obdivně prohlížet. Květinový ples má v Bystřici pod Hostýnem několikaletou tradici a je pořádán z iniciativy pěti úspěšných zahradnických firem. Ples byl připraven dokonale, přemýšlelo se určitě o každém detailu a na výsledku bylo zřejmé, že tým organizátorů činil vše s radostí a zapálením pro věc. Snažíme se tak hrát i my, což se nádherně propojilo v jeden přesvědčivě působící celek. Jakýsi Jarda prý v kuřáckém kroužku před kulturním domem oslovil zbytek kapely s připomínkou, že u nich ve Ždánicach se hraje na zábavě vždy polka, valčík, polka, valčík, boogie, boogie a po půlnoci už jen boogie, boogie, boogie, boogie a tak jsme ho z tohoto pohledu neuspokojili. Richard mu odvětil, že ho bude muset uspokojit tedy manželka a nalil mu pohár vína, který mu pak manželka odtrhávala od úst, aby ho prý nemusela vláčit dom. Pak jsme ještě koštovali dle mého soudu vynikající domácí slivovici, která však dle soudu předního bystřického paliče neřetízkovala. Byli jsme ubytováni na třech pokojích přímo ve společenském domě a odjížděli jsme z Bystřice až ráno po naložení aparatury. Rychle jsme spěchali s vidinou občerstvení na dálnici a o půl jedenácté jsme z ní odbočovali plánovaně na Velkou Bíteš. Parkovali jsme na náměstí před široko daleko vyhlášeným penzionem s restaurací u Raušů. Tady se zastavují při cestách téměř všechny známé osobnosti počínaje hokejovou reprezentací, Karlem Gottem, Kateřinou Neumanovou, Martinou Sáblíkovou a konče současným prezidentem republiky. Majitel pan Rauš je Richardův kamarád a tak jsme pozdní snídani naplánovali právě sem. Snídaně se propojila v oběd ze skvělé a bohaté nabídky v jídelním lístku. Čerstvé pečivo i v neděli se už v české kotlině jen tak nevidí. Určitě návštěvu restaurace všem doporučujeme a proto logo podniku získalo čestné místo na titulní straně našeho webu. Stačí na něj jen kliknout. Pak jsme se ještě s panem Raušem vyfotili a fotografie vložili do galerie na web pro památku na nádherný českomoravský víkend.

Čaj o desáté

Do 4. dubna 2009 máme jen jedinou víkendovou přestávku v hraní, první jarní den. Richard prý nemůže chybět v tomto termínu jako člen Akademie populární hudby na vyhlášení výroční ceny Anděl za rok 2008. My ostatní se tedy budeme věnovat na počátku jara jiným příjemným aktivitám. Snad už bude všude kolem více světla, tepla a pozitivní energie vůbec. V sobotu 31.1.2009 nad ránem jsme se vrátili z plesu Klubu přátel chýnovské Základní školy, kde jsme v pátek 30.1.2009 účinkovali s Big Papa v místním kulturním domě. Ten nedávno zrekonstruovali a přestože se nepodařilo ideálně vyřešit akustiku a osvětlení prostoru, je k dispozici alespoň nový parket, pódium, šatnové zázemí, WC, bar a normovaná elektroinstalace. Z tohoto sálu jsem měl dříve vždy obavy, protože tam zemřel při vystoupení před dvaceti pěti lety můj kamarád, kolega a muzikant Luděk Dolejší, když mu probíjela při produkci elektrická kytara a mikrofon. Proto mě překvapila odpověď při zmínce o této události, že před měsícem si také jeden kytarista na něco podobného stěžoval. Byl jsem ujištěn, že po čerstvé rekonstrukci už je všechno v pořádku a tyto řádky svědčí o tom, že je to pravda. Víříme nyní v plesové sezóně stojaté vody tradičního repertoáru polek, valčíků a hitparádových hitů z oblasti současného středního proudu a účastníme se jí především kvůli pozvání samotných pořadatelů a nikoli, že bychom se do ní jakkoli cpali, tlačili, někoho přemlouvali, podbízeli se a poskytovali slevy. Nezávislost je kouzelně osvobozující. Nic z výše zmíněného repertoáru nehrajeme a nechceme ani nadále podléhat ojedinělým výkřikům a sporadickým požadavkům publika. Nechceme hrát tzv. všechno, žádné od Bacha až po Vlacha., je lépe, když je produkce kapel specifická, ať si lidé vyberou sami, že? Hrát písničky, ke kterým nemáte vztah, které vás nebaví a nenaplňují, je cesta do pekla. Dnes nás čeká další vystoupení, neboť máme zcela výjimečně dvojáček, nešlo nic odmítnout a tak se po krátkém spánku vzpamatováváme, žehlíme hlasivky a lovíme sílu z energetických rezerv těla i duše. Já jsem dopolední oživovací rituál zahájil šálkem vlastnoručně připraveného speciálního čaje. Samozřejmě jsem jej nepil z obyčejného hrnku, ale z originálního z autorské keramiky z Maříže. Obsahoval šípky, aby se mi lépe poletovalo a trefovalo, abych měl křídla i hrot, květ černého bezu, abych hrál jako černoch a bez trémy, plod fenyklu, abych se cítil lehce jako motýl Otakárek, nať máty peprné, abych jiskřil humorem, zlatobýl, abych zůstal bohatý, tužebníku, abych toužil a hluchavky, abych neslyšel co nechci. Ještě navrch lipový květ, abych kvetl a plod aronie neboli černého jeřábu, abych donesl životní břímě tam, kam potřebuji. Pak jsem to celé dosladil dvěma lžičkami jakostního medu, protože včeličky jsou pracovité a některé mám rád. Neobsahuje to kofein a žádné chemické přísady. Dám si to ještě jednou po o, pak chvíli spánku, připravit plesový kostým .) a vzhůru do akce. Není to nádherné? Děkuji Ivě i rodině, že mi to dopřávají. Cítím se tak skvěle, až na to pravé koleno, které jsem si musel zafačovat, jelikož jsem si krátil včera frajersky cestu z chýnovského pódia k baru a při seskoku mi koleno zase po deseti letech od operace povolilo. Vrátilo se sice po chvíli mdlobného pocitu horka, zimy a bezvědomí zpět do důlku, kam patří, ale vazy si to zcela určitě pamatují. Tak budu dnes předstírat, že mi nic není, ale skákat z pódia mě zaručeně neuvidíte, asi už nikdy :). Chýnovské publikum bylo skvělé a rádi se k němu vrátíme do restaurace Na Radnici 28.3.2009.

Cirkus Oktáva

V sobotu 31.1.2009 jsme hráli po čase na domácí půdě, přesněji v hotelu Palcát v Táboře na maturitním plese oktávy táborského Gymnázia. Celou akci ozvučoval Luboš Kocourek se svým týmem a nám stačila jen pódiová aparatura. Bylo tak méně stěhování a s ním spojené dřiny, kterou vnímáme v rámci našich produkcí jako nutné zlo. Tentokrát se to obzvlášť hodilo, protože jsme přijeli z předcházející akce tentýž den nad ránem a všichni jsme spali sotva pět hodin. Regenerace sil se zdařila, oživovací kúra, kterou všichni po vystoupení podstupujeme, byla účinná a po jedné podvečerní vychlazené Plzni a vlažné palcátovské česnečce naskočily do funkční pozice i hlasivky. Při zvukové zkoušce odpoledne na prázdném sále se nám hrálo skvěle, jelikož nám to Luboš nádherně namixoval k stoprocentní spokojenosti. Problém nastává obvykle na začátku hraní, protože lidé přítomní na sále změní zvukové poměry a nastavovat vše znovu není vhodné. Dolaďuje se to tedy během hry a tak se nám počáteční tréma o to hůře odbourává. Nějaký dobrák mi ještě vypojil kabel z odposlechu a tak jsem celou první sérii chytal odezvu pouze ze sálu. Na maturitním plese se motá na pódiu mnoho „velmi důležitých osob“ a riziko zásahu do aparatury je proto značné. Jinak se nám hrálo vcelku příjemně, odezvu publika jsem však alespoň já vnímal spíš podvědomě, protože pro oslnění světly reflektorů nebylo do sálu téměř vidět. O přestávce jsem pak prohodil pár vět s básníkem Lumírem, který v doprovodu Bloody Mary právě kráčel od baru zcela vnořen do cirkusové atmosféry a zahleděn do modelu šapitó na hlavní scéně sálu. Možná tak vznikne nová báseň či písňový text z inspirace prostředím klaunů, žonglérů, provazochodců, sličných artistek a krotitelů zvěře. „Cirkus Oktáva“ bylo totiž téma maturitního plesu a klaunů s červenými nosy bylo všude kolem s přibývajícím časem dost a dost. I já se bojím podívat do zrcadla. Po půlnoci předvedli maturanti ještě jednu povedenou cirkusovou scénku a pak už DJ Roman Máj hustil do publika CD hity. To už jsme s Radkem a Richardem evidovali u baru další objednávky vystoupení na rok 2009, z čehož usuzujeme, že se nám to povedlo. Černou vizitkou gymnaziálního plesu pak bylo reálné půlnoční zatčení jednoho mladíka Policií ČR. Svůj problém řešil pěstmi a na poslední úder směřující do spánkové oblasti protivníkovy hlavy si pak podle sdělení člena ochranky plesu nasadil na prsty kovového „boxera“. Trefil se a postiženého museli dopravit na ARO. Incident se tak posunul do trestně právní roviny a dohru bude mít zcela jistě u soudu. Do Palcátu se vracíme s produkcí hned v pátek příští týden na Slavnosti piva. Konečně bude dramaturgie akce obohacena o více účinkujících a kromě dechovky pronikne na pódium i táborský Swing band, dámské bigbeatové trio The Apples, holčičí K2 a nakonec i my. Sám jsem zvědavý, zda v táborském obecenstvu převáží tentokrát spíše duch Hrabalovy pivní filozofie a pábení, což bych si přál, anebo se většina návštěvníků zmaže do neovladatelnosti, nekalosti a šarvátek, což bych si nepřál. Pak by to bylo dozajista naše poslední vystoupení na této tradiční akci pořádané už podevatenácté legendárním a nezničitelným Aloisem Srbem. To je pro dnešek vše.

Slavnosti piva

V pátek 6.2.2009 jsme hráli po týdnu opět v hotelu Palcát v Táboře. Tentokrát se nejednalo o maturitní ples, ale o 19. ročník Slavností piva a minerálních vod. Letos byl poprvé program inovován a každý den se dělo něco jiného. Původní představa organizátorů akce, že pivo je spojeno zásadně jen s dechovkou se letos rozplynula jak pivní pěna v nedokonale umytém skleněném půllitru. Letos byl do programu vřazen tedy i bigbeat, nejdříve v podání pražských Apples, královéhradeckých K2 a nakonec nás, táborských Big Papa. Dechovka pak byla zastoupena pacovským souborem Melody band jako pojítko programu všech dnů pivních slavností. V pátek akce vrcholila, byly vyhlášeny hlavní ceny a pečetí kvality svého produktu potvrzenou certifikátem se tak mohou nyní honosit nejméně jeden rok vybrané pivovary a producenti minerálních vod vzešlí z velmi početné skupiny všech soutěžících v různých kategoriích. Program jsem v předcházejících dnech neviděl, ale z doslechu vím, že se lidem líbil. Zůstává otázkou, jak vyvážit zájem pivovarů se zájmem publika. Platí zde zřejmě nepřímá úměra mezi úrovní programu a výší konzumace. Čím je program poutavější, tím jej lidé více sledují a méně konzumují. Protože se konaly Slavnosti piva v Táboře už podevatenácté, dokážou prodejci na jednotlivých stáncích jistě porovnat historický vývoj tržeb a jejich hlasu bude určitě naslouchat především pan Alois Srb, hlavní organizátor celé akce. Je však jasné, že bez lidí by pořádání akce ztratilo význam, a že spolu s prodejci piva tvoří hosté Slavností spojené nádoby celkového úspěchu. Já jsem navštívil pivní slavnosti před několika lety a byl jsem tehdy zděšen snad vším, co jsem tam viděl. Proto jsme sdíleli v kapele obavy, jaké to bude letos. Pokrok nastal určitě v mnoha oblastech. Hotel Palcát se postupně pod novým majitelem vylepšuje, je patrna větší ochota personálu, ozvučení a obrazová projekce Luboše Kocourka byly naprosto profesionální, moderování šéfem Rádia Blaník Vláďou Slezákem i jeho závěrečná československá diskotéka jakbysmet, program byl mnohem pestřejší a publikum proti minulým rokům bylo určitě také kulturnější. Odnesli jsme si tedy z této akce příjemné pocity, když atmosféra při naší produkci byla nádherná a ohlas publika ve zcela vyprodaném hotelu skvělý. Nyní všechno pan Srb ve svém týmu vyhodnotí, vyslechne nářky i pochvaly, zaznamená nové nápady a programové či organizační návrhy, nabere sílu a energii a za rok uvidíme při dvacátém jubilejním ročníku, jak to celé dopadlo.

Ani ano, ani ne

Máme za sebou právě druhý dvoják v roce 2009, tzn. že jsme hráli letos již podruhé dvakrát za víkend. Přistupujeme k těmto vystoupením zcela výjimečně, to když nelze akci přeložit na jiný termín, není vhodné ji odmítnout nebo nám dá pořadatel najevo, že stojí v daný čas a na daném místě právě jen o naše vystoupení. Je to pro nás velmi namáhavé, protože regenerace sil, energie a funkčnosti hlasivek je náročná. Na většině akcí strávíme dvanáct hodin, z nichž zhruba padesát procent připadne na manipulaci s aparaturou a dopravu. Vážíme si pořadatelů, kteří mají organizační zkušenosti, zvládají dokonale propagaci akce, dokáží získat publikum a poskytnou nám také potřebný servis k pohodě při vystoupení. Tentokrát jsme hráli v sobotu 7.2.2009 na Hotelu v Sezimově Ústí na Plese sportovců pořádaném místní TJ Spartak MAS. Sál sezimoústeckého Hotelu nám vyhovuje svojí velikostí a dispozicí, je také vzorně udržován a veškeré zázemí je také na standardní evropské úrovni. Stěhování aparatury je v Hotelu velmi náročné, těžké a zdlouhavé, protože je sál umístěn v prvním patře a k malému výtahu i k pódiu se nachodí desítky metrů, o kterých se mi zdají černé sny ještě dnes při vzpomínce na bigbeatové hraní a nekonečné stěhování tunové aparatury právě zde v osmdesátých letech. Člověk se cítí vyčerpaný ještě před začátkem produkce a pak právem očekává adekvátní péči pořadatelů. Sportovci chtějí samozřejmě pořádáním plesu získat co největší prostředky pro svoji činnost a tak nám žádný servis neposkytují. Musíme si sami o krátkých pauzách mezi sériemi vystát frontu na pivo, abychom nezanedbali zdravý pitný režim a o půlnoci, kdy býváme tradičně i hladoví, nám pomáhá nabýt ztracenou energii na tomto místě pravidelně jen Eva, která pošle manžela Zdeňka domů pro něco dobrého, abychom přežili. Zdeňkův servis byl tentokrát více než vynikající, porcelánové misky, nerezové příbory, čerstvé pečivo a vlastnoručně zhotovená teplá mexická směs kuřecího masa s červenou paprikou, fazolemi a řapíkatým celerem. Přidat si mohl každý kolik chtěl a tak jsme byli nadmíru spokojeni. Publikum bylo opět vynikající a parket naplnilo od druhé až do poslední série. Česká vlastnost chodit všude pozdě se projevila i na této akci, kdy se lidé scházeli ještě hodinu po oficiálním začátku. Nemáme to rádi, protože hrát do poloprázdného sálu přímo nenávidíme. Stále pokládáme svoje vystoupení spíš za koncert než kulisu k trdlování a pozdní příchod vnímáme jako neúctu k dílu. Pořadatelé by s tím měli počítat a zvát kapelu k zahájení produkce až na čas, kdy předpokládají plný stav. Termín plesu možná nezvolili úplně správně, protože řada členů sportovního oddílu odjela v době začínajících jarních prázdnin na hory a chyběla. Bylo sice plno, ale máme rádi když je plno ještě víc a pak by na tom určitě vydělali i samotní pořadatelé. Radek měl svůj den, což se projevilo před vystoupením tak, že si sednul při instalaci aparatury na okraj stolu, který se díky netradiční konstrukci převážil, převrátil se na podlahu a Radkovi cvaklo v koleni, na které už trpí jako já, ale pokouší ho více než já. Straším ho svými zkušenostmi s dvěma kolenními operacemi a dlouhodobou rehabilitací, které jsme absolvoval, ale zdá se, že každý věří jen tomu, co si sám prožije. Evě spadla následně příčná flétna na zem. Má jich několik a samozřejmě to odnesla ta nejdražší. Přestala hrát klapka na notě d a ve všech skladbách, kde Eva příčnou flétnu používá, déčko musí hrát, jak také jinak, že? Přijala to statečně a jako permanentní optimistka se na celou záležitost podívala z lepší strany: „Stejně jsem si chtěla koupit novou a lepší a teď to konečně udělám.“ Nebude to zřejmě snadné sehnat do týdne nový, kvalitativně adekvátní nástroj, který musí mít uzavřenou gis klapku a ještě stříbrné tělo, hlavici a mechaniku. Odhaduji to na cenu jedné dovolené v Dominikánské republice. Eva je u moře nejméně třikrát do roka a tak letos poletí jen dvakrát, když je krize a rodinné stříbro zhmotnělé v krásném nástroji bude určitě skvělou investicí. Prezident tělovýchovné jednoty Spartak MAS nám nakonec oznámil, že budeme hrát opět příští rok, což nás na jedné straně potěšilo jako vyjádření zájmu a potvrzení úspěchu, na druhou stranu vnímáme takto vyslovenou objednávku jako jednostranný akt pořadatele, který byl učiněn s určitou samozřejmostí a předpokládaným bezvýhradným přijetím účasti z naší strany. Myslím, že emoce nyní necháme trochu vychladnout a počkáme, jak se situace vyvine později. Neříkáme předem ani ano, ani ne.

