Historie

2005

Spadla klec

Sraz byl tentokrát pátého v pět, myslím tím 5.2.2005 v sedmnáct hodin, ale to první se lépe pamatuje. Datum je kulaté z obou stran, pětka a dvojka dává sedmičku, tedy šťastné číslo, od kterého si slibujeme i příznivý osud pro kapelku, jejíž existenci si bedlivě a nadevšecko chráníme. V lednu jsme si vyjasnili další perspektivu souboru, domluvili se kde chceme hrát a kde naopak ne a nyní nás čeká pouhá realizace plánů. Máme další tipy na písničky, které budeme postupně zkoušet a ty, které se povedou, zařadíme do repertoáru. Nemáme mnoho času, neboť aktivity, jimž se věnujeme z důvodu bytí, jsou rozmanité, ale nějaký posun vpřed určitě zaznamenáme. V Plané nad Lužnicí otevřel Pavel Kvičínský novou prodejnu značkových hudebních nástrojů (:placená reklama:) a tak jsme s Richardem a Radkem jeli na průzkum. Strávili jsme v oddělení kytar několik hodin a zkoušeli nástroje i aparaturu renomovaných firem. Výsledkem byl nákup za několik desítek tisíc Kč, které Richard investoval do originální a legendární lubové červené kytary Gibson. Na stejný typ hrál nedávno v pražské Lucerně Chuck Berry, co dodat? Radek má v plánu vyměnit 65 wattového Marshalla za 100 wattového Rolanda a tak se zvuk souboru trochu přitvrdí. Chceme sáhnout i do zpěvníku Deep Purple a nastudovat Smoke on the water. Písničku asi každý zná podle známého kytarového naboostrovaného riffu, ale málokdo ví, že se její text opírá o skutečnou událost z roku 1971, kdy u Ženevského jezera vyhořelo při koncertu Franka Zappy tamní Casino. Kouř na vodě a oheň na obloze v refrénu písně dokládá atmosféru, kterou členové Deep Purple na místě v tu dobu prožívali, když právě v Ženevě nahrávali ve studiu. Víte-li o čem zpíváte, je vnitřní prožitek mnohem silnější a o ten nám především jde. Povrchních vztahů a laciného vnímání je dnes všude kolem snad až příliš mnoho. Neodpustím si ještě jeden amatérsky sociologický vstup na základě zkušenosti nabyté na konci uplynulého pracovního týdne. Navštívil jsem na okamžik tzv. Reprezentační slavnosti piva a minerálních vod, které se v Táboře každoročně pořádají. Scéna, kterou jsem spatřil, dokládá docela věrně obraz stavu české společnosti. Honosně nazvaná akce s podprůměrným obsahem a tristní úrovní. Sál hotelu Palcát, do kterého třicet let nikdo téměř neinvestoval, připomínal spíše asijské tržiště než reprezentaci čehokoliv. Svit původních zářivek pamatujících stranické, svazácké i pionýrské konference v osmdesátých letech i tunely „kožených fondů“ v létech devadesátých, ozařoval vše nepěkné v tomto napůl vybydleném objektu. Kamarád, který zde měl v roce 1987 maturitní ples, by možná dohledal svoje DNA v čalounění svařovaných ocelových židlí ještě dnes. Vesměs nevkusně a nepatřičně oděné publikum si vyložilo reprezentaci po svém a bratřilo se i sestřilo v duchu podnikových oslav MDŽ v předrevoluční budovatelské éře. Pivo pil každý, minerální vodu nikdo. Fabričky i fabrikanti, jedno jest. Hned u dveří mě zastavil slovensky hovořící muž dokládající tím mezinárodní status akce s informací, že je vyprodáno a tudíž žádné volné místo pro vstup. „Nechci nikde sedět, jen se podívám, jak hezké to tu máte,“ odvětil jsem. Nejde to, … malá pauza a pak následoval požadavek bezvstupenkové padesátikoruny. Zmizela v kapse uvedeného cizince a cesta byla volná. A nyní už k akci, kterou jsme ze soboty na neděli absolvovali s kapelou. Byla privátní a tudíž pro uzavřenou společnost. Tvořili ji rodiče malých a větších hokejistů, trenér, jeho tým a fanklub. Zakončili takto uplynulou hokejovou sezónu a oslavili společně čtyřicetiny trenéra Ivana Macáka. Byli veselí, milí a hraví a dobře se hrálo proto i nám. Sál v restauraci „Na vyhlídce“ v táborské čtvrti Čekanice byl tak akorát velký, aby jej naše aparatura uhrála a tak akorát malý, abychom se necítili opuštěni. Hráli jsme do dvou hodin a třikrát přidávali po jednom kousku, z čehož usuzujeme, že se naše produkce maminkám a tatínkům líbila. Ze sálu nás po socialistickém způsobu uklízeček, které vytírají pod hostem ještě za provozu, vyprovodil pověřený správce, který podle řečí už mnoho viděl, slyšel a zažil a tato, pravděpodobně jediná, kvalifikace posilovala mohutně jeho sebevědomí. Vystačil si s několika frázemi, které stále opakoval, aby řeč nestála. "Spadla klec," oznámil suše a my tušili, že je čas opustit dům. Protože neměli v hospodě večeři, museli jsme po sbalení všeho dojet k Shellce na kuřecí řízek v plastu, přismažený do teploučka mikrovlnami. Richard nabídl Hamé okurky, které taktéž na místě zakoupil a vytvořil nad ránem téměř vánoční atmosféru. Na základně ve čtyři ráno po nastěhování nástrojů, kufříků, beden a kabelů ještě nažhavil nové kombo a předváděl ostatním elektricky modulovaný zvuk Gibsona. To už jsem mizel v uličkách starého města, protože jako jediný jsem si řízek nesnědl u čerpací stanice, ale přivezl si jej s sebou. Jó, domácí mikrovlny jsou přece jenom domácí. Spadla klec.

Horečka

Probuzen horečkou po krátkém spánku ve zbytku sobotní noci 19.2.2005 a krátce po vystoupení v restauraci U Červeného koně v Táboře jsem se cítil unaven a velmi odolný myšlenkám, které mě pak zvolna míjely. Stačil jsem akorát aktualizovat akce na kapelním webu, pochovat teploměr a následně vypít lektvar bohatý na vitamíny a jiné životabudiče. Preventivně jsem byl sice připraven na nadprůměrné vynaložení sil, neboť do zaměstnání jsem vstával o půl šesté ráno, v půl páté odpoledne jsme nakládali aparaturu a o půl páté ráno jsem po složení všeho i sebe opět usínal, ale realita euforického prožitku si v období chřipkové epidemie vybrala svoji daň. Třiadvacet hodin na nohou je docela dost a musíte mít muziku setsakramentsky rádi, abyste to byli ochotni podstoupit. Jinak byl večer tradičně vynikající, plný dům a dobrá atmosféra podporovaly náš výkon. Pochvaly se později hrnuly ústně, prostřednictvím sms i e-mailů ze všech stran a činily nám samozřejmě radost. Na jaře se otevřou na starém táborském městě další restaurace, Na Louži, U Zlatého lva, Nautilus, Na Schůdkách a rozšíří se tím značně konkurence. Tam, kde se hraje, vzniká šance a pokud bude uchopena provozovatelem za správný konec, lze ji proměnit v úspěch. Páteční tržbu mohou Viktorovi všichni v okolí závidět. Tak se hoši snažte a vylepšujte své interiéry, všude nehrajeme. Dostali jsme nabídku z nového klubu v rekonstruovaném píseckém kulturáku a tam se nám bude chtít hrát určitě. V Písku totiž bydlí Měsíc nad řekou a symbolický Yellow Moon on the rise podporuje v mém případě nostalgii i umocňuje nádherný pocit z čtveřice skvělých muzikantů CSN&Y v nahrávce Helpless i z filmu Strawberry proclamation, ve kterém píseň zněla, již více než třicet let. Mikropříběhy z akce už popisovat nebudu, neboť píšu téměř s týdenním zpožděním a tudíž jsem je všechny zapomněl. Někdo to možná rád uvítá. Na konci dubna máme v jednání Housák a tak se budeme těšit, že už konečně zmizí plastové kalíšky z minula a obsluha bude stíhat ku prospěchu zúčastněných.

