Historie

2008

Pelíšky

V pátek 11.1.2008 jsme odjeli do Českých Budějovic k první akci v roce 2008. Tři jedničky, které datum obsahuje, předurčovaly večer k mimořádnému zážitku a ten se také dostavil. Pozvali nás na privátní mejdan manželé Maříkovi, tedy Michal a Olinka, kteří k výročí své svatby připravili pro všechny báječný večer. Pozvali výbornou partu s majoritní dámskou sestavou a tak jsme se kochali a hrálo se nám nadmíru dobře. Vše kolem bylo harmonické, žádné ostré hrany, jen úsměvy a pohoda. Olinka je bývalou zpěvačkou z Bandu Petra Muka a tak nám skvostně doplňovala vokály a sólově přidala i čechomorské Proměny. Na oplátku zpíval i Michal, který je Petrův synovec a exceloval zejména v hitu Visacího zámku Traktor, který improvizovaně ve zkrácené verzi zařazoval opakovaně Richard jako přestávkovou znělku. Zpívala na mikrofon i malá dcerka Adélka, kterou mamka Olinka směruje do jiné než umělecké branže, ale je zřejmé, že asi stejně nic nezmůže, muzikální talent je zde evidentní. Z Prahy přijel i geniální basový kytarista z PM Bandu Zbyšek Kordač, nejlepší tvůrkyně webového designu a originální básnířka Míša Suchá alias Mishka, bluesový kytarista a harmonikář Jirka Bidlo alias Bidlák a spousta dalších příjemných a milých osob. Tekla Plznička, gambáček a krev Jan Bechera. Stoly zdobil masový a sladký raut a tak jsme nejdříve solili a pak sladili. Akcička pro necelých třicet lidí byla více než kouzelná a potvrdila nám starou pravdu, že je velmi příjemné hrát pro menší selektované publikum než pro anonymní dav. Jen pracovní povinnosti, kterými jsem byl od ranních sobotních hodin vázán, nás donutily ukončit akci ve dvě po půlnoci a ve čtyři jsme již všichni spokojeně oddychovali ve svých pelíšcích. Děkujeme Olince a Michalovi za pozvání, za krásnou akcičku, kterou dokonale připravili a zase někdy nashledanou v Budějkách. I mosty Petry byly skvostné.

Barák na odstřel

V pátek 18.1.2008 jsme hráli pár desítek metrů od základny, v kongresovém sále hotelu Palcát v Táboře na maturitním plese táborské hotelové školy. Jelikož příprava všeho, co je k plesu potřebné, trvá dlouho, musí i kapela přijet dostatečně brzy, tedy odpoledne a celá akce je pak z našeho pohledu časově příliš rozsáhlá a únavná. Hraní je přerušováno různými vystoupeními dalších účinkujících a procesem povyšování žáků a žákyň do stavu maturantského. Jinak to asi nejde, dramaturgické schéma je vyzkoušené a v různých malých obměnách se opakuje na každém maturitním plese. My jsme jen konstatovali, že tyto plesy budeme hrát výjimečně, jen na zvláštní přání maturantů, kteří speciálně stojí právě o nás a jinak se nechceme tomuto odvětví kulturního vyžití nikterak speciálně věnovat. Nebudeme a nechceme plnit žádná přání ve smyslu polek a valčíků, Hrobařů, Mašinek, Mámení, Kabátů a dalších pro nás nepříjemných záležitostí. Místo pořádání plesu, táborský hotel Palcát, je pak zvláštní kapitolou, která v současné době snad ani komentář nepotřebuje. Je to zkrátka zcela vybydlený objekt, do kterého již pronikly i sprejové prezentace vandalů a dýhové mahagonové obklady jsou jimi poznamenány i uvnitř sálu. Děravá a roztrhaná opona skrývá prostor s harampádím všeho druhu a dokládá žalostný stav celého domu. Taneční parket P klubu připomíná spíš dožívající vesnickou požární nádrž z éry socialismu nebo nepovedené dětské brouzdaliště zhotovené kutilem ze zbytku obkladaček na sokl garáže. Návštěvníci jakékoli akce v tomto hotelu by měli v současné době dostávat spíš peníze a nikoli je platit. Tím více mě překvapila zpráva z místního tisku, ve které jsem se dočetl, že na Slavnosti piva v uvedeném hotelu se prodávají dokonce vstupenky a že byly za několik minut vyprodány. Je to dokonalý signál úpadku kultury v českých zemích. Pít pivo v chlívě nepatřilo nikdy k české tradici, vždyť i pan Hrabal chodil na Plzeň k Tygrovi a Josef Švejk ke Kalichu. Stačí jen doufat, že se po této sezóně zaboří do zdí, podlah, oken a podhledů všech místností sbíjecí kladiva a nezůstane kámen na kameni. Ještě lepší řešení by byl odstřel celé konstrukce a nová stavba objektu. To však zcela určitě nenastane a tak budeme věřit, že alespoň nějaká úprava hotelu pomůže. Jinak bude hraní v Palcátu vždy za trest a my se trestat určitě nenecháme. Přejeme maturantům hodně štěstí u zkoušky a možnost budoucího pracovního uplatnění v dokonalejším hotelovém prostředí.

Na srdce jsou Poděbrady

Vyspali jsme se po páteční akci a odpoledne v sobotu 19.1.2008 jsme si odjeli spravit chuť do lázní Poděbrad. Hráli jsme na privátní akci pro firmu Kompakt s. r. o. v sále hotelu Libuše v centru města. Akce měla celostátní charakter, neboť firma působí úspěšně ve všech krajích České republiky. Úvodní proslov pronesl majitel firmy pan doktor Kaninský, odměnil následně nejlepší pracovníky a pak už se rozjela zábava. K největším tahounům večera patřila přesvědčivě moravská sekce, kterou tvořilo i několik muzikantů a tanečnic a tak byl parket stále plný. Hrát jsme měli původně do půl jedné, ale končili jsme ve tři. Pan šéf zpíval na mikrofon Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím…, prý tradičně a můžeme potvrdit, že mile a originálně. Z našeho pohledu neměl večer jedinou chybu a doufáme, že jsme k pohodě a nádherné atmosféře přispěli i my. Děkujeme Tomáši Bartákovi z týmu Lucie Bílé, že nás doporučil, panu Dr. Kaninskému za pozvání do Poděbrad, za bezchybně zorganizovaný večer, personálu hotelu Libuše za skvělé služby, raut a zázemí na pokoji 311, publiku za báječnou atmosféru díky níž jsme odjížděli s nádherným pocitem zpět přes Labe domů k Lužnici. Eva to nazpět uřídila bez nehody, ale byla to dřina. Spát jsme šli za dne v půl sedmé ráno, ale stálo to za to.

The céčko

V sobotu 26.1.2008 jsme odehráli v táborském Miléniu svůj poslední maturitní ples v této sezóně. Byl v našem fermanu třetí v pořadí a z našeho pohledu nejlepší. Sál byl ozdoben vkusně a vtipně. Zavěšené černé deštníky naplněné stříbrnými a černými balónky a na čele balkonu nalepený nápis „Céčko“ oznamoval pak všem, o kom a o čem to dnes bude. Program byl dramaturgicky zajímavý a originální a kultivovaný projev moderátora Milana Bílka z Radiožurnálu pak tvořil pomyslnou třešničku na dortu. Richard zkoušel odpoledne vypustit do sálu model letadla řízeného vysílačkou, ale párkrát havaroval a tak jsme to při produkci neriskovali. Někdy příště však stroj OK-Big Papa určitě nad hlavy publika vzlétne. Milénium je v současné době v Táboře nejlepší objekt k pořádání akcí a zdá se, že majitelé jsou si toho vědomi a nenechávají nic náhodě. Na jaro nabízejí sérii rockových koncertů s Visacím zámkem, Divokým Billem a dalšími značkovými kapelami a maturantům se věnují také naplno. Chtělo by to ještě odborný zásah do akustiky prostoru, zvukové aparatury a elektrické instalace, aby se vlny šířily jak mají a zvuk byl příjemný a pak se pravděpodobně přesune těžiště městské kultury právě sem. Jen mě trochu mrzí, že představa architektů o vzhledu sálů a barů kulturních domů je nesmyslně spojena s blikajícími světelnými efekty, čím rychleji a barevněji, tím zřejmě lépe a hudební reprodukce zase oplývá výhradně rytmem duc-duc, na kterém pak zvukoví mistři prezentují svoje ego co nejvyšší hladinou zvukové intenzity. Maturanti 4. c táborského Gymnázia se věnovali přípravě svého plesu velmi důkladně a ačkoli jsem neviděl z důvodu demontáže a transportu aparatury celou akci až do konce, myslím si, že se jim to povedlo náramně. Nika a Týna z agentury RichArt sestavily program na vlásek přesně a tak se neobjevily žádné prázdné okamžiky a hluchá místa. Hrálo se nám dobře před skvělým publikem, které naplnilo taneční parket beze zbytku a jeho energii jsme vnímali naplno. Moc hezké bylo půlnoční překvapení maturantů s filmovou groteskou z éry němého filmu dvacátých let minulého století, jehož aktéry byli samotní žáci. Natáčelo se v interiérech i exteriérech Starého města v Táboře a film bude mít časem i významnou historickou hodnotu. Zachytil totiž nejen Divadlo Oskara Nedbala, Pražskou a Palackého ulici s mnoha ještě normálními obchůdky, cukrárnami, restauracemi, antikvariátem, klenotnictvím, ale i Žižkovo náměstí s kašnou a až se Tábor brzy změní na město heren, zastaváren a parkovišť, bude možné alespoň vzpomínat. Čekal jsem jen, zda se scénky z plátna nepromění náhle v realitu a dortová bitva se nestrhne přímo na sále. To naštěstí nenastalo a tak se nikdo během produkce sprchovat nemusel. Ačkoli se maturitním plesům nechceme speciálně věnovat, tato akce mě přesvědčila, že by to částečně možné bylo, ale za podmínky profesionální produkce spolehlivé agentury. V opačném případě přenecháme rádi místo na plese jiným kapelám. Jelikož jsme produkci ukončili lehce po půlnoci a pak hodinu deinstalovali aparaturu, nezbyl nám téměř čas na občerstvení. Zkusili jsme proto po dojetí na základnu najít ještě azyl v některé ze staroměstských restaurací. Havana, ač osvícena, o naši účast nestála, neboť se konzumace účastnil samotný personál podniku a tak jsme zašli do Červeného koně. Tam nás majitel Víťa přivítal vřele, dostali jsme pivko a měli jsme čas na vyhodnocení akce. Také jsme dohodnuli jarní termín hraní U Červeného koně na pátek 28. března 2008. Všechno je asi v lidech, že?

Podle přísloví

V sobotu na Hromnice, tedy 2.2.2008, jsme jeli hrát na Hotel do Sezimova Ústí. Přísloví praví, že v tento den si musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout a tak jsme se jím řídili. Eva a Petr byli na domácí půdě, neboť v Sezimově Ústí žijí a navíc jsou ještě sousedé, a proto s námi v Táboře aparaturu nenakládali ani nevykládali. Eva to vynahradila tím, že nejprve přivedla na Hotel manžela a našeho kamaráda Zdeňka a ten nám pomáhal se stěhováním do patra, kde je sál, poněvadž pan Baťa v roli investora stavby Hotelu kdysi netušil, že muzikanti v budoucnu nebudou mít jen trumpety, ale i objemnou aparaturu. Naštěstí byla k dispozici zdviž a tak nám to částečně práci ulehčilo. Nakonec ještě Eva vybalila krabici řízků a basu piv a tak jsme konstatovali, že taková žena do kapely jednoznačně patří. Toleruje naše nekonečné, často lechtivé, debaty a kecy v autě směrem na akci i zpět, řídí Papamobil při návratu, bezchybně hraje, ochotně stěhuje, krmí nás lahůdkami i všemožnými vitamíny a pilulkami na neduhy, vodí milé kamarádky, kupuje i slibuje další aparaturu, zajišťuje nám stavební spoření, prodává nemovitosti, chodí pravidelně na zkoušky a protože bývá ke všemu nejméně třikrát do roka u moře, je v naprosté pohodě. Petr zase na konci přivedl na pomoc partu kamarádů a tak bylo sklizeno poměrně rychle a méně bolestně. Sezimoústecký ples sportovců pořádaný místním klubem Spartak je tradiční a my jsme na něm po loňské premiéře hráli letos podruhé. Hlavní pořadatel nás objednal i na příští rok a tak už máme ve fermanu zapsán termín 7.2.2009. Bylo vyprodáno a tančilo se již od první série. Myslím, že na plese bylo tentokrát zcela optimální publikum, milé, hezké, pohybově nadané, zpěvné, slušné, veselé, vkusné, utrácející a neúnavné. Fanynky pod pódiem vzhlížely toužebně k bubeníkovi a tázaly se kolik mu je let. Protože je Petr čerstvě zamilován, uvedl jsem na jeho obranu, že zítra mu bude šestnáct, přestože mu táhne už na třicet. Moc to nepomohlo a tak příště ještě nějaký rok uberu a Petra umístím pro jistotu do 9. c. Petr je však ve skutečnosti Barbora Škrlová, ale nesmí se o tom mluvit, jenom psát, :). Měli jsme hrát do dvou, ale když byl stále plný parket, poprosil nás hlavní pořadatel pan Cepák, zda bychom nepřidali a tak jsme hráli téměř o hodinu déle. Pak už nám síly docházely a nastal čas k rozloučení. Moc se nám to líbilo a tak jsme rádi pozvání na příští rok přijali. Již podruhé nám pořadatelé připsali na plakát Big Papá a tak doufáme, že do třetice vystoupíme už pod pravým názvem.

U rytíře Jakuba

Když jsme téměř před pěti lety 28.6.2003 hráli poprvé na Mlýně Davídkovu, stály za barem dvě studentky, Jana a Martina. Roky běžely a během našeho pravidelného vystupování se utužovalo přátelství. 19.8.2006 se vdávala nejprve Jana a my jsme jí tehdy na Mlýně hráli. Nyní, tedy v sobotu 9.2.2008, se vdávala Martina a její pozvání jsme nemohli také odmítnout, když si dokonce svatbu posunula do našeho volného termínu. Nehrálo se však na Mlýně, protože je již prodán a bude tam prý školící středisko. Počkáme si, co se tam bude školit a pak se možná do takové internátní školy přihlásíme, máme krásné vzpomínky. Novomanželé Martina a Tomáš Bezouškovi zvolili pro svatební oslavu restauraci U rytíře Jakuba v Praze Kunraticích a tak jsme hráli právě tam. Objekt je nově rekonstruován a na pohled je určitě zajímavý. Pódium obložené kamenem bylo však příliš vysoké a tak jsme hleděli na publikum jaksi shora, což příliš nevyhovovalo našemu vkusu. Máme raději těsnější kontakt, který nám umožňuje lépe vnímat emoce a energii publika, než pohled z ptačí perspektivy. Prostor byl otevřen až do špičky krovu a tak jsme zpočátku nastavovali komplikovaněji korekce na zvukové aparatuře. Mezi hosty se náhle objevil Michal David a byl vyzván, aby novomanželům zazpíval úvodní píseň. Spěchal na maturitní ples své dcery, ale měl po ruce CD s hudebním podkladem svých hitů a tak jej pohotově zasunul do přehrávače a zazpíval živě přes naši aparaturu „Každý mi tě lásko závidí.“ Příbuzní a hosté vytvořili kolečko kolem novomanželů, kterým tak zněla k prvnímu tanci jejich svatební píseň. My jsme si v klidu dali první pivko a po panu Davidovi jsme šli na plac. Cédéčko nepoužíváme a tak musíme vše vyprodukované tvořit prsty, pažemi, dechem, rty a hlasivkami. Bubeník je pak zcela rozčtvrcen, když každá z jeho končetin hraje něco jiného. Činíme to tak záměrně a rádi. Hudba pro nás není brigádou, ale radostí a když si uvědomíme, že po každé z her omládneme nejméně o měsíc, je to velmi příjemné. Budeme jen muset časem hlídat pozorněji počet akcí, abychom se náhodou neocitli v studentských letech a nemuseli skládat maturitu či státnice podruhé. Vydělal by na tom možná jen Petr, který by mohl odejít na Konzervatoř rovnou v patnácti a dnes by byl se svým vlastním výkonem více spokojen. Docela nás v autě pobavil svým sdělením, že má pocit jak na bicí neumí nic. Podotýkám, že cvičí pilně denně pět až šest hodin včetně sobot a nedělí a na nic jiného nemá téměř čas. Tak jsem ho uklidnil, že my s Richardem máme naopak pocit, že umíme na kytaru vše a zdaleka nemusíme cvičit tak dlouho :). To ho evidentně uklidnilo a hrál U Jakuba zase jako Bůh rytmů. Všechny lahůdky jsme na svatební oslavě ani nemohli ochutnat, protože jich bylo tolik, že bychom museli hrát nejméně padesát sérií a ještě polykat podpůrné prostředky k trávení. Snědli i vypili jsme toho tak akorát a rádi jsme přijali dárek od novomanželů jako výslužku, značkové moravské víno s vinětou Tomáše a Martiny. Schováme si jej na slavnostní příležitost a připijeme jím i na jejich štěstí, zdraví a spokojenost v novém společném životě. Děkujeme za pozvání, za péči a ať vám to spolu vydrží až do konce.