Co jste hasiči, co jste dělali?

Hasiči jsou v současné době jedním z mála spolků, které po celé republice pořádají svoje bály a přispívají tím k oživení kultury i v malých obcích. Riziko finančního prodělku je dnes značné a pokud akci pořádá někdo nezkušený, na místě, kam se moc nechodí , v termínu, který z mnoha důvodů mnohým nevyhovuje a s kapelou, která se neposlouchá, neúspěch je zaručen. Sečtou-li se uvedené rizikové faktory a uplatní se jejich význam dohromady, pak je lépe opravdu nic nepořádat. Na druhé straně a naštěstí existuje stále skupina organizačně schopných osob, které to umějí dobře, vyznají se a jsou ochotny naložit starosti s akcí na svá bedra. Patří mezi ně určitě dobrovolní hasiči, kteří uspořádali svůj Hasičský bál v sále Na Vyhlídce v táborské čtvrti Čekanice. V sobotu 14.2.2009 jsme hráli právě tam a byli jsme spokojeni. Sál byl vyprodán do posledního místa k sezení i stání a přestože nastavit zvuk v akusticky nedokonalém prostoru je problematické, tleskalo se od prvního kousku, čímž jsme se cítili náramně. Valili jsme sérii za sérií do příjemného publika, kterému bylo radost hrát. Na hasičský bál prý patří i dechovka a tu samozřejmě nehrajeme už z podstaty našeho složení i nástrojového a repertoárového zaměření a tak vyhověl Richard této tradici pomocí techniky a do jedné z popůlnočních sérií pustil pár tradičních prostonárodních kousků jako Co jste hasiči, U kanónu stál a další, jejichž názvy se mi už nevybavují. Mohli jsme tak lehce v krátké pauze povečeřet a doplnit ztracené jouly energie, které jsme pak následně v čase přetavili do megawattového výkonu. Jó, to byla doba, kdy jsme ztráceli ještě kalorie a výkon produkovali v koních, kdeže je jim konec. Sálek Na Vyhlídce po čase prokouknul, je vymalováno, dubová podlaha je zachovalá a udržovaná, topení rekonstruované, ale chtělo by to ještě pár korun na výměnu oken, aby nefoukalo, pořádné pódium, abychom se nestrachovali, že se při produkci i s aparaturou kamsi propadneme nebo že se při chybném úkroku stranou ocitneme mezi tančícími a následně na JIP či chirurgii. V době krize, o které se více mluví než je zatím skutečně vidět, to však bude problematické. Je fakt, že v čekanické lokalitě bydlí dnes mnohem více lidí než v minulosti, postavily se zde nové rodinné domy a Dvořákova firma tu postavila a dále staví i moderní bytové domy. Stačí je jenom prodat, ale to už je zcela jiná kapitola příběhu. I v nedotované kultuře vše závisí jen na poptávce a pokud zde bude publikum lačné kulturního naplnění a vyžití, pak se určitě časem najde investor, který zmíněné nedostatky napraví. Sálek Na Vyhlídce by se nám velikostně hodil někam na staré táborské město, kde s nedostatkem prostoru pro hraní neustále zápasíme a řešení je v nedohlednu. Okna Střelnice již druhým rokem pospávají, přestože sálek v přízemí by se nám také líbil, samozřejmě útulně zařízen a s příjemnou atmosférou i vstřícným personálem. Nejsou lidi a ti co jsou a víme o nich, že by to uměli, zase žijí na jiném místě. Uvidíme, jak dlouho bude pan Dvořák odolávat, deset let, dvacet? Pak aby se začala Střelnice opět rekonstruovat. Nevím zda to má obdobu kdekoli v republice. Někdo by měl zpytovat svědomí, někdo, kdo stál u finálního rozhodnutí o této akci. Tábor často věnuje někomu něco za korunu a nakonec si to bude kupovat zpět za mnoho milionů. Budova Jihočeské univerzity v centru Tábora je toho zářným příkladem. My nyní uvažujeme o jarní akci v Táboře, kterou jsme pravidelně hrávali U Červeného koně, kde nám však dispozice prostoru již nevyhovuje. Vstoupíme pravděpodobně do jednání na Housově mlýně a zkusíme se domluvit na akci v termínu Čarodějnic, tedy 30.4.2009. Pokud vše dopadne k oboustranné spokojenosti kapely i majitele mlýna, může naše věrné i nevěrné publikum plánovat předmájový večer a noc právě sem. Děkujeme hasičům za pozvání, Zdeňkovi a Danovi za pomoc s aparaturou před akcí i po ní, Evě za bezhavarijní a bezalkoholový odvoz na základnu, personálu hospody a pořadateli za pestrou večeři, publiku za nádhernou atmosféru a vřelý potlesk a budeme se těšit na někdy příště.

Motomazec

V sobotu 21.2.2009 jsme hráli po čtrnácti dnech opět na Hotelu v Sezimově Ústí, ale tentokrát pro jiného pořadatele. Akce nesla název 1. Motomazec ples (bez smokinku) a organizoval ji spolek motorkářů, o jejichž sídle nic netuším. Řidičáku na motorku jsem se záměrně vždy vyhýbal, ačkoli papíry na osobák, náklaďák a traktor vlastním a to dokládá můj vztah k těmto jednostopým atrakcím. Stroje se mi líbí velmi, rychlost přes 200 km v hodině dosahovaná v běžném silničním provozu však vůbec. Dýchá-li z jezdců pohoda, pak kult značky Harley Davidson plně respektuji. Nakonec naše hudební produkce spadá nejvíce do 60. let, jejichž atmosféru a životní styl vyjádřil nádherně Jack Nicholson ve filmu z roku 1969 „Bezstarostná jízda“ (v originále Easy Rider). Bez motorek jsou motorkáři nedochvilní, protože se scházeli ještě hodinu po oficiálním zahájení a tak akce nabírala na dechu až později. Už v první sérii sice tančilo na parketě několik párů, ale motomazec jsem si původně představoval hned od začátku jako větší odvaz. Je fakt, že nehrajeme nic od Tří sester, nic od Rammsteinů, nic od Kabátů a za kultovní songy z šedesátých let pokládáme spíš Sweet home Alabama nebo Slunečný hrob, které možná mladí příznivci motorek znají méně. Možná nejlépe vystihují situaci dva příspěvky zachycené po plese ve fóru na www.motomazec.com, kdy Pepíček vzkazuje: „…no tak plesík se povedl, ne?“ a jistý Mirdin o dvě hodiny později odpovídá: „…no jo, jdu blejt“. Jinak se akce určitě vydařila, hráli jsme do půl třetí ve zcela vyprodaném sále a tak děkujeme tímto pořadatelům za pozvání.

Satisfaction

Ani nevím čím to je, ale akce od akce se liší atmosférou, kterou zvlášť intenzivně vnímáme a která nám dodává během večera a hlavně v jeho závěru konkrétní pocit uspokojení. Sály jsou obvykle plné, lidé se baví, hrajeme písničky s chutí, ale stejně nakonec o tom, jaké to opravdu bylo, rozhoduje jakási vyšší moc, kterou nelze přelstít a nijak obalamutit. Je zajímavé, že se snad vždy všichni v kapele shodneme a cítíme to naprosto stejně. Euforie nás tentokrát zalila a naplnila zcela po okraj při zábavě pořádané sportovním klubem Větrovy, na které jsme v pátek 27.2.2009 v kulturním domě v Radimovicích u Želče účinkovali. Jsem rád, že se nejednalo o ples, ale pohodový večírek to zajisté byl. Skoro bych vyzval všechny potenciální pořadatele, kteří nás zvou do programu, aby se označení akce plesem pokud možno vyhýbali. Stále jsem přesvědčen, že ples je noblesní společenská událost, reprezentační akce firmy, spolku či instituce, hraje na ní big band a dámy přicházejí v róbách doprovázeny pány ve smokingu či fraku. Na takových akcích nehrajeme, neboť se to nehodí, cítím však předem rozpaky, když byly pořadateli takto nazvány a ve skutečnosti se jedná o lidovou zábavu. Pro mě je ideální, a k tomu není snadné se propracovat, když je akce označena pouze názvem kapely, místem a termínem konání. Při dostatečně početném publiku je pak úspěšnost akce téměř zaručena. Není tam nikdo, kdo tam být nechtěl, nebo musel být z důvodu příslušnosti k určité skupině. Do Radimovic jezdíme rádi a sál známe už z osmdesátých let, ze zlaté éry bigbeatových zábav, kterých jsme v té době absolvovali šedesát až sedmdesát ročně po celém jihočeském kraji. Docela mě zajímá, kdy začnou kulturáky padat, když se do nich roky neinvestuje a postupně chátrají. Pořád jsou peníze na něco jiného a mnoho lidí jakoby považovalo kulturu za nějaký bonus, který si dopřeje až po všem ostatním. Jelikož jsme se cítili v Radimovicích díky péči hlavního pořadatele Vítka Sluky a skvělému publiku uvolněně, zařadili jsme do repertoáru neplánovaně i nové písničky, které nyní zkoušíme. Zazněl kultovní hit Katapult od Katapultu, legendární kytarový riff Satisfaction od Rolling Stones s úvodním sloganem Sira Micka Jaggera „Nejsem s ničím spokojenej, i když bych chtěl, moc bych chtěl, ale stejně to nejde…“ a instrumentálně geniální Hladíkova Čajovna s neméně skvělým Richardovým sólem na Gibsona, což jsme si náramně užívali. V týdnu nebudeme zkoušet, neboť odjíždím na tři dny do Slovinska a v sobotu po -o- vyrážíme na jednu z našich nejoblíbenějších štací do Pavlova na Pálavu. Akce je přívlastková, regenerační, a to plně vystihuje její dramaturgii a náplň. Hostem večera je Jirka Zonyga a tak s ním určitě jako na podzim v Sezimově Ústí zopakujeme vystoupení naživo a připojíme k našim vokálům a aranžmá jeho zvučný hlas a báječný, opravdový a poctivý projev. Co dodat, radimovická zábava se zařadila ve výčtu úspěšnosti všech akcí na přední místo především díky našemu vlastnímu pocitu z ní. Publikum reagovalo nadmíru báječně, vstřícně, mile, citlivě, pozorně, hlasitě, radostně, vtipně, tolerantně, přítulně, přátelsky, slušně a zkrátka tak, jak to máme rádi. Potěšila mě i odpověď Vítka Sluky v závěru, když jsem ho pochválil, že dokázal akci vyprodat téměř bez plakátů, odvětil, že to bychom se pak už do sálu nevešli ani my. Děkujeme.

My čekali jaro

Už máme plný zuby zimy, chceme jaro, modrou oblohu a plno světla kolem sebe. Proto jsme se velmi těšili na Pálavu do Pavlova, na první březnové vystoupení, které bylo již dlouho plánováno a zapsáno v kalendáři. Pálava voní vínem, slivovicí, meruňkovicí, ořechovicí, dobrým jídlem a pohodou. Vyjížděli jsme z Tábora v sobotu 7.3.2009 v jednu po poledni k vystoupení v Hotelu Pavlov, na jeho druhém Regeneračním plese. Majitel Zdeněk Janeček nás pozval do Pavlova už potřetí a my tam jezdíme zcela jistě více než rádi. Vždy se sejde skvělá parta lidí a nastává dokonalá víkendová očista duše. Jirka Zonyga, který byl hlavní hvězdou programu, se vracel do Pavlova z vystoupení v Liberci a tak dorazil až v jednu hodinu po půlnoci. Do té doby byla akce plně v naší režii a tak jsme si to hezky užívali. Jednotlivé série zpestřovala svými vtipnými vstupy moderátorská dvojice pádlujících draků, Petra Klímy alias Klimbery a Petra Čápa Procházky. O něm jsem se až dnes dočetl na webu České asociace Dračích lodí, www.dragonboat.cz, že je z období roků 1982 až 2005 mistrem světa v rychlostní kanoistice, čtyřnásobným mistrem Evropy a mnohonásobným mistrem republiky v téže disciplíně. Tak to klobouk dolů při jeho skromnosti. Krátce před půlnocí, když jsme se chystali hrát legendární hit Karla Kahovce z roku 1967, Paní v černém, připomenul Richard na můj popud publiku historku, kterou vyprávěl na Rádiu beat nedávno sám autor písně. Téměř pokaždé prý na konci šedesátých let házely při interpretaci uvedené písně slečny a dámy po členech kapely George and Beatovens svoje podprsenky. Tak jsme také čekali něco podobného, ale zatím se to nepovedlo, i když náznak sejmutí nebo alespoň odhodlání k tomu byl u jedné dámy patrný, v hodině dvanácté ji překazila dokončit a zrealizovat toužebně očekávaný akt její dvaadvacetiletá dcerka. No a pak berte děti s sebou. Já si stejně myslím, že jednou to přijde a že někdo tu štafetu musí převzít. Pak už se vnořil do vrcholící zábavy Jirka Zonyga a pěl svoje vyzkoušené hity s CD doprovodem. Na Moravě by to mělo být zaručeně živé a tak jsme dali s Jirkou jednu sérii dohromady a Radek mu dokonce přepustil i kultovní Smoke on the water od Deep Purple. Jirka nakonec přidával ještě osvědčené hity Čechomoru a Redla a atmosféra večera byla kouzelná. Hrát se přestalo asi v půl čtvrté k ránu, a protože jsme nemuseli skládat aparaturu, přesunuli jsme se rovnou k baru, kde probíhala v ten okamžik vřelá diskuze o všem důležitém i nedůležitém a všechny tváře, které jsem byl schopen registrovat, byly rozzářené štěstím, radostí a spokojeností. Snad k tomu přispěla i malá improvizace, kdy nás Petr Čáp Procházka požádal, zda by směl zazpívat nějaký hit svého oblíbence Karla Hály. Takový zrovna v repertoáru nemáme a tak jsme hledali řešení. Slečna barmanka Kamila pohotově stáhla a vytisknula z internetu text Matyldy a tak po kratičké zkoušce v předsálí na jeden pokus jsme ji pak s Čápem vystřihli před publikem. Refrén, Hádej Matyldo, hádej Matyldo, jak mnoho váží jen jedinej sen, zpíval celý sál a Čáp se šťastně prodíral mlázím a měl těžkou kabelu, do které vkládal vše to, o čem sní a za hlavu házel vše co stojí za belu a pak pro ni zpíval, že jahody jí. Pořád někdo fotil, stále někdo naléval, podepisovaly se plakáty a těžce se filozofovalo. Debatě vévodil tradičně básník, spisovatel, herec, kumštýř a skvělý člověk a společník Sváťa Řičánek. Je dokonalým pamětníkem šedesátých let a ví, že kulturní obroda, která tehdy nastala se nebude jen tak opakovat. My jsme sáhli ve výběru repertoáru právě do tohoto soudku, který však není zdaleka vyčerpán. Písničky z té doby jsou velmi silné a generace, která tu dobu neprožila, se o tom při takových příležitostech přesvědčuje, pokud je schopna vnímat sdělované téma i trochu hlouběji. Spát jsme odcházeli mezi posledními v šest ráno a v deset hodin po čtyřhodinovém bezesném odpočinku jsme již snídali z bohaté nabídky česnečku, kávu, džus, čajíček, párečky, pečivo, volské oko, jogurt, lupínky a meruňkovici. Sbalili jsme v klidu aparaturu a jeli se rozloučit s partičkou do sklípku ke Sváťovi. Obloha i krajina se v ten okamžik rozzářila poledním sluncem a Sváťa předčítal nahlas a dokonale své krásné povídky, po kterých jsme tleskali a koštovali dary sklepa. Na kopci jsme po očku sledovali siluetu Dívčího hradu a bylo nám překrásně. Chtěl jsem získat od Sváti rukopis jedné povídky, že bych jej přepsal do tohoto příběhu, aby z něj mělo radost více lidí, ale vše kolem bylo tak exponované, že se mi to nakonec nepodařilo. Bavili jsme se pak alespoň několika výroky, které nám přiblížil Čáp. V Račicích prý mají v partě jistého Erika, který aniž tuší, hlásí tak vtipné poznámky, že všichni padají smíchy a mají ho za to velmi rádi. Zkusím si na několik z nich vzpomenout. Tak například mně se nejvíce líbilo motto „Dneska už to není tak růžový jako teď.“ „Eriku, pojedeme příští týden na kola na Sněžku. Dobrá, ... a je to do kopce?“ Někdy prý hodnotí situaci Erik tak, že to vidí čtyřicet na čtyřicet, nebo jednou jsi na koni a jednou nahoře. „Eriku, co vlastně děláš? Čistím kanály. A je to dobrá práce? No smrdí to tam, je tam zima, málo to platí, ale práce je to dobrá.“ Pak jsme dostali od Sváti originální kalendáře a rozloučili se. Zdálo se, že už pojedeme, ale museli jsme se ještě zastavit u kamaráda Radka Maliny v jeho nádherném penzionu, který bude už conevidět otevřen. Radek nás provedl všemi pokoji a pak jsme ještě ochutnávali skvělá vína ročníku 2007. Domácí tlačenka, jitrničky, okurčičky a ještě přívlastkový dárek na cestu. To budeme muset Radkovi nějak vynahradit a až otevře, pošleme mu do penzionu z jižních Čech celý zájezd. Na D1 nás předjelo auto, blikalo, mávaly ruce nad volantem a tak jsme po světelné signalizaci blinkry odbočili na parkoviště u motorestu Devět křížů. Z auta vystoupili Dan a Kyklop z Maxim Turbulenc, kteří se vraceli rovněž z vystoupení, tentokrát ze Slovenska. Šli jsme si na půl hodinky sdělovat dojmy do restaurace. S Richardem jsme si objednali boršč se šlehačkou, mimochodem vynikající, ostatní pili kávu a Maxíci konzumovali čtyřistagramové steaky. Dan vyprávěl vtipy a pamatuji si jen ten poslední, jak „Staří důchodci jeli vlakem a vezli na klíně pejska, který neměl nožičky. Na další zastávce přistoupila paní a hned k pejskovi. To je ale krásnej pejsek a můžu si ho pohladit? Jé, ... a on nemá nožičky, chudinka. A jak se jmenuje? No, my jsme mu žádné jméno nedali, protože, kdybychom na něj volali, on by stejně nepřišel.“ :))) Pak už jsme skutečně hnali po D1 směrem k Humpolci a kolem Pelhřimova domů do Tábora. Začalo pršet. Složení aparatury na základně, příjezd v 17:45, výměna tašky a rychle do sauny ve Slovanu. Dvě pivka u Číňanů v Palcátu na doplnění minerálů a konec nadmíru náročného víkendu. Tak toto vše musejí muzikanti podstoupit, Bože ale jak rádi. Když nyní zpětně čtu, co jsme všechno jedli, chybí tam už snad jen zavináč, samozřejmě teplej a s tvarohem. Děkujeme všem, s kterými jsme se tentokrát potkali, bylo to úžasné a nezapomenutelné, milujeme Moravu.