Bezpečná trajektorie

Začátky akcí bývají obvykle podobné, nakládá se totiž aparatura na určeném místě v domluveném a všemi respektovaném čase a vše se převeze do místa hudební produkce, vyloží a instaluje podle přesných, prostorově akustických a elektrických pravidel. Pak se spolkne jedno pivo a může se začít. Každá část tohoto manuálního, transportního, instalačního, elektrického a biologického řetězce má vymezen svůj časový limit, jehož celkovým součtem a následným odečtením od času zahájení produkce vyjde na pravé straně rovnice čas srazu. Tak jsme učinili i v sobotu 12.3.2005 před odjezdem a po dojezdu na oblíbený Mlýn Davídkov. Jezdíme sem hrát velmi rádi již druhým rokem. Pár kilometrů před cílem jsme projeli krizovým místem, sněhem navátou silnicí a dvě hodiny nato se cesta definitivně uzavřela. Metrové závěje nás odříznuly od vnější civilizace a tak kdo nestihnul přijet do dvacáté hodiny, už se na Davídkov nedostal. Horní patro mlýna tak zůstalo prázdné a křepčilo se pouze v přízemí. Atmosféru to nikterak negativně nepoznamenalo, spíše naopak. Tanečnice chtěly být více vidět a tak ve skvělých kostýmech, neboť akce byla pojata jako maškarní bál, tančily více na stolech než na podlaze a dodávaly pohledu v šerosvitu žádoucí rozměr. Mlýnské stoly mají pevnou konstrukci a dubové masivní desky k takovýmto extempore přímo vybízejí. Na konci mohli odejít pouze místní a chalupáři, protože slib průtahu silnice byl učiněn až ráno. My na Mlýně tradičně přespáváme, dá-li se vůbec spánkem ranní oddech nazvat a tak jsme žádné trauma z návratu neprožívali. Steaky z vyhlášené mlýnské kuchyně byly pěticentimetrové, křehké a rozplývající se v ústech. Chyběla tentokrát fotografka Jana, která by je určitě zvěčnila svojí digitální zrcadlovkou. Pak bychom je vystavili na webu. Snad se nám to podaří v červnu k radosti naší i vaší. Byl jsem na základě vynikající chuti při jejich konzumaci ohleduplný i ke kuřákům v kapele a zdvořile jsem se dotazoval, zda nevadí, že jim budu do kouření jíst. Oplatili ochotou a dovolili mi to. Potěšil nás na akci i zájem budoucího manželského páru, který vyslovil přání, zda bychom nezahráli v červnu na jejich svatební oslavě. Byli mladí a sympatičtí, přání bylo tudíž vyslyšeno a tak se budeme 17.6.2005 těšit na shledání. V loňském roce jsem také popisoval setkání s mlýnským divočákem Čochtou. Jeho příběh byl nedávno ukončen a odpočívá již podle sdělení Marty v mrazáku. Žádnou pochoutku z něj jsme ovšem nechtěli. Znali jsme ho a přesto, že byl zlý, získali jsme k němu osobní vztah. Zkrátka jak maso pojmenujete, nelze ho již pozřít, i když kamarádi z nedělní sauny tvrdili, že jim jméno na talíři vůbec nevadí. Tímto vzkazuji Hance Kolářové, protože právě Martin výše uvedené tvrdil, ať připraví svému choti na sobotu Bobika na šípkové omáčce. Jeli jsme domů tradičně po o, kdy čerstvě propluhované závěje byly opravdu přes metr vysoké a to je kousek od Kolína rovina jako v Hercegovině. Dojeli jsme jako obvykle bez chyby, tentokrát však dvěma vozy. V Papamobilu s neprůhlednými skly pravděpodobně řídil Richard, protože byl uvnitř dirigován ze všech stran dámským triem a tak nešlo nazvat tento prostředek jinak než Babamobil a hlídat bedlivě zezadu jeho bezpečnou trajektorii.

V kunraticích u bezuchů

V pátek 18.3.2005 jsme dříve než obvykle tlačili aparaturu do Papamobilu a pak směřovali na Prahu. Radek čekal na místě, protože měl v Supraphonu dopoledne jednání a vracet se zpátky k jihu bylo zbytečné. Přijeli jsme na pátou do Kunratic, které jsou nyní Prahou 4 a s obtížemi couvali úzkým vjezdem k bočnímu vchodu restaurace U Bezuchů. Dřevěný přístavek nazývaný Paluba vypadal zvenku obyčejně, ale uvnitř nás překvapil nádherně útulným a stylovým interiérem v duchu staré námořnické krčmy. Personál pro nás připravil tři vedle sebe stojící židle na dvoumetrovém prostoru v domnění účinkování strejcovského tria s harmonikou, bubínkem a saxofonem, jak bývá z devadesáti procent na oslavách narozenin zvykem. Začali jsme tedy vykládat bedny a nástroje a po chvíli bylo jasné, že se musí prostor pro hraní upravit. Odstěhovaly se další dva stoly a dřevěné lavice a instalace aparatury mohla začít. Personál byl vlídný a ochotný a ve všem našemu snažení vycházel vstříc. Málokdo by čekal takový soulad všech potřebných faktorů k provozování restaurace a ještě k tomu v Praze. Nenašli jsme během večera jedinou chybu. Sympatický obsluhující pár pohotově zabezpečoval a plnil všechna uskutečnitelná přání osmdesáti hostů přítomných v podniku s úsměvem a elánem. Mohl bych vytvořit dlouhý seznam osob fyzických i právnických, které by sem měly jet na povinné školení, bylo-li by jim však vůbec něco platné. Kdo si počíná nedokonale delší čas, není obvykle schopen pochopit své chyby. Jirka Mareš slavil, i když by to do něj nikdo neřekl, padesátku a ta je jenom jednou za život. Snad se jí za dvacet let také dočkáme. :) Oslava byla velmi příjemná, servis nadstandardní a masové i sladké pochoutky unikátní. To je pak teprve satisfakce za méně příjemné okamžiky z dětství, kdy kamarádi hráli na plácku fotbálek, předváděli se slečnám a já musel na hodinu do hudební školy. I gulášek s bramboráčkem měl koncertní podobu, jak říkal Richard a ten o jídle něco ví nebo alespoň tuší. Jana, manželka oslavence, téměř celý večer fotografovala a určitě se brzy dočkáme zajímavých snímků. Rozdali jsme zájemcům v místě několik kapelních vizitek a tak doufáme, že jsme v tomto krásném místě nehráli naposledy. Hospodští chlapci, nevíte-li jak na to, tak rychle do Kunratic, pak prostudovat Hrabalova obsluhovatele anglického krále a úspěch se zaručeně dostaví. My také studujeme ty, co jim to jde lépe. 5.5.2005 jedu pod pódium na Marka Knopflera upřesnit si některé prstoklady. Kytara má totiž jako málokterý nástroj možnost hrát jednu notu na více místech hmatníku a dá se předpokládat, že nejlépe to vymyslí vždy ten, kdo to složil. Až to uvidím, něco o tom vzkážu i v těchto nekonečných příbězích. Přeji hezké Velikonoce a nashledanou na Housáku v Táboře.

Čarodějnice

V pátek 29.4.2005 jsme hráli na Housáku v Táboře. Housák je lidové pojmenování Housova mlýna, který pomalu a jistě rekonstruuje agentura Argo do podoby středověké krčmy s krbem. Stojí v areálu kultury a historie, kde je zároveň budován i skanzen středověkého válečnictví. Bylo tedy stylové pořádat „Čarodějnice“ právě tady a nabídka místní company nás z tohoto důvodu oslovila. Prostor se nám velice líbí, protože se sem vejde hodně lidí a v interiéru je pouze dřevo, železo, keramika, kámen, proutí, hlína, kůže, sláma, plátno, oheň, voda, maso, medovina, pivo, víno, psi, kočky, koně, slepice a další přirozené doplňky. Bezpochyby to vše má vliv na pozitivní atmosféru cirkulující zde od podlahy hladomorny ve sklepě až k vrcholu krovu a zpět a hladící po duši všechny přítomné živé tvory. Trochu nás zpočátku zlobilo nastavení zvuku, neboť dlažba zvuk téměř dokonale odrážela a vracela zpět do mikrofonů a kytar. Přítomnost lidí naštěstí příznivě ovlivnila akustické podmínky a upravila nežádoucí frekvence do přijatelné intenzity. Po čase s námi opět báječně zapěla Lucka Tilleová alias Bulharka a rozšířila si tak dozajista okruh svých fanoušků. Břišní tanečnice Ája & Ája krátce po dvaadvacáté hodině pobavily publikum třemi skvělými kusy a inspirovaly jej a Richarda jakbysmet k následným odvážným tanečním kreacím. Premiérově vyzkoušel i Pepíno nové bicí Yamaha s hutným zvukem, čímž na sebe lepil fanynky jako na začátku své hudební kariéry ve vlaku Družby do Kyjeva. Richard testoval úspěšně nového Fendera a zažíval obdobné pocity jako Pepíno, nakonec vlakem Družby tehdy cestoval i on. Z toho plyne, že jsme ze dvou pětin ruská kapela, tehdy vlastně sovětská a nyní vlastně ukrajinská. Doba je nyní tvrdá a uspěchaná a tak i my původní, spíše folkově znějící, repertoár postupně lehce přitvrzujeme a zrychlujeme. Model živého vystupování klubového charakteru s příjemnými písničkami bez umělých elektronických dohrávek se ukazuje jako velmi úspěšný, protože na nás chodí čím dál víc lidí. Restauratérům se velká návštěvnost určitě líbí, ale bohužel na ni nejsou ve většině případů připraveni a ochotni či schopni pro ni sami něco učinit. Interiéry mají malé a k hraní nevhodné, na propagaci jsou líní a lakomí. Doba, kdy ještě v průběhu devadesátých let lidé v restauracích utráceli i bez programu, pomalu odeznívá a vzhledem ke zvyšující se konkurenci bude nutné pro zákazníka něco vymyslet. Necháme se překvapit, co to bude. Doporučuji místním šéfíkům okouknout styl a program v pražských klubových restauracích. Do jedné z nich jedeme hrát i 13. června a do dalších se chystáme. A nakonec ještě výtka pořadatelům z Housáku. Bohužel se opakoval žalostný servis jako při minulé akci 15.10.2004. Tlakovat sud s pivem ruční pumpičkou, podobně jako při soukromé garážové merendě nezletilých dobrovolných hasičů ve Lhotě, se mně jevilo skoro jako sabotáž. Plastové kelímky ve středověku určitě také neexistovaly a tak jejich aplikace v areálu historie nemá obdoby. Poučen z minula jsem si pro jistotu přinesl osobní skleněný půllitr a tak jsem si vychutnával pivko i závistivé pohledy kolemstojících. Dlouhému čekání ve frontě na mok jsem byl však vystaven i já. Řada hostů z důvodu hladu a žízně areál opustila a odešla se občerstvit jinam. Myslím, že se jen tak na Housák nevrátí a proto případné další účinkování zde budeme i my velmi zvažovat. Jinak se nám akce líbila a to především velkou účastí publika širokého věkového rozložení, které se dokázalo slušně a temperamentně odvázat.

