Historie

2006

Zlaté časy

Do sezony 2006 jsme vkročili s Big Papa sebevědomě a s pevným odhodláním k dalšímu společnému hraní, které nám zatím více přináší radost z interpretace oblíbených písní, než fyzickou bolest z opakovaného stěhování a instalace aparatury či vyčerpání z nočních cest z Tábora někam a zpět. Uvědomil jsem si to právě v okamžiku, když jsme při svém prvním vystoupení v tomto roce, tedy ve čtvrtek 12.1.2006, zastavili s Papamobilem naloženým od podlahy po střechu vlastní aparaturou za několik stovek tisíc v centru Prahy, přímo před vchodem do hotelu Ambassador - Zlatá husa na Václavském náměstí. Byli jsme sem pozváni renomovaným pražským advokátem, abychom zde hráli v sále francouzské restaurace na velkolepé oslavě jeho padesátých narozenin. Vymínili jsme si hraní v triku a džínách a dověděli se od oslavence, že si to jinak ani nepředstavoval, protože nás viděl již dříve na Mlýně Davídkov, kam jsme pravidelně jezdili hrát. V Ambassadoru jsou na všechno lidi, takový postřeh jsem učinil krátce po příjezdu, protože před vchodem do průjezdu bylo zaparkované BMW s německou SPZ a říkali jsme si, že budeme asi nuceni stěhovat nástroje z náměstí. Zašel jsem tedy na recepci hotelu a události se daly okamžitě do pohybu. Dáma v kostýmu pověřená jednáním s klienty mi sdělila trojmístné číslo, které jsem z hotelového automatu namačkal do klávesnice a po mém ohlášení problému přispěchala okamžitě slečna z provozního úseku a následně dala pokyn portýrovi v livreji s čepičkou, který vás nenechá ani chvíli na pochybách, že se nacházíte v pětihvězdičkovém objektu a který řeší vše bezodkladně. Měl klíče od zmíněného BMW jednoho z hotelových hostů a ochotně jej přeparkoval. Pak už jsme přes chodník Václavského náměstí vycouvali do zastřešeného dvora hotelu, kde se nejprve otevřela kovová roleta a nám se tím uvolnila cesta k nákladnímu výtahu. Nastěhovali jsme vše na pódium v hlavním sále francouzské restaurace s nádhernou architekturou v secesním stylu, připojili se k elektrické síti ve stylu novodobém a mohli začít hrát ve stylu let šedesátých. Publikum bylo více než stočlenné a bylo namícháno z přátel, kolegů a rodinných příslušníků oslavence. Někdo přišel v kravatě a dokonalém obleku, jiný v džínách a triku a tak jsme se cítili v pohodě. Zvuk jsme vyladili téměř dokonale. Alespoň Eva, která v několika skladbách neúčinkuje a má tak příležitost si to poslechnout z druhé strany, říkala, že je to jako z cédéčka a že takhle hezký a vyvážený zvuk od nás ještě neslyšela. Tak nevím, zda to byla dobrá nebo špatná informace, ale určitě nás v tu chvíli ohromně povzbudila. Využívali jsme na pokyn oslavence možnost k doplňování energetických ztrát a ochutnávali skvěle zpracované české i exotické masové a salátové lahůdky z rautových boxů. Moc hezký večer to byl. Mnoho přítomných tváří jsem znal z televizních zpráv, protože v nich se pravidelně objevují kauzy, ve kterých jedna strana někoho obžalovává a druhá téhož obhajuje a stojí tak proti sobě v dané věci právníci, kteří jsou často i spolužáci z jedné fakulty. Tak to je a neznamená to, že se spor ve věci přenáší i do osobní roviny, ve které mohou být a často i jsou vztahy zmíněných osob přátelské. Akce byla privátní a tak po vzoru pikolíka z Hrabalova románu „Obsluhoval jsem anglického krále“ jsem si opakoval: „Nic jsi neviděl a nic neslyšel,“ i když jsem všechno viděl, ale skutečně nic neslyšel. V autě po cestě nazpět byla také legrace, ale především asi proto, že jsme nemuseli vykládat aparaturu, neb jsme měli v plánu dvoják, tedy dvě vystoupení následující těsně po sobě. Lehce jsem za jízdy poklimbával a poslouchal příběhy, jež peprně vyprávěli Radek a Pepíno. Zaujal mě především ten o kapelním nocování na Mlýně Davídkov před lety, kdy Radek zbytek noci po hře nemohl usnout vyrušován těsně za zdí v sousedním pokoji spícím Richardem, pověstným nejrychlejším usínáním a značně hlasitým spánkem, když si v mobilu nechal nastavenou signalizaci příchozí zprávy sms v akustickém ztvárnění kukaččího hlasu a tak bylo za zdí slyšet nepřetržitě chrr, chrr, chrr, kuku, kuku, chrr, chrr, chrr, kuku, kuku … Procitnul jsem až na čerpací stanici, ze které se nepozná, zda jste kdesi za Prahou nebo v zahraničí. Vtlačil jsem opakovaně pár mincí do automatu a zvolil nápoj č. 10, tedy čokoládu s mlékem, aby mě dokonale postavila na nohy a dodala sílu k dalšímu vystoupení v Českých Budějovicích tentýž den večer. Nakonec se mi promítnul v hlavě celý příběh našeho hudebního seskupení, kdy jsme se z malé místnosti od krbu u Richarda, kde byla skupina v prosinci 2001 prakticky založena, propracovali během čtyř let až na Václavský Václavák. Zlaté časy.

Mosty

V pátek 13.1.2006 jsme se nad ránem vrátili z vystoupení v pražském Ambassadoru a před sedmnáctou hodinou opět startovali k další akci, tentokrát na jih, do Českých Budějovic. Pozval nás Michal Mařík na privátní akci, kterou sám organizoval a nesl i břímě všech nákladů. Jeli jsme velmi rádi, protože zdejší parta lidí se umí skvěle bavit a atmosféra v relativně menším prostoru je vždy báječná. Pozdravili jsme i malou Adélku, jejíž jsme tak trochu kmotříčci, když ji přivedla manželka Michala Olinka, naše kamarádka a bývalá profesionální zpěvačka PM Bandu. Pozván byl i Petr Muk, který dorazil s celou kapelou mimo bubeníka Tomáše Waschingera, který zřejmě v tomto termínu přijet nemohl. Z legendární hudební formace počátku devadesátých let s názvem Oceán a později Shalom přišel i klávesový mág Petr Kučera, pak kamarádka Olinky a její spolužačka z pražské konzervatoře skvěle hrající na akordeon a nakonec i klasik bluesové kytary a foukací harmoniky, bývalý indiánský náčelník Jirka Bidlo. Muzikantů bylo tedy více než dost a tak během produkce vznikala zajímavá uskupení a improvizovaná čísla hodná obdivu. Hrálo se téměř do půl třetí a mohl se připojit každý, kdo se na to cítil. Zajímavé byly i taneční kreace jedné z dam v podobě opakovaných mostních oblouků vzad, které muzikanty i tanečníky vybízely přímo k jízdě přes takový most. Vozíme si s sebou pro jistotu dárek od manželek, značku zákaz vjezdu v obou směrech a protože se pravidla musí dodržovat, máme v tomto ohledu klid. Hůře jsou na tom tanečníci na parketě, kteří jsou vždy o něco blíže k protagonistce zmíněných figur a obvykle žádnou značkou nedisponují. Pokud si pak v takové situaci neumějí sami správně poradit, určitě jim to jejich partnerka, která je vždy na takovém nebezpečném místě přítomna, dostatečně vysvětlí. Líbilo se nám všechno moc a děkujeme Michalovi a Olince za pozvání a péči o nás i za pěvecký příspěvek ve Variacích na renesanční téma a Proměnách. Nyní máme v plánu nazkoušet několik nových písní a připravit volné termíny pro hraní s ohledem na sportovní události roku, při kterých není na kulturu příliš času. Olympijské hry, MS v hokeji a ve fotbale budou určitě v první polovině roku přitahovat veškerou pozornost a tak se musíme podřídit tomuto trendu i my.

Nebe nad hlavou

Mít nebe nad hlavou je možné právě tady, ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe v Praze v Revoluční ulici, tedy přímo v centru metropole, kde jsme hráli 2.2.2006. Unikátní otevírací střecha klubu vám po stisknutí spínače otevře opravdové nebe, ale tentokrát jsme hvězdy neviděli. Jednak byla Praha ponořena díky inverznímu charakteru počasí do smogu a mlhy a jednak bylo v noci -18 °C. Přesto barmani z klubu o přestávkách mezi hraním střechu k naší nelibosti na kousek otvírali, aby se vyvětralo od cigaretového kouře nepolepšitelných závisláků (www.modernijenekourit.cz), což mělo následně neblahý vliv na ladění nástrojů. Museli jsme tak opakovaně dotahovat a povolovat mechaniku napínání strun na všech kytarách, abychom se trefili jednotně do správné tóniny. Klub byl zaplněn do poslední židle a obsazena byla i místa u baru. Atmosféra byla báječná a tak se sem vrátíme ještě ve čtvrtek 13. dubna před Velikonocemi. Přišel nás navštívit i Petr Muk s přítelkyní Evou a dcerami Šárkou a Míšou, které v Praze studují. Petr chystá s Evou zanedlouho svatbu a nám bylo ctí přijmout pozvání k účinkování na svatební oslavě. Velmi nás potěšil i zájem paní architektky Markéty Trubáčkové z proslulé Oázy Maříž, která nás pozvala k červencovému hraní do své restaurace. Maříž je malá pohraniční obec nedaleko Slavonic, tedy v České Kanadě, jak se těmto končinám na jihu České republiky říká a pro nás je dokonalým naplněním představy o symbióze přírody a lidského ducha. Motto mařížské Oázy (www.keramika-mariz.cz) „Ať maříš jak maříš, Maříž nezmaříš“ výše uvedené jen potvrzuje. Je to krásný tip na prázdninový víkend a pokud přijedete zrovna v termínu, kdy tam budeme hrát, potěší nás to dvojnásobně. Předpokládám, že to bude pátek 14. července, ale musí dojít ještě ke shodě uvnitř kapely a pak samozřejmě i s paní majitelkou. U Joa jsme hráli na Hromnice a skutečně jsme i v několika okamžicích hromovali. To hned při stěhování aparatury do klubu, což je v historii nejkomplikovanější a nejtěžší transport a instalace, protože je možné zastavit pouze v Revoluční ulici a to ještě, když máte štěstí a pak je to pasáží sto metrů. Klub je samozřejmě v prvním patře, aby to nebylo jednoduché, a musí se stěhovat po schodech. Text v editoru Word z Richardovy agentury na listu A4 umístěném za předním sklem vozu „Zásobování - Limonádový Joe“ pak Papamobil ochránil před odtažením z místa parkování. Náplastí na stres a únavu byla svačinka od Evy, která byla v Praze již od rána u svého kadeřníka a udělala si poté čas i na nákup pro kapelu. V Praze nám zadarmo nic nedají, i pivo jsme si při produkci museli koupit za své. Proto jsou Pražáci v ostatních místech republiky tak populární a všichni je mají rádi. Musím však konstatovat, že pražské housky byly dvakrát větší než táborské, pražská šunka byla naopak zase debrecínská, banány byly však španělské a stejně žluté a velké jako u nás doma. Cesta nazpět po půlnoci byla ještě komplikovanější, protože v pasáži spustili mříž a museli jsme stěhovat kolem hlavního vchodu OD Kotva a pak ještě dvacet metrů kolem plechového plotu vymezujícího prostor stavebních úprav komunikace. Už Dr. Husák sliboval v sedmdesátých letech brzké dokončení výkopových prací v centru Prahy a mýlil se opět jako ve většině svých ostatních proklamací. Pomohli nám s přenosem věcí ochotně pak i majitelé proslulé pražské tiskárny Hugo (www.hugo.cz) Jirka a Jana Marešovi, Gábina z vokální skupiny G´apeels (www.gapeels.cz) a další nejmenovaní přátelé (www.nejmenovanipratele.cz :) a tak šlo vše o něco rychleji a snadněji. Radek i Eva zůstali v Praze a my jsme se do Tábora vraceli jen ve třech, respektive ve čtyřech, protože Lenka, která přijela na naše vystoupení autobusem z Tábora, přijala naši nabídku volného místa ve voze, když usoudila, že rychlý a bezpečný noční návrat Papamobilem pro ni bude příjemnější, než nocleh v Praze. Zdálo se, že to tak dopadne, ale při zastávce na jedné z čerpacích stanic po cestě, kde jsme si dopřávali po pražském půstu horké, sladké a tekuté automatové pochoutky za několik mincí v hodnotě násobku 12,-Kč, jsme zaregistrovali vodu pod autem a zjistili tak prasklinu na oběhovém systému chlazení. Richard koupil vodu v plastové nádobě a nepostřehnul spolu s námi, že mu prodali v plastu led, neboť vše chytře skladují venku. Ten pak neměl šanci roztát při teplotě v druhé dekádě Celsiovy škály pod nulou, jelikož auto nechladilo, ale ani netopilo. Zastavili jsme po varovném zvukovém signálu ve strachu před zničením motoru. Následně jsme se s Pepínem vydali pěšky ke kilometr vzdálené čerpací stanici Robin Oil na E 55 u Rzavé a neosvětlenou silnicí pak pokračovali za opakovaného odskakování za zledovatělou krajnici při každém průjezdu obřích kamionů. To jsou okamžiky, kdy se váš slovník obohacuje o dříve netušené výrazy, které cedíte skrz zuby tak samozřejmě, jako byste z jejich znalosti skládali zkoušku. Když jsme byli s Pepínem téměř u cíle, předjel nás Richard, který trpěl v nevytopeném voze a představoval si v krutém mrazu naši cestu tam a ještě zpět a rozhodnul se jízdu bez účinného chlazení s Papamobilem riskovat. Uskočili jsme před ním taktéž, protože nás neviděl a skončit pod koly Papamobilu by bylo více než absurdní. U Robina měli vodu naštěstí v kapalném skupenství a tak po jejím dolití jsme nakonec úspěšně dorazili do Tábora. Zdá se, že dny Papamobilu jsou definitivně sečteny, pokud automobilový chirurg Jan Sejk z táborských Měšic nenalije vozu do žil nový život. A noci jsou zde chladné? Tak to abych si vzal teplé prádlo.