Blýskání na časy

V pátek 15.2.2008 jsme pokračovali v sále Kulturního domu v Radimovicích u Želče v nepřetržité šňůře víkendových vystoupení, která postupně absolvujeme v tomto roce od 11.1.2008. Několik nabídek jsme museli odmítnout, protože se trefily do již obsazených termínů a některé jsme zamítli rovnou kvůli nepřijatelné dramaturgii pořadatelů. Zápas s vkusem a falešnou představou pořadatelů a organizátorů je pro nás věčným problémem a bez kompromisů by se snad ani nedalo vystupovat. O to více si vážíme akcí na místech, která jsou hezká a s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu jako my. Kontaktoval nás nyní majitel restaurace ve Veselí nad Lužnicí, který právě rekonstruuje objekt v centru města a jak se zdá, tak perspektivně plně vyhovující našim představám. Pokud se vše povede, budeme moci vystupovat i v lokalitě, o kterou léta stojíme a odkud se zatím žádná zajímavá nabídka neobjevila. Interiér bude spoluvytvářet Markéta Pilařová, která stojí za skvělým designem táborské Havany, kultovním to restauračním stánku historického centra města. Poslouchal jsem před časem v televizi filozofii jednoho světově úspěšného restauratéra a jeho pohled či názor mi dokonale potvrdil i mé přesvědčení, že interiér podniku musí mít duši, osvětlením počínaje a kulturou WC konče. Ochota a profesionalita personálu se pak předpokládá jaksi automaticky. Klub Sedmička na Žižkově náměstí v Táboře naštěstí nyní také skončil po novém výběrovém řízení v dobrých rukou kumštýře Martina Tlapy a tak se snad psí lidi, kteří tvořili doposud převážnou část klientely Sedmičky, přesunou do jiné, pro ně vhodnější lokality. Blýská se na časy, domnívám se a začínají se naplňovat mé dávné úvahy o tom, jak v době narůstající konkurence postupně zaniknou podniky bez investice ducha a vkusu. Už aby to bylo. Jinak si mladá generace osvojí nevkus a kýč jako standard a projeví se to postupně ve všech oblastech života. Plná taška Evy a Vaška začíná být dokladem místní kulturní devastace. V Radimovicích u Želče bylo vyprodáno do posledního místa a atmosféra naprosto skvělá. Vítek Sluka v roli pořadatele sportovní zábavy fotbalového klubu SK Větrovy se osvědčil na jedničku a myslím, že to publikum náležitě ocenilo svojí přítomností až do časných ranních hodin, kdy jej na tanečním parketu držel bez přestávky legendární DJ Kosťa, který rovněž celý večer bezchybně moderoval. Museli jsme v závěru několikrát přidávat, když nás publikum odměňovalo opakovaně skandovaným potleskem a tak jsme dokonce zařadili v předpremiéře i kultovní píseň Visáčů (Visacího zámku) Traktor. Pamatuji si živě, jak jsme s Visacím zámkem hráli v polovině osmdesátých let na rockovém festivalu v Prachaticích a kytarista se tehdy připojoval ve stejné písničce na moje kombo a krabičky. Super Over Drive firmy Boss mám od té doby stále a sešlápnul jsem ho i nyní v úvodním rifu písně. Nechali jsme skladbu vyzrát, a protože přežila více jak dvacet let, stojí určitě zato mít ji v repertoáru. Máme před sebou druhé víkendové vystoupení a tak je nutné nabrat síly. Aparaturu jsme opět posílili o 800 W a 40 kg a tak publiku předáme zase o něco více pozitivní energie:).

Poločas rozpadu

V sobotu 16.2.2008 jsme hráli na své druhé víkendové akci v Žabovřeskách. Ty se nacházejí v podhůří Blanského lesa na západním okraji Českobudějovické pánve. Za své jméno vděčí Žabovřesky nespočetnému množství rybníků, louží a mokřin, ve kterých žije pestré společenstvo rostlinné i živočišné říše. Hlasitě se zde pak prý projevují hlavně žáby svým kvákáním a vřískáním a to můžeme potvrdit, i když na venkovním teploměru bylo v noci -9 °C. Místní kulturní dům má hospodu a sál s prkenným pódiem a balkónem, a přestože vyžaduje rekonstrukci, je docela útulný a příjemný. Akce nesla název Maškarní bál a tak jsme byli zvědaví, kolik masek se nakonec objeví, protože víme, že ve městech se lidé za masky spíše stydí a žádné maškarní akce se tudíž nepořádají. V Žabovřeskách ne, a tak jsme viděli trestance, zbrojnoše, jeptišky, faráře, kovboje, krásné sluníčko sedmitečné neboli Berušku, těhotnou paní, prostitutku, spermii, čarodějnice, opravdu originální kukačkové hodiny a další a další maškary. Bál pořádala místní Mateřská škola pod vedením paní ředitelky Drábové a účast byla maximální. Vyprodaný sál pulzoval v rytmu našich písniček a náramně jsme si to užívali. Publikum se, přestože nás až na pamětníky Orionu téměř nikdo neznal, postupně ladilo na naši vysílací frekvenci a v závěru si bouřlivým potleskem vynutilo přídavek. Končili jsme krátce před půl třetí hodinou ranní, kdy přistávaly na našem stole panáky bylinkových lektvarů různých barev, jejichž konzumaci se vyhnula jen Eva, která byla tradičně nominována do role řidičky Papamobilu. Myslím, že pro funkci zpátečního řidiče bychom v našich řadách nenalezli lepšího kandidáta. Přišel si s námi připít i Radim z jedné nejmenované kapely a přidal do placu pár lechtivých vtipů, jaké Eva jaktěživ neslyšela a pořád to chtěla řešit a nezbývalo než ji uklidnit a připomenout, že my jsme v tomto ohledu ještě zlatá kapela, čemuž v té chvíli plně uvěřila. Jo, dobrej byl o tý automatický ruce a pak o zpěvačkách :) a do toho jsme večeřeli skvělé kuře s okurkou a zhmotnělé asociace peprně komentované všemi byly taktéž k popukání. Krásná očista duše. Dvojáky, tedy dvě vystoupení za víkend, jsou značně vysilující a tak už po cestě do Žabovřesk nás Eva dopovala podpůrnými přípravky. Nasypala do nás bobulku vitamínu „A“ na zpevnění hlasivek, pak cihličku koenzymu Q10 na posílení a obnovu životních funkcí a skutečně jsme v krátkém čase zapomněli na únavu z minulého dne a velmi zvučným hlasem vše komentovali. Dlouhý výčet všeho, k čemu nám polknutí zázračných kapsliček prospěje a jak po dvacátém roce věku dochází k úbytku koenzymu Q10 v organizmu tak, že po čtyřicítce je ho už jen polovina původního množství a to je vlastně poločas rozpadu člověka, zakončila následně Eva slovy: „No a teď už se zase můžete bavit o nahatých ženských,“ načež následovala salva smíchu celého pánského osazenstva v autě, protože na toto téma jsme se nikdy nebavili, ale v představách žen zřejmě panuje názor, že je to hlavní téma mužské konverzace. Není. Cestu zpět jsem prospal zkroucen na zadním sedadle zahalen šálou, kterou jsem před časem ztratil a kterou mi vrátil poctivý Číňan naleznuvší ji ve své restauraci, ponořen do snů, které si nepamatuji a v nichž jsem doháněl spánkový deficit z předešlé noci a tlumil bolest v pravém lokti, která mě sužuje už měsíc a protože pořád hrajeme, nemůžu jít ke specialistovi, kde předpokládám operaci nebo minimálně dlouhodobou fixaci paže. Stěhuji tak všechno převážně levačkou, na které trpím rovněž namoženými šlachami z letitého stisku akordů na dvanáctkových strunách značky Elixír, ale přece jen o trochu méně. Před časem jsem vše nosil v pravé ruce a hlásil dopředu, ať mi nikdo do levé ruky nic nedává, neboť ji mám nějakou německou a teď když mám německej pravej loket, začínám být pro transport břemen téměř nepoužitelný. Mažu to mastí z technického konopí, kterou jsem si poctivě koupil v poctivém krámku v Klokotské ulici a která bolest zaručeně po čas vystoupení upozadí. Mám jí ještě dost a tak nabídky k odbornému zásahu léčitelů a lékařů zatím odmítám a oddaluji na dobu, až bude nejhůř. Na základně jsme přistáli hladce chvíli před pátou hodinou, vyčerpání a šťastní z krásných zážitků, které nás na muzikantské pouti po léta provázejí.

Mesa Boogie

V pátek 22.2.2008 jsme odjeli hrát po třech letech do kunratické restaurace U Bezuchů. Tentokrát to byla privátní akce, kdy Tonda Ctibůrek slavil pade a tak pozval svoji rodinu, kolegy, kamarády a nás. Pro mě je to bezvadná hospůdka asi pro sto lidí a prý se tam podle sdělení číšníka vejde i více. Je celá dřevěná, hezky a účelně členěná a velice dobře to tam zní. Kdyby to šlo, převezli bychom si takovou do Tábora. Místo pro ni mám zcela jasné, na plovárně u Jordánu a tak by se i jmenovala. Je postavena ve stylu námořnické krčmy se všemi možnými doplňky od sítí, plovacích kruhů a starých map přes lana, kotvu, kormidlo, lodní zvon a bůhvíco ještě. Cítíte se tam okamžitě velmi příjemně a když tam ještě čepují Plzeň jako křen, nenalézám žádnou chybu. Pokud by to bylo možné, hrál bych jen na takovýchto místech, žádné kulturáky a velká pódia. Je sice milé, když přijdou do vesnického sálu na kapelu tři stovky lidí, ale pocit z hraní v blízkém kontaktu neanonymního publika to v žádném případě nenahradí. Richard hrál poprvé na nové kytarové kombo legendární značky Mesa/Boogie. Patří k nejdražším a nejprestižnějším značkám v oboru a u jeho zrodu stál samotný Carlos Santana. Každé šasi je podle údajů výrobce stále prodrátováno ručně, zkontrolováno a při plném zapnutí několikrát proklepnuto kladivem. Pak se testuje s kytarou, následuje celodenní zahoření, další elektronická kontrola, instalace do hlavy nebo komba a závěrečný “play test” provedený muzikantem před poslední prohlídkou před balením. Na každý aparát Mesa/Boogie (od nejdražšího po nejlacinější) jsou použity stejné součástky, materiály a výrobní postupy nejvyšší kvality. Každé Mesa/Boogie včetně reprobeden je vyrobeno na jednom místě, tedy v Petalumě v Kalifornii, kde firma sídlí od roku 1980. Tím se Richard zařadil do obce světově uznávaných kytaristů a bude možná jednou i v encyklopedii. Radek nakažen tímto přelomovým nákupem strávil několik bezesných nocí na internetu a hledal verzi Mesa/Boogie pro basu. Není momentálně v žádném evropském skladu a čekání, než to hoši v Petalumě prodrátují, je příliš dlouhé, prý řádově roky. Do kvalitativně stejné kategorie se řadí legendární aparatura Ampeg a tak už má Radek doma koupený reprobox zmíněné značky a zesilovač k němu dorazí prý nejdéle do srpna tohoto roku. Teď už bude řada k inovaci zvuku na mně a tak musíme ještě více hrát, abych nejdříve dobudoval nový byt z roku 1911, ve kterém to bude mým kytarám určitě slušet. Moc se nám akcička U Bezuchů líbila a pokud nás tam ještě někdo někdy pozve, přijedeme velmi rádi. Děkujeme Tondovi Ctibůrkovi za pozvání, za krásnou atmosféru, kterou vytvořili jeho hosté, za gulášek, tataráček, štrůdlíček, šunčičku, papričky, rajčátka a další laskominky a přejeme zdraví, štěstí, lásku a pohodu do dalších skvělých let. Bylo to bezva.

Epochální výlet

V sobotu 1.3.2008 jsme měli sraz na staroměstské základně v Táboře přesně v sedmnáct hodin a po naložení všeho potřebného jsme vyrazili na západ. Obec Dražice leží asi osm kilometrů za Táborem směrem na Písek a v místním kulturním domě pořádal večer šermířský spolek Táborských kupců svůj první ples, na kterém jsme vystupovali. Já trpím všeobecnou nedůvěrou k naší účasti na každém plese, protože si stále myslím, že pro takový účel není naše produkce úplně vhodná. Stále mám vžitou představu, že ples je akcí především reprezentační, že lidé přijdou ve společenském úboru a pak že se totéž očekává i od nás. Ples je určen podle mého mínění spíše tanečním orchestrům, které pokrývají tradiční část spektra taneční produkce a příliš nevybočují repertoárem z popového středu. Doba se však mění a tak se čas od času na plesech objevují i skupiny jiných žánrů. Táborští kupci pozvali k vystoupení kvintet Dei Gratia hrající středověkou hudbu, vlastní praporečníky a tanečnici Lucii, skupinu dobových tanců Kancioneta a nás. Pluli jsme tak časem z třináctého do dvacátého století a při poslechu Dei Gratia jsem si je představoval jako Deep Purple na dvoře Karla IV. Děvčata z Kancionety tančila skvěle, vtahovala do svých rejů i publikum a kolem půlnoci vrcholil jejich výstup šantánovým kankánem na hudbu Jacquese Offenbacha a pak i tanečky arizonské pěnice Tornádo Lou z filmu Limonádový Joe. Když v dvacátém osmém taktu kvartet lepých tanečnic povolil knoflíčky a sukně se sunuly po svůdných bocích na parket, bouřlivě aplaudovalo přihlížející publikum a všichni podvědomě hledali na liniích těl kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru. Vystoupení bylo nádherné a někdy děvčata určitě pozveme na nějakou retroakci, zvlášť když je provázela jejich patronka, půvabná Mrs. Carrie L. Mills z USA, která je v současnosti akční koordinátorkou a marketingovou manažerkou nádherného Nádherného chotovinského zámku. Akce tím získala dokonalý mezinárodní status, který zůstal nepochopen asi jen přímo v Dražicích, protože Richard po výzvě napočítal v publiku pouze osm místních návštěvníků. Doporučil bych jakoukoli akci napříště v Dražicích nepořádat, ať dál dřímají občané této obce u svých televizních obrazovek a tříbí si už beztak zcela specificky vyhraněný vkus. Ukazuje se, že publikum je v menších českých obcích a městech všeobecně velmi citlivé na pořadatele akce a pokud je organizátor do obce naplaven, nedopřejí mu místní výdělku. Někdy nedopřejí výdělku ani usedlíkovi, ale to je už na jinou kapitolu rozprávění o české povaze. Naštěstí bylo celé přízemí sálu vyprodáno nemístními a roztlačili jsme pak k radosti a pohybu i krojovanou část publika. Uskutečnil se tím nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do jednadvacátého století. V závěru jsme museli několik kousků přidávat a když nebylo publikum k utišení, dali jsme Traktor od Visáčů. Nakonec jsme zařadili ještě jednu zklidňující píseň od U2 a pak už jsme motali kabely do klubíčka a s pomocí mnoha kamarádů a přátel putovala aparatura poměrně rychle a téměř bezbolestně do Papamobilu. Na druhou hodinu byl zabezpečen odvoz účastníků zájezdu do Tábora a když Richard upozornil, že se odjíždí z parkoviště kulturního domu zítra ve dvě a tudíž se může nerušeně pokračovat v zábavě a konzumaci, byla tato informace přijata velmi bujaře a pozitivně. Potvrzuje se nám však, že nejlépe dopadají akce, které jsou jen o nás, bez jakéhokoli jiného přívlastku a zaměření. Publikum jasně ví na co jde a co může od takového večera očekávat. Pokud je princip opačný, tzn. že existuje dopředu dané publikum, ke kterému jsme implementováni naopak my, je to vždy sázka do loterie. Večerem bez přívlastků bude určitě akce na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v Táboře, která je plánována na pátek 28.3.2008. Bude naše a tak to máme nejvíce rádi.