Mitsubishi satelit

V pátek 13.3.2009 jsme jeli po čase opět k vystoupení do Prachatic, kam nás pozvala paní ředitelka Kulturních a informačních služeb města. Hráli jsme na stejném místě jako v loňském roce na Mikuláše, tedy v Národním domě na starobylém prachatickém náměstí. Zmlsáni povětšinou vyprodanými sály na Táborsku jsme v Prachaticích nyní tolik nejásali. Dostat lidi do kulturáku, ve kterém se koná jen několik akcí v roce, ve kterém je téměř sterilní prostředí, zákaz kouření ve všech prostorech a místo restaurace s obsluhou jen nápojový bar, je dnes velmi těžké. Přišlo mi to podobné, jako by dnes někdo pozval kapelu z Prachatic na zábavu do táborské Střelnice, která zeje prázdnotou rovněž a veškeré zařízení tam leží ladem. Publikum, které do Nároďáku v Prachaticích přišlo, však bylo skvělé a díky němu jsme hráli v plném nasazení až do konce. Zábava byla Josefovská, ale dnes to jméno již není tolik frekventované jako v minulosti. I náš bubeník není Josef, ale Pepíno. Mám rád, když se popularita a úspěch kapely rodí zespoda, tzv. od nuly bez umělého mediálního rychlokvašení. Začít v dobré hospodě s několika stoly, přáteli, hrát a vytrvat. To bohužel není v našich silách realizovat v každém městě a tak spočívá úspěch a příprava akce z velké části jen na pořadateli. Ten si musí promyslet, na jakém místě a kdy ji uspořádá, jaké náklady je schopen a ochoten unést, koho pozve z účinkujících, kam, komu a jak nasměruje propagaci a jaký servis zajistí pro publikum. Máme bohaté zkušenosti, abychom mohli potvrdit, že kromě kapely záleží i na vhodném termínu a místě konání akce, její ceně a také na osobnostech, které dokážou v daném místě publikum dostatečně oslovit a strhnout. V červnu „zaútočíme“ na prachatické publikum shora, protože budeme večer vystupovat na hlavním pódiu prachatických městských slavností Zlaté stezky na náměstí a očekává se nejméně pětitisícová účast. Pak už bychom mohli být na Prachaticku známější a šumavská vystoupení snad budou následně četnější. Domů řídila Papamobil bezchybně Eva a ještě stále jsme si připomínali zážitky z Moravy z minulého víkendu, tak silné to bylo. Její auto jsem jí pro změnu zaparkoval odpoledne v parkovacím domě v Táboře pod Střelnicí, který se vyznačuje nejužšími mezipatrovými nájezdy v republice a nazpátek už vyjížděla se svým Mitsubishi k ránu sama, což jsem neměl sílu kontrolovat a jen doufám, že tam po vzoru Gagarina nekrouží ještě teď. Za čtyři pětky na den? No, nedej ho tam, že?

Růžový panter

Druhé víkendové vystoupení jsme absolvovali v sobotu 14.3.2009 v Dražicích u Tábora na plese šermířského spolku Táborských kupců. Návrat z Šumavy na domácí půdu znamenal opět zcela vyprodaný sál a to se samozřejmě projevilo na krásné atmosféře celého večera. Letos pořádali Táborští kupci již svůj druhý šermířský ples, i když loni to prý byla jenom jakási nultá zkušební akce podle sdělení moderátora Dana Čechtického a po nule následuje obvykle jednička. Já bych včerejší ples bez obav takto označil, protože se povedlo všechno, co se povést mělo. Program měl tah na bránu, pořád se něco dělo, bylo to originální a hezké. My jsme začali hrát v půl desáté po středověkých Dei Gratia, kdy zněla v sériích přerušovaných tancem a souboji na krev střídavě cistra, brač, trumšajt, tamburína, rolničky, činel, djembe, darbuka, rámový buben, pochodový buben dula, dudy, sopránová a tenorová šalmaj, chalumeau, klarinettino, platterspiel, gemshorny, tin whistle, anglická renesanční niněra, kvinterna, středověká harfa, buben, zpěv a řev. Chtěli jsme původně vypálit na úvod Satisfaction od Rolling Stones, které si nyní vychutnáváme. Sleduji si jejich vystoupení na PC ve snímku Shine a Light a velmi se bavím. Až to budeme hrát čtyřicet let jako oni, určitě to bude už stoprocentně vymazlené a vychytané. Nakonec dramaturg pořadu zařadil na časový předěl večera vtipnou scénku na motivy z filmu Růžový panter. Zhaslo se, zněla originální hudba a v šeru policejní odstřelovač ze zákulisí postupně kosil všechny historické postavy. Pak se rozsvítilo a hráli jsme z Balady pro banditu Zabili, zabili chlapa z Koločavy. To už tancechtivé publikum zaplnilo naráz parket, který pak do konce večera téměř neopustilo. Vydrželi jsme hrát s vypětím všech sil, protože ranní návrat z Prachatic byl náročný a únava se hlásila o slovo. Když to mezi kapelou a publikem jiskří, člověk na všechny bolesti zapomene a trochu kňučí až po doznění posledního tónu. Pomáhali nám tentokrát sbalit a hlavně nosit aparaturu do auta kamarádi, přátelé a také pořadatelé akce Táborští kupci, což nám velmi, opravdu velmi pomohlo. Příští víkend máme poprvé od ledna volno a tak si to dokonale užijeme. Radek už balí lyže do Itálie, Eva plavky k moři, Richard posiluje na večírek při předávání Andělů, Pepíno dolaďuje projekt ke stavbě rodinného domu a já se budu vzpamatovávat z daňového doplatku za rok 2008, abych podpořil alespoň trochu spoluobčany, co jim na práci nevychází čas. Děkujeme pořadatelům i publiku za krásný večírek. Prý bude za rok mírně obměněn, ale zase s námi. Tak si píšeme do diáře sobotu 13.3.2010 a budeme se těšit.

Na Radnici

Skoro se mi chce tvrdit, že jaro nyní definitivně sestoupilo z nebes. Setrvačností jsem se nasoukal v sobotu zrána do svetru a šel vyzvednout zásilku na poštu, protože úřední hodiny zmíněné instituce mi v pracovní dny absolutně nevyhovují, jelikož jsou přizpůsobeny době, kdy téměř všichni končili o půl třetí odpoledne. Bylo mi horko a to se ještě umocňovalo, když postupně tři pracovnice za přepážkou začaly hledat balíček s mojí adresou a ne a ne ho nalézt. Je fakt, že u několika našich institucí už dopředu očekávám potíže a Česká pošta spolu s Telekomem nebo jak se ten spolek jmenuje, Českou dráhou a Eonem do výběru zaslouženě patří a možná v něm i vede. Problém pak z uvedeného předpokladu tak trochu přitahuju a on se obvykle dostaví. Balíček se nakonec našel v jiné místnosti, v jiné skříni a svedlo se to na nepřítomného dispečera, který napsal něco jinak než měl. Nic to nemění na skutečnosti, že v sobotu 28.3.2009 bylo od rána hezky, po čase nepršelo, nepadal sníh a svítilo nebe. Večer jsme hráli v sále nad restaurací Na Radnici v Chýnově. Nepříjemné schody vzhůru a tahání aparatury nás vždy dohánějí k nelichotivým poznámkám, ale patří to už k přípravnému rituálu a víme, že to jinak nejde. Odměnou nám byla zcela vyprodaná kapacita prostoru a báječná atmosféra, kterou nám i sobě skvělé chýnovské publikum vytvořilo. Mělo se hrát do půlnoci, ale jsme zvyklí na delší produkci a tak jsme se začali rozhlížet až ve čtvrt na dvě, kdy do sálu vstoupili příslušníci Policie České republiky a upozornili pořadatele na nutnost ukončení akce. Dohráli jsme sérii a několik přídavků a rozloučili se. Chvíli jsme demontovali aparaturu a pak nás čekala vynikající večeře od Robina Jedličky. Čas se v tu chvíli posunul o hodinu dopředu a z večeře se stala rázem téměř snídaně. Posíleni a popáleni žhavou a dráždivou chutí pozřeného pokrmu jsme se jali následně sestěhovat vše ze sálu do auta v průjezdu, ve kterém nám sliboval svoji návštěvu na příští akci i policista, který byl nyní ve službě v sousedící místnosti, ale vše prý pozorně vnímal. Tak to vypadá, že až dozraje doba, vrátíme se do Chýnova zpět, jelikož se nám to, mimo zmíněné schody, moc líbilo. Tak příště prosíme, pane šéf, alespoň o čtyři pomocníky se silnými pažemi a elánem i ve tři ráno :).

Pohádkový bál

V sobotu 4.4.2009 jsme hráli již poněkolikáté na Vávrovce, což je objekt bývalé hájovny uprostřed lesů za Veselím nad Lužnicí. Nepokryt signálem mobilních operátorů se stal dokonalým únikem z civilizace. Poprvé jsme zde nyní hráli na jaře a za hezkého počasí. Vnímali jsme tak tuto oázu duševního klidu velmi intenzivně a kochali se ještě za denního světla okolní přírodou. Pavel Čulík, manažer outdoorové agentury Echo (www.outdoor-echo.cz), nás sem zve jedenkrát za rok na tematicky laděný bál a při této příležitosti se sem sjede vždy skvělá parta lidí, pro které je nám potěšením hrát a bavit se s nimi. Vávrovka byla plná opět do posledního místa a tak jsme odložili nástroje až v půl třetí po půlnoci. Jako by nám to šil Pavel na míru, protože se čepovala pravá Plzeň, na kterou nejlépe jedeme a večeřel se báječný gulášek, na který dobíjíme. Na ten nám zbyl čas sice až po produkci, ale velmi nám šmakoval nebo jak se to řekne, když nám obzvlášť chutnal. Všichni jsme hned na začátku obdrželi tři dřevěné korále na šňůrce s informací o sbírání dalších s cílem vytvořit co nejdelší náhrdelník. Někdo škemral, jiný naopak nabízel a pak se to v devět hodin vyhodnotilo. Někdo určitě vyhrál, ale o přestávce jsme se s kapelou občerstvovali a dekorování vítěze tudíž nesledovali. Zajisté to byla nějaká dívka, protože těm se obvykle víc dává, než bere a také měly v publiku k naší radosti převahu. Eva nám ještě před produkcí nadělila jarní dárek v podobě mapy České republiky, kterou nalepila na desku z pěnového polystyrenu a do každého místa, kde jsme doposud hráli, zapíchnula špendlík s barevnou hlavičkou. Rozlišila tak místa, kde jsme hráli vícekrát od míst, na kterých jsme hráli méněkrát nebo jen jednou. Myslím, že mapa bude postupně zdokonalena a obohacena o další prvky. Určitě do ní bude v nejbližší době zakreslena kružnice se středem na táborském starém městě, kde se kapela v prosinci roku 2001 zrodila a jejíž poloměr bude vymezen vzdáleností do Unhošti. Za hranicí takto vymezeného kruhu jsou naše vystoupení více osvobozena a netrpíme tolik trémou jako v domácím prostředí. Naopak je často těžší získat přízeň cizího publika, které nás vidí i slyší poprvé. Barvy špendlíkových hlaviček budou postupně doladěny. Bílá bude určitě první hra v místě, žlutá bude patřit opakovaným vystoupením, modrou zapíchneme tam, kde jsme hráli více jak desetkrát, zelenou přidělíme na Nový rok nejlepší akci v uplynulém roce a červenou místu či akci, kam už nechceme. Vávrovka by pak mohla být malým kruhem v kruhu díky své jedinečnosti, originalitě a kreativitě. Takovou barvu špendlíkové hlavičky nemají a tak tam asi přišijeme jeden dřevěný korálek z včerejšího pohádkového bálu, který mi zůstal viset na krku a v kterém energie a atmosféra celý večer dokonale rezonovaly a vpisovaly se do jeho paměti.

Příběh o Sergejově psu

V sobotu 25.4.2009 jsme hráli na Housově mlýně v Táboře. Firma Aksamite nás pravidelně zve na svůj jarní tematický večírek. Tentokrát se vše odehrávalo v atmosféře staročeské vesnice. Pan mlynář s fajfkou komandoval pacholky, kteří přenášeli z místa na místo pytle s moukou, děvečky ve šněrovačkách neustále zasévaly, živý opravdový vodník lovil duše a všude kolem voněly zabijačkové pochoutky. My jsme zahájili produkci po dvacáté hodině a vydrželi hrát téměř do jedné. Tanečnice byly neúnavné a jejich kreace pak velmi nápadité. Alespoň jsme se připravili na čarodějnický večírek, který nás čeká za několik dnů, tedy ve čtvrtek 30.4.2009 na stejném místě. Tentokrát to bude už pro veřejnost a tak jsme zvědaví, jak to dopadne. Rezervace míst se neprovádí, kdo přijde dříve, zabydlí se v koutku, který mu nejvíce vyhovuje. Na plakátech Housáku uvedli, že je to náš koncert, ale tak to není. Budeme hrát k tradiční zábavě a vydržíme určitě až do prvního máje. Podrobné tajemné informace, co chystá na večer Sdružení z Housova mlýna, jsou na jejich webu. Z privátního večírku Aksamite více prozrazovat nebudu. Bylo to hezké a příjemné. I ten Radkův příběh o Sergejově psu byl velmi inspirativní a všem se líbil.

Kočky a psi

V přemíře negativních faktorů (hokej s Kanadou, průtrž mračen a bouřka, mnoho konkurenčních akcí, netradiční místo ve vzdálenosti nad 500 metrů od centra a vstupné), které umocňovaly riziko účasti početného publika na čarodějnické akci s keltským označením Beltine, jsme nakonec ve čtvrtek 30.4.2009 obstáli. Bylo plno a atmosféra v Housově mlýně nádherná. Hokej s Kanadou jsme prohráli a tak mi nevadilo, že jsem ho neviděl. Z nebe padali jednu chvíli psi a kočky, což je americký idiom, který se užívá, když u nich prší tak, jako u nás padají trakaře nebo lije jako z konve. Kdo nestihnul přijít do osmi, už se mezi blesky, hromy a provazy deště později neodvážil do údolí k mlýnu sestoupit. Nevadilo to, byli tam všichni, co tam být chtěli a tak se nám hrálo velmi příjemně. Pivo pěnilo stejně jako před lety a plnění plastových pohárů trvalo tradičně předlouho. Protože jsem to věděl předem, vzal jsem si s sebou vlastní skleněný půllitr a čepoval si pivo sám. Bylo ze skla lepší, ale pěnilo stejně, jako když pejsek s kočičkou myli podlahu. Nejvzdálenějším návštěvníkem večera byl určitě Břeťa z Rožnova pod Radhoštěm, protože návštěva z Kanady, jak bylo plánováno, právě kvůli psům a kočkám, hokejovému zápasu či únavě z letu přes oceán, nedorazila. Petr Nůsek, majitel mlýna, dohlížel na keltské rituály a tvářil se velmi spokojeně jako my. Básník Lumír protancoval na mlýně nejméně dvoje boty a kamarádi ze sauny určitě troje. Kolegyně z průmky měly přesvědčivě lepší náladu než v pondělí ráno, ale to asi prožíváme všichni obdobně. Možná už také působilo na všechny přítomné kouzlo ohňových rituálů očišťujících mysl a dodávajících sílu pro budoucí dobré skutky. Máme nyní měsíční přestávku, protože Eva potřebuje zaletět k moři a nezvedat alespoň dva týdny telefon. Naskýtá se nám tak příležitost vyvíjet i jiné aktivity a zařizovat si osobní odložené záležitosti. V létě budeme s kapelou více cestovat a hrát mimo Tábor. Neplánujeme již ani účast na Táborských setkáních, která nám připadají stále stejná. Ideální místo a pořadatele pro naše hraní jsme v Táboře bohužel ještě neobjevili. Začíná se opět hrát ve starém Sezimově Ústí U Křivánků, kde je sál, ve kterém jsme před více jak dvaceti lety vystupovali a tak tam při nejbližší příležitosti zavítám na průzkum.

