Historie

2004

Kopidlno

Vzdálenosti se zkracují s postupujícím časem. Tuto nepřímou úměrnost jsem si uvědomil na počátku týdne, když jsem sledoval na internetu aktuální snímky pořízené americkou vesmírnou sondou Spirit na rudé planetě Mars a zrovna tak v létě 1990, když jsem se seznámil v Kostnici, přesněji v Konstanz, abych byl více evropský, se slečnou Susan z Kanárských ostrovů. Pocházela z Lanzarote a v té době jsem skoro nevěděl, kde to je. Dnes snad každý v Česku zná tuto destinaci stejně, jako třeba Kopidlno. V Kopidlně jsem byl několik dní v létě 1976 a nikoho z „Kanárů“ jsem tam tehdy nepotkal. Proč to vše připomínám? V prvním úplném pracovním týdnu nového roku 2004 Big Papa nezkoušeli právě z důvodu Richardovy relaxace ve výše uvedené lokalitě, nikoli na Marsu, nikoli v Kopidlně. Přesunout se v zimě na týden do teplých krajin zkrátka již není tak velký problém jako za dávných časů, kdy této možnosti využívali pouze někteří z vyvolených a ptáci. Richard tak uniknul místní bohaté sněhové nadílce, kterou pak spíše přivítali návštěvníci horských středisek, než my, trvale žijící v nížině na hoře Tábor. Naštěstí do pátku stačili vyluxovat v Ruzyni ranvej a po hladkém přistání Boeingu 737 byli Big Papa opět kompletní. Slaměný klobouček s červeným nápisem „Aquapark“, ve kterém Richard přicestoval a nechal si jej ze setrvačnosti i druhý den na své hlavě (zřejmě v něm i spal, ale nenašli jsme věrohodné svědky), budil pozornost kolemjdoucích spoluobčanů v zimních kabátech nechápajících muzikantovo psychické rozpoložení. Vyslechli jsme pak sérii neuvěřitelných příběhů o obřím rejnokovi, se kterým se Richard potkal při potápění v Atlantiku, o lapání posledního dechu na nejvyšší hoře Španělska Pico de Teide ve výšce 3714 metrů nad hladinou moře a ležící právě na jednom z Kanárských ostrovů Tenerife, atd., atd. Není zkrátka Richardova návratu z cest, aby na něj nesáhla smrt, které však vždy v posledním okamžiku o vlásek unikne. Uvedené okolnosti nám pak umožnily v sobotu 10.1.2004 účinkovat na svatební veselici v Českých Budějovicích. Nejsme tradiční svatební kapelou a výjimku v tomto typu produkce činíme pouze ve speciálních případech. Tento případ nastal a my jsme rádi pozvání Olinky Maškové a Michala Maříka přijali. Olinka je zpěvačkou bandu Petra Muka a tak byla restaurace Baarovka plná českých celebrit. Naštěstí nás nevypátrali zpravodajové bulvárních plátků a tak blýskaly jen přátelské blesky fotoaparátů. Na místo jsme přijeli Papamobilem v 16:00 a můžeme se pochlubit, že nám tentokrát se stěhováním aparatury pomáhal i sám stříbrný slavík Petr Muk v dokonale padnoucím černém obleku a jeho partnerka Míša Klimková na deseticentimetrových jehlových podpatcích. Do not jsme se zakousli krátce po sedmnácté hodině a s pomocí mnoha přítomných muzikantů jsme se starali o zábavu až do poloviny druhé hodiny ranní. Během produkce vznikala zajímavá hudební seskupení v improvizovaných kouscích. Petr Muk skvěle bluesoval hlasem i Richardovou kytarou za doprovodu Radkovy basy a Pepínovy bicí soupravy. Táhlá, ječivá glissanda foukací harmoniky, jako vystřižená z filmu Tenkrát na západě, dokreslovala v ústech Jirky Bidla autentickou atmosféru amerických bluesových klubů. Když jsme v plné sestavě hráli Mišíkovo „Sladké je žít“, připojila se k nám s akordeonem konzervatoristka Lenka z kapely České buchty a bylo to maso, až mráz po zádech přecházel. Hrála „zvoleje“ a tak jsem na ni stačil jen před Pepínovým odklepnutím zavolat krátce: „Tři křížky“. Pak jsme již pohodlně v A dur vystřihli bluesovou „dvanáctku“. RD band svým vstupem, s Richardovou nezapomenutelnou trumpetou, Zbyškovou basou, Tomášovým pochodovým bubnem a Bidloňovou knoflíkovou harmonikou, vygradoval o půlnoci dramaturgii této povedené svatební oslavy. Tanečnic byla tentokrát na parketu převaha a tak jsme přes mikrofony poočku sledovali kreace, za které by se nestyděly ani profesionálky z karibské oblasti. Shrnuto a podtrženo, akce se velmi vydařila, novomanželé Maříkovi se dobře bavili, skvěle se starali o hosty, kterým nic nechybělo. Přejeme jim touto cestou ještě jednou, ať jim vydrží vzájemná láska na celý život a rádi jim zahrajeme třeba na stříbrné svatbě, pokud nás vyzvednou v domově důchodců. Cesta zpět za volantem Papamobilu patřila Evě, která jela vzorně, pomalu, protože to v husté mlze ani jinak nešlo, a spolehlivě. Uděluji jí tímto pochvalu vedoucího za bezpečnou jízdu ve stížených podmínkách. Sám bych to asi neuřídil, protože jako jediný permanentní životní nekuřák z celé kapely, jsem měl z pobytu v Baarovce tak vykouřené oči, že jsem nemohl spát ještě dvě hodiny po příjezdu na základnu. Zmožený po třináctihodinovém maratónu jsem tak měl možnost nad ránem uložit si do paměti okamžiky popisovaného příběhu, než jsem se definitivně ztratil v hlubinách snů.

Sněhánky

Kdo čte tyto řádky v lednu 2004, pravděpodobně registruje permanentní sněžení na úvodní straně tohoto webu. Ilustruje stav počasí ovlivňující od počátku měsíce hmatatelně život v Česku, především pak při přesunech dopravními prostředky. Genialita webového sněžení pak spočívá v tom, že je sníh nepřetržitě rozpouštěn ve spodní části obrazovky speciální látkou a jak sami vidíte, odpad je zcela eliminován. Nemusíte mít strach, že na jaře vylijete ze svého monitoru vodu a budete omývat zbytky chloridu sodného. Máme tento technologický postup plně pod kontrolou a nyní se již připravují podklady pro udělení patentu. Brzy tak staneme po boku velkých Čechů, proslulých světovými vynálezy a nakonec i název skupiny nás k tomu přímo vybízí. Prodejte nyní zimní pneumatiky a řetězy, nebudete je nadále vůbec potřebovat. Silničáři přijdou sice o práci, zato ušetřené finanční prostředky budou přesunuty do oblasti kultury a přispějí ke zrodu dalších živých kapel na úkor těch, které produkují a prezentují strojově umělé a vykalkulované hity. My tvoříme všechny tóny hlasem, prsty a dechem a snad i proto z nich máme upřímnou radost, posilující nás, věřte nevěřte, i v dalších životních aktivitách. V pátek 16.1.2004 jsme naložili aparaturu bez Radka, neboť bydlí na cestě do Vlašimi, kam jsme jeli tentokrát účinkovat na privátní akci pro firmu „Balící stroje Mašek“. Využili jsme Radkovy znalosti místních poměrů a bez chyby se trefili hned na první pokus před sokolovnu, kde nás pořadatelé trpělivě očekávali. V tak velkém prostoru jsme v tomto seskupení ještě nehráli a měli jsme zpočátku obavy, abychom se zde neztratili. Parket byl vzorně nalajnován a nečinila nám tudíž problém orientace při instalaci zvukové aparatury do místa volejbalového servisu. Když měl v tomto sále vystupovat Olympic, přijeli prý, tleskli, poslechli několikasekundový dozvuk a zase odjeli. My nikoliv. Nakonec jsme se s nepřízní akustických podmínek pozitivně vypořádali a večer nabral solidní dech. Světelně jsme upravili prostor sami, snížený podhled pak speciální úpravou zařídili pořadatelé. Stodvacetičlenné publikum se bavilo od počátku večera velmi sympaticky a parket téměř neopustilo do třetí hodiny ranní, kdy jsme zcela vysíleni naši produkci ukončili. Pepíno hrál tentokrát na bicí s takovou intenzitou, že v závěru vystoupení zničil nožní šlapku velkého bubnu a musel přepnout jeho ovládání na pravou ruku. Part zvládnul dokonale i v takto improvizovaných podmínkách a byli jsme dokonce vyzýváni k několika hudebním přídavkům. Přes počáteční rozpaky, které spíše asociovaly v mé mysli některé sekvence z Formanova filmu Hoří má panenko, jsme se ve Vlašimi cítili velmi příjemně a děkujeme tímto pořadatelům za pozvání, starost o nás a hostům za projevenou přízeň. Cesta zpět, kdy nás jiskřičky námrazy na silnici neomylně směrovaly k domovu a signalizovaly zvýšenou opatrnost v zatáčkách a ABS Papamobilu nás několikrát upozornilo na svou funkční existenci, byla velmi náročná. Nebudili jsme Blanické rytíře z jejich spánku, neboť jsme sami, kromě řidiče, za jízdy pospávali, abychom vzápětí vzorně uklidili nástroje a nechali doznít atmosféru prožitého večera v našich duších. Nyní nás čekají vystoupení na Davídkově a v Táboře U Červeného koně. Těšíme se na vás.

Route 69

[Původně nenávratně ztracený a poté šťastně nalezený příběh. Již nejsem pověrčivý. Ztratil se v "pátek 13."] V úterý 10.2.2004 ve 14:00 hodin středoevropského času jsme zaznamenali tisícího návštěvníka tohoto webu a rozhodli jsme se k mírné obměně vzhledu stránek. Kapelnímu znaku jsme přidali na lesku a umožnili mu vystoupit do prostoru. Ve znamení blížícího se jara přestalo v monitorech sněžit a v koláži na titulní straně se objevily prvky charakterizující náš projev. Je zde kytara od Furcha, kombo od Marshalla, efekt od Bosse a kráčející slon Big Papa. Ten byl původně koněm z amerického románu On the Road, než jsem koncem prosince zjistil, že jde o shodu jmen a náš maskot pro štěstí je ve skutečnosti jihočeský slon mávající chobotem. Naposledy byl spatřen na Route 69 směrem na Třeboň. Až tam budeme hrát, podíváme se po něm v zámeckém parku, ale spíš se dá předpokládat, že si sám nenechá naši produkci ujít. V odkazu "Informace" můžete pak spatřit pod hlavičkou "Kdo je naším publikem" obraz osoby X, která je zakladatelem skupinového fanklubu. Neznáme zatím její identitu, ani pohlaví, ale rozhodně jí to sluší. Naposledy jsme ji zahlédli 6.února 2004 v hudebním klubu v Černošicích, odkud pochází snímek a kam jsme zavítali na skvělý koncert kamaráda Tomáše Waschingera a jeho skupiny B.LUES. Tomáš očekávaně excelentně bubnoval v černém triku Big Papa a činil nám tak radost i dobrou reklamu. Do odkazu "Na co hrajeme" jsem přidal elektrickou kytaru Höfner, kterou začnu používat v některých písních a k níž se váže zajímavý příběh původu. Když jsme počátkem osmdesátých let v tehdejším rockovém seskupení hráli částečně repertoár pražského Abraxasu a Mirek Imrich se rozhodnul u této skupiny skončit, koupil jsem od něj kytaru po první části dvojkoncertu ve vinohradském klubu Dvojka. Druhou část musel již odehrát na vypůjčený nástroj. Nyní, po dvaceti letech, dám tomuto k srdci připoutanému, červenému pádélku, opět šanci. Napadá mě, jak by význam předcházející věty ovlivnilo písmeno "r" vložené na druhou pozici termínu vyjadřujícího k srdci připoutaný nástroj. V kalendáři akcí trochu zamícháme pořadím, poněvadž kamarádka Richarda a Radka potřebuje získat 23.dubna 2004 ústrašický sál pro vlastní, veledůležitou akci. Patrně jí vyhovíme a přesuneme původní termín po dohodě s pořadateli na 21.května 2004. V té době již budou Ústrašice členem Evropské unie a akce tak dostane zcela novou dimenzi. A nakonec ještě něco pro zasmání. Dával mi nedávno kamarád dokonalý návod, aniž bych to zrovna já potřeboval, jak prý přelstít manželku při pozdním příchodu z flámu. Pro úspěch akce je nutné potichu obléknout pyžamo a před dveřmi do ložnice se pak stačí otočit a vejít pozpátku. Pokud se manželka vzbudí, vypadá to, že jdete právě na WC. Tímto je ale bohužel vše vyzrazeno. Přečte-li si manželka tyto řádky, raději to již nezkoušejte. Naopak to nyní znevýhodňuje všechny, kteří si odskočí vykonat potřebu zcela legálně, protože budou při náhlém probuzení podezříváni z pozdního návratu a budou nuceni otočit své kroky zpět. Záruku úspěchu nelze stejně poskytnout, protože zmíněný kamarád, ač zvěrolékař a tudíž intelektuál, se i přes tuto dovednost ve svém manželství rozvedl. Bude to pravděpodobně tím, že trik tvrdohlavě opakoval a opakovaný vtip přestává být vtipem, nebo že se otočil o 360°, čímž požadovaný efekt znegoval. Na požádání vám ochotně sdělím jeho mobil, na kterém bezplatně a ochotně poskytuje poradenství v oblasti mezilidských vztahů, a to po celých 24 hodin.