O čem voní víno

V polovině března, přesněji v sobotu 15.3.2008 jsme v pravé poledne nakládali zase o něco objemnější aparaturu, protože Radek už zkompletoval novou basovou výbavu prestižní značky Ampeg s výkonem 500 wattů a kupodivu se to do Papamobilu zase všechno vešlo. Nejvíce problémů se vyskytne při nakládání, když jedeme hrát někam, kde už aparatura stojí a potřebujeme jen redukovanou část sestavy. Nemůžeme to tam zaboha nacpat a sotva nakládáme dvakrát více, vejde se to vždy, podivná závislost nebo spíš Murphyho zákonitost. Odjížděli jsme hrát na Moravu, konkrétně do chráněné krajinné oblasti Pálava, do vinařské obce Pavlov ležící na břehu Novomlýnské nádrže, jen malý kousek za Dolními Věstonicemi. Sošku Venuše z Věstonic zná z fotografií v učebnicích dějepisu asi každý, ale ne každý byl v místě jejího nálezu. My ano a tím zároveň celá akce, mimochodem velmi povedená a nadmíru vypečená, nabývala na tajemnosti a kouzelnosti. Vezli jsme s sebou pyžama, protože návrat domů v noci z takové dálky nepřicházel vůbec v úvahu a tak jsme využili účast na reprezentačním plese hotelu Pavlov k bližšímu poznání oblasti i vinných obyčejů. Je fakt, že ze dvou vyjmenovaných cílů jsme se pilněji a odpovědněji věnovali tomu druhému, tedy zkoumání vína a rekognoskaci oblasti jsme odložili na příště. Dnes už víme, že se vína rozdělují do různých kategorií podle vyzrálosti hroznů v době sklizně. Hrozny pro výrobu jakostních vín s přívlastkem musí pocházet z viničních tratí stanovené oblasti a sklizeň nesmí překročit určený hektarový výnos. Dále se dělí odrůdy na "dá sa", "nedá sa" a "dá sa Pražákům". Zjistili jsme, že Pražáky všichni Moraváci milují. Průvodcem po víně nám byl Svatopluk Řičánek, řečený Sváťa, který četl uprostřed večera velmi poutavě a přesvědčivě ze své knížky O čem voní víno a zpestřoval vyprávění i střípky zážitků ze svého sklípku. Líčil, jak mu chodí v noci tatínek na víno, když je léta pochován na hřbitově, jehož zeď sousedí těsně se sklepem, v němž jsou ty nejkvalitnější druhy, jak se hýbe podlaha ve čtyři ráno a jak by každý chtěl v takovém sklepě umřít. Museli jsme se tam k ránu podívat a potvrzuji, že vše co vyprávěl, byla pravda a možná i víc než pravda. Večer jsme zahajovali tradiční úvodní sérií a pak jsme se chvíli střídali s brněnskou cimbálovkou. Hoši hráli náramně a publikum postupně tálo a báječně se vlnilo. Hostem večera byl Petr Muk, který to rozvařil na plný pecky svými největšími hity a do závěru jeho vystoupení jsme nastoupili jako jeho doprovodná kapela my. Dali jsme společně Zrcadlo a Bon soir mademoiselle Paris a hezky si to užívali. Richard se k Petrovi přidal i v Slunci a jejich duet byl skvostný. Ve zbývající části večera jsme to už měli v plné režii a hráli jsme do dvou hodin. Pak jsme museli ještě ochutnat všechny připravené specialitky hotelu Pavlov, ochladit rozžhavené hlasivky excelentně čepovanou Plzní a nakonec ještě okoštovat ve sklípku u Sváti Vlašák (Ryzlink vlašský) a Sauvignon, který voněl po kopřivách a zelené paprice. Ze sklípku od Sváti nás ještě odvedl Radek Malina na noční prohlídku svého penzionu, který buduje v dokonalém starém stylu se stropy a podhledy z masivních trámů s rytinami hroznů vinné révy, kovanými (kutými) klikami a bránou a který hodlá na podzim uvést do provozu. Pak už jsme se zvolna odcházející nocí a blížícím se svítáním sunuli strmým stoupáním po asfaltce k hotelu do dvoupodlažního apartmánu č. 25 pojmenovaném Svatý kopeček a začal boj o to, kdo první usne. Je to z nám známých důvodů předpoklad pro klidnější a hlubší spánek. Zřejmě jsem vyhrál, protože jsem vstával ráno první čerstvý a Richarda naopak budil jako posledního spáče šokem prudkým stažením přikrývky Petr Muk. Moravská česnečka a šunka s vajíčkem nás vyprostily z ranní nervozity a skládání aparatury nám šlo pak lépe od ruky. Určitě snadněji, než by tomu bylo a obvykle bývá v noci těsně po vystoupení. Byli jsme během večera pozváni do Mikulova i na libové domácí klobásky k Radkovi Malinovi do Pavlova, ale času bylo příliš málo a tak si schováme takové zážitky na budoucno. Cesta zpět byla rychlejší než tam, jen počasí nebylo tak příznivé jako v sobotu. Neděle bývají tradičně smutnější než dny předcházející, ale my jsme se v autě bavili za jízdy skvěle. Naučili jsme se přes noc moravsky a i při tradiční zastávce na benzínce jsme nakupovali s moravským dialektem. Byli jsme daleko od domova a to vždy trochu zlobíme nebo alespoň chceme zlobit. Eva nám však preventivně vyhrožovala už po cestě na akci, že když něco provedeme, napíše to o nás do Blesku. Ve sklípku s námi nebyla, šla raději spát, aby mohla lépe řídit, a přišla tím o hodně, protože to co se tam odehrávalo by vydalo nejméně na dva nedělní Blesky. Akce v Pavlově se vydařila a děkujeme majiteli hotelu za pozvání, Petru Mukovi za doporučení a budeme se těšit na někdy.

Mlynářská dcerka

Páteční akce jsou vždy o dost fyzicky náročnější než ty sobotní, jelikož jsme přes den obvykle z osmdesáti procent ještě zapojeni v běžném pracovním procesu a dohromady s hraním tak absolvujeme téměř čtyřiadvacítku. Osmdesát procent výkonu neznamená naše nižší pracovní nasazení, ale jen to, že se pracovního procesu účastníme čtyři a pátý Petr jako studující o něm zatím jen sní. Hráli jsme po čase opět na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v historickém centru Tábora. Byl pátek 28.3.2008 a Den učitelů nikdo neslavil. Jan Ámos si to asi představoval trochu jinak, ale to je už jiná kapitola. Rezervace všech míst v hlavní lodi i v přilehlém salónku byly tentokrát dlouho dopředu vyprodány a tak jsme věděli, že nás čeká publikum, které nás má rádo a s kterým můžeme komunikovat poněkud více otevřeně než jindy. To také nastalo a tak jsme si dokonale užívali komorního prostředí i atmosféry, kterých na tradičních sálových akcích nelze dosáhnout. Všichni jsou blízko a tak to máme nejvíc rádi. V takovém prostředí kapela před lety vznikla a návraty ke kořenům jsou vždycky nádherné. Richard prozrazoval některé zážitky z našeho moravského turné a Radek vše dokládal citacemi výroků, které tam pochytal včetně dokonalého moravského dialektu. Navázali jsme pak písní Zabili, zabili z našeho nejlepšího muzikálu Balada pro banditu brněnského divadla Husa na provázku, v němž na konci šedesátých let ve stejné písni excelovali Miroslav Donutil a Iva Bitová. Přišel i Pepíno, bubeník z naší původní sestavy a když mi říkal, že při Slunečném hrobě mu přecházel mráz po zádech, nic dojemnějšího či příjemnějšího mi sdělit ani nemohl. Na tu písničku jsem se těšil dlouho než dozrál čas pro její nazkoušení, protože ji znám z doby zrodu, tedy od původního Blue effectu z konce šedesátých let a že v našem podání takto mrazivě vyzní mě těší ohromně. Richard ji sice vždy uvádí jako píseň z filmu Pelíšky, ale ten si ji jen pro dokreslení atmosféry šedesátých let vypůjčil. Básník a muzikant Lumír v pozadí sálu vše tiše pozoroval a pozorně poslouchal. To nás pak přepadá tréma, neboť odborný dohled vždy více svazuje emoce. Přišli se na nás podívat i muzikantští kolegové z Edenu a tak jim návštěvu určitě oplatíme na stejném místě v dubnu, až budou sami hrát. Z Kouřimi u Kolína za námi přijela zase partička z Mlýna Davídkov, kde jsme před lety mnohokrát a nejraději hráli a vedla ji samotná paní mlynářka Marta a pan mlynář Václav. Neztratila se ani mlynářská dcerka Karolína, kterou známe od jejích třinácti let a přes její relativně drobnou postavu jí bylo vždy a všude plno. Řádila už tehdy na mlýně jako dnes v osmnácti i se zlomenou rukou U koně, který rozzařovala svou nekonečnou energickou aurou. Nechyběli tentokrát ani legendy táborského bigbeatu, Jarda Hlava jako zakladatel The Ants a Milan Cvígr alias Šmikis, bubeník z přeživší poloviny tragicky zesnulých Sklepníků, kteří hráli ještě počátkem sedmdesátých let na Střelnici, která tehdy praskala ve švech a tak je mi docela líto, když vidím dnes Střelnici po nákladné rekonstrukci se zhasnutými světly a prázdným sálem, ve kterém se nic neděje. Tato transakce se městu i firmě Dvořák náramně povedla. Na to bych si v počátcích nové éry po roce 1989 nikdy nevsadil. Končili jsme i s úklidem aparatury ve čtyři ráno a po Víťově skvělé česnečce jsme se přesouvali domů. Ti vytrvalejší nebo spíš odpočatější se účastnili ještě závěrečného hodnocení v baru RX na náměstí, protože v tu dobu už nikde jinde otevřeno není. Ten příběh znám už však jen z vyprávění, protože já měl za sebou náročnou dvoudenní služební cestu do Plzně a tak jsem pověřil uzávěrkou akce Richarda, protože ten jako agenturní majitel spal celé páteční dopoledne a pracovali pouze jeho zaměstnanci a ještě Petra, který jako student konzervatoře se už v pátek dopoledne ve škole určitě také příliš nepřetrhne. Uzávěrka prý dopadla výborně, ale já dobře vím, že ty správné informace vyplavou na světlo boží až o něco déle a o to s větší chutí je pak včlením do příštího příběhu.

Vzpomínky na Afriku

Od 28.3.2008 jsme plánovaně tři týdny nevystupovali a neplánovaně řešili zčistajasna personální problém na bubenickém postu. Petr nám oznámil, že chce s námi i nadále hrát, ale přednost při střetu akcí dá vlastnímu pražskému projektu. Richard hned zavolal Pepínovi, protože střet akcí nastal už 26.4.2008 a pro nás je zcela nepřijatelné rušit domluvená vystoupení. Poučeni a vykováni třicetiletou praxí hraní, převážně za daleko těžších podmínek než dnes, víme, že odmítnutá akce znamená obvykle její ztrátu i do budoucna. Značka a jméno kapely se budují dlouho a my se dnes cítíme natolik silní, že ji nenecháme ničím, co lze ovlivnit, jakkoli oslabovat. Pepíno naskočil do jedoucího vlaku pohotově, individuálně nazkoušel celý repertoár a tak jsme s ním absolvovali jen jedinou zkoušku a šlo se na věc. Hráli jsme v sobotu 19.4.2008 na privátní akci pro firmu Aksamite na Housově mlýně v Táboře, kam jsme se tak vrátili po dvou letech. Mám li přidělit akcím pomyslně nějaké hvězdičky, pak této patří z pěti právě pět. Housák se mi vždy líbil, ale zpočátku byly služby provozovatele žalostné, příjezdová komunikace nevyhovující a prach uvnitř nesnesitelný a zničující. Měli jsme podmínku právě v odstranění prachu, který nám před dvěma lety poznamenal horní dýchací cesty, hlasivky a nakonec i aparaturu. Požadavku bylo vyhověno a sálek byl před akcí vymeten do posledního smítka. Atmosféra Housáku je fantastická a pořád se zde něco vylepšuje a posouvá kupředu. Děvčata ve stylových kostýmech za barem pracovala tentokrát bezchybně, pohotově, ochotně a téměř neúnavně. Pivo se už netočilo do voskových kelímků, ale do krásných keramických žejdlíků, mexická masová směs se podávala na chlebovém talíři a kousky pečené masové kýty na dřevěném prkénku. Trámový strop poskytuje nyní prostoru dokonalou akustiku a tak jsme si večer užívali v naprostém uvolnění. Nejdříve jsme přidali hodinu a pak ještě půl, ale to už nás síly opravdu opouštěly. Publikum s námi bylo natolik sžité, že pokud bychom nevyňali kabely z nástrojů, hrálo by se snad až do rána. Jak jsou dámy při tanci na stole, je to pro nás vždy signál spontánního projevu jejich radosti, který se přenáší vzápětí i na nás a v takové chvíli se dostavuje naprostá osvobozující euforie. Dámy měly v publiku tradičně převahu a harmonie jejich pohybů přidávala našim akordům třetí rozměr, což jsme náležitě vnímali. Určitě budeme nyní hledat cestu i pro akci veřejnou, kterou bychom na Housáku uspořádali, protože je škoda nevyužít takový prostor, jehož genius loci je nezaměnitelný a v městě heren i zcela ojedinělý. Eva trávila plánovanou dubnovou přestávku v Africe a Richard na Kubě. Eva nám sdělovala potěšující zážitek o tom, jak se na hotelu seznámila s dvaaosmdesátiletou dámou, která polyká pravidelně nějaké černé bobule, po kterých si všechno pamatuje, dobře vypadá a ještě po nich dokáže doplavat v moři k bójce a zpět bez plovací vesty. K bójce a zpět bych si zatím troufnul plavat v klidném moři i já bez černých bobulí, ale pokud bych si po jejich požití dokázal zapamatovat všechny texty písniček, které hrajeme, pak si je určitě seženu. Z Kuby si přivezl Richard pocity smíšené, protože pokračující socialismus na ostrově dospěl nyní ke svému vrcholnému stádiu a je jen ukázkou, kde jsme se mohli ocitnout my, pokud by zde před dvaceti lety k žádným změnám nedošlo. Potraviny na příděl, prázdné obchody, žebrající lidé a touha k emigraci jsou atributy zapsané do historie vlády Fidela a posléze i jeho bratra Raula Castrových. Jsme nyní zpátky na evropském kontinentu v Česku a opět plni elánu do hraní. Dobrá parta je to podstatné, co vždy drží kapelu pohromadě a my pevně věříme, že náš vlak zatím nikdo nezastaví. Doplnili jsme si do kalendáře další akce, jednu privátní na Lipně v Černé v Pošumaví, pak letní návrat na Pálavu a také se s námi počítá na Táborských setkáních 2008.

Něco ven a něco na stůl

V sobotu 26.4.2008 jsme hráli potřetí v Ratibořských horách místnímu sportovnímu klubu, který pořádá jednou do roka tradiční pouťovou tancovačku. Začátek byl naplánován na jednadvacátou hodinu a tak jsme si dali sraz až v osmnáct, což bylo velmi příjemné. Pak je možné věnovat se téměř celý den privátním aktivitám či odpočinku. Někdo závodil na motorce, někdo plel na zahradě, někdo cvičil, někdo jezdil na kole a někdo běhal za psem, někdo hrál něco ven a něco na stůl, zkrátka probíhal pohodový jarní víkend. Na cestě nás zastavil policajt a obcházel Papamobil, kontroloval Richardovy papíry, ale vše bylo v naprostém pořádku a tak se s úsměvem rozloučil a popřál nám šťastnou cestu. Bylo to už jen pár kilometrů. V příjezdu ke dveřím kulturáku nám bránil kolotoč, na kterém se nikdo netočil, ale projet se nedalo. Já se vždy vesnických zábav trochu obávám. Už skutečnost, že před kulturákem stojí pouťové atrakce, kolotoče, maringotka s papírovými růžemi na špejli a z amplionu hrají duc-duc hity, mě přivádí do rozpaků. Pak se sejde plný sál a lidi jsou fajn a hraje se nám dobře a my pořadatelům slíbíme, že za rok přijedeme zase a vše se opakuje. Je to nakonec příjemné zpestření hudební šňůry, které člověk rád absolvuje k vlastnímu potěšení. Jen ty kulturáky rok od roku chátrají, jsou vystavené postupnému opotřebovávání bez zpětně vložených investic, jsou vesměs architektonicky nevkusné, akusticky zoufalé a pro lidi málo útulné. Nějaký milion by si jejich rekonstrukce vyžádala a na to obce neumějí nalézt prostředky, pokud nechtějí objekt přímo privatizovat. Pak by se na oplátku možná dočkaly spíše asijské tržnice nebo sociální ubytovny, než kulturního vyžití a tak se vše točí v bludném kruhu. Koupili jsme si přepravní vozík či plošinu s nosností do 150 kg a tak transport beden z auta k pódiu byl tentokrát méně pracný než jindy. Využijeme ho na všech sálech, kde je to k pódiu více jak několik metrů a v cestě nestojí žádné schody, které náš vozík bohužel zdolat neumí. Taková technika sice existuje, viděl jsem ji při stěhování půltunové kopírky, kdy pásový vozík na dálkové ovládání srovnal plošinu do vodorovné polohy a schody vyjel i s nákladem bez problémů, ale potřebovali bychom na něj další auto se spolehlivým řidičem, což je v našich podmínkách nereálné. V Ratibořských Horách se tančilo od první série do poslední, stále byl plný parket a tak jsme si říkali, že je až neskutečné, že to vše trvá už sedmý rok a ve stejné sestavě. Hraní nás stále baví a také se rozšiřuje akční rádius a přibývá rok od roku akcí.