Ať to trvá věčně

Týden po oslavě šestistého výročí založení obce Ústrašice jsme v sobotu 4.6.2005 hráli právě tam. Kulturní dům byl opět zaplněn do posledního místa, což nám činilo nemalou radost a bylo nakonec i hlavní hnací silou námi vyvíjené aktivity. Odpoledne jsme měli sraz v sedmnáct hodin na táborské staroměstské základně, kde aparaturu nakládáme do Papamobilu. Bylo oblačno až zataženo a občasné dešťové přeháňky smáčely právě dokončované historizující dláždění zdejších komunikací, kterým se po desítkách let socialistické asfaltové devastace dostává konečně důstojné a místu odpovídající podoby. Na místě produkce už nepršelo a tak vykládka aparatury a nástrojů nebyla ničím ohrožena. Plánovali jsme akci s předstihem, ještě v zimě a tehdy nám tradiční dvacátá hodina pro zahájení připadla nejvhodnější. Nyní v realitě jsme však zápasili s přemírou denního světla vnikajícího velkými nezatemněnými okny do sálu a tak jsme počátek akce posunuli asi o čtyřicet minut čekajíc na setmění. Hostům to příliš nevadilo, protože výčep a kuchyně dokáží naštěstí fungovat nezávisle na uvedených podmínkách. Večer zahajovali tentokrát historičtí šermíři „Táborští kupci“ skupinovými rotacemi s prapory, tma se nořila do sálu a hořící svíčky na stolech a naše reflektorové osvětlení již lépe barvilo atmosféru, ve které se hraje dobře nám a snad i naše publikum se cítí příjemněji. Já osobně upřednostňuji šerosvit jako z obrazů od Rembrandta, protože realita vesměs neposkytuje potřebný prostor pro fantazii a rozptyluje často a zbytečně myšlenky nežádoucími podněty. Příprava scény probíhá vždy pečlivě, kdy na každém novém místě hledáme ten nejlepší kout, kde se budeme cítit uvolněně my a svůj pocit pak přeneseme snadněji i na naše posluchače. Když se nám povede v nějakém pěkném interiéru instalovat aparaturu tak, že vzbuzuje pozitivní emoce při pouhém pohledu, připadá nám, že by se pak možná nemuselo vůbec hrát. Nástroje totiž časem zrají, pamatují si svoji historii a jsou schopny ji sdělovat, převážně pak těm, kteří jsou naladěni ji sdílet. Jak večer začal, nabíral postupně tempo, zvonily zbraně v soubojích šermířů, hořely ohně loučí i srdcí, zněly harmonické souzvuky nástrojů a hlasů, alespoň se to domníváme. Pochvalu zaslouží i juniorská taneční formace GR8 čerstvě ověnčená vavříny z celostátní soutěže. Vnesla do sálu mladou energii, kterou jsme ihned odsáli a zbytek večera vraceli zpět potvrzujíc tím platnost zákona jejího zachování. Končili jsme po půl třetí a odměnou nám byla sloní ucha, tedy vepřové řízky jejich velikosti a tradiční bramborový salát od paní Nadi. Tyto místní masové produkty hrají určitě také jednu z hlavních rolí v ústrašických akcích. Pepíno, tentokrát maskovaný parukou s vlasy do půli zad, vzbuzoval svojí image spontánní bouřlivé reakce fanoušků a o to razantněji bubnoval a zajížděl svou novou soupravu. Richard nyní vozí dvě kytary a dvě komba a tak uvolnil místo v nákladovém prostoru tím, že Evě a sobě vyhodil sedačky. Hraje vstoje se zavěšeným Fendrem i Furchem a tak pozice sedícího střelce zůstala pouze mně a Pepínovi. Já jsem zatím zvyklý na sedavé povolání a tak sesličku se slony vozím a Pepíno zase musí, protože jeho značková sedačka „Tama“ je téměř tak drahá jako celé bicí. Pivo bylo výborné a lepší než na Housáku, bylo ho dost a zbylo ještě na Vánoce, kdy jsme sem byli pozváni na další akci. Děkujeme pořadatelskému týmu pod vedením Šárky a Slávky, bez kterých by to určitě nefungovalo tak, jak jsem popsal. Děkujeme publiku, které nás skvěle bavilo, neb bylo naladěno evidentně na stejnou notu s námi. Když jsem se po akci díval v rozsvíceném sále na parket, mohu potvrdit, že uklízecí četa byla určitě bez práce. Stačilo stáhnout ubrusy a jít domů a po kom pak tedy je ta dnešní mládež? Možná je už patrný výchovný vliv manželek a dávné vzpomínky na vojenská léta. S Pepínem jsme v závěru samolibě konstatovali, že kdybychom sami nehráli, chodili bychom na nás. Co dodat? Ať to trvá věčně.

Limonádový joe

Původní předsevzetí hrát maximálně dvakrát do měsíce vzalo v červnu zasvé pěti naplánovanými vystoupeními. Prioritou pro nás stále zůstává zajímavost akce a tak se určitě nedalo odříct ústrašickým, neboť je to tradice, stejně tak nelze nehrát na mlýně Davídkovu u Kolína, neboť tam jezdíme nejraději pro péči o nás nevídanou, nešlo nejet, i když ve všední den, do kultovního pražského klubu v pasáži Kotva vyznačujícího se hudební produkcí z šedesátých let pod názvem Velmi jemný klub Limonádový Joe, nešlo odříct hraní na svatbě Kláry Vedralové, protože o to moc i se svým partnerem stála a nakonec nebylo možné odmítnout firemní akci v Tachově, protože je to na západě a tam jezdíme raději než na východ. Z uvedených akcí máme nyní za sebou tři, které se velmi vydařily a doufáme, že tomu nebude jinak ani u zbývajících dvou. Obvykle, snad pokaždé, píšu příběh ihned po akci, protože mám v čerstvé paměti vše, co se přihodilo i nepřihodilo, ale tentokrát byla prodleva mezi akcemi tak krátká, že tento historický záznam postihne akce dvě. První byl Mlýn Davídkov, v sobotu 11.6.2005 a bylo to opět příjemné. Místo a osoby byly popsány již mnohokrát a tak se nebudu opakovat. Zkrátka skvělá zábava pro všechny ve mlýně do časných ranních hodin, chatrný spánek, výborná snídaně u dubového stolu a příslib další akce na podzim. V pondělí 13.6.2005 jsme pak jeli dobývat centrum Prahy. V pasáži Kotva, v Revoluční ulici, je ukryt hned vedle Bijásku Martina Dejdara Velmi jemný klub Limonádový Joe. Hraje se zde každý den a atmosféra je vynikající. Raritou je strop, který se po stisknutí spínače odsune a rázem hledíte na širé nebe. Hráli jsme tak střídavě zavřeni i otevřeni pod hvězdami, podle toho jak paní šéfová právě ovládala hnací jednotku stropní konstrukce. Trochu jsem si byl nejistý při pohledu vzhůru na okna pražských činžáků, zda z nich něco náhodou nevyhodí nezbedné děcko peskováno nervózní matkou a nepřistane pak předmět v našich nástrojích, nebo přímo na hlavě. Nic takového naštěstí nenastalo, přestože jsme hráli do půl jedné po půlnoci. Klub byl plný báječných lidí, z poloviny našich přátel z Prahy a okolí a atmosféra díky tomu nádherná. Paní Mahlerová nám okamžitě nabídnula další termíny k vystoupení, čímž si vysvětlujeme, že se naše produkce líbila. Musíme zvážit vše v klidu, nepodléhajíc euforii z úspěchu, protože vystoupení ve všední den je pro nás velmi náročné. Vrátili jsme se do Tábora v půl čtvrté v noci a věřte, že ranní budík o půl sedmé máte chuť utopit. Nebylo utápět kde a tak jsem raději vstal, pokropil se studenou sprchou a spěchal za svými povinnostmi. Je určitě lépe je mít než naopak. Děkujeme za návštěvu Honzovi z nymburské partičky, která za námi jezdila a nyní ještě její torzo jezdí na Davídkov. Honza je pohodář a tak mu tímto učiním reklamu pro jeho novou hospůdku VOSMA, kterou 1.7.2005 otvírá se svým společníkem v Rožďalovicích na Jičínsku. Informace o ní naleznete na webu www.ceskehospudky.cz, když zadáte do vyhledávače VOSMA. Určitě to bude skvělé, protože skvělí lidé to ani jinak nedokážou. Děkujeme také Kamilovi Emanuelovi Gottovi, který zazpíval o půlnoci dva hity z šedesátých let. Jeden z filmu Limonádový Joe a druhý, jako vystřižený z Duškovy scény v Pelíšcích, čili Trezor. Děkujeme Mishce za dárky a za návštěvu a za hezký vzkaz na našem webu. Děkujeme Evě, která podstoupila večerní kurz abstinence a bezchybně řídila Papamobil z Prahy až do Tábora. Také Ondrovi a Zdeňkovi děkujeme za pomoc při transportu aparatury dlouhou pasáží tam i zpět. Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se a příště to vynahradím.