Na cestě

Musel bych najít staré diáře z osmdesátých let minulého století, abych objevil termín, kdy jsme společně s Richardem a Pepínem, ještě pod hlavičkou rockové formace Orion, hráli v Radimovicích u Želče. Sál vybudovaný z místní sokolovny se za ta léta téměř nezměnil a dokládá svým stavem starost o věci kulturní v současné epoše rozvíjejícího se kapitalismu. Hráli jsme zde v sobotu 4.2.2006 na akci pořádané Sportovním klubem Větrovy a Fotbalovým klubem Bohemia Tábor a přes výše zmíněné se nám zde velmi líbilo. Heraklitový, zlehka nabílený strop sice neodpovídá současným architektonickým požadavkům na design interiérů, zato má však výborné akustické vlastnosti. Hrálo se nám velmi příjemně a myslím, že spokojenost byla i na straně publika, které tentokrát zaplnilo prostor do posledního místa a jelikož hrajeme pod pódiem, využili toho pořadatelé a umístili stoly i nad nás. Když jsme končili krátce po druhé hodině ranní, byl stále plný parket, ale vyčerpání z šestihodinové produkce a stěhování aparatury nás donutilo přece jen akci ukončit. Poznával jsem v publiku mnoho tváří, které jsem vídal kdysi na orionských tancovačkách a je milé, že se zde objevily už i jejich děti. Dvacet let je doba, kdy se v životě člověka mnoho změní, ale jak je vidět, něco přetrvává. U nás přetrvává chuť k hraní a pokud nám bude publikum tak nakloněno, jak je nyní, nelze činit jinak. Do závěru mě napadá potřebné citovat z kultovního románu Jacka Kerouacka On the Road, neboli Na cestě z roku 1957, ze kterého vychází i název naší kapely Big Papa. Amerika už není tak vzdálená, jako byla kdysi a globalizace všeho navozuje podobné pocity spřízněných duší ve všech končinách světa. Tak čtěte: „A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starým rozbitým molu u řeky a sleduju to strašně dlouhý nebe nad New Jersey, cítím veškerou tu syrovou zemi, která se valí v jedný nesmírný mase až k západnímu pobřeží, myslím na všechny ty nekonečný cesty a nepřehledný spousty lidí, který na ni žijou a sněj, a v Iowě pláčou děti, protože, jak teď už vím, je nechávají plakat, a dneska nevyjdou hvězdy – copak nevíte, že Bůh je medvídek Pů? – a večernice se musí sklánět nad prérií a zalévat ji svým matným jiskřivým svitem těsně před tím, než zemi požehná svým příchodem ta nejtemnější noc, která zhasne všechny řeky, pohltí vrcholky hor a zahalí i to nejzazší pobřeží, a nikdo neví, co se komu stane, kromě toho, že bude každým dnem opuštěně stárnout…“ Tak nějak to vidím i já, akorát bych to tak krásně nevyjádřil. Paní Broučkové děkujeme za domácí hovězí guláš za 55,-Kč, za dobře ošetřený Gambrinus za 17,-Kč a Vítkovi Slukovi za uspořádání akce. Kamarádům pak za to, že přišli a dobře se bavili a že nám mnozí pomohli i při stěhování aparatury do Papamobilu, který si opět vrněl, když ho bleskurychle v hodině dvanácté, po noční kolizi na cestě z Prahy, opravil mistr automechanik Jan Sejk. Jáře z Votic děkujeme za prstové sólo na bicí a vokály do závěrečné písně. Myslím, že se zde rýsuje základ pro nový hudební soubor. Tak s tím Petře Kobiane a Romane Vandasi konečně něco udělejte, ať na vás můžeme na oplátku chodit zase my:)

V dalším vagónu

Mrazy definitivně pominuly a vysvitlo jarní slunko. Čekání na světlo, snad už od října loňského roku, bylo téměř nekonečné a když jsme vystoupení v táborské staroměstské restauraci U Červeného koně plánovali na 24.3.2006, mysleli jsme právě na jeho příchod. Přirozená fototerapie má pozitivní vliv na náladu většiny lidí a tak jsme to vnímali i během večera. Jarní premiéru měl i zbrusu nový Papamobil značky Opel Vivaro 1,9 CDTI, který pořídil Richard do svého autoparku. Systém nakládání aparatury se změnil vlivem jiných vnitřních rozměrů vozu a my nyní musíme nalézt optimální sestavu o nejmenším objemu. Každý kufr, bedna, pouzdro či stojan budou mít časem zcela přesné místo. Jízda byla luxusní a proto jsme si přesun ze základny ke Koni prodloužili objetím Žižkova náměstí dvakrát dokola, protože vézt se pouze sto metrů se nám zdálo příliš málo. Nejvíce sil nás stojí vždy stěhování aparatury, ať už do schodů nebo ze schodů a tak jsme si říkali, že hrát by se dalo ještě nejmíň patnáct let, ale pouze na místech s bezbariérovým přístupem. Pro akci U Koně jsme tentokrát doporučilii nový model rezervace míst, protože nám bylo líto přátel, kteří vždy trpělivě stáli frontu v průjezdu. Vstup na akci zůstal bezplatný, pouze rezervace místa stála padesát Kč. Jsme přesvědčeni, že se tento model osvědčil, když si každý mohl vybrat, co mu lépe vyhovuje. Sotva jsme postavili kompletní aparaturu, zjistili jsme, že koncový zesilovač nepřežil více než měsíční zimní odstávku v garáži. Zkrátka to dopředu vůbec nehrálo. Majitel místní prodejny hudebních nástrojů, pan Jiří Spilka (www.spino.cz), nám ochotně vyšel vstříc a půjčil na večer typově stejný, ale nový kus. Stihnuli jsme výměnu deset minut před plánovaným zahájením akce a mohlo se hrát. Nezbyl však čas na zvukovou zkoušku a tak jsme bohužel vychytávali proporční nevyváženost během úvodní série. Omlouváme se všem hostům, ale nakonec se nám to, alespoň podle ohlasů soudě, podařilo. Bylo plno ve všech prostorech restaurace, což nám dodávalo sílu k produkci až do dvou hodin po půlnoci. Tanečníci tentokrát váhali se vstupem na parket a dávali zpočátku přednost jen poslechu písniček. Bylo to však velmi příjemné. Na parket se vsunula jako první dvojice odvážných mladých lidí, jejichž věk bych charakterizoval asi takto: Když svůj aktuální odmocním a odečtu deset, pak jsem právě o pět let starší než je součet věků obou členů páru. Slečna ze zmíněné dvojice se na svoje taneční extempore evidentně dlouho a důkladně připravovala na nám neznámém místě, takže jsme v každém taktu trnuli hrůzou, kdy její vesměs spontánní rotace bude zakončena pádem do našich nástrojů. Naštěstí se tak nestalo. Vydávala se pak ještě několika českými a anglickými zvoláními za moji žačku, ale pouze se jedné z nich, jak se posléze a díkybohu ukázalo, velmi vzdáleně podobala. Vybavil se mi v té souvislosti úryvek Plickova textu z Kahovcovy písně z roku 1969 Poprava blond holky: „Ví snad ňákej soudce, proč se dala svíst, jak je bídně holce nemá-li co jíst. Král však povel dává a blond hlava padá, škoda je tý holky, byla ještě mladá, i když žila v hříchu, měla právo žít ubohá, v nebi jí je možná líp.“ Pak už se atmosféra definitivně uvolnila a proto jsme se odhodlali zařadit i dvě nové písničky, které jsme v uplynulém týdnu začali zkoušet, ač to nebylo v plánu. První složil J. J. Cale jako protidrogový song s názvem Cocaine a my jsme pro svoje aranžmá využili prvky jeho verze a verze Erica Claptona. Druhá písnička s názvem Wish you were here je kultovní skladbou Pink Floyd a tak jsem se s chutí pustil do úvodního sóla od Davida Gilmoura zrovna tak, jako Richard do partu jeho sólového vokálu. Viktor alias Víťa, majitel od Červeného koně, nám zajišťoval skvělý pitný a jídelní servis během celého večera a tradiční ranní česnečkou nás pak ještě posílil k závěrečnému stěhování. Večer se určitě vydařil a přesto, že občas nějaká nota mírně ustřelila vlivem padesátidenní přestávky od posledního vystoupení, máme z něj skvělý pocit. Do konce dubna hrajeme s jedinou výjimkou každý víkend a ještě jeden čtvrtek v Praze ve Velmi jemném klubu Limonádový Joe. Tam už však nikoho pozvat nemůžeme, protože je podle aktuální informace předem beznadějně plno. Tomáši Pazourkovi blahopřejeme k významnému jubileu a já děkuji zvlášť za pravidelné CD vstupenky, z nichž čerpám inspiraci a sbírám potřebnou pokoru i úctu k umění druhých. Věk je Tomáši nakonec pouhou číslovkou, vlak jede dál. Někteří z nás už sedí v dalším vagónu.

Apríl

Na Apríla, tedy 1.4.2006, jsme odjeli hrát na svatbu Petra Muka a Evy Hejčíkové do centra bigbeatu v Česku, tedy do města Bigbíteš aneb Velká Bíteš, poblíž Brna. Důvodů, proč se svatba konala právě tam bylo několik a tak se jiné místo nehledalo. V penzionu U Raušů na velkobítešském náměstí měli novomanželé přichystaný svatební oběd a v místním kulturním domě Máj pak velkolepou svatební oslavu. Hráli jihočeští Babouci, moravská cimbálovka, pražští And the end a my. Mezi četnými hosty oslavy byli Ondřej Soukup, Miloš Skalka a zpěvák Petr Kolář. Více ze soukromé oslavy už neprozradím, dočtete se to určitě na stránkách jiných periodik.

AKSAMITE s.r.o.

Když mě paní Kamila Peštová z Aksamite s.r.o. oslovila prostřednictvím e-mailu 8. února 2006, zda bychom byli ochotni hrát na jejich jarní firemní akci, museli jsme hledat v kapelním kalendáři volný termín a firma poté svůj večírek přizpůsobila našim možnostem. Tím nás přesvědčili, že nebudeme pouhou kulisou k rautu, kudy se nechceme v žádném případě na své hudební cestě ubírat. Hledalo se pak ještě vhodné místo v Táboře, které by vyhovovalo potřebám firmy i nám. Byl vybrán Housův mlýn, kde jsme již dvakrát hráli pro veřejnost a tak jsme věděli předem, do čeho jdeme. Hrálo se tedy 8.4.2006. Na mlýně se interiér postupně vylepšuje, jsou k dispozici dvě velké, navzájem sousedící místnosti a my jsme proti minulým létům hráli tentokrát v té druhé. Myslím, že šéf objektu hlídá dokonale stylovost vnitřních prostor a tak se člověk cítí příjemně a uvolněně. Pokrok jsme zaznamenali i v úrovni pitného a jídelního servisu, profesionální pivní pípa nyní nahradila bývalou "garážovou" aparaturu doplněnou kdysi automobilovou ruční pumpičkou a Plznička, která plnila keramické žejdlíky byla skvěle ošetřena. Masové speciality z grilu provoněly celý prostor mlýna a podporovaly tak chuť ke konzumaci všeho nabízeného. Spustili jsme krátce po dvacáté hodině písní z Balady pro banditu „Zabili, zabili“ a pokračovali Cashovou stylovkou I won‘t back down, kterou jsme zařadili do repertoáru už před léty, když nám poslech originálu krátil cestu autem do Chorvatska společně s Richardem v období zdejších povodní v létě 2002. Ujeli jsme jim tenkrát těsně a netušili jaký velký rozsah budou mít a když jsme se vraceli, byla už voda pryč. Vzpomínám si, jak jsem sledoval večer ze satelitu zprávy z domova a pod modrou jadranskou oblohou jsem té skutečnosti jen těžko věřil. Někdy má člověk zkrátka kliku. Na Housáku nám žádná velká voda produkci neohrožovala a naopak jsme ji museli o přestávkách donášet v plastové láhvi, abychom pokropili podlahu, z níž se neuvěřitelně prášilo. Personál v duchu středověké atmosféry posypal po zemi větší vrstvu suché slámy a tak jsme nejprve museli odmést prostor pod kapelou, neboť současným japonským krabičkám a hejblátkům, které k produkci používáme, slaměné lože příliš nevyhovuje a pak také hrajeme muziku z převážně šedesátých let minulého století, kdy už se sláma na podlaze u českých domů nevyskytovala. V prostoru pro tanečníky jsme to museli odmést okamžitě po první sérii a pokropit, protože jsme se dusili jak zasypaní horníci. Situace hygieny prostředí se tím značně vylepšila, ale ideální to rozhodně nebylo. Nyní sdílíme obavy, jak se podepíše mlýnský prach na naší hlasové a zdravotní kondici, protože nás čeká do konce dubna nepřetržitá šňůra vystoupení. Za několik dní, ve čtvrtek 13.4.2006 jedeme do Prahy do klubu Limonádový Joe a o dva dny déle mezi Nymburk a Jičín do radničního sálu v Rožďalovicích. Hned po příchodu domů nad ránem jsem spolknul vitamínovou bobulku s přídavkem důležitých minerálů, abych organismu více posílil imunitu a nyní budu ještě muset vyprat a vyleštit nástroje, kabely a další aparaturová příslušenství včetně strun. V Praze to musí být dokonalé, jak také jinak, že? Přemýšlím, zda někdy navštívil Housák Karel Kryl, když hledal inspiraci pro svůj song … Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína … Vyloučit to nelze, protože v té době studoval v nedaleké Bechyni a do Tábora to měl coby kamenem dohodil, ale vzhledem k tomu, že byl tehdy Housův mlýn znárodněný a sloužil jako sklad odboru školství Národního výboru v Táboře, neměl pro jeho návštěvu pan Kryl nejspíš sebemenší motiv. Stačilo by nyní podle mých zjednodušených představ udělat podlahu ve Mlejně z dřevěných fošen a slámou by se nemusel maskovat novodobý beton. Prášilo by se pak už jen od úst věčných Pábitelů a takový prach spíš lidské duši prospívá. Nakonec jsme šťastně vyfárali a hodnotíme večer jako velmi zdařilý. Děkujeme manažerskému týmu Aksamite za pozvání na akci a starost o nás i o dobrou atmosféru, ke které všichni zúčastnění přispěli. Týmu Housáku pod vedením Ludmily Budilové a Šárky Lyčkové děkujeme za vzorné zajištění všeho nezbytného i zbytného, které poskytuje zavazující příslib a nabízí pozitivní naději do budoucna. Nakonec se sem Táboráci naučí chodit, z Tržního náměstí to trvá přece jen pět minut. Evě děkujeme, že v závěru našla dostatek sil a ochoty využít nabídku personálu k zabalení několika produktů z masových pochoutek a koláčků, abychom se alespoň z části mohli o své zážitky podělit se svými nejbližšími.

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina

Na Zelený čtvrtek 13.4.2006 jsme naplánovali dlouho předem a pak také uskutečnili vystoupení v pražském klubu Limonádový Joe. Hráli jsme zde již potřetí a tak nám nečinilo problém umístit jednotlivé části aparatury na správné místo, aby to dobře znělo a mohli jsme se při produkci i trochu hýbat. S prostorem jsou dnes všeobecně problémy. Snad žádný objekt, ve kterém jsme doposud hráli, nebyl ideální. Buď trpí interiér socialistickými pozůstatky, někdy nedokonalým vkusem majitelů, jindy je prostor příliš malý nebo naopak velký a neútulný. Jisté je to, že jsme na různých místech téměř vždy menší či větší kousek ideálu zaznamenali. Stačilo by nyní všechny pozitivní napozorované a zažité prvky spojit do jednoho místa a mohlo by se hrát jako v nebi. Do pražského Velmi jemného klubu jsme jeli tentokrát slavit několikeré narozeniny a ty hlavní patřily Richardovi, byly totiž velmi jemně kulaté a pak také Monice, která nás objevila doma ve Švýcarsku na webu a nyní, když žije a pracuje v Praze, navštěvuje naše akce i osobně. Klub byl naprásknutý do posledního místečka a atmosféra skvělá. Jen času bylo na tu slávu příliš málo. Hraje se zde až od jedenadvaceti hodin a končit se musí v jednu po půlnoci. Přesto hodnotíme večer jako velmi zdařilý. Přišli Maxíci (Maxim Turbulenc) v plné sestavě, Petr Muk s kompletní doprovodnou skupinou, Kamil Emanuel Gott, Daniela Šinkorová, Martin Hrdinka, Helena Zeťová, G’apeels, Toffees, šéfové Supraphonu a EMI a spousta kamarádů, přátel, kolegů a dalších spřízněných duší, ale i neznámých posluchačů z ulice včetně studentek ze Španělska, které se také evidentně skvěle bavily. Richard popřál dobrou chuť ke konzumaci všeho, co společně s Monikou v rámci své oslavy nechali pro účastníky akce velmi jemným personálem Klubu přichystat a připomněl, že právě na Zelený čtvrtek se konala poslední večeře Páně dokonale zachycená na da Vinciho nástěnné malbě. Tomu nechtěli v žádném případě uvěřit Maxíci, pro které snad žádné jídlo nemůže být poslední. Zazpívali pak Richardovi Whisky to je moje gusto z filmu Limonádový Joe a učinili tak stylovou tečku za krásným večerem. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Tento klasický výrok z Brdečkova díla napsaný u vchodu do Klubu pak naznačuje, že je možné bourat i zdánlivě neprostupné bariéry v mezilidských vztazích. To se určitě tento večer dokonale podařilo.