Šumavské obrázky

První májový víkend v sobotu 3.5.2008 jsme vyjeli na Šumavu. Hráli jsme na akci neprodyšně uzavřené veřejnosti ve velkém sále Hotelu Park v Prachaticích. Byl to poslední večer týdenního soustředění šedesáti adeptek na titul Pretty woman Česká republika 2008. V devatenáct hodin se podávala slavnostní večeře, hodnotil se uplynulý týden a vše, co v něm musely ženy zvládnout. Svůj pohled na věc přijela děvčatům osobně sdělit i Halina Pawlowská, která bude všechna semifinálová kola v republice moderovat a pak odpovídala i na četné dotazy typu: „Kde čerpáte svoji životní energii?“ Odpověděla stručně a pohotově: „V cukrárně. Chodím tam se svojí kamarádkou, která měří 149 cm a váží 42 kg. Ona konzumuje a já se na ni dívám.“ Na otázku „Co nyní píšete?“, sdělila, že písňové texty a ten poslední se jmenuje „Pochod anorektiček“. Pak jsme přišli na řadu my a zahráli první hodinový blok písní. Na nás navázal host večera Petr Muk s klávesistou Michalem Šetkou a sálem zněly největší Petrovy hity. Po výběru semifinalistek ohlášeném majitelem pořádající agentury jsme hráli téměř nepřetržitě až do půl jedné. Knocking on heavens door a Baby comeback s námi dal i Petr Muk a tak to znělo ještě o třídu lépe. Na tanečním parketu se jen tu a tam objevil nějaký muž z agenturního týmu, jinak byly poutavé taneční kreace zcela v dámské režii a nás přepadal pocit, zda už klepání na nebeskou bránu nebylo vyslyšeno a to co právě prožíváme, není už naše existence mimo fyzický svět v pověstném světle na konci tunelu. Bylo velmi náročné soustředit se na texty a schéma písniček, odehrát všechny noty ve správné podobě a současně neztrácet kontakt s publikem. Nějaká chybička se v takto náročném prostředí vloudí vždy, ale celková příznivá atmosféra večera vše zahladila a hrálo se nám příjemně. Nemuseli jsme se starat o zvuk, který byl tentokrát plně v rukou techniků karlovarské firmy Aktion a tak jsme si náležitě užívali takový bezstarostný pocit a samozřejmě i o dvě třetiny méně náročný transport aparatury. Po naší produkci pokračovala ještě diskotéka, ale to už jsme konzumovali všechny lahůdky z připraveného rautu a zapíjeli je jakostním přívlastkovým vínem. Sauvignon z kategorie výběru z bobulí, ročník 2006, byl obzvláště chutný a tak jsme jej ochutnávali ještě dvě hodiny a senzačně se bavili. Ani nevím, kdo řídil na zpáteční cestě, vím jen, že já to nebyl a že jsme bez újmy na zdraví a duši šťastně přistáli ve čtyři ráno na staroměstské základně. Co dodat? Šumava je krásná jako na obrázku. V květnu nás čeká ještě jedno šumavské vystoupení, bude však orientováno více jižním směrem, k lipenské přehradní nádrži v Černé v Pošumaví a věříme, že nebude o nic méně kouzelné než to prachatické.

Comeback

V Ústrašicích hrajeme obvykle dvakrát do roka, jednou v pevném termínu, vždy na Boží hod vánoční 25. prosince a podruhé pak na jaře v druhé polovině května podle toho, jak máme volno a jak se pořadatelky Šárka se Slávkou dohodnou. Na Vánoce byl sál doslova našlapán k prasknutí a tak se na jaře přikročilo k cenové regulaci a vstupenka se prodávala za 150,-Kč. Uzavřelo se přísálí a hlavní sál se vyprodal do posledního místa. Stoly byly uspořádány více klubově a při hořících svíčkách vznikla kouzelná komorní atmosféra. Přišli ti, kteří nás mají nejvíce rádi a bylo to opravdu znát. Richard hrál na svém Peršanu zase bos a usrkával Becherovku, což je dokladem absolutní pohody. My ostatní obutí jsme byli také v pohodě, jelikož jsme už přezuli na letní gumy a to se hraje vždy uvolněně. Do sestavy se za bicí vrátil po devítiměsíční odmlce nastálo opět Pepíno, protože Petr dospěl k rozhodnutí upřednostnit účinkování v pražském projektu se svými spolužáky a my v žádném případě nechceme rušit dohodnutá vystoupení, která by s jeho vybranými termíny kolidovala. Myšlenka dvou bubeníků v alternaci tak byla pohřbena v jejím samém zrodu, protože chceme být naladěni na společnou frekvenci hudebních prožitků a vnímání, které jsou podle našeho názoru nutným předpokladem úspěchu, kompaktnosti a fungování souboru. Po první sérii jsme ještě manipulovali se zvukovou aparaturou, aby to nehučelo. Basové reproduktory putovaly na parket, protože duté pódium, na němž byly původně umístěny, tvořilo nežádoucí rezonanční prostor a jeho kmity se pak přenášely zpětně přes mikrofony do soustavy. Od druhé série tak problémy se zvukem zmizely a je jasné, že to příště v Ústrašicích musíme uspořádat naprosto stejně. Od pořadatelů jsme obdrželi tradičně dárek, tentokrát černou froté osušku s oranžovou jmenovkou a tu budeme vyvážet na všechny akce. Nikdo v kapele nemá stejné jméno a tak si je dozajista nespleteme. Série skladeb střídala sérii a publikum bylo neúnavné. Parketu vévodily tentokrát všechny tři dcery Pepína a taneční kreace, v nichž se vznášely, mi připomínaly nejvíce balet na ledové ploše. Možná by se pořadatelům vyplatilo objednávat příště naše vystoupení s touto originální taneční formací. Najednou byl konec …, tak rychle to uteklo ve výborné zábavě. Lehce po druhé ranní jsme přidávali ještě kousek a pak už následovalo jen loučení, motání kabelů, skvělá večeře od paní Nadi, skládání beden do Papamobilu podle přesného a nezaměnitelného plánu, dva Machače, což jsou speciální bodyčeky, kterými Richard posune basové reproboxy o pár milimetrů dovnitř, aby se daly dovřít zadní dveře a mohlo se bezpečně vyjet. Za volant usedla Eva a točila jím za plynulé jízdy podle potřeby oběma směry a tak jsme nejkratší možnou cestou zakrátko doputovali až ke zkušebně. Připomněl jsem to v souvislosti s příběhem, který před časem vysílali v televizi a v němž představili jednu paní z Anglie, která uměla v autě zatáčet jen doleva. Dojela sice vždy tam kam potřebovala, ale cestě předcházelo nutně nejméně hodinové sezení nad mapou, při kterém plánovala trasu k cíli tak, aby nemusela točit nikdy vpravo. Jak složila zkoušky mi není jasné, ale zřejmě měla štěstí a její zkušební jízda v levotočivé spirále dostatečně přesvědčila odpovědného komisaře o její způsobilosti k řízení. Potěšila nás nabídka k vystoupení při oslavě Rádia Blaník, které se uskuteční první srpnovou sobotu na Žižkově náměstí v Táboře a ještě pozvánka k produkci na svatbě jednoho Divokýho Billa v Českém Brodě. Rýsuje se to hezky a okruh působnosti se rozrůstá, což nám činí velkou radost.

Swing

Poslední květnový víkend, v sobotu 31.5.2008, jsme odjížděli hrát do hotelu Swing v Radslavi u přehradní nádrže Lipno. Radslav je částí Černé v Pošumaví a jede se tam přes České Budějovice, Český Krumlov, Kájov a další kouzelná místa, nad kterými zrak přechází, srdce plesá a duše rezonuje. Naposledy jsem zde slavil v červnu roku 1976 vítězství fotbalového týmu na Mistrovství Evropy a dodnes si pamatuji pověstnou Panenkovu penaltu, kterou tehdy rozhodnul o našem vítězství ve finále nad Německem. Že by se to letos zopakovalo? Svoji pravidelnou čtvrtletní akci zde tentokrát pořádala firma s celostátní působností, Kompakt s. r. o. V jejím čele stojí už sedmnáct let úspěšný manažer pan doktor Kaninský a ten nás pozval letos již podruhé do kulturního bloku, jenž celé setkání pracovníků firmy završuje. Hráli jsme v hlavní hale hotelu hned vedle terasy s výhledem do zahrady, na les a vodu, a protože bylo nádherné počasí, podtrhoval takový pohled i krásnou atmosféru slavnostního večera. Pan doktor opět zpíval za našeho doprovodu Severní vítr, což je už tradiční záležitost a zřejmě také hymna firmy. Moravská sekce Kompaktu, která se výrazně prosazovala již v Poděbradech, kde jsme v lednu také hráli, na sebe nenechala dlouho čekat a vyrazila vzápětí po prvních tónech na parket. V takovém duchu pak pokračovala zábava až do samého konce, který byl naplánován do jedné hodiny po půlnoci. Stále jsme však museli přidávat série a poslední nota zazněla tedy až krátce po půl třetí. V hotelu byla ubytována i mládež z Německa, která se k zábavě v závěru také připojila a akce tím nabyla mezinárodního rozměru. To jsme byli již opravdu na pokraji sil a jen malý zbytek jsme si šetřili na stěhování aparatury, která je na konci vždy o chlup těžší. Richard potřeboval ještě o něco více energie na řízení do Tábora, což zvládnul bezpečně a úspěšně jsme tak dorazili až na základnu. Noční bouřky způsobily na Českobudějovicku řadu problémů. Přívalové deště doprovázené i krupobitím za sebou nechaly pokácené stromy a zatopené sklepy a tak jsme projížděli centrem Českých Budějovic po silnici plné vody, kterou kola Papamobilu nebezpečně rozkrajovala a tím vytvářela nejméně metrový gejzír po stranách vozu. Po ulici naštěstí nikdo nešel nebo jsme ho alespoň pod hladinou neviděli. Na Borku to bylo už dobré a v Táboře nebylo po dešti ani památky. Krajské město si holt všechno hezké nechá pro sebe. Vybavil se mi srpen 2002, kdy jsme s Richardem odjížděli na dovolenou do Chorvatska a v Českých Budějovicích to vypadalo tehdy podobně. Den poté však začaly největší záplavy v historii České republiky a my je sledovali pouze přes satelit z televizní obrazovky od slunného Jadranu. Když jsme se pak vrátili opálení jako exoti z rovníkové Afriky domů, bylo v Česku už po dešti a voda se vrátila do původních koryt. Říká se tomu být v pravý čas na pravém místě. Domů jsem dorazil po uklizení aparatury na rozhlasové zprávy v šest a tak jsem lehce posnídal, vypnul mobil, zaplašil myšlenky a co se dělo celé dopoledne netuším. Bylo to krásné, děkujeme.

Střídavě oblačno

Křížovští si u nás objednali na rok 2008 dvě akce na letním parketu pod hvězdami. Náhradní sál pro případ nepříznivého počasí nemají a akce se za deště ruší. Pro nás je to značné riziko, protože o obsazené termíny často stojí i jiný pořadatel v nějakém sále, ale účast jsme v Křížově předem slíbili a tak jsme dodatečnou změnu už nijak neřešili. V sobotu 7.6.2008 ráno bylo v Táboře nádherné počasí a vypadalo to, že hra nebude ohrožena. Po obědě se to však zlomilo a začalo pršet. Když déšť neustával ani ve čtyři odpoledne, byl jsem přesvědčen, že hrát nejedeme a těšil jsem se na fotbalový zápas se Švýcarskem. Telefonicky jsme ještě ověřili klimatické poměry v místě akce, tedy na okrese Benešov asi dvanáct kilometrů od Vlašimi a kousek za Načeradcem. Rozkaz zněl jasně, počasí je slunečné, obloha bez mráčku, není důvod nepřijet a tak jsem narychlo sbalil vše potřebné, několik vrstev oblečení a pádil na místo srazu. Jak jsme se blížili k Mladé Vožici, kde jsme nabírali do naloženého Papamobilu Radka, obloha se skutečně modrala a mráčky byly bílé jak beránci nad Temelínem. I když bylo poněkud chladněji než by na letním parketu mělo být, vypadalo to, že nám hraní půjde od ruky i od úst. Po dvacáté hodině byla aparatura nainstalována a vzápětí se zamračilo a spadly první kapky. Narychlo jsme přetáhli před pódium nepromokavou plachtu osm krát dvanáct metrů, kterou pro takové příležitosti vyvážíme a čekali jsme jak to dopadne. Pak jsem volal ještě do Tábora, kde se naopak k večeru vyčasilo, ale tam žádný letní parket bohužel není. V devět se sjeli i přes nepřízeň počasí lidé, přestalo pršet a tak jsme se pustili do první série. Docela se to nakonec sešlo, i když loni v létě bylo narváno daleko víc. Uvidíme příště, tedy 16.8.2008, což je o prázdninách a dá se tedy předpokládat, že to bude lepší. V jednu jsme podle plánu neskončili a na vyžádání publika jsme po přestávce ještě přidávali sérii do dvou hodin. Dostali jsme křížovský guláš na zahřátí a doplnění energie, sbalili cajk a jeli domů. Fyzicky to bylo velmi náročné, protože v chladu je výdej energie daleko vyšší a tak jsem do sebe napral po příjezdu domů ihned bobule s minerály a vitamíny a velmi dlouho odpočíval. Z pátečního maturitního večírku jsem odešel velmi brzy a jsem rád, že se mi to celkem bezbolestně podařilo, protože v opačném případě bych byl zcela nepoužitelný. Odpovědnost vůči kapele je holt na prvním místě a jinak to ani nejde. Naštěstí mám kolegy, kteří to podrželi s absolventy do čtyř do rána a zachránili pověst sboru. V červnu nás čeká ještě příští sobotu hraní v Želči v okrese Tábor, kde obec slaví 130 let založení Sboru dobrovolných hasičů a místní Základní školy. Bude podle předpovědi chladněji a tak jsme přemluvili starostku, abychom hráli v kulturním domě. Želečtí na to mají vyčleněné speciální konto a pro veřejnost bude vstup úplně zdarma. My se vrátíme spolu s Richardem a Pepínem na tento sál po více než dvaceti letech. Jsem docela zvědav, jaké změny tam za tu dobu nastaly. Zábavy v osmdesátých letech v Želči řadím ve svém osobním žebříčku mezi legendární a doufám, že paní Křížová bude zase dělat nekonečno.

