Historie

2007

Big Papá

Po měsíční přestávce od poslední akce v Ústrašicích jsme vyrazili v sobotu 27.1.2007 k hraní tentokrát blíže k Táboru, do hotelu MAS v Sezimově Ústí, kam nás pozvali pořadatelé z místního oddílu sportovní gymnastiky TJ Spartak na svůj, již jedenáctý, sportovní ples. Nejsme a ani nechceme být plesovou kapelou a tak vesměs nabídky tohoto typu odmítáme. Pokud má však pořadatel jasnou dramaturgickou představu o programu večera a vybral si nás právě proto, obvykle pak účast přijmeme. V tomto případě sehrála podstatnou roli i určitá dávka nostalgie většiny souboru vycházející především ze skutečnosti, že Pepíno, Richard a Eva ze Sezimova Ústí pocházejí, Eva zde žije dodnes a pro mě byl sezimoústecký hotel společně s Richardem a Pepínem v osmdesátých letech domovskou hudební scénou, kde se rodily naše vlastní písničky, pravidelně se zde hrálo a odkud jsme týden co týden vyjížděli do sálů ve všech koutech jihočeského kraje a často i za jeho severní a východní hranice, abychom se pak nad ránem vraceli k smrti vysíleni, leč šťastni, zpátky domů. Vrátil jsem se na Hotel po sedmnácti letech a změnu jsem registroval okamžitě. Dveře s nalepeným plakátem, na který jeho tvůrce napsal, že k tanci a poslechu hraje skupina Big Papá, se otvíraly na fotobuňku a kdykoli jsem si chtěl plakát podrobně přečíst, ujel mi do strany a tak jsem učinil úkrok za ním, čímž se dveře zase vrátily do původní polohy a tak jsem úkrok zopakoval na druhou stranu a situace se stále opakovala. Dveře se však nemusely při transportu aparatury obouruč zajišťovat dřevěným klínkem, v recepci seděla kamenná slečna namísto laskavého vrátného pana Pomahače a hleděla do LCD monitoru, aniž by o nás zavadila jediným pohledem či prohodila jakékoli vstřícné slovo, do patra jsme vše včetně sebe stěhovali výtahem a nikoli po schodech, žlábek na pánském WC, z kterého legendární rocker Jarda Podkul pravidelně lovil zbytek svého spadlého cigára při konání potřeby se slovy „upad´ mi čoud“, byl nahrazen soudobými porcelánovými mušlemi s automatickým splachováním, sochu dělníka ve vstupním prostoru vyměnil současný majitel za květináč s umělou květinou, na stropě sálu byla nalepena zrcadla a zavěšena rotující mozaiková koule odrážející záblesky barevných světel do všech světových stran, dřevěné pódium, na kterém jsem si 1.5.1986 natrhnul levý vnitřní meniskus, nahradila podlahová plastová imitace dubu ve světlém odstínu, na které jsem si naštěstí nenatrhnul nic vnitřního ani vnějšího. Člověk si zvykne na věci, které jej obklopují, ale je mi většinou smutno z necitlivých rekonstrukcí a adaptací historických objektů, v nichž se nectí duch místa, doby, ani původní architektury. Používají se vesměs nevhodné a nevkusné materiály a prvky a vše vzniká jaksi za pochodu z náhlé invence řemeslníka a dodavatele v duchu jejich privátních potřeb. Změna k horšímu nemohla nakonec nastat, protože Hotel v letech osmdesátých už také dávno a dokonale pohřbil Baťovu ideu a tak alespoň po stránce hygienické současný majitel vše vylepšil. Úsměvně hořké mi přišlo také smlouvání klubové ekonomky o honoráři za produkci, když nejprve nastavila lidem cenu vstupného na pouhých 80,-Kč a ti pak mnohokrát větší sumu prostředků odevzdávali během večera barmankám, které ples z takto jednoduše nabytých zdrojů nikterak nepodporovaly. Na večeři pro nás nikdo z pořadatelů nemyslel a tak vše zachránila až Eva, která snad v neblahé předtuše našeho postprodukčního vyhladovění připravila v poledne vepřovou pečeni v pivním zálevu. Vyslala pak ve dvě hodiny po půlnoci manžela Zdeňka domů a ten neváhal maso ohřát, nakrájet čerstvý chléb, namíchat hořčici s křenem, přidat sklenici naložených hub a vše nám obratem přinést i s prkénky a stylovými příbory. Nastala krásná mezihra před poslední sérií skladeb, kterou jsme se ve tři hodiny loučili s bezvadným publikem ve vyprodaném sále. Přes všechno popsané máme z akce nádherný pocit a jsme rádi, že jsme nabídku k účinkování přijali. Na přání hlavního organizátora akce pana Cepáka jsme zařadili na konec večera skladbu Zabili, zabili ze skvělého muzikálu divadla Husa na provázku Balada pro banditu, kterou s námi zpíval v tu chvíli téměř celý sál. Když nám na závěr pan Cepák sdělil, jak unisono ze sálu zaznívá, že to byl po jedenácti letech jejich nejlepší ples, nevěděl jsem nejdřív, kdo zde hrál před jedenácti lety, ale z textu na plakátu jsem pochopil, že ples TJ Spartak v Sezimově Ústí je v pořadí právě jedenáctý, čímž si uvedeného sdělení ještě více vážíme. Pořadatelé si u nás nakonec zamluvili předběžně i účast na 12. plese v roce 2008 a my si tu krásnou atmosféru určitě nenecháme uniknout. Doba se mění a některé plesy bývají již méně „kožené“ a tak si vystoupení na takových akcích dovedeme již lépe představit. Obdobou bude i únorový motorkářský ples v Písku a těší nás i pozvání k vystoupení do hotelu Pupp v Karlových Varech, které právě řešíme a kde bychom měli hrát v sobotu 31. března 2007 od půlnoci do konce večera na živé scéně. Ne, že by ty ostatní scény byly mrtvé, ale počítá se u nich s halfplaybackem, který my zásadně nepoužíváme. Musíme být proto v hlasové kondici při každém vystoupení a není právě snadné ustát tenorové partie v období chřipkových a respiračních epidemií. Snad to nezakřiknu, když budu konstatovat, že jsme kvůli onemocnění neodřekli během pětileté existence souboru jediné vystoupení. Je fakt, že z nás bohatnou především lékárny a lékařští specialisté a v protikladu k tomu zase chudnou restaurace a noční podniky, které před akcí, až na výjimky, nenavštěvujeme. Big Papá :).

Loučení

Jako poslední byly naše akce na Mlýně Davídkov hlášeny několikrát, protože o prodeji Mlýna uvažovali majitelé nejméně celý rok, ale definitivně poslední byla až ta sobotní 3.2.2007. Kupec se našel až na Moravě a Mlýn využije nejspíš k jiným účelům, než tomu bylo doposud, což pro nás znamená, že skončila jedna krásná etapa v historii kapely a mezera po ní se bude dlouho a těžce zacelovat. Vzpomínky však zůstanou, na lidi, na prostředí, na neopakovatelné zážitky, na noci přerůstající v rána, na snídaně pana Václava, na cesty sem a domů. Tentokrát pozvala Marta k hraní kromě nás i kolínské Kapry, kteří jsou s historií Mlýna také spojeni a s kterými jsme se během večera pravidelně střídali v produkci. Hrálo se až do tří hodin a pak Richard ještě pouštěl hity z CD. Spát jsme odcházeli těsně před šestou a tak snídaně po probuzení byla už obědem a oběd doma zase večeří. Musel jsem si dát ještě druhou večeři po sauně, aby už pondělní snídaně byla opravdu snídaní a vše se vrátilo do zaběhnutého a vyhovujícího rytmu. Loučení na Mlýně bylo pouze pro pozvané hosty a tak budu ctít jejich soukromí i privátní charakter večera a více už nesdělím. Bylo to hezké a bude se nám stýskat. Děkujeme Martě a Václavovi i ostatnímu personálu za péči, kterou nám na každé akci věnovali a také veškerému mlýnskému publiku, které jsme měli taktéž rádi a doufáme, že se alespoň s někým z Davídkovských na našich akcích ještě potkáme. Něco končí, něco začíná.

Nezničitelní

Pro kapelu je vždy milé přijíždět do vyprodaného sálu a nejinak tomu bylo i v sobotu 10.2.2007, kdy jsme hráli v kulturním domě v Radimovicích u Želče, tedy v obci pár kilometrů za Táborem. Pozval nás prostřednictvím Vítka Sluky fotbalový klub z Větrov, který tím a takto uspořádal zábavu a měl možnost slavnostně ocenit dosažené úspěchy svých členů na sportovním poli, v tomto případě fotbalovém trávníku. Byl vyhlášen klubový fotbalista roku, skokan roku, žijící fotbalová legenda a já nevím co ještě a všichni se pak společně dočkali zaslouženého potlesku, obdivu i věcného ocenění. Večer zahájilo tentokrát ve stylu muzikálových písní z padesátých a šedesátých let pražské dívčí vokální trio Toffees, které ve dvou blocích dokázalo, a nejen ladným projevem a vizáží, natolik zaujmout publikum, že pak následně zaplnili návštěvníci parket téměř do posledního místa a Radek tak mohl splnit povinnost účasti na maturitním plese svého syna a hned po stužkování dorazil za námi, abychom od půl desáté mohli začít naplno i my. Když jsme se před časem poprvé odvážili přesunout naši produkci z hospody do kulturního domu, hráli jsme vždy na parketu blízko lidí a energetický kontakt s publikem byl dokonalý. Na pódium se nám moc nechtělo, ale po několika akcích, kdy nám někdo z návštěvníků spadnul přímo do aparatury nebo jen nechtíc při taneční kreaci otočil šavlí mikrofonního stojanu a téměř tím vyrazil zuby z úst přilepených na mikrofonu, jsme se raději na pódium dobrovolně odstěhovali. Zrovna minulý týden při privátní rozlučce na Davídkově mlýně, kde žádné pódium není, se to jednomu mladému muži povedlo a když jsem sledoval pád jeho stokilového těla přes odposlechovou reprobednu přímo do mé nové kytary ve stojanu, stačil jsem ji ještě včas uchopit za krk nadzdvihnout a zachránit jí tak před totální destrukcí. Odnesl to pak jen stojan mikrofonu, kterému se rozlomilo plastové pouzdro uložení trojnožky, rozlilo se jedno plzeňské pivo, které pokřtilo notové záznamy písní jedné série a mírně byl deformován i zánovní notový pultík. Naštěstí Radek disponuje ve svém mladovožickém domě dokonale zařízenou a vybavenou dílnou, ve které mi dokázal zlomenou součástku nejen vyrobit, ale i do stojanu instalovat namísto té původní. Kapela je holt malá firma, kde se kromě hraní uplatní ještě mnoho dalších znalostí, schopností a dovedností, bez nichž by celý organismus souboru nebyl schopen optimálně fungovat a když to do sebe zapadá, vzniká parta lidí, kteří se spolu cítí dobře a která má radost z hraní. Předpokládám, že ji v takové podobě přenášíme z velké části na naše publikum i my. V Radimovicích bylo publikum skvělé, veselé, slušné a energicky nezničitelné. Hráli jsme do tří hodin a protože byl parket stále zcela zaplněn, nezbývalo víc, než se v nejlepším rozloučit, pustit z CD legendární hit Oldřicha Nového "Jen pro ten dnešní den stojí zato žít" a nechat večer přirozeně doznít. Máme hezký pocit, že se to povedlo, že nás Šárka alias Judy převezla Papamobilem bez nehody, ve zdraví a bez chyby, navigována dokonale Richardem až na staroměstskou základnu krátce před čtvrtou hodinou ranní. Závěrem ještě poděkuji Zdeňkovi, Janě, Bohoušovi, Monice a Danovi za pomoc při stěhování aparatury, čímž se všechno urychlilo a usnadnilo, pořadatelům pak za vzornou péči, za pivko, řízek se salátem, kafíčko, teplo v sále a hezkou atmosféru a paní hospodské vyřiďte, že by mohla příště nechat vyprat ubrusy při takovém z nebe spadlém kšeftu, bez svého sebemenšího přičinění na něm, na své náklady. Tak snad zase za rok, ozvěte se včas.
Z deníku JRCH: Zde se připravuje příspěvek pravidelného návštěvníka našich akcí, který může sdělit jak to bylo doopravdy a který je schopen dopsat příběh i za dobu, kdy jsme my ostatní už spali. Zaslechl jsem, že večírek po Radimovicích končil až v půl sedmé ráno. Co se vlastně odehrálo se možná dočteme z deníku doktora JRCH. Mně se to líbilo velmi. Tak doktore, sem s tím...:)

Být či nebýt

V sobotu 24.2.2007 jsme jeli na akci do kulturního domu v Písku, který byl po mnoha letech rekonstruován a který já ještě pamatuji v době, kdy patřil Jitexu. Vystupoval jsem tam někdy v polovině šedesátých let a dostal i svůj první honorář. Šrámkův měsíc se i nyní vznášel nad řekou a odrážel svůj svit na hladině Otavy mezi starým a novým mostem, jen kolorit staré zástavby na protějším břehu byl definitivně vystřídán moderní obchodní a bytovou zónou a otupil tím mé vzpomínky na ty časy. Sobotní akce nesla název 3. motorkářský ples a byla zcela vyprodána. Jen pojetí večera nebylo dokonale pochopeno všemi účastníky a to i z řad pořadatelů akce. My na galaplesy vyžadující smokink nejezdíme, protože se námi interpretovaná muzika k takovému stylu nehodí a tak přijmeme vždy pouze nabídku, kdy akce nese atribut připouštějící běžné oblečení z ulice, což v případě motorkářského zaměření bylo naplněno. V publiku se pak mísily různorodé styly od dámských rób, pánských kravat až po kožené kalhoty a sukně a klasické jeans. Večer hráli ještě Hamleti, neboli Aleš Háma, Dalibor Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy Marzuki, kteří pojali své vystoupení oblečením stejně jako my. Dalibor Gondík si s námi střihnul při zvukové zkoušce na Pepínovy bicí Dylanovo Knocking on heavens door a nepotřeboval k tomu ani rady ptáka loskutáka. Připravili jsme jim jako známým tvářím půdu i atmosféru, když jsme úvodní dvě hodiny nahřívali publikum na tanečním parketu a půlnoc po jejich vystoupení pak odbíjela v rychleji plynoucím čase rozjeté zábavy téměř okamžitě. Losovaly se ještě hlavní ceny tomboly, malé motocykly Yamaha a výherci je startovali hned po převzetí pod pódiem a kličkovali ve vysokých otáčkách motoru mezi publikem k východu ze sálu. Nakonec jsme dvě hodiny dohrávali zase my, ale publikum bylo již značně vyčerpané. Táboráci by Písečáky podle našeho mínění a zkušeností určitě porazili. Milan Bílek z Rádia Faktor, který akci moderoval, konstatoval, že zkrátka přejedete známé serpentiny a všechno je jinak. Je hodně zajímavé vidět, jak lidé reagují v různých místech a koutech země na stejné písničky. Sál byl zrekonstruován akusticky dokonale a my jsme aparaturu ještě posílili přizváním skvělého zvukaře Petra Neuberta, který vykouzlil pro všechny velmi příjemný zvuk a tak se nám hrálo báječně. Eva pamatovala opět na občerstvení, protože platí zásada, že čím větší akce, tím je servis pro kapelu mizernější a tak jsme si museli pro Platan běhat do baru sami za své a v šatně pak ukrajovat plátky domácího uzeného s chlebem, o který Eva ochudila rodinu, ale nám tím velmi pomohla a učinila to ráda. Je mi jasné, že cena za pronájem objektu pro pořádání kulturní akce je vysoká, doprovodné a nutné náklady taktéž a starost o účinkující je potom pro pořadatele až na posledním místě. Jsme s tím smířeni, ale víme, že někam nebo k někomu jezdíme zkrátka raději. Z deníku doktora JRCH, ve kterém jsem si četl několik statí po minulé akci v Radimovicích a velmi se jimi bavil, ale neodvážil se z něj sám cokoli uvést bez souhlasu autora, se nejspíš, jak jsem trochu spoléhal, ničeho ani po opakované výzvě nedočkáme. Mohu snad jen zmínit úryvek našeho nedávného rozhovoru, ve kterém mě zaujal výrok pronesený po mém konstatování, že kdybych se já znovu ženil, vzal bych si zase svoji současnou manželku a odpověď doktora JRCH, který se před lety v manželství rozvedl, zněla: „To já bych si ji vzal také, protože bych věděl, že se s ní rozvedu.“ Plyne z toho ponaučení, že rádi děláme věci, o kterých předem víme jak dopadnou a i když někdy špatně, rádi to stejně opakujeme. Tak to by pro dnešek stačilo.