Jindy, jinde a jinak

Pokud není na akci zajištěn nocleh, akceptujeme v průměru vzdálenost do sta kilometrů od Tábora, abychom byli schopni bezpečně dojet zpět a ještě vyložit aparaturu. Je to fyzicky příliš náročné a řidič nese velmi velké riziko i odpovědnost za naše životy. Výjimku jsme učinili tentokrát z několika důvodů u akce v Rožďalovicích v okrese Nymburk a už ji v žádném případě nezopakujeme. Přesvědčil nás k její realizaci původně Honza z nymburské partičky, která na naše vystoupení jezdila do Mlýna Davídkova a kterou jsme měli moc rádi. Honza otevřel se svým kolegou v Rožďalovicích hospodu u hřiště a po téměř ročním působení se odhodlal uspořádat hudební akci s námi v místním kulturním domě. Spoléhali jsme na jeho správný odhad místních poměrů a podporu zmíněné nymburské partičky, kvůli které jsme nabídku vystoupení na Bílou sobotu 15.4.2006 vlastně přijali. Nejsme v žádném případě celostátně známou skupinou, abychom měli kdekoli svoje publikum a tak si může dovolit poprvé nás pozvat jen pořadatel, který dokáže v místě potenciální posluchače oslovit a získat sám. Kdo si na to netroufne, je lépe, když nic nepořádá. Vyhne se zklamání vlastnímu i zklamání účinkujících a nakonec i hostů, na které se zákonitě méně příznivá atmosféra přenáší. Je proto důležité odhadnout vlastní pozici, prostor k akci, publikum a energii, kterou je jako pořadatel ochoten do úspěchu akce investovat. Podle našeho úsudku se naplnění požadavků k pořádání akce tentokrát pořadateli vymknulo z rukou a tak jsme odjížděli s poněkud rozpačitými dojmy domů. Jak to tedy vlastně bylo? Počátkem února jsme byli osloveni pořadatelem a dohodnuli se na uvedeném termínu a podmínkách účinkování. Poté jsme na vlastní náklady vyrobili a zaslali plakáty k akci. Když jsme přijeli v sobotu na místo, nečekal nás nikdo a museli jsme si zajistit odemknutí sálu u slečny za výčepem v místní restauraci. Stěhovalo se do prvního patra bez výtahu a tak nás to v sestavě čtyř mužů s jednou dámou stálo docela mnoho sil. Jsme však zvyklí a nijak dramaticky jsme to neřešili. Instalace všeho potřebného nám trvá něco málo přes hodinu a kolem půl osmé jsme byli kompletně připraveni. Místní prý dříve než v devět hodin nechodí a proto jsme na ně trpělivě čekali. Z domova jsme vyrazili v půl čtvrté odpoledne a chtěli jsme si nyní v osm dát cokoliv jedlého k večeři. Restaurace prý nevaří, protože všichni rožďalovičtí se stravují doma z vlastních zdrojů a pořadatelé měli také jen pivo a tvrdý alkohol. To se nám nezdálo k večeři příliš vhodné a proto jsme se pustili do produkce nalačno. Hosté se pomalu trousili, nejdříve jich bylo šest a vypadalo to na důvěrné seznámení, pak jich bylo třicet, padesát a nakonec asi osmdesát. Takové publikum máme rádi, ale musí se hrát v útulné hospodě, kde vzniká příjemná atmosféra a nikoli v socialisticky zdevastovaném sále s trojnásobnou kapacitou míst, kde se o příznivé klima musí velmi těžce bojovat. Nymburská parta nakonec také nepřijela, neboť se zřejmě rozpadnula a pokud bychom tuto informaci získali předem, nikdy bychom nabídku k účinkování na akci nepřijali. Hráli jsme s krátkými přestávkami do dvou hodin po půlnoci a přesto, že se publikum dožadovalo přídavků, nebyli jsme schopni, žízniví, vyhladovělí a zcela fyzicky vyčerpaní, požadavkům na další produkci vyhovět. Honorář nám byl proti původní dohodě také krácen a tak jsme v rekordně krátkém čase sbalili, odstěhovali tunovou aparaturu z prvního patra opět bez pomoci kohokoliv z pořadatelů do Papamobilu a uháněli pryč zpátky na Jih. Na první benzínce jsme poprvé večeřeli nebo snídali a toto pak ještě na dvou následujících stanicích po cestě na D1 pro úspěch či akutní potřebu opakovali. Bramborák se zelím, bagety s čímkoli uvnitř, čokoládu z automatu, globalizované řízky z mikrovlnky, kávu a jiné poživatiny jsme pak doslova hltali, protože vydržet více jak půl dne bez jídla nám činilo značné problémy. Blížila se šestá hodina ranní a my jsme definitivně dorazili na základnu. Složit aparaturu do garáže bylo už to nejjednodušší i přesto, že jsme Radka vysadili v Mladé Vožici a zbyli tak jenom čtyři. Richard to skvěle a bezpečně dořídil a patří mu po zásluze poděkování zbytku kapely a našich rodin za šťastný návrat. Zmohli jme se i na závěrečný potlesk. Co dodat? Takto už nikdy. Publiku, které na nás přišlo a jemuž se zjevně produkce líbila, děkujeme také a vážíme si toho. Jindy, jinde a jinak nashledanou.

Přijela pouť

Na pouťovou tancovačku do Ratibořských Hor jsme odjížděli v sobotu 22.4.2006 s mírnými obavami, protože tento typ produkce není zrovna naší parketou a pak také publikum přichází v takovém případě většinou kvůli akce než na samotnou kapelu. Odehrává se to vždy v místních kulturních domech, jejichž architektura vznikala v minulém režimu obvykle z invence místních funkcionářů a rutiny panelákových řemeslníků a jejich pomocníků z obce a podle toho také vypadají. O útulnosti prostoru, příjemnosti použitých materiálů a vkusu dekorace nemůže být ani řeč. Nezbývá však, než se s tímto stavem smířit, protože pak by se nedalo v kultuře dělat už vůbec nic. O tom, že by nějaká obec stavěla v současné době nový kulturní dům, kde by architektonické prvky odpovídající současným požadavkům vyznívaly pozitivně, jsem ještě neslyšel. Snad jen čestnou výjimkou je Tábor, kde je před dokončením generální a snad i citlivá rekonstrukce historické budovy Střelnice. Jak bude prosperovat její budoucí provozovatel však ukáže až čas. Na vsích si budou muset občané na změnu k lepšímu ještě nějakou dobu počkat a odhaduji, že to bude řešit až příští generace. Dorazili jsme na místo před osmnáctou hodinou a pak pracně hledali průjezd ke vchodu mezi pouťovými atrakcemi. Labutě bez rizika nákazy ptačí chřipkou ladně kroužily kolem společné osy střídavě zdvihány a spouštěny hydraulickým pohonem a povzbuzovány k nekonečnému pohybu opakovanou výzvou jejich majitele k zakoupení letenky adresovanou pobíhajícím dětem s cukrovou vatou a jejich rodičům. Od dob mého dětství se v této oblasti příliš neinovovalo a tomu odpovídá i návštěvnost . V kulturáku bylo večer ovšem plno a tak se nám hrálo příjemně. Tentokrát jsme z obav o svoji bezpečnost instalovali aparaturu na pódium, protože k nám proniknuly zvěsti, že se v Ratihorách děsně leje a pak se to pere. Někteří jedinci tyto zvěsti dokonale potvrdili, kalili jako odborářský zájezd a nakonec se i zmydlili, neboť slovy klasika „tak je to správne a tak to má byť.“ Naštěstí to byla zanedbatelná menšina z jinak velmi příjemného publika, které nás pravidelně odměňovalo potleskem po každém kousku a tak zábava dobře gradovala. Aby číšníci viděli na peníze, muselo být na sále rozsvíceno více, než máme na vystoupeních rádi a o to intenzivněji pak bohužel vynikaly ošklivé prvky jeho interiéru. Rozhodující je, že se parta SK Ratibořské Hory, která akci pořádala, zhostila své role na výtečnou a po právu jim patřil potlesk zcela zaplněného parketu v závěru večera. Snad jsme se o to zčásti zasloužili i my a potěšil nás vzkaz, že jsme se líbili i panu starostovi. Papamobil řídila tentokrát Eva, která žila celý večer o vodě a tudíž se stoprocentní koncentrovaností na jízdu noční krajinou splnila nejtěžší úkol akce, dopravit naši veselou skupinku bezúhonně na základnu. Děkuji také kolegům z nedělní sauny a jejich partnerkám, že nás přijeli podpořit a překonali únavu z předešlého dne, kdy filozofické spory nebraly téměř konce. Tento víkend zakončíme saunařskou sezónu a pokud Petr přinese med, necháme si ho naposledy vsáknout do těla. Když pak jdeme na pivo, chtějí po nás občanský průkaz. Dělá to s námi doslova divy, nevěříte? Věřte.

Přivezli banány

V neděli 30.4.2006 jsme zakončili dlouhou šňůru vystoupení, kdy jsme od 24. března hráli každý víkend a navíc ještě přidali jeden čtvrtek v pražském klubu Limonádový Joe. Tentokrát jsme účinkovali na akci pro nás neobvyklé, a to na obřím společném pódiu pod širým nebem s mnoha dalšími věhlasnými interprety a skupinami v Zelenči u Prahy na akci Zelenečské čáry 2006. Nejsme akcím tohoto typu příliš nakloněni, ale pořadatel a kamarád Kyklop z Maxim Turbulenc nás přemlouval k účasti už třikrát a tak se nám jevilo příliš netaktní vystoupení opět odmítnout. Akce začala odpoledne v šestnáct hodin a postupně se na pódiu s obří zvukovou a světelnou aparaturou vystřídali domácí Maxim Turbulenc, Ital David Mattioli, K. E. Gott, Heidi Janků, Petr Muk s kapelou a pak jsme přišli v závěru večera na řadu my a po nás ještě Aleš Brichta s AB bandem. To už se hrálo zcela naživo bez jakýchkoli playbacků. Ozvučení kapely je pak daleko komplikovanější, protože probíhá před zraky početného publika a zvukový mistr nezná repertoár, nástroje a aparaturu kapely, neví kdo a kdy zpívá nebo má sólo a tak se nehraje v takových podmínkách ideálně. K tomu se přidala ještě teplotní nepřízeň 5 °C, kdy se prsty na strunách neposlušně lepily a působily tak spíš dojmem kladívek léty ztuhlého psacího stroje. Od úst nám při zpěvu stoupala pára, která zviditelňovala paprsky barevných světel a podporovala tajemno čarodějnické noci a každý z nás se musel soustředit pouze na svůj výkon, neboť informace o vzájemné souhře z odposlechů nebyla díky časovým možnostem zvukového nastavení příliš dokonalá. Nakonec soudě podle ohlasů z publika jsme i tento typ produkce zvládnuli, ale určitě se tímto směrem nehodláme ubírat. Atmosféra klubů, sálů a hospůdek nám vytváří dokonalejší sepětí s publikem, které přichází pouze na nás a to je pro nás nejcennější. Vážíme si však i tohoto pozvání, kde o nás bylo nadmíru dobře postaráno. Kyklop dodal domácí gulášek a vlastnoručně zhotovenou sekanou a protože jídlu opravdu rozumí, neměl servis v jeho podání jedinou chybu. Eva na zpáteční cestu koupila kokosky, abychom se mohli po výkonu vysladit a horká čokoláda u Agipu dovedla euforii prvomájového rána téměř k dokonalosti. Usínal jsem s dobrým pocitem, že nemusím do průvodu a tak ani nevím, zda nějaký pod mými okny vůbec procházel. Těch, co se jim po něm stýská, snad definitivně ubývá a doufám, že už v životě nebude moji účast někdo čárkovat a vyhodnocovat. Nyní už musím příběh ukončit, přivezli banány :).

Dromedár nebo drabař?

Když jsme hráli na Mlejně, jak říkáme Mlýnu Davídkovu, jinak skvělému penzionu v obci Hryzely na Kolínsku, na konci října 2005, domnívali jsme se, že je to už naposledy, protože majitelé začali uvažovat o jeho prodeji. Potom jsme však na jaře byli pozváni k účinkování opět a tak jsme v sobotu 20.5.2006 hráli právě zde. Bylo to po čase pro nás více než příjemné, milé zdejší i pražské publikum, skvělý personál a vysoce nadstandardní služby, o jakých se nám na jiných štacích ani nezdá. Máme to na Mlejně zkrátka rádi se vším všudy a chodíme spát až k ránu za svítání. Mlýn je nerozbitný, může se tančit na lavicích z dubového masivu i na stylové patinované dlažbě, někdy i na stolech a na dřevěném „kapitánském“ můstku vysutém do prostoru v patře. To vše dotváří ducha místa, kde se už léta cítíme jako v ráji. Vyjíždíme sem obvykle v šestnáct hodin odpoledne a tentokrát jsme museli oželet i sledování hokejového utkání našich s Finy. Poslouchali jsme přenos v rádiu a při závěrečných gólech do finské sítě musel Richard vždy zastavit, abychom dojeli ve zdraví. Zdraví si musíme chránit čím dál více, protože při stěhování aparatury se každou chvíli někdo nemůže narovnat, někdo kulhá, někdo má „německou“ ruku, jiný zase „německé“ zápěstí apod. Na vysvětlenou uvádím, že přívlastek „německý“ v uvedeném kontextu znamená méně funkční. Když si tento atribut pro omezenou funkci čehokoli vyslovíte ve spojení s postiženým orgánem či libovolným údem, uznáte, že vystihuje jeho stav nejlépe. Já jsem si chtěl po o na hodinku zdřímnout, abych byl na noční jízdu lépe vybaven, ale sotva jsem usnul, zvonil mi u hlavy mobil a Richard sděloval, že Radek zastrčil právě prst do mezery mezi opěrku a točící se brusný kotouč při obrábění součástky v rámci sousedské výpomoci. Prst byl samozřejmě na levé ruce a byl to prostředníček, který se při hře na basovou kytaru hojně používá. Uvažovali jsme na chvíli, zda pošleme na Mlýn náhradní kapelu, nebo zavoláme profesionálního hudebníka, který by Radka zastoupil. Radek zvolil radikální lidovou léčbu. Vydrhnul žlábek na vnitřní straně prstu vodou a mýdlem a pak do rány nakapal šťávu z listu aloe. Ta vyleptala postižené místo a snížila výtok krve na minimum. Utažená náplast vytvořila na prstu náhradní povrch a Radek mohl hrát. I přesto jsem mu vyhlásil na další období zákaz obrábění, abychom mohli dostát slibům a odehráli dohodnutou šňůru vystoupení bez nutnosti hledat náhradu. Vzpomínám si, že když Radka kdysi zaučoval na basu Tonda Hájek z Rangers, který měl v Bělči nedaleko Mladé Vožice, kde Radek žije, chalupu, uříznul si na cirkulárce článek prstu a musel se pak učit nové prstoklady. Vypadá to, že si umění předávali ve svých oborech navzájem. Radek umí ještě svařovat obloukem a tak přemýšlím, co by si ještě mohl upálit a nepostrádat to pak při hraní. Na Mlejně bylo hodně veselo a publikum se drželo v excitovaném stavu až do samého konce. Někteří přijeli bez manželky a hlásili dvojnásobnou zábavu a poloviční útratu, Jirka Mareš to však nebyl:). Pan mlynář Václav kouzlil v kuchyni takové lahůdky, že jsem si je fotil do mobilu, abych je mohl doma ukazovat a taky jsem je ukazoval. Na požádání zašlu mms. Avizována byla i účast nymburské partičky, která však nakonec nedorazila a tak je pouze tímto pozdravujeme. Určitě by se jim na Mlejně líbilo neb to nemělo chybu. Na Davídkově pravděpodobně zahrajeme už jen na privátní akci, kterou bude svatba mlýnské servírky Jany v srpnu a pak se uvidí. Závěrem chci jménem kapely poděkovat především Martě a Václavovi, majitelům Mlýna, kteří k nám mají jako i my k nim přátelský vztah a o to lépe se nám zde vždycky hrálo. Ráno bylo slunečné a když jsem vyšel do dvora, procházelo se tam ochočené divoké prase, které se právě chystalo na procházku k rybníku. Václav mi vyprávěl, jak podobný výlet toto prasátko absolvovalo v koupací sezóně a vyhnalo paní převlíkající se za keříkem na plážičku. Podprsenku už nestačila zapnout a dole zůstaly plavky v úrovni kotníků. Prasátko pak spokojeně odkráčelo zpátky do mlýnského dvora. Živě jsem si představoval scénky ze Slavností sněženek a přímí účastníci popsané epizody se určitě dobře bavili. Eva, čerstvě a bronzově opálená od afrického moře, kde deset dní relaxovala a my jsme kvůli tomu odmítali vystoupení, byla ještě zasněná a tak dokonce v závěrečné písni, kde má flétnové sólo až na konci, zapomněla, zcela zaposlouchaná do tónů z našich nástrojů a úst, hrát. Všichni čtyři jsme se na ni ohlédli a tak ve druhém taktu předepsaného sóla vyskočila a nechtěnou mezeru ve svém partu dokonale zalepila. Je prý opálená úplně všude, hlásila nám to na zkoušce ihned po příjezdu z letiště. Zbyl prý jenom trojúhelník, který vykreslovala gesty do vzduchu matouce nás jeho nepředpokládaným tvarem, o kterém netušíme, kde se na jejím těle nachází, protože vzdušný nákres připomínal spíš stín pyramidy nebo hrbu velblouda dromedára, než by naplňoval naši původní klasickou představu. Zeptáme se raději Zdeňka.