Svatba

V pátek 17.6.2005 jsme odjeli záhy po poledni na privátní akci do Mlýna Davídkova. Nebýt pondělního vystoupení v Praze, mohli jsme nechat aparaturu postavenou na místě, protože jsme předcházející sobotu hráli právě zde. Cestu sem známe téměř poslepu a tak můžeme v Papamobilu pronášet za jízdy stokrát opakované a dozajista vtipné komentáře k některým pozornost upoutávajícím objektům, situacím i prožitým událostem. O morální čistotu projevu dbá vždy Eva, před kterou je mužská debata přece jenom o stupeň slušnější, než by byla, kdyby tu nebyla. Občas sice nastanou okamžiky, kdy se Eva samotná zajímá o to, zda by se na střechu Papamobilu mohla nainstalovat plastová schránka, taková jako se používá k transportu lyží, do které bychom ji po naložení aparatury zavřeli a na cílovém místě z ní pak po smyku vyprostili, ale je jich zcela určitě poskrovnu. Namítám, že jsem někde slyšel, že když si ženy povídají samy bez mužské přítomnosti, je to ještě daleko horší, ale Eva tuto pro mě spásnou teorii okamžitě popřela a rozbourala. Na mlýně bylo tentokrát ještě více veselo než obvykle a proto se asi svatbám říká veselka. Ženich s kamarády se navzájem hecovali a následně ve spodním prádle skákali postupně do bazénu k pobavení přihlížejících dam a nevěsta, které to náramně slušelo, pořizovala s úsměvem digitální záznam akce cákajícího spolku ze všech možných i nemožných úhlů. Vzpomínky na tento den budou mít oba novomanželé určitě hezké, protože se svatba, alespoň podle mého názoru, velmi vydařila. Grilování na dvoře mlýna dodávalo akci domácí atmosféru a všichni kolem vyzařovali spokojeností. My jsme trpěli trochu trémou, když jsme zjistili, že mezi přítomnými hosty jsou muzikanti z úvalské skupiny Divokej Bill, Adam Karlík a Roman Procházka. Chlapci jsou i přes svoji celorepublikovou proslulost velmi skromní a přátelští a tak jim přejeme ještě více úspěchů v jejich hudebním i nehudebním počínání. Roman Procházka zahrál na moji elektroakustickou kytaru a zazpíval svým originálním hlasem v závěru večera Ameriku od Lucie a Adam Karlík, tentokrát bez fouslí (fousle = housle, pozn. autora), doprovázel píseň stylově vypjatým vokálem. Na písničky Billů nezbyl čas a tak bude lépe navštívit jejich koncert. Grilovaná masíčka byla k dispozici i po produkci a tak proti všem zásadám racionálního stravování i výživy jsme připoutáni jejich vůní ochutnávali a ochutnávali. Vídeňská káva a několik kousků z výborného svatebního dortu pak učinily pověstnou tečku za skvělým večerem. Děkujeme novomanželům za pozvání, akce neměla chybu a přejeme jim do života vše, co od něj sami očekávají. Určitě toho dosáhnou, bylo to nakonec patrné z veškerých projevů jejich vzájemné a překypující lásky. Tak ať se daří.

Tenkrát na západě

V poslední době vzrůstá poptávka po účinkování Big Papa na privátních akcích. Nemůžeme všem nabídkám vyhovět, protože se někdy trefují do již obsazeného termínu nebo zase nesplňují základní požadavky pro naši účast. Ten, kdo nás zve, musí mít jasnou představu o našem repertoáru i způsobu jeho prezentace a musí být přesvědčen, že i jeho hostům může činit radost. Pro hraní chceme mít k dispozici určitý minimální prostor, bezproblémovou elektrickou síť s dostatečným příkonem a interiér klubu nebo restaurace, kde se člověk cítí dobře. Dokladem toho, jak to nemá být, jsou nově rekonstruované objekty v Táboře, hotel Lázně v krásném místě u řeky Lužnice s hezkou architekturou zvenčí, ale se studeně naleštěným, kachlíčkovým a kobercovým interiérem odpovídajícím spíš potřebám šéfů a jejich asistentek na služebních cestách, než lidem hledajícím odpočinek a večerní nebo víkendové odreagování od každodenních pracovních problémů. Ve stejném duchu vyzařuje i hotel Dvořák v areálu hradu Kotnova, restaurace Škochův dům i Beseda na Žižkově náměstí a řada dalších, raději nejmenovaných podniků, u nichž jsme očekávali nový přístup vzhledem k možnostem, které se tam nabízely. Bohužel nás do takových míst, snad z nedostatku jiných alternativ, zvou i přátelé a tak jsme někdy nuceni překousnout i přirozený odpor a učinit kompromis. Pro rubriku "Co vy na to, architekti?" jednoho táborského novinového týdeníku, ve které se poukazuje na architektonické chyby, omyly a nedostatky různých objektů ve městě, tak zdroje jejího náplnění neberou konce. Realizaci hudební produkce na takových místech lze pak už vyvážit jen skvělou partou, pro kterou se dobře hraje a kde vzniká pozitivní zpětná vazba ždímající z nás vnitřní sílu, která musí do výkonu vždy pronikat, má-li vést k uspokojení nás i publika. Odmítáme proto kulisové hraní tvořící doplněk k planému klábosení, rautům, politickým mítinkům a jiným obdobným aktivitám typu: „Mám narozeniny a potřebuji tam nějakou hudbu.“ Cena je pak hlavní obranou před povrchností rozhodnutí objednavatele. Uvážené rozhodnutí učinili MH a PK z Tachova a pozvali nás na svoji narozeninovou oslavu pro sto padesát hostů konanou pod širým nebem v pátek na Svatého Jana 24.6.2005. Postavilo se přiměřeně velké pódium v trávě, přidaly se dřevěné lavice a stoly pod plachtové přístřeší, hrálo se, grilovalo a čepovalo téměř do rána. Vystoupil i kamarád oslavence Petr Muk a tak došlo také na částečné prolnutí souborů, kdy nás vokálně podporoval sám stříbrný slavík, originální a excelentní dívčí kvarteto Gapeels a klávesový virtuóz Michal Šetka. Nevystupovaly zde, ale byly pozvány i legendární Kamélie a tak jsem si přivezl z akce ojedinělý zážitek, o kterém se mi v dětství ani nezdálo, že se osobně seznámím se zmíněným duem zpěvaček. Na otázku po návratu domů „Ony ještě žijí?“, mohu odpovědět, že ano a vypadají skvěle. Kéž bychom takto vypadali i my ve dvaadevadesáti letech. Tento můj komentář nevyznívá taktně a hezky, ale je míněn opravdu s nadsázkou a pokud náhodou zmíněné dámy na tyto řádky narazí, určitě jejich obsah přijmou s úsměvem, protože jsou opravdu a naprosto v pohodě. Dostali jsme zde také nabídku k prestižnímu účinkování na konci prázdnin v Karlových Varech, ale musíme svoji účast ještě zvážit, protože je to příliš daleko od Tábora a nemáme čas tam přenocovat. Při návratu z Tachova nás donutil převrácený kamion k odbočení z hlavní trasy a tak jsme měli možnost kontrolovat stav silnic a cest v některých zapadlých vískách, kde jakoby se zastavil čas v období kolektivizace nebo spíše poválečného osídlování pohraničních oblastí. Byl to velmi poutavý zážitek v horkém sobotním popoledni, kdy jsme se ukryti a následně chlazeni klimatizací Papamobilu vraceli nadmíru spokojeni od západu k jihu. Odkryly se nám některé nové možnosti hraní a tak si to necháme o prázdninové dovolené projít hlavami a někam to zase o kousek posuneme. Hezké dny přejeme všem našim příznivcům i nepříznivcům v čase letního odpočinku, ve kterém budeme i my relaxovat na území rozporuplné, ale krásné Evropy.

Kostky jsou vrženy

Tentokrát jsme jeli hrát na svatbu slečny, po obřadu vlastně již mladé paní Šárky, která se o nás někde doslechla a zavolala nám. Bylo to na oblíbeném místě v Mlýně Davídkov a tak jsme nabídku přijali. Podmínkou nevěsty i ženicha bylo nehrát dechovku a protože stejnou podmínku máme i my, byla dohoda snadná. Noc z 20. na 21. srpna 2005, kdy se svatební oslava konala byla naštěstí daleko pohodovější, než ta, kterou si pamatuji z roku 1968. Tehdy jsem se měl vracet z prázdnin v Jizerských horách, ale pobyt mi tanky spřátelených zemí o několik dní prodloužily. V Praze před halou hlavního nádraží na mě pak 25.8.1968 mířila obří hlaveň a sovětský voják asijského původu sledoval pozorně stopy kontrarevoluce, jak se tehdy záminka pro vpád socialistických vojsk nazývala. Muzeum na Václaváku bylo čerstvě pokropené kulometnou dávkou na znamení osvobozujícího procesu a na fasádě jsou tak dodnes, i přes snahu českých řemeslníků, patrné stopy tehdejšího Brežněvova hněvu. Zmohli jsme se pak už jen na hokejové vítězství 2:0 a 4:3, dva studenti se demonstrativně upálili a pak definitivně na dvacet let zhasla naděje na svobodu myšlenky i činu. Ať je to jak chce, jsme dnes, zaplaťpánbůh, již úplně jinde, což dokládá fakt, že se čerství novomanželé chystali na svatební cestu někam do Alp. V jejich věku to pro naši generaci bylo něco absolutně nepředstavitelného. Na druhé straně mám i deset dní starý zážitek s nelegálním přechodem zelené hranice v rámci EU z Rakouska zpět do Čech. Člověk jen tak přeskočí potok, protože je to tudy na kole z rakouské strany na český Peršlák nejblíže, a už musí svůj návrat domů draze platit. Předpisy je však nutné dodržovat a tak jsem s oprávněností sankce smířen. Jak jen mohl ten Krejčíř uniknout? Cestu na Davídkov tentokrát Richard zpestřoval otvíráním okna Papamobilu při předjíždění cykloturistů v kopcích nad Sázavou, kdy jim megafonem, který pro tento účel zakoupil, hlásil okamžitou rychlost, stav ojetí plášťů, nevhodnost použitého převodu, počet kilometrů do cíle v Krkonoších, náskok před posledním jezdcem atd. Svatební oslava byla příjemná, protože nevěsta měla spoustu kamarádek a to my vždycky hrajeme o něco lépe, déle a s větší chutí. Richard v jednom okamžiku zneužil funkce moderátora a upozornil hosty na "zlé" servírky, samozřejmě z legrace, protože sem jezdíme už dlouho a tak se můžeme navzájem s personálem Mlýna trochu špičkovat. Když se potom při výměně prasklé struny, nikým z kapely nestřežen, otočil zády k výčepu a neopatrně se předklonil, vsypala či vsunula mu, to nevím přesně, děvčata kusy ledu za kalhoty. K radosti hostů poskakoval, ječel a běhal sem a tam a kostky mu postupně vypadávaly z nohavic, nebo to snad nebyly kostky? Zda se počet vsunutých a vypadlých objektů sobě rovnal, už nikdo nespočítal. Pak bylo vyhlášeno příměří. Na mou přímluvu se nezrealizovala Richardova nucená koupel v bazénu, která byla původně také v plánu. Máme nyní sérii vystoupení a ztráta hlasu z důvodu nachlazení by byla neomluvitelná. Před vystoupením mají všichni hudebníci Big Papa povinnost být doma a dlouho spát. Prásknout případné porušení uvedeného požadavku můžete na můj e-mail dostupný na webu. Obdržel jsem také zprávu, že přiletí na naše vystoupení U Zlatého lva i Monika ze Švýcarska, která nám napsala hezké vzkazy na stránky a tak ji tímto zdravíme a těšíme se na viděnou v pátek. Předpokládáme, že bude hezké počasí a budeme moci hrát venku. Pořadatelé postaví velký přístřešek, ale topit v něm určitě nebudou. Doporučuji všem přibalit něco teplého na sebe, do sebe pak obdržíte na místě a pokud se budete pohybovat v rytmu písní, květinová noc bude nádhernou tečkou za prázdninami.