Stojka

V pověrám podléhající pátek 13.2.2004 náhle tragicky zhasnuly naše webové stránky. Zjistil jsem to po připojení na internet až pozdě večer, po návratu z plnění povinností v české metropoli a řekl jsem si, že to nechám až na ráno, neboť je prý moudřejší večera. Nebylo. Volal jsem Petrovi, který nám kapelní doménu spravuje a poslouchal pak smutnou odpověď o odchodu harddisku příslušného serveru na onen svět. Data se prý podařilo zachránit. Ne ta naše. Server obživnul až v pondělí 16.2.2004 a já začal zoufale pátrat po záloze dat. Můj syn Michal, který je tvořitelem webu, naštěstí zálohu dat pořídil a dokonce věděl, kam ji uložil. Aby to nebylo tak jednoduché, sdělil mi to až po telefonu z místa svého studijního pobytu. Samozřejmě, že vše zálohoval do mého domácího počítače, jak předvídavé. Často se jej proto ptám: "Proč jsi tak, po mně, šikovný?" Objevená záloha však nezachytila stoprocentně aktuální verzi, scházel v historii příběh z 11.2.2004, jeden hezký vzkaz od Tomáše a moje reakce na něj. Prohledával jsem do noci všechny dostupné počítače a nakonec jsem slavil úspěch s konstatováním, že počítačové šuplíčky jsou o něco více přehledné, než ty reálné, například po malování. Objevený příběh jsem dnes uložil zpět do historie a vše hned podle svého slibu pečlivě zálohoval. Vzápětí se mi ozval kamarád zvěrolékař, který na konci zmíněného příběhu hraje hlavní roli, s otázkou, zda už mi někdo volal o jeho telefonní číslo. Vidíte, jakou má starost. Několikadenním webovým výpadkem jsme ztratili mnoho přístupů a Marhi bude čekat na kapelní triko ještě o něco déle. Přečtěte si rubriku vzkazy a pochopíte, co mám na mysli. Techniky couvání se dočká i Martin, na jehož vzkazový popud jsem včera zintenzívnil hledání ztraceného příběhu. Nakonec popřeji dobrý let našemu příznivci Jiřímu Chládkovi (najdete jej na jedné z webových fotografií "U Červeného koně", jak spokojeně při naší produkci večeří), který tento čtvrtek odlétá do Austrálie. Slíbil, že nám zašle vzkaz od protinožců a tak se na něj budeme těšit. Očekávám, že při čtení vzkazu budu muset udělat stojku. V roce 1979 mě zařadili při plnění vojenské základní služby do nácviku armádní spartakiády, jejíž součástí byl i nácvik stojky. Major pověřený sportovním velením již tehdy říkal, že se nám to bude v civilu hodit, no a je to tady. Příště sdělím své dojmy až po, tentokrát maškarním, Davídkově.

Bobulky

Po velkolepé oslavě Radkových čtyřicátých narozenin, jimiž dovršil hranici vytoužené mužské dospělosti, jsme poslední únorovou sobotu 28.2.2004, velmi natěšeni, přijeli na Mlýn Davídkov. Natěšeni především proto, že sem jezdíme rádi a také, že svojí hudební aktivitou eliminujeme syndrom mužského stárnutí, neboli s m s, pokud jste doposud netušili, co tato zkratka znamená. Somatické i psychické potíže se u nás téměř nevyskytují a nebo si je příliš nepřipouštíme. V atmosféře večera pak cítíme přenos pozitivní energie od nás k vám i naopak a nádherná cirkulace vibrací harmonizuje veškeré pochody, proudy a procesy uvnitř i vně nás. Sociologové předpovídají postupující stárnutí světové populace a pro seskupení Big Papa bude potřebné udržet přiměřenou kondici s dispozicí bavit publikum i ve vyšším věku. Koexistenci různých generací na akcích zaznamenáváme již nyní a realita potvrzuje přirozenost tohoto trendu. Když jsem ve středu na kapelní zkoušce rozvíjel výše popisovanou filozofii, přispěchal náhle Richard s objemným plastovým košíkem doložit důkaz opodstatněnosti mého výkladu. Košík byl až po okraj vyskládán různými krabičkami a platy léků, vitamínů a jiných životabudičů. Je nutné přiznat, že Richard prokázal znamenité znalosti účinků každé z prezentovaných bobulek, když o nich mluvil s takovou láskou, že se všem okolo sbíhaly sliny v ústech. Prozradím vám, že si dokonce na pizzu místo sýru strouhá Aspirin Plus. Zjistil jsem až nyní, že v těle a na duši není nic, co by farmaka nedokázala posílit nebo potlačit a po nahlédnutí do zmíněného košíku trpím komplexem nedokonalosti osobní životosprávy, jelikož Richardovu denní dávku medikamentů jsem nepožil za celý svůj předcházející i současný život. Divím se, že vůbec, takto nevybaven, existuji. Uvažuji, že zavedeme na webu novou rubriku „Co požíváme?“, ve které by měl Richard možnost uvést celý výčet svého práškového sortimentu. Obávám se však, že bych musel požádat správce našeho webu o rozšíření kapacity serveru. K nakládání Papamobilu jsme dorazili všichni přesně v 15:00 hodin, po téměř vytráveném sobotním obědě, s pečlivě vyžehlenými pyžamy v příručních zavazadlech, neboť na Davídkově tradičně v podkrovních pokojích přespáváme, dá-li se tak pojmenovat přesun na lůžko za rozbřesku, když na vojně jsem ve stejném čase vstával na povinnou rozcvičku. Jeli jsme opět cestou z Tábora na Benešov, Sázavu a Horní Kruty a za půldruhé hodiny byli v cíli. Personál penzionu byl na maškarní akci dokonale připraven a servíroval nám oblíbené lahůdky v kostýmech sestry poslední pomoci (Janina) a ve stylu Moulin Rouge (Martina). Během naší produkce jsme registrovali i mimozemšťany, dívky v rolích mužů i muže v rolích žen. Richard vystupoval ve špičatém klobouku jako Harry Potter a kouzlil tak, že do hudebních sérií vkládal k překvapení kapely momentálně vymyšlené melodie a texty. Reagovali jsme na jeho improvizace okamžitě a hosté kupodivu zůstávali v tanečním prostoru. Bavili jsme se skvěle a doufáme, že i publikum, které s námi drželo krok až do ranních hodin. Dramaturgii večera ovlivnila i paní Marta, když pustila do reproduktorů Novambu. Všechny přítomné dámy byly rázem na stolech a začala spontánní soutěž o nejlepší kousek. Myslím si, že by případný videozáznam aspiroval na klip roku. Posíláme ještě jednou narozeninový pozdrav oslavenkyním Petře a Magdě s č. 53 na triku, kterým jsme k jejich jubileu věnovali vybrané písničky. Po snídani, o které vždy tvrdíme, že je z celého večera nejkrásnější, jsme ještě absolvovali s paní mlynářkou Martou návštěvu domácího několikahektarového výběhu, z kterého na zavolání přiběhl kanec Čochta a ze dvou metrů si nás pozorně, zkoumavým pohledem, měřil. Po upozornění Marty, že Čochta dokáže přeskočit i metrová dvířka, za kterými jsme se zatím hrdě kryli, byla exkurze rychle ukončena. Přistavený Papamobil opustil vzápětí mlýnský dvůr a dopravil nás bezpečně domů. Příští Davídkov bude již jarní, 17.4.2004, a my se budeme do té doby těšit na shledání s majiteli penzionu, kteří o nás vždy nadstandardně pečují i s publikem, které nám projevuje přízeň.

... se šesti

Tradice se musí ctít a dodržovat, prohlásil jsem ve středu 3.3.2004 na konci hudební zkoušky. Měl jsem tím na mysli návštěvu kapelní domovské scény v táborské staroměstské podzemní restauraci U Červeného koně, kde pravidelně s týdenní periodou tmelíme kolektiv, spřádáme plány do budoucna i do minula a podrobujeme analýze různé životní i neživotní filozofie. Majitel restaurantu Viktor v roli vrchního číšníka zná objednávku zpaměti a tak zvolna přicházejíc k našemu stolu hlásí: „Česnečka, dvanáctka, česnečka, malý Becher, dvanáctka, desítka, … se šesti, …“, čímž se rozumí hovězí vývar s šesti játrovými knedlíčky. Pozorně přitom sleduje náš případný nesouhlas. Není třeba cokoli měnit, česnečka je zde nejlepší ze všech, které jsme kdy v českých krajích pili, kousali, žvýkali a polykali. Ačkoli je nás v souboru písní a tanců celkem pět, stoprocentní docházku můžeme vykázat pouze tři, já, Richard a Radek, patrně proto, že jsme zakládajícími členy seskupení a tudíž služebně nejstarší. Eva je matkou sedmnáctiletého synka a musí o něj pečovat, viď Ondro, Pepíno pak musí spát nejméně osm hodin, aby byl druhý den provozuschopný, viď Danko. Jsou však středy, kdy jsme v účasti na rituálu kompletní a vyvedeme tím dokonale Viktora z míry. Tentokrát jsme tužili kolektivní vztahy ve čtyřech, jako absolutní pánská jízda, protože jsem využil své pedagogické erudice, zadal Evě domácí intonační úkol a odeslal ji bezodkladně k jeho plnění. Pepíno nám tak mohl bez zábran sdělit, co spatřil minulý týden na obrazovce v naučném televizním pořadu a co musíme pečlivě před Evou tajit, protože závěr je přímo šokující. Muž je prý pouze nedokonalá žena, když o jeho bytí rozhoduje údajně nějaká chromozómová chyba v šestém dnu či týdnu prenatálního vývoje původně ženského embrya. S přijetím této neuvěřitelné teorie jsme záhy rozpustili seanci, protože Richard dostal migrénu, já jsem chvátal vyžehlit pomačkanou sukni, Radkovi pustilo oko na punčoše a Pepíno si ulomil jehlový podpatek na lodičkách. Je tu konečně pátek, 5.3.2004 a my odjíždíme na privátní akci firmy Wüstenrot do L-clubu v Hluboké nad Vltavou. Ve vzduchu je cítit i přes mrazivé počasí dech blížícího se jara, které toužebně očekáváme. Richard s Radkem určitě brzy nastartují motorky a maskováni kůží od hlavy k patě absolvují první asfaltové kilometry. Já se tomuto druhu pohybu úspěšně bráním a raději načítám kilometry po cestách i necestách na svém horském kole. Ale nyní zpět na Hlubokou. L-club je restaurant a penzion s útulným interiérem, barem, vynikající kuchyní a vzornou obsluhou. Je v péči majitelů Jiřiny a Vladimíra Lacinových, kteří se věnují, jak jsme vysledovali, bezchybně, vstřícně, mile a ochotně, všem svým hostům po celou dobu návštěvy. Přijeli jsme na místo právě v době slavnostní večeře celé firemní reprezentace a tak jsme chvíli počkali s instalací zvukové aparatury. Paní majitelka organizovala rychlou úpravu sálu a krátce po dvacáté hodině jsme zahájili očekávanou produkci. Již v první sérii se zcela zaplnil taneční parket a publikum nezůstalo nic dlužno své pověsti, když večer postupně nabíral tempo a chytal zrychlený dech. Finanční poradenství je přece jenom specifický obor vyžadující od reprezentantů plné nasazení a tato dispozice se projevila i v zábavě po dobře odvedené práci. Mohu konstatovat, že publikum prakticky neopustilo taneční parket. Když jedna z finančních poradkyň, Ivana Klímková z Českých Budějovic, vystoupila jako břišní tanečnice v dokonalém kostýmu s cingrlátky a s originálním exoticky laděným hudebním doprovodem, publikum ji parket uvolnilo a odměnilo ji pak bouřlivým a zaslouženým potleskem. Vzali jsme si na ni kontakt a možná ji někdy pozveme ke společnému vystoupení. Richard si již objednal úvodní stohodinový kurz této aktivity v Kalkatě. Končili jsme před třetí hodinou ranní a stále z parketu nikdo neodcházel. Neměli jsme však sílu hrát déle, neboť se Richardovi zařezávaly struny stále hlouběji do prstů, mně více a více chraptily hlasivky a Radkovi vypovídalo službu opařené zápěstí, když mu nešťastně vylitá vařící káva zatekla pod hodinkový pásek. Speciální odměnou nám pak byl i vynikající srnčí guláš a romantický pohled z okna na překrásně osvícené panorama zámku pro Pyšnou princeznu, jejíž příběh zde filmový štáb v padesátých letech minulého století natáčel. Cesta zpět jasnou a mrazivou nocí, kdy displej Papamobilu signalizoval venkovní teplotu –14 °C, byla bezproblémová. Eva jela tentokrát svým vozem a umožnila nám tak hodnotit akci ze subjektivního mužského pohledu. Klasifikujeme ve výsledku výborně, přijedeme určitě příště zas, pokud nás firma osloví. Stavební spoření Wüstenrot máme všichni. Děkujeme.