Pět hvězdiček

Byl to místy i dojemný zážitek a hrálo se nám přenáramně v pátek 2.3.2007 v sále kulturního domu v Oldřichově za Mladou Vožicí. Akce byla privátní a tak byl sál pro veřejnost zcela uzavřen. Dovnitř směli jen pozvaní, kteří dorazili z různých míst republiky a tím získala tato povedená akce nadregionální rozměr. Sergej slavil padesátiny a zářil na dálku už při našem příjezdu. Dokonale vyladěn od hlavy až k patám, radost ve tváři, elán před začínajícím večerem a všude kolem jen pozitivní energie, která se brzy přenesla i na nás. Člověk nějak podvědomě cítí pohodu a je zcela logické, že publikum ji z velké části spoluvytváří. Proto jsou i vystoupení různá, přestože hraje stejná kapela stejné písničky, rezonance publika nenastává automaticky vždy. Zde nastala okamžitě a večer neměl z našeho pohledu jedinou chybu. Předávaly se dary a dárky, děkovalo se, objímalo a pělo. Sergej, který za našeho doprovodu sporadicky zpívá jednu písničku od Elvise a oživuje tím legendu o jeho nesmrtelnosti, zpíval nyní písničky tři. Nacvičili jsme navíc ještě klasickou Love me tender a Sergej pak ještě interpretoval rock’n‘rollového Krvežíznivého raka z našeho repertoáru v angličtině. Sklidil obrovský úspěch a potlesk nebral konce. Pak přišel Sergejovi přát jeho starší bratr a protože žil v oblasti Kavkazu o deset let déle, zpíval tři kousky dokonalou ruštinou za vlastního doprovodu na akordeon neboli tahací harmoniku. Byl před lety sólistou v opeře Národního divadla v Praze a jeho projev působil hluboce na city všech posluchačů. Zmínil společně prožité dětství se Sergejem a ruské písničky, které znali od maminky a když zahrál a zazpíval v originále Pod Moskvou tiché večery, zalily slzy vzpomínek nejen Sergejovy oči. Moc dojemné a hezké to bylo. Pak už jsme hráli zvesela i smutna my a za plynulé konzumace všech dobrot utekl večer velmi rychle. Nedokážu vyjmenovat vše co zdobilo slavnostní tabuli, ale vím, že jsem ochutnal skvělou škvarkovou pomazánku od paní Marešové, řízečky, gulášek, šunčičku, různé míchané salátky, plzeňské čepované Danem jako u Tygra, stopečku Becherovčičky na trávení od Radka juniora, možná i několikrát a v závěru na vyslazení ještě slaďoučké zákusky a dortíčky se šlehačkou. Je toto vůbec možné? Následující den jsem takto vnitřně předzásoben nejedl už nic. Kolegové na tom byli asi podobně a budeme na tento večer dlouho vzpomínat. Děkujeme Sergejovi a Vlaďce za pozvání, moc se nám to líbilo, pět hvězdiček.

Vítání jara

Březnový termín hraní na domovské scéně v restauraci U Červeného koně v Táboře jsme plánovali už v lednu jako toužebně očekávané vítání jara a nyní lze jen konstatovat, že se to v pátek 23.3.2007 po všech stránkách vydařilo. Bylo dopředu vyprodáno ve všech prostorech a ti co neměli rezervována místa pak obsazovali tradičně schody vestoje, vsedě a zcela výjimečně i vleže. Atmosféra byla báječná a nabyl jsem dojmu, že se opravdu blížíme do Evropy. Když jsem před lety těsně po sametovolistopadové změně politických poměrů u nás překročil legálně státní hranici směrem na západ a posléze navštívil v Konstanz neboli Kostnici restauraci podobného typu jako je Červený kůň, překvapilo mě tehdy, jak se dokážou Němci skvěle bavit společně bez ohledu na věk. V restauraci spolu komunikovali tehdy osmnáctiletí, třicátníci, čtyřicátníci, padesátníci i starší bez jakéhokoli problému, zatímco u nás to není dodnes zcela samozřejmé. Večer U Červeného koně mi tento časově vzdálený příběh připomněl a díky bezkonfliktnímu a inteligentnímu generačnímu prolnutí jsme se všichni cítili velmi příjemně a ještě nyní si ten doznívající pocit radosti vychutnáváme. Je škoda, že v Táboře není jediná restaurace, kde by se nechalo hrát a mohlo by být pohromadě v jednom prostoru alespoň sto lidí. U koně jsou místnosti dvě a hrát se dá jen v té první a do druhé jsou jen otevřené dveře. Zvuk se tam šíří převážně v nízkých frekvencích a tak není poslech příliš příjemný. S tím však neuděláme my nic a sen o přiměřeném sále pro hraní v přízemí objektu Střelnice se nám na podzim rozplynul, protože interiér není akusticky dořešen a zřejmě ani nebude. Osobně dávám současnému provozovateli maximálně rok než bude muset Střelnici s prodělkem opustit a předat žezlo někomu jinému, protože akcí je zde pramálo a na časy se neblýská. Firma Dvořák v Táboře sice zachránila již několik historických objektů, čelkovické Lázně, táborský Pivovar i Střelnici, ale všechny jsou laděny uvnitř neútulně, strojeně, studeně, červeně, zlatě a neosobně a pak jsou v takové podobě pronajímány velkým akciovým společnostem bez srdce, bez vztahu k místu a bez citu pro místního klienta, čímž nežijí a nic přitažlivého se tam vlastně neděje. Musíme být a jsme v takové chvíli vděčni za poskytnutý prostor U Červeného koně, kde nám provozovatel Viktor Veřtát vytváří v rámci možností skvělé podmínky pro hraní v historickém centru Tábora, kde nikoho venku nerušíme a hrát se může až do rána. Tentokrát jsme vydrželi asi do dvou než nás opustily hlasové síly a pak už Viktor servíroval tradiční ranní česnečku. Několik přátel z publika s námi vydrželo až do úplného sbalení všeho a pomohlo pak i se stěhováním aparatury do strmých a nekonečných schodů až do auta a za to jim tímto velmi děkujeme. Vždy mě těší pozorovat setkávání lidí při naší produkci, která jim to jako vhodná záminka umožňuje a oni se často vidí právě jen tam. Bylo tomu tak i tentokrát a setkávání bylo opět srdečné, milé, těsné, kontaktní, polibkové, přípitkové, fotografické, taneční i pěvecké, protože si velká část publika dokáže s námi zazpívat mnoho písniček a chorál je pak víc než úžasný. Máme tento kontakt s publikem nejraději, a proto se do Koně budeme stále vracet. Potvrdil se předpoklad, že publikum nejvíce ovlivní průběh večera, protože kapela reaguje vždy na jeho aktuální odezvu a tak děkujeme všem, kteří přišli, bavili se s námi a nám se díky tomu hrálo náramně. Myslím, že to nejpozději v září na stejném místě zopakujeme. Ještě musím přidat pár řádků, které jsem obdržel mailem od účastnice večera, naší kamarádky Jany Marešové, mistryně ČR v bowlingu: "Ahoj kluci, posílám pár fotek z krásného večera :-)) Dodali jste mi tolik energie, že jsem v neděli na turnaji v Ústí nad Labem všechny porazila (chlapi měli ten den smůlu). Katka si dojela ve Švedsku pro stříbro, já pro zlato. Děkuji. S pozdravem Marešová Jana." Tak Jani blahopřejeme ke zlatu a pokud díky našim tónům budeš vítězit, budeme hrát a hrát.

Puppíček

V sobotu 31.3.2007 jsme krátce po obědě mířili s Papamobilem na západ Čech do Karlových Varů. Hráli jsme večer přímo v centru města v grandhotelu Pupp na prestižním bále agentury Aktion. Byli jsme jedním z bodů programu po legendárním Olympicu, Janku Ledeckém a dalších účinkujících sólistech a skupinách. Vystoupení bylo tentokrát spíš koncertem, protože jsme hráli jednoapůlhodinový souvislý blok písniček a jakýkoli náš oddech byl vyloučen. Vše však bylo dokonale osvíceno a ozvučeno a hrálo se nám proto skvěle. Nastupovali jsme na scénu v jednu hodinu po půlnoci, tedy až v neděli a končili po půl třetí. Hned podvečer po příjezdu na hlídané parkoviště hotelu jsme měli možnost poznat bezchybnou organizaci akce, protože jsme jen nahlásili jméno souboru a už se otevřela závora, měli jsme vyhrazené místo a připravení nosiči spolu s námi okamžitě stěhovali aparaturu z auta do sálu. Dostali jsme na krk visačky pro účinkující, které nám pak otvíraly dveře do všech prostorů hotelu i na bohatý raut, který jsme ani nevyužili. Šli jsme se po dlouhé cestě raději ubytovat do hotelu asi pět set metrů od Puppu a pak jsme hledali nějakou normální karlovarskou hospodu. U Švejka bylo beznadějně obsazeno a tak jsme našli stůl až v restauraci hotelu Chebský dvůr nacházejícím se přímo naproti vřídlu. Restaurace nabízí podle sdělení provozovatele široký výběr tradičních českých pokrmů, domácí speciality, mezinárodní kuchyni i jídla pro vegetariány. Kromě běžné nabídky nápojů jsme si pak mohli vybrat z několika druhů piva. Zvolili jsme tradičně Plzeň, na kterou máme vždycky chuť a zapili ji hovězím vývarem se šesti knedlíčky. Trochu jsme do něj přisypali sůl, nakapali Maggi a doladili tak výslednou chuť odpovídající blíže našim zvykům. Příjemné rustikální prostředí restaurace narušovala už jen živá vokální produkce s naprogramovaným hudebním doprovodem dua Ananas, tvořeného Annou a Standou, kteří se vážně snažili podat co nejlepší výkon, ale nás donutili rychle zaplatit a hledat místo jinde, protože koupit si ticho bylo příliš drahé. Po několika taktech jsme se už málem drželi pospolu za ramena a kývali se ze strany na stranu a pro jistotu jsem se i kontroloval, zda nemám krátké kožené kalhoty s padacím mostem a bílé podkolenky. Jinak jsou Vary více ruské, protože devět oslovených z deseti nám odpovídalo v jazyce, ze kterého jsme všichni v kapele kdysi povinně maturovali a tak jsem rychle preventivně pro případ potřeby překládal název kapely na Balšoj Atěc, protože napsaný po našem by jej Rusové četli jako Vid Rara, a to nevím co znamená, pokud vůbec něco. U Švejka se vyprázdnilo po desáté hodině a tak jsme si dali ještě pivko, tentokrát za lidovou cenu 57,-Kč. Poznamenal jsem, že šedesát korun za pivo u nás je docela dost a číšník mě okamžitě upozornil, že jen padesát sedm, že šedesát to bude až od příštího týdne. Zavírali v jedenáct a k jídlu už nepodávali nic. Výlohy i obchody jsou ve Varech naplněny exkluzivním zbožím, oděvy, obuví, zlatem, šperky, hodinkami a tak jsme stále nabízeli Evě, že ji tady stylově oblečeme. Sukně a něco nahoru k tomu však vyšlo v součtu na šedesát tisíc a obětovat celou polovinu honoráře se nám opravdu nechtělo. Na hodinky, které se mi líbily, jsem nedosáhl ani já v roli vedoucího souboru. Stály rovných 625 000 Kč a tak jsem spíš v této relaci následně uvažoval, že když už, tak něco skutečně pořádného, a že bych chtěl nějaké alespoň za milion. Neměli je. V Puppu bylo pivko za padesát, ale prostředí nádherné a personál opravdu a bez ironie naprosto profesionální. Vlídnost a ochota vůči hostům byla patrná i ve čtyři ráno, kdy jsme v Becher‘s baru ve sklepě Puppu popíjeli Mojito a bratřili se a sestřili s mladými táborskými Another way, kteří na akci na stejné scéně jako my taktéž vystupovali. Na hotelu nás probudilo po bezvědomém spánku až ranní slunce, které ozářilo celé Karlovy Vary a tak jsme se vzpružili osvěžující sprchou a snídaní na švédský způsob. Masíčka, salátky, kávička, jogurtek, plátkový i tavený sýr, paštičky a všechno, co by si prý žena nikdy v takové kombinaci nevybrala a čemuž se Eva hrozně divila. Pak jsme hned vyrazili na kolonádu a do zakoupených džbánků čerpali zadarmo vodu z léčivých pramenů o teplotě 52 °C a 73°C, kterou jsme následně pili a srkali s pocitem dokonalé očisty organismu a blahodárného vlivu na jeho vnitřní procesy. Litoval jsem jen, že s sebou nemáme fotografický aparát a nemůžeme tak zachytit krásu těchto okamžiků. Eva pak kamsi odběhla a po chvíli přinesla jednorázový fotoaparát z papíru a tak jsme se nechali okamžitě fotit přemluveným kolemjdoucím u pramenů, jak čerpáme a pijeme a také před Puppíčkem, jak jsme si Grandhotel po svém pojmenovali, plni radosti z akce, která se podařila a nabila nás zase nadlouho plusovou energií. Pepíno odjížděl na akci zdravotně mírně indisponován a vracel se po požití živé karlovarské vody plný elánu a nejmíň o deset let mladší. Sděloval nám poutavě, jak mu jeho táta kdysi vyprávěl o jeho početí. Šli prý s maminkou tehdy na procházku na táborskou Svatou Annu, nahoru na kopec nesl nepočatého Pepína ještě taťka a dolů již mamka. Mně se to moc nezdá, protože Pepíno se narodil v říjnu a tak mi příběh o procházce po všech výpočtech do klimatu zdejšího regionu nezapadá. I Richard si nakonec vzpomněl, že byl prý počat právě v Karlových Varech a tak jsme vlastně hráli v jeho rodném městě. Eva hlásila na to konto také něco o akci v rybníku, zda vypuštěném nebo napuštěném se však zřetelně nezmínila. Pak už jsme koupili jen tradiční lázeňské oplatky s čokoládovou a oříškovou příchutí a ještě na kolonádě z nich částečně ukusovali, že to vypadalo jako když jíme cédéčka. Elpíčka neměli a empétrojky by byly nepoživatelné. Nazpět jsme startovali zhruba v poledne opět z parkoviště u Puppu a s jednou zastávkou na pumpě dorazili na základnu o půl čtvrté. Cestou sršely vtipy slušné, pohotové, historické i peprné a Eva stále vyhrožovala ať toho necháme, nebo že nás vyfotí. Zda z té papírové krabičky vyjde nějaký snímek si nejsem vůbec jistý a pokud ano, bude patřit určitě do tajného archivu kapely, protože Eva nejen vyhrožovala, ale i skutečně fotila v nejméně vhodných okamžicích a bez varování. Byla i přesto stále ve střehu na pozici velitelky vozu, tedy na místě vedle řidiče a vyznamenala se pohotovým příkazem ke zpomalení jízdy před blížící se skupinkou srn, která nám po chvíli těsně před autem přeběhla silnici. Byla to jediná nebezpečná situace, ale nemusela dopadnout dobře. Evu jsme odměnili potleskem a v cíli pak i Richarda za bezpečnou a dlouhou jízdu bez kolize. Vary na nás zapůsobily mocně a příjemně a rádi nějakou podobnou nabídku z této oblasti zase přijmeme. Na méně obvyklé ceny zapomeneme, protože příjemné pocity z této akce jednoznačně převládly.

Flakon made in France

V sobotu 21.4.2007 jsme odjeli hrát do Ratibořských Hor na pouťovou zábavu. Vesnice leží deset kilometrů za Táborem směrem na Mladou Vožici a tak Radek s námi na základně nenakládal a přijel rovnou na místo. Čekal nás na návsi před kulturním domem s půllitrem piva ze tří čtvrtin vypitého a tvářil se velmi spokojeně. Přestože má zakázáno před akcí cokoli obrábět, svařovat, vrtat, řezat a krájet a s čímkoli manipulovat, přeložil prý podle svého sdělení odpoledne půl střechy nad dílnou a naštěstí zůstal bez újmy na zdraví. Projeli jsme až ke vchodu mezi kolotoči, které k pouti na vesnici neoddělitelně patří a protože byly dveře ještě zamčené, jal se Richard alias Ričmond shánět někoho, kdo má od nich klíče. Podařilo se to asi po deseti minutách a pak už jsme veškerý obsah Papamobilu přemístili hbitě na pódium pozorováni opilými výrostky povalujícími se na lavicích před sousedící nálevnou. Sál snad větrali naposledy loni, protože mě odér praštil, sotva jsem vešel, do nosu tak důrazně, že se mi vybavuje nepříjemný čichový vjem jen když na ten okamžik znovu pomyslím. Zbytek kapely si zapálil cigarety, protože jsem je to ještě neodnaučil, ale v tu chvíli působil kouř proti krájenému vzduchu v sále jako právě otevřený flakon made in France. Za chvíli jsme si zvykli, ale měl jsem obavy, že až přijdou lidé na akci, budou si to spojovat s námi, protože nikdo jiný uvnitř nebyl. Nikdo nic neříkal a tak jsou asi místní borci zvyklí. Na to, že je sál stavěn podle staré socialistické šablony, se podařilo nastavit zvuk docela příjemně a zábava od deváté hodiny večerní nabírala postupně na intenzitě a obrátkách. Richard měl premiéru s novou kytarou Fender Telecaster modelové řady z roku 1952, tedy z doby, kdy se rodil rock and roll. Kytarový parčík už máme docela slušný a tak zbývá jen pilně cvičit. Pivo Gambrinus se zdálo na náš vkus docela řídké a nebylo proto až tak veselo, jako když zapíjíme výkon nefalšovanou Plzní. Bylo o nás však postaráno nadmíru dobře, přísun tekutin byl pravidelný a číšník dokonce během produkce přicházel k pódiu a ptal se zda už něco chceme a my jsme zpívali a očima mu sdělovali že jo a číšník to vždy pochopil a přinesl co nám v těch očích viděl. V jednu po půlnoci nám dokonce servírovali tuze zdravé a výborné knedlo-zelo-vepřo a ještě zdravější tureckou kávu. My jsme to samozřejmě spořádali a pak ochotně ještě dohráli dvě série asi do půl třetí po půlnoci. Publikum si vyžádalo jeden přídavek a pak už jsme balili kabely a veškerý cajk a šoupali to s pomocí kamarádů do auta. Ta samá aparatura jako by nabobtnala. V Horách bylo opět vyprodáno a tak jsme měli velkou radost, protože když je publikum početné, je hned veseleji a my máme pocit, že to naše úsilí přece k něčemu je, když děláme hezky sobě i lidem. Nazpět řídila jako obvykle Eva, protože dodržuje nealkoholický pitný režim a my jsme ji na základně zase tleskali a tleskal jí i manžel Zdeněk, protože Radek zase odjel jiným směrem a tak v autě zbylo jedno místo právě pro něj. Ještě nesmím zapomenout pochválit Moniku za skvělou svačinku, kterou nám osobně připravila, upekla a přinesla až pod nos. Ani nevím jak se produkt jmenoval, ale bylo to něco, co jsem ještě nikdy nejedl, jelikož jsem z města a tam takové lahůdky ještě neumíme. Monika je sice původně také z Tábora, ale dnes už žije dlouho v menším městě a tam se to všechno asi naučila. Až se budu chtít něco nového naučit i já, budu určitě hledat inspiraci také na venkově. Ve městě do nás obchodní řetězce cpou sériové strojové a globalizované výrobky a to určitě není to pravé ořechové, že? Moniko děkujeme. Pouťovka se vydařila a nás těší, že jsme nabídku přijali a ze dvou akcí, které jsme měli hrát v tomto termínu, zvolili právě tuto. Pořadatelům se naše produkce líbila zřejmě také, jelikož nás pozvali okamžitě na příští rok a my jsme pozvání rádi přijali.