Kapitanskaja dočka

Na konci letních prázdnin, v pátek 26.8.2005 jsme hráli na předzahrádce restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře, tedy v samotném historickém centru města. Na chodníky náměstí byla zjara položena nová kamenná dlažba, instalovalo se historizující osvětlení a otevřela se po rekonstrukci i výše zmíněná restaurace. Je zde největší prostor pro hudební produkci a tak se její majitel rozhodnul pořádat každý měsíc nějakou tematicky zaměřenou akci. Po červencové „Karibské noci“ s kubánskou kapelou jsme v srpnu vystoupili my na „Květinové noci“ připomínajíc tak především kulturní éru šedesátých let. Předzahrádka měla trojnásobnou kapacitu míst než obvykle a byla plně obsazena. Sedělo se uvnitř restaurace a dokonce i na kašně náměstí a takto početné publikum vytvořilo nádhernou atmosféru poslední páteční prázdninové noci. Ani policie nezasahovala a nepokoušela se ukončit zábavu. Zřejmě jí květiny nevadí. Pozvali jsme písničkáře, který přivezl blues na jih Čech, Jirku Bidla z Českých Budějovic, který se po svém sólovém vstupu připojil v poslední sérii se skvěle hranou foukací harmonikou i k nám. Dívčí vokální kvartet z Prahy nesoucí název Toffees zpíval, tančil a rozzařoval duše přítomných nejen svým dokonalým vzhledem, ale i perfektně zvoleným a bezchybně prezentovaným repertoárem. Stylově do květinové noci zapadlo i taneční číslo dívčí sekce Atak z Tábora a nakonec i vystoupení břišních tanečnic. Náměstí se parádně bavilo a my též. Hráli jsme téměř do dvou hodin po půlnoci a pak zněly ještě kytarové hity šedesátých let na CD. Měli jsme radost, že přiletěla, ze záplavami sužovaného švýcarského Bernu, na naše vystoupení Monika a začínáme tak rozšiřovat své publikum i za hranice České republiky. Přijel též obchodní partner našeho kamaráda Petra Sergej z Ukrajiny s velmi půvabnou a pohybově talentovanou dcerkou, která přitahovala přirozeně pohledy především mužské části publika. Ti, co chodili do školy ještě v éře budování socialismu, měli tentokrát výhodu, protože se tehdy učila povinně ruština a nyní mohli konečně své maturitní jazykové znalosti uplatnit. Odpovědi na otázky typu „Što ty sdělal va vremja kanikul?“ byly potom pohotově vraceny tazatelce, protože každý z nás v tu dobu nedělal nic jiného, než „chadil za gribami i za malinoj, igral v šaški i šachmaty“ a nakonec i „katalsja na kaňkách.“ Jak je vidět, vše se může někdy hodit. Při odchodu si každá z dam mohla odnést jednu slunečnici jako symbol a vzpomínku na krásnou květinovou noc. Nám se velmi líbila a budeme se snažit příští léto podobnou akci na stejném místě zopakovat. Děkujeme nakonec manželům Němčekovým, majitelům restaurace U Zlatého lva, za perfektní přípravu a servis pro nás. Nasadili vysokou laťku ostatním restauratérům v této lokalitě a ubírají se podle mého názoru správným směrem. Motto v logu akcí „Zlatý lev Vás baví“ tak plně dostálo, díky celému organizačnímu týmu a všem účinkujícím, svému slibu.

Hodně hodní

Tak jsem tady s tou kapelou, pane Vaňku, parafrázuji známý Škutinův výrok v pojednání o Janu Werichovi. U vrat do prostorného dvora domu v Praze 4 Libuš, kam jsme jeli hrát v sobotu 3.9.2005 na zahradní narozeninovou párty pana Jana Vaňka, nás vítaly dvě sympatické a velmi pohledné dámy a pak už následovalo opatrné couvání Papamobilu k přístřešku, pod kterým jsme posléze instalovali aparaturu. Vše bylo dokonale připravené a oslavenec tak mohl vychutnávat slastně setkání se svými přáteli a nejbližším rodinným kruhem. Zahájili jsme produkci před šestnáctou hodinou po velmi chutném domácím guláši a dobře ošetřeném čepovaném Gambrinusu. Hosté zpočátku více poslouchali než tančili, ale o to více odměňovali náš výkon potleskem po každém kousku. Denního světla postupně ubývalo a počáteční ostych hostů se pomalu vytrácel. Tančili téměř všichni a především oslavenec byl v centru pozornosti přítomných dam. Působil elegantně, sportovně a přátelsky, nebylo pochyb, že ho mají lidé rádi. Původně domluvenou dobu pětihodinového účinkování nás donutilo publikum i organizační tým prodloužit o dvě hodiny a protože zde vládla velmi příjemná atmosféra, rádi jsme přání vyhověli. Moc hezky se o nás starali a masové i sladké pochoutky byly vynikající. Chválíme zhotovitele, kterých bylo asi více. Každý produkt měl svého specialistu. To asi znají všichni ze svých rodin, kde je vždy na nějaké jídlo expert. Většinou vedou babičky, ale není to vždy pravidlem. Na cestě zpět z Prahy do Tábora jsem konstatoval, že začínáme být tak hodní, že skoro není v příběhu o čem psát, ale na privátní akci ani zlobit nemůžeme. No a kdybych prozradil všechno, partnerky by nás doma ukousaly, nebo ne? V autě se opravdu dobře bavíme po cestě na produkci a ještě peprněji po cestě z ní. Kdybychom to nahrávali a v mp3 prezentovali, mělo by to možná větší ohlas než hudební tvorba, ale to si schováme až na dobu, kdy zapomeneme noty. Předpokládáme, že to tak brzy nebude. V září se nám nabídky na vystoupení množí a nejsme schopni všem vyhovět. V sobotu máme v rámci Táborských setkání 2005, kdy hrajeme u Červeného koně, velkou konkurenci na náměstí v osobě Věry Bílé a romské skupiny Kale. Uvidíme, jak tentokrát obstojíme. Ozvu se za týden.

Fáze abcdef

Na Táborských setkáních, která byla letos již počtrnácté, hrajeme tradičně od počátku vzniku souboru. Jen jsme se z bývalého klubu Meloun přesunuli do většího prostoru a přímo do centra dění na Žižkovo náměstí, do restaurace U Červeného koně. V sobotu 10.9.2005 jsme opět stěhovali stále těžší a objemnější aparaturu, která se kupodivu vejde do stále stejného auta, po schodech do sklepa táborské radnice, tedy dvě patra pod kancelář starosty města. Kdyby starostoval pan Baťa, určitě by měl kancelář pojízdnou a zajížděl by pak takovým výtahem do všech pater. Ve sklepě by viděl nás a veselící se voliče, nahoře pak udřené úředníky pracující pro blaho města. Táborská setkání začínají vždy v pátek a pro kapelu je nadměrně těžké den před vystoupením odolávat svodům pestré nabídky středověkých taveren a krčem. Nakonec jsme to ustáli se ctí a na sobotní vystoupení přijeli odpočinutí, s elánem a plni energie. U Koně je vždy problematické ozvučení a stejné to bylo i tentokrát. Navíc jsme neměli k dispozici dostatečný časový prostor bez publika a zvuk jsme korigovali až během produkce. První písně mohly být z toho důvodu méně srozumitelné, převážila však dokonalá atmosféra sálající z velmi početného publika, které vyplnilo prostor do posledního místa na židlích, lavicích, v uličkách mezi nimi, schodech i u baru. V úvodu večera vystoupila táborská skupina produkující historické středověké písně, jejíž skvělý výkon byl trochu poznamenán slabší slyšitelností neozvučených nástrojů a hlasů. Jméno souboru si zatím pamatuje pouze Richard, protože je pozval, když z pátku na sobotu korzoval nočními uličkami starého města. Říkal mi, že se potkal a objímal tu noc asi s třemi sty lidí a tak jsem se ptal, zda přijde ještě někdo vystupovat. Nikdo další nepřišel, jako host vystoupila po čase opět Lucka Tilleová, která zpívá stále nádherně a snad ještě lépe a vyzráleji než dříve. Měli jsme končit v jednu po půlnoci, ale publikum se dobře bavilo a tak jsme ještě hodinu a půl přidali jako bonus za projevovanou přízeň. Nejnáročnější je demontáž a stěhování aparatury po vystoupení. Necháme na place téměř veškerou energii a jsme rádi za každou ruku, která nám poponese nějaký kufr do auta. Celkově se proces skládá z fází ABCDEF. "A" je stěhování ze zkušebny do Papamobilu, "B" je transport do místa produkce, "C" je vyložení a instalace aparatury, "D" je deinstalace a opětné naložení auta, "E" je transport osob a věcí ke zkušebně a konečně "F" je vystěhování aparatury do zkušebny. Téměř všude jsou schody, ať už dolů nebo nahoru a zejména fáze D a F nás bolí nejvíce. Pak se po akci trochu vyspíme, relaxujeme při jiných činnostech a pocit euforie z vystoupení nakonec přetaví všechny negativní momenty a umožní je zapomenout. Já jedu v týdnu relaxovat na biketour do oblasti maďarského pohoří Bük k termálním pramenům a doufám, že nasbírám v tamních čardách novou inspiraci a energii k hraní. Vystoupení pro veřejnost v Táboře nyní neplánujeme a necháme naše publikum po úspěšné Květinové noci a Táborských slavnostech trochu vydechnout. U Lva v patře bude hrát 30.9.2005 naše spřátelená kapela z Prahy s názvem B. Lues a tak se přijďte podívat na dobrej bigbeatek. Rezervování místenek začalo.