Baňkování

Na středeční zkoušce jsem zaregistroval již tři pětiny seskupení Big Papa, kdo nyní běhají rychleji do schodů, mizí jim vrásky, nic je nebolí, na nic si nestěžují, mají nadbytečnou energii, jako by otočili běh času. Začal jsem pátrat po elixíru života, jehož důsledky působení jsou již prokazatelné a slavil úspěch. Pravým důvodem pozitivních změn jsou pravidelné kúry léčitelky Jarušky Vomáčkové, která má zlaté české ruce a aplikuje na pacienty fungující ozdravující metody. Přikládáním temperovaných magických baněk na problematické zóny těla mládne člověk přímo před očima. Já tyto procedury zatím nepodstupuji, neboť se cítím relativně zdravý a mladý i bez nich, ale pokud bych měl po nějakém čase vedle sebe trpět mládež v pionýrském věku, nic jiného by mi asi nezbývalo. Podle fotografií na webu snadno poznáte, kdo je takto léčen a hýčkán. Určitě byste Richardovi nehádali šedesátku. Na druhé straně je nutné přiznat, že baňky po sobě zanechávají zajímavé stopy na pokožce, podobné kruhům v obilí po přistání UFO a já marně kolegy přemlouval k poskytnutí autorských práv na fotografii bederní partie, když jsem chtěl spatřený výjev použít jako originální spořič obrazovky svého PC. Konečně jsem pochopil i historický výrok klasika: „Nenič mé kruhy.“ Na zkoušku jsme tentokrát pozvali i Lucku alias Bulharku, která s námi sporadicky vystupuje. Přišla včas, ale se sádrou na levé paži. Vyprávěla nám pak pravděpodobně fiktivní příběh o venčení vlčáka, který běžel tak prudce, až narazila na zeď domu a zlomila si zápěstí. Nezlomila si naštěstí duši ani hlas, který nutí membránu mikrofonu k maximálním vibracím. V pátek 12.3.2004 jsme se po delší odmlce vrátili na domovskou scénu do Tábora k Červenému koni. Provedli jsme zde plánovanou změnu v postavení nástrojů, aparatury a Radka, který byl přestěhován z levého křídla na pravé, hned vedle Pepínovy bicí soupravy. Toto přeskupení nám umožnilo výraznější transparenci výsledného zvuku a přispělo k naší i posluchačské pohodě. Viktor, majitel podniku, odemykal jako vždy v 19:00 hodin a během pěti minut byla všechna místa obsazena. Mrzí nás, že se nevešli všichni, ale není v našich silách prostor zvětšit. Máme radost, že zájem publika trvá a děkujeme všem, kteří přišli. Měl bych asi před tečkou v předcházející větě napsat „y“, protože převahu měly tentokrát dámy. Zařadili jsme již do repertoáru nově nazkoušené kousky a podle reakcí publika lze soudit, že se líbily. Lucka zpívala excelentně Bridge over troubled water a kdo ji slyšel, musí uznat, že výkony televizních superstar jsou pouze slabým odvarem její prezentace. Když jsme v rozprouděném večeru zařadili Boty proti lásce, neváhal spolumajitel naší partnerské firmy KOK s.r.o., Petr, zout své čtyřicettrojky značky Reichle a odtancoval zbytek sérií zcela bos. Byl to pěkný odvaz a zájem přítomných paní a slečen o jeho taneční kreace okamžitě nabral na intenzitě. Určitě se to projeví i v jeho obchodě zvýšením poptávky po centrálním vysávání, které Petrova firma nabízí a dodává. Mile nás překvapila jedna slečna, jejíž jméno neznám, když projevila zájem, abychom jí hráli na svatbě. Termín prý přizpůsobí našim možnostem. Je to hezké, že? Představte si ale potom, že bychom měli obsazeny veškeré pátky a soboty. Bláznova ukolébavka pak příznačně po druhé hodině ranní ukončila naši produkci a přidával jenom Richard sólově Slunce a pár vlastních písní s poutavými, na místě skládanými anglickými texty. Zhasly oči Marshallů a Oldřich Nový nám z CD přál k poslechu, tanci i spánku: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít …“ Moc se nám líbil a příští středu se rozhodneme, zda 23. dubna 2004 akci U Červeného koně zopakujeme.

Co je doma, to se počítá

Kdysi téměř nemožné se stalo běžnou skutečností. Volal mi totiž v úterý navečer Radek, že byl osloven ohledně případné produkce našeho bandu na privátní akci v Táboře. Hrálo by se prý již tento pátek, tj. 9.4.2004. Zjistit, zda mají volno v tomto neplánovaném termínu všichni Big Papas, trvalo prostřednictvím moderní komunikační technologie několik minut a sms putovala tentokrát i do Egypta, kde Richard právě rekognoskoval nová místa pro průzkum mořských hlubin. Odezva přišla obratem a tak jsme účast na soukromé oslavě mohli potvrdit. Původně jsme si Velikonoce chtěli nechat volné a věnovat se po dlouhém šedivém období pobytu v jarní přírodě a jiným aktivitám. Předpověď počasí byla pro tyto dny ale spíše negativní a tak jsme nabídku hraní docela přivítali. Seběhlo se všechno příliš v krátkém čase a nebylo prostoru pro hlubší analýzu, které jinak všechny objednávky přísně podrobujeme. Oslava padesátin je pro naše hudební působení ve většině případů riskantní záležitost, jelikož dopředu nevíme, pro jakou společnost hrajeme a stejně tak většina hostů nemá představu o skladbě našeho repertoáru a způsobu jeho podání. Intuice nás vedla nyní do akce a my jsme se jí ani příliš nebránili. Věřili jsme, že padesát hostů, jak bylo avizováno, vytvoří dostatečně pestrý vzorek publika, který se určitě chytne. Hostů bylo nakonec pouze asi třicet a výchozí situace se tedy jevila mnohem náročnější. Oslava se však i přesto vydařila, alespoň toho dojmu jsme nabyli, když jsme ve dvě hodiny po půlnoci produkci zakončili. Uvažoval jsem, proč se z účasti na oslavě omluvila nebo vymluvila asi třetina pozvaných a nenašel jsem jiné vysvětlení, než ekonomické. Přijít na padesátiny znamená totiž koupit dárek alespoň za tisícovku a pak vlastně pozvaná dvojice utratí více, než je schopna skonzumovat. Tato ošklivá nerovnice - má dáti, dal - potvrdila přetrvávající malé, české poměry v duchu rčení: „Co je doma, to se počítá“. Kdyby oslavenec Vladimír nebyl OSVČ, ale zaměstnanec podniku se socialistickou minulostí nebo současností, hodili by odboráři do klobouku padesátku na společný dárek a v gratulacích by se mohli přetrhnout. Žili by akcí již měsíc dopředu a stejný čas po ní by pak roznášeli drby. Takový je obraz doby a musíme se s ním, chtě nechtě, smířit. Je na našem odhadu předem rozpoznat, kdo je oslavy hoden a tzv. konzumenty, kteří musí být vždy v plusu, vůbec nezvat. Zahajovali jsme v devatenáct hodin za denního světla, které příliš atmosféře oslavy neprospívá. Setmělo se však naštěstí brzy a tak jsme nasvítili sál do příjemna a pohody. Tóny a akordy získaly hřejivé zabarvení a selektované publikum postupně roztávalo. Hity šedesátých let mají sílu a rozumí jim i ti, co v té době nežili. Tuto skutečnost dokládá i připravovaný koncert 6. června 2004 v Praze, na kterém Paul McCartney zazpívá nejlepší kusy od Beatles a očekává se účast 60 000 fanoušků. Nebudu mezi nimi chybět ani já, mám již koupenou vstupenku do sektoru před pódiem. Když jsem ve čtrnácti dostal první zahraniční LP desku, byla právě od Beatles a Velká Británie byla pro mě tehdy něco jako planeta Mars nyní, a že bych kdy viděl vystoupení některého z Brouků na vlastní oči jsem si nedovedl představit vůbec. V každé době lze nalézt pozitivní okamžiky, které nás drží nad vodou a je nutné uvolnit jim cestu a čerpat i předávat jejich energii. Skvěle hodnotím nakonec i pohotovost staršího bratra oslavence, který večer zahajoval moudrým proslovem o prostatických potížích padesátníků a představil hostům i kapelu. Protože však nebyl ochoten či schopen pamatovat si mé jméno, představil mě pod vymyšleným uměleckým pseudonymem Bruno. Za tři týdny jsme v EU a pseudonym znějící světově se bude jistě hodit. Příští sobotu slibují krásné počasí a tak doufáme, že najdete cestu na Mlýn Davídkov, kde vystupujeme. Snídat budeme v neděli určitě venku u dubových stolů, viď Marto, už se moc těšíme.

Tanec s medvídkem

Jako bych náhle procitnul a chvíli nerozeznával hranici snu a skutečnosti, tak nějak jsem vnímal pohled, který se mi rozprostřel před očima, když jsme v sobotu 17.4.2004 podvečer vjížděli Papamobilem do dvora Mlýna Davídkov. Od léta 2003 zde vystupujeme pravidelně s dvouměsíční periodou, jelikož se těšíme přízně publika a skvělého servisu poskytovaného naším hostitelem. Jezdíme sem proto velmi rádi a příznivě nás ovlivňuje i magie tohoto místa. Každý ušetřený metr délky pro vykládání aparatury je zvlášť cenný a tak se Richard v roli řidiče tentokrát snažil s milimetrovou přesností úzkou kamennou komunikací nacouvat co nejblíže ke vstupním dveřím. Řidičské oprávnění pro řízení bojového vozidla pěchoty, které získal v minulém století v rámci přípravy na výkon základní vojenské služby v Československé lidové armádě, aby pak stejně sloužil u vojenského uměleckého souboru, našlo touto cestou konečně smysluplné uplatnění. Vojenský obrněný transportér musel umět rovněž zaparkovat v Doupovských horách mezi letité smrky nachlup přesně a tuto zkušenost mohl tímto plně zužitkovat. Všechny stoly v přízemí i v patře byly ozdobeny cedulkami „Reserve“ a kolem půl deváté byl podnik zcela naplněn. Začínali jsme tradičně umírněně folkově laděným, Žalmanovým Tymiánem a pokračovali hity 60. let. V krbu hořelo, z píp proudilo pivo z Budějic i ze z Plzně a Martina i Janina podávaly tradiční mistrovské sportovní výkony při obsluze hostů pod taktovkou paní Marty, která Davídkovu bezchybně šéfuje. Přijeli za námi i nejtěžší umělci České republiky, Dan a Kyklop ze skupiny Maxim Turbulenc, doprovázeni stejně věhlasným Kamilem Emanuelem Gottem. O půlnoci jsme jim poskytli prostor pro hudební glosu a zazněly pak k radosti a pobavení publika jejich největší hity. Dan zpestřil vystoupení i několika peprnými vtipy a musel zákonitě přidávat. Na hektický výstup proslulých interpretů jsme navázali sérií zlidovělých písní Vlasty Redla a Jarka Nohavici a zpíval s námi nyní celý sál. Poslední živou sérii jsme se pokusili zahrát kolem druhé popůlnoční hodiny a nakonec jsme ještě dvakrát přidávali. Atmosféra v mlýně byla opět fantastická a děkujeme za ní především partičce z Nymburka, která nezklamala a jak nám ve vzkazu slíbila, přijela ve velkém obsazení. Tři krásná děvčata z jejího středu se neobávala předvést taneční kreace v půlmetrové vzdálenosti od pódia již v druhé sérii a pomohla nám rychle se zbavit počáteční trémy, kterou ještě stále, i po mnoha letech hraní, trpíme. Pokud veškerá mládež v Nymburku vykazuje obdobné parametry, pak bychom v této lokalitě hráli určitě častěji. Já znám zatím z Nymburku jen Hrabalův „postřižinový“ pivovar a tuším, že se zde odehrála i aféra fotbalové korupce, kdy byl řadový sportovec Váňa, po zásluze za svůj dobrý skutek odhalení této skutečnosti, potrestán místním tělovýchovným výborem. Přesto Nymburáky zdravíme a těšíme se, že najdou cestu na Davídkov do Hryzel i 12. června tohoto roku, kdy sem opět přijedeme, tentokrát již jako občané EU. Po hře nás Marta pohostila mlynářským tataráčkem, který v mžiku zmizel i s jednadvaceti počesnekovanými topinkami, protože po šestihodinové produkci jsme vyhladověli podobně, jako po šichtě v Kolbence. Nikdy jsem sice v Kolbence nepracoval, ale nějak tak si to představuji. Havelkovi Melody boys nám hráli z CD k poprodukční siestě nad ránem, kdy Hryzelské údolí halila mlha a rozbřesk dodával pocit čirého štěstí, kterým nás naše hudební aktivity sytí. Když Hanka Waschingerová přispěchala ukázat Richardovi svého plyšového medvídka, [není to metafora - pozn. autora] přimknul se k němu a tančil v úžasných rotacích po vzoru mistra Beana tak přesvědčivě, že jsem mu přiznal speciální honorář. Pokud fotografka Jana z pražské tiskárny Hugo s.r.o. tento moment zachytila objektivem své zrcadlovky, určitě jej vystavíme na webu. [fotky už mám, ale bohužel nezachytila - pozn. autora] Usínali jsme postupně, jak komu docházely síly, po páté ranní a v deset po osvěžující sprše jsme pak vstávali k snídani od pana mlynáře Václava. Richardovi se z embryonální polohy, kterou při spánku zaujímá, [máme společný pokoj - pozn. autora] dostávalo poněkud obtížněji a syndrom ranní světloplachosti pak léčil polštářem jakoby pořizujíc posmrtnou masku. Míchaná vajíčka na slanině a cibulce, česneková polévka provoňující celý prostor, čerstvé housky z místní pekárny a černá káva, džus nebo pivo nás postavily na nohy a s takto obrozenou energií bylo pak hračkou naložit aparaturu a odjet domů. Klasifikujeme akci na výbornou a vystoupení na druhé pololetí dohodneme s paní Martou v červnu. Děkujeme.