Rozmarný večírek

Na otevření tančírny v zájezdním hostinci a penzionu Rozmarná ve Štěchovicích jsme se těšili už nejméně rok a ten okamžik nastal v pátek 27.4.2007. Majitelé, Markéta a Leon, se pustili do rekonstrukce prvorepublikového objektu, zčásti pokaženého socialistickou perestrojkou, ležícího na břehu Vltavy těsně u obloukového štěchovického mostu opravdu odhodlaně a velkoryse. Mohu dnes s čistým svědomím konstatovat, že se jim to podařilo náramně a že nic podobného jsem ještě neviděl. Vyrazili jsme na Rozmarnou v odpoledních hodinách a v hustém provozu se soukali po E55 směrem na Prahu. Ještě před Benešovem jsme odbočili doleva na Neveklov a postupně se přibližovali cíli. Ve Štěchovicích to byla tentokrát premiéra v hotovém sále, ale nejednalo se o klasickou akci pro veřejnost. To jen v rámci privátní párty jsme zkoušeli poprvé zvukovou aparaturu, akustické, elektrické a světelné možnosti sálu, rychlost a tlak pivních píp, hbitost, um a ochotu barmanů, servírek, kuchařů a jejich pomocníků, výdrž v extrémním nasazení všech zúčastněných včetně nás. Vše dopadlo na jedničku a musím přiznat, že jsem neobjevil v uvedeném řetězci chybu. Tak dokonale vyladěné prostředí, bezchybnou akustičnost prostoru a ochotu personálu i majitelů jsme v poslední době nikde nezažili. Popisovat všechno úplně podrobně není možné a tak zmíním především prostředí sálu, které mě zaujalo nejvíce. Podlaha je dubová, vysoký strop je členěný trámy, pódium s černými sametovými závěsy a zavěšenými reflektory vypadá stejně jako ve starém kině a je krásné a příjemné, stylové židle, stará křesla a patinované masivní stoly, osvětlení a dveře jako ve starém parníku, sezení na balkoně podepřeném trubkovou konstrukcí, dokonalá zvuková aparatura z dílny specialisty světové úrovně pana Krampery a více snad není třeba dodávat, je nutné vše vidět na vlastní oči. Od května zde začnou víkendové akce, v pátek vždy s živou kapelou a v sobotu pak oldies DJ párty. Nám se hrálo perfektně, jednak proto, že nás zvučil Vláďa Wildt, zvukař Vladimíra Mišíka a ETC i dalších známých kapel a také proto, že akusticky dokonalejší sál jsme ještě nepoznali. Večírek byl zadán pro rozmarnou společnost a vydařil se na sto procent. Voněl teplý i studený raut, který by jen stěží nacházel konkurenci, tekla proudem Plzeň bez jediné bubliny pokrytá šlehačkovou pěnou a další nápoje z Moravy, jižní Francie, Mexika, Indie, Skotska, Irska i Karlových Varů. Richard sice trochu zápasil s rýmou a musel pár songů vypustit, ale jinak celé vystoupení vyznělo nadmíru dobře. Hrálo se do půl třetí tančícím i netančícím a pak byla produkce zastavena, jelikož se usoudilo, že je třeba v nejlepším přestat. Leon pouštěl ještě z CD Kornův Čtyřtet a tak jsme si pivko přenesli na sál a pohodlně se usadili do divanu a poslouchali nekonečné hity a melodie. Spát jsme šli před čtvrtou ranní do nádherných pokojů, z nichž je každý pojat v jiném stylu. Najdete pokoj Notička pro muzikanty i motorkářský pokoj s koženým závěsem, romantický pokoj pro zamilované i peklo pro dobrodruhy. Pepíno, já a Radek jsme automaticky zamířili právě do něj a ve spánku nás opravdu nic nerušilo. I čerti byli tuto noc unaveni a nešili s námi. V neděli 29.4.2007 to všechno vypukne. Otevře se poprvé pro veřejnost a hned následující pátek zahrají The Apples a 25. května my. Počítá se zde s bigbeatem And the end, K2, George & Beatovens s Karlem Kahovcem, Ivanem Hlasem a dalšími známými i méně známými interprety. Začátky všech akcí jsou naplánovány na 20:30 a jejich přehled už bude brzy na webu www.rozmarna.cz, který se právě připravuje. Jsme nadšeni ze zrodu štěchovické tančírny a vřele doporučuji majitelům všech obdobných provozů zajet na Rozmarnou na exkurzi. Svoje spolunocležníky jsem probudil v osm a po ranní kávě jsme společně vyrazili podél řeky pod skalami na kilometr vzdálenou přehradu. Jarní slunce nás nabíjelo energií a přesvědčovalo, že tohle je ten pravý život. Ze štěchovických strání dýchá historie a je tu velmi krásně. Konečně jsme tak objevili léta ztracený štěchovický poklad.

69

Pretty Woman ČR je nová netradiční soutěž, která ocení ženský šarm a bystrost a nyní přichází do Čech. Přináší zásadní změnu do podobných soutěží, protože chce poukázat na přirozenou krásu ženy ve všech směrech a nikoli jen podle pravidel modelingu. Soutěž, jejíž castingy odstartovaly už 30.3.2007, je určena všem ženám ve věku od 26ti do 40ti let, které už mají vyjasněny své životní cíle, zastávají pevné názory a vytvořily si už srozumitelné představy o životě. To jsme se dočetli na webu soutěže, když jsme obdrželi pozvání od pořadatelů k účinkování na seznamovacím večírku v Parkhotelu v Prachaticích a to se pak odehrálo v neděli 13.5.2007. Akce byla pro veřejnost uzavřena a tak jsme byli na pódiu pouze my a na parketu v sále, jak Pepíno pozorně spočítal, 69 vybraných žen. Posilou nám byli dva zvukaři, jeden osvětlovač, majitel pořádající agentury a jeho obchodní ředitel, vizážista a z polovičky i Pavel Vítek. Musím přiznat, že pro takovéto publikum jsme ještě nehráli. První série písniček měla být podle scénáře poslechová, ale dámy se vrhly na parket okamžitě po několika taktech a zábava akcelerovala, že to ani dál podrobněji popisovat nemohu. Končili jsme před půlnocí a naštěstí jeli domů. Dámy totiž tímto večerem zahajovaly týdenní soustředění, na kterém je budou šlechtit kadeřnice a vizážisté, bude je trénovat taneční mistr a choreografka, budou s nimi natáčet reklamní spoty pro televizní finále a čeká je asi mnoho dalších důležitých úkolů. Spojení s okolním světem mají pouze prostřednictvím mobilů a nikdo z blízkých za nimi osobně nesmí. Zvuk byl krásný, sál akusticky příznivý, pódium prostorné, raut klasický, pivo bezplatné, hrálo se skvěle a publikum bylo více než úžasné. Mnoho srnek nás na zpáteční cestě stopovalo u silnice kolem temelínských strašidelných věží, které ze tmy dýchaly tajemnou atmosférou verneovek. Žádné ze srnek jsme nezastavili, jen před nimi tak lehce přibrzdili a zase pokračovali dál směrem kde dříve svítá. Na jedné benzínce jsme chtěli zastavit na občerstvovací automatovou kávu, ale když jsme spatřili na ochoze sedícího opilce, kterak zapálenou cigaretou nad hektolitry pohonných hmot čaruje se svým osudem, raději jsme pokračovali dál. Co chvíli jsme čekali atomový výbuch. Tak takový povedený večírek to byl.

Black and white

V sobotu 19.5.2007 jsme odjeli hrát na tradiční akci do Ústrašic. Jezdíme tam dvakrát do roka už několik let, vždy v druhé polovině května a pak 25.12. na Boží hod vánoční. Taneční zábavu pořádá stále stejná parta místních nadšenců v čele se Slávkou Blažkovou a Šárkou Kolářovou a díky jejich úsilí to vždy dopadne na jedničku. Dostáváme od nich pravidelně dárky, které se váží ke kapele a vždy nás to velmi potěší. Tentokrát, protože večer byl koncipován v duchu Black and white, jsme dostali bílé kravaty s černým nápisem Big Papa a tak jsme je navlékli na černá trika a hráli v nich. Konečně se nyní můžeme účastnit i kravaťáckých plesů:). Panák skotské Black and white stál 30,-Kč a lidé byli veselí. První na parketu kroužil realitní makléř Karel Fink s partnerkou a dostal od Richarda na konci série prémii v podobě láhve sektu, naštěstí, protože velmi často Richard hlásí prvním tanečníkům, že je vedoucí pozve na panáka a když to před časem zaslechli v Rožďalovicích u Nymburka, okamžitě se výzvy chytili a mně nezbylo nic víc, než to zacvaknout. Taneční číslo formace GR 8 právě se navrátivší z mistrovství republiky působilo příjemně a bylo pak doplněno ještě skvělou světelnou show dua Light of Darknees. Světélka se mi točila za víčky ještě po usnutí, ale obrazce to byly nádherné. Taneční parket byl stále plný černobílých lidí a hrálo se tak až do půl třetí hodiny černočerné noci před bílobílým ránem. Jožka Černý ani Věra Bílá nepřišli, i když měli vstup zdarma, ale nejspíš se to k nim nedoneslo. Pak už následoval tradiční ústrašický řízek (zaplaťpánbůh nebyl černý) velikosti sloního ucha se salátem, zabalení cajku a odjezd. Nic zvláštního se jinak nepřihodilo, protože za volantem Papamobilu seděla opět Eva, která nás dovezla bezpečně na základnu. Přece jen ústrašické skoro domácí prostředí známe a impulsy emocí jsou tak mírně potlačeny, zato když vytáhneme paty o kus dál za hranice okresu, dějou se pak neuvěřitelné věci.

Cornuto

Zájezdní hostinec a tančírna u štěchovického mostu, pojmenovány současnými majiteli Rozmarná, zahájily provoz v květnu 2007 a nyní se zde pomalu rozjíždějí pravidelné víkendové akce. V pátek 25.5.2007 jsme zde hráli my a po nás se objeví každý následující pátek vždy další živá kapela a v sobotu DJ. Na nás přijde řada znovu o prázdninách 6. července 2007 a velmi se už těšíme. Je to po čase velmi příjemné místo k zábavě, při které se cítíme skvěle a líbí se nám především prostředí tančírny. Přejeme si, aby o Rozmarné brzy vědělo hodně lidí, kteří se chtějí bavit a kteří pak jistě ocení úsilí majitelů vynaložené na nákladnou, vkusnou a originální rekonstrukci objektu. Začali jsme na minutu přesně v devět za doprovodu blesků a hromů, které právě v tu dobu osvětlovaly nebe a duněly údolím pod štěchovickými skalami lemujícími říční koryto Vltavy. Uprostřed čtvrté písničky nastala tma a ticho a orientaci v prostoru umožňovala jen nouzová světla na zdech napájená ze samostatného agregátu. Abychom situaci zachránili, vystřídali jsme se s Richardem u akustické kytary, která hraje i bez aparatury a Eva zafoukala sóla na zobcovou a příčnou flétnu. Po třech písničkách u stolu to naštěstí štěchovičtí energetici opět nahodili a tak jsme mohli nerušeně pokračovat v pódiové produkci. Bylo tu noc neskutečné horko, ale jelikož jsem trénován pravidelným saunováním při devadesáti stupních Celsia a taková teplota v prostoru určitě nebyla, ani jsem si moc nestěžoval. S nastavením zvuku nám pomohl ochotně Vláda Wildt ze zvukařského týmu ETC a zvuk byl proto báječný. Eva, která v některých písničkách nehraje a kontroluje pak výsledek našeho snažení z hlediště, hlásila palcem vztyčeným vzhůru po vzoru římských císařů, že zvuk je jako z cédéčka, i když jsme zatím žádné v této sestavě nenahráli. Nejlépe tančila tentokrát pod pódiem místní kráska Helena, patrně s dlouholetou baletní průpravou, protože variace, kreace, rotace, kombinace a permutace v jejím podání byla radost pozorovat a nás to následně zaručeně inspirovalo k dokonalejší, energičtější a emotivnější interpretaci. Pivo mělo medovou barvu s hustou sněhovou čepicí, bylo studené, dobré a točené s láskou, pohotově, ochotně a s úsměvem. Najednou byly dvě hodiny a hráli jsme poslední sérii. Ve čtvrt na tři zněla poslední písnička, ke které jsme však museli na naléhání publika ještě tři přidat. Učinili jsme to rádi, protože večer byl více než skvělý. Nemuseli jsme balit aparaturu, jelikož jsme na Rozmarné spali a tak siesta po hře byla dokonalá. Pár schodů do patra a lůžko v Pekle, jak se náš pokoj jmenoval, nám poskytlo tichý odpočinkový azyl k znovunabytí sil. Vstávali jsme na desátou přímo k snídani, abychom ještě před polednem vyrazili k domovu. Eva jela zpět na velitelském místě svého Mitsubishi řízeného manželem Zdeňkem a překypovala evidentně dobrou náladou, protože když nás u Sudoměřic předjížděli, vystrkovala pravou ruku z okna a signalizovala nám ukazováčkem a malíčkem cornuto. K závodům jsme se nenechali vyprovokovat a nadále jsme jeli přesně podle silničních předpisů. Ani na základně jsme jí to nemohli vyčítat, neboť vystoupila z auta v záchvatu smíchu, kterým nás okamžitě nakazila a odzbrojila. Pohodová rozmarná akcička tak definitivně odstranila zbytky pracovního stresu, kterému v pracovní části týdne obvykle všichni čelíme a který tak nemá dlouhodobou šanci ukrajovat dny našeho života. Až se budete chtít dobře pobavit a prožít něco podobného, zajeďte na Rozmarnou a určitě nebudete litovat. www.rozmarna.cz.

Open air

Na sobotu 2.6.2007 jsme zvažovali dvě nabídky k vystoupení. Jedno byla svatební oslava na Červené Lhotě a druhé pak večerní párty pořádaná v rámci Mistrovství České republiky Open 2007 ve střelbě z ručních zbraní v Opařanech u Tábora. Jelikož se na svatební oslavě obvykle sejdou kromě ženicha s nevěstou často i malé děti a nezřídka i různé babičky, tety a další nesourodé publikum, které se pak dožaduje jiného repertoáru než hrajeme, tišší produkce než máme rádi, delšího vystoupení než jsme schopni fyzicky unést, nižšího honoráře než si představujeme a někdy i jiného oblečení, než ve kterém jsme ochotni hrát, raději jsme dali přednost lidem od pistolí a střeliva a svatební veselici předali jiné kapele. V Opařanech byla akce mezinárodní a tak jsme hráli kromě Čechů i pro Rakušany, Němce, Poláky, Slováky, Slovince, Maďary, Bulhary, Rusy, Italy, Francouze, Velkobrity, Finy i Američany. Když jsme pak sledovali, jak si Angličané s námi zpívají Claptona, Beatles, CCR, Deep Purple i Pink Floyd a následně bouřlivě aplaudovali, hřály nás velmi hezké pocity. Dalo by se říci, že nám tito cizinci rozumí lépe, než my sami sobě. Když jsme přijeli do střeleckého areálu, hledali jsme nejdříve nejlepší a nejvýhodnější místo k vystoupení a zároveň nejbezpečnější z hlediska počasí. Meteorologové slibovali na večer déšť na celém území republiky, ale předpověď se v Opařanech nevyplnila. Bylo bezvětří a bezdeští a zvuk byl čistý jako obloha nad námi. Hráli jsme pod velkým stanovým přístřeškem na oblázcích jako u chorvatského moře. Každý z nás si našel postupně za skladem terčů dřevotřískovou desku, abychom mohli instalovat vlastní aparaturu a nástroje na pevnou, čistou a rovnou podložku. Vypadalo to náramně a náramně to i hrálo. Žádná zvuková zkreslení nám projev nedeformovala, neboť nebeská báň je akusticky dokonalá. Radek s Pepínem využili nabídky pořadatelů šampionátu z IPSC Leiko Plzeň a vybaveni sluchátky stříleli nejdříve pistolí na terč. Terče však nedoznaly žádné změny, jen nadskakovaly co chvíli drny a krtci opouštěli svá sídla. Více jsem se raději tím směrem nekoukal, jelikož hrozilo podle upozornění střelců riziko rozbití multifokálního skla Karl Zeiss v mých brýlích a to bych pak na nějaký čas potřeboval bílou hůl a nápovědu ke zpívaným textům a cvičeného psa pro doprovod do zaměstnání. Sponzoři akce věnovali pro všechny účastníky zdarma sudové pivo Herold z Březnice u Příbrami a hezké slečny u výčepu nám jím ochotně a s úsměvem naplňovaly půllitry na naše častá požádání. Rovněž libová masíčka různých druhů, křen, okurka, chléb a hořčice byly k dispozici podle chuti a potřeb pro všechny. Tak nějak si to asi představovali kdysi tvůrci utopických teorií uspořádání společnosti. Hráli jsme do půlnoci a naložit aparaturu do auta bylo velmi snadné, protože Richard nacouval přímo k přístřešku a tím odpadlo jakékoli tahání věcí po schodech a chodbách, které je při jiných vystoupeních obvyklé. Jsme nacvičení přijíždět z akcí k ránu a nyní jsme dorazili na základnu mnohem dřív. Nezbylo, než si skočit na jednu Plzeň do Havany na Žižkově náměstí. Bylo otevřeno a tak jsme vyhodnotili akci na terásce zahleděni do ztichlého náměstí s pocitem nesmírného štěstí, že se nám dobře vede, že jsme relativně zdraví a že můžeme hrát jak nás to baví a činit tím radost i druhým. Co více chtít, když život je tak krátký, že?