Správný krok

Vystoupení v Ústrašicích za Planou nad Lužnicí u Tábora v jižních Čechách a srdci Evropy plánujeme vždy jednou za půl roku. Hráváme zde na přelomu května a června a pak již tradičně o prvním vánočním svátku, tedy 25. prosince. Nyní máme za sebou první letošní akci v ústrašickém kulturním domě, kdy jsme zde hráli v pátek 26.5.2006. Protože se obětavým a aktivním pořadatelkám Šárce a Slávce daří vyprodat sál do posledního místa, přestěhovali jsme se na pódium, kde jsme zatím na tomto místě nikdy nehráli. Pohled do publika shora je hezký, nikoli povýšený a ozvučení sálu je takto snazší a dokonalejší. O Vánocích to učiníme stejně, jelikož to vyznělo podle ohlasů pozitivně. Pro veřejnost budeme v Táboře hrát až 18. srpna 2006 a to přímo na Žižkově náměstí v rámci Květinové noci před restaurací U Zlatého lva. Kapacita míst k sezení venku se znásobí na úkor parkujících aut, která ve své současné podobě nezapadají do koloritu 60. let. Dokážu si však představit parkující vozidla právě z uvedené doby a třeba právě Richardův dokonale rekonstruovaný skútr, tzv. prasátko, který by na akci určitě neměl chybět. Přejme si hlavně pěkné počasí, abychom se v srpnu mohli sejít podobně jako před rokem na stejném místě pod širým nebem stíněni od svitu Měsíce jen plachtovou markýzou. Těšíme se nyní na nová romantická místa, kde budeme hrát, zejména ve stylově rekonstruovaném prvorepublikovém hotelu ve Štěchovicích a pak pár kilometrů od Slavonic na hranicích s Rakouskem, v Maříži, proslulé keramikou Kryštofa Trubáčka. Právě paní Ing. arch. Markéta Trubáčková nás do Oázy v Maříži pozvala na 14. července 2006. V Ústrašicích se nám hrálo skvěle díky bezchybnému pořadatelskému servisu a zejména díky pozitivně naladěnému publiku, které nám dodávalo sílu a energii k produkci téměř až do třetí hodiny ranní. Pak přišel na řadu řízek s bramborovým salátem, panák Bechera na vytrávení a úspěch akce, nakládání a vykládání aparatury a slastná euforie, která se dostaví vždy, když nabudeme spontánního pocitu, že se to povedlo. Některá osamělá srdce k sobě nalezla během večera cestu, tak jsem to alespoň ze své pozice za mikrofonem vnímal a o to je pak celý večer příjemnější. Hleděl jsem v závěru na vyprázdněný parket, který byl stejně čistý jako na začátku, přesto, že se na něm pohybovaly během večera víc jak dvě stovky lidí. Jsme vděčni, že naše publikum je inteligentní, slušné a kulturní, je radost pro vás hrát. Nashledanou o Vánocích nebo dříve někde jinde. Děkujeme, že jste svými penězi podpořili Občanské sdružení Kaňka, které se stará o hendikepované a z výtěžku akce pořídí speciální klávesnici k ovládání PC pro komunikaci těžce postižených dětí. Je to určitě krok správným směrem a jsme rádi, že byl učiněn v naší přítomnosti.

Štěchovický poklad

V sobotu 3.6.2006 jsme odjeli hrát na privátní oslavu narozenin paní Markéty, majitelky vyhlášené pražské staroměstské restaurace Kozička a v současnosti i právě rekonstruovaného prvorepublikového hotelu ve Štěchovicích. Inspirována Vančurovo Rozmarným létem pojmenuje hotel na břehu Vltavy u historického štěchovického mostu po dokončení všech úprav „Rozmarná“. „Malebná obec Štěchovice leží nedaleko Prahy, má necelé dva tisíce obyvatel a v minulosti se proslavila zejména jako naleziště zlata.. V dnešní době je známá spíše díky dvěma podivínským hledačům tzv. Štěchovického pokladu. Nikdo by nevěřil, že tak blízko u Prahy lze nalézt tak nádherný kout přírody, ideální pro odpočinek a relaxaci. Procházíte-li nedalekým údolím řeky Kocáby, dýchne na vás čas dávných trampských potlachů, které v těchto místech ještě neztratily svůj lesk. Můžete si vybrat, zda prožít večer na Lousianě, Majáku, Kansasu nebo na mnoha dalších osadách.“ Tolik uvádí v odkazu na svoji historii webová stránka Štěchovic. Oslava začínala v 15 hodin a tak jsme vyjížděli z Tábora v pravé poledne, abychom byli připraveni k produkci včas. Sál, který je součástí objektu, má nyní hotovou dřevěnou podlahu pódia a následně se bude dokončovat celý interiér do podoby paluby historického parníku. Akustiku prostoru řešil zvukový mág mistr Krampera a jeho realizovaný návrh trámového členěného stropu se již příznivě projevil při našem vystoupení. Představím-li si, že to bude po dokončení ještě lepší, máme se skutečně na co těšit. Tentokrát jsme paní Markétě a všem přítomným hostům hráli v širší hudební sestavě, kterou tvořila pražská rocková formace B.lues, Bohouš Josef alias Bohoušek hrající s takovou vehemencí, až Richardovi přetrhnul strunu na kytaře, kterou si od něj půjčil a dívčí formace Toffees, která při své produkci tančila tak ladně, až se prasklé struny samy napínaly. Střídali jsme se pravidelně po dvou sériích až do půlnoci, kdy místní policajti vyhlásili v oblasti noční klid. Točili jsme si pivo sami z píp na terase, rovněž víno ze džbánku z čejkovických sklepů bylo k dispozici po celý čas a masové pochoutky včetně zvěřinového guláše se švestkovou příchutí nám doplňovali a servírovali kuchaři až pod nos. Krásný zážitek to byl a způsob tohoto sobotního odpoledne a večera se mi nezdál, odvraceje zrak od přístroje Celsiova, vůbec nešťastný. Dokončení hotýlku se předpokládá v listopadu letošního roku a pak si tam snad zahrajeme pravidelně. Cestou zpět nás Radek v Papamobilu obveseloval četnými bonmoty, z nichž uvedu alespoň ty, které jsem si zapamatoval. „Přístroj, který je pod proudem, vypadá stejně jako ten, který není, jen je jiný na dotek.“ „V 17 letech se děvčatům začíná měnit hlas … z Ne na Ano.“ „Všude dobře, doma manželka.“ „Po trávě se nechodí, po trávě se směje.“ „Nic tak neomezuje svobodu slova jako rozbitá huba.“ „Co z toho, že zítra bude líp, když vždy, když se ráno vzbudím, je dnes.“ No a pak jsme dorazili na základnu, uklidili aparaturu a šli spát:) A ještě myšlenka dne, kterou mi zaslal Martin Kolář: "Myslím si, že lidé by měli chodit bosí, protože je to opravdu mnohem zdravější. Například já, když se ráno vzbudím obutý, tak mě pak celý den ukrutně bolí hlava a ještě ke všemu mám hroznou žízeň...!"

Záření gama

Tak se konečně vyčasilo po dlouhých šedivých dnech a to se nám docela hodilo, protože jsme v sobotu 10.6.2006 hráli venku, ukryti pouze shora, zezadu a ze stran plachtou nataženou přes konstrukci pódia postaveném v právě a slavnostně otvíraném parku pod věžemi jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně. Od Tábora jedete k Bechyni a dále na Týn nad Vltavou hezkou krajinou a pak se vynoří obří věže s parní čepicí, jakási betonová piva. Je přičteno ke cti energetikům, že finančně podpořili úpravu zámeckého parku s cyklostezkou a tím ocelobetonovému monstru alespoň částečně zlidštili tvář. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na politika počátku devadesátých let Vladimíra Dlouhého, který zřejmě motivován americkým dodavatelem technologií pro jaderné elektrárny hřímal, že pokud Temelín nedostavíme, budeme v roce 2000 svítit loučemi. Temelín jsme dostavěli, Vladimír zmizel dobře zabezpečen z politiky a my díky jeho prozíravosti nesvítíme dnes loučemi a asi nikdy nebudeme, protože k věžím JETE, jak se šušká, budou postaveny ještě další. Program, do kterého nás zařadila českobudějovická pořádající agentura Fides Populi, byl pestrý a vedle nás byli mezi účinkujícími i moderátor akce Leoš Mareš, cyklistický exhibicionista Josef Zimovčák, skupina Slakers, Nezmaři a s free style show mistr světa Pepa Dressler. Zahráli jsme téměř hodinový blok písniček z šedesátých let a trochu improvizovali v rozdělení kytarových partů s Richardem, protože ve druhém taktu úvodní instrumentálky Apache prasklo působením záření gama éčko mně a tak jsme z ní učinili zvukovou zkoušku a po natažení nové struny jsme pokračovali, aby ve třetí písni naopak prasklo působením stejné složky záření háčko Richardovi. Půjčil si ode mě druhou kytaru, akustickou místo elektrické a tak jsme i celé vystoupení dohráli. Publikum bylo spokojené, protože kromě našich hezkých písní bylo pivo, klobásky, steaky a sekaná na grilu zdarma, nebe čisté a modré, krásná agenturní děvčata v oranžovém triku s odhalenými boky plnila všechny svěřené role svědomitě, ochotně a pohotově a tak se to líbilo i nám. Vyzkoušel jsem i odborné dovednosti čerstvě odmaturovaných zdravotnic Miloslavy Marešové a Kateřiny Hrbkové, které mě příkladně ošetřily zraněný loket, když se pod námi s Radkem a právě přisednuvším Richardem zřítila lavice a pád na beton jsem zachytil ve větší míře jen zmíněnou částí paže. Eva měla i v sobotu pracovní den, protože realitní makléři mají mobil stále na příjmu a někdy se zdá, že by Eva prodala dům či byt i na pódiu. Pokud by nějaký výrobce dokázal zabudovat mobil do flétny, mám kupce. Po vystoupení pokračovala proto svým vozem do Prachatic, kde prodává nějakou továrnu či hotel a tak nám asi brzy koupí ještě dokonalejší aparaturu. Na základnu jsme se vraceli Papamobilem pouze v mužské sestavě a bylo hodně veselo a vtipy více peprnější než obvykle. Pivko jsme dostali ještě na cestu, nikdo však nesměl ukápnout, protože Richard vyhrožoval kompletním umytím interiéru vozu, s kterým odjíždí na jeden z četných ostrovů Chorvatska a tak jsme raději dva dny po Medardovi nekapali. Závěrečnou poradu jsme uskutečnili po vyložení aparatury na terase U Lva a zvažovali jsme nabídku kulturního odboru táborského městského úřadu k našemu vystoupení na centrálním pódiu na Žižkově náměstí v hlavním pátečním programu Táborských setkání 2006 o půlnoci po legendárním Čechomoru. To jsme to dopracovali, což:?

Happy birthday

V pátek 30.6.2006 jsme hráli pouhých sto metrů od základny v Kulíkově kavárně na Tržním náměstí na táborském starém městě na privátní oslavě padesátin pana primáře chirurgického oddělení táborské nemocnice MUDr. Libora Buriana. Je to více restaurace než kavárna, protože se tu spíš pije pivo a víno než káva a spíš je Moravova než Kulíkova, protože majitelem je Jarda Morava, kdysi člen reprezentačního týmu ČSSR v cyklokrosu a nyní provozovatel zmíněného podniku v Táboře a ještě jedné pizzerie v Praze na Vinohradech, jejíž prostor zdědil po svém dědečkovi Kulíkovi. Když jsem byl před týdnem na rekognoskaci prostoru restaurace, obával jsem se komplikací s nastavením zvuku, neboť je v objektu dlažba, rovný strop a téměř žádné materiály pohlcující zvukové vlny. Záchranou se jevila pouze hojná účast hostů oslavence, která by prostředí akusticky optimalizovala. To také nastalo, bylo nabito k prasknutí, protože má pan primář zaprvé mnoho přátel, když z titulu své profese lidem pomáhá od zdravotních problémů a zadruhé také tým spolupracovníků a kolegů je v této oblasti široký. Kdo z hostů měl na sobě nějaký chirurgicky nebo ortopedicky vedený řez, mohl si být jistý, že je jeho autor na místě přítomen, pokud to nebyl jenom apendix, který, jak se obecně soudí, operuje každý špitální vrátný. Tak mě při pohledu do publika lehce svědilo pravé koleno operované před deseti lety, když přímo přede mnou testoval pan primář MUDr. Luňáček naopak kolena svá při rock’n’rollových tanečních figurách podobných těm, kterými se proslavil mistr kolenních oscilací božský elektrikář z ČKD Karel. Koleno mě od té doby nezlobí a tak mohu panu primáři po letech touto cestou ještě jednou poděkovat za záchranu sportem a mnou zdevastovaného kloubu. Zdravotních sestřiček bylo na akci také dost, leckteré jsem znal a leckteré znaly mě ještě z doby středoškolských studií, protože táborská Zdravotka sousedila s Průmkou a je tomu tak dodnes, takže společnost byla dokonale vyvážená, mimořádně veselá a tanečních kreací lačná. Zahájili jsme produkci v devatenáct hodin a chtěli původně skončit o půlnoci, ale pak jsme to protáhli ještě o hodinu, protože atmosféra byla víc než vynikající a to nás vždycky dostává. Mohlo by se hrát snad až do rána, ale síly i repertoár jsme zcela vyčerpali a říká se, že v nejlepším je dobré přestat a tak jsme poslechli a udělali to. Velmi se nám akce líbila a podle sdělení oslavence i publiku a proto jsme si slíbili, že se na stejném místě a ve stejné sestavě sejdeme zase za padesát let. Více prozrazovat nemohu, protože ctím soukromí přítomných osob, ale …