Zdviž

Souvislou šňůru vystoupení zahájenou 20.8.2005 jsme přerušili jen pro mou Hungary bikeexpedition a hned po návratu jsme ji v pátek 23.9.2005 zakončili vystoupením na privátní akci pro fotbalové veterány a jejich partnerky v Hotelu Relax v Táboře. Veteráni byli z poloviny mladší než my a tak jsme je raději k případnému pozdějšímu sportovnímu měření sil nevyzývali a pouze jsme hráli k jejich i našemu pobavení do půl druhé popůlnoční hodiny. V létě se pořádalo fotbalové utkání pod Karlštejnem s tamní jedenáctkou a večer byl pak zakončen zábavou s živou kapelou pod širým nebem, neboli open air. Táborští museli berounským nebo spíše loděnickým oplatit pozvání a jako hlavní trumf nasadili po fotbalovém odpoledním zápase na večer nás. Z ohlasů po ukončení akce lze usuzovat, že jsme vloženou důvěru nezklamali a zdálo se nakonec, že k nám mají Středočeši blíže než domácí. Chtěli nás zahltit panáčky povzbuzujícího moku, ale přemluvit jsme se nechali jenom tři. Jinak to ani nešlo, protože dva z nás musí řídit vůz. Papamobil zbyl tentokrát na Evu, která jela nočním shopcity přes několik kruhových objezdů bez chyb i s břemenem velmi vtipného stereokomentáře v zádech. Představil jsem si, jak podáváme inzerát na členku souboru, která by ji mohla zastoupit a který by zněl následně. Požadujeme: Špičkovou hru na zobcovou a příčnou flétnu, foukací harmoniku, intonačně bezchybný zpěv sólový i do vokálů, sílu a ochotu stěhovat aparaturu odpoledne i nad ránem, stále dobrou náladu, řidičský průkaz skupiny B, tolerantní rodinu, alkoholovou abstinenci, schopnost finančně podporovat kapelu a občas upéct a přinést nějakou laskominu. Nabízíme: Neskutečné zážitky a popularitu, očistu duše a radost ze života. Tak pro toto vše činíme. Pan Drs, jako majitel hotelu Relax, se o nás staral tento první podzimní večer velmi hezky a protože patřil zároveň i mezi fotbalisty, děkujeme mu a celému týmu za pozvání. Jen těch schodů by mohlo být méně, ale u podzemních prostor to asi jinak nejde, pokud není instalována zdviž.

Špatný sluha

Dostali jsme nabídku k vystoupení v rámci znovuotevření hotelu Modrá růže v Rytířské ulici v Praze. Byl nákladně rekonstruován a jeho klientelou nyní určitě nebudou běžní občané České republiky. Ne, že by nemohli, ale cenová politika firmy je nasměrována evidentně jinam. Nakonec proč ne. Každý si hledá zákazníka podle svých představ a činíme tak i my, pokud je nám to umožněno. Na privátních akcích to nelze ovlivnit a pak zbývá jen možnost odmítnutí nabídky, pokud lze předpokládat její nepřijatelnost. Tentokrát jsme se k účasti zavázali a tak ve středu 26.10.2005 papamobil vyrazil ku Praze. Byli jsme součástí komponovaného programu, který probíhal na třech scénách. My jsme hráli v kongresovém sále v prvním patře. Dokonalé parkety a dlažba, vysoké stropy, velká okna, fotobuňky, čipové karty ke vstupu a elektrifikaci prostoru, ochotný a pohledný personál, usmívající se hostesky a spousta pozvaných VIP i nezvaných osob, které už se vyznají, pod jakou záminkou průnik do objektu uskutečnit. Je to vždy prakticky stejné na akcích tohoto typu. Program je spíše kulisou než zdrojem zábavy a tak z účinkujících nevyzařuje tolik pozitivní energie, jako při běžných vystoupeních. Člověk z toho zkrátka nemá takovou radost, jakou nám přináší účinkování na většině ostatních akcí. Na druhé straně zažijete bezplatné hodování, protože se v žádném případě nešetří. Stoly se prohýbají pod tíhou všech druhů nápojů, masových, sýrových, ovocných i zeleninových a cukrářských pochoutek, které jsou neustále doplňovány. Když mi v šedesátých letech, v době mé povinné školní docházky, slibovali komunismus jako systém všeho a zdarma, vnímal jsem to jako velmi vzdálený utopický slib, o kterém jsem si nedokázal učinit reálnou a logickou představu. Při včerejší konzumaci jsem kolegům v kapele připomněl, že UŽ JE TO (ASI) TADY! V té chvíli nevadí tato varianta či odvar komunismu, jako podmnožina kapitalismu, vůbec nikomu. Pochutnával si bez reptání zadarmo stínový ministr financí za ODS Vlastimil Tlustý stejně jako Felix Slováček, Alexander Hemala, všudepřítomný Kristián Kodet, Lou Fanánek Hagen i různí starostové všech možných Prah a jejich poskokové, mediálně neznámí poslanci, senátoři, bankéři, méně i více úspěšní umělci a sportovci a celá řada dalších, kteří potřebují zviditelnit své obličeje pro lepší budoucnost, samozřejmě tu osobní. Poplácali se po zádech, sdělili si, jak to dělají dobře a kde je večírek zase zítra. Docela úsměvné. Napadlo mě, že musí nastat nějaký velký třesk, který by povrchnost a pokrytectví těchto srazů trochu vyosil. Také jsem pochopil, proč před časem byl na jednom plakátě v Táboře zvoucím k návštěvě kulturní akce nápis: Dospělí 80,-Kč, studenti, vojáci a psi za polovic, Kodet za 1000,- Kč. Pro nás je dobré, že jsme to viděli na vlastní oči, zažili na vlastní kůži a jsme na nějakou dobu z účasti na obdobné akci vyléčeni. Na druhé straně se honorář v těchto případech přibližuje měsíčnímu platu Nováka a tak člověk na některá negativa brzy zapomene. Líbilo se nám, že nás Rosnička z Primy, Romana Vítová, která moderovala večer v kongresovém sále, uvedla mile a sympaticky a daleko lépe, než komentuje prognózu počasí v televizi. Hotelový pokoj s výhledem na Stavovské divadlo, který nám sloužil jako šatna, jsme sdíleli tentokrát společně s ryze dívčími soubory The Apples, Toffees a G’apeels a vůbec jsme si nestěžovali, přestože byl určen pouze pro dvě osoby a nás bylo celkem sedmnáct. Byl prostorný, měl vlastní komfortní koupelnu, kde by se dalo také bydlet, ale ta byla díky zmíněnému osazenstvu permanentně obsazena. Cestou domů mě pak jen stále strašilo přeformulované přísloví o tom, že žena je špatný sluha a ještě horší pán, se kterým přijel na akci průhonický mistr zvuku Michal P. Až se jednou ožením, budu se muset nad takovým tvrzením zamyslet.

Něco končí, něco začíná

V pátek 28.10.2005 jsme pravděpodobně naposledy odjeli k vystoupení do obce Hryzely na Kolínsku, na Mlýn Davídkov. Mlýn nabídnuli majitelé k prodeji a dá se předpokládat, že v dohledné době bude záměr realizován. Skončila tak jedna etapa v historii kapely, protože hry na Mlýně patřily k našim oblíbeným štacím a jeli jsme tam vždy rádi. Byl nám zde poskytován nadstandardní servis od majitelů Marty a Václava i od skvělé dvojice Jan za barem , kterého jsme si vážili a vážíme a je nám to tudíž dvojnásobně líto. Škoda jen, že byla tato poslední mlýnská akce orientována pouze na úzkou říčanskou skupinu jezdců na koních, kteří nás neznali a my neměli příležitost k rozloučení s tradičním publikem, zejména s nymburskou partičkou, po které se nám stýská nejvíce. Plakát na akci byl zhotoven netradičně, nepocházel z mého PC a připomínal spíš parte kapely, než pozvánku k zábavě. Černý dvojitý rámeček na bílém papíře formátu A4 s nápisem Big Papa uprostřed vháněl téměř slzy do očí. Zda to byl záměr nebo jen náhodná invence autora grafického ztvárnění díla, netušíme. Každopádně ještě žijeme a hrajeme a bude to tak, alespoň doufáme, i nadále. Tak to chodí, něco končí a něco začíná. Hrajeme častěji mimo Tábor a možná časem objevíme jiný Mlýn, kde se budeme cítit stejně dobře, jako na Davídkově. Hospůdek a klubů, kde se dá vystupovat za přijatelných podmínek je určitě víc, jen majitelé nemají chuť a odvahu podstoupit potřebné kroky k pořádání akce. Víme, že v každém městě existuje skupina potenciálních posluchačů našeho repertoáru a vyznavačů stylu zábavy, který prezentujeme, málokdo z restauratérů je však schopný tuto klientelu oslovit a získat, zkrátka se o vše dostatečně postarat. V Táboře dokážeme sami zajistit propagaci akce a zpestřit program přizvanými hosty, ale na jiných místech se musíme spolehnout pouze na objednavatele. Tam je situace těžší, protože restauratéři jsou více orientováni na chod kuchyně a provozu a s dramaturgií hudebních večerů nemají zkušenosti a snad ani potřebný čas k jejich organizaci a propagaci. Oslovit produkční agenturu se pak bojí ještě více. Nedaří se nám tak proniknout do nejbližších měst jako je Písek, Jindřichův Hradec a Pelhřimov, kde bychom v nějaké útulné dřevěné hospůdce hráli rádi. Budeme na expanzi z táborského regionu usilovně pracovat, ale na místní skvělé publikum určitě nezapomeneme. Máme tu velmi početnou základnu příznivců a když v létě na náměstí sledovalo naše vystoupení U Zlatého lva asi pětset lidí, cítíme jejich podporu, která je pro nás i zavazující. Těšíme se už na vystoupení na téměř domovské scéně ve sklepní restauraci U Červeného koně na táborském Žižkově náměstí, kde vystoupíme v pátek 18. listopadu 2005 od dvaceti hodin. Otevřeno bude opět od devatenácti hodin, jak je zde zvykem pro obsazení nejlepších míst.