Dlouhá noc

Na svatebních oslavách hrajeme pouze ve speciálních případech, kdy se nejčastěji známe s novomanželi nebo jejich rodiči osobně. V opačném případě je jednání komplikovanější a vícekolové, protože musíme být objednavateli dokonale přesvědčeni, že nebudeme pouhou kulisou svatebčanů k pojídání dortů, terčem k ukájení zvědavosti dětí, důvodem k zacpávání uší babiček a dekorací k vyplnění prázdného koutu v restauraci či na zahradě. V sobotu 9.6.2007 nastal první případ. Markéta a Milan oslovili cíleně pouze nás, a protože chodí často sami na akce kde hrajeme, neváhali jsme v rozhodování ani na okamžik. Vybrali si dokonce termín svatby podle našeho fermana a to se jednoduše řečeno neodmítá. Zvolili k oslavě restauraci U Červeného koně, kde často hrajeme, je to jen malý kousek od naší staroměstské základny a máme to tam velmi rádi. Museli jsme instalovat aparaturu už před polednem, abychom nerušili slavnostní oběd, přípitky a diskuzi hostů, kteří se často sejdou právě jen při takové příležitosti. Dopřáli jsme si odpoledne ještě krátký odpočinek a v několika případech i lehký spánek před náročnou produkcí. Sešli jsme se pět minut před šestnáctou hodinou, všichni v černém s bílou kravatou Big Papa, elektronicky doladili strunné nástroje, zapnuli zesilovače a spustili. V tu dobu už ženich s nevěstou tančili a my se do jejich vlnění jen přidali Elvisovou Can´t help falling in love. Tradičně jsme zpočátku nastavili zvukovou hladinu níže a postupně pak přidávali na intenzitě ruku v ruce s naladěním svatebčanů. Hrát se mělo do dva a dvaceti hodin, ale ve skvělé atmosféře jsme končili nejméně o hodinu déle. Potěšilo nás, když jedna z přítomných slečen prohlásila, že se kvůli nám brzy vdá, abychom jí mohli také zahrát. Eva zapomněla po chvíli i na meloun, který prý konzumovala k obědu a zpočátku vyhrožovala, že možná během produkce odejde, tak abychom se tomu nedivili. Nakonec neodběhla od mikrofonu ani jednou a důvod k divení nastal pouze při jejím přestávkovém líčení téměř neskutečných zážitků z dětství. Slyšel jsem v životě už leccos, ale její příběhy ze Sezimova Ústí na sklonku šedesátých let minulého století o Kuřilovi a Benediktovi mně velmi překvapily a obohatily rejstřík mé fantazie. Richardem popisovaná extempore z Vlaku Družby a následného pobytu v Kyjevě v jeho čtrnácti letech pak byla proti tomu velmi slabý čaj a to mu za ně tehdy hrozila dvojka z chování a okamžité ukončení pobytu ve spřátelené zemi, kde zítra již znamenalo včera a kde nebylo problém otočit vodu v řece proti původnímu proudu. Nenašel se však nikdo z pedagogů, kdo by byl ochotný vykonávat nad ním individuální dozor při okamžité cestě zpět a prozradit to pak doma ve škole bylo chápané spíš jako selhání dospělých než dětí. Vše tak vyšumělo do ztracena a zbyly jen krásné vzpomínky. Novomanželé pozvali na oslavu i Lucku Tilleovou, která s námi občas zpívala a ta si za našeho doprovodu znovu zapěla osvědčené hity, při kterých přecházel mráz po zádech, protože v jejím podání zněly fantasticky nádherně. Lucii jsme doporučili kapelníkovi Midibandu a tak od podzimní plesové sezóny bude hlavní zpěvačkou tohoto uskupení, které se tím stane v Táboře pravděpodobně plesovou jedničkou. Náročné na konci akce pak bylo už jen stěhování aparatury do nekonečných schodů, ale i s tím jsme si poradili a o půl jedné po půlnoci jsme zážitky hodnotili u pivka na náměstí. V Havaně nám zavřeli před nosem, v RXku bylo nedýchatelně, u Taverny obsazeno, ve Škochově domě vyděláno, v italské pizzerii u Lva uklizeno a na Besedě zhasnuto. Richard nám koupil pivo u baru v RXku a tak jsme chvíli seděli na kamenných schodech u kašny a hleděli na nesčetné kapoty aut, které připomínaly spíš parkoviště libovolného supermarketu než historické centrum města. Posteskli jsme si, jak je čím dál méně majitelů restaurací ochotných pořádat kulturní akce a čím dál méně ochotných úředníků města podporovat takové aktivity. Naštěstí je však stále kde hrát, i když začínají pomalu převládat privátní akce nepřístupné široké veřejnosti. Je to i tím, že lidé raději investují do věcí než do pocitů a nekonečné umělé TV seriály zadarmo jsou tak blízko. Žádné přesuny, žádná aktivita, zanedbatelné výdaje a obvykle jsou vidět problémy komplikovanější než ty vlastní. My se setkáváme na akcích, bohudík, více s aktivnější částí populace a vlivem této přirozené selekce na nás pak působí pozitivní obohacující energie, díky které stárneme pomaleji, než naši mnozí vrstevníci. Možná se dočkáme i okamžiku, kdy podle Cimrmanova efektu budeme svým překvapeným vnukům sdělovat, že nejsme jejich dědečci, ale bratři a staneme se syny svých vlastních dětí. Děkujeme novomanželům za pozvání, za milou atmosféru a za krásný večer, který jsme takto prožili. Ať se Vám v životě daří.

Záskok

Měli jsme ve druhé polovině června plánované volno před červencovou šňůrou vystoupení, když nám zavolala manažerka restauračního a ubytovacího komplexu na zámku Červená Lhota Alena Čapková. Potřebovala zajistit narychlo zástup za kapelu pro svatební oslavu na 23.6.2007. Z nějakých důvodů nemohla vystupovat kapela původně objednaná a v takových případech je více než nutné požadavku vyhovět. Změnili jsme svůj individuální program a v sobotu odpoledne vyrazili na Červenou Lhotu. Dostali jsme jen stručnou informaci, že budeme hrát pro devadesát lidí a podle počasí buď na zahradě nebo uvnitř. Jméno novomanželů nám manažerka nesdělila. Cestou tam jsme zvažovali, zda se připravit na hraní venku a pro ten případ jsme vyvezli plachtu 8 x 12 m, kterou jsme chtěli přikrýt zahradní slunečníky a vytvořit tak kompaktní zastřešený prostor pro instalaci aparatury, nebo pro variantu hraní v některém z restauračních sálů. Odhadnul jsem, že finální rozhodnutí bude záležet na konkrétním okamžiku, kdy v tu chvíli bude právě obloha jasná, nebo naopak zatažená. Nejprve zvítězila první varianta a tak jsme začali připravovat vystoupení venku. Za deset minut se přihnaly černé mraky a rozkaz zněl jasně, vše přestěhovat dovnitř. Plachtu jsme zabalili a uklidili. Když se pak následně počasí umoudřilo a obloha se opět projasnila, zůstali jsme už definitivně pod střechou. Kdybychom postavili aparaturu venku, dozajista by podle zákona schválnosti pršelo. Myslím, že jsme tím ovlivnili počasí u zámku a vyniknul tak i krásný půlnoční ohňostroj. Svatebčané se bavili na zahradě a při každé sérii za námi přicházeli dovnitř. Bylo jich postupně víc a víc a jak to bývá, v závěru jsme museli spojovat série a hráli téměř nepřetržitě. Při každém pokusu o přestávku jsme to pod tlakem skandování „nemůžou, nemůžou“ vzdali a hráli dál. Snad na žádné akci jsme ještě tolik nepřidávali a měli jsme zároveň radost, že se to svatebčanům líbí. Novomanželem byl jednatřicetiletý Martin Čech, současný obránce extraligového hokejového klubu Moeller Pardubice, který letos na jaře bojoval s pražskou Spartou o titul ČR a tak početnou skupinu svatebčanů tvořili právě hokejisté se svými partnerkami. Jinak o hokeji nepadlo ani slovo, publikum se bavilo skvěle a my s ním. Ženich s nevěstou si za našeho doprovodu zazpívali na mikrofony čechomorské Proměny, kde se nádherně střídá ženský a mužský part a harmonie souznění tak symbolizovala budoucí hezké časy tohoto sympatického páru. Zahradní raut nabízel vše, na co si jen vzpomenete a tak jsme ochutnávali různá masíčka, saláty, gulášek a na konečné vyslazení i vynikající dortové řezy. Děkujeme tímto manažerce Aleně Čapkové za pozvání, novomanželům Martinovi a Aleně Čechovým za bezvadné přijetí, svatebčanům hokejového i nehokejového původu za výbornou atmosféru k hraní, Českému hydrometeorologickému ústavu za rozehnání černých mračen nad Červenou Lhotou a Petru Vokovi za duchovní patronát, který jsme v tomto kouzelném zámeckém prostředí intenzivně vnímali.

Summer of love

Květinovou noc symbolizující akci hippies před čtyřiceti lety jsme přivezli v pátek 6.7.2007 na Rozmarnou u štěchovického mostu. Nebyla samozřejmě v takovém rozsahu, jako legendární třídenní Monterey International Pop Music Festival, který začal 16. června 1967 a vše nastartoval. Navštívilo jej tehdy 200 tisíc fanoušků, což bylo na tu dobu zcela výjimečné. Druhá polovina šedesátých let tak byla dobou zrození květinových dětí hippies a jejich ideálů absolutní volnosti a nezávislosti. Největší rozmach pak hnutí zaznamenalo právě v létě roku 1967 a tato doba vešla do historie pod označením "léto lásky". Tančírna Rozmarná stojí na pravém břehu Vltavy těsně před značkou Štěchovic a tak jsme vlastně nikdy nehráli ve Štěchovicích, ale v Hradištku. První písemná zmínka o obci Hradištko pochází z roku 1310. Od roku 1848 je pak Hradištko samostatnou obcí, jejíž součástí jsou bývalé osady Brunšov, Šlemín, Pikovice a také místní část Rajchardov. Hradištko bylo za první republiky jedním z center trampingu a dodnes zůstává jednou z největších rekreačních lokalit v okolí Prahy. Večer zahájilo stylově vokální pražské dívčí trio Toffees a pak už jsme šli na pódium my. Parket byl od počátku v pohybu a bylo velmi těžké přes vlnící se kontury těl soustředit pozornost na hmatníky nástrojů. Jana Marešová se těsně před akcí vrátila z USA a přivezla nám korálové náhrdelníky z New Orleans, což nám dodávalo tajemnou posilující energii a tak jsme uléhali ke krátkému odpočinku až v pět hodin ráno. Dorazila i skupina motorkářů z Tábora, Petr Kobian s Járou, Jirka Chládek a Jirka Mikšátko s Ivanou alias Bárou, která svými nenapodobitelnými tanečními kreacemi udivovala celý sál. Dívky a ženy dostávaly u vstupu do tančírny květinu do vlasů a tančírna vypadala i voněla po chvíli jako jarní louka. Mnoho příběhů se tu noc odehrálo a bylo to tak krásné, že nešel zastavit čas. Proč to popisovat, je to třeba prožít.

Na počátku i konci světa

V pátek 13.7.2007 jsme se téměř po roce vrátili zpět do Maříže a zdá se, že byla založena železná tradice. Majitelka Oázy (www.oaza-mariz.cz) Markéta nás totiž ihned po akci objednala opět na příští rok ve stejném čase, tentokrát však na sobotu 12.7.2008. Nebudu přehánět, když večírek „Na počátku i konci světa“, jak jsem ho i veřejně na plakátech pojmenoval, prohlásím za mejdan roku a nejen proto, že Markéta zároveň slavila svůj svátek. Kdo tam nebyl, může litovat, protože to bylo hodně velký a trvalo to až do rozednění. Asi trefně jsem poznamenal při následné polední debatě, že do pěti do rána nešlo usnout, když poprvé v historii souboru jsme o půl páté znovu zapnuli komba a hráli U2. Stále bylo pro koho a bylo to téměř nekonečné. Vydržel při životě i žlutý tým studentek servírek, které se staraly po celý čas o spokojenost hostů i naši a ještě stačily na pár kousků tančit. V Maříži se cítí člověk okamžitě jako doma a tak to skoro vypadá, jako že jsme vlastně celý rok někde na cestách a v půli července se vrátíme na skok zpět. Jak jinak si vysvětlit, že Radek odjížděl na hraní s chřipkou, byl v autě velmi skleslý, popíjel domácí lektvar z termosky a stěžoval si na bolest v krku, ochablost hlasivek a celkovou únavu a během produkce postupně ožíval jako bájný Fénix. Psychicky jsme ho podporovali a když si po příjezdu do Oázy naordinoval pár hořkých a studených Plzní, zazněly první tóny, postupně se plnil taneční parket na patinované dlažbě, byla chřipka ta tam. Vše nám hrálo do karet, počasí bylo celý týden mizerné a odpoledne v pátek se vyčasilo, přijelo hodně bezvadných lidí, prý i pan starosta ze Slavonic s chotí a celé osazenstvo rady města, prasátko se točilo kolem horizontální podélné osy, peklo, vonělo a pak konzumovalo. Mimochodem bylo skvělé a výraznější přívlastek lépe vystihující jeho chuť mě nyní nenapadá. Když pak Markéta v polovině večera poděkovala svým výtvarnicím z firmy a celému týmu Oázy za celoroční úsilí, práci a podporu a vyslovila požadavek finančně podpořit nadaci „Cesta domů“, (www.cestadomu.cz) která pomáhá smrtelně nemocným lidem, nikdo nezaváhal ani na okamžik. Jeden den činnosti organizace přijde na 2400 Kč a podařilo se uhradit dvojnásobek. Máme hezký pocit, že se večer lidi dobře bavili a zároveň se podpořily i ušlechtilé a potřebné aktivity. Tradičně jsem si koupil i produkt z mařížské keramické dílny, tentokrát krásný originální sýrovník a rozšířil tak svoji sbírku z loňského roku. Richard koupil na místě rovněž keramické dárky svým nejbližším (tentokrát už na správném místě a nikoli u konkurence ve stanu u rybníku) a tak jsme odjížděli z Maříže naplněni radostí a překrásnými pocity. Velmi nás potěšil mladý pár z Telče, který dorazil na akci na základě upoutávky Rádia Beat (v Táboře FM 98,6 MHz), kdy tato bezvadná celoplošně vysílající stanice avizovala dopoledne v pátek na základě mého e-mailu konání akce jako tip na víkend. (Děkujeme za Bechera). Stihnul jsem po probuzení ještě krátkou procházku k rakouským hranicím po cyklistické a koňské stezce a pak již nastalo tradiční balení aparatury a nakládání. U baru Oázy jsme se ještě rovnali Čiperkou (dvě deci džusu, tři deci vody a hodně, hodně ledu) a při cestě do Tábora ještě zastavili na historickém náměstí ve Slavonicích. Tam jsme ochutnali v místní restauraci neperlivou vodu, nealkoholický Radegast, hovězí vývar s nudlemi, guláš z daňka a svíčkovou se šesti. Silnice byla kolem poledne prázdná a tak jsme se kochali za jízdy překrásnou přírodou v oblasti České Kanady. Určitě sem brzy vyrazím s cyklotýmem na projížďku. Nezbývá než poděkovat Markétě za pozvání a vzornou péči o nás, všem kteří přijeli za výbornou atmosféru, kterou vytvořili a za rok zase na viděnou a na slyšenou. Konec hlášení.