Nekonečno

V sobotu 14.6.2008 jsme se vrátili do sálu kulturního domu v Želči na okrese Tábor po více jak dvaceti letech, tedy exOrioni, já, Richard a Pepíno a vlastně tak trochu i Radek, který na nás tehdy byl právě tady s Monikou. Řekl bych, že se na sále i na pódiu doslova zastavil čas. Z legrace jsem poznamenal, že bude za oponou určitě ještě kanape, na kterém po vystoupení v roce 1986 odpočíval Karel a ono skutečně bylo. Dámy z pořadatelského týmu přinesly hned v úvodu z domova řízky s bramborovým salátem, tvarohové svatební koláčky a kremrole a tak jsme ve staré šatně za oponou, kde jsme před lety konzumovali totéž, vzpomínali na staré časy. Přišlo mi absurdní, že za doby nesvobody byl kulturní dům opečováván, restaurace fungovala, hrálo se zde divadlo a tým místních divadelníků hýbal obcí. Dnes jsou sál i hospoda uzavřeny a chátrají, lidé prý nikam nechodí a kultura se přesunula před televizní obrazovky. Pokus o Želečské obrození byl učiněn právě nyní u příležitosti oslav 130 let od založení želečského Sboru dobrovolných hasičů a místní Základní školy. Starostka obce dala dohromady víkendový kulturní program a pozvala k závěrečnému vystoupení i nás. Nejdříve jsme měli hrát venku, ale počasí bylo chladné a tak jsme už na základě týdenní předpovědi přesunuli produkci do Kulturního domu. Že se již dlouho nepoužívá bylo jasné hned po příjezdu. Před zadním vchodem, který známe a který vede přímo na pódium, bylo zaparkované auto, které nám bránilo v transportu aparatury. Nechali jsme vyhlásit SPZ dechovkou, která právě účinkovala u kostela a za chvíli přišel starší pán přeparkovat. Richard zacouval až ke vchodu a nastal problém č. 2. Nebyly klíče. Běhala starostka, běhali hasiči, volali mobilem na různá čísla a stále někdo přinášel různé svazky klíčů, které do zámku nepasovaly a byly zřejmě od úplně jiných dveří. Nakonec si někdo vzpomněl, že firma Spilka a Říha provádí v sále stavební úpravy a zřejmě bude mít ten správný klíč u sebe. Byla to pravda, ale majitel firmy nebyl doma a tak prý jeho syn ví, kde klíč má a nakonec ho skutečně našli a asi po půlhodině přivezli. Instalace aparatury mohla začít. Božejáci u kostela hráli do devíti a protože hospoda v kulturním domě nefunguje, zabezpečovali pitný servis hasiči. Ti museli vše také přestěhovat od kostela do sálu a za nimi se přesunulo i početné publikum. Sál byl plný do posledního místa a mohlo se začít. Pobavila mě příhoda, kterou nám vyprávěl Marcel Kříž, který kdysi zábavy se spolkem divadelníků v Želči pořádal. Ptali se ho prý místní dámy, kdo že to tu večer hraje. Odpověděl že Dušák, protože Richarda si z dob tehdejších zábav pamatují a oni se prý divily, že ještě žije. Dnes už na sále tančily jejich děti a to se mi zdá až neskutečné. Pepíno si vzpomněl, že právě v Želči měl v roce 1986 rozlučku a poslední hru s kapelou, protože se mu narodila třetí dcera Peťaska a dostal doma prý nůž na krk. Užívali jsme si to právě i kvůli nostalgii, která se na takovýchto, pro nás dnes již legendárních, místech zcela zákonitě dostavuje. Přijel z Tábora i zpívající cestovatel a básník Lumír, také pan ředitel Comettu a skvělý muzikant z kapely Eden Petr Pistulka, nejlepší fotograf v regionu Zdeněk Zeman s chotí, dcerou a zetěm a tak bylo jaksepatří veselo. Měli jsme hrát do jedné a protože publikum bylo skvělé, přidávali jsme ještě série do půl třetí. Hrnuly se i objednávky dalších vystoupení, ale v létě máme obsazeny všechny možné termíny a tak jsme nemohli zájemcům vyhovět. Snad někdy příště. Hrálo se nám výborně v atmosféře světel, která obsluhoval František z týmu Romana Máje a tak už mě ani nepřekvapovaly tančící dvojice stejného pohlaví po pódiem. Hoši to naštěstí nebyli a tak se mi na ostrově Lesbos docela líbilo. Kulturní dům prý nyní projde rekonstrukcí a uvidíme, čeho se za rok dočkáme. Zda zvítězí tradičně lidová tvořivost řemeslníků, kteří dnes stojí ve většině případů tzv. mimo mísu a je to pak na rekonstruovaných objektech všeobecně patrné, nebo zvítězí rozum a profesionalita investora, který zadá uváženě projekt odborníkům, kteří o kulturní produkci a požadavcích na ni alespoň něco vědí.Když jsem viděl na sále dlažbu imitující parkety, myslel jsem, že blouzním, byla to však realita. Chyběla na zdi už jen přípojka na hadici a uprostřed sálu kanálová mřížka. Co není dnes, může být zítra. Čemu se nakonec divit, když na plakátovací ploše přímo na domě vévodí plakát Discotheque Pojbuky s podtitulem Dobrý den, kozy ven. Přeji všem ze Želče, aby se jim jejich Kulturní dům povedl, aby tam byla radost hrát i chodit, aby se tam vrátila hospoda s podnikavým majitelem, aby mladí navázali v pořádání kulturních akcí na tradici místních slavných divadelníků, aby se do vsi vrátil vkus a rozum, aby lidé drželi pospolu a aby se jim dařilo. Paní Křížová, jak jsem avizoval na konci minulého příběhu, nakonec přišla, „nekonečno“ však dvacet let neprováděla a tak nám ho k naší lítosti nepředvedla. Povedený kousek se prý musí oprášit a znovu nazkoušet. Nedočkali jsme se ani dostřiku na dálku a na terč, který si pamatuje nejvíc Richard, který tehdy z nabídky uvedených dvou možností volil z neznalosti právě terč a zásah Mileny Křížové byl k naší radosti stoprocentně přesný. Jinak se nám v Želči velmi líbilo a děkujeme tímto paní starostce za pozvání.

Jam session

Druhý prázdninový víkend, 12.7.2008, jsme odjeli hrát do Maříže. V restauraci Oáza, která je součástí objektu, ve kterém se rodí autorská originální keramika, jsme hráli červencové vystoupení již potřetí, když nepočítám jedno mimořádné podzimní vystoupení v roce 2006. Mařížské akce nesly vždy pečeť tajemnosti, mimořádnosti a jakési posvátnosti. Je to dáno určitě historií a duchem místa, energií, elánem a fantazií lidí, kteří to tu vymysleli i zrealizovali a také týmem zajišťujícím nepřetržitý provoz firmy. Proto sem jezdíme tak rádi a přesto, že zde trvá produkce vždy do časných ranních hodin, vstáváme poměrně brzy a cítíme se skvěle. Přijíždí sem za námi i přátelé z Tábora a Prahy a tak je večírek na Oáze vždy více srdečnější, což se nám líbí. Tentokrát zavítal na Oázu i Roman Štefl, autor známého hitu Ilony Csákové Amsterdam, který žije střídavě v Německu, Praze a Slavonicích. V takové domácí atmosféře se pak Více improvizuje a zaznívají i hity z počátku naší kariéry, které jsme několik let nehráli. V závěru pak putují nástroje do rukou dalších přítomných muzikantů, kteří inspirováni vínem a ženami přidávají nejlepší kousky svého umu a je to velice příjemná relaxace. Průjezd Českou Kanadou, ve které se Maříž nachází, nás vždy inspiruje k vymýšlení scénáře k indiánskému filmu. Tentokrát připadla Evě role spoutané ženy u osamělého stromu, Richardovi role náčelníka Velkého Bizona, Radkovi kmenového šamana, Pepínovi strážného spoutané Evy a já jsem se obsadil do role jejího osvoboditele, protože na vojně jsem byl v plížení hodnocen podplukovníkem Skařupou výtečně. Scénku jsme na zpáteční cestě neskutečně odehráli a Eva pak pořád telefonovala domů, že přijede později a chtěla to opakovat. Tak krásně ji prý nikdo ještě neosvobozoval. Nebylo to však jednoduché, když Pepíno v roli strážného podal svůj životní výkon. Šaman Radek musel zabavit náčelníka Velkého Bizona a s pomocí jedné místní krasavice se mu to dařilo tak, že jsme měli asi hodinové zpoždění. O tom však až někdy příště. Kapela musí mít také nějaké svoje tajemství:). Eva nás odměnila po příjezdu borůvkovým koláčem a tak mohla zůstat doma na Sezimáku a od vykládání aparatury byla skutečně osvobozena. Děkujeme Markétě za pozvání a péči o nás, publiku za hezkou atmosféru, personálu Oázy za veškeré poskytnuté služby, Petrovi za Jam session Oáza 2008 a Big Bizonovi za šťastný návrat domů.

Pro Strážnicu

Po týdnu chladu a deště se v sobotu 26.7.2008 vyčasilo a vyhřálo a my jsme na akci v Liderovicích u statku firmy Aksamite mohli hrát bez jakýchkoli obav o poškození aparatury vlivem klimatické nepřízně. Pro Aksamite jsme hráli na jejich výroční červencové akci již potřetí a velmi si vážíme přízně, kterou nám takto projevují. Richard v roli generálního zvukaře odjel na akci těsně po obědě a nám ostatním zbyl čas pro osobní relaxaci. Když jsme dorazili Radkovou Toyotou před šestou na místo, měl Richard už postavenou aparaturu a tak jsme si jen zapojili pár kabelů a hejblátek, vybalili kytary, flétny, harmoniky a bicí a bylo hotovo. Jak příjemná změna. Stěhování všeho je na muzice asi nejméně příjemné, když zabírá obvykle padesát procent celkového času akce a stejně tak i sil. Pódium je tradičně na krytém vleku pro dopravu sedacích souprav a nejtěžší je dostat se na něj. Pořadatelé sice vždy přistaví ke straně dřevěné palety a na ně ještě jeden stupínek, nicméně o pohodlném a bezpečném výstupu i sestupu se nedá mluvit. Jinak je na tom excitovaná část publika, ve které se vždy najde několik jedinců, pro které je překonání výškového rozhraní pódia hračkou a ti se pak chtějí ukázat ostatním z výšky a derou se nám k mikrofonům a zakopávají přes kabely a stojany do nástrojů, odkud je musíme lovit, páčit a strnadit. Nejdříve hrozí zásah mikrofonu do zubů a následně zlomení kytary nebo stržení bicí soupravy. Letos se o popsané extempore postaral zástupce moravské sekce ze Strážnice, který před každou skladbou vykřikoval: „Pro Strážnicú“ a když to publikum patřičně neocenilo, jal se drát vzhůru. A jak se tak často dral, zdálo se mi že nadrátovanej byl docela dost a zase jsem si vzpomněl na připomínku jednoho kamaráda, který vždy tvrdí, že už za Pelhřimovem začíná Asie. Na druhou stranu je třeba podotknout, že podobní dráteníci se najdou téměř všude bez rozdílu hranic a regionů. Jinak bylo publikum více než skvělé, spousta nadaných tanečnic na travnaté ploše pod pódiem nám posílala energii do žil a ta tam dlouho držela. Richard dostal od Jarušky speciální rukavici z materiálu vyvinutého pro NASA, která prý udrží posilující energii jako páru pod pokličkou a tak jsem si ji na chvíli půjčil i já na levačku, jejíž zápěstní šlacha mě trápí už dlouho z namáhavého stisku strun. Napadlo mě hned, že by se nemusela z takového materiálu vyrábět jen rukavice, když to má takové zázračné účinky. Je fakt, že to fungovalo a tak mám nyní levou ruku o pár let mladší než jsem sám a budu pravděpodobně slavit dvoje narozeniny. V rámci nádherného večera pak probíhala ještě výuka latinsko-amerických tanců pod vedením Tibora Stana a Lucie Tošenovské, vystoupení skvělé taneční formace Kancioneta a samozřejmě i koncert pro gurmány v podání Pala Meryho, jehož repertoár tvořily excelentní vepřové a hovězí steaky. Vzlétl i balón, v jehož koši stál vrchní pilot, pár zpřízněných osob a výherce tomboly. Tekl nepřetržitě plzeňský Prazdroj i Gambrinus, točila se stále dokola podél horizontální osy dvě prasátka a když jsme před třetí hodinou odjížděli, zněly ještě hity z CD a vše bylo v pohybu. Radek odjížděl okamžitě na týdenní dovolenou k Jadranu a tak bude na Žižkově náměstí v Táboře v sobotu večer 2.8.2008 na Pouti Rádia Blaník, kde na závěr vystupujeme, zářit jako pravý Indián. Zrovna mi za zády zní reklama z Rádia Blaník, které jsem si z důvodu naší účasti právě naladil a slyším "Petr Kolář, Maxim Turbulenc, Vláďa Hron a Big Papa." Tak si také nalaďte a přijďte se podívat.

Blaník 106,8 MHz

Někdy v květnu mi zavolal Richard, že jsme dostali nabídku Rádia Blaník k účinkování na jejich akci pořádané v Táboře na Žižkově náměstí, velké pódium, silná aparatura, televizní hvězdy a řádově tisíce lidí. S představou celoplošné rozhlasové reklamy kapely a cenné zkušenosti z takového typu vystoupení jsme nabídku přijali, i když náš repertoár z Blaníku mírně vybočuje. V sobotu 2.8.2008 akce Rádia Blaník ve čtrnáct hodin vypukla a my jsme byli u toho. Celý předcházející týden skutečně zněla na vlnách Blaníku reklama na všechny účinkující a tak nyní bude vnímat název Big Papa pozorněji určitě i více lidí mimo Tábor. Vyjíždíme v poslední době na akce často za hranice okresu i kraje, protože na jednom místě se prostě tak často hrát nedá a nakonec nabídky odjinud jsou velmi zajímavé. Nyní nás čeká výlet na Pálavu, do nádherné vinařské oblasti u Novomlýnské nádrže. Hráli jsme v hotelu Pavlov na jaře a majitel, který nyní pořádá velkou sportovní, turistickou a kulturní akci nás pozval k účinkování v dramaturgicky bohatém programu. Vystoupíme po koncertu Anny K a jejího bandu s věhlasným a legendárním Gumou Kulhánkem na basu v závěru celé akce, která se odehraje na velkém pódiu pod hvězdami přímo na pláži přehradní nádrže. Na náměstí v Táboře to v sobotu žilo, přišly skutečně tisíce lidí a tak se dostavila i mírná(?:) tréma před domácím publikem. Říkal jsem si, že kdyby oslava byla třeba v Pelhřimově nebo v Kojčicích, hrálo by se mi volněji, ale nabytá zkušenost je tak o to více cennější. Radek prý byl nejveselejší a nejuvolněnější, zřejmě nabitý pozitivní energií od Jadranu, odkud se právě vrátil. Pódium stálo na dolní straně náměstí před restaurací Havana, kde posedávalo na terase také mnoho lidí a informace, že za pódiem byl zvuk hrozný, ale vepředu vynikající, mě nadmíru potěšila. Je to fyzikální princip šíření zvuku nízkých a vysokých frekvencí. Ještě že to nedopadlo s hodnocením obráceně. Jo a také prý byl vynikající zvuk na WC v Havaně. I to je fyzikálně vysvětlitelné, protože za zdmi se basové frekvence utlumí a zvukové spektrum se vyváží. Na pódiu se před námi vystřídali postupně těžkotonážní Maxim Turbulenc, subtilní Pepa Vágner, charismatický Petr Kolář, elegán Vladimír Hron a pak už jsme hrnuli vybrané songy do lidí ve dvou kompaktních blocích více než dvě hodiny. Kolem čtvrt na deset se připojilo živé vysílání Blaníku a odpočítával se odpal ohňostroje. Byl krásný a na zhasnutém náměstí mi poskytoval dostatečné světlo pro sbalení aparatury, kterou jsme pak následně naložili, odvezli na základnu a mohli se vrátit na pokoncertní posezení do Havany. Bylo asi jedenáct, dostavil se i mírný hlad, ale do českých hospod se vrátil socialistický zlozvyk zavírat kuchyni v deset nebo i dříve a tak jsme v závěru stihli alespoň klobásku u Lenčina Chlastánku. Máme z vystoupení docela dobrý pocit a chybičky, které se vloudily nebyly zásadní. Proběhla dokonce naše autogramiáda, kdy jsme se podepisovali na barevné plakáty k nápisu Big Papa a také na paže a další části těl mnoha dívek a žen. Děkujeme Blaníku za pozvání, kterého si vážíme a také nebi, které se po vydatné podvečerní přeháňce zjasnilo, zvukaři za příjemný zvuk před pódiem a lidem, že zůstali i po náročném odpoledním programu až do konce.