Hoffmanův dvůr

Po měsíční pauze v akcích, kdy jsme jen sporadicky zkoušeli, neboť Eva trávila svoji druhou letošní dovolenou na Rhodosu, řeckém ostrovu slunce vynořivším se kdysi z moře jako dar pro boha slunce Hélia od samotného Dia a také ostrovu růží a místu jednoho ze sedmi divů světa, kolosu Rhodského, jsme hráli v sobotu 30.5.2009 v Praze 9-Vinoři na svatební oslavě Míši a Rosti Pudilových. Oslava se konala v rekonstruovaném objektu Hoffmanova dvora a bylo to báječné. Krásný prostor pro hraní a zábavu, po kterém léta toužíme v Táboře a ne a ne jej nalézt, je právě tam. Z billboardů po cestě se na nás mračil strašící Paroubek, usmívající se Topolánek naopak vše řešil, jakýsi dělník v nažehlených montérkách sliboval jistoty a to na mě působilo velmi depresivně, neboť jistota je jenom jedna a k jejímu naplnění nebudu určitě nikoho z billboardu potřebovat. Drželi jsme svatební publikum na parketu od devatenácti hodin až do samotného konce v půl jedné po půlnoci. O přestávkách jsme pak ochutnávali rautík a steaky, omývali a chladili hlasivky Lobkowiczkou dvanáctkou a kochali se krásným prostředím všude okolo. Nakonec jsme dostali od novomanželů svatební výslužku s koláčky a medovníkem a odjížděli zcela vyčerpáni a spokojeni domů na jih. Děkujeme Míše a Rosťovi za pozvání, za pohoštění, za krásnou atmosféru v Hoffmanově dvoře s valdštejnskou historií a za výslužku, která byla sladkou tečkou za nádherným večerem. Skoro by se chtělo říci tak zase příště, ale v tomto případě přejeme novomanželům, ať se stane svatba ve Vinoři poslední v jejich životě, ať se jim daří, ať jim to vydrží k jejich spokojenosti až do konce a možná se uvidíme na nějaké akci při jiné příležitosti. Eva trefila na všech křižovatkách i v černočerné tmě a dovezla nás bezpečně domů. Kdyby na základně čekala četa stěhováčků aparatury, přidělil bych akcičce pět hvězdiček.

Promovaní inženýři

V sobotu 13.6.2009 jsme odpoledne naložili Papamobil aparaturou, mezi jejímiž komponenty by už neproklouzla ani myš a jeli jsme hrát opět do Prahy. Tentokrát jsme byli pozváni na netradiční ples čerstvých absolventů Provozně ekonomické fakulty ČZU, která sídlí v pražském Suchdolu. Vybrali si sál v areálu VŠ kolejí, kam dorazili všichni pozvaní. Budoucí inženýři a inženýrky ekonomie slavili ukončení pětiletého studia, jelikož státnice mají úspěšně za sebou, ale promoce je teprve čeká. Bylo to nádherné, příjemné a uvolněné. Nechybělo nic z tradičních disciplin, jako jsou bohatá tombola, taneční vystoupení na nejvyšší úrovni, barmanská show, kterou jsem ještě nespatřil a bez jediné chyby, několik soutěží a slavnostní dekorování. Absolventi si všechno organizovali sami a fungovalo jim to tak dobře, že přestávám mít strach o budoucnost české ekonomiky. Ozvučit sál bylo tradičně náročné, protože akustice prostoru byla a je ve většině případů věnována v projektech nulová pozornost. Pokud se vyloženě nejedná o nahrávací studio nebo divadelní sál, jsou v devadesáti procentech objektů určených pro hraní nevhodné podmínky, s kterými pak více či méně úspěšně pravidelně bojujeme. Pan provozní nás požádal hned po první sérii o kontaktní údaje, když nám zároveň sdělil, že takto srozumitelný a poslouchatelný zvuk tu ještě žádná kapela neměla. Eva následně obdržela kapelní pochvalu, jelikož vždy před vystoupením dává Richardovi pokyny ze sálu, jak má zvukové proporce upravit. Publikum roztávalo zvolna, protože denní světlo pronikalo okny sálu ještě v půl desáté a narušovalo atmosféru, která je pro vystoupení nezbytná. Začínat hrát v létě dříve jak v devět hodin je z našeho pohledu nesmyslné, pokud není akce pořádána ve sklepním prostoru bez oken, kdy po chvíli už netušíte, zda je noc či den a zda se venku náhodou nezměnila móda. Potřebný a dostatečný přísun tekutin byl dokonale zajištěn na baru, kam jsme o přestávkách pravidelně docházeli a doplňovali energii. Hrálo se do dvou hodin a pak následovaly ještě přídavky. Poslední tón zazněl ve čtvrt na tři a pak už jsme vše rychle balili a stěhovali do auta. Eva konzumující celý večer jen vodu usedla ochotně za volant a krátce před pátou ranní nás dopravila bez úhony na táborskou základnu. Jelikož jsem vstával v sobotu už v pět ráno, abych stihnul zařídit potřebné osobní záležitosti, byla to pro mě velmi náročná čtyřiadvacítka. Pepa vstával hodinu po mně v šest a Richard naopak ve tři ráno po oslavě s Pájou Na Schůdkách teprve usínal s šestisetgramovým steakem v žaludku. Radek sportoval na bowlingu a disciplinovaný přístup k akci uplatnila pouze Eva. Od rána nám pekla řízky na cestu tam i zpět, které jsme pak během večera s chutí konzumovali. Naporcované pečivo a čerstvé papriky jako příloha doplňovaly Evin dokonalý servis a tak jsme konstatovali, že bychom se bez ní neobešli. Výborně hraje, chodí včas na zkoušky i na akce, nepije alkohol, stěhuje aparaturu, bezpečně řídí, předstírá, že neslyší chlapské sprosťárničky, nezkazí žádnou legraci a po cestě nás krmí různými lahůdkami z domácí kuchyně. No, nekupte to. Děkujeme Gábině za pozvání a za nadstandardní péči. Blahopřejeme k získání titulu všem zúčastněným a doufáme, že se vám oslava líbila stejně jako nám.

Za vodou

Tak dorazilo konečně léto i do Čech, řekli jsme si. Byl pátek 19.6.2009 a my otvírali letní sezónu v restauraci Pintovka v Táboře. Byli jsme zkrátka za vodou, jelikož žijeme všichni na pravém břehu Lužnice a museli jsme přejet přes most. Ve středu a ve čtvrtek bylo nádherné počasí, aby se pak na pátek mohlo pokazit. Trochu pršelo, ale počítali jsme předem, že hrát se bude uvnitř a akce tak nebyla ohrožena. Během tří dnů po zahájení propagace bylo zarezervováno asi šedesát míst a další stovka se doplňovala postupně. Několik dní před akcí už byly rezervace odmítány. Ti, co přicházeli bez ohlášení, museli odejít nebo se smířili s místem k stání u baru. Někteří seděli v dešti i venku na terase a dovnitř pak vcházeli jen na taneční miniparket. Dostatečně velký a útulný prostor pro naše hraní v Táboře nebyl zatím bohužel nalezen. Atmosféra na Pintovce byla vynikající a dostala nás do pohody, kterou pak vnímali, alespoň podle ohlasů, všichni zúčastnění. Večírek se náramně povedl a nyní budou pokračovat v hraní na stejném místě jiné kapely. Nás čeká zajímavé cestování od Šumavy po Pálavu a zdá se, že v Táboře budeme vystupovat až v listopadu, pokud se neobjeví do té doby nějaká zajímavá pozvánka či nabídka. Zájemců o hraní je poměrně dost, ale většinu z nich jsme nuceni odmítnout, jelikož jejich představy o realizaci akce jsou poněkud naivní či spíše jednostranné. Baví nás hrát na nových místech i se vracet po čase zpátky tam, kde se nám to líbilo. Na Pintovce jsme hráli naposledy před sedmi roky, tenkrát v prostoru menší pivnice a nyní v restauraci, jejíž dispozice byla nepatrně změněna vybouráním dveří do salonku. Publikum bylo vpuštěno i na balkon a tak jsme se cítili krásně obklopeni lidmi, kteří sem přišli či přijeli výhradně na nás a bylo patrné, že se nejedná o náhodné hosty, kteří netuší, co se bude hrát. Petr Boháč přivezl z Radimovic u Želče snad půl autobusu skvěle naladěných hostů a ovládl tím nejméně čtvrtinu prostoru. Nástroje jsme balili před půl třetí ranní a pak už chvátali domů na snídani. Trochu se mi tak stýskalo po Mlýně Davídkovu, kde jsme hrávali před lety pravidelně a kde vždy po hře následovalo krásné rozjímání. Marta snášela mlýnské lahůdky na stůl, pan Václav připravoval jedinečné steaky a my měli možnost bavit se s lidmi, kteří nechvátali domů. Zažilo se spousty legrace, na kterou budeme vzpomínat určitě do konce života. Podobné okamžiky se nám vracejí nyní na Pálavě v Pavlově u Zdeňka Janečka a také u Radka Maliny. Pokud bude dodržena naše perioda hraní na Pintovce, sejdeme se tam zase za sedm let. Děkujeme publiku a personálu za péči o pitný režim.

Na solné zlaté stezce

Úspěch všech akcí pořádaných pod širým nebem závisí do jisté míry na počasí a tak jsme se v sobotu 27.6.2009 obávali, jak dopadnou městské slavnosti Solné zlaté stezky v Prachaticích, kam jsme byli pozváni k účinkování na hlavním pódiu na začátek večerního programu. Přijeli jsme na místo podle plánu v osmnáct hodin navigováni strážníky městské policie. Program měl však časový skluz a v době, která byla původně vyhrazena pro instalaci naší aparatury a zvukovou zkoušku, hrál ještě na pódiu směs filmových melodií orchestr místní Základní umělecké školy. Využili jsme čas a obešli krásné starobylé náměstí se stánky a mnoha občerstvovacími stanicemi. Všude to náramně vonělo všemožnými pochoutkami a tak jsme neodolali a nechali si natočit jedno plzeňské do skla na zapití třistagramové porce pečené vepřové kýty. To už začalo lehce pršet a nad Libínem bylo černo. V pátek prý padaly trakaře a zvukaři přišli o část aparatury, kterou museli pohotově v sobotu vyměnit. Nevěděli jsme do poslední chvíle, zda nebude celý večerní program z nepřízně počasí zrušen a nezbývalo než čekat na rozhodnutí pořadatele. V půl osmé zazněl jednoznačný pokyn pana místostarosty, že má program pokračovat. Pódium bylo sice zastřešené, ale na mnoha místech voda protékala skrz a naše obavy o drahou aparaturu a nástroje byly natolik zásadní, že jsme si postavili ještě speciální stan, který Richard používá v agentuře při venkovních akcích. Dá se prý postavit několika tahy za dvě minuty. My jsme to zvládli za padesát sekund a ozdobeni střechou pod střechou zahájili svoje koncertní vystoupení. Déšť ustal a náměstí se zcela zaplnilo. Odhaduji to nejméně na pět tisíc návštěvníků. Pod pódiem se nejdříve odvázali Romové a tančili, jako bychom si je přivezli s sebou. Pak už taneční rej splynul a připojili se všichni, co stáli poblíž. Z připraveného dvouhodinového programu jsme museli improvizovaně a operativně vyřadit asi čtvrtinu písniček, jelikož vzrůstala obava z dalšího deště a pořadatelé chtěli návštěvníkům slavností dopřát kompletní naplánovaný program. Skandování „ještě jednu, ještě jednu“ na konci jsme si vychutnávali, ale přidat jsme už nesměli. Paní ředitelka Kulturního a informačního střediska města Prachatice, Jarka Vlčková, která se zasloužila o naši účast v programu slavností, přispěchala na pódium s poháry Jana Bechera, kterými jsme si následně před zraky publika připili a vnímali to jako poděkování a tak také my děkujeme, protože se nám to i přes popsanou nepřízeň počasí velmi líbilo. Složili jsme za třicet sekund stan a naskládali rychle aparaturu do Papamobilu. To už opět vydatně pršelo a náměstí bylo pokryté deštníky. Ani nám to moc nevadilo. Dostali jsme od pořadatelů točené plzeňské, spíš několik a Jarka nás ještě pozvala na bramborák ke stánku. Jeden pán z publika nám věnoval asi za odměnu láhev medoviny a tak ji Richard obratem rozlil do kalíšků k dalšímu přípitku. Teplo v břiše, vlhko v ústech, radost na duši a hezký pocit z hraní jsme si dokonale užívali a korzovali kolem dokola náměstí. Sílila postupně obava z nebezpečnosti návratu přes stoupající hladinu Blanice u Strunkovic a tak jsme raději vyrazili k Táboru. Podařilo se nám dojet bez újmy na zdraví i materiálu, jen červený výstražný trojúhelník blikal během cesty nebezpečně na displeji Papamobilu. Pepíno mi svítil do manuálu Opla Vivaro, ve kterém jsem pak narychlo hledal význam symbolu. Jednalo se o speciální režim, do kterého se Papamobil automaticky nastaví, když dojde k opakovanému proklouznutí kol. To zřejmě nastalo na zaplavené vozovce, kterou jsme projížděli téměř jako předvoj ženijního vojska v okamžicích pozemských katastrof. Skutečně u řeky Blanice blikaly modré majáky hasičských speciálů a noční směna hlídala zodpovědně stav její hladiny. V Táboře bylo už sucho, když jsme krátce před půl jednou po půlnoci dorazili na základnu. Příští sobotu nás čeká podobné vystoupení ve večerním programu oslav v Kamenici nad Lipou. To však má být už nádherné letní počasí a teplota kolem 28 °C. Děkujeme prachatickým za pozvání, publiku za vřelé přijetí, Jarce Vlčkové a jejímu týmu za vzornou péči a budeme se těšit, že se do Prachatic ještě při nějaké vhodné příležitosti vrátíme. Bylo to fajn.

[Zpráva z tisku 28.6.2009]

Neprůjezdná je silnice na Netolice a zasažena byla i tamní železniční trať. Uzavřená je trať Volyně - Strakonice a Vodňany - Prachatice. Lokální srážky rozvodnily jihočeské toky na třetí povodňové stupně. Stav ohrožení platí na Malši v Roudném, na Zlatém potoce v Hracholuskách, na Volyňce v Neměticích a na Blanici nad i pod Husineckou přehradou. Kvůli noční bouři byla v pohotovosti i krajská povodňová komise. "Podle informací složek integrovaného záchranného systému je zatím nejhorší situace na rozhraní Strakonicka a Prachaticka. Největší starosti dělá Husinecká přehrada, ze které aktuálně odtéká 120 m3 vody," řekla mluvčí kraje Kateřina Koželuhová.] Zdá se, že jsme odjeli z Prachatic na poslední chvíli.

MTB Maraton

V sobotu 4.7.2009 jsme vystupovali ve velkém zábavném programu slavností města Kamenice nad Lipou na fotbalovém stadionu v rámci 5. ročníku Kamenického MTB Maratonu. Organizátoři nás zvali už před pěti lety, ale tehdy jsme upřednostňovali pouze klubové akce. Trvající zájem ze strany pana starosty nás velmi potěšil a nabídku k účinkování jsme tak letos velmi rádi přijali. Velké pódium bylo postaveno na nádherném trávníku fotbalového stadionu proti hlavní tribuně. Celou akci k naší spokojenosti skvěle ozvučoval a osvětloval tým firmy Mosner sound z Nového Města na Moravě a zjevně se to líbilo i nejméně dvoutisícovému publiku. Tentokrát nespadla v Kamenici ani kapka deště a na nebi nepřetržitě odrážel sluneční světlo svoji věčně přivrácenou stranou Měsíc. Produkci jsme zahájili čtvrt hodiny před devátou a s desetiminutovou přestávkou na velkolepý ohňostroj jsme pak hráli až do třiadvaceti hodin. Hlavní organizátor pan Soukup nám přidělil kupóny na občerstvení, jídlo i pití a tak jsme po vystoupení rychle sklidili aparaturu a vybírali si tekuté i pevné lahůdky na stáncích. Z piv vévodil v areálu pelhřimovský Poutník, ale upřednostnili jsme raději zkušenostmi a tradicí prověřený plzeňský Gambrinus, jelikož název pelhřimovského moku evokoval spíše představu následného časově nevymezeného putování, jehož jsme se nechtěli po zbytek noci a rána účastnit. Z masových produktů jsme si pak vybrali nabídku stánku sezimoústecké firmy a velmi jsme si pochvalovali ochotu a poctivost personálu a samozřejmě i kvalitu a kvantitu porcí. Myslím, že to byla po všech stránkách velmi vydařená akce, což se nakonec dalo od kamenickonadlipských zkušených nadšenců, pracantů a schopných organizátorů čekat. Děkujeme všem, co se na organizaci skvělé akce podíleli a také početnému publiku za krásnou atmosféru.