Na Karolíně

O letních prázdninách bychom mohli hrát každý víkend dvakrát a párkrát i v týdnu. Zdviháme telefon velmi často a na některý již obsazený termín máme i další tři nabídky. Nejde bohužel všem požadavkům vyhovět, i naše síly jsou omezené, a hrát v pátek i následující sobotu nechceme. Na pátek 20.7.2007, tedy den před dříve sjednaným vystoupením v Křížově na letním parketu, jsme však nabídku firmy Atal, jež slavila v ten den patnácté výročí své existence, přijali. Především proto, že ředitel firmy chtěl právě jenom nás a také proto, že se akce konala na Karolíně, což je rekreační objekt v krásné přírodě za obcí Malšice ve směru na Příběnice v okrese Tábor zbudovaný z bývalého zemědělského statku. Mají tam koně, velký travnatý dvůr, vkusně vydlážděnou terasu pod přístřeškem a hospůdku, ve které umějí natočit Plzeň, grilovat steaky, namíchat skvělé saláty a ochotně obsluhovat hosty. Tyto silné argumenty nešlo pominout a tak jsme v páteční podvečer dorazili na místo, instalovali aparaturu pod přístřešek a krátce po devatenácté hodině zahájili. Úvodní instrumentálka od skupiny Shadows s názvem Apache sem zapadla jak golfový míček do jamky, i když mě napadá jiné výstižnější přirovnání. Hra byla premiérová pro našeho nového bubeníka Petra Baláše, který přebírá žezlo po Pepínovi 1.8.2007 a toto byla jakási předpremiéra jeho oficiálního vstupu. Pepíno dal v kapele výpověď, ke které shledal pádné osobní důvody a tak jsme stáli před otázkou jak pokračovat dál. Zaběhnutý mechanismus fungoval bezchybně bezmála šest let a my ostatní cítíme, že ještě není čas končit. Hraní nám přináší stále radost a to je emoce pro život zcela nepostradatelná. Kapela není jen o umění muzikantů, ale je velkou měrou o spolehlivosti, pracovitosti, disciplinovanosti, kamarádství, humoru, odříkání si jiných aktivit, ochotě investovat a mít z hraní především radost. Musí nám sloužit i zdraví, bez kterého se neobejdeme a tak se preventivně snažíme čím dál více si jej chránit a opatrovat. Výsledkem tohoto snažení je fakt, že jsme za celou dobu existence neodřekli jediné vystoupení z důvodu zdravotní indispozice. Hledání nového bubeníka nebylo jednoduché, když si člověk představí soubor vlastností, které má taková osoba splňovat. Věkové hledisko jsme tentokrát nebrali v úvahu, protože výběr písniček v repertoáru kapely dnes oslovuje publikum cca od osmnácti do šedesáti let, nechci tím urazit mladší ani starší, kteří na nás kdy byli a do uvedeného rozmezí nespadají. Přijali jsme nakonec po důkladném zvážení devatenáctiletého čerstvého maturanta obchodní školy a současného studenta pražské Ježkovy konzervatoře Petra Baláše. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme nacvičovat celý repertoár čítající asi sedmdesát skladeb a Pepíno nám slíbil, že dohraje vystoupení podle potřeby. Začali jsme zkoušet v neděli 8.7. 2007 a po pěti zkouškách bylo hotovo. Petr je velmi talentovaný bubeník a proto jsme mohli již 20.7.2007 vystoupit, když Pepíno v tento den neměl volný termín. Neváhali jsme proto mladému studentovi kolektivně koupit novou bicí soupravu Roland TD-3KW a tím se začne psát i nová etapa souboru, na kterou se všichni velmi těšíme. Petr nám také velmi snížil věkový průměr, i když si po akci stěžoval, že mu mladé dívky na Karolíně, asi pod dojmem příslušnosti k souboru starců, vykaly. Ujišťovali jsme ho, že to není kvůli nám, ale že je to úcta k jeho umění. Na Karolíně to bylo kouzelné a to nejen z důvodu skvělého a krásného týmu obsluhujících barmanek a servírek, nad kterými se rozplýval nejen Richmond, který je sympatiemi projevovanými k této profesi znám, ale především kvůli společnosti tvořené zaměstnanci firmy Atal a jejich partnery. Bavili se náramně, tančili již od druhé série a radost vyzařovala z jejich duší a tvořila duhovou sálající auru nad Karolínem. Myslím, že ředitel firmy pan Hořejší mohl být spokojen, když se mu určitě jeho představa oslavy naplnila beze zbytku a bylo znát, že všichni přítomní jsou na svoji firmu hrdi a jsou rádi, že k ní patří. Ohňová show sezimoústeckého souboru Pětilistá růže v černočerné tmě působila nádherně a tvořila symbolický vrchol oslavy. Ohně hořely a byly periodicky v harmonickém pohybu ovládány souhrou lidí a tak si určitě ředitel firmy představuje i filozofii Atalu. Lidé musí být vždy zapáleni pro věc, nesmí zůstat na místě a dílo musí být vždy týmovou záležitostí. Úspěch je pak dozajista zaručen. Děkujeme tímto panu řediteli za pozvání a přejeme firmě Atal do dalších patnácti let hodně úspěchů, elánu a všeho, co si jen sami přejí. Když jsme po půlnoci odjížděli z Karolína, blýskalo se a my věříme, že symbolicky na ještě lepší časy.

Pod hvězdami

Zábava pod hvězdami, jak křížovští hasiči v roli pořadatelů nazvali akci, na které jsme v sobotu 21.7.2007 hráli, se po všech stránkách vydařila. Bylo ideální počasí, přišlo hodně lidí, dobře se nám hrálo, čepovali Gambrinus neboli géčko a grilovali klobásky neboli káčka a steaky neboli eska. Křížov je malá obec s necelou stovkou obyvatel asi sedm kilometrů od Vlašimi a když se před několika lety do vesnice přiženil mladovožický muzikant Petr, vybudoval s pomocí dalšího místního nadšence Tondy u bývalé základní školy letní parket. Pódium je zastřešené dřevěnou konstrukcí a od sousedů jej odděluje pouze prkenný plot, za kterým co chvíli kokrhá kohout a kdákají slepice. Pak se objeví hlava sousedky, která vyzvídá, kdy to začne a že určitě přijdou. Na zábavu přišly i místní děti, respektive malé asi sedmileté slečny v dlouhých šatech a tančily kouzelně a bez jakýchkoli zábran již v první sérii, kdy se dospělí ještě ostýchají. Eva pronášela směrem k nám různé peprné poznámky a myslel jsem si doposud, že takových výroků nejsou dámy schopny. Byl jsem ujištěn, že prý ještě daleko horších, ale že se ženy v mužské přítomnosti prezentují v co nejlepším světle a vlastně se stále přetvařují a to že už ona u nás nepotřebuje. Vyčinil jsem jí, že mi to všechno říká až teď, když jsem potřeboval takovou informaci před třiceti lety. Hráli jsme sérii za sérií do půl třetí a parket byl stále plný, radost se dívat. Pak už jsme balili i aparaturu a k pódiu se blížila skupina čtyř děvčat s karimatkami a spacáky. Čekaly až to všechno sklidíme a když jsem vycítil, že pod zastřešeným pódiem chtějí nocovat, oslovil jsem je s dotazem, zda u sebe nemají křídu, abych přesně vymezil prostor, ve kterém budeme na pódiu spát my a ve kterém ony. To je evidentně zaskočilo a protože mám ze zaměstnání nacvičený výraz, kdy se mi vše vyřčené věří, tvářily se i dívky velmi zmateně a představa noclehu v křídou vyznačeném sektoru vedle nás je pravděpodobně děsila. Pak se rozvinula následná diskuze, kdy nám sdělily, že jsou z Mělníku a když to začalo vypadat, že by se už vedle nás spát nebály, začali jsme se bát zase my. Představa, že tam zůstanou spát samotné napospas místním borcům, je nakonec vyděsila natolik, že se raději rychle vypravily pěšky do sousední vesnice, kde očekávaly větší bezpečí. My jsme rychle naskládali vše na co hrajeme do Papamobilu a unikli z křížovského zajetí, kdy na nás pořadatel Tonda alias Pepík číhal u výčepu a sliboval, že střízliví z Křížova neodjedeme. Jeho záměr se naštěstí nenaplnil, protože naše vlastní racionální úvaha důrazně ovlivnila rozhodnutí této závěrečné bitvy se nezúčastnit. Jak se říká, kdo utekl, vyhrál. Nazývám tento druh ranního alkoholismu pitím do polštáře, protože již žádnou radost a uvolnění nepřináší a pouze urychluje dočasné umírání, na které se cítíme ještě příliš mladí.

Aiša

Některá naše vystoupení začínají mít tradici a jsou perspektivně pevně vázána k určitému termínu v kalendářním roce. Tak tomu je i na letní privátní akci Aksamite, která se koná pravidelně vždy poslední červencovou sobotu v areálu firmy v obci Liderovice. Odehrává se to vždy pod širým nebem, jen pro kapelu je připraveno pódium na krytém vleku. Pečou se alespoň dvě prasátka, grilují se hovězí a kuřecí steaky, tečou oba tradiční stupně plzeňských piv, desítka Gambrinus a dvanáctka Prazdroj, viděl jsem ještě panákový a vinný bar a bar s točenou Kofolou. Tak zde jsme hráli v sobotu 28.7.2007 již podruhé pro zhruba dvě stovky lidí z celé republiky a jsme sem pozváni i v příštím roce. Nic se nemá zakřiknout, to jsem si uvědomil, když jsem před časem tvrdil, že jsme kvůli zdravotní indispozici neodřekli v celé historii kapely žádné vystoupení. Ve středu mě přepadla chřipka, silná rýma, zvýšená teplota a bolest kloubů, těla a k mému údivu i vlasů. Omluvil jsem se z plánované večerní zkoušky a zahájil intenzivní léčbu. Blížící se sobotní vystoupení nešlo odřeknout a posílat jinou kapelu je až krajní řešení. Potřeboval jsem ještě alespoň den nebo dva na řádné doléčení, ale nedalo se nic jiného dělat. Coldrex, vitamíny , denní spánek a večer do akce. Je nutné překousnout osobní problémy a upřednostnit zájem většiny, jinak by se organismus kapely brzy zhroutil. Sotva jsme dohráli první sérii, spustil se navíc ještě déšť a museli jsme před ním rychle zabezpečit aparaturu. Stáhnula se plachta se střechy přívěsu a zůstali jsme na půl hodiny uzavřeni v jeho nákladovém prostoru. Nechali jsme si prostrčit dovnitř alespoň pivo a já vysušoval papírovými kapesníky, kterých jsem měl dostatek, kytarové krabičky, na které při překlápění plachty dopadla voda a přestala mi díky tomu fungovat elektronická ladička k akustické kytaře. Má nyní několik dní na vyschnutí a uvidím, zda se probudí k životu. Z těchto důvodů velmi nerad hraji venku, kde riziko zničení aparatury a často i nevlídné klima nepříznivě ovlivňují atmosféru vystoupení. Na druhé straně jsou venku pořádány často zajímavé akce, které je nám líto odmítnout. Když se vyčasilo, plachtu jsme opět vytáhnuli, nastavili zvuk a pokračovali v produkci. Zábava gradovala a o půlnoci vrcholila bezkonkurenčním ohňostrojem. My jsme pokračovali do čtvrt na tři, kdy se zdálo, že publikum je nezničitelné. Více energie jsem v sobě tento večer nedokázal najít a byl jsem rád, že se podařilo akci realizovat a mně dokončit. Vlivem polochorobného stavu jsem vnímal méně i humorné střípky akce, které se určitě na mnoha místech odehrávaly, ale nenašel jsem sílu k jejich pamětnému uchování a písemnému zaznamenání. Vím jen, že s námi zpívala velmi pohledná devatenáctiletá blondýnka Aiša čechomorské Proměny, že jeden bodrý Moravák několikrát během večera vyskočil na pódium a v jedné věci nás dokonce donutil přerušit produkci, protože nebylo jasné, co chce udělat a vše nasvědčovalo tomu, že přemíra českého alkoholu jej donutí k neplánovanému kotrmelci doprostřed našich drahocenných nástrojů. Jak se ukázalo, chtěl jen přidat svůj hlas k písni do právě neobsazeného mikrofonu, ale šanci při své chatrné stabilitě nedostal. Jinak lze konstatovat, že se akce určitě vydařila, že snad moje zdravotní indispozice nebyla až příliš čitelná a že za rok nám bude počasí i zdraví více přát. Eva řídila tradičně dobře na zpáteční cestě navigována Richardem na velitelském místě, pronášela za jízdy do zatáček vtipné řeči a něco mi stále vyčítala, jako že jsem o ní snad neprávem cosi napsal, ale já to už příliš nevnímal, jelikož člověk začne po letech frekvenci ženského hlasu méně slyšet a ještě navíc ta rýma v dutinách :).

Na Říp

V pátek 10.8.2007 jsme proti původnímu plánu volna nakonec odjeli hrát až k Roudnici nad Labem do obce Břežany nad Ohří. Richardovi zavolala organizátorka svatební veselice, která je nějak spřízněna s hochy z Divokýho Billa, se kterými jsme se seznámili při naší produkci na jedné svatební oslavě před rokem na Mlýně Davídkov. Zda to bylo na jejich doporučení nevím, ale zkrátka odkaz na značku DB u nás zabral. Richard a Eva ukončili první část letošní dovolené v centru Třeboně o pár dní dříve a vrátili se domů. Hraní na svatbách se obáváme, jelikož obvykle hrozí účast velmi nesourodé společnosti od mimin až po prababičky v šátcích a trefit se repertoárem do vkusu takto rozmanitého publika je kumšt. Odjížděli jsme tedy z domova s podobnými obavami, ale dopadlo to nakonec lépe než na jedničku. Takovou péči, jaké se nám v Břežanech dostalo ihned po příjezdu, jsme dlouho nikde na akci nezažili. Odjížděli jsme z Tábora v poledne a nebyl čas obědvat. Domácí hovězí polévka a následná svíčková na smetaně se šesti, kterou nám hostitelé podali, nás příjemně překvapily a tak jsme načerpali hned v úvodu potřebnou energii k vystoupení. Publikum roztávalo nejdříve pomalu, protože za denního světla je to vždy trochu těžší, ale v závěru to bylo až na doraz, to už byl sálek příjemně nasvícen svíčkami na stolech, přibarven našimi reflektory a zněly stěžejní hity od Pink Floyd a Deep Purple . Přidávali jsme několik kousků a zpíval s námi na pódiu i taťka ženicha Jirka Hoření, vynikající muzikant, zpěvák a hráč na basu v jedné renomované swingové kapelce. Sklízel pak po právu obrovské ovace a přispěl k dokonalosti celého večera. Byli jsme nadmíru spokojeni, protože všichni na sále byli skvělí, bavili se a když nám na konci děkovali kromě nevěsty a ženicha i jejich rodiče, bylo to víc než dojemné. Dostali jsme na rozloučenou i sladkosti s sebou do krabičky. Po grilovaných masových pochoutkách, které byly vyprodukovány ve vtipně zkonstruovaném zařízení zhotoveném z odpadkového kontejneru, v němž točící se hřídel poháněl připevněný elektromotor a výborném točeném pivku je možnost vyslazení organismu vždy velmi potřebná. Odjížděli jsme půl hodiny po půlnoci, Radka vysadili v Kunraticích, kde bude sbírat inspiraci k hraní z filmového záznamu Jany a Jirky Marešových z jejich letní cesty po Americe a domů pak dorazili kolem třetí hodiny ranní. Premiéru měl tentokrát na pozici bubeníka nový člen Big Papa Petr Baláš, který od 1.8.2007 nahradil Pepína a šlo mu to skvěle. Přejeme mu, aby se mu spoluhraní s námi líbilo a dlouho to tak vydrželo. Hora Říp, kterou jsme po cestě míjeli je posvátná, ale Češi se o ni nedokážou náležitě postarat. Je tam prý podle aktuálních informací a Richardova sdělení jen jeden suchý záchod a podle toho to tam prý vypadá. Začal jsem vážně přemýšlet, z čeho ta hora vlastně nyní je. Jeli jsme nocí Papamobilem po stopách předků, kteří kdysi téměř stejnou trasou určitě mířili z výše popsaných důvodů rychle na jih a jejichž potomky zaručeně jsme. Petr vtipně, možná nevědomky, poznamenal, že nyní na horu Říp už vystupují při významných příležitostech jen sosdemáci a já přemýšlel, zda toto náhodné pojmenování bývalé vládní a nyní opoziční politické strany vychází spíše ze schopnosti jejích členů a příznivců nasávat neboli sosat, či z potenciální schopnosti strany volat o pomoc SOS. Eva hrála v novém velmi slušivém modelu, který si koupila v módním salonu u paní fotbalové maminky Poborské v Třeboni. Částečně jsem pak v zákulisí prezentoval představy, které mě při hodnocení modelu napadaly, ale to nelze přesně popisovat, protože jsem poněkud přestřelil. Však ona mi to Eva zase spočítá, ale zároveň ví, že to bylo míněno, byť v méně povedené, legraci. Děkujeme všem, kteří se zasloužili o naše pozvání do Břežan, děkujeme skvělému publiku, děkujeme za péči o nás, která byla nadstandardní a až se bude v Břežanech zase někdo vdávat či ženit, rádi přijedeme. Nevěstě a ženichovi přejeme krásný život, který popsanou svatební oslavou tak nádherně začal.