Uzávěrka pocitů

Na záznam pavlovského příběhu, který se odehrál ze soboty na neděli, tedy z 9.8. na 10.8.2008 jsem si ponechal den na rozmyšlenou a to především proto, že akce trvala 28 hodin a někteří jsme nemohli zaboha usnout. Dost dobře bych to mohl popsat jako nekonečný příběh skládající se z nespočetně mnoha střípků, jež měly i neměly nějakou souvislost. Několika slovy můžu bez obav sdělit, že to bylo nádherné. Vyjížděli jsme z Tábora v 11 hodin dopoledne a tak hned po naložení nezbytné aparatury jsme za jízdy obědvali. Někdo konzumoval řízek, jiný bagetu od pumpy, ledový čaj z plastu, kávu z termosky atp. Když jsme po časově i fyzicky náročném úseku na D1 konečně odbočili u Brna k jihu na Mikulov, dostavil se pocit uvolnění a my nezadržitelně směřovali na Pálavu. Překročili jsme pověstnou hranici kruhu, ve kterém pokládáme vystoupení za téměř domácí a Pavlov leží už za ní. To vždy o něco víc zlobíme a ještě více si to užíváme. Už po cestě jsme míjeli několik velkoplošných poutačů na akci, kde jsme hráli společně s Annou K a jejím bandem. I regionální rozhlasová stanice Rádio Jih vysílala spot s Big Papa. Akce byla open air, neboli pod širým nebem, a tak jsme se trochu strachovali o počasí, na kterém je vždy úspěch koncertování pod hvězdami závislý. Na Pálavě bylo hezky, i když zpočátku větrno, ale při soumraku nastalo uklidnění. To už se do kempu ležícího v areálu Yacht Clubu na břehu Mušovského jezera scházeli lidé a koncert Anny K měl nádhernou atmosféru. Skvěle celý projekt, jenž nesl název Pálavský krpál, ozvučil brněnský mistr zvuku Saša Nagy a tak výkon legendárního Gumy Kulhánka na basu, Jirky Janoucha na kytaru i samotné Aničky K a ostatních členů její skupiny byl více než dokonalý. My jsme zatím úspěšně proměňovali kupóny na pití a stravu u stánků a já si lehce připíjel s mnoha známými whiskou, kterou jsem si přivezl ve speciální manažerské soupravě a která zaslouženě budila zvědavost a díky svému obsahu i obdiv. Slavil jsem ten den svůj svátek a to se nedalo jen tak odbýt. Děkuji všem přátelům za sms, které postupně putovaly do mého mobilu a snad jsem s odpovědí na nikoho nezapomněl. Začali jsme hrát po desáté hodině, po Aničce, a tak to nebylo vůbec snadné, protože její koncert byl fakt nádherný. Hráli jsme nejdříve více jak dvouhodinový souvislý blok písniček a pak po krátké pětiminutové pauze ještě delší sérii do čtvrt na dvě. Končit se mělo v jednu, tak to prý povolil starosta, ale publikum si žádalo přídavky a vypadalo to, že bychom mohli pokračovat ještě nejméně hodinu. Nešlo to. Myslím, že se vystoupení hodně podařilo a ohlas byl skvělý. Když pak těsně pod pódiem na naši produkci křepčila i samotná Anička K., dostavila se radost z hraní náramná a užívali jsme si to dokonale. Rozdali jsme na požádání kontaktní údaje několika zájemcům a tak jsme nebyli na jižní Moravě zřejmě naposledy. Po vystoupení jsme pak proměnili zbytek kupónů za Plzničku, steaky a klobásky a přejeli se ubytovat do hotelu Pavlov. Tam jsme ještě museli ochutnávat léčivou domácí slivovicu od majitele, hlavního organizátora a ředitele celé akce, pana RNDr. Zdeňka Janečka. Z jara, kdy jsme tady hráli poprvé, známe i brněnského herce, básníka, spisovatele, znalce vína, majitele pavlovského sklípku a především výborného člověka Sváťu Řičánka a s ním jsme museli také, jako to sám nazval, provést uzávěrku pocitů. Pak už za námi přišel další kamarád z Pavlova Radek Malina, který nás pozval ještě na posvícenskou zábavu v místním kulturním domě. Tam už sice v tu dobu nikdo neúčinkoval, ale lidé neodcházeli. Tak jsme se postupně seznámili s celou rodinou, kamarády a příbuznými a nemohli jsme odmítnout ani srdečné pozvání k němu domů. Buduje v Pavlově nádherný penzion a až ho otevře, bude mít určitě úspěch. Moravané mají obrovskou výdrž a tak nebyl čas jít vůbec spát. Rodinné sezení s Radkem, Barčou, Danou, jejich maminkou a s fotografií jejich syna Herkula bylo kouzelné a končilo v neděli v poledne. Kolik lahví skvělého vína jsme vypili nemohu ani spočítat, ale moc, moc se nám to líbilo. Zkrátka se večírek na Pálavě vydařil a budeme na něj hodně dlouho vzpomínat. Děkujeme moravskému publiku za skvělé přijetí, Zdeňkovi Janečkovi za pozvání na více jak příjemnou akci, poskytnutý servis a zázemí, Radkovi Malinovi a Barče za nádherný večer, svítání, ráno i poledne, za pohoštění na terase a tož někdy zase u vás či u nás.

Shine a Light

Křížovský letní parket pod Blaníkem, kde jsme měli hrát v sobotu 16.8.2008, zůstal v uvedeném termínu prázdný, protože akce byla pořadatelem den před vystoupením pro špatné počasí zrušena a tak nás trochu mrzelo, že jsme museli nejprve odmítnout na stejný termín vystoupení na Červené Lhotě, nabídnout jej jiné kapele a pak jsme měli najednou neplánované volno. Vyplynulo z této situace alespoň poučení do budoucna, že se akcím pod širým nebem budeme spíše vyhýbat, pokud na sebe pořadatel nevezme plné riziko za nevypočitatelnost počasí. Richard tak mohl na pár dní odjet do Chorvatska na poslední prázdninovou relaxaci, i když je to podle mého názoru částečně i stresová záležitost, když doprava zpět autem trvá 12 hodin a člověk vlastně končí dovolenou tím nejméně příjemným způsobem. Říká se, že „konec dobrý, všechno dobrý“ a to u veškerých pobytů mimo domov není právě kvůli nutným přesunům naplněno. To by se však člověk nesměl hnout z místa. Muzikantský život souvisí s cestováním a přesuny velmi úzce a tak si to na cestách všelijak zpestřujeme k vlastnímu potěšení, aby nám čas rychleji a příjemněji utíkal. V pátek 29.8.2008 nebyl přesun dlouhý. Jeli jsme hrát na svatební oslavu novomanželům Šohajovým do penzionu Karolín u Malšic, kousek za Táborem. Hráli jsme tam už před rokem a místo jsme měli prozkoumané. Věděli jsme, kam postavit aparaturu, kde bude taneční parket, kam se chodí pro pivo, kde je WC, odkud se přivádí elektrické napětí a kde se parkuje. Přijeli jsme na místo po sedmnácté hodině a na terase ještě zněly hity v lidovém tónu o mnoha nekonečných slokách. Tanečníci se točili střídavě doleva a doprava, aby se jim nezamotala hlava a mně se točila jen při pohledu na ně. Byl jsem rád, že jsem takového pohybu ušetřen a tak jsem si v pohodě odpočíval v Papamobilu. Kapela hrála poslední písničku asi hodinu a já jen v tichosti litoval, že jsem si doma nestihnul dát ani kávu, abychom nepřijeli pozdě. Konečně zazněla poslední nota a mohli jsme začít s přípravou aparatury. Po dvacáté hodině došlo částečně ke generační výměně publika, přišla spousta kamarádů a kamarádek novomanželů a zábava se rozjela hned od první série skladeb. Publikum bylo vynikající a bavili jsme se spolu ještě po druhé popůlnoční hodině. Jak zábava gradovala, komunikace s tanečníky a posluchači nabírala obrátky a jeden milenecký pár z Bechyně dospěl k rozhodnutí uzavřít manželský svazek právě za rok v Jízdárně bechyňského Zámku a kapelou bychom měli být právě my. Budeme se tedy těšit, že si zahrajeme ve skvostném historickém prostoru, v sále kde vystupoval i Jarek Nohavica a celá řada dalších věhlasných kumštýřů. Když se Richard vrátil po poslední pauze od baru, tlumočil nám i publiku dotaz, který mu byl právě adresován. Oslovil jej u baru prošedivělý pán ve středních letech: „Pane rockere, celý večer napjatě čekám, kdy zakončíte svůj výstup tím, že rozmlátíte kytaru na cucky.“ Asi by to bylo stylové zakončení akce, ale přece jenom Richardova originálního Fendera Telecastera by byla škoda. Když jsme byli před týdnem v kině na fenomenálním snímku Martina Scorseseho Shine a Light o Rolling Stones, stejná kytara se objevovala v rukou frontmana Micka Jaggera. Je fakt, že se Richard chystá ještě přikoupit bílého Les Paul Gibsona za něco málo přes sto tisíc Kč a rozmlácení kytary by jeho finální rozhodnutí určitě urychlilo. Zkusil to přehrát na mě, ale já si svého eSGéčka a elektroakustického Furcha také velmi vážím a střežím je jako oko v hlavě, nikoli Žižkově. Závěr se tedy odehrál bez destrukce a odjížděli jsme velmi spokojeni. Děkujeme Radkovi Šohajovi i jeho manželce za pozvání, za vynikající steaky a další dobrůtky rautu, publiku pak za skvělou atmosféru, kterou jsme si společně náramně užívali.

Záskok

Sobota 6.9.2008 byl od začátku komplikovaný termín pro akci. Zamluvila si jej Míša Marešová pro svoji svatbu ještě v době, kdy s námi hrál na bicí Petr Baláš a když se vrátil po čase do kapely Pepa Hejcman, oznámil rovnou, že ve stejném termínu se vdává jeho dcera Dana a tudíž nemůže hrát. Míša nikoho jiného než nás nechtěla a tak zbývala jediná varianta v zastoupení Pepy Petrem. Petr vyčkával do poloviny prázdnin, zda nebude mít koncert se svoji pražskou formací a pak záskok potvrdil. Hráli jsme tedy v kulturním domě v Oldřichově za Mladou Vožicí v sestavě s Petrem, který repertoár ještě nezapomněl a oživil ho jedinou zkouškou s námi v týdnu před akcí. Dopadlo to dobře a snad i Míša byla spokojená. My určitě, jelikož servis byl vysoce nadstandardní a jen litujeme, že takový sálek není v Táboře, protože by nám pro akce plně vyhovoval. V Oldřichově je téměř nevyužitý a v Táboře naopak schází, když střelnický již rok zeje prázdnotou. To však nemůžeme ovlivnit a tak budeme nadále vyjíždět k akcím mimo Tábor a dvakrát do roka zahrajeme u Červeného koně, kde nám Víťa poskytuje přece jenom trochu odpovídající zázemí. Za týden vyjíždíme v sobotu ke dvěma akcím, které nelze odmítnout, odpoledne do Prahy na Smíchovský festival a večer se vrátíme na Táborská setkání právě k Červenému koni. Je to pro nás premiéra dvou vystoupení v jediném dni a snad to fyzicky zvládneme. Odpočívat budeme až v důchodu, který je ještě sakra daleko ?.

U Anděla a U Koně

V sobotu 13.9.2008 jsme nakládali jen malou aparaturu, neboť jsme jeli hrát do Prahy na 2. ročník Smíchovského pouličního festivalu. U Anděla stálo velké pódium se zvukovou aparaturou a nám stačila jen komba a nástroje. Hráli jsme od čtyř hodin do půl šesté při 15 °C a vítr si pohrával sporadicky s texty a schématy písniček, což nebylo úplně příjemné. Byla to dobrá reklama, protože nápis Big Papa jezdil asi čtrnáct dní na tramvaji a plakáty na fest byly i v Metru. Tak nám volali několikrát různí známí z Prahy a hlásili, že nás právě vidí a nás to velmi těšilo. Při vystoupení jsme zaznamenali na ulici i tanečníky a tanečnice. Obzvlášť vytrvalý a originální byl asi stopadesáticentimetrový pán ze Slovenska, který odtančil celý koncert a vypadalo to, že si ho vozíme s sebou. Jeden pouliční malíř nám nakonec věnoval za vystoupení dva zarámované obrázky chalup z Babiččina údolí a tak jsme si odváželi z Prahy dobrý pocit. Chvátali jsme na druhé vystoupení zpátky do Tábora, kde nás čekalo publikum na Táborských setkáních U Červeného koně. Tady se mělo začít v devět, ale když jsme plánovaně v půl osmé dorazili, byli uvnitř ještě konzumující hosté a tak jsme nemohli instalovat aparaturu na správná místa. Začali jsme s asi půlhodinovým zpožděním, ale publiku jsme to vynahradili. Hráli jsme do půl třetí, i když ve smlouvě s Městem Tábor byl uveden čas do jedné. Letos byla U koně rekordní účast a kapacita obou sálů, baru i schodiště byla značně překročena. Tanečnice vtrhly na parket hned v první sérii a tak to vydrželo až do konce. Prostorově jsme se už nemohli více smrsknout, nechal jsem si jen jedno místo k stání pro sebe a dvě kytary a stejně na tom byli i ostatní. Prostě v Táboře chybí hezký sálek pro tento typ produkce s odpovídající kapacitou, vkusným interiérem, dobrou akustikou a slušným servisem pro lidi. Je to v tržním systému docela podivné. Malá naděje problikává v Muzeu hudby, které bylo provizorně na Táborských setkáních otevřeno a kde se prostor pro klub nabízí. Uvidíme, jak si s ním majitel poradí. Fyzicky patřila sobotní vystoupení k nejnáročnějším, protože jsme byli v akci asi 16 hodin a zatím jsme nikdy dvě vystoupení v jediném dni neabsolvovali. Tak nás pozitivně nakopnul film o Rolling Stones, kteří hrajou naplno i po šedesátce, že úvahy o ukončení kariéry jsou v nedohlednu. Myslím a na základě reakcí publika jsem více než přesvědčen, že se večírek U Koně náramně vyvedl a dodal nám zase hodně sil a motivace. Pracujeme nyní na dvou kouscích pro radost, legendárním hitu Lynyrd Skynyrd Sweet Home Alabama a Mišíkově Byl jsem dobrej. Tak je snad už v listopadu na Hotelu v Sezimově Ústí vypustíme do éteru. Hostem akce bude Jirka Zoniga a tak se už těšíme na řádnou pařbu. Amen.

Divokej večírek to byl

Sobotu 20.9.2008 jsme měli původně obsazenu vystoupením na městské slavnosti v Benešově nad Černou. Je to obec kousek za Kaplicí na Českokrumlovsku, k níž nás vážou vzpomínky na bigbeatové putování po jižních Čechách v osmdesátých letech. Měli jsme hrát na náměstí, tedy na pódiu pod širým nebem, ale vystoupení jsme museli nakonec odříct. Volala nám následně někdy na jaře Lída z agentury Ameba Production a požádala o hraní na svatbě v Českém Brodě. Pozvání mezi partu Divokýho Billa se nedalo odmítnout. Když jsme v sobotu po obědě nakládali aparaturu, bylo velmi chladno a tak jsme se radovali, že nejedeme hrát ven. Věděli jsme už, že skutečná svatba proběhla na konci srpna v Itálii, kdo se z Divokýho Billa ženil, že jedeme hrát místo Českého Brodu do Úval, kde Roman Procházka s Vaškem Bláhou budují na náměstí v bývalé kovárně hospodoklub a že akce je vlastně svatební after party pro kamarády, přátele a příbuzné novomanželů. Kluci nám postavili pódium a vytvořili skvělé zázemí s plynovým ohřívačem vzduchu, barem, rautem a výtečnou atmosférou, a proto se nám hrálo velmi dobře. Na dvoře stál pro venkovní posezení stan Rock for people, Jack griloval polotajnou technologií vepřové, hovězí a krůtí maso napíchnuté na rotující ose a zabalené pěti závity tlustého alobalu a drátu. Když se pak drát uskřípnul a stříbrný kobereček odvinul, nechalo se maso ještě trochu ožehnout do zlatova a musím přiznat, že něco tak dobrého jsme už dlouho nekoštovali. Pípa na pivo a malinovku byla samoobslužná a tak jsem oživil dávnou brigádní zkušenost výčepního z kempu u Knížecího rybníka a plnil pohár po stěně kalíšku. V závěru jsem nasadil zlatavému moku hezkou čepici z bílé pěny a pivo vypadalo jako z katalogu Pilsner Urquell, což dotvářelo pohodu celého večera. Roman Procházka nám udělal exkurzi po zkušebně Divokýho Billa a tak jsme viděli zblízka místo, kde se narodily hity tohoto věhlasného souboru, který se posléze dostavil na večírek v kompletním složení. Jejich úspěch je v nemalé míře založen na kompaktnosti celé party, která dokáže zapařit jaksepatří nadoraz a lidé pak takovou symbiózu vycítí i z pódiového vystoupení. V Ouvalech se proti Táboru oteplilo a Roman mi to potvrdil i zkušeností, že se tomuto místu déšť vyhýbá. Když je na obzoru černá hradba mraků, v Ouvalech prý nespadne ani kapka. Je to místo s nejnižším počtem dešťových srážek, ale když se spustí, stojí to prý zato. Tentokrát nespadla ani kapka a tak se v klidu promítaly z datového projektoru na zeď torza přilehlé budovy fotky z italské svatby a vše pulzovalo až do brzkých ranních hodin. Na základnu jsme dorazili v pět ráno a zapomněli na zdi v Ouvalech kapelní vlajku. Richard ji prý vyzvedne, až bude mít cestu kolem. Papamobil řídila tradičně bezpečně konstantně abstinující Eva a vysloužila si v cíli potlesk, protože více jak sedmihodinová produkce nás značně vyčerpala. Sice si to mírně pokazila vyhrožováním, že taxík z Prahy stojí 8 000,-Kč a měli bychom uhradit alespoň polovinu a tak jsem rychle přemýšlel jak z toho ven. Objednal jsem okamžitě cestu zpátky. Eva však chtěla zaplatit neodkladně před jízdou v hotovosti na prkno a to jsme odmítnuli, takže nás vyhodila z vozu a dosáhnuli jsme toho, co jsme chtěli, a zadarmo. Byli jsme doma. Přivezli jsme si dobrý, ba nádherný pocit ze skvělé akce s vynikající partou a tak děkujeme za pozvání, za servis, za pochoutky, za atmosféru, za zážitky a doufáme, že se brzy bude zase někdo ženit. Hodně štěstí do života přejeme všem zúčastněným a zvlášť novomanželům, ať se Vám daří.