Prenatální kariéra

Jaro se spustilo z nebe a neúprosně zamklo zimu. Duben již vstoupil do poslední dekády, ve které jsme plánovaně, v pátek 23.4.2004, účinkovali na domovské scéně v restauraci U Červeného koně na táborském starém městě. Papamobil, kterým přepravujeme osoby a věci, po přesunu z Davídkova, po vzoru českých úředníků, stávkoval a byl proto předán do rukou odborníků, aby diagnostikovali jeho stav a uvedli do chodu jeho hnací jednotku. V pátek byl opět provozuschopný a tak jsme mohli podle přesného postupu složit všechny části aparatury do nákladového prostoru a následně je instalovat na místě hudební produkce. Po pečlivém nastavení zvukové hladiny jsme pár minut před devatenáctou hodinou odemkli hlavní vchod a vzápětí byla všechna místa obsazena. Restaurace má speciální prostor i u baru a ten se zaplnil v krátké chvíli též. Mnoho posluchačů sledovalo akci tentokrát i ze schodů, když Viktor, majitel podniku, vyčerpal veškerou zásobu náhradních židlí. Ti, kdo neznají princip těchto večerů, 19:00 open, 20:00 start, nenalezli později žádné místo. Je nám to líto, ale v Táboře zatím není restaurace nebo klub s kapacitou nad 100 osob. Dočkáme se možná až v připravované restauraci Na schůdkách, v hotelu Nautilus, v areálu rekonstruovaného Kotnova, u Zlatého lva nebo někde jinde, uvidíme. První sérii jsme zahájili vlastní skladbou z doby našeho působení v rockové formaci Orion a navázali osvědčenou klasikou z květinové éry. Richard slavil narozeniny a obdržel od skupiny přátel pugét devětačtyřiceti růží, které vzápětí položil na mixážní pult a pohnul tak nevědomě a nechtěně ovládáním potenciometrů ovlivňujících hlasitost produkce. Druhá série byla tedy mnohem tišší, než jsme zvyklí a tak jsme Richarda, který zvuk nastavuje, vybízeli ke korekci hlasitosti. Zarputile tvrdil, že se nám to jen zdá, že je zde mnoho lidí a ti zvuk pohltili. Po našem permanentním naléhání pak květiny z pultu přece jenom odložil do obří vázy a pravda vyšla najevo. Od třetí série, ve které po čase opět vystoupila Lucka, Naděžda Ivanovna alias Bulharka, bylo již vše jak má být. Snad jen krátký energetický výpadek přerušil na pár minut písničkový proud, ale v té chvíli pohotově zaskočil náš budějovický kamarád Jirka Bidlo s tahací harmonikou za pěveckého doprovodu Petra Kučery, exoceánského klávesisty, který byl též naším hostem. Vystoupení bylo vtipné a milé a tak jsem využil situace, abych sdělil, že to vše bylo předem připravené. Zda mi hosté uvěřili, nevím. Richardovo pozvání přijala i skvělá, orientální břišní tanečnice a její číslo dokonale zapadlo do dramaturgie večera. Úspěch slavil vzápětí i Jirka Bidlo s manželkou Jitkou, kteří vystoupili s dvěma tradičními kousky a přispěli k celkové pohodě akce. Zazpívala si s námi v hitu Zrcadlo i Olinka Maříková, exzpěvačka bandu Petra Muka, která přijela i s manželem Michalem a s miminem v břiše, které prý najde cestu ke světlu ve znamení panny 20. září 2004. Necháme se překvapit, zda tento prenatální výstup ovlivní jeho kariéru. Hrálo se až do půl třetí hodiny po půlnoci, kdy již naše hlasivky signalizovaly únavu. Viktor servíroval česnečku, kterou umí nejlépe v Táboře, aby uzdravila naše těla žádající si každým rokem o něco důkladnější údržbu. Ranní aprílový déšť čistil vzduch při zpětném nakládání aparatury a povzbuzoval nás k rychlejšímu pohybu, který nám nakonec velmi prospívá. V pět hodin jsem usínal a odhaduji, že i ostatní. Žádné sny jsem neměl, všechno hezké se odehrálo v realitě. Nyní musíme doladit plán vystoupení na květen a červen, protože poptávka převyšuje nabídku a nejsme schopni všem požadavkům vyhovět. Reálné termíny a místa budu aktualizovat na tomto webu.

Utržený z řetězu

V pátek 7.5.2004 jsme nabrali jižní kurz z Tábora směrem na Vídeň. Do Rakouska jsme však necestovali, i když dnes není problém překonat hranici při momentálním rozhodnutí, pokud bychom měli u sebe alespoň občanský průkaz. Tak rychle se mění zdejší poměry, že nám taková myšlenka stále připadá jako něco výjimečného. Když jsem si před týdnem o půlnoci z 30.4. na 1.5.2004 připíjel s přáteli na vstup do Evropské unie, uvědomil jsem si pak především, že nyní máme konečně moře a dokonce i oceán. Tentokrát nám stačilo moře v české podobě, rybník Svět, u jehož břehu leží kouzelné jihočeské městečko Třeboň s historickou architekturou v centrální části a chráněnou krajinnou oblastí ve svém okolí a sem jsme byli pozváni k hudební produkci do Rybářské bašty u hotelu Bohemia & Regent. Příjemný interiér restaurace s trámovou konstrukcí a terasou s výhledem na Svět nám poskytl prostor k účinkování, na které jsme se velmi těšili, neboť hrajeme rádi především v místech, která pozitivně ovlivňují naše duše, kde se cítíme z různých důvodů dobře a právě Třeboň tento požadavek dokonale naplňuje. Richard, Eva a Radek zde tráví každoročně část dovolené, z níž přikrášlené zážitky, převyprávěné Richardem nejméně milionkrát, známe všichni zpaměti, já zde pravidelně testuji fyzickou kondici na horském kole a Pepíno vše uvedené zrovna plánuje. Aparaturu jsme z prostorových důvodů instalovali do rohu mezi krbem a vchodem do salonku, nikoliv na malé pódium podle místní tradice, kde pravidelně hraje trio muzikantů pro svou obživu. Podařilo se nám tak umožnit posluchačům vnímání tónů i harmonií hezky zblízka, bez zbytečného zábradlí ovinutého ošklivým, červeně blikajícím světelným hadem z doby diskotékových veselic Husákových dětí. Jsem přesvědčen, že tato úprava terénu akci velmi prospěla a zátiší s mikrofony, reproduktory, nástroji a dalšími nezbytnými kousky zvukového řetězce získalo znamenitou podobu. Kontakt s publikem byl okamžitý, spontánní, vřelý a snad proto již první série zahájená krátce po dvacáté hodině přivedla na taneční parket skvělé třeboňské tanečnice. Publikum s převahou lázeňských hostů podporovalo báječnou atmosféru celého večera, která zajisté nakonec ovlivnila nabídku dalších vystoupení v Třeboni. Půvabně působila integrace rozdováděného strejdy z Kotěhůlek, kterého do lázní přivedly pravděpodobně následky sedavého zaměstnání ve funkci řidiče autobusu na lince Horní-Dolní, s lázeňskými pětatřicítkami, které naopak do lázní žádné zdravotní problémy evidentně nepřivedly. Strejda s bříškem v devátém měsíci těhotenství, neúspěšně maskovaným modrou košilí z éry šoféra odborářských zájezdů do NDR, skotačil jako utržený z řetězu a prolézal po čtyřech všechny ochotně rozkročené nohy dam přítomných na tanečním parketu, čímž dokazoval úspěšnost podstoupené léčby i účinnost bahenní kúry. Pokud má lázeňský pobyt takto prezentovaný blahodárný vliv na léty zdevastovaný organismus člověka, pak věřím, že se pacienti rádi vracejí a Třeboň z odevzdaných výplat vzkvétá, k radosti jejich i naší. Večer byl zkrátka velmi povedený, protkaný drobnými epizodami dokreslujícími kolorit lázeňského odpočinku a možná se ani nehodí popisovat vše spatřené. Mnozí by si museli ozdravný proces dobrovolně zakázat, léčebny duší a těl by krachovaly, občané by se méně veselili a nakonec i my bychom přišli o nevšední zážitky. Nemohu si závěrem odpustit ještě jeden postřeh připomínající praktiky socialistických restaurací, když po naší pochvale krásného podstřeší zaháknul okamžitě jeden z číšníků řetěz na schody vedoucí do patra, aby se tam náhodou někomu nezalíbilo nebo by se, nedej bože, muselo obsluhovat více hostů. V té chvíli se mi živě vybavilo, že do roku 1989 bylo možné ve vybraných restauracích koupit pivo pouze k večeři, na silvestrovský bigbeat byl přístup pouze v tesilových kalhotách od krejčího Vasila a stála se fronta na banány, kterou komentovala procházející Američanka slovy: „To bych si to radši koupila“. Ještě teď mi běhá při těchto nekalých vzpomínkách mráz po zádech. 21.5.2004 se pokusíme učinit lázně z Ústrašic, kde se chystáme v tomto termínu vystoupit. Přijeďte se bavit s námi. Určitě se nám to společně podaří, není jiné cesty.

Čokoládoví ježci

Do kulturních domů k vystoupení, přiznáváme, jedeme vždy s mírnými obavami. Jednak jsme spíše klubovou kapelou a pak také hraní na sále s větší kapacitou míst je dnes značným rizikem jeho naplnění. Obavy se ukázaly posléze liché, protože jsme vytvořili klubové prostředí pomocí decentních světel a hořících svíček a nakonec ani žádná židle nezůstala prázdná. Když jsme s Richardem na konci roku 2001 začínali s dvěma kytarami u krbu, ve snu nás nenapadlo, že do dvou let vyprodáme kulturní dům, jako ve slavné éře našeho rockového působení před dvaceti lety. Když mně mladá stavební inženýrka z mého zaměstnaneckého týmu u pátečního oběda sdělila, že akci pravděpodobně navštíví a to zejména proto, že ji Richard v čase svého krátkého pedagogického působení učil v 6. c hudební výchovu, uvědomil jsem si, jak věkově široké spektrum posluchačů dnes oslovujeme. Tato epizoda zároveň dokresluje Richardovu pedagogickou velikost, když v resortu školství strávil v roli učitele sotva dva roky, učil tolik podceňovanou hudební výchovu a přesto ještě po dvaceti letech nevymizel z paměti bývalých žáků, či spíše žákyň. Věřme, že si jejich přízeň získal svým ryze profesionálním přístupem a nikoliv, že by je zval do kabinetu na čokoládové ježky. Vše se odehrálo v pátek, 21. května 2004, v obci Ústrašice za Planou nad Lužnicí směrem od Tábora. Použitím zkratky přes Horky a Větrovy jsme se vyhnuli pátečnímu hustému podvečernímu provozu na E 55 a bez problému jsme dorazili krátce před osmnáctou hodinou na místo. Počkali jsme až se setmí a pak už nám nebránilo nic pustit do prostoru akordy hlasů a nástrojů. Dvě série byly spíše poslechové a Richard připomněl publiku, jak to vypadalo před čtrnácti dny v Třeboni s lázeňskými hosty, kteří okupovali parket již od prvních taktů. Určitě tato informace vedla záhy partnerské dvojice k zamyšlení, zda byla zmíněná třeboňská odvázanost ovlivněna pouze lázeňskou léčebnou kúrou. Výzva k tanci byla obratem vyslyšena a parket se okamžitě naplnil, když dámy a slečny své partnery operativně obsadily do rolí lázeňských šviháků a galantních plážových inženýrů. Jistě tušíte, co mám použitými termíny na mysli. Formace půvabných děvčat tančících clogging pod názvem Marlena (605 295 507) pak svým přesně nacvičeným, poutavým a hezkým vstupem definitivně rozptýlila počáteční rozpaky publika a od tohoto okamžiku vstoupil večer do překrásné atmosféry relaxace, pohody, přátelství, lásky a ostatních pozitivních atributů života. Rozzářené obličeje lidí, které máme možnost ze své pozice za mikrofony sledovat, nám pak dodávají energii, radost a pocit smysluplnosti, pro který jsme schopni, stále dokola, celé to muzikantské martyrium podstupovat. Hráli jsme tentokrát ještě po třetí hodině ranní, než nám definitivně došla síla nátisku, stisku, úchopu, úhozu i hlasu. Akci hodnotíme na jedničku s hvězdičkou, protože i pořadatelský servis ústrašického týmu neměl jedinou chybu (řízek se salátem v půl druhé nad ránem chutnal jako od maminky nebo od manželky) a proto určitě vyhovíme jeho pozvání k dalším akcím. Nic vtipného a publikovatelného mě dále v souvislosti se zmíněným vystoupením nenapadá a tak v tomto místě příběh ukončuji. Snad jen, že Jožo a Fero ze Slovenska, kteří večer z nějakého důvodu také navštívili, hráli ohníčkové hity v předsálí a v závěru překrásně tančili v přiléhavých teplákách od Mečiara i na české hity v našem podání a asociovali v mých myšlenkách některé scény z překrásného snímku Ondřeje Trojana Želary. Děkuji za pozornost a přijďte příště zas. Bez vás by to určitě nemělo smysl.