Růže z papíru

Na Radimovice u Želče, což je obec na kopci za Táborem, mám vzpomínky ještě z hraní před více jak dvaceti lety, tedy z Husákovy éry, kdy taneční zábavy vytvářely tehdy jakési mikroklima momentální lokalizované svobody. Zajížděli jsme do Radimovic jedenkrát až dvakrát do roka a bylo to tam vždy perfektní. Sál se od té doby nezměnil a na pódiu možná zůstaly i naše (mé a Richardovy) stopy Dé eN A. Tentokrát jsme zde hráli s novým bubeníkem Petrem Balášem v sobotu 25.8.2007 na pouťové zábavě pořádané místní Tělovýchovnou jednotou Sokol. Plánovaný začátek ve 20:30 hodin místního času jsme o půl hodiny posunuli a nastavili jsme to zase v závěru večera. Lidé jsou v létě zvyklí chodit na akce až po setmění a tak jsme na ně čekali. Zamluvena byla předem kromě tří stolů všechna místa na sále, ale myslím, že i někdo na rezervaci místa nakonec nedorazil. Co lidé dělají mezi osmou a devátou večer před plánovanou zábavou netuším, protože já chodím na akce vždy dřív. Zda v tu dobu sledují televizi, uklízejí, perou, večeří, žehlí si oděvy či vztahy opravdu nevím. Je to ideální čas ke zjišťování, že nemáme co na sebe, k předvídání partnerova chování na akci, k varování a připomínání jeho starých prohřešků, k otázkám zda tam také budou ti či oni, k rozboru domácího rozpočtu, k hodnocení hmotnosti a tělesných proporcí atd. Výsledkem takových večerních rozjímání je často prudká změna plánu. Ti, kteří se uvedenému typu meditací úspěšně vyhýbají, pak dorazí na zábavu včas, baví se skvěle a my je za to máme rádi, neb činí radost i nám. Zábava v Radimovicích byla pouťová, což jsem poznal pouze podle přívlastku na plakátech a několika kolotočových atrakcí na plácku před kulturním domem. Skvělá příležitost pro tatíky umístit děcko na labuť a skočit si k Broučkům na jedno. Neúnavně a stále dokola zněly z reproduktoru dechovkové šlágry o patnácti slokách, které měly přilákat střelce krepových růží na špejli či letce na labutích. Žlutou texaskou růži vystřelil pak asi jen legendární básník, cestovatel a muzikant Lumír a obdaroval slečnu Ox nebo se jen chabě o zmíněném domýšlím, když jsem umělý květ letmým pohledem zaregistroval. Obec Radimovice slavila 700 let od svého vzniku a tak jsme čekali, že starostka přednese projev, vyznamená zasloužilé občany, místní sokolové zacvičí jako kdysi v Praze na Maninách, dětičky zazpívají a zatancují, ale nic takového se neodehrálo. Dnes se stávají vesnice satelity měst a duch soudržnosti a pospolitosti se pomalu vytrácí. Architektura vesnice často trpí, zvětšují se okna ve štítu chalup, zámkuje se chodníková dlažba, asfaltují komunikace, ruší se školy, knihovny a chátrají kulturní domy. Oslava významného výročí obce se zkrátka nekonala. Naštěstí se lidé sešli i z jiných míst a tak jsme hráli s radostí po patnáctidenní prázdninové pauze s mírnou nejistotou počáteční zvukové nevyváženosti projevu, za kterou nemůžeme, protože zvuk se nastavuje na prázdný sál a lidé potom akustické poměry svojí přítomností změní. Jezdíme bez sálového zvukaře a korigujeme to na pódiu během produkce podle informací ze sálu. Čekání na informaci trvá celou první sérii a tak ji možná v budoucnosti zkrátíme a vytvoříme z ní jakýsi nultý testovací blok. Do konce září nás nyní čeká nepřetržitá série vystoupení, ve kterých se určitě vše správně usadí. Pro táborskou veřejnost budeme hrát v nejbližší době pouze v rámci Táborských setkání v restauraci U Červeného koně v sobotu 15.9.2007 od 21 hodin. Majitel Víťa Veřtát mi hlásil, že v přední sálové lodi je již polovina míst rezervována a tak doporučuji, kdo tam chcete být, zastavit se a zamluvit si to předem. Žádné vstupné se nevybírá a platí vstupenky na Táborská setkání. U koně to máme rádi, protože je tam vždy klubová atmosféra a lidé jsou velmi blízko nás. Richard si koupil nedávno pro vystoupení pod sebe pravý perský koberec a tak hraje bos. U Červeného koně si proto můžete zblízka prohlédnout a přeměřit jeho chodidla, má to rád. Zda mu to vydrží i v zimních měsících zatím netuším. Je hezké, že roztočům připravil domeček a že se jim v něm bude líbit. Paní Broučková čepovala v Radimovicích Gambrinus, tedy plzeňskou desítku a Prazdroj měla zavřený v sudu ve sklepě. Minule jí prý někteří podezřívali, že míchá desítku s dvanáctkou a tak případným výtkám takto předešla. Pro jistotu pak zamknula do sklepa i soudek s kofolou, homoli cukru, polohrubou mouku, čerstvé rohlíky, čínský čaj a nezbedného vnuka. Kolem půlnoci chtěla přece jenom sud Prazdroje narazit, když vnímala podle poptávky deficit tržby, ale bylo zřejmě už pozdě. Uvařila nám však skvělý gulášek, který jsme po akci doslova zhltali, protože když jedeme na akci z domova odpoledne, je na večeři brzy a během produkce pak není na jídlo pomyšlení ani čas. Bylo to hezké a tak zbývá poděkovat pořadateli Láďovi Křemenovi a jeho týmu za pozvání, za celou organizaci a propagaci akce a někdy třeba naviděnou, naslyšenou a nashledanou.

Někdy příště

V pátek 31.8.2007 jsme jeli na Rozmarnou na hranicích romantické obce Štěchovice. Zahajovali jsme tam na počátku července prázdniny a nyní jsme je ukončovali Benátskou nocí. Byl plný dům a hrálo se nám náramně. Řadím osobně toto vystoupení mezi špičku v naší produkci. Zasloužilo se o to publikum, majitelé Rozmarné, sama Rozmarná svým nádherným originálním prostředím a atmosférou a díky tomu všemu tak trochu i my. Nad ránem jsme si ještě pouštěli v motobaru na plátno DVD záznam skvělého koncertu Davida Gilmoura z Pink Floyd než nás kolem páté přemohla definitivní únava a zalehli jsme ke krátkému spánku. Dostali jsme pak i nabídku hrát na Rozmarné Silvestra a pokud dojde k definitivní dohodě s Markétou a Leonem, rádi nabídce vyhovíme. O víkendu jsem kvůli osobním povinnostem nestihnul napsat podrobnější příběh z akce a tak jej píši až téměř po týdnu ve stručné nevtipné podobě. Nechť je tento zápis brán pouze jako historická evidence rozmarné hry na konci prázdnin roku 2007 a o něco vtipného se pokusím až někdy příště.

Svatba v Koruně

Koncem července mě oslovila prostřednictvím e-mailu slečna Ivana V., zda bychom jí nezahráli v pátek 7.9.2007 na svatbě a tím jsme zahájili vzájemnou elektronickou komunikaci, při které já předkládal argumenty proč to nejde a slečna Ivana na oplátku zase proč by to jít mohlo. Její odpovědi byly vtipné, pohotové, inteligentní, bezchybné, přesvědčivé a hlavně z nich bylo cítit, že to máme být právě my, kdo na její svatbě má hrát. Vyvrátila postupně všechny mé obavy i poslední argument, že hrát pod širým nebem na zahradě, byť v kouzelném prostředí České Kanady ve Smrčné u Nové Bystřice, je rizikové, protože počátkem září se může začít někdy i topit a trvalý déšť není výjimkou. Ihned byl k dispozici sál Koruna na náměstí v Nové Bystřici jako studená a dešťová varianta. Ten případ skutečně nastal, protože týden před akcí stále pršelo a ve vyšších polohách hlásili dokonce sníh. Rozhodnutí o hraní uvnitř bylo pak jednoznačné. V pátek 7.9.2007 odpoledne jsme tedy naložili aparaturu a vyrazili k jihu. E55 byla tradičně ucpaná a tak jsme Evu a Petra vyzvednuli v Sezimově Ústí po cestě. Petr jako čerstvý konzervatorista dorazil z Prahy vlakem před šestnáctou hodinou a v autě nám pak sděloval svoje první dojmy ze studia. Do třídy chodí s muzikálovými herci, s různými Superstars a celé pondělí má volno. Sladká to studentská léta. Ještě si to dokážu sám vybavit a i po mnoha letech musím přiznat, že jsou to dodnes také pro mě nezapomenutelné okamžiky ovlivňující celý život. Když jsme se konečně prosoukali Planou nad Lužnicí, bylo na silnici už volněji a U Sloupu po odbočce na Jindřichův Hradec už to jelo plynule. Přijeli jsme na náměstí do Nové Bystřice a zastavili před kulturním domem Koruna, kde se svatební oslava odehrávala. Na pódiu hrála zrovna znojemská cimbálovka a tu jsme po hodinové přípravě vystřídali my. Začali jsme asi dvacet minut po devatenácté hodině a k našemu údivu se již na zvukovou zkoušku začal plnit taneční parket. Svatební oslava byla dokonalá do posledního detailu, i se stěhováním aparatury do schodů a zpět před a po akci nám pomáhali svatebčané. Sál byl velmi příjemný a publikum stoprocentní. Je radost hrát pro lidi, kteří se dokážou bavit tak, jako tomu bylo v Nové Bystřici. Občerstvení bylo připravené doslova podle našeho gusta. V okénku u výčepu si každý mohl natočit do půllitru Plzeň sám a na stolech hned vedle bylo značkové znojemské víno vybraného ročníku. Z nerezových nádob na stolech v předsálí pak voněly masové a omáčkové pochoutky, domácí trojúhelníkové nadívané knedlíčky a rýže a každý si mohl ochutnávat podle libosti co chtěl. To vše doplňoval ještě studený raut s uzeninami, sýrem, kuřecími stehýnky, speciální sekanou, saláty, ovocem i sladkostmi. Na rozloučenou jsme dostali ještě od novomanželů výslužku, koláčky a cukrovinky do krabičky a tak ze mě měli radost i doma u snídaně. Museli jsme skončit před půlnocí, abychom dorazili domů včas a mohli se trochu vyspat, protože již dnes, tedy 8.9.2007, hrajeme opět na svatební oslavě přátelům v Táboře. Aparatura zůstala naložena v Papamobilu, který pak byl bezpečně zaparkován. Ve dvě po půlnoci jsme ulehli k spánku a tak budeme dnes dostatečně odpočati k nové produkci. Jen Richard oděn do obleku středověkého zbrojnoše bude přítomen přímo u obřadu, protože se bere dvojice z šermířského spolku Táborští kupci a jeho agentura s nimi úzce spolupracuje a kamarádí. Závěrečné poděkování patří v tomto příběhu především novobystřickojindřichohradeckým novomanželům Šolovým za milé přijetí, bratrovi ženicha Jakubovi Šolovi, který se o všechno dokonale staral, svatebčanům, kteří byli skvělí a personálu Koruny za bezchybný servis. Z našeho pohledu neměla oslava jedinou chybu. Ať se vám v životě moc a moc daří.

Létající koberec

Hrát dvojáka, neboli dvě vystoupení následující těsně po sobě, je velmi náročné a tak se mu obvykle vyhýbáme a odmítáme nabídky. Ne vždy se to však podaří. Když je akce zajímavá, je na dobrém místě a s lidmi, kteří o naši účast speciálně stojí, snažíme se vyhovět. K takové situaci došlo na víkend 7. a 8. září 2007. Nešlo odmítnout ani jedno vystoupení a tak jsme hráli obě. V sobotu 8.9.2007 to bylo na domácí půdě, v restauraci U Červeného koně v Táboře, kde se konala svatební oslava Katky a Standy Kafkových. Patří oba do šermířské skupiny Táborští kupci a tak i jejich svatební kostýmy odpovídaly duchu středověku. Nejdříve jim hrála jedna skupina historickou hudbu a po sedmnácté hodině nastal přesun do šedesátých let dvacátého století, odkud čerpáme zdroje pro naše hraní především. Novomanželé se převlékli do civilu, historický oděv je prý těžký, a oslava nabírala postupně obrátky. V salonku vedle hlavní místnosti porcoval Víťa prasátko, které se podávalo s křenem, hořčicí a chlebem. Bylo výborné a jen se po něm zaprášilo, jde-li to vůbec. Společnost byla tradičně svatebně veselá, sytá a tancující. Vydrželi jsme hrát asi do půl dvanácté a ještě po hře pronášeli životní moudra, na která se cítíme být specialisté. Petr, nový mladý bubeník našeho hudebního seskupení, nám občas sděluje svoje zážitky a pocity z osobních dobrodružství a my pro něj máme vždy chytrou odpověď, návod jak na to, protože jsme to samé už před lety také prožívali a dopředu víme, jak to všechno dopadne. On nám následně po týdnu potvrzuje, že jsme měli pravdu a tak se to stále opakuje. Život už je takový, že se doba mění, ale určité situace mají stále stejná vyústění. Richard hrál tradičně bos na svém létajícím koberečku, který si střeží jak oko v hlavě. Má pod něj speciální protiskluzovou podložku, kterou však U Červeného koně nepoužil, jelikož tam už jeden koberec je a tak nic neklouže. Sklouzl jen vinný střik umístěný neopatrně na jeho kytarovém kombu, protože hudba je v každém případě kmitáním a tak se sklenice v jeho rytmu vlní a posouvá. Následně se pohár převrátil a jeho obsah perský kobereček vsáknul. Náraz živoucí kapaliny byl tak prudký, že kapky pokřtily i mé kytarové krabičky, napěťové adaptéry a proudové zásuvky. Během produkce, kterou nechcete přerušit, pak promýšlíte důsledky ohrožení aparatury nebo života. Publikum to hbitě postřehlo a špičkovalo Richarda, že mně se určitě nic stát nemůže, neboť mám obuv s izolující podrážkou, ale on že je bos a to je daleko nebezpečnější. Dopadlo to dobře, vysušil jsem kapky dlaní a v pokleku mě zaujaly Richardovy boty, které má srovnány vedle sebe pod kombem jako když uléhá k spánku v podsadovém stanu na dětském letním táboře. Kouzelná podívaná. K vidění to bude i za týden na stejném místě, kde od 21 hodin vystupujeme pro nejširší veřejnost v rámci Táborských setkání 2007. Koberec bude v tu dobu určitě už zcela chemicky ošetřen a dokonale vyluxován. Možná k němu budeme vozit ještě multifunkční botník s popelníkem a lepící podložkou pro ukotvení nápojových pohárů. Prosím paní pedikérku, aby Richardovým chodidlům věnovala tento týden zvláštní péči, neboť se přijde podívat mnoho lidí. K Vánocům mu koupím pantofle, aby se nemusel při cestě na WC stále obouvat a šněrovat. Děkujeme novomanželům Katce a Standovi za pozvání, bylo to milé, příjemné, dokonale zabezpečené a i když to bylo hezké, pevně doufám, že to už ve Vašem případě nikdy nezopakujeme. Ať vám to vydrží až do konce života.