Blázen na kopečku

Tak na tuhle akci jsme se připravovali více než rok. Šlo o nápad zahrát si na trojmezí v malebné obci Maříž, která proslula nejdříve tím, že byla v padesátých letech minulého století téměř srovnána se zemí včetně barokního zámku z důvodu, že to bylo odtud do Rakouska coby kamenem dohodil a kamenem se přes hranice házet nesmí a později, tedy v nové éře po roce 1989 pak zejména keramikou Kryštofa Trubáčka, který zde založil dílnu a k té se nedávno přistavěla i skvělá restaurace Oáza, kde se dá dobře jíst, pít a nakonec i hrát. Pro toho, kdo po této větě pátrá o jaké trojmezí se jedná, podávám tímto upřesňující údaj, že se v Maříži setkávají hranice Rakouska a Čech s historickou hranicí Velké Moravy. Je to pár kilometrů jihozápadním směrem od Slavonic v jižní části okresu Jindřichův Hradec, kdybyste do této nádherné části naší republiky nazývané Česká Kanada někdy nalezli cestu. My jsme v pátek 14.7.2006 vyjeli z Tábora směrem na České Budějovice, u Sloupu jsme odbočili na Hradec a pokračovali do Nové Bystřice. Přes Staré Město pod Landštejnem jsme pak už nezadržitelně mířili odbočkou v polích vpravo až do Maříže. Mnoho známých nám rozumělo, že jedeme hrát do Paříže, když i zvolené datum ve výročí pádu Bastily evokovalo zmíněnou představu. Před Oázou se otáčelo na rožni prasátko a příjemná vůně se linula všude kolem a kdo tudy jel nebo šel se zastavil a usmíval se, neboť představa pozdější konzumace rotujícího produktu a hašení žízně i stresu chlazeným Plzeňským ani jiné emoce vyvolávat nemůže. Interiér hospůdky dokonale odpovídal našemu gustu a nejraději bychom si Oázu převezli do Tábora. Na současných hotelových školách produkujících provozní managery se vliv prostředí na konzumaci a tedy i prosperitu podniku moc neřeší, protože vznikají nezřídka podniky zařízené sériovým nábytkem, nevkusnou dlažbou, koberci a umělými doplňky, že stačí jen pouhý pohled a mrazí vás po celém těle. Na Oáze se vyráběly stoly a lavice z trámů, které zbyly z likvidace původní zchátralé stavby a tak na vás historie a duch místa dýchne okamžitě po vstupu do místnosti. Přijeli jsme domů nabiti pozitivní energií, přestože unaveni z dlouhé produkce, která nás tentokrát mimořádně bavila. Paní architektka Markéta Trubáčková je dnes majitelkou a duší celého objektu a její tým výtvarníků z Prahy, Slavonic a možná i odjinud tvořil tento večer jádro skvělého publika, se kterým jsme se bavili až do svítání. Mě snad nejvíce zaujal Belgičan George, který jakoby vypadl z oka legendárnímu Johnu Lennonovi a tak si s naším hudebním doprovodem v průběhu večera i zahrál jeden kus na kytaru a mně v hlavě běžel v tu chvíli překrásný klip k písni Beatles Blázen na kopečku. Protože ho dokumentaristka akce Lenka zachytila svým objektivem, můžete se na něj podívat do naší fotogalerie na tomto webu. Probudili jsme se ráno na konci světa, dokonale vyčištěni a šťastní uprostřed téměř nedotčené krajiny, která ožívá dnes zvolna a má naději zůstat díky lidem, které jsme zde poznali i nadále nádherná. Snídal jsem pivo na lavici před hospodou jen tak v trenkách a triku, ve kterém jsem spal, zahleděn do modré nebeské klenby jsem vnímal vůni lesa a kuňkání žab u rybníka, z lokálu pak pravidelný pozdrav papouška pronášený tak dokonalou češtinou, že by mu mohly závidět i Chantall a Anife, koupil jsem si krásnej originální hrníček z místní keramické dílny, což hodlám učinit vždy po každé produkci, pokud ji budeme opakovat a kterou máme předběžně slíbenou Markétou na pátek 13.7.2007 a byl jsem naplněn euforií z prožitku, na který se nezapomíná. Myslím, že kolegové i účastníci akce na tom byli a jsou obdobně. Doufám také, že jsme se svojí účastí na velmi vydařeném večírku nezpronevěřili odkazu zakladatele a otce mařížského projektu Kryštofa Trubáčka „Co neuděláš srdcem, ani nedělej, to nestojí za to.“ Markéto a Lenko, děkujeme.

Jožine, dej českou!

Na konci července, tedy 29.7.2006, jsme odjeli hrát kousek za Tábor do obce Liderovice, kde má své sídlo firma Aksamite. Její majitel nás pozval na privátní firemní akcičku pod širým nebem, kde to vonělo loukou, lesem, vodou, ohněm, masem, chlebem, hořčicí, křenem, bazalkou, kardamomem, tymiánem, jalovcem, pepřem, solí, pivem, vínem, bourbonem, tequilou, calvadosem, meruňkovicí, hruškovicí, jablkovicí, slivovicí, třešňovicí, Becherovkou, děvčaty a také bylo veselo. Ke konzumaci čehokoliv nebyly potřeba peníze, neboť všechno bylo tento večer všech a tak bylo v praxi vidět, jak lidé tento životní způsob zbožňují. Tak nějak si to asi představovali v nedávné minulosti i tvůrci socialistických dějin, kterým se však zcela zákonitě realizace takového utopického snu vymknula z rukou a tak Pepíno konstatoval, že komunismus se dá dobře praktikovat pouze za kapitalismu. Pódium, na kterém jsme hráli, bylo vytvořeno z velkého oplachtovaného přívěsu za nákladní automobil, kotveného k zemi čtyřmi dřevěnými špalky a dvěma koly a určeného pro rozvoz nábytku s nápisem "Sedací soupravy Aksamite do každé rodiny" a tak jsem se trochu styděl, protože sedací soupravu mám z Holandska a nehodlám ji v tomto životě měnit a že není v každé rodině mám radost a o to lépe se mi v ní odpočívá. Napadlo nás, že bychom mohli mít aparaturu takto instalovanou nastálo a pouze bychom vždy přistavěli přívěs na určené místo produkce. Nejvíce obletován byl tento večer Pepíno, neboť si ho oblíbil jeden fanoušek z Moravy a věnoval mu nepřetržitou přízeň od začátku až do konce akce, nebo spíš až do odjezdu. Odbubnoval s ním paralelně pažemi ve vzduchu všechny písničky, o přestávkách mu nosil pivo, donutil ho k sólovému projevu, který pak následně moderoval a povzbuzoval ho pravidelnými výkřiky: „Jožine, dej českou.“ To ještě Pepa neví, že na mně vyloudil adresu, kterou jsem mu ochotně sdělil, protože takto hořícím fanouškům se musí vycházet vstříc a tak zřejmě v tuto chvíli už zvoní u jeho dveří a nebo už se spíš rovnou ubytoval. Tak dlouho jsme hledali maskota souboru až si nás našel sám. Pro nás je to potvrzení faktu, že i na Moravě milují české písničky. Bylo to celkově hezké, syté, dlouhé, napínavé a příjemné, ale o privátních akcích se více rozepisovat nemohu, protože ctím soukromí všech účastníků. Zbytek příběhu do návratu na základnu před čtvrtou hodinou ranní si laskavě domyslete.

Volleyball story

V sobotu 12.8.2006 jsme odjeli hrát na svatební oslavu Lenky a Petra Trešlových do stylového prostoru hangáru na letišti místního Aeroklubu na Čápově dvoře v Táboře. Tato velkolepá událost tak nahradila plánovaný festival Love Planet, který byl z toho důvodu přesunut do Prahy. Couvali jsme Papamobilem až pod střechu a tak stačilo aparaturu jen vyjmout, správně naorientovat a mohlo se hrát. Stropní podhled tvořila trámová konstrukce a padákové plachty a nám se v tomto industriálním interiéru moc líbilo. Za hangárem jako vystřiženém z knihy O letadélku Káněti, jehož příběh se mi náhle vybavil, se opékalo prasátko, v baru uvnitř byla instalována pípa s pivem a tak už nic nechybělo k pohodě novomanželů, svatebních hostů i naší. Lenka pochází z muzikantské rodiny a svoje hudební kvality předvedla o půlnoci, kdy bezchybně vystřihla za našeho doprovodu Proměny od legendárního Čechomoru. Bouřlivé ovace sklidila za svůj pěvecký výkon od početného publika a vřelé políbení pak i od manžela Petra. Myslím, že jim to bude v životě skvěle fungovat. Společnost byla ve dvě hodiny tak rozjetá, že my jsme už nemohli a tak to Richard dorážel reprodukovanými hity z CD. Pepíno to měl z Čápáku blízko domů a tak odešel po svých a když Richard stále pouštěl a pouštěl nekonečné songy, sbalili jsme aparaturu ve třech a odjeli sami na základnu. Možná je tam Richard ještě nyní, protože se zdálo, že akce nebude mít konce. Ještě mě v souvislosti s perspektivou nekonfliktního a dlouhodobého svazku dvou partnerů napadá příběh, nebo se mi spíš vybavuje podle obrázků, které jsem spatřil na triku a hrudích žen volejbalového družstva z Jindřichova Hradce minulý týden, kdy se jejich cesty náhodou zkřížily s našimi na akci Ultimate Bike Třeboň 2006, jejíž účastníkem jsem byl. Příběh se jmenoval Volleyball story a ve čtyřech krocích vyjadřoval varování před chutí k převýchově partnera. Znělo to asi takto: 1) Chlapec hrál volejbal a měl ho rád. 2) Chlapec potkal dívku a měl ji rád. 3) Dívka nechtěla, aby chlapec hrál volejbal. 4) Chlapec poslal dívku do prdele. Vybavuji si tak podobné příběhy z různých oblastí, včetně té muzikantské a musím potvrdit, že moje manželka ani já jsme nikdy vzájemně bod č. 3 jeden na druhého nevyzkoušeli ani nepoužili a tak to má asi být. Přejeme totéž novomanželům a děkujeme za skvělou atmosféru i svatební koláčky, které právě při psaní těchto řádků s chutí konzumuji.

Květinová noc

V pátek 18.8.2006 rozkvetla noc na předzahrádce restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře. Akci jsme sami vymysleli před rokem a pro její úspěch letos opět zopakovali. Termín jsme plánovali už na jaře a spoléhali na hezké počasí, které je u takové zábavy pod hvězdami předpokladem jejího zdaru. Po deštivé a chladné první polovině srpna se na tři dny vyčasilo i ohřálo a květinová noc ozdobená slunečnicemi Jany Drtinové a tanečnicemi And so on za našeho hudebního přispění mohla začít. Zahájili jsme instrumentálkou Apache od Shadows a testovali tím i novou zvukovou aparaturu RCF s dvojnásobným výkonem proti té staré doslouživší a mixážní pult Soundcraft, který nám učinil též velkou radost, když Eva zrušila dovolenou na jednom z ostrovů Pacifiku a investovala právě do něj. Přítomna ten večer byla i děvčata z Ministerstva kultury města Tábora v čele s legendární fanynkou našich hudebních aktivit v osmdesátých letech Janou Novákovou, tehdy Líkařovou. Všechny zdobily květiny a rozzářený úsměv z pocitu volna a pohody. Tak jsme se cítili i my a protože tentokrát žádný anonym nezavolal empíky, tedy městskou policii, rušili jsme s mírnou nostalgií v prázdninové euforii noční klid harmonií písní z šedesátých let. Bylo naprosto plno a postávalo se kde se dalo, což podtrhovalo krásnou atmosféru tohoto večera. Byl možná v tomto místě poslední, protože majitelka restaurace nezvládala uspokojovat vysoké finanční požadavky pronajímatele objektu a rozhodnula se ke konci srpna ukončit činnost. Nevíme, zda Ital, který má údajně U Zlatého lva pokračovat, bude o nějaké hudební aktivity stát. Na blížící se Táborská setkání jsme se nakonec rozhodnuli s naší produkcí pro návrat do klubového prostředí restaurace u Červeného koně, kde to máme rádi a proto tam budeme v sobotu 16.9.2006 od 21:00 hodin hrát. Odmítnuli jsme po zralé úvaze nabídku organizátorů TS hrát na hlavním pódiu náměstí po Čechomoru, protože se cítíme lépe v komorním prostředí v bližším kontaktu s publikem a také se nám zdálo netaktní učinit z Čechomoru naši předkapelu. Slečna Ox vystoupila z anonymity, když odkryla svůj vzkazový nick a dostala za odměnu použité trsátko Dunlop, které pohotově zařadila do své sbírky. I její účastí byl večer vydařený, protože pozitivní zpětná vazba publika se promítá i do našeho výkonu. Neměli jsme čas během produkce k občerstvení, protože pořadatelka akce odvolala pro snížení nákladů účast pražských Toffees a tak jsme na konci zabalili aparaturu, naskládali do auta a požádali o něco k jídlu. Je stále přežívajícím zlozvykem ze socialistické doby, že personál kuchyně to zabalí v deset a pak už nic není, přestože my hrajeme například do dvou po půlnoci. Paní majitelka nám, tedy mně, Richardovi a Radkovi, protože zbytek kapely snad v černé předtuše opustil objekt neprodleně po ukončení produkce, nakonec připravila na zahnání hladu studenou salámovosýrovou mísu s rajčátky, paprikou a bramboráčky, zacvakli jsme za ní rovných osm set Kč a poněkud s rozpaky z této epizody pak opouštěli pěšky noční náměstí. Naštěstí po ranním procitnutí dominoval v mých myšlenkách pocit z hezky prožitého večera se skvělými lidmi, který mně i nám posiluje perspektivní víru ve smysluplnost našeho hudebního počínání.

Kolik třešní, tolik višní

Moc jsme toho z pátku na sobotu 19.8.2006 nenaspali, neboť jsme hráli do půl druhé popůlnoční a než jsme aparaturu demontovali, kabely stočili do úhledných klubíček a vše ostatní uložili do různých kufříků, povlaků a speciálních krabic a posléze naskládali do Papamobilu, zbyla jen krátká chvíle na konzumaci magické mísy, o níž jsem psal v předcházejícím příběhu a pak se už pospíchalo do postele. Mně se podařilo usnout podle svědků o půl čtvrté a.m. a na osmou jsem byl již vzhůru v téměř nepoužitelném stavu. Ranní káva a procházka na čerstvém vzduchu mě postavily na nohy a cítil jsem se docela dobře. Po obědě jsem ještě lehce na hodinku zdřímnul a v půl čtvrté p.m. jsme vyráželi k dalšímu vystoupení ke Kolínu. Radek s Pepínem doladili před odjezdem formu chlazeným Bernardem u Taverny na Žižkově náměstí a já si dal raději letní jablko ze zahrádky od Evy. Bylo naloženo ještě od Lva a tak jsme pouze nasednuli na obvyklá místa a mířili severovýchodním směrem na Mlýn Davídkov. Je to pro nás podobná štace jako NHL pro Dominika Haška nebo reprezentace republiky pro Pavla Nedvěda. Stále se tam loučíme a říkáme, že je to naposledy, protože Mlýn je na prodej, ale opakovaně se tam pod různými záminkami vracíme, jelikož zatím žádný z četných zájemců nepoložil na prkno odpovídající počet milionů. Přiznávám ovšem, že se vracíme velmi rádi. Pozvání se nedalo odmítnout, i když dvě vystoupení následující ve dvou dnech po sobě obvykle nehrajeme, ale nyní to bylo pro Janu, servírku a dobrou duši Mlýna, která se o nás předcházející roky na mlýnských akcích spolustarala a dokonce se vdávala. Obřad jsme fyzicky pro únavu z předešlého hraní nestíhali a tak jeho průběh známe jen z vyprávění. Prý při Ano Jany projížděl po silnici nákladní automobil a tak nebylo až tak zřetelně slyšet a při Ano ženicha na oplátku zase řehtal mimořádně nahlas kůň. Myslím, že důležitější je nakonec Ano vnitřní, nijak navenek okázale prezentované, ale takové, kterému člověk sám věří. Eva znalá našich tichých stavů bezprostředně po hře přinesla do auta tlustou knihu s názvem Špalíček dobrých českých vtipů a po cestě si z ní četla. Každých pět minut vybouchla smíchy a byla k nezastavení. V extázi se pak pokoušela o četbu nahlas i pro nás, ale více nám byl k smíchu její projev než samotná pointa vtipu. Když jsem pak po očku přes její rameno nahlédnul, která kapitola ji nejvíce zajímá, pochopil jsem, že se i ženy velmi baví peprnými vtipy, ale v přítomnosti mužů se tváří, jako že ne. Ten o tom, jak tu paní tahali z koupelny do kuchyně ohledně levnější dlažby, tak ten byl dost ostrej i na mě a to jsem byl na vojně se slovenskejma a maďarskejma bigošema. Hrát jsme začali v devatenáct hodin a podle požadavků novomanželů to muselo být potichu, abychom neprobudili babičky a tety. Po první sérii šly šavle mixpultu do obvyklé polohy a babičky a tety z generace sira Paula McCartneyho řádily bez jakýchkoli rozpaků. Druhá z mlýnských servírek, mimochodem také Jana, nebyla tentokrát ve službě, ale spoluvytvářela svatební publikum. Když vyzvala k tanci nejstaršího přítomného dědečka, odvětil jen, že je to jako v jedenapadesátém roce, kdy ho také někde na Moravě svedla servírka a pohotově vyskočil, aby si ten krásný okamžik svého života alespoň na chvíli připomněl. Na zahradě Mlýna se pod střechou altánu grilovalo a chuť i vůni šťavnatých steaků cítím ještě nyní na jazyku. Báječný koncert to byl pod taktovkou Marty, Václava a jejich sehraného týmu. Bavili jsme se všichni skvěle a vydrželi hrát až do dvou a.m.. Pak neúnavný Richard pouštěl ještě hity z CD a já učil Pepína, Radka a Evu speciální choreografii s pohybem předloktí, kterou jsem okoukal z televizního dokumentu s názvem V srdci Evropy, který se točil v končinách pod Blaníkem a kde je EU, jak se jevilo ze slov a projevu místních starousedlíků, na okraji zájmu a leckteří ani netušili, že jsou její součástí. Kolegové se naučili tento speciální handdance velmi rychle a předváděli ho s takovou razancí, že měl Radek druhý den na lokti podlitinu jako dozrálá švestka a Pepíno se domníval, že už ví co je tenisový loket. Poprvé jsem také ochutnal višňovici a když jsem ji pochválil, byla mně neustále doplňována do vyprázdněné sklenky. Nezbývalo než se zachránit a odebrat se tajně a nenápadně na pokoj a ulehnout k spánku. Šli jsme všichni tři, tedy já, Radek a Pepíno, na pokoj číslo dvě a než jsme stačili zamknout zevnitř, byli jsme odhaleni v útěku a nuceni k další konzumaci višňovice. Naše ranní meditace i hlava se točila kolem úsloví „Kolik třešní, tolik višní“, i když dodnes nevím, co to přesně znamená. Spalo se krásně v tom zapomenutém a téměř nedotčeném kousku přírody hluboko v lesích, kdy ticho přerušovaly jen čím dál víc hlasitější CD songy, které Richard do úmoru nasazoval a komentoval. Příběhy rán až polední na Mlýně už ani popisovat nemusím, protože jsou vždy kouzelná a téměř nachlup stejná. Pan Václav je na nohou první a obstarává skvělou snídani pro všechny, co se na Mlýně probouzejí a než to zabalíme tak připraví ještě vyhlášený steak, na jehož zhotovení jsme už vyslechli recept. Uděláme pravděpodobně domácí experiment, ale stejně se nám to asi tak výtečně nepodaří. Zda jsme byli na Mlýně naposledy se necháme překvapit, raději žádnou tiskovku za tímto účelem pořádat nebudeme. Závěrem vyslovím ještě velké poděkování novomanželům za pozvání a péči o nás včetně pomoci při nakládání i vykládání aparatury, svatebním hostům za výbornou atmosféru, Martě, Václavovi a celému mlýnskému týmu za připravené lahůdky a veškerý servis, který tak milujeme. Děkujeme velmi.