Erotic live

Hraní uprostřed týdne přináší vždy komplikace, ale když nás oslovila zástupkyně akciové společnosti Al Invest, Lenka Pospíchalová, abychom hráli ve čtvrtek 25.9.2008 na jejich výročním večírku v hotelu Lázně v Táboře, nabídku jsme přijali. Jednak jsme si chtěli po několika letech zahrát právě na tomto místě a také nás motivovalo nové publikum. Lázně jsou příjemné více než dříve, kdy všechno zářilo novotou a tvářilo se neodůvodněně nabubřele. Řekl bych, že konečně noví provozovatelé sestoupili z umělého nebe zpátky na zem. Aparaturu jsme směli stěhovat oknem rovnou na plac, personál byl úslužný, ochotný, milý a pohotový, naproti přes řeku se točilo opravdové mlýnské kolo rekonstruovaného Veselého mlýna a na horizontu prosvítaly siluety starého Tábora. Plzeň prodávali za 30,-Kč a tak jsme si říkali, že by to byl pro naše hraní téměř dokonalý prostor. Nemám však úplně jasnou představu nebo přesvědčení, jak moc jsou Táboráci ochotni putovat za kulturou přes řeku a ještě kousek po proudu Lužnice do Čelkovic, když most je otevřen nyní pouze pro pěší. Je fakt, že v Táboře se chodí jen na určitá místa a jiná, často z minulosti profláknutá nějakým darebáctvím, se už nechytají, i když se poměry třeba změnily. Privátní firemní akce jsou pro podnik určitě ekonomicky výhodné, na druhou stranu se taková restaurace umrtvuje v povědomí lidí. Je-li na restauraci často nápis „Dnes zadáno“, pak nejsou lidé ochotni riskovat cestu do ní, aby se následně museli vracet s nepořízenou. Nicméně máme Lázně v hledáčku stejně jako Kolence na Třeboňsku. To je malá vesnice se sálem a hospodou, kde se nadstandardně vaří, peče, čepuje, nalévá i obsluhuje, neboť hospoda patří těm, co ji provozují a kterou máme s Richardem otestovanou několik let z letních cyklistických vyjížděk v okolí Lužnice a Nežárky. Kousek vedle v Kleci u Lomnice nad Lužnicí hrál Richard s Pepínem v patnácti první tancovačku s osmi písničkami, které asi desetkrát dokola opakovali. V osmdesátých letech jsme se tam vrátili, to už jsem s nimi hrál i já, a v sále vždy naplněném k prasknutí jsme zažívali nádherné chvíle naší hudební kariéry. Pořadatel Jirka Nohava nás zval tehdy nejméně třikrát do roka a Klec byla naše oblíbená štace. Hezky se to vyslovovalo a lidé se vždy divili, proč hrajeme v kleci. Nabízelo se zdůvodnění ochrany před fanynkami, což byla v těch dobách reálná potřeba :). Vypadá to, že se kruh pomalu uzavírá a že se blížíme zpět do oblasti, ve které jsme začínali. Kolence s Klecí téměř sousedí, ale Klec si budeme šetřit až na derniéru. V Lázních vystupovala s čtyřicetiminutovým písničkovým blokem pražská formace Abba star revival a hity švédské skupiny zněly v jejich podání velmi věrohodně. Ukázalo se však, že rozhýbat rozpačité a nekompaktní publikum složené z obchodních partnerů firmy z celé republiky je nadmíru těžká záležitost. Nikdo se nechtěl zpočátku příliš otevřít a tak se parket zaplnil až v naší závěrečné sérii. To by se pak mohlo hrát až do rána. Je jasné, že při těchto vystoupeních je publikum předem definované a program je mu předložen hostitelem, který se snaží nic neošidit, čímž často celý projekt dramaturgicky naddimenzuje. Hosté tak mohli konzumovat vynikající pochoutky studeného i teplého rautu, vidět motocyklové kaskadérské kousky, střílet z laserové pistole, hrát ruletu, soutěžit v různých silových disciplínách, pozorovat ohňostroj nad řekou, nechat se kreslt karikaturistou a byli ze všeho možná až příliš unaveni. Podobné pocity zažívají asi herci pražských divadel, když do jejich stánku zavítá tradiční zájezd vesnického publika (nic proti vesnici, ale), z něhož představení zajímá sotva polovinu a ta druhá posilněná zážitkem od Fleků a Pinkasů pak spokojeně spí. Publikum, které přichází za normálních okolností přímo za kapelou a je vždy naladěno na stejnou frekvenci s námi, máme samozřejmě nejraději, ale objevování nového je také krásný proces. Mně se třeba líbila erotická scénka, která se odehrála na počátku instalace aparatury. Naše světla mají příkon 2,5 kW a není možné je zapojit do jednoho okruhu se zvukovou aparaturou. V Lázních je zásuvka spojená s jiným jističem kdesi venku a tak se slečna či mladá paní provozní nabídla, že když jí prostrčíme kabel oknem ven, tak ho připojí na správné místo. Role se ujal pohotově Richard, vystoupil na parapet, otevřel horní větrací část okna a podával kabel ven slečně stojící na parapetu venkovním právě proti němu. Jak se slečna vzpínala přilepená na okně v bílé dmoucí se halence, užíval si to Richard dokonale a já jen závistivě pozoroval dvě kouzelná těla přimknutá těsně k sobě, která se však fyzicky nedotýkala, neboť je rozdělovala skleněná výplň okna. Scénka jak vystřižená z filmu, radost pohledět. I proto máme vše kolem muziky tolik rádi.

Mise Mars

V sobotu 27.9.2008 jsme ukončili na poslední svatební oslavě v tomto roce letní šňůru vystoupení, abychom si mírně odpočinuli. Radek odjíždí relaxovat do Paříže, Eva do Egypta a Izraele a my zbývající se budeme alespoň chvíli věnovat mimohudebním aktivitám. Vyčerpání organismu se projevilo virózou, s níž jsme více či méně úspěšně zápasili všichni a jakž takž ji přestáli. Zrušit vystoupení nejde a tak pomáhají různé zaručené recepty se slivovicí v čaji i s kloktáním za studena, Coldrex v bobulích i rozpustné variantě, multivitamíny, minerály, Stopanginy, Nasiviny, čaje, šály, peřiny a polštáře. Svatební oslava se konala ve sklepních prostorech Hotelu Dvořák v Táboře, tedy v bývalém táborském pivovaru, který byl do podoby luxusního hotelu rekonstruován. Richard nás chtěl překvapit a s aparaturu naloženou v Papamobilu zajel do výtahu, kde posléze uvíznul. Naštěstí fungoval mobil a tak mi volal, že je na cestě opravář výtahů a že ho snad vyprostí. Za půl hodiny se to podařilo a z výtahu vystoupili spolu s manažerem hotelu jako kosmonauti po přistání z úspěšné mise na planetu Mars. Pak šlo už všechno hladce. Použili jsme restaurační vozík a aparaturu vozili až k tanečnímu parketu. Ve tři odpoledne vstoupil do sálu svatební průvod v čele s ženichem a nevěstou, kteří pak usedli do čela slavnostně prostřených stolů. Asi padesátičlenná společnost byla na pohled velmi decentní a tak jsme mírně trpěli představou, jak budou reagovat na Deep Purple, Visací zámek či Katapult. Začali jsme z našeho pohledu velmi potichu s volume na počátku stupnice, ale bylo to prý ještě moc nahlas. Jako z tichého rádia se bigbeat hrát nedá, ale překonali jsme to, protože novomanžele Renatu i Radka dobře známe a věřili jsme v příznivý vývoj akce. Očekávání se naplnilo a společnost pomalu roztávala. Volume se zlehka posouvalo a v druhé polovině akce to už byl slušný odvaz. Publikum bylo skvělé, veselé i veselejší. Nápojovým hitem se stala tequila v poháru se spritem. Sklenice se přikryla pivním táckem nebo dlaní, na odpočítání se s ní párkrát bouchlo o barový pult, odvíčkovala se a na ex vypila. Do několika kol jsme byli vtaženi i my, ale měli jsme vše pod kontrolou. Vždy víme, že musíme dohrát i dozpívat čistě a také sbalit vzácné nástroje i zlaté značkové kabely a reproboxy. Svatba se vydařila a nám se to moc líbilo. Publikum bylo skvělé, raut vynikající, personál ochotný, manažer vstřícný a konstatuji, že pro svatby jsou sklepní prostory nejlepší. Začne-li oslava v odpoledních hodinách, neví po chvíli člověk pod zemí, zda je den nebo noc a to je velmi potřebné pro pozitivní vývoj atmosféry akce. Děkujeme za pozvání a příště třeba na svatbě vašich dětí.

Kloaka

V sobotu 18.10.2008 jsme hráli v Chýnově, ve městě vzdáleném deset kilometrů od Tábora. Provozovatelé restaurace Bowling nás pozvali na taneční a poslechovou zábavu a protože jsme tu ještě nehráli, byla naše jediná starost o to, zda se do určeného prostoru vejdeme s aparaturou a zda zvukové podmínky budou přijatelné. Do prostoru jsme se vešli, akusticky prostor pořadatelé upravili a tak už nic nebránilo zahájení produkce. Místa k sezení byla rezervována během jednoho týdne a to visel plakát pouze na dveřích restaurace. My samozřejmě chceme publikum početnější, které se na židle nevejde, sedí se na parapetech, u baru, na parketu a atmosféra je pak vyloženě klubová. Ctili jsme však přání organizátorů a spokojili se s vyprodanou oficiální kapacitou míst. Hrálo se nám skvěle, protože publikum odměňovalo každý náš kousek bouřlivým potleskem a tak nám Plznička o pauze chutnala ještě víc než jindy. Eva řešila problém čůrání ptáků a dozvěděla se, že ptáci mají kloaku a že tudíž vše probíhá jinak než u lidí. Zřejmě chyběla v hodinách přírodopisu na základce nebo se zrovna suplovalo a nikdo jí to nenaučil. Tato epizoda vyvolala řetězovité asociace a bezpočet vtipných komentářů, které jsou na této stránce nepublikovatelné. Došlo i na politické vtípky, např.: Kdo má největší smůlu při chování domácích zvířat? Paroubek. Rozvodem přišel o psa a teď mu zastřelili Kočku. (Pozn. pro budoucnost: Václav Kočka ml., syn organizátora Matějské pouti byl zastřelen v pražském baru Monarch po křtu Paroubkovy knihy). Takže nálada byla ohromná a hraní jsme si užívali. Necháme se překvapit, zda nás do Chýnova opět pozvou. Gulášek na konci akce nahradil oběd, večeři i snídani a byl pikantní, originální, teplý, chutný, nasycující, barevný a zadarmo. Děkujeme, moc se nám to líbilo.

V bleděmodrém

V sobotu 22.11.2008 jsme hráli na Hotelu v Sezimově Ústí, ke kterému nás vážou dlouholeté vzpomínky z četných hudebních i nehudebních akcí v sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století. Dispozice sálu se od té doby téměř nezměnila, jen je dnes lépe udržovaný a vybavený. Mělo by se psát „v Hotelu“, ale vazba „na Hotelu“ je místně zažitá a po léta neměnná. Před rokem chtěla Nika z agentury RichArt, jinak jedna z dcer Richarda, uspořádat naše vystoupení v Sezimově Ústí a tak jsme společně hledali nějaký název či tematické zaměření takové akce. Máte docela jasnou představu jak by to mělo vypadat, ale oslovit cíleně publikum je docela problém. Víme, že na „taneční zábavu“ reagují více teenageři a zároveň to omezuje účast těch starších a „ples“ zase evokuje představu smokingu a róby a oslovuje právě publikum plesové. Nakonec se „ples“ do názvu prosadil, i když jsme dopředu věděli, že klasický ples nechceme a ani se k němu neoblékáme. Trefili se Ti, co přišli ve stylu Šakalích let nebo Rebelů, to asi nejlépe vystihuje náš původní záměr. Mně se zdá ideální, když se napíše na plakát jen název kapely, termín a místo a všichni vědí o čem to bude. Letos bylo tři týdny předem vyprodáno a zdá se, že je tradice zaseta a že se na Hotelu sejdeme i příští rok, tedy přesně po dvaceti letech, kdy jsme v revolučních dnech roku 1989 rozpouštěli tehdejší rockovou formaci Orion a rozhlíželi se pozvolna v nové době. Nová doba bude dlouhá a dnes je zřetelně jasné, že dvacet let je přinejmenším jen její poločas. Co si jinak myslet o výroku manažerky Hotelu, která se prý vyjádřila ve smyslu: „Kdybych věděla, že tu bude tak narváno, tak bych vám to nepronajala.“ Odhaduji, že se zachová tržně příští rok a pro úspěšnou akci zdraží pronájem sálu na dvojnásobek. Trest za úspěch je v našich končinách poměrně obvyklý a světýlko na konci tunelu problikává jen sporadicky. Nastupovali jsme na pódium před domácí publikum s tradiční a přirozenou trémou a jako vždy i s obavami o výsledek, protože než si to všechno zvukově sedne, přece jen to chvíli trvá. Na programu byl výstup gymnastek, soutěž kadeřnic, ale nic z toho jsem ze zákulisí neviděl a tak mi komentář nepřísluší. Hlavním hostem večera byl Jirka Zonyga, vítěz X-faktoru, jehož nástup moderátor Vláďa Kostínek alias Kosťa v tričku s vyplazeným jazykem Rolling Stones komentoval výrokem o příchodu zpěváka s hlasem tři roky nepřipuštěného plemenného býka. Jirka je muzikant tělem i duší a hlas má skutečně znělý a zvučný ve všech polohách. Popularita mu určitě nestoupla do hlavy, protože jeho projev byl přirozený a sympatický. V první části svého vystoupení zpíval písničky ze svého debutového alba a na konci pak moravské lidovky, s kterými sklízel zasloužené ovace publika. Mně se nejvíce líbila improvizovaná část vystoupení, když jsme se na místě rozhodnuli dát pár kousků naživo s Jirkou. Nejdříve to byly Kalandrovy Dětské šaty, pak legendární Mišíkův Slunečný hrob a nakonec ještě Prokopovo Blues o spolykaných slovech, Lucčiny Šrouby, Amerika a Claptonův Cocaine, ve kterém jsme střídali anglickou verzi textu v podání Richarda a český Kalandrův text v podání Jirky. Dokonalý cateringový servis zařídila v zákulisí Eva a Nika a tak jsme ochutnávali vánoční salát s řízkem a zkoušeli sníst asi padesát porcí výtečného guláše s křenem. Na baru jsme měli otevřený účet a tak doufám, že Niku po jeho uzavření výsledek nezruinoval. Je s tím pak spojen i náš věčný souboj, kdy unikáme někdy méně a jindy více úspěšně nabídkám a pozváním ke konzumací tvrdého alkoholu. Opravdu se s „panákovou“ výbavou hrát nedá a natož bezpečně deinstalovat a transportovat tunovou a miliónovou aparaturu. Myslím, že se večírek velmi vydařil a že ze setkání s mnoha kamarády a kamarádkami máme všichni nádherný pocit. Publikum bylo celkově úžasné, atmosféra také, jen venku hodně nasněžilo a namrzlo. Cesta však nebyla příliš dlouhá a tak jsme se už v půl páté chystali do peřin. Radek ještě asi o hodinu déle, protože jel do Mladé Vožice a jak říkal, těší se na ranní kávu s Monikou těsně před usnutím. Co takový rituál ranní kávy vše zahrnuje nám však nepřiblížil. Děkujeme Nice a jejímu týmu za perfektní organizaci akce, za poskytnutý servis také Evě a Zdeňkovi, za obětavou pomoc při transportu aparatury Danovi Marešovi, bez kterého bychom to tentokrát asi nezvládnuli a publiku, že přišlo v tak hojném počtu, že se z velké míry na akci připravilo a tudíž i podílelo, sponzorům, kteří se postarali a naši lepší motivaci a za rOK Si to snad zase zopakujeme v bleděmodrém .).