Barbucha

V rámci naší sporadicky uplatňované kampaně „Kultura vesnici a vesnice kultuře“ jsme zavítali již podruhé v historii do malebné obce Oldřichov. Nachází se v blízkosti Mladé Vožice, kde se narodil před čtyřiceti lety významný hudebník působící dnes ve světoznámém vydavatelství Supraphon a zároveň hrající v naší neméně proslulé skupině Big Papa na basovou kytaru Fender. Z uvedeného vyplývá, komu přisoudit zásluhy o realizaci níže popisovaného účinkování v pátek 28.5.2004. Namlsáni nabitým sálem z předcházející akce v Ústrašicích jsme se zpočátku cítili v mírných rozpacích, protože nás navštívila tentokrát pouze polovina obyvatel Oldřichova. Otcové současného publika, stavějící kdysi kulturní dům v akci Zet, jeho kapacitu evidentně, vzhledem k dnešním poměrům, předimenzovali, nic netušíc na socialistické odbočce od kapitalismu ke kapitalismu o existenci planety Nova v každé oldřichovské domácnosti na historickém přelomu milénia. Bláhově se tehdy domnívali, masírováni ze všech stran marxisticko-leninskou teorií o smazání rozdílu mezi městem a venkovem, že se jejich děti budou bavit po společné práci opět společně. Přepočítali se, neboť by sál mohl být nyní poloviční, když i zdejší budova školy postrádá žáky a chátrá. Nejlépe by nakonec bylo, kdyby zde žádný kulturní dům nestál, protože by nestrašil svoji nearchitekturou v centru historické obce a neposkytoval by ani příležitost nekalým praktikám hostinského, který si zcela jistě spletl svoje životní poslání i dobu výskytu. Až si někdo z hygieniků nebo ČOI přečte tyto věty, má jasnou tutovku. Přes všechno zmíněné jsme pozvání pořadatelského týmu přijali rádi, byli jsme spokojeni se zvukem i s publikem, když Radek dokázal každého pojmenovat a definovat jeho příbuzenský poměr k Marešovic rodině. 27 bratranců vlastních, 9 maminčiných, 16 neteří s partnery, 14 synovců, iks tet a ypsilon strejdů, ségra, švára, kámoš šváry, zaměstnankyně z doby provozování obchodní živnosti, atd.,atd., prostě kouzelný výčet místních i nemístních, pro které jsme hráli jako vždy s radostí a elánem v přesvědčení, že jejich očekávání nezklameme. Na mou otázku, zda je přítomen i někdo jiný než od Marešů, jsem se odpovědi nedočkal. Serža a Vlaďka v roli hlavních pořadatelů měli s přípravou akce určitě hodně práce, když nám dokonce vlastnoručně připravili řízek se salátem a chlebíčky, jelikož hostinský Vařečka byl zcela vytížen obsluhou šesti štamgastů ve výčepu, jimž podal v součtu 36 podměrečných piv a 12 ředěných rumů. Serža si pak s námi střihnul i Elvise, kterého zpívá tak, až si všichni myslí, že Elvis žije. Všichni jsme polemiky na toto téma určitě zaznamenali a po včerejším vystoupení jejich opodstatnění potvrzujeme. Radek nám také sdělil zajímavý postřeh, když popsal druhou nezúčastněnou polovinu oldřichovských obyvatel jako fanatické fanoušky skupiny Kabát a doložil své tvrzení zážitkem, kdy sledoval na loňské mikulášké besídce extempore místního čtyřletého caparta, který zpaměti skandoval píseň o chlapech, co se poperou noži nebo sekerou, zmítajíc se jako strašidlo Barbucha v nekonečných kozelcích po špinavém parketu a dokládajíc tím pedagogické vlohy svých rodičů. Napadá mě příměr o Pelhřimovu, městu rekordů a Oldřichovu, obci Kabátů a ušatých čepic z časů Kubuly a Kuby Kubikuly. Málokdo také tušil, že akci navštívila i čerstvá mistryně České republiky v bowlingu Jana Marešová z Prahy, která nás mnohokrát fotografovala na Davídkově a jejíž fotografie můžete spatřit i na tomto webu. Přejeme jí tímto mnoho dalších úspěchů na evropských turnajích, kam se právem s uvedeným titulem kvalifikovala. V závěru akce jsme poslali dividendy Janu Becherovi a skrblila jenom Eva, která se opět po čase nominovala do role řidičky Papamobilu. Jízda byla v její režii určitě plynulá, neboť mě nic nerušilo ve spánku a probudil jsem se až v poslední pravoúhlé zatáčce před základnou, ve které se vždy přeme, zda tisíckrát upozorňovaný Richardův soused bude zase parkovat na místě, kde vykládáme aparaturu. Pesimistický odhad měl Pepíno i Richard, já naivně doufal v sousedovu empatii a Eva se zdržela tipování, protože ví jako dáma o chlapech své. Vyhrál Pepíno a Richard. Soused parkoval uvědoměle na milimetr přesně tam, kde je optimální zastavit pro nás, tedy před Richardovým vchodem. Čest jeho památce, amen. Závěrem klasifikuji jedničkou všechny, co se na akci podíleli a ti co se nepodíleli, zůstávají prozatím bez klasifikace. Děkujeme.

Voda se vaří

V pátek 4. června 2004 jsme účinkovali na akci „50 let Rock and rollu na křídlech Chrysleru“. Pozvání pořadatelů jsme přijali ochotně, i když do uvedeného žánru zasahujeme pouze okrajově, především proto, že nás zaujalo krásné prostředí letního parketu Penzionu-restaurantu s názvem „U koňské dráhy“ v obci Holkov před Velešínem v okrese Český Krumlov. Vkusně působící areál vybavený pódiem pro hudební produkce a výbornou kuchyní s perfektní obsluhou nás upoutal okamžitě po příjezdu na místo. Vystupovali jsme odpoledne v šestnáct hodin a přes poměrně malou dešťovou a nízkoteplotní účast návštěvníků se nám hrálo dobře. Připojili jsme se na výkonnější aparaturu a vzdálili jsme se tak poněkud naší obvyklé klubové prezentaci. Každá nová zkušenost je však cenná, včetně honoráře od Chrysleru. Papamobil, kterým se přepravujeme s aparaturou, je též Chrysler a DJ Kosťa, který celou akci moderoval, připomenul jeho přítomnost jako doklad domnělé muzikantské chudoby. V dobách dávných byl Holkov více známý než dnes, protože zde byla zastávka Koněspřežky. Kupecké karavany směřovaly z rakouských zemí do Čech a putovaly po různých cestách. Jedna z nich vedla z Lince do Českých Budějovic a Prahy a dopravovalo se po ní velmi žádané zboží, hornorakouská sůl. Cestování bylo velmi náročné a řešení problému nalezl až profesor František Josef Gerstner, který v roce 1807 představil projekt „železné silnice“. V roce 1825 byly zahájeny stavební práce a 1. srpna 1832 pak i pravidelný provoz na celé trati Linz – České Budějovice. Napadá mě, jak by bylo romantické cestovat dnes s kapelou po koněspřežné dráze, hrát ve starých hostincích po cestě, přespat v místě a druhý den pokračovat dál. Na Holkově po nás pokračovalo seskupení John Slim Blues band a potom ještě Kiss Revival a ZZ Top Revival. Komerční akce tohoto typu hrát v budoucnu nechceme, neboť máme radši zážitky než peníze, ale do areálu Holkov bychom se určitě rádi vrátili, pokud bude majitel objektu naši nabídku účinkování na akci komornějšího charakteru akceptovat. V závěru děkuji Milanovi Bílkovi z Rádia Faktor, že mi zachránil stojan na kytaru, který jsem na pódiu zapomněl, když se jedna aparatura stěhovala do auta a druhá z auta a ty věci se tak podobají. Zatracená globalizace. Jak krátké bylo naše vystoupení, tak krátký je i tento příběh. Tipování v poslední zatáčce před základnou v Táboře, zda Richardův soused bude opět parkovat před jeho vchodem, dopadlo tentokrát v neprospěch Pepína, který zatvrzele zastává pesimistický názor a dotvrzuje jej rčením, že pro každou svini se někde vaří voda. Soused na místě tentokrát neparkoval a umožnil nám tak složit náklad rychle a bezbolestně. Pokud si přečetl příběh s názvem „Barbucha“ z minulého týdne, je to od něj milé a možná se někde přestala vařit voda.

Kentaur

V neděli 6. června 2004 večer jsem v rámci přípravy na budoucí vystoupení Big Papa nasával atmosféru šedesátých let návštěvou koncertu legendárního Beatla Paula McCartneyho v Praze. Obsadil jsem skvělé místo pár metrů od pódia a Paulovi jsem mohl číst z tváře i prstů. Když se v přesně načasovaném okamžiku, o půl deváté po úvodní cirkusové show, odhrnula barevná opona, stál tam s klasickým Höfnerem jako ve třiašedesátém na počátku beatlemánie, v blue jeans a červeném sportovním saku a z jeho úst zněl song „Jet“. Pokud mají hvězdy charisma, pak je Paul, přezdívaný Macca, jejich prototypem, protože se okamžitě zdvihnulo k nebi zcela spontánně sto tisíc rukou, zaburácela vysočanská aréna a po tvářích stékaly slzy dojetí. Jako by se čas na 135 minut zastavil. „Ahoj Praho, ahoj Česká republiko“, zvolal česky v úvodu vystoupení a chrlil poté jeden hit za druhým. „Někdy chceme člověku něco říct a často se stydíme. Pak zemře a už je pozdě,“ řekl tiše Paul a zpíval Here Today pro Johna Lennona. Na videopanelech v pozadí scény prolínaly černobílé filmové sekvence z éry Beatles. V závěru hodil Macca z pódia trsátko a minulo mě jen o pár metrů. To by pak do mých prstů vstoupila nebeská energie a poselství předávat ji dál. Možná z těchto několika vět cítíte alespoň zlomek toho, co jsem prožíval já i se vzdálenou vzpomínkou, kdy jsem ve svých deseti letech, v šestašedesátém roce, viděl v píseckém kině na náměstí, ve filmu „Perný den“, poprvé Beatles. Před plánovaným odjezdem k našemu dalšímu vystoupení mě vyzbrojil zajímavou teorií parity realitní makléř, věrný posluchač hudebních menšinových žánrů a milovník hor, lesů, vod a strání, Kamil. Popisoval zajímavou soutěž, či spíše netradiční sportovní klání sestávající ze dvou protichůdných disciplín, šachové hry a pití alkoholických nápojů neurčeného druhu. Body se prý získávají za vyhrané šachové partie a podle speciálně stanoveného alkoholového koeficientu též za míru požití. Podotknul jsem, že se tak pravděpodobně může umístit na přední pozici i totální šachový analfabet s nadprůměrnou průpravou v druhém oboru. Není to až tak docela pravda, přesvědčil mě Kamil, protože se touto cestou pokusil v loňském ročníku zvítězit nejmenovaný borec, který vyhrál pouze jednu šachovou partii a zisk bodů se snažil dohánět prochutnáním bezmála čtyř litrů značkového moku. Cenu teoreticky opravdu získal, ale vzápětí byl diskvalifikován, jelikož nekomunikoval s okolím a na nucené vibrace kolemjdoucích, vybízející jej k procitnutí, nereagoval. Pouze nejvěrnější kamarádi se odhodlali vždy po půlhodině k otočení jeho trupu ve snaze zabránit vzniku proleženin. Pro úspěšnost v soutěži se prý musí najít optimální parita, neboť čím více se soutěžící snaží vyniknout v jedné disciplíně, tím více bodů ztrácí v druhé. Paralelu jsem spatřil okamžitě i v živé hudební produkci, která je vlastně obdobným dvojbojem, kdy též nalezení výše popsané optimální parity je pro muzikanta prioritní. Takto poučeni jsme odjeli v sobotu 12.6. 2004 hledat zmíněnou paritu na oblíbený penzion „Mlýn Davídkov“ v obci Hryzely, s poštou v Kostelci nad Černými lesy. Paritu jsme nalezli a zda byla optimální, necháme k posouzení publiku. Akce se nám velmi líbila, když komunikace s přízemím i patrem objektu neměla z našeho pohledu chybu. S paní mlynářkou Martou jsme potvrdili termíny hraní na druhé pololetí a když si hosté vzápětí zamlouvali místa na 4. září, velmi nás tato přízeň potěšila. Hráli jsme do dvou hodin, pak jsme přidali ještě jeden improvizovaný hit, Richard musel zazpívat Slunce od Petra Muka a nakonec nás ještě všechny skvěle bavil až do svítání v roli DJ. Po krátkém povinném spánku jsme procitnuli k snídani, ke které nám pan mlynář Václav připravil „Davídkovský steak“ nebývalých rozměrů a patentované technologie zhotovení. Nic podobného jsem nikde jinde nejedl ani neviděl. Doporučujeme všem, kteří Mlýn navštíví, aby tuto specialitu ochutnali, určitě je nezklame. Jízda zpět do Tábora byla bezproblémová a bezpečná, neboť řídil Richard, který tvoří s Papamobilem kompaktní celek stroje s lidskou tváří. Představuji si takto novodobého kentaura jménem Big Papa s tělem Chrysleru a Richardovou hlavou. Děkujeme publiku za stálou přízeň a mlýnskému servisnímu týmu paní Marty za bezchybné služby a starost o naše zabezpečení, bez kterého by náš výkon byl pouze poloviční.