Zatáčka v zatáčce

Na poslední srpnovou sobotu 2.9.2006 jsme byli pozváni Kamilem Emanuelem Gottem do komponovaného programu v obci Mrzky u Českého Brodu. Pozvání jsme přijali, i když pódiové akce pod širým nebem nevyhledáváme, ale Eman je náš kamarád, v Mrzkách žije a každý rok se o obecní oslavy obětavě stará. Výhodou je, že v takovém případě nemusíme instalovat celou aparaturu, ale jenom její lehčí verzi a vše ostatní zajišťuje profesionální zvukař. Ušetříme tak mnoho sil a energie, kterých není nikdy nazbyt a které podporují o to více naši radost z tohoto prazvláštního a dlouhodobě provozovaného hobby. Slunce prozářilo odpoledne krajinu a bylo krásné projíždět silnicí po odbočce za hotelem Sen přes Senohraby a Mnichovice kolem ondřejovské hvězdárny, Kratochvílova studia Budíkov a nakonec i přes zákaz vjezdu až do cíle akce, protože na značce bylo napsáno, že obec Mrzky je neprůjezdná. Konstatoval jsem, že je zde tak krásná krajina, že by jí slušela dominanta věží nové jaderné elektrárny, aby si Pražané užili jejího kouzla a levnější elektřiny stejně, jako my u Temelína. V Mrzkách jsme pak skutečně zastavili a dobře se bavili. Paní Gottová usmažila řízky pro všechny účinkující a tak jsme je s bramborovým, po domácky připraveným, salátem baštili ještě před vystoupením a chutnaly nám stejně jako legendárnímu Viktoru Sodomovi, který zpíval těsně po nás svoje hity Parní stroj, Papoušek Kakadu a jiné oblíbené z bubenické éry Františka Ringo Čecha. Od devatenácti do dvaceti hodin jsme ještě za denního světla zahráli svůj plánovaný blok sedmnácti písní a když nás tancem pod pódiem podpořila právě dorazivší a téměř kompletní sestava týmu z Mlýna Davídkova v čele s paní mlynářkou Martou, hrálo se nám jako za starých časů. Museli jsme pak ještě složit svoje nástroje a hejblátka, vypít pivo z Emanova soudku, poslechnout si nové vtípky od Dana z Maxim Turbulenc a počkat na konec vystoupení Viktora Sodomy. Pak nám dovolili projet přes Mrzecké náměstí početným davem návštěvníků akce zpět a když moderátor ohlásil náš odjezd, stáhnul Richard sklo na mé straně velitele vozu a za jízdy se s publikem posilován zvukem megafonu za celou kapelu loučil. Pak už stačilo jen za pomalé jízdy vytáhnout pravou paži z okna, což jsem ochotně učinil a po vzoru fotbalistů po vyhraném zápase se dotykem či poklepem dlaně rozloučit s posluchači a diváky definitivně. Marta nás pak pozvala na mlýnské steaky, o kterých pějeme věčné ódy a ona to ví, a takové pozvání nelze nepřijmout. Mlýn Davídkov stojí po léta na cestě zpátky odkudkoli, ať už fyzicky nebo jen v myšlenkách a tak jsme se z přátelství rádi zastavili. Hosté Mlýna zvečera však všechny steaky snědli, jak nám Jana od výčepu hlásila, když jediná musela zůstat na základně a obsluhovat hladové a žíznivé a já se jim vůbec nedivím, když vím jaká je zde vyhlášená kuchyně. My jsme si tedy pochutnávali na horké pórkové polévce a pak ještě na tatarském bifteku natíraném v centimetrové vrstvě na česnekovaných topinkách, což umějí na Mlýně připravit jakbysmet náramně. Pivko a švestkovice do nás jemně po spádu natekly na rozloučenou (višňovice došla na svatbě Janiny:) a mohli jsme vyrazit do temné noci směrem k Táboru, je - ahóóój. Zatáčka v zatáčce před Sázavou, které se vždy divíme, hotýlek za mostem, kde jsou ideální srazy pro motorkáře, což si také pravidelně opakujeme při každém průjezdu. Známe tu cestu nazpaměť a ke každému trochu výraznějšímu místu na trase se váže nějaká průpovídka. Čekáme jen, kdo s ní vyrukuje první a po pěti letech společného cestování už přebírá iniciativu vesměs Eva, která si první roky společného spoluhraní musela nejprve vyslechnout v Papamobilu naše chlapské historky z muzicírování v letech osmdesátých a nyní, kdy už téměř vše z minulosti bylo řečeno, se dostává zaslouženě také ke slovu. Takto v noci jsme se ještě z Mlýna nevraceli, vždy tam spíme, ale všechno je jednou poprvé a dobrá znalost silnice za denního světla se Richardovi vyplatila právě nyní, protože cestu osvětlovaly jen tu a tam oči srnek. Když v autě nic neříkám, domnívali se vždy ostatní, že po cestě spím, ale tentokrát se přesvědčili, že tomu tak není, když Richard zkusil asi dvakrát namátkově před Benešovem a před Táborem vyslovit na zkoušku větu o tom, že se mu lepí oči a usíná. Okamžitě a pohotově jsem velel k zastavení vozu, což zbytek posádky velmi pobavilo, ale zároveň už vědí, že moje zavřená víčka pouze brání průniku světla do unavených očí, ale mysl je stále bdělá. Také jsme k naší radosti doladili s Martou termín na poslední mlýnské hraní, na které se už moc a moc těšíme. Emanovi děkujeme za pozvání do Mrzek, za řízky, za salátek, za pivko, za honorář, za veselý průjezd náměstíčkem. Za pozvání na skvělou hostinu a milé popovídání pak děkujeme Martě a Václavovi, mlýnskému týmu doprovázenému skvělou léčitelkou Jaruškou Vomáčkovou, která mi poradila recept na lektvar, který zaručeně uleví bolesti očí, i když se mi do realizace popsané procedury po zjištění chemického složení tekutiny moc nechce. Chca nechca, možná ji přece podstoupím, ale po vzoru rytířů pod Blaníkem, až bude nejhůře.

Rezonance nastala

Letos jsme zvažovali svoji účast na Táborských setkáních už od jara a nejdříve zastávali názor, že hrát nebudeme vůbec, pak jsme chtěli do nové Střelnice, ale pro tu se nepodařilo zatím nalézt schopného provozovatele, přišla i nabídka pořadatelů k účinkování na hlavním pódiu na Žižkově náměstí po legendárním Čechomoru, ale nakonec zvítězila osvědčená klasika ve sklepní restauraci U Červeného koně. Hráli jsme tam v sobotu 16.9.2006 od jednadvaceti hodin a jsme rádi, že to tak bylo. V pátek jsme si mohli v klidu poslechnout Čechomor, i když o klidu mám nakonec jiné představy, protože lidí bylo na náměstí příliš mnoho a když jsem se prosoukal do dobrého místa pod pódiem, vydržel jsem tam jen několik taktů a vzápětí utekl do ústraní a sledoval pak dění zezadu na promítacím plátně. Nemoc zvukařů se opět projevila v tom, že spíše předvádějí, co jejich aparatura dokáže, než aby se soustředili na příjemnou a vyváženou hladinu zvuku. Basové frekvence i v oblasti infrazvuku mně doslova drtily hrudní kost a rezonanci tepu srdce jsem nechtěl riskovat. Kromě Evy, která na náměstí v pátek nedorazila, jsme se pak v sobotu přes den všichni trochu trápili, ale večer, přestože jsme toho příliš nenaspali, bylo už vše v naprostém pořádku. Rezervace míst byly vyčerpány beze zbytku v celém prostoru a tak se tradičně sedělo a poslouchalo i na schodech. Po čase jsme do první série zařadili pár folkovek, které jsme měli dříve v repertoáru a kterých se není dobré úplně zbavit. Přišla si s námi zazpívat i Lucka Tilleová, která s námi vystupovala kdysi jako žákyně 5. c základní školy. Dnes je už v prvním ročníku táborského gymnázia a zpívá stále skvěle. Její výkon ocenilo publikum bouřlivým spontánním potleskem a myslím, že se Lucce leskly dojetím a určitě oprávněně oči. Mamku Martinu jsem neviděl, ale zajisté byla na Lucčin výkon náležitě pyšná a možná nějaká slza stekla po její tváři též. Následně jsme hráli už v duchu šedesátých let americky, anglicky i česky a cítili jsme se velmi příjemně. Končit se mělo v jednu po půlnoci, ale prodloužili jsme to rádi do tří hodin, když bylo stále plno a mile. Nadranní polévkový rituál se tradičně konal ve Víťově režii a když nám přátelé pomohli s aparaturou do schodů a do auta a z auta, mohli jsme se ještě s Radkem a Richardem věnovat meditaci u Taverny. Slečna Ox nás obsluhovala ochotně i v půl páté ráno, což není v běžném restauračním provozu až tak samozřejmé. Snídali jsme klobásku, pivečko a kávičku, skoro svítalo a naše rozjímání rušil jen pohled na četné odpadky čekající na pozdější likvidaci. Buď bylo odpadkových košů málo nebo se lidé neumějí chovat, ale to je otázka, kterou zde určitě nevyřeším a ani vyřešit nechci. Velmi se nám to na akci líbilo a děkujeme všem, kteří se na realizaci vystoupení podíleli a samozřejmě i publiku, které bylo početné a skvělé. Rezonance nastala.

Chlebíček byl?

V sobotu 23. září 2006, tedy v první podzimní den, jsme hráli ještě poslední, alespoň v to doufám, vystoupení na venkovním pódiu v tomto roce v zámecké zahradě v Louňovicích pod Blaníkem. Od rána zde probíhaly Svatováclavské slavnosti s bohatým programem a nám připadla úloha zakončit večer hudební a taneční zábavou. Zahajovali jsme ve 21:30 hodin po ohňové show a s malými přestávkami jsme hráli něco málo přes čtyři hodiny. Parket pod širým nebem se rychle naplnil a postupně jsme se rozehřívali my i početné publikum. Skvěle nás tentokrát ozvučil se svým týmem zvukař Jirka Vrtiška a tak se nám hrálo velmi příjemně. Příznivé byly i ceny u stánků, když Plzeňské prodávali za 25,-Kč a porci grilovaného kuřete za 35,-Kč. Nedočkal jsem se ani obvyklé číšnické otázky z českých končin: „Chlebíček byl? Okurka byla?“ Vše uvedené bylo na tácku a v ceně. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na Táborská setkání před týdnem, kdy slečna u stánku před muzeem kalkulovala cenu od boku v pátek za 95,-Kč a druhý den pro jistotu za totéž ještě dvojnásobek. Do Louňovic dorazili pod pódium i šermíři a šermířky ze spolku Táborští kupci a tradičně se dožadovali Isbiny, neboli písně od Beatles s názvem A Hard day‘s night, které se podle úvodních slov textu takto lidově počesku říká. Kupci byli se svojí žádostí připraveni dokonale, protože každý z nich měl napsané na kartonu jedno písmeno zmíněného titulu a pak pod pódium napochodovali či přitančili v přesném pořadí a cedulky otočili proti nám. Přiznávám, že nás to velmi pobavilo a zároveň dalo velkou práci udržet se v rytmu, harmonii a textu právě prezentované písně. Korunu všemu nasadila ještě skupina motorkářů z Tábora v čele s Petrem Trešlem, Mílou Stuparičem a Rudou Mankem. Vydali se údajně v pátek na mototour do oblasti Telče, tedy daleko od manželek a v sobotu se vraceli jezdit ještě k Mladé Vožici. Pak se doslechli, že jsou v Louňovicích slavnosti a nějaká hudba a tak to nakopli a dorazili, aniž tušili, že hudba jsme my, až sem. Přivítání bylo velkolepé, protože během pěti minut převzali vládu na tanečním parketu a nebylo v areálu člověka, který by je nezaregistroval. Pro své zviditelnění neváhali během naší produkce vylézt i na pódium a po vzoru spartakiádních vojáků ze socialistické éry skákali pak šipky do korýtka z napřažených paží svých kolegů a dokonce i po zádech. Ke zranění nedošlo, k dokonalému zviditelnění ano. Možná bychom s tímto estrádním číslem mohli objíždět i republiku. Nebylo také jednoduché ukončit produkci, protože po ohlášení poslední písně začali všichni motorkáři bušit pěstmi do podlahy pódia a strhnuli dav, který nás donutil k několika přídavkům. Pod záminkou hladu jsme pak uprchnuli ke stánku s grilovanými specialitami, kde jsme byli posléze lapeni a přinuceni k přípitku. Nechali jsme se přemluvit, protože už bylo po vystoupení a pro jízdu zpět na základnu byla vybrána Eva, která se přípitku z tohoto důvodu nezúčastnila. Radek vystoupil po cestě v Mladé Vožici, kde od narození žije a my jsme pokračovali pro změnu do starého Tábora, kde máme Big Papa základnu a kde skoro už před pěti lety (12.12.2001) byl soubor založen. Přesto, že bylo zpočátku večera chladno a pak zase vítr obracel texty a schéma písní a nutil nás tím lovit v rýhách paměti, účinkování v Louňovicích se nám velmi líbilo a myslím, že tak i publiku, jak bylo z jeho projevů patrné. Nyní nás čekají dvě vystoupení, na která se velmi těšíme, na Mlýně Davídkovu u Kolína a na Oáze v Maříži u Slavonic. Pak budeme slavit Pepínovy kulaté narozeniny na dobře utajeném místě a vybírat další vystoupení z došlých nabídek. Děkujeme za přízeň a na shledanou někdy u vás.