V Olympii

V pátek 10.7.2009 jsme měli sraz neobvykle už ve čtrnáct hodin a museli jsme si všichni z toho důvodu upravit osobní plán běžného pracovního dne, abychom se mohli dohodnutého vystoupení v Českých Budějovicích zúčastnit. Odjížděli jsme na privátní akci, kterou byla svatební oslava v penzionu Olympie. Vdávala se Petra, neteř Petra Muka, a tak také Petr zahajoval malým koncertním výstupem celou akci. Hráli jsme na úvod společně sólo pro novomanžele Bon soir mademoiselle Paris a pak už pokračoval Petr a posléze i my samostatně. Svatební raut oplýval nadstandardními kousky, které jsme postupně ochutnávali a pochvalně hodnotili. Nechyběla výtečná knedlíčková a gulášová polévka, smažená kuřecí křidélka, řízečky, šunčičky, melounové kuličky, saláty, pudinčky, Plznička, Budvárek, Korunní, kávička a samozřejmě i skvělý tataráček s topinkami. Venku se peklo prasátko, ale nezbyl nám už čas a nakonec ani kapacita jej ochutnat. Vnímali jsme tak jen příjemnou vůni a atmosféru okolo. Detailněji popisovat privátní akci se nesluší a její příběh tak zůstane uchován pouze v paměti účastníků a na filmovém záznamu, který byl pořízen. My si vždy zpestřujeme dobu cestování do místa hraní a zpět líčením různých zážitků z minulých dob a velmi se při tom bavíme a samozřejmě je rozvíjíme a peprně komentujeme. Po cestě míjíme mnoho míst, ke kterým nás vážou vzpomínky na něco výjimečného, a to si vždy s radostí připomeneme. Bonmoty ze zlatého fondu kapely známe všichni zpaměti a tak je může vyřknout kdykoli kdokoli z nás. Přesně už vím například, co mi odpoví Eva, když ji pochválím za hru na flétnu a tak jsem docela rád, když něco malilinko pokazí :). Trochu mě mrzí, že se nehodí a ani nedá všechno napsat. Sledovanost webu by zajisté stoupla, to vím zcela jistě, ale soukromí musím přece jenom do určité míry ctít. Eva sedm let pouze poslouchala naše vejšplechty a usmívala se, později se už smála, ještě později se smíchy řezala, že jsme ji museli za jízdy až svazovat, aby nevypadla, a nyní dokonale vyškolená nám to vrací i s úrokem. Když jsme nasedli do Papamobilu tentokrát, zeptala se nás bez přípravy, tak zprudka a trefně, nemohu však sdělit na co, že jsme z auta málem vyskákali po hlavě a metali v návalu exploze smíchu nekonečné kozelce po staroměstské táborské dlažbě. Všichni zastáváme v současnosti poměrně důležité pozice v poměrně vážných profesích a relaxace v podobě cestování za hudbou i v hudební produkci samotné nám velmi svědčí. Mám pocit, jakoby věk právě kulminoval a teď to s ním půjde už jenom z kopce. Zda je to dobře nebo špatně však netuším. Děkujeme všem objednavatelům, hostitelům, pořadatelům, organizátorům a spřízněným duším, že nám svým zájmem umožňují takto báječně žít.

Ó Bratřice, ó Bratřice

Vrátili jsme se z akce v Českých Budějovicích asi v půl třetí ráno či v noci a po zhruba šestihodinovém spánku jsem zahájil přípravu na další vystoupení. Je nezbytné si vždy urovnat pomíchané notové a textové záznamy i myšlenky, abych se v tom lépe vyznal a hrál i zpíval, co se právě v daný moment čeká. Richard se naučil, alespoň podle svého tvrzení, repertoár zpaměti, ale já vždy trnu, že to není až tak docela pravda a že se objeví mezera. Při individuálním výstupu se to dá zamaskovat poměrně snadno, ale při souhře pěti hudebníků jakákoli chyba jednotlivce naruší celek. Stačí vynechat repetici a ostatní musejí okamžitě reagovat a přizpůsobit schéma písničky tak, aby to bylo co nejméně poznat. Obvykle se nám to daří, ale občas je to velmi náročné. Muzikant musí být soustředěný na svůj part, což však na druhé straně zatěžuje potřebnou komunikaci s publikem. Očekává se, že hrát musíte jaksi mimoděk a kontakt s lidmi je prioritní. Já to řeším tak, že zpaměti hraju téměř vše a na pultíku spuštěném proklatě nízko mám jen textovou berličku. Beru si na pomoc často černá skla brýlí, za kterými se lépe uzavřu do svého harmonicky pulsujícího světa, ale okolí vnímám zcela intenzivně. V sobotu 11.7.2009 jsme nemuseli nakládat aparaturu, protože zůstala v Papamobilu i po komplikaci s vjezdem do privátního parkovacího boxu na táborském starém městě. Vjezdu vadil spadlý drát elektrického vedení, pro který Policie ČR uzavřela celou ulici. Ze současných kompetentních firem s móresy minulé éry není žádná ochotna takovou situaci v noci z pátku na sobotu řešit. Přišel tedy Radek, vzal drát do dlaně a odsunul stranou. Pak už mohl Papamobil s menší oděrkou na dveřích vjet tam, kam patřil. V 17:45 jsme odjížděli ze stejného místa na Vysočinu. Cílem byla obec Bratřice ležící na sever od Pacova. Otvíral se tam nový kulturní dům a my zapisovali tóny do zdí sálu, duší publika i do historie obce. Prožívali jsme krásný pocit z díla, které se podařilo. Byl jsem v Bratřicích poprvé a netušil jsem přesně, co nás čeká. Kulturní domy po celé republice jsou vesměs špatné, s nedokonalou akustikou a nevkusně zařízené i vybavené a tak jsem se obával, že dům bude mít kýčovitou fasádu, plochou střechu, bílá plastová okna se zlatými rámečky, sokl obložený dlažbou, levnou podlahu, chybnou akustiku a neútulný chybně disponovaný prostor. Pak jsme však vjeli do centra Bratřic a já spatřil nádherný objekt se sedlovou střechou, vkusnou fasádou, zastřešenou terasou, sál s novými parketami, osvětlené pevné pódium s černými oponami a příjemným zázemím, členitý strop, bar s ochotnou obsluhou a pořadatele a organizátory s nadšením a neutuchajícím elánem a plány do budoucna. V jakémkoli oboru jsou rozhodující pro úspěch právě zmíněné atributy a tak jsem ztratil okamžitě jakékoli obavy. Přivítal nás pan starosta, pak šéf místního hasičského spolku, pak moderátor večera a jeho rodina a další a další. Nejdříve jsem se domníval., že jedu někam, kde mě nikdo nezná, ale najednou jsme byli informováni, že asi deset chlapů z Bratřic navštívilo letos v únoru Slavnosti piva a minerálních vod v Táboře a vidělo naše vystoupení v hotelu Palcát. Tam se prý rozhodnulo, že při otevření Kulturního domu v Bratřicích budeme hrát právě my. Na schodech do sálu jsem hned potkal svého bývalého žáka Martina Bezděka, který zde účinkoval v roli kytaristy místní bigbeatové kapely. Hráli s velkým úspěchem asi půlhodinu při zahájení akce a zbytek večera už patřil nám. Kulturní dům byl naplněn do posledního místa a atmosféra večera byla více než vynikající. Sjezdili jsme za svoji hudební kariéru už mnoho sálů, obcí, akcí různého typu, zažili různé publikum, ale bratřické řadíme mezi všemi na přední pozice. Jevilo se mi jako výborná parta, jako skvělí a vnímaví lidé a dozajista pohodáři. Nechybí jim nadšení pro věc, ochota, kamarádství, otevřenost, lidskost i zdvořilost. Osobně si řadím toto vystoupení k nejpříjemnějším v roce 2009, i když jsme teprve v jeho polovině. Velmi se nám líbila i sympatická slečna na vozíku u prvního stolu. Krásně a přirozeně včleněna do party přátel a kamarádů zcela opředena zájmem všech okolo mě velmi dojímala. Tančit někoho na vozíku jsem viděl do této chvíle jen v televizi, ale tady to bylo úplně přirozené, bez jakéhokoli hraného soucitu okolí. Vnímal jsem její spontánní projev radosti ze života jako důkaz, že nic není ztraceno, když to člověk nevzdá. Hráli jsme asi do půl třetí, protože nás to v Bratřicích velmi bavilo a doufáme, že sem budeme ještě někdy pozváni. Fero od Popradu se svojí rodinou zvládal obsluhu a veškerý servis na jedničku a tak mu přejeme, aby v Bratřicích zakotvil natrvalo a mohl v novém kulturním domě úspěšně působit. Dorazili jsme na základnu o půl páté při svítání zcela vyčerpáni, ale nesmírně obohaceni a šťastni. Děkujeme.

Podle přísloví:)

Koho píseň jíš, toho chleba zpívej, řekla Štěpánka poněkud přísně, když se zároveň dožadovala jedné písničky, kterou jsme hráli hned na začátku večera a jejíž poslech z nějakých vážných důvodů zmeškala. Věděla už z loňska, že ji máme v repertoáru a jak nás spatřila, okamžitě se jí vybavily příjemné vzpomínky a chtěla si je takto přiblížit. Splnili jsme jí to až v poslední sérii, těsně před tím, než se nám zastřely hlasivky v nočním chladu stejně jako nebe tmou a mraky nad Liderovicemi, kde jsme právě v sobotu 25.7.2009 opět po roce vystupovali na tradiční akci firmy Aksamite. Tematicky zaměřili Aksamitští svůj večírek tentokrát na motivy z filmu Limonádový Joe, a protože jsme všichni ve skupině v šedesátých letech (1964), kdy byl snímek tvořen, vyrůstali, byla nám atmosféra dokonale známá. Dodnes vzpomínáme na arizonskou pěnici Tornádo Lou, Gripa, oba Kidy, Pancho i Kojota, Douga Badmana, Horáce Hogofogo, nádhernou slečnu Winnifred a samozřejmě i na samotného Joa. Toho při večírku ztvárnil Emanuel Gott, který přijel v dokonalém stylově vyladěném obleku zazpívat úvodní píseň So far. My jsme si zatím mohli dát na baru supercloumáka. V roli hudebníků kořalečníků jsme pak pokračovali úspěšně v produkci až do dvou hodin. Vypadalo to, že se nikomu nechce domů a tak i slečny teenagerky z 9. B jeli svoji divokou jízdu těsně pod pódiem a nemuseli maminku přemlouvat, aby je neposílala ještě do hajan. Jo, tak takovou energii bych chtěl také mít. Richard tentokrát namixoval ještě skvělejší zvuk než jindy a tak jsem hrál posilován energií barevných tónů více důrazně, až mě to stálo dvě přetržené struny. Veden šetrností jsem po první destrukci natáhnul zdravou, leč opotřebovanou strunu ve víře, že po zbytek večera vydrží a následně převleču až doma celou sadu. Nepovedlo se. Přes nepříznivou předpověď počasí nakonec sprchlo jen krátce při vystoupení Emana a pak už bylo hezky. U vepřových a hovězích steaků skvěle koncertoval Pavol Mery z táborské restaurace Na Schůdkách. Dvojvaječná plzeňská dvojčata, bratři Pilsner urqell a Gambrinus, byla servírována sice do plastu, ale chuť dvanáctky byla vynikající. Zapomněl jsem si přivézt svůj půllitr, jak to činím při produkci na Housáku, ale přežil jsem. Protože má večírek Aksamite vždy celostátní účast, rozdali jsme několika zájemcům z řad publika vizitky a budeme se těšit na pozvání k vystoupení v jiných regionech. Moc se nám to líbilo a hráli bychom asi ještě déle, zpívalo-li by nám to. Děkujeme za pozvání majiteli firmy Aksamite Láďovi Bláhovi a přejeme celému týmu, ať jdou sedací soupravy stejné značky stále na odbyt.

Cakoza

V sobotu 1.8.2009 jsme nakládali nejprve jen nástrojovou aparaturu, jelikož jsme odjížděli do Bechyně k podvečernímu vystoupení v rámci oslav Rádia Blaník, kdy na náměstí stálo velké pódium ozvučené pražskou firmou Duben Sound a teprve po návratu do Tábora jsme na základně přiložili zbývající část techniky a vyrazili k druhému vystoupení do Křížova u Louňovic pod Blaníkem. Sluncem ozářené bechyňské náměstí bylo zcela zaplněné lidmi, kteří upřednostnili kulturní zážitek před pobytem u vody. Zahajovali jsme akci hodinovým koncertem a po nás následovaly ještě blanické stálice, Vláďa Hron, Pepa Wágner a Petr Spálený s Apollobeatem (Apollobandem). Pořad moderoval sám ředitel Blaníku, Vláďa Slezák, který nás také k vystoupení pozval a do programu zařadil. Eva tradičně rozdávala již v autě řízky a okurky, jelikož jsme vyráželi z domova už ve tři odpoledne a první akční občerstvení bylo plánované až na půlnoc. V Křížově jsme hráli na letním parketu a noc byla měsíčná, hvězdnatá, hřejivá a kouzelná, řekl bych přímo stvořená pro naš podblanický večírek. Když se setmělo, odvážily se k tanci na parketu první dvojice a večer nabíral postupně na síle. Nešlo přestat a hrálo se až do tří hodin. Toho času jsme se ale už zalekli, neboť nám připomněl, že jsme startovali před dvanácti hodinami z domova a že nás čeká ještě hodinová demontáž aparatury, půlhodinová večeře a hodinový přesun do Tábora. Museli jsme komba vypnout a ukončit příběh. Gulášek z domácí křížovské kuchyně byl více než skvělý, pivečko dobře chlazené, kávička chutná a voňavá, klobáska přiměřeně grilovaná a chlebíček čerstvý s křupavou kůrkou. Servis byl zkrátka stoprocentní a kompenzoval nám úbytek sil z náročného dvojvystoupení. Jednu píseň jsme věnovali na přání Chroustovi, prý nejmladšímu otci z Křížova. Narodil se mu malý Chroust a Radek konstatoval, že narozené dítě musí být vlastně cakoza. Myslím, že znám docela hodně slov, ale o cakoze jsem v životě neslyšel. Rozpoutala se o přestávce okamžitě diskuze, co vyslovený termín znamená a Radek stále dokola vysvětloval, že cakoza je malý či mladý chroust a tento výraz se prý používá běžně na Mladovožicku. Nikdo ho však neznal a nechtěl Radkovi jeho teorii potvrdit, ba naopak se do něj všichni pustili a vymýšleli historky, jak se asi takové slovo zrodilo. Fantazie nás všech neznala mezí a tak jsme se tím velmi bavili. Škoda jen, že jsem už desítky let žádnou cakozu neviděl ani nechytil. Nosil bych si ji v krabičce od sirek jako kdysi v klukovských dobách, kdy zjara všude kolem chrastila samá cakoza. Miloval jsem ten čas. Na základnu nás dovezla bezpečně Eva dozajista za svítání, bylo něco kolem šesté, a plni krásných zážitků na rozdávání jsme se přesouvali zcela fyzicky vyčerpáni domů. Děkujeme Rádiu Blaník a Tloukovi z Křížova za pozvání a organizaci skvělých akcí.

Dívčí hrad

Na Pálavu jezdíme velmi rádi a v sobotu 15.8.2009 jsme do Pavlova pod Dívčím hradem vyráželi k vystoupení už počtvrté. Hráli jsme po roce opět na pláži novomlýnské přehradní nádrže večerní taneční zábavičku pod širým nebem plném hvězd a hvězdiček. Srpek Měsíce couval a vracel se s námi zpátky do času zlaté éry big beatu. K ozvučení jsme si pozvali skvělého zvukového mistra Luboše Kocourka a tak jsme nevyjížděli Papamobilem, ale žlutým Mercedesem s velkou aparaturou a světly firmy Kocis. Počasí snad nemohlo být lepší a my i publikum jsme si to náramně užívali. Ve stánku u pódia nám Lenka a Janka čepovaly Plzeň a mně nikoli do plastového kelímku, ale do značkového skla, které Lenka kdesi protekčně sehnala. Od dob základní vojenské služby v Plzni na Slovanech vím, že se musí člověk starat, aby měl co chce a co potřebuje a tak to činím. Ráno po vystoupení vždy toužíme vyrazit na zříceninu Dívčího hradu, odkud je překrásný výhled na Novomlýnské nádrže i do daleké krajiny, ale Richard nám to z nějakých neznámých důvodů vždy rozmluví. Prý zkázu hradu způsobili Švédové po vítězné bitvě u Jankova v roce 1645, kdy na hradě sídlila jejich posádka, která pak před svým odchodem hrad i s Pavlovem vyplenila a zapálila a nám by to zcela jistě přineslo smůlu. Chceme se sem vracet a tak budeme žít v naději, že na zříceninu jednou skutečně vyšplháme. Možná na tom má podíl i náš pavlovský kamarád Radek Malina, který na vystoupení donesl okoštovat domácí hruškovici a po jejím požití už k ránu nejsou síly vyrazit kamkoliv. Přijali jsme tedy jen pozvání k Radkovi do stejnojmenného penzionu Dívčí hrad. Pod prostornou stylovou pergolou jsme obědvali vynikající zabijačkovou polévku a mnoho druhů přívlastkových vín. Využili jsme většího prostoru v autě Luboše Kocourka a pár bedniček jsme dopravili i domů. Hruškovice nám pak bude v zimních měsících vypalovat bacily v hrdle, abychom neonemocněli v sérii vystoupení, která nás čekají. Každý jsme si dovezli litrovou lahvičku a tak to bude v Táboře v zimě vonět po hruškách. Po cestě zpátky jsme se zastavili ještě tradičně na večeři ve Velké Bíteši na náměstí U Raušů. Taky to bylo moc dobrý. Narváno bylo k prasknutí a tak nás posadili do VIP salonku. Stejný vzduch s námi dýchal v tom okamžiku i Aleš Brychta a také paní zpěvačka Maruška Rotrová. Všichni se asi vraceli odněkud z Východu a směřovali na Západ. No a Velká Bíteš neboli Big Bíteš k zastávce na půli cesty přímo vybízí. Byla to skvělá víkendová akce, za kterou děkujeme především Zdeňkovi Janečkovi, majiteli perfektního Hotelu Pavlov, který nás už poněkolikáté na Moravu pozval, také to všechno zorganizoval a bezchybně zabezpečil po všech stránkách. Takových lidí kdyby bylo více, to by se nám v Česku i na Moravě žilo mnohem lépe. Dneska už to zkrátka není růžový jako teď:).