Hotel Běs

Během pracovního týdne zpravidla nehrajeme, ale v úterý 25.11.2008 jsme učinili výjimku. Obdrželi jsme pozvání firmy OHL ŽS u příležitosti oslavy dokončení první etapy výstavby železničního koridoru na úseku Doubí-Tábor a rádi jsme jej přijali. Oslava se konala sice v Hotelu Relax v Táboře, který nemáme rádi kvůli špatné akustice sálu a náročného stěhování aparatury po schodech nahoru a dolů, leč prostředí je kulturní a servis profesionální. Celkově je zde studeno a neútulno a tak instalace naší aparatury tento prostor pozvedla a zpříjemnila. Akce byla specifická složením publika tvořeného nejméně z devadesáti procent mužskou společností a tak jsme přijížděli na místo s mírnými obavami, jak to celé dopadne. Dopadlo to dobře, ba výborně, alespoň s takovým pocitem jsme nakonec odjížděli domů. Ohlasy publika byly skvělé a zábava postupně gradovala. Myslím, že přítomné dámy tento večer protančily nejméně dvoje boty, protože na odpočinek jim nezbýval absolutně čas. K dispozici byl teplý i studený raut, proudil plzeňský Prazdroj i Gambrinus, neperlivá voda a káva a Becherovka pro Richarda. Pozitivně jsem vnímal zákaz kouření a tak hoši i Eva pospíchali v každé pauze na mráz na cigárko. Kromě úžasného publika však vstoupila do závěru děje i negativní postava majitele hotelu pana Děse. Bylo nutné na jeho pokyn stále zeslabovat zvuk, a to až na úroveň hlasitosti tranzistorového rádia velikosti hokejového puku, aby se prý v patře nad námi neprobudilo dvacet pět tisíc, jak své spící hosty pan Děs na základě prospané či proležené částky pojmenoval. Sáhodlouze se nám to pokoušel stále dokola vysvětlovat, ale příliš pozornosti jsme mu nevěnovali, protože nám zase více šlo o spokojenost publika a hrát bigbeat jako kulisu k mytí nádobí dost dobře nejde. Byl vyžhaven do běla a nakonec vyslovil z titulu své pozice doživotní zákaz našeho hraní ve výše uvedeném podniku a tak jsme se po devatenácti letech od změny politických poměrů v naší zemi dočkali opět zákazu vystupování. V roce 1985 jsme byli zakázaní v Malšicích u Tábora, kdy po našem vystoupení parta výrostků zapálila nádraží v době, kdy už jsme uléhali doma k spánku a nikdo takový argument nechtěl tehdy slyšet. Nakonec v té době byl atribut zakázanosti pečetí k úspěchu a toho jsme se tehdy také těšili. Nyní jsme tedy zakázáni v Hotelu Běs, a to stoprocentně, jak nám bylo zdůrazněno. Zcházela už jen možnost nahlásit to tajemníkovi, aby s námi zatočil. Ani toho moc nelitujeme. Prý všem firmám, které by nás na večírek do uvedeného podniku pozvali, doporučí jinou kapelu. Tento výrok nás opravdu pobavil, když jako z nebe přišla vzápětí nabídka k hraní zde od jedné firmy a my ji přijali na oplátku pod podmínkou, že to bude na jiném místě. Představím si takový večírek pro sto osob a dokážu odhadnout, že hotýlek svým rozhodnutím prodělal naráz nejméně pade a pokud se to bude v příštím období opakovat, s čímž se dá počítat, protože si to budu velmi dlouho pamatovat, bude to ještě mnohonásobně více. Rozhodující bylo nakonec poděkování šéfa oslavující firmy a spokojenost publika. Děkujeme tímto za pozvání, za výbornou zábavu a nashledanou v jiném čase a na jiném místě.

Na Kovárně

Poté, co jsme přijali pozvání k vystoupení na mikulášské zábavě v Národním domě v Prachaticích a také jej v pátek 5.12.2008 úspěšně absolvovali, jsme si zapsali do diářů datum 24.1.2009, kdy nás na uvedený termín pozvali na druhý konec republiky do Bystřice pod Hostýnem na květinový ples. Jsme nyní i v užším výběru pro únorovou účast na Mistrovství světa v lyžování v Liberci, kde se jedná o vystoupení několika kapel na vyhřívaném pódiu pod můstky a jak říkal Richard, může tam být 100 až 200 000 lidí. Znamená to pro nás začátek křižování České republiky od západu na východ a od severu zpět k jihu. Nevíme, zda to všechno vyjde tak, jak si představujeme, ale určitě nás tyto nabídky těší. Dlouhé cesty jsou sice náročné po fyzické i psychické stránce, nicméně je podstupujeme rádi, protože nám přináší nové zážitky, inspiraci, kontakty, možnosti a také pozitivní energii. Do Prachatic jsme odjížděli s obavami, jak dopadne vystoupení ve městě, které je bránou Šumavy, kde nás téměř nikdo nezná a vstupenka stojí 100,-Kč. Když se pak zaplnil taneční parket, nevnímali jsme, že balkon není obsazen a hrálo se nám skvěle. Publikum bylo fantastické a od první série byla patrná přirozená symbióza, kterou jsme si s tanečníky a posluchači užívali do poslední noty a velmi nám imponovalo, když nám pak pořadatelé ještě pomáhali stěhovat aparaturu po vystoupení do auta. V Národním domě jsem byl naposledy v roce 1976 na maturitním plese a ještě dnes se mi atmosféra dokonale vybavuje. Nyní je sál generálně rekonstruován, uhlazen a vyšlechtěn, jen mu chybí patina zabydlenosti a útulnosti. Projektuje se a vypadá to vždy velmi hezky, po realizaci však postrádá prostor obvykle duši a genius loci se jaksi vytrácí. Projekt na akustiku prostoru se už pro nedostatek peněz neřeší, na papíře není totiž nic slyšet a tak se spoléhá, že to bude tak nějak stačit. Přes zmíněné nedostatky se nám podařilo nastavit zvuk docela obstojně a paní ředitelka Informačního a kulturního střediska města Prachatic nám následně sdělila, že tu zatím ještě nikdo takový neměl. To skoro vypadá, že nás ještě někdy příště pozve a my jí slibujeme, že pozvání rádi přijmeme a že přijde ještě více lidí, aby se jí náklady s pořádáním akce vrátily a ještě něco zbylo. Prachatice máme rádi už pro svoji západní polohu, pro kouzelné náměstí, které je ještě hezčí než to naše táborské alias Žižkovo a také pro ukrutné vzpomínky na pětitýdenní závěrečné prázdninové soustředění v místních kasárnách v rámci vojenské katedry, kterou jsme museli při studiu s Richardem absolvovat, aby pak naše základní vojenská služba mohla trvat jen jeden rok. Od té doby si pamatuji hospodu Na Kovárně ve Starých Prachaticích, kam jsme se vždy v pátek večer po velitelském víkendovém odjezdu prostříhali drátěným plotem a posilovali tam emoce i pozice obranářů socialistického systému. Nakonec jsme to přežili, šli na vojnu opravdu jen na rok, ale socialismus jsme zaplaťpánbůh neubránili. Po cestě zpět naštěstí nesněžilo, jen pršelo a tak Eva řídila statečně a bezpečně kolem temelínských věží a když v Týně nad Vltavou u pumpy ožil po kávě náhle procitnuvší Fénix Radek, dořídil to do Tábora on, neboť Eva vyhrožovala, že usne. V pět ráno jsme byli na základně a tak děkujeme paní ředitelce Jarce za pozvání, jejímu týmu za pomoc se stěhováním, publiku za nádhernou atmosféru a za to, že to řeknou dalším, aby nás tam bylo příště ještě o něco víc.

Uděláme mu syna

Do Ústrašic za Planou nad Lužnicí jezdíme už léta. Nemohli jsme si na místě vzpomenout, pokolikáté už a tak jsem zapátral až na webu v archivu odehraných vystoupení a našel, že 7.6.2003 to bylo poprvé. 25.12.2003 jsme pak hráli první vánoční zábavu a od té doby se to každoročně opakuje. Ve čtvrtek 25.12.2008 to bylo tedy pošesté ve vánoční řadě. Stále stejně neúnavné a obětavé pořadatelky, Slávka Blažková a Šárka Kolářová a také kapela v původním složení. Ctíme tradice a rádi se vracíme na místa, kam nás pozvou naši kamarádi, kde se nám to líbí a k čemu nás vážou hezké vzpomínky. Zatím to funguje skvěle, úspěšná vystoupení se opakují, přibývají však i nová na nových místech a tak se četnost akcí stále navyšuje. Nelze hrát všude a za všech okolností a tak řadu vystoupení také odmítáme, zejména když si nás objednavatel poplete s hudební kulisou k čemukoli, nebo nám naopak diktuje jiný repertoár či nedisponuje vhodným prostorem pro hraní. V kulturním domě v Ústrašicích je vždy plno do posledního místa a vyprodáno bývá obvykle už dva týdny před akcí. Cítíme tak závazek vůči věrnému publiku a snažíme se to vracet vytvořením příjemné atmosféry při hezkých písničkách, které jsou nám blízké a které hrajeme i zpíváme stále rádi. Předposlední vystoupení v roce 2008 se nám líbilo a podle slov pořadatelek i našeho pocitu z večera snad stejně i publiku. Učiníme to tedy obdobně, jak jsem se dočetl ve Vzpomínkách na Johna Lennona: Projekt se vydařil a tak mu musíme brzy udělat „syna“. Plánovaná akcička s Divokým Billem 27.12.2008 v Českém Brodě, na kterou jsme se velmi těšili, byla nakonec zrušena, protože nad restaurací, ve které se mělo hrát a kolem ní blízko bydlí lidé, které zvuk kapely ruší a vhodnější prostor nebyl v tomto termínu a lokalitě bohužel nalezen. Čeká nás tak poslední vystoupení roku 2008 až na Silvestra v žabovřesském kulturním domě u Českých Budějovic. Na Táborsku se nenašel nikdo s odvahou rizika investice do kulturního programu a tak všichni hostinští nabídnou jen obvyklý sortiment pokrmů, nápojů a služeb za několikanásobné ceny. Není se čemu divit, když jsou zdejší restaurace postaveny pro cca třicet lidí a s pořádáním a organizací větší akce jsou starosti. Nakonec to v minulosti zařizovala vesměs Richardova nebo moje agentura, a protože nyní oba hrajeme, nemá to kdo pořádat :). Zřejmě město Tábor nevypsalo silvestrovský grant pro agentury, které to bez něj neumí a tak bude v ulicích klid. Nakonec je přece krize vyznačující se šetřením občanů. Média to do nás už dva měsíce intenzivně hrnou a tak se představa režisérů a scénáristů této celosvětové kampaně zcela jistě naplní. Písničky určitě nezahynou a tak se budeme i nadále setkávat se všemi, kteří sdílí stejné či podobné pocity. Děkujeme ústrašickému týmu, který úspěšný večer vyprodukoval a nakonec zpíval spolu s námi na pódiu hit „Nejlepší kus světa“, děkujeme publiku, že naplnilo bezezbytku sál a přežilo s námi bez vykrvácení .( až do ranních hodin, děkujeme paní Nadě za tradiční bramborový salát s řízkem velikosti sloního ucha, děkujeme panu hostinskému, že nepodával alkohol nezletilcům a že nám všem bylo tak hezky. Bude na co vzpomínat.

Já jsem nevinnej!

Hrát na Silvestra je pro nás stále ryze výjimečná záležitost. Vždy jsme zvažovali, zda si nechat tento den jen pro sebe nebo přijmout nabídku k vystoupení, a protože si dokážeme představit obě varianty, dáváme nyní přednost muzice, jelikož povinně plánované privátní oslavy nám nepřinášejí obvykle to pravé uspokojení. Bavíme se soukromě výhradně spontánně, s kým chceme a kde chceme a kdy nás nikdo k ničemu nenutí. Můžeme teď porovnat čtyři silvestrovské oslavy, na kterých jsme v posledních letech účinkovali a lze jednoznačně konstatovat, že to bylo nejlepší v Táboře na domácí scéně. Máme za léta existence velmi početné a vyspělé publikum právě doma a je velmi znát, pokud přicházejí lidé na kapelu, nebo jenom na Silvestra. Vždy to nakonec všude dopadne dobře, ale doma to přece jenom více jiskří. Ve středu 31.12.2008 jsme odjeli hrát Silvestra do Žabovřesk u Českých Budějovic. Pozval nás pan hostinský Michal, který před rokem převzal do pronájmu místní kulturní dům s restaurací a jeho obětavost a zapálenost pro věc nás přesvědčila pozvání přijmout. Poskytnul nám nadstandardní servis a pohodu a tak se nám hrálo skvěle. Když pak tančila skupinka děvčat na barovém pultu v sále, zdálo se, že proud zábavy dosáhnul svého vrcholu a půlnoční přípitek a ohňostroj u rybníčku se stal pověstnou třešničkou na dortu. Publikum však po půlnoci excitovalo, když jej tvrdší kousky našeho repertoáru přiváděly do varu. Za odměnu jsme pak hráli o hodinu déle než bylo domluveno a na žádost několika děvčat přidával Richard ještě na úplný konec Slunce. Přesto jsme na zpáteční cestě plánovali už příštího Silvestra, kterého bychom rádi hráli v Táboře. Pokud se do srpna neobjeví nějaká velmi lákavá nabídka na kouzelném místě naší planety, budeme jednat o Silvestru na domácí půdě. Naší představou je hraní pro cca stovku lidí v příjemném prostředí a se slušným personálem. V současné době vyhovuje takovým podmínkám hotel Lázně v táborských Čelkovicích. Změnil se provozovatel, ceny jsou už přiměřené, točí se Plzeň a je zde skvělá kuchyně. Mimochodem je to i romantické místo na levém břehu Lužnice naproti mlýnu, jehož kolo se už opět otáčí a do prosklené terasy prosvítají siluety starého táborského města. Eva na každé akci, kdy dopředu nevíme, jak se o nás postarají, zajišťuje cateringový servis a tentokrát přijela vyzbrojena krabicemi čerstvých řízků, chlebem, okurkami, citrónem na pokapání a plátky domácího uzeného z Plchovy Lhoty. Tam musím určitě zajet, až to najdu na mapě. O přestávkách jsme se bavili scénkami ze Švejka, který je nekonečnou zásobárnou humoru a protože zrovna v televizi vysílali oba díly a já dostal současně i unikátní komplet třinácti CD Osudů Švejka namluvených od roku 1936 do roku 1969 neopakovatelně Janem Werichem, byla inspirace podepřena čerstvým poslechem i shlédnutím díla. Radek, který před dvaceti lety vyhrál první cenu na celostátním festivalu loutkového divadla v Plzni za nejlepší mluvené slovo, si oživil nabytou hereckou zkušenost a scénku, kdy konduktér, spoluzatčený Švejka, (Václav Ttrégl) neustále vykřikuje: „Já jsem nevinnej“, interpretoval tak přesvědčivě a dokonale, že znejistěli i přítomní členové Sboru dobrovolných hasičů obce Žabovřesky, domnívajíc se, že jsou přítomni výslechu právě chyceného žháře, který za poslední dva měsíce v jejich rajonu založil asi devět požárů. Plamínek toho devátého zažehnul právě na Nový rok ve dvě hodiny po půlnoci a všichni přítomní hasiči museli okamžitě opustit oslavu a jet pomáhat hasit. Hořel nějaký velký objekt poblíž, protože když jsme jeli ve čtyři ráno domů, byla patrna na obzoru ještě intenzivní záře a také nás míjela protijedoucí hasičská vozidla a speciály s vyprošťovací a jeřábovou technikou. Snad se jim to podařilo uhasit alespoň tak dobře a rychle, jako byla uhašena silvestrovská žízeň publika i naše v žabovřesském kulturáku. Děkujeme za pozvání Michalovi, za bezchybný servis jeho personálu, za bouřlivé ovace publiku, Radkovi za bezpečnou dopravu na základnu a za to, jak nás svými žertovnými kousky skvěle bavil. Přejeme všem úspěšný rok 2009 a těšíme se na další shledávání.