Čekání na Evu

V pátek 29.9.2006 jsme odjížděli již poněkolikáté k poslednímu vystoupení na Mlýně (Mlýn Davídkov, Hryzely 36, pošta Kostelec nad Černými Lesy, okres Kolín). Před Sázavou jsme přijeli v serpentinách k čerstvé autohavárii a protože naštěstí byly zmačkané jenom plechy, otočili jsme to a objížděli přes Xaverov, abychom byli na místě včas. Přemlouval jsem Evu, ať něco udělá, aby bylo o čem psát, ale nechtěla udělat nic mimořádného a jen vyhrožovala, že tentokrát příběh o akci napíše ona sama a na rozdíl ode mě napíše pravdu a to se budou lidi divit. Tak jsem zbytek víkendu čekal, že dostanu mail s příběhem, ale zatím jsem se nedočkal. Právo cenzury jsem si ponechal pro jistotu. Budeme tedy čekat, co Eva napíše. Šla spát poslední, z vyprávění vím, že kolem půl šesté, a tak si určitě vše důležité zapisovala do paměti. Já na rozdíl od ní tentokrát nesledoval vůbec nic, jen texty a noty a schován za skly tmavých brýlí jsem si prožíval svůj příběh, obohacující a inspirativní. V každé pauze jsem jen slyšel Radka, jak si přeříkává obsedantní (= nutkavý, vtíravý) text z filmu Tajemný hrad v Karpatech a znělo to v jeho podání velmi úsměvně: „Ha sme v perdeli, pane hrábě. Ha za voka merknutí vyleťáme do povětřá.“ A nyní slíbená slova Evy: "Původně jsem myslela, že k Romanovu sloupku napíši jen úspornou větu, že k tomu není co dodat. Ale z jeho výzvy jsem pochopila opravdový zájem o mé myšlenkové pochody. Tak dobrá. Už proto, že neoplývám bohatou slovní zásobou, abych popsala skutečné děje tak neskutečně jako Roman, pokusím se vyvolat ve Vás jen vzpomínku na část hudebních dějin. No samozřejmě mám na mysli Beatles (jinou kapelu už ani neznám). Jejich příběh mi utkvěl v mysli ještě jako děcku ve vytahaných punčocháčích a připomněl se mi při nedávném televizním vysílání seriálu o nich – jak nadšená to byla doba. Někteří z nás by se do ní s nadšením znovu vrátili zpět včetně mě, a souhlasila bych i s nošením těch vytahaných punčocháčů, do kterých mě maminka tak ráda strojila. Možná by bylo lepší tu starou historii neopakovat (jak našeptává bedňák za mými zády) a tahat dál káru Papamobil i s bednami. Současné příběhy bývají prý pro nás mnohem šťavnatější, skoro jako Václavovy biftečky na mlejně. Tak pa." N E C E N Z U R O V Á N O.

Dvě slunce

Všichni asi známe ten pocit, kdy se na nějakém místě cítíme dobře a možná často ani netušíme proč. Může to být lidmi, které máte kolem sebe, harmonií prostředí, historií místa a nejčastěji všemi uvedenými faktory dohromady. Tak toto prožíváme právě my v Maříži, v malé a malebné obci na česko-rakouských hranicích nedaleko Slavonic. Hráli jsme tu v pátek 6.10.2006 na zakončení sezóny v Oáze, jak se nazývá komplex skvělé restaurace, keramické prodejny a dílny, z které se rodí proslulé mařížské hrníčky, talířky, zvonečky, džbánky, svícny, kachle, sýrovníky, aromalampy, popelníky, bábovky, pekáče, kořenky a další hezké věcičky. (www.aokmariz.cz) Slíbil jsem, že si po každém hraní zde koupím něco pěkného a tak nyní zařadím do sbírky hrnek s ovcí a beranem, který doplní ten první z července s kozou a kočkou. Vybíral jsem si intuitivně a až teď vidím, že zvířecí motivy jsou mi asi nejbližší. Příště políčím na velblouda, kterého si tentokrát vybrala a domů odvezla Eva. Hezké by byly i ryby, jako třeba dravá palamida o které jsem si četl kdysi dávno v povídce Oty Pavla. Myslím, že zvířata lze rozdělit v zásadě do dvou skupin, na ta hrníčková a ostatní. Poletuchu ani hada bych si například nekoupil, loskutáka ano. Ten si živý hoví na bidélku v kleci přímo v restauraci, jmenuje se Karel, je maskotem Oázy a mluví. Umí dokonalé ahoj, pak zvuk presovače kávy a také otáčet hlavou o 360° kolem vodorovné i svislé osy. Myslím, že proto jeho čeleď tvoří střed Rubikovy kostky. Markéta, majitelka značky AOK (autorská originální keramika) Maříž a zároveň naše hostitelka, která nás k hraní pozvala, byla jako vždy milá a slíbila nám výhledově hrníčky s motivem Big Papa a sluníčkem, které nikdy nezapadá. V Maříži jej večer vystřídal měsíc v úplňku a svítil malými okny do Oázy a následně nás hřál bílým světlem a tak se hrálo krásně pod stropem z masivních trámů milým lidem, kteří o naši produkci stojí, stejně jako my o jejich přízeň a účast. Zdálo se, že se čas na chvíli zastavil a když jsem odkráčel v půl páté nad ránem spát, dozníval mi kdesi uvnitř na duši příběh, který stál za to jej prožít a z kterého cítím, že mi přidal nějaký ten den mého života navíc. Ráno nastalo v půl desáté procitnutím, když oknem ve střeše začaly pronikat sluneční paprsky opírající se do zavřených víček. Venku projížděla právě na koni krásná slečna a můj aktuální komentář probudil a nalepil k oknu okamžitě ostatní spáče. Nehýbala se jen Eva, ale to bylo tím, že spala v jiném křídle objektu a má slova tak unikla její pozornosti. Hezký a zajisté i vtipný komentář směřující k ladné jízdě koně i jezdkyně vedl i Richard, ale neslyšel jsem jej zcela přesně, když stál ke mně zády a usuzuji tak proto, že se slečna otočila zvolna v sedle a usmívala se, jak to jen nejlépe dovedla. Na zpáteční cestě jsme se kochali nádhernou přírodou České Kanady a vyhlíželi za každým pahorkem Mr. Santera, kterak vede rozhovor s náčelníkem kmene Kiowa Tanguou: „Buď vítán Tanguo, příteli." - "Ne už tvůj přítel. Tangua ztratil víc bojovníků než prstů na rukou." - "Ó, to je mi líto." - "Ne líto, ohnivou vodu, zbraně, tabák!" - "Ano, ano, všechno dostaneš. Později Tanguo." - "Nic později. Tangua čeká dvě slunce, pak nepřítel!“ Hezké, že? I to patří do šedesátých let, ve kterých jsme dospívali a která jsou přes všechny jejich nedostatky zapsána hluboko v srdcích i paměti. Zbývá poděkovat Markétě za pozvání, za starost o nás, za Plzničku, za panáčky moravské slivovice a české Becherovky pro kolegy, za bezkonkurenční Tataráček pro všechny, za pohodlné a tiché ubytování a za příjemnou komunikaci, které si vážíme. Bylo dobré, ba potřebné, Markéto, žes pozvala i dva kamarády z Ostravy, čímž byla homogenita jinak ryze dámského publika alespoň trochu narušena, večer měl jasnější jiskru a já se od synků naučil zase nějaká nová ostravská slovíčka, která se mohou časem hodit. Děkujeme také týmu restaurace za skvělou obsluhu, příjemnou atmosféru a těšíme se na shledanou se všemi v pátek 13.července 2007 v Maříži.

Dívka s perlami

Téměř dvacet let nebyla táborská Střelnice, tedy místní proslulý a historický kulturní dům, otevřena veřejnosti. Ve čtvrtek 26.10.2006 se rozsvítil nad Jordánem ohňostroj a nově rekonstruovaná budova v majetku Karla Dvořáka zahájila novou etapu svého života. Byli jsme u toho a hráli na malém sále v přízemí se vchodem do zahrady, která na své dokončení ještě čeká. Když jsem si v předpremiéře slavnostního otevření Střelnice, u příležitosti stého výročí založení táborského Gymnázia, na konci září prostory prohlížel, sdílel jsem s mnoha přáteli obavy o dobrou akustiku obou sálů a vkusné vybavení interiéru, protože bylo mnoho věcí ještě v provizorním a nedotaženém stavu. Nyní byl provoz oficiálně zahájen, ale je nutné více detailům ještě věnovat pozornost. Akusticky zatím velký i malý sál trpí a k pohodě vnímání zvuku se musí oba prostory zabydlet. Připadlo mi to zatím jako příběh novomanželů, kteří si pořídili nový byt a právě se nastěhovali. Přivezli si jen nejnutnější věci k životu a postupně budou vše zařizovat. Sedí oba u stolu, mají zapnutou televizi, zobou oříšky a pijí laciné víno. Jsou šťastní, ale bytu ještě schází útulnost a osobitost, na jejíž realizaci se budou podílet a ovlivňovat ji. Byt musí proznít tepem srdcí a energií citů, aby dozrál do místa bydlení a nikoli jen přebývání. To čeká i Střelnici a pokud má prosperovat a fungovat, nelze proces zabydlení opominout. Starost to bude velká a vše se musí dotvořit rozumem i citem. My jsme tentokrát řešili více problémů a překonávali překážky, které nám život nahodile nastavil. Začalo to aparaturou. Nejdříve vlivem podpětí v elektrické síti přestal na jedné akci před třemi týdny fungovat mixpult a následně pak reprobedna, když ji Richard použil na akci v Českých Budějovicích a kdosi z publika ji převrátil i se stojanem na zem. Reprobednu nám opravili v Praze a mixpult ještě opravují. Pavel Kvičínský, prodejce hudebních nástrojů z Plané nad Lužnicí, nám ochotně vyšel vstříc a půjčil nový mixpult, abychom mohli hrát, čímž krizovou situaci zachránil. Pepínovi pak přestal fungovat připojovací kabel k bicí soupravě a byl nucen přerušený spoj pájet. Páječku však nevozí a tak bylo štěstí, že jsme nehráli daleko a já si odskočil pár metrů domů a páječku i s cínem Pepínovi přinesl. Korunu potížím nasadil Radek, když o předcházejícím víkendu absolvoval na Vranovské přehradě u Bítova pracovní výjezdní poradu firmy Supraphon, ve které léta působí a tančil tam kozáčka tak vehementně, že si natrhnul v koleni meniskus a na zkoušku přibelhal o francouzských holích. O firemních výjezdních zasedáních jsem měl do této doby úplně jinou představu a tímto se mi domnívaný a pozitivní názor na jejich smysluplnost zhroutil. Před časem jsem Radkovi z pozice samozvaného vedoucího Big Papa zakázal týden před vystoupením několik činností, abych snížil riziko zrušení akce, ale nestačilo to. Nesmí obrábět, svařovat, řezat a sekat dřevo, slavit, cokoli stěhovat a nyní ještě tančit kozáčka. Dnes jde na kontrolu k ortopedovi a rozhodne se, zda bude nutná operace. To samozřejmě ovlivní naše vystupování, které budeme muset vzniklé situaci přizpůsobit. Já jsem si obdobný příběh prožil v roce 1986, kdy mě museli odnést z pódia Rockfestu v tehdejším pražském Paláci kultury, nyní Kongresovém centru, rovnou na operační sál. Meniskus jsem načal při interpretaci punkové úpravy písně Dobrý den majore Gagarine a od té doby vím, že co přichází z Ruska, nevěstí nic dobrého. Radkovi jsem to nestačil říct, zato jsem mu nyní schopen zasvěceně radit, jak o holích ze schodů, do auta a z auta, na WC a zpět, do postele i z ní a také z pódia rovnou na parket. Toho se na začátku večera bál, ale Staropramen mu dodal potřebný díl odvahy k zhoupnutí a tak se vrhal pravidelně o každé přestávce mezi korzující publikum. Já se torzním pohybům od doby své operace vyhýbám a přestože mám živnostenský list na výuku v oboru umění a společenského tance, nerotuji, taneční aktivity neprovozuji, nevyhledávám a o výjezdní zasedání firmy na východ od ráje nestojím. Přidali jsme nakonec v premiéře na přání pro Ox Dívku s perlami ve vlasech a až bude někde lepší akustika prostoru, vyzní píseň v našem podání určitě lépe. Nakonec jsme v rámci možností zvuk nastavili, vystoupení i s natrženým meniskem zvládnuli a s pocitem, že jsme byli u historického znovuotevření Střelnice, jsme odcházeli i odjížděli dvě hodiny po půlnoci spát.

Dolce vita

Ve čtvrtek 16.11.2006 to venku vypadalo jako na jaře a nám se jelo dobře na čerstvém zimním obutí Papamobilu po suché asfaltce do Prahy. Asi kilometr před Nuselákem se všechny tři silniční proudy jako zubní pasta vytlačovaná z tuby zhustily do kompaktní kolony zipujících aut a zleva i zprava tečujících motorek a my jsme se posouvali doslova krokem až do Revoluční ulice. Trochu jsme to předvídali a zvolená časová rezerva, která se na průjezd Prahou vždy připočítává, byla tak akorát. Hráli jsme v pražském Velmi jemném klubu Limonádový Joe, který se takto poeticky vzletně jmenuje a nebyli jsme zde poprvé. Pozvání k hraní jsou od majitelky klubu paní Mahlerové častější, ale protože se živá vystoupení zde odehrávají ve všední dny, vybíráme si termín, kdy je následující den volno a nabízí se možnost odpočinku po náročném výkonu. Stěhování aparatury z Revoluční do VJKLJ pasáží Kotvy je vždy těžké a po hře toutéž cestou nazpět ještě těžší. Jsme s tím však po léta smířeni a hrajeme rádi i s vědomím transportního rituálu před a po. Klub prošel od našeho posledního hraní v dubnu prostorovou úpravou a zvětšil se na dvojnásobek původního půdorysu na úkor zrušeného Biásku Martina Dejdara, který svoje současné aktivity nasměroval do hokeje, patrně proto, že asi bude lepší hokejista než herec. Proměna klubu velmi jemně prospěla a až se ještě dodatečně zvětší pódium, bude to dokonalé. Skvělá akustika, okno do nebe nad hvězdami na požádání, královské pivo z Krušovic, národní poklad od Jana Bechera, Kolalokova limonáda, podle gusta whisky pro osamělá a pustá srdce, lidé s mateřským znamením na zápěstí o velikosti Mexického dolaru, Pancho Kid a Kojot Kid, Doug Badman, Horác Hogofogo, Tornádo Lou, Gripo, Winnifred, Goodman, pohoda bez ortodoxních lumpů aneb Koňská opera. Klub byl i při zvětšené kapacitě obsazen do posledního místa a tak jsme se cítili velmi spokojeni. Přijeli si nás poslechnout a obhlédnout i motorkáři z Písku a domluvili se s námi na účasti v jejich akci v sobotu 24.2.2006 v píseckém kulturáku u nového mostu. Hrát budeme společně s Hamlety, což je vokálně instrumentální kvarteto ve složení Aleš Háma, Dalibor Gondík, Jakub Wehrenberg a Hardy Marzuki a s triem K2, což je zase skvělý dívčí rockový nářez z Hradce Králové. Vstupenky budou k dostání v Písku v Motoshopu u Kabourka a pro případné zájemce z Tábora je zajistíme my. Abychom nerušili pražský noční klid, museli jsme končit s hraním po jedné hodině, ale na Náměstí Republiky v tu dobu panoval čilý stavební ruch, který se zřejmě do rušení nočního klidu nezapočítává. Harmonie zvuků míchačky betonu, pásového dopravníku, vibračního zhutňovače a dalších prvků stavební mechanizace je zřejmě pro ucho legislativce lahodnější než třeba akord Cmaj7 a tomu odpovídá i znění příslušné vyhlášky. Za volant usedla na zpáteční cestě z dálek tradičně Eva a dovezla nás v plném zdraví na základnu. Na nějaké benzínce jsme pili automatové nápoje z plastových kalíšků za 12 Kč a pak ještě večeřeli nebo spíš snídali rozpůlenou veku v celofánu s něčím masovým uvnitř za 45 Kč. U Joa není na jídlo čas a proto zaháníme hlad po výkonu až po výkonu. Globalizované čerpací stanice jsou u silnice po ruce a nad ránem také jediným dostupným zdrojem potravy a tekutin. V půl páté naše putování končilo pádem do vlastních peřin a zdály se nám všem určitě krásné sny. O čem byly nevím, ale zdály se velmi příjemně. Monice Schnyder-Frankové děkujeme za darované a osobně předané švýcarské čokolády, vím, že jsou vynikající. Když jsem před dvěma lety stoupal na kole do hor nad Interlakenem, měl jsem vždy několik tabulek u sebe a po požití jsem byl vždy o něco blíž nebi a život se jevil sladší. Dostal jsem ještě sms do svého mobilu o tom, že i nedaleká Prašná brána po naší produkci zkrásněla. Tak to mě fakt dostalo a až kolem příště půjdu, určitě se lépe podívám. Děkuji za ní. Dolce vita, carpe diem, dictum factum, Deus vobiscum.