Jiná móda

Když jsme před týdnem hráli U Červeného koně v Táboře na privátní akci, využili jsme toho a nechali aparaturu zamčenou ve skladu objektu a tím jsme ušetřili jedno stěhování po schodech nahoru a jedno dolů. Na Táborská setkání, v jejichž rámci jsme vystupovali v sobotu 15.9. 2007 na stejném místě, jsme pak aparaturu měli připravenou už rovnou v restauraci a mohli jsme přijít jen s nástroji. Všechna místa byla rezervována dlouho dopředu a ti co volali v týdnu před akcí, již žádné místo nesehnali. Z tak velké poptávky máme obrovskou radost, na druhé straně nás mrzí, že není v Táboře jediná hezká místnost, kam by se všichni, kteří chtějí, pohodlně vešli. Různé neútulné Palcáty a Střelnice se sice nabízejí, ale tam zase nechceme my. Jediné vhodné a zatím nevyužité prostory jsou nyní v areálu Kotnova, ale zda by v nich někdo z táborských podnikatelů dokázal provozovat hudební restauraci, si nedokážu představit. Naráží to vždy na stejný problém. Být v pronájmu u Dvořáka, zaplatit nějaký milion předem a ještě si to za svoje prostředky vybavit. Na to dojela Střelnice, která byla dovybavena za uvedených podmínek střídmě, bez odpovídajícího vkusu, srdce a zájmu provozovatele a podobně dopadne asi i Kotnov. Pozitivní je to, že objekty alespoň z venku vypadají hezky. Uvnitř jsou však mrtvé a pokud je nekoupí celé někdo schopný s invencí a elánem, časem opět zchátrají. Kupní síla v Táboře klesla nebo se přesunula do hypermarketů na periferii města a investice do velké a vkusné restaurace v historickém centru je nyní asi příliš riziková. Na druhé straně se ukazuje, že dnes lidi už do něčeho polovičatého a provizorního nechodí rádi. Dodělávat interiér za provozu je téměř smrtící. Musí to být najednou všechno hotové a se solidním personálem a službami. V dnešní době je to však velmi těžké, neboť nejsou téměř na nic lidi, myslím tím ty správné lidi. Jezdíme hrát proto čím dál více mimo Tábor. Dojem z hraní U Koně máme dobrý, i když jsem musel řešit technický problém s kytarou, když se uvnitř elektrického systému přerušil kontakt na kostře a bylo jej nutné připájet. Radek měl naštěstí u sebe správné šroubováčky a nožíky a u Víti se našla páječka s cínem. Poslal jsem sice syna Michala domů pro náhradní kytaru i páječku, ale než dorazil, byla porucha odstraněna. Mohli jsme pak v klidu pokračovat v produkci. U Koně se tentokrát částečně střídalo publikum, protože naše produkce patří na Táborských setkáních k nejdelším. Publikum doznávalo širokého věkového rozmezí, neboť na bubeníka Petra přišli jeho vrstevníci a vrstevnice a na nás také. Hráli jsme od devíti hodin večerních do tří hodin ranních a ti co s námi vydrželi celý večer, byli pak lehce rozeznatelní podle oblečení, neboť jak jsem v závěru pravil, začali jsme hrát, když venku byla ještě jiná móda. Mého výroku se chytila právě přišedší pracovnice Odboru kultury MÚ v Táboře Jana Nováková a odvětila, že je to na nás vidět. V duchu vzájemného špičkování jsme pak zvesela dohrávali repertoárové hity a publikum si vyžadovalo stále přídavky. Keťasku si s námi zahrál skvěle na foukací harmoniku i Jirka Fišer z Černých mostů, se kterým jsme ji hráli v trochu jiném aranžmá již na konci osmdesátých let ve společné kapele Orion. Měl jsem radost, že dorazili z Prahy a Brna i moji někdejší spolužáci ze střední školy, Fanda Hable a Pavel Lokaj, s kterými jsme zakládali v šestnácti letech první kapelu a mě to od té doby nepustilo. I když vyčerpaní, přesto šťastní jsme po odstěhování aparatury u Chlastánku na náměstí hodnotili nad klobásou, kuřecími steaky, pivem a kávou celou akci. Bylo pět ráno a chlad odsával poslední zbytky naší energie. Nastal čas k spánku a tak jsme poslechli vnitřní hlas a učinili tak. Děkujeme širokému a početnému publiku, Víťovi Veřtátovi od Koně a jeho personálu, Odboru kultury MÚ v Táboře, kamarádům a kamarádkám, svým rodinám a všem, co nás svojí účastí podpořili, neboť nás nutí i do budoucna k aktivitám, které nám zcela určitě prospívají. Za pomoc při stěhování děkujeme Danovi Marešovi a Zdeňku Burešovi, kteří měli v závěru více sil než my a ty nejtěžší kusy přepravili vzhůru do schodů sami.

Hodiny

Názor na cokoliv se vyvíjí a vždy záleží na úhlu pohledu, z kterého situaci posuzujete a tak se dá říci, že na všem v životě je vždy něco pozitivního i negativního, jedno vrůstá do druhého a zároveň z něho i vyvěrá. Při zakládání skupiny jsme vymezili typy akcí, na kterých hrát budeme či chceme a na kterých ne a svatební veselice patřily k těm, na kterých ne. Pak začala postupně vzrůstat poptávka po takové produkci a když je to pro kamarády a příznivce, nedalo se dlouho těmto tlakům odolávat. Nakonec se akce vydařily a tak už je striktně neodmítáme jako v počátcích existence Big Papa, i když přísnému výběru podléhá tato forma produkce i nadále. Rozhodně nebudeme hrát na svatbách komukoliv, kdekoli a kdykoli. Když na akci jedeme a v autě probíhají nekonečné diskuze, pronášíme leckdy i věty, které se zapisují do historie kapely a podobně jako hlášky z českých filmů si je později připomínáme. Mnohé nejdou ani zveřejnit, protože jejich filozofii rozumíme pouze my, kteří jsme to prožili a to je takový tajný interní a uzavřený svět kapely, náš humor pomáhající překonávat únavu, kterou tento koníček také přináší. Tak se mi jen vybavuje v souvislosti s hraním na svatbě památná věta, aniž bych měl cokoli vůči starší generaci, ale zazněla v souvislosti vzájemného špičkování s Richardem, protože oba máme svoje agentury a tak nějaké akce zajišťuje on a nějaké já. Když jedeme na jeho akci, vyslechne si všechny připomínky on a naopak. „Richarde, jestli na té svatbě bude jediná bába v šátku, tak nehraju“ :), hlásil jsem mu po cestě na veselku kamsi kdysi, kterou zařizoval on a takové podobné výroky pak směřují i ke mně, pokud za akcí stojím já. V sobotu 22.9.2007 jsme měli hrát na třech akcích, v Praze na Vinohradském vinobraní, v Louňovicích pod Blaníkem na místních oslavách a na svatební oslavě P. a B. Š. v Táboře. Vybrali jsme svatbu, protože novomanžele známe a oni si přáli právě nás, do Prahy jsme nejeli, bylo to rizikové vystoupení venku a o vystoupení v Louňovicích jsme se dozvěděli z plakátu, kam nás bez našeho vědomí pořadatelé uvedli a nic s námi nesjednali. Oslava byla připravena v hangáru na letišti na Čápově dvoře v Táboře a tak jsme při instalaci aparatury pozorovali vzlétající a přistávající letadla a atmosféra jak z obrazů Kamila Lhotáka byla nádherná. Večer se ochladilo a tak se dveře hangáru zavřely a mohlo se hrát naplno. Venku se točila nad ohněm prasátka a beran, uvnitř bylo pivo, kofola, víno a podle stavu několika svatebčanů asi i tvrdý alkohol. V takovém množství lidí se nedá ručit za každého a pár jedinců bylo tzv. na facku, jednu hned a druhou preventivně za to co udělali, když je nikdo neviděl. Např. jeden mladý borec od motorek cítil touhu ukázat před půlnocí co umí on a jeho stroj, vjel do hangáru, předvedl několikero hodin a výfukovými plyny vyhnal během pěti minut všechny ven. Muselo se větrat půl hodiny a čekal jsem každou chvíli, že se mu stroj vymkne z kontroly a vletí mezi nás do aparatury. Jiný chlapík, který asi nebyl z příbuzenstva, ale nějakým způsobem se vetřel do přízně oslavenců, zas každého včetně nás nekonečně otravoval a tak mu co chvíli kroutil někdo nosem a on nepřestával a nepřestával, až ho nakonec vynesli do polí. Třetí týpek také mnoho moudrosti nepobral, i když by se to od něj v jeho věku druhé poloviny života čekalo a on jen ztemněn alkoholovým koktejlem dle vlastního receptu sprostě nadával všem okolo, protože se mu nedostávalo pozornosti, jakou si představoval. I to se stává, ale bylo to ojedinělé extempore a jinak bylo vše zabezpečené na vynikající úrovni. Hráli jsme asi do půlnoci a pak už pokračovala zábava s reprodukovanou hudbou. Čekalo nás následně nedělní vystoupení v Novém Boru a museli jsme nechat odpočinout těla i hlasivky a tak jsme jeli domů. Děkujeme za pozvání, až na pár výše popsaných střípků to bylo skvělé a přejeme hodně štěstí do života.

Hynku, Viléme, Jarmilo

V neděli 23.9.2007 jsme po obědě vyrazili hrát k severu. Bylo to asi nejvzdálenější místo od domova, ve kterém jsme zatím účinkovali. Nový Bor je malebné sklářské městečko v severozápadním pohraničí České republiky, kousek za Českou Lípou. Byli jsme pozváni agenturou, pro kterou jsme již dříve vystupovali, a která zajišťovala program při předávání cen v rámci Mistrovství Evropy v Rallyecrossu v Parkhotelu v Novém Boru. Prostředí hotelu bylo luxusní a tak jsme si to řádně užívali. Zpívali si s námi Švédové, Norové, Finové, Britové, Estonci, Češi, Italové, Maďaři, Poláci, Němci, Francouzi, Belgičané a další, které si nevybavuji a odezíráním ze rtů rodilých mluvčích jsem mohl kontrolovat správnost námi prezentovaných textů v angličtině. Švédové tančili v ponožkách národních barev, tedy v jedné žluté a druhé modré, Italové v červených klubových dresech a za komika večera byl Estonec, který se stále plazil po zemi a tahal za sebou bezvládné nohy. Občas lezl i po čtyřech za servírkami až do kuchyně, odkud po chvíli vyběhl a tajemně se tvářil. Zvláštní humor, ale bylo to v jeho podání úsměvné, když servírka kráčela sálem nic netušíc a za ní po čtyřech k obveselení celého sálu pochodoval čiperný pejsek. Možná kroutil i ocáskem, ale nebylo to vidět. Je pravda, že jsme pro takovéto publikum ještě nehráli a zjištění, že ze dvou set přítomných lidí je 195 mužů, nás docela pobavilo. V obráceném poměru už jsme hráli, ale toto? Bylo to moc a moc zajímavé. Lépe by asi popsalo svoje dojmy pět přítomných slečen či žen. Seznámili jsme se s čerstvým mistrem Evropy Tomášem Kotkem, který nám ukázal zblízka pohár a mně vysvětlil, v čem spočívá tajemství Rallyecrossu. Spali jsme přímo v hotelu a ráno snídali ze švédských stolů se všemi závodníky a jejich týmy. Návrat domů krajinou pod Bezdězem byl romantický stejně jako Máchovo dílo a i do Papamobilu pronikalo táhlé volání Hynku, Viléme, Jarmilo. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje… bylo to tak doslova … krásný den.

Slunečný hrob

Ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe v Revoluční ulici těsně u OD Kotva v Praze jsme hráli již několikrát a tak už jsme smířeni s náročným stěhováním aparatury dlouhou pasáží a do schodů až do 1. patra objektu starého kina, jehož střecha se o přestávkách odsouvá a dým z cigaret nenapravitelných kuřáků pak stoupá vzhůru do atmosféry našeho hlavního města. Domnívám se, že po vzoru vyspělejších zemí Evropské unie bude už brzy schválen zákon o zákazu kouření v restauracích a zaskočí všechny závislé zcela nepřipravené, protože dnes je evidentně jakékoli omezování druhých nezajímá. Pokud to nějaká strana vloží do svého programu, má můj hlas. Za výše uvedených podmínek jsme ve středu 17.10.2007 hráli na výše uvedeném místě a přes všechna zmíněná negativa byl večer více než nádherný. Když jsme zahajovali úvodní sérii, byl už stav fotbalového zápasu s Německem 1:0 a obavy, že v termínu klíčového zápasu o postup na ME 2008 přijde málo lidí se nevyplnily. Bylo plně obsazeno a dokonce mi připadalo, že publikum filtrované od ortodoxních fotbalových fanatiků je kulturně citlivější. Vznikla během večera nádherná atmosféra a v závěru jsme museli několikrát přidávat za bouřlivého potlesku a skandování. Večer byl jako už několikrát mezinárodní, což se v kosmopolitní Praze dá již dnes očekávat a tak jsme vítali maďarskou lékařku a bulharského doktora a české zdravotní sestřičky, spoustu českých vysokoškoláků, kteří se mohou takto bavit během semestru i uprostřed týdne. Přišel i Vláďa Wildt, muzikant a renomovaný zvukař a improvizovaně vsadil dvě španělské písničky. Kapela se okamžitě přidala a byla to velmi podařená vsuvka programu. Skončili jsme v jednu po půlnoci a s pomocí kamarádů stěhovali všechno zpátky do Papamobilu přistaveného těsně ke kotevní pasáži. Noční Prahou projížděla pak bezchybně Eva a tak jsem využil dobu návratu do Tábora k povinnému spánku, neboť mě ráno čekaly pracovní povinnosti. Bez dovolení jsem ke svému pohodlí použil polštářek, který nechal v autě Tomáš Waschinger (Tome, děkuji), bubeník z Bandu Petra Muka, protože Petr právě absolvuje sérii koncertů po celé České republice v rámci svého podzimního turné a jeho Band jezdí Papamobilem. Našeho nového bubeníka Petra Baláše měl přijít zkontrolovat jeho pražský učitel, bubeník od Blue Effectu, Václav Zima. Začali jsme právě zkoušet jejich legendární hit Slunečný hrob, který zazněl i v neméně legendárních Pelíšcích a když mi Petr nahlásil, že se možná přijde podívat i samotný skladatel hitu, kytarová legenda Radim Hladík, mírně mi podklesla kolena. Všichni muzikanti vědí, jak se jim hraje pod takovýmto dozorem. Tak až někdy příště. ....suchá hlína tady, bez kvítí bez vody, já na ní tiše poklekám, vzpomínkou pocta se vzdává...loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu. (...úryvek z písně Blue Effectu z šedesátých let, Slunečný hrob). Nádhera.

Kladno, to je to město

Na pátek 26.10.2007 nás objednala pražská agentura Part, a.s. na privátní akci do Kladna a tak jsme jeli. Protože jsou její akce vždy perfektně zabezpečeny, nemusíme předem podrobovat organizátory důkladnému zkoumání předmětu objednávky, jak to, a oprávněně, činíme v jiných případech. Hráli jsme v Hotelu LaPark na svatební oslavě novomanželů, které nebudu jmenovat, jelikož ctím privátní charakter akce. Stropní podhled sálu zaručoval výbornou akustiku prostoru a tak se nám hrálo báječně, především pak v tónině G, jelikož obří lednice na nápoje umístěná u vstupu sálu zněla právě v tónu g. Servis byl více než skvělý a nedalo se ubránit ochutnávkám všech produktů, pod kterými se doslova prohýbaly stoly. Plzeňské pivo bylo dokonale ošetřené a vypadalo jako z katalogu, teplý i studený raut nabízel různé speciality, které jsme postupně konzumovali a přípitkem pravým šampaňským jsme uzavírali hezký večer. Nejdříve vlažněji a když nám číšník později ukázal vinětu a sdělil, že nákupní cena jedné láhve činí 900,-Kč, začalo nám chutnat ještě víc. Radek konstatoval, že nás komunismus drtí a měl pravdu, protože jsme během večera pili pivo, whisky, kávu, šampaňské, džus, jedli řízky vepřové i kuřecí, hovězí guláš, grilovanou vepřovou kýtu s křenem a hořčicí, zeleninomasovou roládu, hroznové víno, banány, sýrové závitky, saláty, větrníčky, indiánky atd. Svatební ohňostroj byl rovněž krásný a konečně jsem pochopil o čem psal Antonín Zápotocký ve velkolepém díle Rudá záře nad Kladnem. Krásně zněly i následné hity, které pouštěl po naší produkci legendární radiožurnálový DJ a moderátor Martin Hrdinka. Z Kladna domů pak řídila Eva, ani nevím proč, zřejmě jí to baví, ale řídila bez chyby, protože jsem se za jízdy ani neodkopával a když v půl páté nad ránem bezpečně přistála u staroměstské základny, tleskalo jí celé osazenstvo Papamobilu. Ředitel hotelu LaPark si vyžádal naší vizitku a tak se dá očekávat, že jsme v uvedeném místě nehráli naposledy. Hezký večer.

Nostalgický návrat

Když nepočítám lednové účinkování na plese sportovců, kam chodí lidé především kvůli příslušnosti k sportovnímu klubu či oddílu a akci samotné a je téměř jedno, kdo tam hraje, pak jsme se v sobotu 17.11.2007 vrátili na Hotel do Sezimova Ústí po osmnácti letech. Tentokrát to bylo o nás a dá se říci, že každý, kdo si zakoupil vstupenku, věděl kdo bude hrát. Protože byl sál vyprodaný v předprodeji, návrat byl nejen nostalgický, ale i velmi příjemný. Začínali jsme o půl deváté a proud zábavy byl nepřetržitý. Vystupoval mistrovský pár v bloku latinskoamerických tanců, duo Light of Darknees s neonovou show, mistr ČR Václav Vognar s barmanskou show a v závěru i legendární DJ Vláďa Kostínek neboli Kosťa s hity šedesátých let. Vše sledoval pozorně i starosta Sezimova Ústí Bedřich Beneš s chotí a Sbor moravských učitelek, který měl v závěru také zazpívat, ale bohužel pro absenci či hlasovou indispozici sbormistryně z vystoupení sešlo. Budeme se těšit příští rok. Dámy to vynahradily skvělým úvodním tanečním vstupem a publikum je oprávněně považovalo za taneční formaci, která 1. Sezimoústecký retroples zahajuje. Od té doby byl parket stále plný a nebýt svazující trémy z domácího prostředí, hrálo by se nám určitě ještě lépe. Eva přinesla do zákulisí asi třicet řízků, které smažila od rána a bramborový salát ve dvou mísách. Slavili jsme tak předčasně malé Vánoce a nechyběly ani dárky vyhrané v plesové tombole. Akce se rodila ve velmi krátkém čase a Veronika Dušáková z pořadatelské agentury RichART odvedla perfektní práci, za níž jí patří poděkování nejen kapely a ostatních účinkujících, ale i sezimoústeckého publika, které to vyjádřilo jednak svojí přítomností a také báječnou atmosférou na sále. Mohla by to být tradice.