Ztráta paměti

Tak nám v pátek 18.11.2005 venku poněkud přituhlo a dokonce i mírně zasněžilo. Zima vlezle a zprudka ohlásila návštěvu, i když je ještě podzim. Nakládalo se nám již hůře než v říjnu, protože věci s klesající teplotou v dlaních poněkud těžknou. S vidinou příjemného vystoupení v restauraci U Červeného koně v Táboře, kam se vždy těšíme, jsme to však snášeli tradičně statečně. Nastavili jsme po instalaci celého řetězce optimálně zvuk ještě bez publika, ale v šeru prostoru vinou komplikovanosti připojovaných kabelů došlo nedopatřením k posunutí jedné z hlasitostních šavlí mixu a současnému vymáčknutí frekvenčního filtru. Zvuk byl proto v první sérii nevyvážený až basově nepříjemný, aniž jsme to mohli během produkce ovlivnit. Zvukaře nemáme a ani ho nenajímáme. Zvukový technik se nevejde do auta a také má obvykle velkou spotřebu všeho. Korekci zvuku jsme provedli následovně a pak se už večer rozjel naplno. Jaký si to zkrátka uděláš, takový to máš. Restaurace byla opět zaplněna do posledního místa včetně salonku a baru. Lucka Tilleová si s námi přišla zazpívat svoje tradiční hity a publikum jí donutilo po skvělém výkonu k přídavku. Parket byl pak až do konce večera zahuštěn těly i energií, tančilo se i v uličkách mezi stoly a dokonce i na lavicích. Tento historický záznam píšu s více než týdenním zpožděním, protože stále nefunguje přístup na náš web mnoha klientům Českého Telecomu a.s., mezi něž patřím i já. Zřejmě s ním obchodně válčí provozovatel našeho webového prostoru na doméně tabor.cz. Nevím, jak dlouho bude duel pokračovat a kdo nakonec vyhraje, ale pokud by to mělo být dlouhodobé, budeme nuceni změnit adresu webu i firmu pro webhosting. Do konce roku odehrajeme ještě dvě privátní akce mimo Tábor a 25.12.2005 již potřetí tradiční vánoční zábavu v Ústrašicích u Plané nad Lužnicí pro veškerou veřejnost. Mimořádně hrajeme v Táboře i letos na Silvestra, kdy jsme přijali nabídku z restaurace U Zlatého lva na Žižkově náměstí a tak budeme jen pár kroků od domova. Rezervování míst už začalo a předpokládáme, že se zde budeme spolu s Vámi výborně bavit. Jemné detaily příběhu se poněkud vytrácejí s plynoucím časem a tak nyní devět dní po akci nedokážu vše, co tam někteří jeho účastníci chtějí nebo také nechtějí najít, dokonale postihnout. Od toho však existuje na tomto webu rubrika vzkazů. Tak nashledanou i naviděnou o Vánocích a Silvestru.

Vrchní prchni

Agentura Echo zastoupena charismatickým Pavlem Čulíkem nás pozvala opět po roce k hraní na „Bále ve stodole“ v objektu nazvaném Vávrovka, který jen stěží naleznete v lese za Veselím nad Lužnicí. Pohádkové místo vzdálené od civilizace vnáší klid do duší už svoji polohou a lidé, kteří sem jezdí, jsou, jak se zdá, s tímto místem spjati více než dokonale. Na vávrovském nebi vidíte v noci tolik hvězd, že zde okamžitě ztratíte iluzi o jedinečnosti člověka a jeho vesmírném významu, abyste ten pocit zase domýšlivě nabyli ihned po návratu do města. Tam hvězdy svítí rozptylovány zhusta místními zdroji jen výjimečně a je také málo času i ochoty podívat se občas vzhůru. Byla sobota 3.12.2005, venkovní teplota zakotvila ve stavu mírně pod Celsiovou nulou, bílo bylo od sněhu jen na polích a loukách a silnice na jih se jevila sjízdná bez problémů. Vyrazili jsme krátce před sedmnáctou hodinou z Tábora a po půlhodině jízdy po E55 za odbočkou ve Veselí nad Lužnicí a následném průjezdu lesní cestou, kterou znal nazpaměť jen Pepíno, jsme již parkovali na Vávrovce. Bál na námět Svěrákova filmu Vrchní prchni byl pořadateli dokonale připraven a tak jsme i předem a ochotně nazkoušeli ústřední filmovou píseň od dvojice skladatelů Uhlíř-Svěrák Severní vítr. S děravou patou a horečkou zlatou jsme tedy večer zahajovali a dvě hodiny po půlnoci i zakončovali. Všichni hosté bálu v kostýmech číšníků s pouzdrem na housle a servírek v černých minisukních s bílou halenkou a zástěrkou doplňováni tu a tam i Douchovou a inženýrem Krrrálíkem dotvářeli příjemnou atmosféru celého večera. Topilo se americkými kamny od českého výrobce umístěnými na betonové podlaze v rohu stodoly, odkud stoupala tepelná energie až do prostoru otevřeného krovu. Na pódiu více než metr vysokém, kde jsme měli instalovanou aparaturu a byl zde i vyvýšený taneční parket, byla teplota o několik stupňů nad normálem a tak jsme vyžadovali úměrně k tomu nadstandardní přísun piva, podobně jako slévači u pece v Kolbence. Pavel zajistil dobře chlazenou „Plzničku“, která byla mimochodem lépe ošetřena, než v řadě profesionálně se tvářících českých restaurací a tak se hrálo čím dál lehčeji a snad i lépe. V předpremiéře zazněla konečně i legendární Smoke on the Water od neméně legendárních Deep Purple se skvělým Radkovým pěveckým projevem, velmi věrně připomínajícím Iana Gillana. Z původního kytarového sóla Ritchieho Blackmorea jsem si mírně upravil pouze dva takty a tak jsem si jeho analýzou, nácvikem a následnou prezentací věnoval sám sobě hodnotný vánoční dárek. V domácích podmínkách jsem si sólo dokázal zahrát 1:1 s Ritchiem, ale pro reálné hraní jsem přece jenom ty dva nejtěžší takty mírně zjednodušil. Ono se těch šestnáct šestnáctinových not v taktu v poměrně rychlém tempu hraje kolem půlnoci poněkud hůře. To píšu jako vsuvku a zároveň omluvu pro ortodoxní Purplefily. Před rokem jsme slíbili ústrašickým, že „Kouř nad vodou“ nacvičíme a zdá se , že slibu dostojíme, pokud plány nezhatí případná hlasová indispozice sólisty, který však odpovědně plánuje pravidelné návštěvy specializované kliniky Na Růžku. Ta je zárukou dokonalé průpravy pro zvládnutí zmíněné náročné disciplíny. Na Vávrovce se nám pělo velmi dobře a necítil jsem problémy ani při tónu 440 Hz, který je mým intonačním stropem. Situaci si pochvalovali i Richard s Radkem, akorát stále nemohli odhalit příčinu hlasové pohody. Vysvětlení muselo nakonec přijít ode mne, na Vávrovce se totiž cigarety nekouří a tak jsou vávrovští kulturní části Evropy o něco blíže, než jinde. Půlnoční hovězí gulášek nám moc chutnal a dodal nám do závěru večera potřebnou sílu. Přidali jsme na přání publika na konci produkce dva hudební kousky z bigbeatové klasiky šedesátých let a zcela vysíleni po hodinovém úklidu a skládání aparatury pak odjeli nočním zasněženým lesem k domovu. Hoši z Vávrovky nám vydatně s nakládáním pomáhali a tak jsem se uložil k spánku už v půl páté pozorujíc ještě chvíli na dvojce klipy Petra Jandy a Olympicu. Téměř dokonalá tečka za celým večerem. Hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen … Děkujeme za pozvání Pavlovi Čulíkovi a jeho týmu a třeba zase za rok na témže místě nashledanou.

Na červenou jeď!