Sendvič

Advent by měl být dobou soustředění, těšení a očekávání a nikoli jen obdobím předvánočních nákupů, řekli jsme si a odjeli se v sobotu 2.12.2006 soustředit, těšit a očekávat na bývalou hájovnu Vávrovka doprostřed lesů mezi Veselím nad Lužnicí a Kardašovou Řečicí. Hráli jsme zde už několikrát, vždy to bylo velmi příjemné, ale tato akcička pro námořníky a piráty byla asi nejpovedenější. Vystřídali jsme v útulném sálku za uplynulá léta k hraní téměř všechny kouty i nadmořské výšky a ve 440 metrech nad hladinou Středozemního moře se nám hrálo nejlépe. Topilo se v amerických kamnech na tuhá paliva, protože co je americké, to je zkrátka a zaručeně nejlepší a kdyby vedle sebe stála dvoje, ale naprosto stejná kamna a o jedněch by se řeklo, že jsou americká, topila by samozřejmě lépe. To jen parafrázuji úryvek z Hřebejkova filmu Pelíšky, jehož zhlédnutí mě před lety inspirovalo k zařazení písně „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“ do našeho repertoáru. Protože činím rád radost svým blízkým, novou kytaru jsem si opravdu koupil a rozšířil tím svůj park o další skvělý nástroj. Mohlo k němu být ještě speciální kombo, kdyby mi před týdnem opilý výrostek nehodil z balkonu budovy Střelnice v Táboře hodinu po půlnoci půllitr do čelního skla, blatníku a víka motoru mého vozu. Byl jsem nucen uhradit z vlastních zdrojů náklady na eliminaci výsledku jeho ukájení a uvést tím automobil do původního stavu. Škůdce si však může být jist, že ho vlastní noční extempore dožene před soud a způsobenou škodu do puntíku uhradí i s úroky, ostudou a doživotní referencí. Prostor Vávrovky má rákosový podhled krovu ozdobený rybářskou sítí a ozvučení je proto bezproblémové, jelikož měkké materiály zvuk pohlcují a příliš neodrážejí. Teplotní spektrum je rozložené od podlahy až do špičky krovu a rozdíly v teplotách jsou zde patrné a vnímatelné na každém výškovém metru. Kytary se proto o přestávkách na stojanech u země vždy ochladily a během produkce na našich hrudích zase ohřály a tak jsme museli ladit velmi často i během série. S pomocí elektronické ladičky, která je součástí zvukového řetězce každého hráče na strunný nástroj, jsme pak problém naštěstí vyřešili poměrně snadno a bezhlučně, neotravujíc tím ucho posluchače. Eva se po názorové výměně při zvukové zkoušce dožadovala od Pepína hrajícího tentokrát v pirátském šátku sendvičové metody jednání, což nemá žádný erotický podtext, ale znamená jen to, že když chcete někomu něco vytknout, začněte pozitivním sdělením, pak ho setřete a nakonec konstatujte, že i přes chyby, které činí je vlastně nepostradatelný a vynikající. Plyne z toho poučení, že když vás začne někdo chválit, rychle utečte a vyhněte se druhé fázi. Život bude pak o mnoho procent veselejší a příjemnější. Zakončili jsme tentokrát posledním kouskem Bon soir mademoiselle Paris v Richardově podání, protože byl ještě čerstvě inspirován pařížskou atmosférou, když nad ránem přiletěl na Ruzyni právě odtamtud. Vyprávěl podrobné příběhy z restaurací a kaváren, metra, autobusů, uliček i bulvárů, centra i periferií a já si z toho zapamatoval především to, že současná Paříž je kosmopolitní město, slečny se tam proplétají na skútrech z pruhu do pruhu mezi automobily s ohleduplnými řidiči, jezdí na historizujících velocipédech s vlající šálou, jsou v pohodě a chodí venku v lehkém oděvu i v zimě. Vystoupení tam Richard zatím nevyjednal, ale přivezl pozitivní zprávu, že štěchovický hotýlek „Rozmarná“ je těsně před dokončením nákladné rekonstrukce a od následujícího roku se v něm začnou připravovat vystoupení hudebních skupin. Majitelé Markéta a Leon dovezli z Paříže stylové látky na dokončení dekorace pokojů a tak se velmi těšíme, až si tam zahrajeme. Radek hrál a zpíval tentokrát se značnou dávkou sebezapření, neb ho oslabila nemoc a necítil se příliš dobře, jeho výkon to však nepoznamenalo a zazpíval náročný part ve Smoke on the water i v Dívce s perlami ve vlasech výtečně. Doufám, že bude za týden fit U Červeného koně v Táboře, kde máme naplánovanou akci k pětiletému výročí, bože jak ten čas letí.

Páté narozeniny

K pětiletému výročí existence Big Papa jsme si naplánovali hudební večer ve sklepní restauraci U Červeného koně v Táboře a tam také v sobotu 9.12.2006 hráli. Zrod souboru sice datujeme k 12.12.2001, ale v úterý, na které to letos přesně vycházelo, jsme hrát nechtěli, protože jsme až na výjimky ryze víkendová kapela a ráno v pracovní dny musíme být vždy čerství, vlídní, vstřícní a komunikativní na svých pracovištích. Když jsme kapelu zakládali, byli jsme pouze tři, žádné pojmenování jsme neměli a ani nehledali a o budoucím vývoji vzniklého seskupení jsme moc nepřemýšleli. Vše probíhalo přirozenou cestou podporováno především chutí hrát a potřebou absorpce pozitivní energie, kterou nám písničky a lidi, pro které hrajeme, dlouhodobě přinášejí a je to stejné v tomto ohledu i dnes. Páté narozeniny se zkrátka velmi vydařily. Nejdříve jsme dostali od majitele Víti a kolektivu restaurace nádherně zdobený masový dort s pěti svíčkami, pak od šermířského spolku Táborských kupců dřevěný meč s věnováním a láhví hořké medoviny, od Tomáše a Jindry Pazourkových jahodový dort a skvělé DVD pro další hudební inspiraci. Judy zase vymyslela nádherný dárek, když nechala zhotovit z vlastních historických fotografií Big Papa nástěnný kalendář na rok 2007 a můj portrét obsadil celý leden a pak ještě společně s Petrem Mukem i srpen, což mě velmi potěšilo. Ostatní měsíce budu hledět na kolegy a celý soubor v akci. Bylo vyrobeno pouze pět kusů kalendáře a každý z nás dostal na památku jeden. Pak už se hrálo, pokecávalo a zase hrálo až do čtvrt na tři po půlnoci, kdy nám definitivně docházely síly. Neodpustili jsme si závěrečný rituál s česnečkou od Víti a pak rychlostí blesku vynesli všechny bedničky a kufříky a sarapatičky po schodech vzhůru až do přistaveného Papamobilu. Podařilo se naskládat vše v zatím nejúspornější prostorové verzi a tak nám to musela Judy vyfotit, abychom tu konstelaci do příště nezapomněli. S oblibou pak při každé úspoře místa v zavazadlovém prostoru tvrdíme, že už konečně můžeme vozit na akce mimo Tábor i …, nemohu si najednou vzpomenout koho. Zatím bych tam s chutí naložil prodavačku z prodejny potravin Šikro v Táboře v Pražské ulici u Žižkova náměstí a o úspoře místa v tu chvíli vůbec nepřemýšlel. To jsem si ráno odskočil pro čerstvé rohlíky k snídani do zmíněné prodejny a paní prodavačka vyučená dozajista v socialistické éře se rozhodnula své vskutku vypečené kousky použít právě na mně. Postup spočíval v promyšleném umístění přepravek s pečivem vedle sebe. Vpravo byly rohlíky scvrklé a přeživší z předešlého dne v ochranné atmosféře igelitového pytle a vlevo lesklé a čerstvé. Přál jsem si deset rohlíků a paní prodavačka se postavila zády ke mně, aby mi zakryla výhled a pak se zručností klavíristy akademika hbitě vkládala rohlíky do sáčku. Při šestém kousku jsem jí už nevěnoval pozornost, nákup poté zaplatil, poděkoval a odešel. Na ulici mi pak syn, který mě doprovázel a byl při pozorování důslednější, sdělil, že ke konci výběru sáhla paní do pravé přepravky. Doma jsem rohlíčky napáskoval na stole a pouhým pohledem odhalil nejstaršího z bratrů. Dost mě to namíchnulo a tak jsem se vydal zpět do obchodu. Fronta u pultu mi vyhovovala, protože chystaná lekce měla být poučná nejen pro samotnou prodavačku, ale měla vzbudit i pozornost nakupujících. Přistoupil jsem k pokladně a vyzval paní k výměně rohlíku se slovy: „Paní, vyměňte mi ten rohlík, sama víte proč.“ Provedla požadovanou operaci rychle a beze slova, protože evidentně věděla proč a její tvář při tom výrazně zčervenala před zraky zcela naplněného obchodu. Doplnil jsem svůj výstup ještě připomínkou: „A už mi to víckrát nedělejte paní, máte tu totiž takovou pověst.“ Člověk si řekne, že jde o jeden rohlík za 2,-Kč a že to nemá cenu řešit, ale já se domnívám, že tyto typy lidí obecně potřebují zažívat zpětnou reakci na své nekalé praktiky, aby cítily potřebu se změnit. Jinak bude etapa potřebné přeměny naší společnosti nekonečně dlouhá. Slíbil jsem si potom, že té paní prodavačce se žlutými vlasy s věkem nad šedesát let věnuji několik řádek svého pojednání, abych tím jednak v historii Big Papa dokumentoval nešvary v současné době panující i v jiné než hudební oblasti a také aby byl prodavaččin nepěkný skutek náležitě propagován u veřejnosti. Z hraní U Koně máme skvělý pocit, žilo to tam, publikum bylo příjemné a početné, dárky od srdce a od přátel nádherné a zavazující nás, abychom v tom všem ještě pokračovali seč nám síly stačí a zdraví dovolí. Radkovi zase zazlobilo koleno a vyjádřil obavu, že se pomalu naplňuje scénář, který jsem mu nedávno předpověděl na základě vlastních prožitých zkušeností. Nebudu raději nic přivolávat, abychom do nového roku vstoupili v plném zdraví a to přeji i všem lidem, kteří čtou tyto řádky a rádi nás poslouchají.

Slzy

Nejvíce rádi máme atmosféru vystoupení a ta je pokaždé trochu jiná. Ovlivňuje ji publikum, prostředí, obsluhující personál, poskytované služby v místě, akustika prostoru, osvětlení, tepelná pohoda, čas vystoupení, náš výkon a ještě mnoho dalších, zdánlivě skrytých faktorů, jako je aktuální počasí a politická situace, zda je pátek nebo sobota či svátek, zda je před výplatou nebo po ní, zda je ve stejném termínu organizována jiná kulturní akce, jaké jsou dopravní možnosti dostat se večer tam a také k ránu zpět a bůhvíco ještě. Do Ústrašic u Plané nad Lužnicí, kde jsme hráli na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2006, jezdíme pravidelně dvakrát do roka a přiznáváme, že rádi. Zásluhu na tom má především parta organizátorů akce, což jsou dva manželské páry, Kolářovi a Blažkovi, tedy Šárka, Pepa, Slávka a Zdeněk. Nejen kvůli nám, ale i kvůli nim bylo letos týden před akcí beznadějně vyprodáno a to nás velmi hřálo u srdce a moc si toho vážíme. Dostáváme od ústrašických (uvedeni výše) vždy nějaký originální vánoční dárek a letos to byla obří krabička zápalek Big Papa. Na přední straně měl každý z nás fotografii z vystoupení a s křestním jménem a na zadní straně pak společný záběr celé kapely. Škrtátko bylo tradičně skořicově hnědé. Moc hezká pozornost. Oplatili jsme jim to letos alespoň částečně věnováním triček s kapelním logem a jejich slavnostním předáním na pódiu před tleskajícím publikem. Použili jsme také v ústrašickém sále poprvé silnější zvukovou aparaturu RCF a tak to proti minulým akcím znělo zase o fous lépe, i když zvučit kapelu z pódia je velmi náročné. Zvukař se nám však do auta nevejde a tak se raději obejdeme bez. Táborští kupci letos připravili pro svůj výstup nové kousky a zvlášť cikánský taneček se těšil obrovskému zájmu i úspěchu. Sdělovali mi to kamarádi a kamarádka den poté ve večerní sauně, kde jsme si po takto náročné akci rovnali peří a potřebovali jsme to evidentně my jako účinkující i oni jako publikum. Krásný dárek jsme také dostali od Luboše P., který nám předal CD s téměř všemi našimi písničkami v originále. Chyběla jen jedna, Richardova Cesta po půlnoci z Levoči domů, kterou jak s oblibou vždy hlásí, složil společně s Pepínem v patnácti letech a zda vůbec někdy v Levoči byl a ještě po půlnoci netuším. Hrajeme z vlastních skladeb ještě jednu, kterou jsem v roce 1983 složil sám a o její nahrávku jsem se také zajímal. Byla tam a tak jsem z Luboše tahal rozumy, kde originál získal. Řekl mi, že využil software, který nalezne po internetu skladbu, kterou má kdokoli právě připojený ve svém PC. Neznal tedy zdroj, ale mě potěšilo, že nahrávka, kterou jsme pořídili tehdy s kapelou Orion v českobudějovickém studiu Československého rozhlasu s hudebním režisérem Ivanem Pokorným, někde existuje. Já ji v PC nemám. Děkujeme za tento skvělý nápad i jeho realizaci, velmi nás to potěšilo. Hrálo se nám celý večer příjemně a díky tomu Pepíno brzy překonal bolest zubů i horečku, která ho před vystoupením přepadla. Muzikoterapie zkrátka funguje a pokud mozek zaměstnáte vnímáním rytmů a harmonií, nezbude už pro bolest žádné místo. Díky tomu se cítíme také mnohem mladší než ve skutečnosti jsme a pokud nám hraní ještě několik let vydrží, budeme se možná v noci odkopávat strachem z blížící se maturity a někteří (některá) pak i obavami z přijímací zkoušky na střední školu. Každé vystoupení je cesta nazpět časem a když jsem zahlédl v Ústrašicích na parketě u jedné hezké dámy, která chodila na naše akcičky v polovině osmdesátých let, při jedné písničce slzy v očích, uvědomil jsem si, že ty emoce mají obrovský smysl a že jeden takovýto okamžik dodá člověku sílu na rok dopředu. Za ty slzy Martino děkujeme, měl jsem je v očích také, když jsem před pár lety spatřil naživo Sira Paula McCartneyho, beatlesovskou legendu, s jejímiž písněmi jsem kdysi dospíval a o to silněji vše vnímal. Byla to krásná tečka za hraním v roce 2006. Přeji všem příznivcům našeho spolku hodně zdraví do nového roku 2007, úspěchy na všech polích Vašich aktivit a budeme se těšit na setkávání s Vámi na našich hudebních akcích i mimo ně. Děkujeme za přízeň, vážíme si jí.