Duel

Když nám nedávno vedoucí stylové restaurace Havana na táborském Žižkově náměstí sdělil, že na 18.6.2004 pozval k vystoupení originální kubánskou kapelu, okamžitě jsme si uvědomili, že ve stejném termínu máme naplánovaný i náš hudební večer o padesát metrů vedle, v restauraci U Červeného koně. Chvíli jsme dokonce zvažovali, zda nemáme svoji akci přeložit nebo zrušit, když exotičtí hosté budou v Táboře určitě vzácní. Rozhodnutí bylo nakonec nekompromisní a jsem rád, že jsme neustoupili. Je nutné zvládat konkurenční prostředí ve všech oblastech a poskytnout lidem možnost výběru. Bylo opět plno v obou místnostech i na schodech a ti, co dali přednost latinskoamerickým rytmům v Havaně, zase uvolnili místo pro naše nové posluchače. Staré město v Táboře se po letech začíná probouzet. Opravují se střechy a fasády zchátralých objektů, probíhají zde rozsáhlé rekonstrukce interiérů a sítí, dláždí se ulice podtrhující kolorit této lokality a připravuje se otevření nových restaurací a hudebních klubů. Zbývá doufat, že se najdou i zajímavé soubory, které zde budou ochotny účinkovat, provozovatelé, kteří je budou ochotni zvát a přiměřeně honorovat a činit tím z Tábora přitažlivé město po vzoru Třeboně nebo Českého Krumlova. Eva se vrátila kouzelně opálená z týdenního pobytu u moře v Itálii a podpořila svým příchodem předzvěst, že na Žižkově náměstí vystupují Kubánci. Její prosolené hlasivky dodávaly vokálům opravdu karibskou příchuť a nám připadlo, že bude muset být naložena ve slané lázni povinně po zbytek své hudební kariéry, když jí to tak neodolatelně prospívá. Stejně už nemusí do konce života pracovat, protože vymyslela pro Wüstenrot obchodní označení poskytovaného úvěru, které se šéfům zalíbilo natolik, že jej schválili pro celorepublikovou reklamní kampaň. V době superstar je Superúvěr určitě přitažlivým názvem a Evě tento nápad zajistil doživotní rentu jako důkaz, že i jedno slovo může změnit váš život. Před prázdninami nás čeká poslední, přísně utajované, vystoupení na privátní akci v nejmenovaném místě a termínu, pro nejmenované, avšak zcela určitě definované publikum. Pak už budeme čerpat prázdninovou inspiraci a nové síly, nabíjet se prožitky a požitky, sát pozitivní energii z vesmíru i přírody Země při aktivním odpočinku a jiných bohulibých činnostech. Pod názvem Big Papa hrajeme právě jeden rok a zaznamenali jsme v něm mnoho úspěchů. Získali jsme početné publikum doma i mimo Tábor, máme internetové stránky, na kterých v nejbližší době zaregistrujeme 3000 přístupů, hraní nás stále baví a doufáme, že ještě dlouho nepřestane. Paul McCartneyho koncert v Praze mě přesvědčil, že se dá při dobré kondici úspěšně účinkovat i ve dvaašedesáti letech. Kondicí zatím disponujeme, do zmíněného věku máme však naštěstí ještě moc, moc daleko. Navštívil nás na akci, k naší neskrývané radosti, i legendární Jarda Hlava, který stál u počátků bigbeatové éry v Táboře, když s tehdejší kapelou The Ants nastartoval podmínky realizace hudebních produkcí i pro nás. V hudební sféře platily zákony trhu založené na nabídce a poptávce i v socialistickém mezidobí a tak dnešní poměry nejsou pro nás v tomto ohledu ničím novým. Bavil se s námi v pátek skvěle i pan Kalousek, majitel několika knihkupectví a prodejen hudebních nosičů a byl nadšen naší písničkovou prezentací, až nám slíbil možnost plakátové propagace ve svých výlohách na hlavní táborské třídě a v Obchodním domě Dvořák. Budeme tak moci lépe a s předstihem informovat naše posluchače o připravovaných akcích na Táborsku. Po dlouhé době vystoupila i Bulharka Lucka, která však neopatrně vypila helium z koupeného balónku a hlas včelky Máji jí nedovolil k její škodě zazpívat více než tři písničky. Večer jsme zakončili tradičně nad ránem, posilněni domácí česnečkou připravenou mistrem od Červeného koně. Aparatura byla bleskově složena s pomocí známých a příbuzných a po jejím uskladnění na základně u Richarda jsme zašli ještě na jedno značkové točené do Havany. Kubánci už spali zmoženi českými poměry, ale personál vycvičen místní klientelou odváděl poctivé řemeslo i za svítání. Plzeňský, prazásaditý, dvanáctistupňový, sklepem chlazený, transparentně zlatavý mok se šlehačkovou pěnou posazenou na vršek poháru jako zmrzlinový kopeček, dorovnal potřebnou hladinu iontů a minerálů v těle vyčerpaném dvanáctihodinovou hudební extází. Na podzim chceme hrát více mimo Tábor a pro vystoupení na domácí scéně se rozhodneme až na základě případné zajímavé nabídky. Zvlášť děkujeme skalním příznivcům, kteří nám zachovali věrnost i ve zmiňovaném konkurenčním duelu. Iva Přibylová svým rozzářeným úsměvem dokladovala blížící se prázdniny, protože jako správná učitelka je načasovaná na desetiměsíční pracovní režim od září do června a nyní může zaslouženě na dva měsíce vysadit, pokud jí to Luboš a rodina umožní:). Přejeme hezkou dovolenou, prázdniny a letní odpočinek všem našim posluchačům, kamarádům, známým i neznámým, příznivcům i nepříznivcům, jsou-li vůbec nějací a budeme se těšit na shledání někdy příště.

Hluboko, divoce a vysoko

Jak jinak než živi a zdrávi, sešli jsme se po dvou měsících hudebního lenošení ve středu 25.8.2004 v 17 hodin na zkoušce. Setřeli jsme prach z futrálů a vdechnuli notám život rozkmitáním strun, citem nátisku, pnutím hlasivek, silou úderů a energií elektrických zesilovačů a reproduktorů. Na stole ležely desítky fotek exotických krajin vysoko nad mořem i hluboko pod jeho hladinou. Ani jedna fotografie však nezachytila okamžik masového turismu na globalizované pláži v řadě geometricky řazených slunečníků. Big Papa zkrátka odpočívá aktivně a tak jsme hodnotili první Radkův chorvatský ponor do osmi metrů, Richardův ikstý do čtyřiceti, raftingové umění Evy na divoké řece v jižní Francii a nakonec i můj bikeový výjezd do 2062 metrů na Kleine Scheidegg ve švýcarských Alpách. Při této příležitosti se mi vybavily nedávné, směšné, lokálněpolitické tahanice kolem rekonstrukce mostu přes táborské vlakové nádraží, když v mnou dosažené alpské metě téměř v oblacích nastupovali bačkoroví horolezci do vlaku, který vzápětí stoupal o dalších 1406 výškových metrů do skutečného nebe. Tato železnice Jungfraubahn byla jedním z největších úspěchů techniky již na konci 19. století. Šplhá spirálovitě skrze tunely vyřezané do skalnatých stěn hory Eiger. Klobouk dolů. Pepíno konečně položil a nabušil kompletní doškovou střechu na svou letní rezidenci a nyní se chystá na slíbený seskok v tandemu s padákem. Zda z hřebenu nové střechy a se svojí manželkou, nám neupřesnil. Richard nahlásil čerstvou mobilovou zprávu od paní mlynářky Marty z Davídkova, že je na 4.9.2004 již vyprodáno a tak se o to více na naši nejoblíbenější štaci těšíme. Potvrdili jsme také smlouvu s Městem Tábor o účinkování v rámci Táborských setkání 2004. Byla nám přidělena restaurace U Červeného koně v podzemí Žižkova náměstí, kde shodou okolností také často vystupujeme a budeme zde hrát k pohodě hostů i naší v sobotu 11.9.2004 od 21 hodin. Česnečku zde vaří stále nejlepší na světě, protože jsme to po zkoušce okamžitě prověřili a máme ji slíbenou na čtvrtou ranní po vystoupení. Kdo vydrží, dá si ji s námi. Nakonec ještě jeden postřeh z mého zahraničního putování. Do vyspělé Evropy máme ještě hodně daleko. Na cyklostezce lemující rakouskou řeku Mur mne kromě překrásné přírody zaujaly i nízké ploty rodinných domů svědčící o tom, že soukromí nemusí být vždy až tak tajné jako u nás. Zřejmě není nutné skrývat bazén a grilovací náčiní před zraky sousedů a berních úředníků. Nikdo také nechodí po zahradě ve spodním prádle a nezamknuté kolo u hospůdky na cestě zůstane na svém místě i za hodinu, s tachometrem, mobilem a značkovou hustilkou duší.

Pěšky do pojbuk

V sobotu 4.9.2004 jsme po dvouměsíční hudební odmlce zavítali na mlýn Davídkov k první poprázdninové akci. Azurové nebe, jako na Malorce uprostřed letní sezóny, se odráželo v hryzelském rybníku, na jehož břehu, u vybudovaného dřevěného sezení, nás po přejezdu hráze vítala samotná paní mlynářka Marta. Richard měl v ruce trumpetu, kterou za jízdy vystrčil z okna ( opravdu to byla trumpeta) a zahrál úvodní fanfáry. Dopravní vyhláška hraní na hudební nástroj za jízdy přímo nezakazuje a tak se obešlo vše bez policejních sankcí. To vše umocňovalo naše pozitivní pocity, které nás při cestách do těchto míst pravidelně provázejí. Každá část aparatury má na kamenném pódiu své přesné místo a svým dotykem se postupně zapisuje do jeho historie. Máme postup práce, po několika akcích zde, již nacvičený a tím se celá příprava značně urychluje. Můžeme pak v klidu, ještě před začátkem vystoupení, ochutnávat masové, příjemně kořeněné specialitky z kuchyně pana mlynáře Václava. Pivo bylo podáváno opět rychle, chlazeně, ochotně, mile, plně, s pěnou, s úsměvem a s mnoha dalšími příjemnými atributy, pro které nenacházím další vhodná slova. V obsluhujícím týmu chyběla tentokrát Martina (omluvena z rodinných důvodů) a Janu č. 1 proto doplnila sympatická Jana č. 2. Nechyběla partička z Nymburka, bez které si to na mlýně už nedokážeme představit a přispěla opět podstatnou měrou k tradiční pohodě. Zatím jezdí oni a ony za námi a možná jim to brzy, s jejich přispěním a pozváním, oplatíme a zahrajeme i v Nymburku. Po ukončení produkce jsme odpadávali postupně, úměrně svému týdennímu zatížení. První jsem odešel já kolem čtvrté ranní a důrazně jsem upozorňoval Pepína, kterého jsem vyfasoval na dvoják, že až se po tmě připlíží, tak ta hromádka pod dekou není v žádném případě jeho manželka. Pro jistotu jsem však spal na zádech. Akci uzavíral tradičně Richard v šest za světla a co činil dvě hodiny bez mého dozoru, nedokáži popsat. Pravdou je, že první jsem vstával já o deváté, dobalil aparaturu i za Richarda a posnídal míchaná vajíčka na cibulce. Jarda natočil pivko, protože k snídani to na mlýně ani jinak nejde a den se zbarvil do růžova. Zásoba "Plzně" byla vypita večer a tak postačila na doplnění minerálů v těle i desítka. Radek v této souvislosti vyprávěl příběh svých kamarádů z Vilic, kteří pili nedávno pivní maratón, jehož pravidla přikazovala konzumaci jednoho sudu za den. Byli na to čtyři. Když je navštívil sedmý den ráno, tedy v cílové rovince, komunikace s nimi byla prý značně svízelná a jediná věta, kterou ze sebe vypravili, zněla: “Už přivezli sud?“ Jeden měl zakrvácená chodidla z předešlého dne, kdy dodávka sudu z nějakého důvodu nefungovala a tak se prý tento borec vydal 11 km pěšky do Pojbuk problém řešit. Netrefil se do bot, o kterých se pak mylně domníval, že nemohou být jeho. Nezávislí pozorovatelé však tvrdí, že jeho byly v každém případě, ale obouval si levou na pravou a ještě špičkou dozadu. Kdo ve zmíněném maratónu zvítězil, se prameny popsaného příběhu nezmiňují a není na místě ani olympijské heslo Pierra de Coubertina o tom, jak se nemusí vyhrát, ale stačí se zúčastnit. Snad jen dobře, pomyslel jsem si, a velmi moudré, je nežít ve Vilicích. Z akcí jezdíme vždy slušně, vesele a zásadně dobře obuti. P.S. Po cestě zpátky nám volala z mobilu do auta Olinka Maříková (za svobodna Mašková), exvokalistka týmu Petra Muka, že je hodinu po porodu a světlo světa spatřila malá, 48 cm dlouhá, Adélka. Ta nás zajisté slyšela už na svatbě mamky a taťky v lednu tohoto roku a tak jsme tak trochu její kmotříčci. Blahopřejeme.

Na hájovně petlice

Oranžové plakáty s černým nápisem Big Papa oznamovaly dva uplynulé týdny ve výlohách Kalouskových knihkupectví Orion, trafiky v Palackého ulici a objektu bývalého hotelu Slávia naše vystoupení v rámci Táborských setkání, v sobotu 11.9.2004 v restauraci U Červeného koně. Žižkovo náměstí žilo ve stejné době hudbou Michala Prokopa & Friends s hosty Janem Hrubým a Lubošem Andrštem a od 22 hodin ještě ojedinělým multimediálním projektem skupiny Gothart, pod názvem Rakija´n´roll show. V této nebezpečně těžké konkurenci jsme obstáli na výtečnou, protože téměř všechna místa byla rezervována předem a prostor bychom tentokrát naplnili určitě dvojnásobně k jeho kapacitě. Sedělo se proto i na zemi, na schodech a v dalších, méně obvyklých místech. Tradiční generační prolnutí (odhadem od 17 do 55 let) potvrzuje výjimečnost skladeb šedesátých let, ze kterých náš repertoár převážně čerpáme a především touhu posluchačů po živém způsobu prezentace. Hráli jsme i pro Mária Císaře, legendárního kytaristu pražské skupiny Bluesberry a Krausberry, který se zde nečekaně objevil a když se zajímal o mého červeného mini Höfnera, věnovali jsme tomuto ortodoxnímu rockerovi z Hanspaulky Introvičovu píseň „Pojď sem moje stará“. Reakce publika nás po každém kousku tlačila dopředu a tak jsme přestávky mezi písničkovými sériemi zkracovali na minimum. Oficiální čas konce jsme nastavili téměř o hodinu a tančící v kolektivním objetí naplnili prostor do posledních milimetrů. Ústrašičtí pak, motivováni nádhernou atmosférou večera, nás požádali o říjnové vystoupení v jejich kulturním domě a protože víme, jak jsou jimi pořádané akce při svíčkách bezchybně zajištěny, rádi jsme nabídku přijali. Vytipovaný termín v pátek 15.10.2004 ještě porovnáme s osobními harmonogramy a pak potvrdíme definitivně. Závěr byl klasický. Marně jsme křičeli a prosili: „Aparaturo slož se!“, ale naše výzva zůstala nevyslyšena. Nezbývalo, než vše opět pečlivě zabalit a naložit k transportu na základnu vynaložením vlastních sil. Naštěstí je zkušebna asi 150 metrů daleko a tak jsme stihli ještě poslední otevřený stánek na náměstí, v němž Martin Tlapa griloval maso, přidával jako bonus preclíky a ochotně obsluhoval všechny hosty. Hokej jsme v tu dobu s Kanaďany právě prohráli a tak jsme odpočívali na dřevěné lavici a poslouchali několik nadšených muzikantů, kteří měli v tu dobu ještě sílu hrát a zpívat. Původně jsme se těšili do dřevěné Hájovny, která byla v týdnu nově otevřena a úspěšně zkolaudována v rohu náměstí, ale ta měla bohužel ve tři ráno petlice na oknech i na dveřích. Původní odhodlání k provozu nonstop se tak ve velmi krátké době rozplynulo a hlásící se podzim nejspíš tento záměr k naší smůle také neoživí. Dokáži si představit ranní příjezd Big Papa z akce se zastávkou na Hájovně, jak jsme sami dřevěnou chaloupku pojmenovali, když to máme k Richardovi na zkušebnu asi 56 metrů. Naděje však neumírá, konkurence v oblasti starého města táborského prudce narůstá a bude zaručeně tlačit na majitele a ovlivňovat jejich počínání ve prospěch zákazníků. Aspoň doufám.