Ve středu 7.12.2005, kdy jsme měli odjet k plánovanému vystoupení do Prahy, mě zaskočila hlasová indispozice a půl hodiny před odjezdem jsem nebyl schopen vydat hlásku, natož tón. Nabízela se dvě řešení. Najít narychlo kapelu, která by nás zastoupila, což činíme neradi, nebo najít bezodkladně ztracený hlas. Zvolil jsem druhé řešení a rychle odjel do ambulantní ordinace ORL a foniatrie MUDr. Aleny Haj Abdové, která mě ochotně přijala a obstříkla mi neprodleně hlasivky dávkou, jejíž účinek načasovala podle mého požadavku na dvacátou hodinu večerní, kdy mělo vystoupení začít. Stejnou kapalinu, při jejíž aplikaci jsem se mírně dávil, dostává do krku v případě problémů i božský Kája. Kapičky, které by mi dodaly i mistrův pěvecký rozsah a barvu hlasu však paní doktorka neměla. Přiznám se, že jsem moc nevěřil v úspěch zásahu, ale podstoupit jsem jej musel. Když pak skutečně došlo na nejhorší a musel jsem zazpívat sólový part, hlas skutečně naskočil. Bylo to podobné, jako když se v napínavém kriminálním filmu snaží hrdina příběhu ujet před nebezpečím a stále nemůže nastartovat svůj automobil, až v posledním okamžiku motor naběhne do otáček a vše je zachráněno. Přijeli jsme na místo v pražském Proseku do sídla firmy společníků Písařík a Kotek zhruba v polovině celé oslavy, kdy právě vrcholilo vystoupení legendárních Steamboat Stompers s neméně legendární zpěvačkou a exreprezentantkou v ženském volejbale Evou Emingerovou. Prostředí zde bylo ryze industriální a tak jsme využili strojů a začlenili je do celé aparaturové sestavy. Motto firmy „Guma pro bezpečný ofset“ charakterizuje výstižně náplň její činnosti a zároveň naznačuje, že oba zmínění společníci nejsou žádní suchaři. Vrhají se do podnikání s potřebnou dávkou nadhledu okořeněného osobitým humorem a plný dům hostů nasvědčoval tomu, že to dělají dobře. Vydrželi jsme hrát až do půlnoci neúnavnému publiku, které nás pěvecky v mnoha písních podporovalo. Z Prahy jsme vyjeli v jednu po půlnoci brzděni pouze policejním autem, které jelo schválně pomalu před námi, aby pak na křižovatce chvíli zastavilo na červenou a v následujícím okamžiku zapnulo maják a křižovatku přejelo barva nebarva. Za křižovatkou opět pokračovali zvolna bez majáku. Klasická ukázka arogance těchto hochů, kteří většinou s bídou studovali střední školy a nyní obdarováni mocí dávají na odiv svoji domněle zvýhodněnou pozici. Aby pracovali jako jejich američtí kolegové se jen tak nedočkáme. Četl jsem v jedné knize od Jana Beneše jak jeden Rus nadával v Americe na přechodu ze svého auta na důchodkyni, co pomalu přecházela. Poslal ji kamsi podle východních zvyků. Na další křižovatce ho už policie vytáhla z auta a předvedla k přestupkovému soudu. Dostal 300 Dolarů pokutu. Odvětil, že nemá peníze. Vyfasoval 150 hodin veřejně prospěšných prací s okamžitým nástupem výkonu. Kladívko a odchod. Ztratili jsme naštěstí ty ubožáky z očí a pokračovali pak sami bezpečně dálnicí k jihu. Nyní budeme léčit podzimní virózy a nižší průchodnost horních dýchacích cest, abychom v závěru roku zvládli obě plánované akce, vánoční v Ústrašicích a silvestrovskou U Zlatého lva v Táboře.

Plameny v očích

Letos již potřetí jsme na Boží hod vánoční, tedy 25.12.2005 hráli ústrašickým v jejich kulturním domě. Ústrašičtí jsou skupinou zdatných, invencí, ochotou a pracovitostí nabitých organizátorů semknutých kolem Šárky Kolářové a Slávky Blažkové. To právě oni nebo spíše ony každoročně pořádají vánoční zábavu a nás vždy zvou k účinkování. Tradici ctíme a tak rádi pozvání přijímáme. Letos jsme pravděpodobně zlomili rekord návštěvnosti, protože kulturák již nebyl schopen pojmout více lidí, kteří si chtěli místa předem rezervovat. Hrajeme po pódiem a tak pořadatelé využili i prostor pódia k sezení a rovněž jej zaplnili. Richard přizval do programu i skupinu Táborští kupci k praporové a ohňové show a rovněž trojici břišních tanečnic Alibaby k orientálně a eroticky laděným tancům. Plameny pak šlehaly z loučí i úst účinkujících a na oplátku při pohledu na svůdné Alibaby i z očí diváků. Neudržel se ani Richard a vtažen do víru orientálních tanečních figur byl v tu chvíli téměř králem parketu. Možná však ho přitahoval jenom cinkot blýskavých penízků na oděvu tanečnic, jejichž zvuk je také od pradávna příjemný lidskému sluchu, to však necháme na úvaze každého. Zpívala s námi opět skvěle svoji tradiční sérii i Lucka Tilleová, která se již příštím rokem stane s největší pravděpodobností studentkou Gymnázia, k čemuž jí přejeme hodně bodů u přijímacích zkoušek. Pokud jí to půjde stejně jako zpívání, pak má před sebou určitě slibnou kariéru. Každopádně se večer vydařil po všech směrech. Hráli jsme asi do půl třetí vyprovokování skandováním „Nemůžou, nemůžou…“ a tak jsme pořád mohli až jsme opravdu nemohli, protože z kuchyně už voněly řízky a salát a přesto, že o Vánocích nikdo snad nic jiného nejedl, láska k plnému talíři zvítězila nad múzou a konzumovali jsme vše jako o závod, protože před produkcí ani během ní nic nejíme a pak zkrátka tu vydanou energii musíme nějak doplnit. S pořadateli jsme předběžně domluvení na pozdně jarní akci na stejném místě, jen musíme doladit termín, který by se trefil mezi MS v hokeji a MS ve fotbale. Odhaduji to na 3.6.2006, ale to bude ještě předmětem jednání mezi námi a ústrašickými. Děkujeme všem, kteří se na akci podíleli, to znamená organizátorům, výčepnímu a kuchyňskému servisnímu týmu, Táborským kupcům, Alibabám, Lucce Tilleové a samozřejmě všem návštěvníkům, kvůli nimž to všechno děláme a bez jejichž účasti by to celé ztrácelo smysl.

Na červené lhotě

V prosinci 2005 jsme museli odmítnout několik nabídek k hraní, protože zkrátka nemáme tolik časového prostoru, jaký by momentální poptávka po kapele vyžadovala a protože je nás pět, je o to víc koordinace osobních pracovních harmonogramů náročná. Nabídku k účinkování na svatební oslavě na Červené Lhotě jsme však neodmítnuli a 28.12.2005 tam vystupovali. Ten den, tedy včera, už od rána hustě sněžilo a bylo jasné, že transport osob i aparatury kamkoli bude náročný. Na D1 před Brnem se srazily dopoledne čtyři kamiony a spoustu dalších kolizí hlásily rozhlasové stanice během dne i na jiných místech republiky. Papamobil je naštěstí výtečně servisován panem Sejkem z táborských Měšic a nové zimní obutí vozu si po cestě doslova chrochtalo blahem. Vzorek pneumatik vykrajoval po cestě ve sněhu originální ornamenty a nedovolil jakékoli vybočení z optimální trasy. V penzionu rekonstruovaném v těsném sousedství zámku Červená Lhota nás čekalo vlídné klima i publikum z řad svatebních hostů, kteří byli tentokrát namícháni z Česka i Německa. Značnou část našeho repertoáru tvoří světové hity a tak není téměř žádný problém přednést písně jakémukoli publiku. Idyla modrého nebe a křišťálového jezera posetého lekníny z pohádky O Zlatovlásce, jejíž filmová podoba se zde kdysi natáčela, vzala díky přívalu sněhu za své, ale pointa svatby zůstala zachována. Der letzte Sang zazněl půlhodinu před půlnocí a tak jsme sbalili nástroje a všechno co s tím souvisí a připravili se k odjezdu. Závěr velmi milé oslavy, těsně před naším odjezdem byl však poznamenán nepříjemným úrazem jednoho z hostů, když nešťastně sklouznul po schodech a pádem na hlavu se těžce zranil. Byla přivolána záchranná služba z Jindřichova Hradce, ale kvůli kalamitní situaci na silnicích přijela téměř za hodinu od nahlášení nehody. Příbuzní úrazem postiženého pána mu poskytnuli okamžitou pomoc a my věříme, že už nyní je vše špatné zažehnáno a že zbytek roku oslaví tento pán ve zdraví blízko své rodiny a přátel. Přejeme mu to z celého srdce a držíme palce k brzkému uzdravení. Nebýt této smutné příhody, neměla akce chybu a my děkujeme mladé paní MM (MG) za pozvání i péči o nás. Ať se Vám i Vaší rodině v novém životě daří, neměli jsme v závěru už příležitost rozloučit se s Vámi. Věříme, že všechno dobře dopadlo.

Silvestr

Nabídek k hraní na Silvestra jsme obdrželi několik, i mimo kraj a závěrečnou volbu jsme kolektivně zvažovali. Rozhodnuli jsme se nakonec pro Budvarku U Zlatého lva na Žižkově náměstí v Táboře, což je nově rekonstruovaný restaurační objekt a protože jsme zde účinkovali koncem léta na velmi úspěšné akci pojmenované Květinová noc, chtěli jsme silvestrovskou nocí na ni navázat. Na druhé straně to máme sto metrů od základny a to je také pádný argument. Zlatý Lev je v Táboře jediný podnik, do kterého se vejde více jak sto lidí, když nepočítám „vybydlený“ a neútulný sál hotelu Palcát. Ten jsme přenechali pražskému Upírovi K. s určitě vypečenými vtipy a jak to dopadlo se mi ještě nedoneslo. Jak to dopadlo U Lva vím. Skvěle. Bylo beznadějně vyprodáno už čtrnáct dní před akcí a myslím, že tak živou oslavu konce roku gotické klenby asi nepamatují, ale netroufám si to tvrdit, protože pařby v minulých stoletích mohly být také značně exponované. Hráli jsme do půlnoci a poslední skladbou bylo Až se bude psát rok 2006 od Katapultu, což nám připadlo jako nejlepší volba. Mnoho z nás pamatuje dobu vzniku písně a tehdy v sedmdesátých letech zněla její slova jako utopie. Některá utopií zůstala, některá se naplnila a některá byla dokonce překonána. Letos píseň mírně přetextujeme a Radek bude zpívat Teď se bude psát rok 2006. Zeměkoule byla skutečně opředena dálnicí, i když spíše informační a komunikace lidí prostřednictvím mobilů a internetu je fantastická. Po půlnoci pouštěl Richard CD, zněly U2, ZZ Top, Beatles, No Name, Lucie a další a mohli jsme slavit i my. Činili jsme tak s radostí a ve víře, že nám to hraní ještě nějaký čas vydrží. Děkujeme všem, co ke Lvu přišli a tím přispěli k perfektní atmosféře a těšíme se na shledání na některé z příštích akcí.