Cesta do pravěku

Příběh spojený s vystoupením na Vávrovce v sobotu 1.12.2007 je psán nezvykle až po několika dnech, neboť nikdo tak nechce učinit za mě a já po náročném víkendu stále zápasím s virózou, která mě oslabuje, polévá zimou a vynucuje si průduškový kašel, kterým otravuji všechny ve svém okolí. Dnes se to o milimetr posunulo k plusu, ale prý ještě není vyhráno. Krizi mám podle sdělení jedné kolegyně očekávat ve čtvrtek. Tak raději sepisuji tyto řádky dnes, aby zítra nebylo pozdě. Bál ve stodole tematicky zaměřený jako Cesta do pravěku byl dokonale dramaturgicky promyšlený a také bezchybně realizovaný autorem a šéfem Pavlem Čulíkem z proslulé outdoorové agentury Echo, která v hlubokých lesích na Veselskonadlužnicku a Kardašovořečicku pořádá po léta všechno možné i nemožné a díky tomu se tam sjíždějí kamarádi ze všech konců republiky, aby si zablbli, poklábosili a pobavili se. Nikdy nevím, jak se tam dopravují, protože mezi prvními přijíždíme my a vidíme jen slečnu za barem a Pavla. Chystáme aparaturu a upíjíme Plzeňské, Richard Bechera, aby nemusel řídit nazpět a Eva vodu, aby naopak řídit mohla či musela. Od dvaceti hodin už se hraje a lidé postupně roztávají. Všichni jsou tento večer pravěcí lidé a tak Richard rychle improvizuje a přetextovává za pochodu Traktor Zetor od Visáčů a do známého riffu, kterým zdobíme přestávkovou znělku, řičí: „Je to člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Po několikerém opakování se znělka ujímá a když se o přestávce na baru osvěžujeme, slyším přicházejícího hocha s písní na rtech … „Je to člověk, opočlověk, je to pračlověk.“ Bylo vítáno vše co začíná předponou pra, tedy i Pražáci, prasata, pralinky, pravda, pracanti i pracovníci, praktikantky, pravnuci i pravnučky, prádlo, prapory, Prazdroj, prázdniny, právo, pravice, pravidelnost, pragmatismus a prachy. Kostýmy účastníků a především účastnic odpovídaly převážně době lovců mamutů a bylo se opravdu na co dívat. To pak člověk občas sáhne na hmatníku kytary i o políčko vedle. Hráli jsme do dvou a pak se ještě promítal kouzelný film R r r r. To už jsme balili cajk, ladili GPS pro návrat domů a přesto, že na nás Máňa z navigace pořád řvala, že máme jet přes Kardašovu Řečici, neposlechli jsme ji a jeli do Veselí nad Lužnicí. Musela to stále přepočítávat, ale co by chtěla za ty PRAchy. Dojeli jsme ve čtyři na základnu a v půl páté byli v posteli. Náročná , ale krásná dvanáctihodinovka. Děkujeme za pozvání, byli jsme spokojeni. Snad jsem to odmarodil jenom sám.

Jů a Hele

Na pátek 14.12.2007 jsme dostali od pražské agentury Part nabídku k vystoupení, kterou jsme dlouho zvažovali. Nakonec jsme si řekli, že zkusit se má všechno a tak jsme se neobvyklé příležitosti k vystoupení chopili. Hráli jsme hodinový koncert v NC Stodůlky v Praze. Bylo pro nás postavené krásné pódium a zvuková aparatura ovládaná profesionálním týmem zvukařů. Nám stačilo přijet do parkovacího prostoru pod nákupním centrem a vyzvednout si za 10,-Kč nákupní maxikoše na kolečkách. Měli jsme jich celkem pět a do nich naložili aparaturu z Papamobilu. Bylo hračkou dopravit vše na jeden zátah eskalátorem do 1. patra až k pódiu. Na instalaci nám stačila půlhodina a tak zbyl ještě čas na posezení u kávy a výhodný akční nákup typu „Kup si cokoliv a my ti dáme to samé ještě jednou zdarma.“ Pořídíte tak vánoční dárky pro dvojčata s polovičními náklady. V 17 hodin se mohlo začít. Pořad vtipně moderoval radiožurnálový Martin Hrdinka, který tentokrát nebyl DJem a tak jsme veškerou hudbu produkovali živě my. Hudební pořady v NC Stodůlky pořádá Part agency a.s. vedená Pavlem Poledňákem a pravidelně se zde střídají různí umělci a formace. Na plakátu jsem tak mohl číst vedle nás i jména jako Roman Vojtek, Heidi Janků, Dan Nekonečný, dvojice komiků Josef Alois Náhlovský a Josef Mladý a dokonce i legendární Hele a Jů. Hezká parta, že? Poznamenal jsem, že to je první etapa naší komercionalizace a druhá nastane, až si navlékneme masky Hele a Jů sami. Kdo je uvnitř, stejně nikdo nepozná:) Ne, ne, to určitě nenastane, stále upřednostňujeme akce pro naše skalní posluchače, ale tato malá odbočka ze standardu byla výjimkou potvrzující pravidlo. Nakonec jsme nalezli vnímavé publikum i na takto neobvyklém místě a určitě se tím rozšířily řady našich příznivců. Dostali jsme zde nabídku k hraní na jedné významné srpnové akci a protože na Rozmarnou do Štěchovic je to z Prahy coby kamenem dohodil, určitě se během týdne také vyprodají poslední místa na Silvestrovskou oslavu, kde hrajeme (www.rozmarna.cz). Na zpáteční cestu z Prahy jsme zapnuli GPS, která se pomalu stává další členkou kapely, jelikož nám do sladkého podřimování stále mluví. Jak jsem zjistil, Richard jí za volantem stejně nebere moc vážně a jede si jak se mu chce. Máňa (GPS) ho posílá doprava a on jede rovně a ona to pak přepočítává a záhy jsme v zácpě a ona to určitě věděla. Závěr, ke kterému jsem z Richardova přístupu dospěl je ten, že se často ptá jak něco udělat lépe, ale stejně si to udělá po svém. Je tam však pravděpodobnost, minimálně padesátiprocentní, že se trefí do názoru poradce a tak minimálně u padesáti procent poradců vypadá, jako že dá na jejich názor. Něco ve smyslu: "Mám si vzít to červené triko nebo to modré?" "Vem si to červené." "Já si vezmu raději to modré." "Tak se mě už příště neptej." Pak stačí najít doma ještě jednu osobu, která předcházející slova slyšela, a zeptat se znova jí. Ta osoba je určitě znalá poměrů a odpoví, že to modré triko je dnes lepší. A to je těch padesát procent a tak to má být.

Za kružítkem

V pátek 21.12.2007 jsme odjeli hrát na maturitní ples 4. c táborské Obchodní akademie do sálu Milénia na Pražské sídliště v Táboře. Po dlouhých letech nekonečného čekání na rekonstrukci historické Střelnice a po její konečné realizaci byl sál po ročním neúspěšném provozování zcela uzavřen. Potvrzuje se tak jeden společný jmenovatel pro všechna Dvořákova díla v oblasti hotelnictví, turismu a kultury v Táboře, hezké fasády a studené umělé interiéry. Po dokončení díla je vždy kontaktován mimotáborský provozovatel neznalý místních tradic a poměrů s minimálním statusem a. s. Žádné konkrétní jméno a osobní odpovědnost za výsledek, pouhopouhé dočasné tunelování. Sál v hotelu Palcát je dnes více než vybydlený a nový majitel se pokouší o postupnou rekonstrukci objektu. Můj dojem je takový, že pokud se do konstrukcí nevnoří sbíjecí kladivo, bude to jen natřená zrezivělá konzerva. Špatná je dispozice sálu, šatnové zázemí, pódium, nábytek, osvětlení, obklady, parkety a WC je, pokud se tak dá vůbec v roce 2007 nazvat, zralé na okamžité uzavření z důvodu deratizace. Sál Milénia je tak v Táboře v současné době jediný použitelný pro pořádání plesů a tak jsme si premiéru vystoupení na „maturáku“ odbyli právě tam. Nejsme plesová kapela a repertoár rozhodně nehodláme přizpůsobovat tomuto typu akcí, vyhověli jsme však požadavku maturantů a nabídku přijali. Celkem odehrajeme v sezóně tři maturitní plesy a hodnocení si nechám až na závěr. Je příjemné hrát pro mladé lidi a jejich mladé rodiče, akce je však specifická svým estrádním pojetím a to už, alespoň mně, příliš nevyhovuje. Na druhé straně je příliš málo příležitostí hrát v klubech, protože jsou vesměs malé a na pokrytí nezbytné režie tak zbývá málo prostředků. Maturitní ples, na kterém je něco kolem tisíce lidí, je pak dobrou příležitostí k veřejné prezentaci kapely, kdy střední generace rodičů slyší repertoár z šedesátých a sedmdesátých let, tedy z doby svého dospívání. Určitě si rádi poslechli Slunečný hrob oživený po čtyřiceti letech ve filmu Pelíšky stejně jako Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a celou řadu hitů Beatles, CCR, Boba Dylana, Petra Nováka, Karla Kahovce, Jiřího Schelingera, Katapultu, Deep Purple, Pink Floyd, ETC atd. Žádné Sladké mámení, různé jedoucí Mašinky, svlečené Šenkýřky a jiné vinárensky profláknuté hity v našem podání není možné naštěstí slyšet. Zakládáme si na tom, že vše co je námi produkováno, každý tón, každý hlas a každý rytmus je ryze živý. Proto nás také hraní baví a jediné, co nám komplikuje život, jsou pak nahodilé zdravotní indispozice. Akce jsou dohodnuty na dlouhou dobu dopředu a jakkoli onemocnět nepřipadá v úvahu. S tím jsme zápasili i tentokrát, ale s pomocí bylinkových lektvarů se to dalo ustát. Hráli jsme do čtvrt na dvě a pak už zněly diskotékové songy. V Miléniu se nám to líbilo, jen elektrická instalace dodávala do naší aparatury konstantní bručení, s kterým jsme nemohli nic učinit. Jak to znělo na sále nevím, ale třídní profesorka 4. c nás chválila :). Čekají nás do konce roku dvě velké, zcela vyprodané akce, na které se hodně těšíme a v polovině ledna zahajujeme dlouhou šňůru každotýdenních vystoupení od Českých Budějovic přes Sezimovo Ústí a Tábor do Prahy, Kladna, Kouřimi až na jihomoravskou Pálavu. V kapele máme sektor hraní rozdělen na dvě množiny, které jsou vymezeny tzv. vnitřním kruhem, jenž je opsán kružnicí se středem v kašně táborského Žižkova náměstí o poloměru sahajícím za hranice Unhoště a pak prostorem vně uvedeného kruhu, který je omezen zbývající plochou zeměkoule. Zkráceně říkáme hraní vně kruhu „za kružítkem“ a tam bývá často i větší legrace, protože z nás padá tréma, kterou obvykle pociťujeme před domácím publikem a za kružítkem nás nikdo nezná. Boj o přízeň posluchačů je sice náročnější, ale o to i zajímavější. Je to cesta nutná, abychom se pak zase rádi vraceli co nejblíže k táborské kašně mezi své nejbližší.

Hvězdné Vánoce

O prvním vánočním svátku v úterý 25.12.2007 jsme hráli již popáté v řadě v kulturním domě v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí. Vánoční zábava je tam už tradiční a tradičně zvou pořadatelé od roku 2003 i nás. Je vždy dopředu vyprodáno, i když jen tzv. „na slovo“, kdy si zájemci rezervují místa pouze telefonicky. Tento postup asi napříště pořadatelům rozmluvíme, protože právě letos se na rezervovaná místa nedostavilo asi čtyřicet lidí. S největší pravděpodobností se jedná v takových případech o zásah vyšší moci, tedy o náhlé onemocnění apod. Obvykle však s neúčastí jedné postižené osoby je pak spojena i následná neúčast dalších osob a bez předem zakoupené vstupenky se nikdo nezajímá o jakékoli řešení takového problému. To by nakonec až tak moc nevadilo, ale když víme, že od poloviny prosince odmítali pořadatelé mnoho dalších zájemců, kterým bylo sděleno ať už nechodí, že je plně obsazeno, je nám to líto, neboť stojíme o všechny, kterým se naše produkce líbí. Akce s názvem Hvězdné Vánoce byla dokonale ohvězdičkována. Nejdříve jsme dostali od pořadatelů dárek, láhev značkového sektu s nalepenými zlatými hvězdami a připomínkou akce pro každého z nás a pak přijel i náš kamarád Kamil Emanuel Gott, který o půlnoci vystoupil s blokem Karlových hitů a fanynky uváděl do transu. Zněl legendární Trezor, Lady Karneval i Dám dělovou ránu. My jsme pak dohrávali zábavu pro skvěle naladěné publikum do dvou hodin, kdy jsme zakončovali taktéž legendární skladbou Blue Effectu Slunečný hrob. Na návštěvu přišli i bývalí muzikanti z éry Orionu Václav Matuška a Jirka Mařík a také náš nedávný bubeník Pepíno Hejcman a orionský osvětlovač Pavel Polívka. Pod dohledem odborníků se vždy hraje s trémou, ale myslím, že jsme to zvládli dobře a to jsme ještě zápasili se zdravotní indispozicí. Především Richard v roli bájného Fénixe se zrodil přesně o půl deváté večer, aby po druhé ranní hodině opět mírně a dočasně vyhasnul. Ještě dopoledne před akcí téměř nemluvil a večer již zpíval jako Bůh. Při ranní rozlučce u základny na starém městě zase už jen sípal a nebyl sám. Věřím, že do Silvestra definitivně vyženeme zlého červa, co nás sužuje od počátku prosince a následná vystoupení v lednu, únoru a březnu zvládneme už bez potíží. Eva se nám tradičně starala o servis během produkce a tak jsme o pauzách mezi sériemi ochutnávali domácí sezimoústecké řízečky, jednohubky, chlebíčky a cukrovinky a na závěr ve tři ráno po zabalení aparatury jsme ještě večeřeli nebo snídali v restauraci kulturního domu vánoční bramborový salát s řízkem přes celý talíř od paní Nadi. Také se zanedlouho dočkáme zajímavých fotografií z této povedené akcičky, protože ze všech možných i nemožných úhlů a pozic fotil nás i publikum profesionální fotograf (Foto ZPN v přízemí Obchodního domu Dvořák na třídě 9. května v Táboře doporučuje pět z pěti Big Papa) Zdeněk Zeman a neméně nadaná administrátorka Evropské databanky a. s., fotografka a grafička Šárka Procházková. Atmosféra na sále byla vynikající a akci řadíme v rámci ústrašické série mezi nejpovedenější. Máme před sebou v tomto roce ještě poslední silvestrovské vystoupení v tančírně Rozmarná (www.rozmarna.cz) u Štěchovického mostu přes Vltavu a bude to naše 36. akce roku 2007, po které si chvíli oddechneme a 11.1.2008 opět zahájíme další šňůru vystoupením v Českých Budějovicích. Děkujeme pořadatelům za pozvání, publiku za účast, přízeň a krásnou atmosféru a všem přejeme krásný zbytek vánočních svátků a mnoho štěstí, zdraví a úspěchů v novém roce 2008.

Silvestr nad Vltavou

Posledním vystoupením v roce 2007 byla Silvestrovská párty na Rozmarné u Štěchovického mostu. Je to jedno z nejhezčích míst pro naše hraní, protože akustika sálu je vynikající, zvuková aparatura dokonalá, prostředí stylově vyladěné a stačí instalovat jen pódiovou aparaturu. Letos jsme zvažovali tři nabídky k silvestrovskému hraní a Rozmarnou jsme zvolili právě pro uvedené zázemí a dobré vztahy. Důležité je však jméno podniku v místě, to znamená jeho vybudovaná pověst, která je kromě vkusného a příjemného prostředí vytvářena i celoroční programovou dramaturgií, propagací, cenovou a personální politikou a nejvíce pak srdcem, nasazením a přístupem majitele. Do těchto detailů řízení z dálky nevidíme, jen jsme na této akci cítili mírně váznoucí komunikaci managementu, která se projevila fakticky tím, že jsme v publiku marně pátrali po místních lidech, kteří zde byli na našich předcházejících akcích. Znali jsme jen kamarády a přátele, kteří za námi přijeli z Prahy a Tábora a jinak nikoho. Taková výměna publika má svoji příčinu a my po ní raději nyní nebudeme pátrat, neboť jsme pevně přesvědčeni, že chyba nenastala na naší straně. O zákazníka se musí vždy bojovat a pak ho ještě udržet a nezklamat. Naše akce na Rozmarné se odehrávaly vždy před plným sálem a byly velmi příjemné. Tento Silvestr byl přes počáteční rozpaky nakonec také veselý a příjemný, trval až do časných ranních hodin Nového roku, roku 2008, který bude pro Rozmarnou, alespoň podle mého názoru, určitě klíčový. Loučili jsme se klasikou Smoke on the water od Deep Purple, která zněla na Rozmarné mimořádně hutně a skákali na ni všichni, mladí i pokročilí na zcela zaplněném parketu. Tečkou byla Wish you were here od Pink Floyd a pak už hodiny odbíjely půlnoc, nad Vltavou zářil ohňostroj a vítali jsme vstup do nového osmičkového roku. Akci potom „dohrával“ DJ Carlos až do pěti, kdy jsme usínali postupně v podkrovním pokoji s výhledem na řeku, po zcela vyčerpávajícím hudebním (všech) i tanečním (některých) a konzumačním (asi všech) výkonu. Přejeme majitelům, aby Rozmarná žila, aby měla svoje publikum, aby tam lidé chodili rádi a často. Děkujeme za pozvání.