Děkujeme, zůstaňte

Dnes je velmi těžké pořádat cokoliv. Nikdy dopředu nevíte, jak potenciální publikum plánovaná dramaturgie akce osloví a riziko podniku tak v plné tíži spočívá na bedrech pořadatele. Robert Jedlička, provozovatel Kulturního domu a restaurace Na Radnici v Chýnově nás pozval na pátek 28.8.2009 k vystoupení a my jsme jeho nabídku rádi přijali. Vždy se o nás vzorně stará a propaguje nadstandardně každou akci. I přesto jsme sál Kulturního domu v Chýnově tentokrát nevyprodali, plno bylo pouze v přízemí a balkon zůstal prázdný. Zda to byl odraz krize nebo vyčerpanosti lidí výdaji na dovolenou se jen těžko odhaduje. Možná vítězila televizní a pivní kultura, do které je investice přece jenom nižší. I tak se nám Květinová noc velmi líbila. Sál bude potřebovat zútulnit a hlavně akusticky dořešit. Příliš holé zdi zvuku nesvědčí a poslech pak není úplně příjemný. Věřme, že to Robert časem doladí a bude se hrát v Chýnově ostošest. Co chybělo dokonalosti zvuku, to se vyvážilo pikantní epizodou s erotickým podtextem. Když jsem před časem Richardovi vyprávěl, co říkal Karel Kahovec o písničce Paní v černém, jež spadá několik desetiletí do repertoáru George and Beatovens, o tom jak v roce 1967 při její interpretaci vždy házely slečny v pražských klubech svoje podprsenky na kapelu, tak to Richard také publiku před stejnou písničkou, kterou nyní hrajeme i my, vypráví. Samozřejmě s napětím očekáváme, že se to přihodí i nám. Několik měsíců se to nedařilo, i když na Moravě to bylo v jednom okamžiku už na spadnutí, ale vrchol nastal právě v Chýnově. Ve druhé sloce přiletělo na pódium asi sedm kousků podprsenek a myslel jsem v tu chvíli, že to nedozpívám. Ve změti tančících těl se nedalo dost dobře rozeznat, kdo házel a tak po zbytek večera probíhalo o přestávkách vyšetřování. Žádná z dam se nechtěla přiznat a na otázku: „Házela jsi?“, zatloukala a zatloukala. Nezbývalo než provádět namátkovou fyzickou kontrolu, jejíž výsledek mi stejně pověření členové souboru pravdivě nesdělili a ani já sám jsem se nedopátral. Potvrdilo se však známé pravidlo, že i cesta je cíl. Plzeňské mělo obzvlášť hořkou chuť, což v tomto případě znamená pochvalu a vánoční salát s mísou řízků po složení aparatury byl od Roberta skvělým dárkem a zdrojem doplnění energie. Radek odjel o něco dříve domů a tak už hostinu neabsolvoval a my mu ji jen dodatečně detailně popisovali. To už jsme opět redukovali aparaturu, protože k vystoupení na 9. Mistrovství světa národních týmu dračích lodí v Račicích, kam jsme odpoledne v sobotu 29.8.2009 odjížděli, bylo vše dokonale ozvučeno a stačila nám tak jen pódiová sestava. V Roudnici nad Labem jsme byli asi za dvě hodiny jízdy směrováni navigací GPS a pohledem na horu Říp. Odtud už to byl kousek k račickému kanálu, kde se Mistrovství světa konalo a kde také stálo velké pódium pod pětipatrovou věží. Hráli jsme ve dvou blocích, na začátku a konci. Kdyby zvukový mistr Petr Neubert nedostal instrukci z hlavního štábu o ukončení produkce, patrně bychom tam hráli ještě dnes. Dav pod pódiem nechtěl opustit pozice a neustále se dožadoval přídavků. Velmi se nám to líbilo, bavili jsme se skvěle a publikum určitě také, což bylo z jeho reakcí patrné. Únava nás přepadla až v autě po cestě domů, ale Eva to statečně a bez chyby uřídila. V pět ráno už jsme uléhali k spánku a nyní počkáme, až se Eva a Radek vrátí ze zahraniční dovolené, abychom se přesunuli 19.9.2009 k přehradě na Slapech k dalšímu vystoupení v režii Rádia Blaník. Závěrem patří poděkování všem co nás k vystoupení zvou a tím podporují, tento víkend to byli Robert Jedlička v Chýnově a management 9. Mistovství světa národních týmu dračích lodí. Nádherné fotky nám pořídil v Račicích fotograf Martin Haleš skrytý pod firmou Hamar a za to získal reklamní prostor na titulní straně našeho webu. Děkujeme, zůstaňte.

Dost dobré vyhlídky

Po Radkově dovolené v Dubrovníku jsme navázali na letní sérii vystoupení až v sobotu 19.9.2009 akcí na posvícení v obci Buš u Slap nad Vltavou. Hráli jsme v rámci komponovaného pořadu Rádia Blaník na pódiu postaveném na náměstí a byli jsme tento večer spolu s rožmitálskou dechovkou Venkovanka jedinými skupinami vystupujícími naživo. Josef Wágner a Vladimír Hron zpívali svůj písničkový blok do nahraných hudebních podkladů a Vláďa Slezák pak orámoval program diskotékou českých a slovenských hitů. Počasí bylo poslední letní sobotu v tomto roce nádherné a bušské náměstí bylo zaplněné do posledního místa. Začínali jsme hrát po instalaci aparatury těsně před devátou večerní hodinou a publikum tančilo i tleskalo již na zvukovou zkoušku. To je vždy dobrý signál, který nás nakopává k lepšímu výkonu a hraje se nám v takové atmosféře krásně. Pan starosta se opravdu staral o všechno a bylo vidět, že lidé v Buši to vědí a táhnou za jeden konec provazu. Hospůdka na návsi U Váňů, kde jsme v mezičase večeřeli skvělou svíčkovou se šesti, byla plná k prasknutí a plzeňské teklo proudem. Takovou hospodu nemáme ani v Táboře, kde vznikají vzhledem k trvající hospodářské krizi a převažujícímu nevkusu spíš umělé, levné, malé a kýčovitě vyhlížející interiéry. Končili jsme po třech publikem vynucených přídavcích, což nám činilo radost, kolem druhé noční hodiny, kdy se do tmy pomalu vkrádala mlha a halila do svého závoje i náměstí. Skládání aparatury nám trvalo hodinu a hodně bolelo, protože po vystoupení vždycky všechno ztěžkne na dvojnásobek původní hodnoty. Za volant Papamobilu tentokrát usedl Radek a bezpečně nás provezl úzkou silnicí v mlze přes Vltavu až na E55 a dále na jih do Tábora. Domů jsme dorazili zhruba v pět hodin nasyceni skvělým pocitem a také svačinkou od Evy. Tentokrát připravila vepřovou pečeni s chlebem a na vyslazení švestkový koláč. Ještě vyprávěla, jak seděla kdysi v legendární pražské restauraci U Tygra u jednoho stolu s panem Hrabalem a v tamní kuchyni ji učili recept na Clintonův řízek, čímž ve mně probudila obdiv a závist zároveň, protože U Zlatého tygra jsem sice několikrát byl, ale s panem Hrabalem u stolu bohužel nikdy. Eva mi to bude muset vylíčit ještě jednou podrobněji, budu mít k příběhu spoustu otázek, jelikož nyní nevím, zda to byla pravda nebo se mi to jen po cestě zdálo a nyní vybavilo. Plánujeme s kapelou už dlouho pražské tygří sezení a na to se musí člověk setsakramentsky připravit. Příští týden nás čeká ještě vystoupení na plzeňském náměstí, kam se velmi těším, jelikož jsem tam přesně před třiceti lety narukoval k výkonu vojenské základní služby a trávil tam pak na Slovanech celý životně nezapomenutelný rok. Pak si chvíli odpočineme na Krétě a ve Slovinsku a po návratu nás čeká milovaná Pálava a také Velmi jemný klub Limonádový Joe v Praze. Takže dost dobré vyhlídky.

Kulovej spodek

*) Text mohou dále číst pouze osoby starší osmnácti let. V Plzni na náměstí Republiky jsme měli v sobotu 26.9.2009 premiéru. Je to další z krajských měst, ve kterých jsme po hlavním městě Praze, Českých Budějovicích a Karlových Varech vystupovali. V Plzni pořádali tentokrát 1. plzeňské vinobraní, a když jsem přátelům oznamoval, že o víkendu jedu na vinobraní, jedním hlasem mi všichni vzkazovali, ať pozdravuji na Moravě. Možná je nedaleko doba, kdy budeme jezdit na pivní slavnosti na Pálavu či do Znojma. Je fakt, že hlavní plzeňské náměstí bylo zcela zaplněné a také zalité slunečními paprsky v právě začínajícím podzimu. Pódium bylo postavené přímo pod věží směrem k jihu a tak nám odpoledne při koncertu svítilo sluníčko přímo do očí, ohřívalo nejen tváře a tělo, ale i nástroje. Museli jsme během produkce často dolaďovat struny, k čemuž využíváme elektronické ladičky, jejichž svítící diody však nebylo téměř možné v přemíře svitu registrovat. Nevíme, jak mistr zvukař namixoval zvuk publiku, podle ohlasů asi dobře, leč na pódiu jsme si písniček z nedokonale nastavených odposlechů příliš neužívali. Je to vždy důležitá součást produkce, ale tlak režie akce na časový spád celého programu je příliš velký. Sotva zapojíme a naladíme nástroje, už je snaha uvést skupinu a zahájit produkci. Teprve pak člověk zjistí, že slyší málo bicí, že neslyší zpěv či nástroje spoluhráčů, něčeho je příliš a jiného málo. Dá se to už těžko zpětně ovlivnit, protože nechceme během produkce publikum zatěžovat dalším nastavováním zvuku. Je to tzv. nutné zlo, které musíme podstupovat v rámci komponovaných pořadů, kterých se jinak rádi zúčastňujeme, neboť nám umožňují navštívit zajímavá místa a hrát pro velmi početné publikum. Startovali jsme z Tábora v devět hodin ráno a měli jsme po příjezdu do Plzně ještě více jak hodinu čas na aklimatizaci. Prohlédli jsme si nabídku stánků a pak zavítali do blízké Žumberské stodoly na Plzničku za 32,-Kč a na skvělý gulášek za 59,-Kč. Tak jen marně přemýšlím, kde v centru Tábora nabízejí v sobotu cokoli k jídlu za uvedenou cenu. Možná, že krize pomůže některým táborským spadnout zpět na zem a nastavit ceny odpovídající vynaloženému úsilí a vkladům. Po cestě nám Eva líčila, jak se kdysi v jedné restauraci, kterou jsme právě míjeli, setkala s karbaníkem, který si z nějakého neznámého důvodu strkal karty do kalhot a pak je požadoval vytáhnout. Dál příběh nepokračoval a tak jsme jen tiše uvažovali, zda si zmíněný hráč zastrčil do slabin kulovýho spodka, či žaludskej svršek. Rozhodně však jedna z karet musela být Černej Petr. K mé lítosti jsem při průjezdu plzeňskou čtvrtí na Slovanech zjistil, že kasárna, kam jsem před třiceti roky narukoval k ročnímu výkonu základní vojenské služby, už téměř neexistují. Zbyla tam jen plechová brána, kterou jsem procházel kdysi do města na propustku z těžko snesitelných poměrů panujících v té době v Československé lidové armádě a několikrát také vyjížděl na několikadenní manévry v Doupovských horách. Přesto na Plzeň vzpomínám rád, jelikož jsme s kamarády z roty chodili nejčastěji do městského bazénu, což bylo v daném čase jediné místo, kde jsme legálně zamaskovali vojenskou příslušnost. Vojenské plavky naštěstí neexistovaly a tak jsme si několik hodin užívali civilu. Plzeňské pivo bylo tehdy ještě lepší než dnes a jeho účinky nám zpříjemňovaly pobyt a malovaly růžově vzpomínky na domov. Po koncertu jsme rychle uložili aparaturu do Papamobilu a vrátili se dokončit započaté dílo do Žumberské stodoly. Servírky nás už znaly a tak mělo pivo ještě větší říz. V hlavě mně pak asociací z prostředí doznívala třicet let stará slova nejmenovaného velitele plzeňské posádky, která pronášel tehdy k nováčkům: „Z největší plzeňské kurvy jsem udělal manželku a z vás udělám vojáky.“ Bože, jak ten čas letí. Děkujeme Rádiu Blaník za pozvání k účasti v programu plzeňského vinobraní a plzeňským za hojnou účast a příjemné přijetí.

S tebou mě baví Pavlov

Po měsíční akční odmlce, ve které jsme já i Eva pobývali v zahraničí, jsme v sobotu 24.10.2009 krátce po obědě vyrazili v kompletní sestavě, zdrávi a plni elánu, na Pálavu. Odjížděli jsme na naši oblíbenou štaci v Pavlově. Majitel hotelu Pavlov, Zdeněk Janeček, nás přizval na privátní akci, kterou jsme nejprve pokládali za oslavu jeho narozenin, ale nakonec bylo vše jinak. Sešla se vynikající parta a publikum tvořené především manželskými páry s dětmi. Akce pojmenovaná příznačně „S tebou mě baví Pavlov“ bavila určitě všechny a my jsme se cítili v centru dění opravdu skvěle. Malí prckové tančili už v první sérii a velcí se připojovali postupně, úměrně degustaci pálavského zlatého pokladu. Když pak špunti opustili v náručí maminek parket a ulehli znaveni z přemíry zážitků k spánku a barevnému snění, překonal večírek hranici dospělosti se všemi pozitivními atributy. Taneční kreace byly rozmanitější, jiskra v oku zářivější, pohledy vášnivější, vtipy peprnější, hlasy hlasitější, ovace bouřlivější, konzumace odvážnější a vztahy těsnější. Hostitel Zdeněk Janeček následně pronesl přípitek, ve kterém oznámil všem přítomným, že se před měsícem na zámku v Mikulově oženil a tak se večírek rázem proměnil ve svatební oslavu. Hráli jsme do dvou hodin a pak jsme ještě s Radkem a Richardem pokračovali u baru. V publiku se objevila talentovaná zpěvačka Markéta von Pavlov, jak jsem ji pro ten okamžik pojmenoval, a protože o zpěvu je lépe méně mluvit, vyzvali jsme Markétu, aby cokoli přímo zapěla. Nezbylo mi než přinést akustickou kytaru a to už se nesly prostorem tóny krásně zbarveného hlasu, připomínajícího právě přítomný podzim s atmosférou historických pálavských vinic a nekonečných posezení v nespočetných domácích sklípcích této překrásné části jižní Moravy. Ve tři hodiny se posunuly ručičky hodin o hodinu zpět, jelikož se měnil letní čas na zimní a tak jsme nabyli pocitu, že noc je ještě mladá. Kolem půl čtvrté ráno už jsem nevěděl, zda je to o hodinu více nebo méně ve srovnání se skutečností, ale hluboké drážky na bříšku prstů po strunách mě přesvědčovaly, že je čas ukončit produkci. Naštěstí jsme nemuseli skládat aparaturu, která přečkala noc v sále a vše jsme sklízeli až po vydatném čtyřhodinovém spánku na Janově hradě, což je název apartmánu č. 22, ve kterém jsme byli ubytováni. Eva přespává vždy v přízemí a zbytek kapely v patře na čtyřech postelích oddělených úzkou uličkou a nočním stolkem. Richard usínal stylově v nočním úboru s nápisem Big Papa na zádech jako první z flámující trojice, když Pepíno i Eva hluboce či vysoce oddychovali v pravidelném rytmu doznívajících hitů a tak jsme se já i Radek pokoušeli se zavrtanou hlavou do peřiny následovat je do světa bezvědomí a lehkosti bytí. Ranní sprcha o půl osmé mě postavila na nohy téměř okamžitě a pohled z okna na modrou prosluněnou oblohu a pavlovské vinice mi dodal nespoutanou energii. Po mně už vstávali postupně i ostatní doprovázejíc své probouzení nekalými výroky, jejichž dopad na svou hlavu jsem si však nikterak vážně nepřipouštěl. Snídali jsme podle libosti čaj, kávu, jablečný a pomerančový džus, volská oka, nožičky vídeňských párků, jemně našlehanou rybí pomazánku s chlebem, moravskou česnekovou polévku, švestkový koláč, jogurty a ovoce. Jak jsme slíbili dobytí hradu při poslední akci na Pálavě, tak jsme také slibu dostáli. Nejprve jsme tradičně navštívili sklípek básníka Sváti Řičánka a degustací vína a ořechovice jsme pověřili Richarda. Radek, Pepíno, Eva a já jsme se pak odebrali vzhůru lesem do kopce ke zřícenině hradu Dívčí kameny. Stoupání na vrchol nám trvalo asi tři čtvrtě hodiny a pak jsme telefonovali Richardovi, že vrcholu bylo dosaženo. Na důkaz jsme požadovali fotografii od přítomného mistra obrazu Martina Haleše. Jelikož jeho fotografické vybavení za více než půl milionu korun umožňuje pořizovat snímky na velkou vzdálenost, dostal jsem na mobil záhy upozornění, abych si sundal brýle, protože se prý v třpytu sluncem ozářené krajiny lesknou jejich skla a znemožňují pořízení kvalitního snímku. Fotografie byla skutečně pořízena a máme ji slíbenou od Martina e-mailem. (Doporučuji podívat se na web Martina pod značkou Hamar, jehož logo je umístěno na našem webu úplně vpravo dole. Fotografie bojových letadel a vrtulníků na cvičných letech v horách ve Švýcarsku, které pořídil nedávno, mi braly dech.) Jediným, kdo tedy na hradě dosud nebyl, zůstává Richard, který si pro tuto příležitost připravil výmluvný argument opírající se o nadměrnou kluzkost podrážek svých červenočerných bot. On sám tvrdí, že na hradě už byl kdysi, ale žádná dokumentace, písemný záznam, svědectví důvěryhodných osob, vyrytý monogram či fotografie, to nedokládá. V poledne jsme se už jen krátce zastavili u Radka Maliny, nakoupili víno a hruškovici, předali mu kapelní tričko za přízeň a laskavost, blahopřáli k narození druhého syna Denise a pak už Eva usedla za volant Papamobilu a vyjížděli jsme zpátky domů na Západ. Přijeli jsme na táborskou základnu krátce po půl čtvrté, když Richard nabyl na D1 po krátké zastávce u čerpací stanice pocitu vystřízlivění a ujal se bezchybně řízení. Eva se tak mohla po zbytek cesty řehtat našim vtípkům, kterými ji občas dostáváme úplně do kolen. Děkujeme Zdeňkovi za pozvání na skvělou akci, za krásnou atmosféru přítomnému publiku, za vynikající servis na baru i u snídaně Lence a spol., za fotodokumentaci Martinu Halešovi a Dr. Seifertovi z Komořan za krásné počasí.