Kladívka

Když nás v polovině září oslovil Petr Nůsek z Housova mlýna v Táboře s nabídkou k vystoupení, poněkud jsme nad jejím přijetím váhali, protože toto místo má spíše tradici v pořádání rekonstrukcí historických bitev a rytířských soubojů a naše publikum sem ve velké většině dosud nenalezlo cestu. Před konečným rozhodnutím jsme se proto vydali s Richardem přímo do mlýna, aby nás realita později něčím nezaskočila. Interiér středověké taverny s krbem se nám okamžitě zalíbil, ale to k uskutečnění akce nestačí. Poslechli jsme si nejdříve představu pořadatelky ze sdružení Housův mlýn a oplátkou vznesli i požadavky naše. Došlo k dohodě a tak jsme v pátek 15.10.2004 hráli a pěli na Housáku, jak se objektu mlýna mezi lidmi říká. Přijeli jsme po domluvě na pátou podvečerní, kdy v krbu již praskaly plamínky a elektrický teplomet vháněl další jouly tepla do prostoru. Dlažbu pokrývala řídce sláma, po které se procházela kočka loudíc na nás svačinku, kterou nám Eva připravila. Na dřevěném baru stála mobilní pivní pípa připravena hasit celovečerní žízeň všech hostů. Přišlo jich mnoho a bylo vyprodáno. Strop z masivních trámů prospíval výborné akustice a nově nazkoušená píseň „Zabili, zabili“ z muzikálu Balada pro banditu zněla v tomto stylovém prostředí excelentně. Zaznamenali jsme rekord ve vstupu prvních tanečníků, kteří již na druhou sloku úvodního Tymiánu vploužili do prostoru před nás. Duo břišních tanečnic Ája & Ája předvedlo během večera několik kreací, které vzbudily zaslouženou pozornost především u mužské části publika. Po delší odmlce navštívil akci i kamarád přezdívaný Chřestýš, který využil pátečního termínu, protože kdybychom hráli v sobotu, určitě by nesměl. Když jsem před lety tuto skutečnost vypozoroval, přirovnal jsem jeho sobotní absence k režimu jízdního řádu autobusu, který při symbolu zkřížených kladívek jede pouze v pracovní dny. Dnes se v sobotu po Chřestýšovi již nikdo neptá, neboť se všeobecně ví, že má „kladívka“. Možná, že znáte ve svém okolí více takových kladívkářů. Kdyby založili politickou stranu, věřím, že by jim procenta preferencí stačila s jistotou na vstup do poslanecké sněmovny. Původní plán nazvat hraní „Poslední akce na Housáku“ a v půlnoci celý dům zapálit, jsme nakonec zavrhnuli, protože by to byla určitě škoda. Není mnoho takových míst k pohodovému vystupování, které baví nás i hosty a proto si této možnosti velmi vážíme. Pořadatelé se možná do příště polepší v servisu pro hosty, protože jeden člověk za barem a jedna pípa je zkrátka pro tak početné publikum málo. Samoobsluha se také příliš neosvědčila. Byl-li bych pořadatelem, odstranil bych pro podporu stylovosti i plastové kelímky na pivo a investoval nějakou korunu do skla. Zajisté bych také z vlastních prostředků namnožil plakáty, vylepil je po městě a nečekal bych, že si to kapela zařídí sama. No, a až bych toto všechno uměl a byl ochoten to vykonat, zavolal bych kapele, zda si u nás nechce zahrát. Určitě bude chtít.

Hajný je lesa pán

Jelikož byl Richard před několika roky úspěšně atestován pro ponory v hloubkách do čtyřiceti metrů ve vodách sladkých i slaných, mohl nyní využít nabídku majitele potápěčské školy ze Zlína, Vaška Musila, a přesvědčit nás ostatní k vystoupení Big Papa při příležitosti zakončení sezóny u dalešické přehradní nádrže na jižní Moravě. V sobotu 30.10.2004 jsme krátce po domácím obědě naložili zvukovou aparaturu, převleky na hraní i spaní a zamířili na Východ. Cesta po dálnici D1 směrem na Brno ubíhala rychle až do Velké Bíteše, kde jsme odbočili na Náměšť nad Oslavou a po dvou hodinách plynulé jízdy dorazili bez kompasu a GPS, navigováni bezchybně vrcholy chladících věží Dukovanské jaderné elektrárny, do Hartvíkovic. Cestou jsem rozvíjel teorii hudebního aranžmá skladeb poslouchaných v autě, neboť žádný automobil není za jízdy bezhlučný a přidává k písničkám part motoru, který tam žádný skladatel nevymyslel. Když si představím mravenčí píli zvukových režisérů při nahrávání skladeb v hudebním studiu a výsledek poslechu nahrávky v jedoucím autě, připadá mi, že by se dal vytvořit speciální hudební směr tzv. „automusic“, ve kterém by přímo skladatelé a hudebníci ve skladbě záměrně použili zvuk motoru, kterému by posluchači postupně přivyknuli už při domácím poslechu a v autě už by se tento part jen mírně posílil. Pak bych si pořídil do auta rádio i já, protože toto je hlavní důvod, proč hudbu, ba ani mluvené slovo, nechci v uvedených podmínkách vnímat. Jen stěží by dnes posluchači akceptovali hudební soubor, ve kterém by vedle kytar, bicích a klávesových nebo dechových nástrojů, účinkoval i hudebník s motorem. V autě to většině publika nevadí. Divné, že? Do poslední chvíle jsme nevěděli, kde budeme vlastně vystupovat. Na místě, kam jsme dojeli, právě potápěči promítali filmový záznam jedné akce v Austrálii na plátno napnuté mezi stromy na kraji lesa. Vedle griloval zbytek týmu maso a udily se klobásy. Vašek žil v představě, že na konci října zahrajeme pod širým nebem. K tomu účelu vybudoval v lese i pódium s elektrickou zdrojovou centrálou. Romantiku máme sice rádi, ale ne za každou cenu a tak jsme operativně našli o pár metrů vedle objekt bývalé restaurace u fotbalového hřiště místního SK, dříve patrně financovaného z jaderných zdrojů ČSSR, rozplynuvších se však nyní definitivně pro lukrativnější účely nové doby. Této situaci odpovídal i poněkud zanedbaný interiér objektu. Předvídavě jsme tentokrát vyvezli i elektrický radiátor a temperovali prostředí na přijatelnou teplotní úroveň. Krátce po dvacáté hodině jsme zahájili hudební produkci a protože moravští spoluobčané, drilováni odmalička oblastním folklórem, jsou při vnímání písní citlivější než je obvyklé v Čechách, vzájemné souznění nepřekonávalo žádné výrazné bariéry. Karel ze Zlína, v osmdesátých letech profesionální barový hudebník, rozbalil svoji akustickou Yamahu a sadu foukacích harmonik a připojoval se k nám pravidelně v bluesových dvanáctkách, jak se říká dvanáctitaktovému klasickému schématu. Nápojový a jídelní servis pro nás bezchybně obstarávaly Míša, Léňa a jejich maminka a tak jsme netrpěli žízní ani hladem. Zmíněné sesterské, mimochodem mimořádně krásné, duo s námi dokonce zazpívalo na mikrofony čechomorské Proměny, místo Lucie Naděždy Ivanovny alias Bulharky, která zatím, vzhledem k nízkému věku, na tyto přespolní akce nevyjíždí. Improvizované, narychlo upravené prostory vdechnuly akci originální atmosféru a byli jsme na konci velmi spokojeni. Podle ohlasu se pak domníváme, že i publikum. Nabídku k přenocování v místě jsme nevyužili a protože se Richard, vytrénovaný nedávným transportem pražských umělců na mnichovský Bierfest, cítil odpočinutý, vyjeli jsme ještě v noci k domovu. Ve tři ráno nám úředníci poskytnuli bonus a vrátili čas o hodinu zpět. Vašek nám do Papamobilu přinesl ještě výslužku v podobě masových pochoutek a tak jsme si připadali jako po účinkování na svatbě. Mimochodem jsme zrovna včera obdrželi nabídku na červenec 2005, kdy bychom měli účinkovat na irsko-české nebo česko-irské svatební veselici, na ranči Malevil v severních Čechách. Richard řídil bezpečně i v mlze na Vysočině a právem mu v cíli celá posádka, posílena horkou čokoládou a kávou při zastávce u čerpací stanice Shell, zatleskala podobně, jako řidiči ČSAD zájezd družstevníků JZD Horní Lhota po návratu autobusem Karosa z Bibione. Radek, nevím z jakého důvodu, léčil obsesi, neboli vtíravost myšlenky, kdy opakovaně v pětiminutových intervalech zpíval úryvek z dětského filmového muzikálu …hajný je lesa pán… a nakazil tím postupně i nás. Závěrem děkujeme generálnímu pořadateli akce, Vaškovi Musilovi a jeho týmu, za skvělé přijetí a fajn večer. Zdravíme všechny potápěče a přejeme do další sezóny stejný počet ponorů i vynoření.

Zajíc v pytli

V sobotu 6.11.2004 jsme opět v plánovaném dvouměsíčním intervalu vypřahali na Mlýně Davídkov. V polovině podzimu bylo zamračeně deštivé počasí, akorát si tak lehnout ke knížce a ponořit myšlenky do jiného světa. Doma nás chrání žaluzie, které lze v takových okamžicích přivřít jako víčka očí a nikdo netuší, na co právě myslíme, ale v Papamobilu, kterým se přepravujeme, je nutné žaluzie nemít, protože Richard za volantem musí alespoň občas sledovat plánovanou trajektorii. Máme ji sice najetou tak, že si bez problémů pamatujeme vtipné i nevtipné, pokaždé stejně opakované komentáře z různých úseků trasy, které jsou pronášeny různými členy souboru, ale jistota bezpečnosti hraje přece jen prioritní roli. Nakládáme aparaturu čím dál lépe a racionálněji, nebo spíše skladněji, protože vozíme stejně věcí, ale zbývá nějak více místa v nákladním prostoru, možná pro stopařky, které nás nakonec stejně nestopují. Na mlejně žaluzie nepotřebujeme, protože stačí vejít přes kamenné zápraží a praskající plameny v krbu nám okamžitě dají zapomenout na venkovní nepohodu. Vzniká zde pokaždé krásné mikroklima, které nám dopřává relaxovat na duši i na těle. Rovnováha a harmonie sil je to, co všichni podvědomě hledáme a potřebujeme a proto se do tohoto historického místa blízko Kolína, Kutné Hory a Kouřimi, rádi vracíme. Zakončíme zde i hudební sezónu 2004 Silvestrovskou oslavou, ke které se skromností nám vlastní přispějeme svými osmdesáti nacvičenými songy. I tentokrát byl plný dům hostů v obou patrech i přesto, že chyběla sympatická Nymburk Company zajíždějící do Hryzel pouze v letních měsících. Posíláme přátelům z NB tímto pozdrav a těšíme se, že až vysvitne slunce v novém roce, najdou za námi opět cestu. Dostali jsme krásný e-pozdrav ze zavináčové adresy od Martiny, která pilně studuje a nemohla na mlejně být. Doufáme, že si tuto esej přečtou její profesoři a přihlédnou k této okolnosti při závěrečném hodnocení. Škola budoucnosti a nové doby si neklade cíl naučit všechny všechno, ale je pouze příležitostí, kterou můžeme využít ke svému prospěchu. Tak si Martino vezmi moji radu k srdci, neboť mám věk, abych radit mohl a jednej podle toho. Děkujeme za nové sobotní až nedělní fotografie zaslané digitálními kanály do mého PC od Jany z pražské tiskárny Hugo a určitě brzy nějaké umístíme na tomto webu. Popisovat průběh akce podrobně nelze, protože sleduji spíš texty a noty a některé momenty zkrátka nezachytím. Zda je to dobře nebo špatně, nevím. Vím jen, že se nám to moc líbilo, posluchači a tanečníci byli skvělí od začátku až do konce. Marta, pan Václav a obě Jany za barovým pultem jakbysmet. Z obou posledně jmenovaných jsem doslova loudil a páčil nějaké veselé mlýnské dezinformace, které bych zde pak přibarvil a uveřejnil, ale protože to u mě předpokládají, nedostal jsem z nich ani slovo. Mnoho veselých kousků Richarda si pak přijďte poslechnout a prohlédnout raději sami, až budeme opět vystupovat. Z auta či na pódiu, jedno je, bavíme se skvěle, ale s podporou publika nám to jde vždy o něco lépe. Tento příběh pojmenuji „Zajíc v pytli“, přesto, že událost, kterou připomíná, zde nepopíši. Pouze přímí účastníci akce vzpomenou na Richardovo nadranní pěvecké extempore a pochopí, že byli svědky mimořádné show. Dojeli jsme domů krátce po poledni efektně bez defektu, první sněhovou vánicí u Miličína na České Sibiři. Ahoj.