Věnováno slečně Černé

V úterý 27.10.2009 jsme vystupovali již poněkolikáté v pražském Velmi jemném klubu Limonádový Joe. Výhodou byl především svátek, který připadl na následující den pracovního týdne, a tudíž bylo možné využít jej k odpočinku. Pepa se chystal odpočívat u instalace izolací nově budovaného rodinného domu, aby byl dostatečně izolován od všeho zlého, Radek u porcování prasátka, aby měla rodina v zimě co jíst, já u cídění starožitného mosazného zrcadla, které jsem si přivezl nedávno z blešího trhu v Lublani, aby se měl na co chytat prach, Eva u vaření, aby nezemřeli Zdeněk a Ondra hlady a Richard v posteli u televize, protože už má zaizolováno, naporcováno, vycíděno, uvařeno a možná i upečeno. Atmosféru v Klubu Limonádový Joe milujeme, protože jsme jej zatím vždy dokázali naplnit do posledního místa, což zde nebývá u mnoha jiných kapel zvykem. Užíváme si to vždy jen od devíti do jedné, jelikož příprava vystoupení i úklid aparatury po ukončení produkce je zde nejnáročnější ze všech akcí, které v roce absolvujeme. V okolí Kotvy se nedá téměř zaparkovat, natož přistavit auto k pasáži a tak se stěhuje vše potřebné v řádech stovek metrů délkově a desítek metrů výškově. Žádný výtah, žádný zadní vchod k pódiu, žádní pomocníci, nulový servis ze strany pořadatele. Zkrátka Praha. Kdo nehraje v Praze, jako by ani nebyl. Máme zde mnoho přátel, příznivců i příznivkyň a ti tvoří pravidelně nejméně třetinu publika. Patří mezi ně i Petr Muk, který si s námi zazpíval tradičně Zrcadlo a na konci také svoji skladbu Slunce. Vítání, řečnění, poslouchání, popíjení, skotačení, tanec, krásná atmosféra, dotýkání, líbání, pusinkování, objímání a loučení, tak takový byl Limonádový Joe s Big Papa v roce 2009. V závěru už nás čekalo jen přetěžké a dlouhé stěhování s rukama až u kolen, následně pak noční jízda Papamobilem po chodníku v Revoluční ulici, protože odnést aparaturu až k Vltavě se nám ani za mák nechtělo. Poděkování patří tentokrát především velmi početnému a skvělému publiku, které zcela zaplnilo Velmi jemný klub, dále pak slečně Černé, která si telefonicky objednala rezervaci osmi míst, nikdo ji však neznal a nikdy neviděl, a snad proto se také nedostavila, čímž umožnila sednout si pohodlněji i našim příznivcům na last moment. Na zítra jsem se objednal u slečny Černé na oběd, určitě přijdu včas:).

Tullamore Dew

Pokaždé nás na akci objednává její pořadatel. V případě maturitního plesu 4. D táborského Gymnázia, na němž jsme v pátek 6.11.2009 v rekonstruovaném kongresovém sále hotelu Palcát účinkovali v roli hlavní kapely, nás však oslovil výjimečně Jarda Hlava, jehož dcera do zmíněné třídy chodí. Jarda je legendární postavou táborského big beatu, a zřejmě přesvědčil dcerku i celý třídní kolektiv vahou své autority, aby vybrali právě nás. Volba kapely a vůbec zajištění všeho, co se plesu týká, je vždy obrovský problém, jelikož maturantů bývá obvykle třicet a co člověk, to jiný názor, jiný vkus a pohled na věc. Já měl do poslední chvíle v diáři poznamenáno, že ples hrajeme pro Táborské soukromé gymnázium a zpráva z médií o výskytu prasečí chřipky na státním gymnáziu mě tedy nijak zvlášť nevzrušovala. Když jsem byl upozorněn, že ples je pro třídu Gymnázia PdC, uvažoval jsem chvíli, zda si neopatřit ochrannou roušku, jakou jsem viděl v televizních zprávách. Zřejmě však situace není zatím natolik vážná, aby pověřený hygienik vyhlásil celoplošně karanténu a tak se naše vystoupení obešlo bez roušky. Na velké sály si najímáme zvukovou a světelnou aparaturu, aby atmosféra vystoupení byla pro publikum co nejdokonalejší. Luboš Kocourek patří ve svém oboru ke špičce a určitě při naší produkci dostál své pověsti. Zahajovali jsme ples před dvacátou hodinou třemi písničkami a pak už následovalo slavnostní povyšování žáků do maturantského stavu. Po jeho ukončení jsme hráli maturantům k tanci s učiteli a rodiči, nejdříve Pramínek vlasů od Suchého a Šlitra ze zlaté éry Semaforu a poté z repertoáru Elvise evergreen Can´t help falling in love. V půl desáté přijel zazpívat Petr Muk, když přijal pozvání Jardy Hlavy, s kterým na konci osmdesátých let jezdili napříč republikou s tehdy populárním Oceánem. To se zřejmě málokterým maturantům poštěstí, aby jim zazpíval na jejich plese stříbrný slavík. Do půlnoci jsme pak s krátkou taneční vsuvkou měli ples ve své režii. Parket byl stále plný a atmosféra v publiku snad nemohla být lepší. Konečně také nový majitel investoval do interiéru hotelu, jak v samotném sále, tak i v jeho zázemí nastaly příjemné změny. Cítili jsme se hezky na pódiu i v šatně, kam nám maturanti připravili obložené chlebíčky a plzeňské. Balení aparatury po poslední písničce muselo být rychlé, neboť Roman Anděl v roli moderátora ohlásil okamžitě půlnoční vstup maturantů a sotva jsem stačil zapouzdřit nástroje a kabely, bylo pódium plné tančících či v tanci se zmítajících postav. Musela nám pak trochu pomáhat i ochranka, abychom demontáž úspěšně dokončili a vše odstěhovali do Papamobilu zaparkovaného před hotelem. Na naši staroměstskou základnu je to z Palcátu vzdušnou čarou asi pět set metrů a tak nám netrvala cesta i s úklidem víc než půlhodinu. Radek musel řídit svůj vůz ještě do Mladé Vožice, a proto ztratil veškerou motivaci k návratu do hotelu stejně jako Eva, kterou čekala noční jízda do Sezimova Ústí a Pepíno hlásící cosi o ranní cestě do Českých Budějovic. Tak jsme zachraňovali čest kapely jen spolu s Richardem a do Palcátu se ještě vrátili k závěrečnému vyhodnocení akce, které se pak protáhlo asi do půl čtvrté, než jsme si prohlédli všechny nové prostory hotelu. V klubu 604 jsme alespoň svojí přítomností na parketu zvýšili věkový průměr, který tak dosáhnul hranici plnoletosti. Obdobně tomu bylo i v Péčku, ale tam jsme raději vše pozorně sledovali od barového pultu se sklenkou irské whisky Tullamore Dew. Možná se odehrálo tento večer ještě něco, ale nemohu si na to zaboha vzpomenout.

Co všechno odnes čas

V sobotu 21.11.2009 jsme hráli už potřetí na sezimoústeckém Retroplese, pořádaném tradičně týmem agentury RichArt, tedy Nikou a Týnou. Naplnit sál na cokoli účinkujícího v době ekonomické krize není v principu snadné, a proto jsme měli obzvlášť velkou radost, když bylo pár týdnů před akcí vyprodáno. Jeví se to jako malý zázrak a vždy nám vytanou na mysl počátky zrodu souboru, který vznikal před několika lety bez jakékoli ambice, zcela pozvolně a přirozeně, bez postranních komerčních úmyslů a přehnané touhy veřejné prezentace. Každá akcička je pro nás stále svátkem a jsme rádi, že můžeme hrát písničky, které prověřil čas a které dokážou oslovit nejen naše vrstevníky, ale i generaci porevoluční mládeže. 3. ročník Retroplesu moderoval opět příjemně a profesionálně jako loni Vláďa Kostínek alias Kosťa, který prožil dobu šedesátých let ještě dokonaleji a intenzivněji než my, jelikož je o pár let starší a lze ho tedy považovat za pravověrného RetroDJe. Momentálně má Vláďa vyhlédnutý prostor pro několik našich letních vystoupení v hippies campu na Istrii, kam by byla sezvána parta lidí, která o takto nezapomenutelný zážitek u moře stojí. Jelikož to Vláďa vymyslel asi minutu před tím, než to sdělil publiku, bude úspěch akce zcela jistě zaručen. Nika pozvala letos taneční formaci až z Brazílie a tak byly vstupy do našich přestávek mezi sériemi skladeb vskutku exotické. Naposled vtančil na parket pravý Indián v náčelnické čelence s pérem a za jeho snědé napružené šamanské tělo se okamžitě zavěsil vlnící se had spontánně vytvořený v přihlížejícím publiku. Had několik minut kroužil sálem, rostl a činil radost všem, co byli jeho součástí, i těm co by byli bývali jeho součástí rádi, ale neodvážili se implantace do jeho útrob. Mně se had tentokrát líbil víc než moc, ale včlenit se mezi jeho články jsem nedokázal a ani příliš dokázat nechtěl, jelikož jsem pro tento druh exhibice nadmíru stydlivý. Pak už jsme hráli poslední sérii, ve které si Pepíno a Radek navlékli paruky, pirátské šátky, brýle Lennonky s prosvítajícími lebkami a pravý big beat byl na světě. Téměř do tří hodin pak rozehrával skvělými retrohity Kosťa svůj Kostitřas live, který byl tentokrát okszvlášť live, ale o to více příjemný a nezapomenutelný.).

Možná ano, možná ne

Vzpomínám si, jak se v počátcích existence naší skupiny probírala i možnost účinkování na maturitních plesech. Tehdy jsem to zcela radikálně odmítal, protože jsem si nedokázal představit naše jakékoli přizpůsobování repertoáru a oblečení tomuto druhu společenských akcí. Představa vystupování v jednotně jakkoli zbarveném saku či vestičce, ve kterých bychom se škrobeně ocitli na pódiu v pozadí právě dekorovaných maturantů a hráli Sladké mámení, mě ve spánku děsí ještě nyní. Nechali jsme a necháváme všemu volný průběh, vybíráme si písničky prověřené časem, oblékáme se, jak nám vyhovuje, a pokud nás dnes osloví i maturanti, dokážeme nabídku přijmout právě jen pod podmínkou, že je všem jasné, co od nás mohou ve zmíněném ohledu čekat. V sobotu 28.11.2009 jsme hráli v kongresovém sále hotelu Palcát v Táboře na maturitním plese chlapců ze sezimoústecké COPky. V nekoedukovaných třídách samozřejmě panuje specifická atmosféra, jiný humor a také hrubší projev. V šatně třídy za pódiem byl naražen sud piva, zásoba produktů místní pizzerie v krabicích a chlebíčky z domácích zdrojů. Po několika hodinách konzumace všeho uvedeného vládnul ve stísněném a kapacitně poddimenzovaném prostoru slušně řečeno chaos, řekl bych spíše… V naší šatně bohužel nebylo žádné pivo, žádná pizza, žádný chlebíček, zato však byl patrný pořádek odpovídající přítomnosti jedné ženy a několika mužů zocelených z padesáti procent plněním roční a z padesáti procent dvouleté základní vojenské služby v útvarech Československé lidové armády v dobách socialistického rozkvětu. Taková buzerace mnoha hochům dnešní mladé generace bude zřejmě scházet a role kasárenského poručíka se bude muset ujmout časem až jejich manželka. Jelikož jsme takový přístup předpokládali, donesli jsme si s Radkem z domova svoji Plzničku, Richard Becherovčičku, Pepíno si kupoval točené Krušovice ve výčepu v sále a Eva pila vodu z vodovodu :), aby se jí tóny flétny příliš neohýbaly a také aby mohla spolehlivě řídit Papamobil na zpáteční cestě k staroměstské základně. Je fakt, že Eva vždy myslí na pohodu v zázemí a pravidelně nám připravuje různé pochoutky z domácí kuchyně. Po šunkových řezech jsme měli tentokrát i nakrájená jablíčka a mandarinky a tak jsme do poslední série těsně po půlnoci nastupovali nabiti energií, že i znalci, kteří zažili koncert Deep Purple tvrdili, že Smoke on the water v našem podání byl hodně, hodně blízko :). Značný podíl na úspěchu našeho výstupu určitě nesl zvukový mistr Jirka Vrtiška se svým asistentem Mirkem Adamem, který je zase mým bývalým žákem ze stavárny, což mi činilo a činí dvojnásobnou radost. Pak už jsme jen přijímali mnohonásobná přátelská poplácání po ramenou, z čehož jsme usuzovali, že se to povedlo a odjížděli jsme s příjemným pocitem, který naplňuje zřejmě každého, když se mu daří, ať už činí cokoliv. S Richardem jsme po uložení aparatury ještě chvíli zápasili s myšlenkou návratu do Palcátu, aby tóny, harmonie a hezká slova v duši lépe doznívaly a dozněly. Jak myšlenkový souboj dopadnul už nelze popisovat a vlastně ani nevím, zda to bylo opravdu, nebo se to jen zrodilo v mé fantazii. Ti co nás znají, vědí, že jsme zůstali doma, nebo nezůstali?

Závory

Odjíždět na hraní v pátek odpoledne je téměř jako za trest, jelikož je centrum města ucpané auty a na každém semaforu, přechodu či křižovatce se musí dlouho čekat a také se nedá skoro nikde zaparkovat. V pátek 4.12.2009 jsme jeli hrát do Prachatic a museli jsme hořký nápoj dopravní špičky polykat plnými doušky. Zatímco jsme nakládali aparaturu do Papamobilu, Radek odjel se svoji Toyotou do parkovacího domu pod Střelnicí a pak značně klel, že si o masivní ocelový rám u vjezdu, který neviděl a ani jeho neobvyklé umístění pod úrovní okna nepředpokládal, odřel mírně dveře. Evino Mitsubishi jsem následně odjel zaparkovat na stejné místo na požádání sám, jelikož jsem bydlel ještě nedávno opodál a tak mám rádius potřebný k vytáčení v úzkých mezipatrových průjezdech nacvičený. Těžší bylo vyjet z Palackého ulice na Křižíkovo náměstí přes dvě hlavní silnice, a proto jsem raději dvakrát zkřížil cestu zvolna přijíždějícím autům, než bych čekal kdovíjak dlouho na volno. Neodřel jsem Evě nic a pohodlně zaparkoval za 40,-Kč do bloku s číslem 52. Když jsem se vrátil na základnu, bylo už vše z aparatury zapasováno v nákladovém prostoru a byli jsme připraveni vyrazit k bráně Šumavy. Mírné zpoždění nemělo zásadní význam a věřili jsme, že do Prachatic přijedeme tak, aby začátek vystoupení nebyl ohrožen. Tradičně se v autě rozezpíváváme speciálními hlasovými etudami, což bývá humorné v okamžiku, kdy Richard či Eva na předních místech právě otevřou okno, aby odklepli popel z cigarety a vyfoukli ven dým zadržovaný v ústech či plicích, podobně jako vydechoval kouř při vyučovací hodině do penálu repetent Janeba v legendárních povídkách Šimka a Grossmanna. Nacházíme-li se právě na rušné ulici, pozorujeme pak za černými skly vesměs vytřeštěné výrazy chodců, kteří nemají ani potuchy, co se uvnitř Papamobilu děje. Během cesty ještě Richard obvykle plní manažerské agenturní povinnosti, řeší budoucí a právě probíhající vystoupení umělců a my máme čas sdělovat si peprné vtípky nastřádané z různých zdrojů během týdne. Eva nám pak přednese, co připravila k občerstvení, rozdělí kapsličky multivitaminů a energetických doplňků, abychom lépe vydrželi mnohahodinovou zátěž a snesli lépe všechno, co nás čeká. V Čičenicích spadly závory a Radek musel rychle z auta, neboť během jízdy pozřel nejméně jednu lahvovou Plzeň a nemohl už vydržet. To jsem se začal bát i já, když sedím vedle něj a cestu jsem mu ochotně uvolnil. Byla už tma a vysoká tráva u silnice přímo vybízela k vytouženému úkonu. Za nás se však nalepilo nákladní auto, v němž na místě pro závozníka seděla krásná slečna opírajíc si bosá chodidla o přední sklo. To Radka zaskočilo a tak přeběhl raději na druhou stranu silnice. Tam se vzápětí ozval hlasitý štěkot psa, který doprovázel po cestě kráčejícího místního opilce. Pes na Radka dorážel a marně ho páníček přivolával méně srozumitelnými povely k noze, která si vrávorajíc prorážela cestu podvečerní tmou. Vtom se zdvihly závory a na nás začala troubit auta stojící za námi. Richard odjel blíže ke krajnici a zastavil. Několik aut projelo a než jsme se zařadili zpět do stopy, začala blikat červená a závory se spustily podruhé. Radek se vrátil do auta zjevně neuspokojen a rozrušen, aby vzápětí kontroloval svůj oděv a ještě vyposlechl naše výtky o sedmnáctiminutovém zpoždění. Svedl okamžitě bravurně všechno na České dráhy, slečnu v náklaďáku, opilce se psem a my jen slabě kontrovali, že pít se má doma, stejně jako vykonávat osobní potřeby, cvičit psa a producírovat se před slečnami. Před Prachaticemi pak začalo sněžit. Věděli jsme, že dojedeme v pohodě, ale cesty zpět jsme se obávali. Vzpomínka na konec června, kdy jsme odjížděli z vystoupení na městských slavnostech Zlaté a solné stezky v Prachaticích, a po nás přišla potopa, byla ještě velmi živá. V Prachaticích mají pořadatelé skvělý tým a je to snad jediné místo, kde nám pomáhají s aparaturou z auta na pódium a zpět. Zatím se nám nepodařilo sál Národního domu vyprodat, ale atmosféra při vystoupení je zde vždy vynikající. Na konci jsme byli vytleskáni a jako přídavek jsme zařadili Známku punku. Výsledkem byla okamžitá objednávka vystoupení na příští rok, tentokrát z Barbory na Jitku těsně před Mikulášem, v sobotu 4.12.2010. Kdyby se sál zaplnil do posledního místa, bylo by to vynikající, ale jsme k tomuto předpokladu a přání mírně skeptičtí, neboť i přes drobná vylepšení zůstává rekonstruovaný nekuřácký sál podle našeho vkusu příliš sterilní a neútulný. Myslím, že takové prostředí, byť je čisté a upravené, lidi nepřitahuje. Sál nemá kuchyni a stálý personál a za barem působí vždy najatá dvojice slečen, která více chvátá domů, než by projevovala zájem o prodej. Museli jsme si kupovat lahvové plzeňské za nehoráznou cenu 30,-Kč za jednu třetinku. Když si představím lahodný, luxusně ošetřený a nepasterizovaný nápoj stejné značky natočený na jeden zátah do nádherného půllitru v legendární Hrabalově pivnici U Zlatého tygra v Praze na Starém městě za stejných 30,-Kč, pak nabývám dojmu, že se v Prachaticích někdo zbláznil. Tak takhle se kšeft rozhodně nedělá. Vyměnil bych okamžitě nábytek a upravil jeho dispozici, opatřil vkusné závěsy na okna, přizpůsobil ceny poptávce, rozšířil nabízený sortiment poživatin, obsadil do směny na baru šikovné a ochotné osoby a začal sál využívat více než pětkrát do roka. S tím si však prachatičtí musejí poradit sami, mají-li zájem. Domnívám se, že se to bez uvedených změn v Nároďáku nikdy neroztlačí ke spokojenosti širšího publika, ať už tam vystupuje kdokoli. Eva nám k našemu překvapení po osmi letech sdělila, že v noci nevidí a za volant usedl tedy Radek, který má trasu najetou ze svých firemních jízd po republice a také z motorkářských akcí v této oblasti. V Čičenicích byl naštěstí klid, závory u kolejí hrdě vztyčené jak vojáci hradní stráže nám svítily a blikaly do mrazivé tmy a vytí psa nás strašilo jen v doznívajících snových představách. Dojeli jsme bezchybně kolem čtvrté hodiny do Tábora. Za týden máme poslední volný víkend a pak nás čeká nepřetržitá šňůra vystoupení až do poloviny března. Řešíme nyní další nové nabídky k hraní ve Vimperku, v Kolíně a v Olomouci a musíme se rozhodnout, zda je přijmout a kam je vmáčknout.

Labutí jezero

Po čtrnáctidenní přestávce, kterou jsme využili k různým soukromým aktivitám a také k prevenci nákazy prasečí chřipkou, jejíž epidemií nás vydatně a dlouhodobě strašila média lobbovaná kartelem výrobců vakcín, jsme v pátek 18.12.2009 hráli zdrávi a nenaočkováni letos již poněkolikáté v Hotelu MAS v Sezimově Ústí. Tentokrát se na sále konal vánoční večírek, zřejmě ekonomického úseku, Armády ČR se sídlem v Táboře a akce byla tudíž ryze privátní. Při takovéto speciální objednávce vždy pátráme, pro jaké publikum budeme hrát, protože obava z čehokoli vojenského je v nás po zkušenostech z kasárenského pobytu v socialistické éře stále docela silně zakořeněna. Tehdy bylo snem téměř každého dorostence získat do knihovny modrou knížku a této nechtěné nepopulární životní etapě se tak vyhnout, ale podařilo se to jen málokomu. Z podmíněného vyloučení z vojenské katedry, jejímž prostřednictvím jsem plnil část povinné základní vojenské služby při studiu, jsem to dotáhnul v záloze až na v pořadí třetí důstojnickou hodnost, která mi tak zaručuje v případě války jistý soubor privilegií, která by byla satisfakcí za neoprávněnost mého trestu, jenž mi byl udělen na jaře roku 1977 náčelníkem VK plukovníkem Emanuelem Otcem za jednodenní neúčast v programu katedry z důvodu onemocnění angínou. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mi bylo tehdy zakázáno pod pohrůžkou naplnění podmínky, neschopenku od lékaře jsem nesměl jako omluvu předložit, na svoji obhajobu cokoli říci a ocitl jsem se tak v bludném kruhu vojenské mašinérie. Naštěstí jsem podmínku nenaplnil a mohl být na skutečné vojně jen jeden zocelující rok. Vánoční večírek byl tentokrát z devadesáti procent dámskou záležitostí a já takto zmaten vůbec netušil, jaké poměry v Armádě České republiky panují dnes. Nikterak nás však uvedený profil publika nevyvedl z míry, jelikož jsme v minulosti již párkrát hráli na závěrečném soustředění finalistek soutěže Pretty woman, kde nám připadla dámská přesila zpočátku ještě nebezpečnější. Naopak bylo příjemné po očku pozorovat zcela nepárové taneční kreace přítomných dam připomínající v mnohém závěrečnou pasáž baletu Labutí jezero. Armádní baletní soubor se tanečně vypořádal i s Traktorem a Známkou punku od Visáčů, nezaskočil jej Smoke od Deep Purple, ani nepřekvapil Personal Jesus od Depeche Mode či Cocaine od Erica Claptona. Generálové pak obživli při Bromově písni Dobrý den majore Gagarine, pokoušejíc se částečně úspěšně o její choreografické ztvárnění napodobením kozáčka. Richard jim za odměnu vystřihnul v závěru po vzoru Alexandrovců Kalinku, čímž jednoznačně potvrdil naši hudební cestu proti proudu času do šedesátých let. V uniformě nebyl na sále nikdo kromě servírek a celý program se odehrával v naší dramaturgii i režii. Hráli jsme s několika krátkými přestávkami, hřáni výbornou večeří a chlazeni vynikající Plzničkou, od dvaceti hodin do jedné po půlnoci. Chválila nás i obchodní partnerka Evy, která přiletěla z Austrálie a vyprávěla nám, jak přežili krizi u protinožců. Prý tam už recese skončila. Podle narvaných parkovišť před obchodními centry u nás podle mého názoru ještě krize ve skutečnosti vůbec nezačala. Ptal jsem se, zda se jí netočí hlava, když je celou dobu pobytu u nás vzhůru nohama, ale odpověděla, že hlava se jí spíš točí z poměrů na české politické, ekonomické a společenské scéně a to mně, přiznám se, také. V závěru jsme hráli na žádost publika jeden přídavek od U2 a následovalo nekonečné stěhování aparatury z pódia do výtahu a do auta, které Richard přistavil až téměř k recepci hotelu. Venku bylo totiž nepříjemných 260 kelvinů a na to jsou často i dva kabáty málo. Eva zůstala doma na Sezimáku, Pepína jsme vyložili po cestě na Sojčáku a jako tři králové odjeli společně s Richardem a Radkem vyložit aparaturu na staroměstskou základnu. Tam se teprve zapsala definitivní tečka za akcí.

Haťapaťa

Pro čas srazu před tradiční vánoční zábavou, v pátek 25.12.2009 v kulturním domě v Ústrašicích, jsem sestavil speciální vzorec určený kapele, který se však zhroutil v okamžiku, kdy si jej Richard nepřečetl a posunul čas „č“ z vlastního uvážení o patnáct minut. Tím jsme byli my ostatní odsouzeni k více než čtvrthodinovému rozjímání před dveřmi garáže, jelikož Papamobil před ně přistavuje a také je odemyká právě Richard. Vždy máme plánovanou časovou rezervu na zásah vyšší moci a je možné v takovýchto případech, které nastávají maximálně jednou za sto let, z ní čerpat. Vzpomínám si v této souvislosti na případ z osmdesátých let, kdy jsme hráli v jedné obci na Jindřichohradecku a posádka druhého vozu s aparaturou a zvukařem si to namířila do stejnojmenné obce na Strakonicku. Nakonec jsme se sešli v jednom sále i bez mobilního telefonu, internetu a GPS. V Ústrašicích jsme byli s instalací aparatury hotovi krátce po devatenácté hodině a zbýval nám čas na individuální vítání kamarádů, přátel, známých a také na občerstvení. Řízků a cukroví, co přinesla z domova Eva, jsem se tentokrát z pudu sebezáchovy ani nedotknul, protože bych musel brzy obměňovat šatník, ale kochal jsem se alespoň pohledem na velmi zdařilé dílo. Stačilo mi pivko z výčepu vyfasované na poukázku od pořadatelů. Bohužel pan hospodský nenarazil Plzeň, domnívajíc se, že je to pro něj nevýhodné. Vždy přece záleží na tom, zda upřednostníme požadavky hostů před svými v zájmu budoucí prosperity a pověsti firmy, nebo podlehneme lákavosti momentálního, avšak dočasného zisku. Původně jsme chtěli začít hrát ve dvacet hodin, ale zábava není jako pořad v divadle, kde jeho začátek odbíjí gong a pak se zhasne hlediště, do kterého jsou opozdilci vpuštěni až po prvním dějství. Na zábavu se v Česku chodí pozdě, čímž jsme nuceni čekat na zaplnění sálu. Mně to úplně férové nepřipadá, především kvůli těm, co chodí včas. Pořadatelé by měli s tímto zlozvykem počítat a posunovat čas začátku na pozdější dobu již předem. Na druhé straně vzniká pro přítomné prostor ke komunikaci, občerstvení a aklimatizaci v prostředí sálu. První sérii písniček jsme zahájili po půl deváté a parket se téměř okamžitě zaplnil. Možná i díky facebooku, jehož prostřednictvím šíříme informace o kapelních událostech a názorech především věkové skupině od sedmnácti do třiceti let, publikum v průměru omládlo. Cítili jsme ze sálu obrovskou dávku pozitivní energie, jakousi vesmírnou koncentrovanou sílu, která nás příjemně zaplavovala a povznášela. Zval jsem i Břeťu z Rožnova pod Radhoštěm na akci v Bystřici pod Hostýnem, kam jedeme v lednu hrát, když už je z těch končin. Prý to má šedesát kilometrů a tož neví, jak by sa dopravil. Do Tábora to měl kilometrů tři sta padesát, a přesto přijel. Když někdo z daleka řekne, že je z určité oblasti, má člověk sklon k úvaze, že tam daleko je vlastně všechno blízko sebe. Před poslední sérií mě Břeťa a ještě Hanka pozvali na whisky, což se nedalo odmítnout, ale díky hřejivé irské energii jsem pak vynechal ve dvou následujících písničkách pár taktů. Kapela se musela bleskově přizpůsobit, abychom z té šlamastyky nějak vybruslili. Takže příště skutečně až po akci, ale bylo to milé. Na tradičním ústrašickém vánočním bramborovém salátu s řízkem od paní Nadi jsme si pochutnávali již posedmé v řadě ve tři ráno, což bylo plánováno a do puntíku naplněno. Radek si u jídla ještě prozpěvoval druhou sloku Smoke on the water, načež se Eva chytla několika slov, která jí zněla česky jako haťa paťa a tak jsme se Radka ptali, zda si to místo anglického originálu nevypůjčil ze známého hitu Už v tom zase lítáme. Nakonec kouř nad vodou, o kterém v písničce Deep Purple zpívají, se také vznáší či lítá, a tak haťa paťa nebude až tak daleko od věci. Aparatura byla v autě co by dup a po suché silnici jsme bezchybně a bezpečně dorazili před čtvrtou hodinou na staroměstskou základnu. Máme z akce krásný dojem, hezký pocit ze setkání s lidmi, které máme rádi. Děkujeme.

Bilancování

Poslední akcí v roce 2009 bylo silvestrovské vystoupení na Frankově dvoře, což je čtyřhvězdičkový hotel u Jindřichova Hradce, takže jsme všechny méně hvězdičkové a pozdější nabídky k hraní ve stejném termínu odmítnuli. Máme totiž hvězdičky rádi a včasnému přesvědčivému rozhodnutí dáváme také přednost. Pan Frank nás měl v hledáčku už několik let, ale jeho nabídku jsme přijali až nyní. Původně jsme před rokem uvažovali o Silvestru v čelkovickém hotelu Lázně, ale i přes Táboráky zatím nedoceněné kouzlo místa, je to stále na levém břehu Lužnice nějak zakleté, i když by se tam lidé mohli cítit konečně za vodou. Bývalý provozovatel to však k 1.1.2009, ihned po Silvestru, zavřel a klíč od hotelu vrátil do rukou majitele pana Dvořáka, který se stále více a více podepisuje v Táboře pod krachující hostinská a ubytovací zařízení. Paráda zvenku, hogofogo uvnitř a skutek utek´. Domnívám se, že podobně dopadne i další provozovatel hotelu, jelikož zatím také nenašel poctivý recept, jak sem přilákat lidi. Je to škoda, protože nám se místo líbí a v Táboře je to možná jediný prostor restauračního typu vhodný i k hraní pro nejméně stočlenné publikum, které může sedět či postávat, konzumovat cokoli, konverzovat o čemkoli a také tančit, dívat se a poslouchat současně v jedné místnosti. Tady bychom hráli budoucí silvestrovskou zábavu rádi, bude-li s provozovatelem jakýkoli rozumný prostor k jednání, a zda si to také svým působením a poctivým nasazením během celého roku zaslouží. Dům, ve kterém chceme hrát, musí žít. Nesmí to být dům, kam se nechodí, kde to nefunguje, kde se lidé necítí dobře. Zakletá je i táborská Střelnice podle stejného vzorce. Prostory jsou studené, neosobní, nesrdečné, neútulné. Dokud nebudou uvedené objekty patřit majiteli, který je bude zároveň provozovat, nemají zřejmě šanci na úspěch. Představa, že se cokoli postaví za úvěr a za deset let pronájmu cizí osobě se vše vrátí i s bonusem blahobytu investora, je více než falešná. Máme za sebou 39 vystoupení v roce 2009, což činí v přepočtu 3,25 akce na měsíc. Znamená to, že si volno užíváme jen 0,75 víkendů v měsíci a z toho plyne závěr, že nás hraní určitě baví víc, než ta volna. Hráli jsme v restauracích, hotelech, na letních parketech pod širým nebem, v sálech kulturních domů, ale i na velkých pódiích na náměstích měst, na fotbalovém stadionu, na Mistrovství světa Dračích lodí, v Čechách i na Moravě pro několikadesítkové, několikastovkové, ale i několikatisícové publikum. Uvidíme, co nám přinese nový rok 2010, na jehož prahu se právě ocitáme. Budeme rádi, když se nám podaří vracet se na stará dobrá a osvědčená místa, když se nám podaří objevit místa další a příjemná, když si udržíme staré vztahy a navážeme také nové, když nám bude sloužit zdraví, když se k nám přikloní i kousek štěstí, když budeme zkrátka takoví, abychom si to všechno vytoužené sami zasloužili. Přeji za celou kapelu všem, jako její samozvaný kronikář, fabulátor, pseudofilozof a glosátor všeho obklopujícího, příjemný i úspěšný nový rok 2010 a připojuji také hezkou větu na závěr, kterou jsem našel dnes ve své e-mailové schránce: "Ať špatné věci zapomenou, nebo ztratí Tvou adresu."