Český sen

Rok vkročil do posledního měsíce a byla sobota 4. prosince 2004, když jsme jeli hrát na Vávrovku. Nikdo, kromě Pepína, nevěděl, co Vávrovka je, ale soudilo se, že je to tam dobrý. Skutečně bylo a určitě také proto, že pro úpravu léty chátrajícího objektu vynaložili amatérští i profesionální stavitelé z řad organizátorů akce, symbolizované tentokrát proužky a puntíky, značné úsilí. Vávrovka je postupně rekonstruovaná usedlost stojící hluboko v lesích za Veselím nad Lužnicí. Skupina nadšenců zde buduje základnu pro relaxaci ducha dospělých i dětí a jak se zdá, daří se to skvěle. Hráli jsme na nově zhotoveném dřevěném pódiu napájeni plzeňským prazdrojem, hovězím gulášem a elektrickou energií z dvoukilowattové centrály. Co si sem nedovezeš nebo sám na místě nezhotovíš, to nemáš a nepotřebuješ. Takového dojmu jsme nabyli okamžitě po příjezdu klikatou a úzkou lesní cestou k velkým dvoukřídlým vratům, které se mimochodem nesměly otevřít a stěhovat aparaturu jsme tudíž museli přes celý dlouhý dvůr. Pomocníků bylo naštěstí dost na začátku i po ukončení akce ve tři hodiny po půlnoci. Za cihlovou zídkou při kraji sálku zbudovaného z původní stodoly žhavily studený vzduch robustní, výhodně koupená za třetinovou cenu, válcová kamna. Protože jsme se intuitivně uvelebili se svými nástroji do rohu, půldruhého metru nad průduchy zmíněných kamen, cítili jsme se po chvíli jako v sauně a pokřikovali mezi skladbami na topiče, aby už nepřikládal. Nevěřícně nás zdola pozorovala Radkova Monika v zimní bundě se šálou namotanou kolem krku. Když tanečníci vstoupili na betonový parket k prvním kouskům a podpořili tak cirkulaci vzduchu, ohřál se postupně celý prostor. Dataprojektor zavěšený na trámové konstrukci pak promítal na zeď obraz snímaný kamerou u baru ve vedlejší místnosti, kam pronikal i zvuk naší produkce a tak bylo zajímavé pozorovat osoby u barového pultu poklepávající si prsty do taktu našich písní. Občas byla kontinuita obrazového příběhu přerušena promítnutím aktuálních fotografií osob, zvířat a věcí a já získal příslib CD, z kterého nějaké pěkné snímky vystavím později na tento web. Prožili jsme určitě, alespoň z našeho pohledu, krásný večer s partou příjemných lidí. S tím přímo kontrastuje náš podvečerní průjezd novým táborským Shop City u Sojčáku, kde právě otevřeli obchodní centrum Tesco a slíbili lidem pár nákupů zadarmo nebo za padesát procent a lidi se po vzoru „Českého snu“ nechali touto nabídkou zlákat k výletu i z nejzapadlejších vesnic regionu. Když jsme je Papamobilem míjeli šťastně kráčející ve tmě po krajnici, obsypány od hlavy k patě krabicemi nepotřebných blbostí za výhodnou cenu, přišlo mi jich líto. Viděl jsem typickou kulatou paní s vlasy upravenými podle vzoru květáku s manželem v nevkusném klobouku, co si kupuje pravidelně dvě basy desítky na týden v Kauflandu, aby zapomněl na svůj úděl, jak sedí po zaparkování matně okrové, rzí mírně prokvetlé, stodvacítky v sobotu večer u televize Panasonic s obrovskou úhlopříčkou a sledují napínavé příběhy Petra Novotného a dalších jemu podobných kreativních bavičů. Buďme rádi, že náš svět stojí alespoň o chloupek bokem, dokonale tak střežící proužkovaně puntíkované a živé lesní akce před kolektivem výše popsaných spoluobčanů nájezdníků. Zálesácké WC na Vávrovce zastřešovalo romanticky noční nebe, tentokrát bezmračné a plné hvězd, které se na něm ostatně vznášejí stále, ale jenom někdy jsou spatřitelné a srpek Měsíce couval a ozařoval siluety stromů jako jediný zdroj světla v této civilizací málo dotčené lokalitě. Velmi chválím, že se kouřilo pouze venku a ještě ne mnoho, poněvadž notorických kuřáků kromě 4/5 Big Papa ubývá a tudíž byl vzduch čistý, hlasivkám neobyčejně prospívající. Co dodat? Líbilo se nám to tu a děkujeme Pavlu Čulíkovi za pozvání. Pokud byli hosté spokojeni i s naším výkonem, pak máme radost dvojnásobnou a rádi se někdy vrátíme.

Kouzlo kulínského

První vánoční svátek jsme si vybrali k hraní již podruhé v historii a i letos opět v Ústrašicích. Pro zahraniční čtenáře: Ústrašice, okres Tábor, Česká republika, Evropa. Tradice se mají dodržovat a tak jsme skvělým pořadatelkám, Šárce Kolářové a Slávce Blažkové i jejich týmu, který nedokáži celý vyjmenovat, nemohli vystoupení odmítnout. Sál kulturního domu byl beznadějně vyprodán a hosté seděli i za námi na pódiu. Hrajeme zde vždy pod ním, protože máme bližší kontakt s publikem a cítíme se mnohem lépe a přirozeněji. Odhaduji dosažení rekordu v návštěvnosti akce Big Papa v tomto roce, protože obvykle v kulturních domech nevystupujeme a do klubů a restaurací se tolik lidí nikdy nevejde. Potlesk jsme si vychutnávali po každé písni a počáteční tréma, kterou vždy prožíváme, nás díky němu brzy opustila. Publikum zaplnilo parket před námi a mnozí ztratili hlas, když podpořili vlastním zpěvem náš hudební projev. V neděli po akci, tedy dnes, kdy píši tyto řádky, najde určitě každý čas na regeneraci zauzlených hlasivek prostřednictvím dlouhého spánku a odpočinku, jak to ostatně činíme i my. Doporučuji i výtažek z islandského lišejníku, který pravidelně užívám a potvrzuji tímto jeho léčivé účinky. Do programu večera jsme zařadili i dívčí taneční trio, které si mnozí chtěli odvést po jejich vystoupení domů, ale nepodařilo se jim to. Nemá holt každý kouzlo profesora Kulínského. Orientální mince pak cinkaly při dalším vystoupení na bocích břišních, již dospělých tanečnic, účinkujících pod značkou Alča & Alča. Výzvy jedné z aktérek k tanci jsem uniknul o vlásek, ale bezchybně mě zastoupil Richard, který, jak se ukázalo, má k tomuto druhu umění vrozené dispozice. O půlnoci zpestřila program ohňová show Táborských kupců, když plameny z jejich úst šlehaly až do stropu sálu. Strach z následků ohnivých gejzírů nebyl v žádném případě na místě, protože pořadatelé jsou členy místního sboru dobrovolných hasičů a podle aktuálních informací je opravdu kulturní dům v tomto okamžiku stále na stejném místě a trpí stejnou architekturou. Možná, že by místní obyvatelé v opačném případě měli motiv k postavení nového kulturního domu v současném duchu, ale přílišným optimistou v tomto ohledu nejsem. Nakonec současný duch může být ještě horší než ten tehdejší. Nemohu nakonec zapomenout na vánoční dárky od kamarádů. Tradičně nám připravuje inspirativní CD Tomáš Pazourek a od pořadatelů dostal každý Big Papa originální, profesionálně vyvedený tácek s kapelním logem a vlastní jmenovkou. Myslím, že bude mít časem velkou sběratelskou hodnotu. Krásný nápad i jeho realizace. Děkujeme. A nyní již závěr příběhu, protože se chystám regenerovat síly v sauně a duši na Jazz live scéně v táborském hotelu Palcát. Hráli jme s vypětím všech sil, ale rádi, do tří hodin. Pak jsme s chutí snídali velký řízek, čerstvý chléb, kávu a cukroví na vyslazení. Následoval transport osob a věcí na základnu a v půl šesté do pelíšku. Není to krásné?

Čiperka

Silvestrem jsme zakončili účinkování Big Papa v roce 2004 a zároveň vstoupili do sezóny 2005, protože jsme hráli i na Nový rok od 00:00 do 03:30 hodin. Nejvíce jsme vystupovali v uplynulém roce na Mlýně Davídkově a tak jsme překlopení letopočtu slavili s mnoha milými lidmi a přáteli právě zde. Vypravili jsme tentokrát pět aut, protože nás jelo jen z Tábora patnáct a z Českých Budějovic ještě Jirka Bidlo (68. v Českém slavíkovi) s manželkou Jitkou. Všichni členové Big Papa mají přísný zákaz slavit cokoliv den před vystoupením a tak mně bylo jasné, když se ve dveřích objevil Richard v černé škrabošce maskující nejvíce vypovídající část jeho tváře, že zmíněný příkaz vedoucího byl v tomto případě opomenut a možná i hrubě porušen. Škrabošku Zorra mstitele Richard neodložil ani při řízení Papamobilu a když jsme u Robin Oil na E 55 tankovali chybějící pohonné hmoty, jistil jsem okamžitě případné důsledky reakce paní za pultem stanice, která se neprodleně chystala stisknout spínač alarmu na lince 158. Dokážete si představit situaci, kdy u pumpy zastavuje v jediném okamžiku pět aut, z největšího vystoupí robustní muž s černou škraboškou, jde přímo k pultu a předstírá zájem o vystavené zboží. Slovy: „Paní, omluvte jej, to už lepší nebude,“ jsem zachránil zbytek skupiny před zatčením. Odpověď mě však zaskočila, když paní pohotově odvětila: „Já vím, já ho znám.“ Další kilometry cesty k cíli jsme ukrajovali v podvečerním rozjímání, ze kterého nás vyvedla až fanfára, kterou Richard tradičně vytrubuje ze staženého okénka při couvání do mlýnského dvora. Vřele se vítáme s majiteli mlýna, paní Martou a panem Václavem, s duem Janin a Jardou, kteří o nás budou celý večer a ráno pečovat. Neštěkají už ani psi, kteří nás zřejmě znají a naše přítomnost je uklidňuje. Po ubytování a přípravných manévrech zahajujeme krátce po dvacáté hodině vlastní hudební produkci. Začínáme zvolna, aby hosté měli čas zažít silvestrovskou večeři a později přidáváme na síle zvuku i na tempu. První tanečníci jdou do akce a dům začíná žít. Jako host programu vystupuje Kamil Emanuel Gott s hlasem rovnocenným a mnohdy lepším samotného mistra a ohlas publika je bouřlivý. Dívčí kvarteto pod značkou G´Apeels pak nádherně rozepsanými a živě prezentovanými vokály dokázalo na okamžik příjemně zmrazit již rozehřáté publikum a ovace byly po jejich výkonu po zásluze rovněž frenetické. Pokud děvčata vydrží nápor negativních vlivů showbusinessu a najdou cestu dál, určitě o nich ještě uslyšíme. Mají přirozený hudební talent, krásu, odvahu k show, exhibici, improvizaci a skvělý pohybový projev. Zaváhali ti, co nepřijeli a neviděli vše na vlastní oči. Jirka Bidlo si tentokrát přivezl stoletou tahací harmoniku a elektrického Gibsona a předvedl několik krásných kousků z českého, romského i amerického folkloru. Pod uměleckým jménem Šaki vystoupila dvě hodiny po půlnoci s plameny v dlaních i srdci a s cinkajícími penízky kolem boků na černých průsvitných šatech i hvězdná břišní tanečnice, kterou Richard hledal celých čtyřicet osm let svého života, tedy od své maturity. Inspirovala svým výkonem duo děvčat z G´Apeels, které následně vybuzeny africky laděným bubenickým extempore Tomáše Waschingera z bandu Petra Muka a našeho Pepína přiváděly do extáze postupně sebe i nadšené publikum. Pamětníci a největší vytrvalci tvrdí, že se hrálo ještě v sedm ráno, ale to již nemohu věrně popsat. Zlomila mě totiž pátá ranní hodina, protože v tu dobu se pije čaj o páté a u něj nesmím nikdy chybět, nebo je to jindy? Vstával jsem na devátou a evidentně tak vyrušil svým příchodem do lokálu ze spánku na dřevěné lavici Petra B., na kterého nezbylo místo ani na pokoji, ani na vlastním nafukovacím lehátku, propíchaném (v pravém slova smyslu ve vší počestnosti) nebo vypuštěném slečnami G´Apeelskami. Nejdříve se ze spacáku vysoukala hlava a postupně i celé tělo. Jeho oči vypadaly jako dvě vodorovné úsečky narýsované tenkým perem chráníc tak dokonale svého světloplachého majitele před krutostí náhlého probuzení. Nacvičený postup ranního vyprošťování zahájil Petr B. objednáním Čiperky. Když Jarda za výčepem nechápavě přijímal tuto neobvyklou objednávku, vysvětlil mu Petr, že se jedná o dvě deci džusu dolitého do půllitru vodou a hodně, hodně ledu. Mohu dosvědčit, že tento lektvar skutečně napodruhé zabral. Kolektivně hodnotíme akci jako velmi zdařilou, protože všichni přispěli svým dílem a podle svých možností k dobré zábavě nás všech. Nedávno jsem četl na internetu jednu pitomost vyřčenou údajně profesorem Klausem, který charakterizoval tři atributy levičáctví: 1) batůžek na zádech, 2) pití vody z plastu a 3) jízda na snowboardu. Po shlédnutí večerních televizních zpráv spatřuji já atribut levičáctví především v hromadných a nevkusných oslavách v centru měst, kdy spolu slaví zadarmo a pokrytecky i lidé, kteří k sobě necítí vůbec nic, podporováni často i z vůle tzv. pravicových politiků. Pravicový politik je pak stejně nesmyslný termín jako kulatý čtverec, protože přidělování si prostředků ze společného koláče vlastním rozhodnutím je od přírody levé. Někteří ze slavičů třískají láhvemi o dlažbu, abychom pak jejich nepořádek nechali uklidit za společné peníze, jiní či titíž vystřelují k nebi i na sebe nesmyslné a pouťově kýčovité petardy rušící klid neslavících a zvířat s pocitem posílené vlastní důležitosti, která jistě po zbytek roku dostává na frak. Jsem rád, že nepatříme díky svým aktivitám k této komunitě. Rádi se budeme v novém roce setkávat s naším publikem a nikoliv s anonymním davem. Děkujeme za přízeň, kterou nám projevujete při produkcích a já děkuji zvlášť čtenářům, kterým částečně přibližuji některé střípky a postřehy z cest, vystoupení a života prostřednictvím svého nazírání a těchto řádek. I nadále chceme hrát akce, které si organizujeme sami, akce, které za nás pořádá někdo jiný a privátní akce, kde nejsme pouhou kulisou k čemukoliv. Hezký nový rok 2005 Vám přeje Big Papa.